Pátek 11. 7. 2025 – 14. týden v mezidobí, svátek sv. Benedikta
Př 2,1-9
Můj synu, přijmeš-li moje slova a mé příkazy u sebe schováš, tvoje ucho dá pozor na moudrost, tvoje srdce se otevře k poznání. Budeš-li volat po vědě a toužit po poznání, budeš-li ho hledat jako stříbro, jako za poklady po něm slídit, pak pochopíš bázeň přes Hospodinem a poznáš Boha. Vždyť Hospodin dává moudrost, z jeho úst vychází poznání a pravda. Štěstí uchovává pro poctivého, je štítem těch, kdo chodí bez úhony, brání stezky svých spravedlivých, střeží cestu svých přátel. Tu pochopíš spravedlnost a právo, poctivost a každou cestu k dobru.
Kniha Přísloví ve svých naučeních chce vést k moudrosti, tedy ke správnému zvládnutí života. V tomto úryvku autor poukazuje na to, že cesta k moudrosti, skrze niž se člověk dobírá správného chápání světa a života, spočívá v otevřenosti srdce (nejde tu o city, protože v biblické mluvě je srdce především orgánem poznání a chápání, nejen emocí, středem člověka), resp. mysli, a v touze po pravdě. Jestliže člověk hledá pravdu upřímně, nemůže Boha minout. S tím je spojeno i správné nasměrování života a proniknutí pod jeho povrch. Ovšem Boží ochranu, která je tu zaslibována poctivému a spravedlivému, si člověk nesmí představovat jako ochranu před nepříjemnými či zlými situacemi, problémy a negativními zkušenostmi. Těch nebyl ušetřen ani Ježíš. Boží moudrost chodí poněkud jinými cestami a střeží především člověkovo srdce, pokud se jí otevře.
Mt 19,27-29
Petr řekl Ježíšovi: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám: Až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení (světa), usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný.“
Ani učedníci, přestože byli stále s Ježíšem, neprožívali jistotu správné cesty a její smysluplnost. Proto se i Petr ptá po smyslu radikálního rozhodnutí rozejít se s minulostí, opustit dosavadní jistoty a dát se na cestu s Ježíšem. Ježíš jeho otázku chápe a bere vážně, neboť dobře ví, čeho se jeho učedníci kvůli němu vzdali. A tak jim smysl toho všeho ukazuje. Ten ovšem leží v budoucnosti, v přítomnosti lze v něj jen doufat a věřit, avšak zárukou jeho naplnitelnosti je Ježíš sám. Velkorysost srdce se „vyplácí“, ne tak jednoduše ve smyslu hmotném jako v radosti a pokoji nitra. Leckdy však vyvolává i hmotnou reciproční reakci.
Ježíšova řeč se může zdát tvrdá a také taková je. V dnešní době navíc není zcela srozumitelná, protože víra ve věčný život a touha po něm nejsou prioritami při lidském rozhodování. Ježíšovi nejde o znevážení rodinných vazeb, nýbrž o radikalitu rozhodnutí, o schopnost odpoutat se od toho, co je pro danou společnost primární (což v současné době v západní společnosti nejsou zrovna rodinné vazby, takže by dnes Ježíš nejspíš mluvil o něčem jiném), překročit své zajištění, to, nač člověk spoléhá. Jde o výzvu k ochotě riskovat své jistoty pro růst dobra ve společnosti.
Svatý Benedikt (asi 480-547) se ve své době takovou cestou vydal. Pocházel z dobře situované rodiny, studoval práva v Římě, ale tehdejší život ve společnosti ho neuspokojoval, proto z Říma odešel a věnoval se životu v tichu a rozjímání. Po různých peripetiích (konfrontaci se závistí, nevolí nad přísností života, záští jiných mnichů a asketů té doby) založil klášter na Montecassinu, vybudoval řádové společenství, jemuž dal i program (regule, řehole). Jeho regule se staly základem mnišského života na Západě. Typickým heslem se stala výzva: „ora et labora“ (modli se a pracuj). Jeho cestu pak následovala i jeho sestra sv. Scholastika. Benediktýni existují dodnes, a to jak mužské, tak ženské kláštery.
