Úterý 8. 7. 2025 – 14. týden v mezidobí
Gn 32,23-33
Jakub vstal v noci, vzal své dvě ženy a dvě služebnice a jedenáct synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl přes potok a přepravil celý svůj majetek. Jakub zůstal sám. Tu s ním kdosi zápasil až do východu jitřenky. Ten, když viděl, že Jakuba nepřemůže, poranil mu jeho kyčelní kloub, takže se mu kyčelní kloub vymkl, když s ním zápasil. (Neznámý) řekl: „Pusť mě, vždyť už vychází jitřenka!“ (Jakub) odpověděl: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Neznámý) se zeptal: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Jakub.“ (Ten) řekl: „Už se nebudeš jmenovat Jakub, ale Izrael (Boží bojovník), neboť jsi bojoval s Bohem i s muži a zvítězil jsi.“ Jakub se ho rovněž zeptal: „Oznam také ty mně své jméno.“ Odpověděl: „Proč se ptáš na mé jméno?“ – a požehnal mu tam. Jakub nazval jméno toho místa Penuel (Boží tvář). (Řekl) totiž: „Viděl jsem Boha tváří v tvář, a zachránil jsem si život.“ Zatímco mu vyšlo slunce, míjel Penuel a kulhal ochromen v kyčli. Proto synové Izraele až dodnes nejedí šlachu, která je na kyčelním kloubu, neboť (anděl) poranil Jakubův kyčelní kloub a jeho šlachu.
Jakub si získal u svého tchána mnoho majetku i dvě ženy, které mu dohromady se svými otrokyněmi porodily 12 synů. Jakub byl chytrý, schopný, dalo by se říci vychytralý ve vlastní prospěch. Nyní se vrací zpět domů do Kanaánu a obává se setkání se svým bratrem Ezauem, kterého připravil o práva a požehnání prvorozeného. Bůh ho provází svou přízní, ale přesto Jakub nezůstane ušetřen zápasu se sebou sama, zápasu o poctivou a statečnou víru, zápasu o schopnost čelit realitě i vlastní slabosti. Jméno Jakub/Jákob znamená Úskočný, Izrael podle ČEP znamená Zápasí jako Bůh, zde přeloženo jako Boží bojovník. Je noc, Jakub zůstává sám, ostatní převedl do bezpečí. Noc je časem odkrytí sebe sama, časem nalézání toho, co je skryté. Jakub zápasí o sebe sama, o svou budoucnost a budoucnost celé své rodiny, celého rodu, o naplnění zaslíbení, o požehnání. Motiv známe z pohádek, kde Honza (či jiný hrdina) od půlnoci do svítání zápasí se zlou mocí, s čertem apod. Jakub svůj zápas vybojuje vítězně, ale ne bez zranění, bez poznamenání. Už je jiný než předtím. To je uvedeno i změnou jména, ale i tím, že je poznamenán fyzicky. Člověk nemůže proniknout tajemství Boží osoby, proto se Jakob nedozví jméno toho, s kým zápasil. Bůh zůstává Bohem, jeho tajemství nelze proniknout, i když dovoluje člověku, aby se s ním (za nejrůznějších okolností) setkal. Bůh sestupuje na lidskou úroveň (stal se dokonce člověkem), bere člověka za partnera, ale nikdy nejde o zcela rovnocenný vztah. Jakub jako by Boha přemohl, ale jen jako. Bůh oceňuje jeho proměnu, jeho odvahu a vytrvalost, dovoluje mu blízkost, ale zůstává dál Bohem, jenž se dává poznat natolik, nakolik chce on sám.
Tento text je pro mne osobně z celého Starého zákona (možná i celé bible) nejpříznačnější a nejbližší, a patří ke kultovnímu textu pro založení Jaboku. Zápas s Bohem o požehnání.
Mt 9,32-38
K Ježíšovi přivedli němého člověka, posedlého zlým duchem. Jakmile byl zlý duch vyhnán, němý začal mluvit. Lidé nad tím žasli a říkali: „Něco takového se dosud v izraelském národě nestalo!“ Ale farizeové tvrdili: „Zlé duchy vyhání s pomocí vládce zlých duchů.“ Ježíš pak obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagogách, hlásal radostnou zvěst o (Božím) království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“
Ježíš vykoná pozoruhodný čin, jaký nemá obdoby, vrátí člověka k plnému životu, lidé žasnou, ale teologičtí profesionálové očividnou realitu zpochybňují. Strom se sice pozná po ovoci (kvalita Ježíšova činu je evidentní, nesporná), ale pro některé platí spíš úsloví “kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. V Mt evangeliu zlolajnost farizejského výroku není zde dále komentována (až o několik kapitol dál), Ježíš na pomluvy nedbá a pokračuje ve své činnosti ve prospěch dobra a Božího království dál. Už tehdy konstatoval, že dělníků na hojnou žeň je málo. Nebylo asi málo náboženských profesionálů, ale těch, kdo by byli ochotni pokračovat v linii Ježíšova odvážného působení, těch, kdo se nasadí pro dobro i přes nepřízeň vlivných a mocných. Žeň jsou potřeby lidí – pracovníků pro ně je vždycky mnohem méně, než je potřeba, než je třeba, aby skutečné lidské potřeby mohly být náležitě uspokojeny. Ježíš měl jen pár svých učedníků, a přesto ho to neodrazovalo od toho, aby usiloval o dobro lidí, aby jim dosvědčil, že Boží království není fake news.
