Sobota 19. 7. 2025 – 15. týden v mezidobí
Ex 12,37-42
Synové Izraele se dali na cestu z Ramesu směrem na Sukkot. Bylo jich šest set tisíc mužů schopných boje, kromě jejich rodin. Táhl s nimi početný zástup neizraelitů, i mnoho bravu a skotu, veliká stáda. Z těsta, které vzali z Egypta, upekli nekvašené placky, poněvadž nevykynulo. Byli totiž z Egypta vyhnáni a nemohli se zdržovat a připravit si živobytí. Doba, po kterou přebývali synové Izraele v Egyptě, trvala čtyři sta třicet let. Po čtyřech stech třiceti letech, právě téhož dne, vyšly všechny Hospodinovy zástupy z egyptské země. Pro Hospodina byla to noc bdění, když je vyváděl z egyptské země. Tato noc je (zasvěcená) Hospodinu jako sváteční bdění (závazné) pro všechny syny Izraele po všechna jejich pokolení.
Počátek osvobození z Egypta, z místa útlaku a poroby, je ve znamení naléhavosti a spěchu. Izraelité i ti, kdo šli s nimi, si museli pospíšit, aby unikli pronásledování, takže si nestačili připravit řádné jídlo, jen si z nevykynutého těsta připravili nekvašené placky (macesy). Tento text je další etiologií k svátku Přesnic, nekvašených chlebů, Velikonoc. Noc osvobození je slavností vykoupení z otroctví. Na tuto tradici navazuje i interpretace Ježíšovy smrti o Velikonocích – i noc jeho smrti je nocí osvobození, vykoupení z otroctví hříchu, ze závislosti na zlu, jež člověka ničí.
Mt 12,14-21
Farizeové se radili, jak by Ježíše zahubili. Protože to Ježíš věděl, odebral se odtamtud. Mnoho jich šlo za ním a všechny uzdravil. Ale nařídil jim, aby ho nerozhlašovali. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok Izaiáš: ‚Hle, můj služebník, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný, v němž jsem našel zalíbení! Vložím na něho svého Ducha, aby hlásal právo národům. Nebude se hádat ani křičet, na ulici nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, až dopomůže právu k vítězství. A v jeho jménu budou národy doufat.‘
Ježíš sice koná dobro, navrací lidi do plnosti života, ale jeho protivníci (farizejové) hledají záminku, jak se ho zbavit. Dobro usvědčuje zlo jako zlo, jako něco, co ničí život, proto je zlu trnem v oku a snaží se ho pohltit. Evangelista vztahuje na Ježíše, právě kvůli jeho dobrým činům, slova proroka z knihy Izajáš (42,1-4; počátek tzv. 1. písně služebníka Hospodinova). Onen služebník, starozákonní mesiánská postava, je nositelem Božího zaslíbení pro všechny utištěné, trpící, pronásledované, pro všechny národy. Už starozákonní proroctví mělo univerzální zaměření. Onen služebník a stejně v jeho linii Ježíš nezvítězí násilím, nýbrž silou Ducha. Toto vítězství, jak je zřejmé z dalších textů o Služebníku Hospodinově a také z Ježíšova životního osudu, je zaplaceno utrpením, sebedarováním samotného Služebníka.
Přijmout cestu k vítězství skrze utrpení, bolest, porážku vyžaduje velkou důvěru a odvahu.
