Středa 16. 7. 2025 – 15. týden v mezidobí
Ex 3,1-6.9-12
Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když (jednou) vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Ten mu řekl: „Křik synů Izraele pronikl ke mně, viděl jsem útlak, kterým je Egypťané utiskují. Jdi tedy, já tě posílám k faraónovi, abys můj lid, syny Izraele, vyvedl z Egypta.“ Mojžíš pravil Bohu: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl syny Izraele z Egypta?“ (Bůh) Mojžíšovi odpověděl: „Já budu s tebou a to ti bude znamením, že tě posílám: Až vyvedeš lid z Egypta, budete se klanět Bohu na této hoře.“
Bůh se dává Mojžíšovi poznat jako ten, kdo vysvobozuje, kdo je stále se svým lidem. Mojžíš je ohromen – útěk z Egypta se ukazuje jako důležitý krok k poznání pravého Boha a k výslovnému pověření vést lid ke svobodě. Na to si Mojžíš netroufá, protože ví, jak se situace má. Bůh mu však slibuje svou přítomnost, tedy sílu a odvahu. Mojžíš stanul před Bohem, ukrytém v hořícím keři. Bůh se ukrývá v nejrůznějších tvářnostech světa, je přítomen skrze běžné i podivné situace, kde by ho člověk nečekal, oslovuje člověka skrze jeho zvídavost, láká ho k sobě. Je užitečné si všímat světa kolem a objevovat Boží přítomnost často i v obyčejných věcech a situacích. Když člověk Boha odhalí tam, kde je, je na místě si uvědomit posvátnost tohoto prostoru Božího zjevení. Je třeba „zout si opánky“, „zahalit tvář“ a poklonit se. Je třeba se nechat ovládnout úžasem a pokorným nasloucháním.
Ten příběh trochu připomíná Jakubův zápas s Hospodinem. Setkání se děje o samotě, člověk má jméno, je jím osloven, povoláván, ale Bůh zůstává skrytý, a i když v této scéně se nakonec jisté jméno objeví, není to jméno, které by dovolovalo člověku Bohem manipulovat.
Kéž by se i dnes v situaci válečných konfliktů a úpění statisíců, ba miliónů lidí, Bůh dával poznat jako ten, kdo vidí utrpení nevinných, utlačovaných a decimovaných.
Mt 11,25-27
Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“
Ježíš vzdává Bohu dík a chválu za to, že tajemství Božího království a jeho dosažení bylo pochopeno lidmi, kteří nestojí ve společnosti na špici, nejsou považováni za moudré, vzdělané, mocné, vlivné, bohaté. Boha, který se k člověku sklání skrze svého Syna, lze přijmout jen s otevřeným srdcem, s pokornou myslí a oddaností. Ježíšův výrok nedevalvuje vzdělání, lidskou moudrost, vliv a majetek, ale ukazuje, že tím podstatným je ochota k otevřenosti vůči Bohu a jeho poselství. Maličkými myslel Ježíš primárně své učedníky, lidi, kteří ho následovali – nejen ty nejbližší, oněch dvanáct. Maličký je duchovní kategorie, tak se označovali i lidé v Kumránu. Ve vztahu k Bohu je každý člověk maličký, ale mnozí si to neuvědomují a chovají se jako velicí, proto pak tajemství lásky a přátelství nedokážou odhalit a uchylují se k hrubé síle.
Ježíšova slova o tom, že Otce zná jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit, jsou slovy pozvání, nechtějí nikoho vylučovat, ale naopak nabízejí cestu.
