Úterý 6. 5. 2025 – 3. týden velikonoční
Sk 7,51-8,1a
Štěpán pravil lidu, starším a učitelům Zákona: „Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima! Vy vždycky odporujete Duchu Svatému – jak vaši otcové, tak i vy. Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. A vy jste ho teď skutečně zradili a zavraždili! Zákon od andělů vyhlášený jste sice přijali, ale nezachovali jste ho.“ Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však, plný Ducha Svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těch slovech skonal. Šavel plně schvaloval, že ho zabili.
Štěpán neohroženě komentoval dějiny spásy ve světle nového poznání. A své posluchače nešetřil, aby je zbavil falešného sebevědomí a falešných jistot. Na rozdíl od Petrova kázání, jež zní mnohem smířlivěji, Štěpán vyvolal proti sobě značnou nevoli. Posluchači z řad předních představitelů se v jeho kázání poznali, a to je rozzuřilo natolik, že se rozhodli Štěpána zlikvidovat. Nešlo o žádný regulérní soud, nýbrž o docela tvrdý lynč. Na scénu Sk 7,51-8,1aorickse dostává i další významná postava raného křesťanství – pozdější apoštol Pavel. Historicky scéna nejspíš neodpovídá, ale je zřejmé, že Pavel svým pronásledováním církve působil právě v řecky mluvících židovských obcích, tedy nejpravděpodobněji v diaspoře. V tomto ohledu je jeho spojení s Damaškem historické. Štěpánova smrt, sama o sobě velmi krutá a nespravedlivá, nakonec přinesla velké plody, které však dozrály až po obtížných peripetiích.
Člověk nemůže nikdy dopředu s jistotou říci, c věci, které se dějí, jakkoliv těžké, mohou v budoucnosti znamenat, jaké plody mohou přinést.
Jan 6,30-35
Zástup řekl Ježíšovi: „Jaké ty děláš znamení, abychom (ho) viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Chléb z nebe jim dal jíst.‘‘‘ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“
Lidé chtějí neustále záruky. Sice viděli zázrak, mohli se účastnit, mohli o něm slyšet svědectví, ale přesto žádají záruky, potvrzení stále znova. Nechtějí přijmout, že záchrana neleží v minulosti, na kterou odkazují, nýbrž v budoucnosti, v cestě, kterou jim Ježíš nabízí. Ježíšova slova si ovšem vykládají po svém, poněkud materialisticky (stejně jako ona Samařanka u studny – ta chtěla vodu, aby nemusela už nikdy žíznit), touží po chlebu, který budou mít pořád k dispozici, aby nemuseli hladově a řešit svou neustále tíživou situaci. Ježíš – jak je v Janově evangeliu časté – mluví ovšem o jiném chlebě a jiném nápoji, než co by si oni přáli. Ježíšovy přísliby jsou náročné, Ježíš neslibuje zajištění pozemského života, to nechává na lidech samotných, ale nabízí společenství, sebe sama. Jenže na to si člověk tak snadno nesáhne, musí se odhodlat k cestě do neznáma, ke krokům do nejistoty a lidské nezajištěnosti.
