Středa 30. 4. 2025 – 2. velikonoční týden
Sk 5,17-26
Velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli plní žárlivosti, proto dali apoštoly zatknout a zavřít do veřejného žaláře. Ale anděl Páně v noci dveře žaláře otevřel, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova toho života.“ Oni uposlechli, vešli časně ráno do chrámu a učili. Zatím se dostavil velekněz a jeho stoupenci. Svolali veleradu i všechny izraelské starší a poslali (služebníky) do žaláře, aby je přivedli. Když tam však služebníci přišli, ve vězení je nenalezli. Vrátili se tedy a hlásili: „Žalář jsme našli pečlivě uzavřený a stráž stát přede dveřmi, ale když jsme otevřeli, nenašli jsme uvnitř nikoho.“ Když velitel chrámové stráže a velekněží uslyšeli ta slova, byli na rozpacích, jak se to mohlo stát. Tu kdosi přišel a hlásil jim: „Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámu a učí lid!“ Odešel tedy velitel se svými lidmi a přivedli je, ale bez násilí. Měli totiž strach z lidu, že je bude kamenovat.
Bůh nenechal Petra a Jana ve štychu, takže byli vysvobozeni z vězení. Jejich úkol hlásat evangelium tím ovšem neskončil. Neutekli, neuchýlili se do bezpečí, nýbrž dál věrně pokračovali ve svém úkolu. To samozřejmě vyvedlo jejich protivníky z míry. Dali je zavřít, protože těžko snášeli pomyšlení, že ti neučení Ježíšovi učedníci jsou schopni oslovit davy, zatímco oni to nedokážou. Nešlo o pravdu, nýbrž o strach a hlídání vlastního ega. Jak často se tahle situace v církvi i politice, ve veřejném životě opakuje! Apoštolové jsou příkladem toho, že platí Ježíšova výzva, že je třeba napřed hledat Boží království – a ostatní přijde. Jenže strach z toho, že při hledání Božího království jako hlavním posláním Ježíšova učedníka dojde na nepříjemnosti, problémy a ztráty, je příliš silný.
Jan 3,16-21
Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.
Světem míní Janovo evangelium svět hříchu a zla, nikoliv svět jako Boží stvoření. Bůh dal sám sebe v osobě svého Syna k dispozici pro vítězství dobra. Kdo tomu věří, kdo věří na dobro a z této své víry žije a jedná, ten již patří do Božího království. Janovské spisy, jež vznikly ve velmi specifické komunitě s vnitřními problémy rozkolu i s vnějším ohrožením v konfliktu se synagogálním židovstvím (když asi část komunity měla židovské kořeny), zdůrazňují jistou výlučnost – tím se komunita bránila proti vnitřnímu i vnějšímu ohrožení. Důraz na dobro, světlo a lásku je však platný univerzálně.
