Neděle 13. 7. 2025 – 15. neděle v mezidobí
Dt 30,10-14
Mojžíš řekl lidu: „Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení, to, co je napsáno v knize tohoto Zákona, a obrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší. Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe. Není na nebi, že bys musel říkat: ‚Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?‘ Není daleko za mořem, že bys musel říkat: ‚Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?‘ Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat.“
Text odkazuje na Dekalog a z něho vyplývající zákoník, ale cílem proslovu není bezmyšlenkovité plnění jednotlivých ustanovení, „nakrmení“ Boha slepou poslušností a úzkostlivým dbáním na každé ustanovení, nýbrž obrácení člověka k Bohu celým srdcem, celou bytostí. Proto pak není dodržování Zákona břemenem, nýbrž radostí, vyvolením. Bohu jde o člověka, o vyvolený lid, nikoliv o hlídání poslušnosti.
Jde o ustanovení, která jsou důležitá pro dobrý život, která nejsou nijak nedostupná. Jsou to ustanovení, která odpovídají lidské zkušenosti, lidskému nastavení na dobro, pokud není člověk sveden na špatnou cestu. Tato ustanovení jsou jakýmsi zábradlím udržujícím člověka na cestě, když mu selhávají nohy. Není-li člověk zcela propadlý zlu, pak dobře ví, co má dělat, co je správné. Má k tomu své svědomí. Text, aniž to slovo používá, odkazuje právě na svědomí, jež je dobře formované a jež může člověka vést ke správnému jednání.
Kol 1,15-20
Ježíš Kristus je (věrný) obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať už jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. (Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj.
Hymnus z Listu Kolosanům hovoří o postavení Ježíšově ve stvoření podobně jako Prolog Janova evangelia. Výjimečný je však tento text tím, že zde má Kristus kosmické rozměry. Je nejenom zjevením neviditelného Boha, jeho tváří, ale je v něm „obsaženo“ všechno stvoření, nejen to pozemské. Celé své jedinečné postavení v kosmu (stvořeném světě) završil Ježíš svou smrtí na kříži, svou obětí. Je hlavou církve, tedy církev je vtažena do jeho kosmické dimenze.
Lk 10,25-37
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe.“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Příběh s milosrdným Samaritánem je všeobecně dobře znám a neustále interpretován, takže už všichni, kdo ho znají, vědí, co si o něm myslet.
Debata je o tom, kdo je můj bližní, resp. komu jsem já bližním. Nejde tedy jen o to, koho já považuji za blízkého, za toho, vůči němuž mne váže nějaká povinnost, k němuž něco cítím, nýbrž naopak – kdo mne může považovat za svou blízkou osobu, za toho, na koho se může spolehnout a obrátit. Ježíš zdůrazňuje svou protiotázkou, že ne my si volíme své bližní, nýbrž bližním se stává kdokoliv podle situace, v níž je někomu třeba pomoci. To je důležitý základní princip jednání, ale ani ten nelze aplikovat bezhlavě: je třeba překračovat bariéry, kterými vymezujeme, kdo ještě je můj bližní (jako to udělal onen Samařan ve vztahu k polomrtvému nejspíš Židovi), ale nesmíme přitom zapomínat na své nejbližší – i oni jsou našimi bližními.
Důležité je i to, že onen Samařan, když udělá, co je třeba, jde dál za svými povinnostmi. Postará se o nejdůležitější, ale žije dál svůj život, nehraje si na mesiáše, nesnaží se strhnout na sebe pozornost. Je třeba pomáhat potřebným, ale je třeba přitom zachovat i vlastní poslání, vlastní cíle, neutopit se v pomoci druhým.
Znalec Zákona chtěl původně Ježíše v očích druhých, veřejnosti, tak trochu znemožnit, a tak nadhazuje otázku po získání věčného života (zákoník byl nejspíš z farizejské strany) a očekává debatu o důležitosti různých ustanovení, kde by mohl Ježíše (podle svého mínění a své sebejistoty) nachytat. Zákoníci z řad farizejů byli mistry v takových debatách. Ježíš se do této debaty nenechá zavléct a svou protiotázkou donutí zákoníka k reflexi. Role se obracejí. Nakonec je to Ježíš, kdo zákoníka poučuje a kdo se prokazuje jako autorita i ve vztahu k Písmu. I z toho si lze vzít poučení, že není nutné reagovat na všechno, nechat se zavléct do debaty, která nikam nevede, a namísto toho je možné situace využít ke skutečně smysluplnému rozhovoru. Partnera v rozhovoru je třeba brát vážně, což může znamenat nepřistupovat na hru se slovy a snažit se debatu proměnit v hledání podstatných věcí, pravdy.
