Čtvrtek 7. 8. 2025 – 18. týden v mezidobí
Nm 20,1-13
V prvním měsíci přišlo všechno množství synů Izraele na poušť Sin. Lid se usadil v Kadeši. Maria tam zemřela a byla tam pochována. Nebylo vody pro takové množství, srotili se tedy proti Mojžíšovi a Árónovi. Lidé se s Mojžíšem hádali a říkali: „Kéž bychom zemřeli, jako zahynuli naši bratři před Hospodinem! Proč jste přivedli Boží obec na tuto poušť, abychom zde zemřeli my i náš dobytek? Proč jste nás vyvedli z Egypta, abyste nás přivedli na toto ošklivé místo? Není to místo k setí, je bez fíkovníků, vinic, granátovníků, a ani vodu nemáme k pití!“ Mojžíš a Árón přišli ze shromáždění ke vchodu do stánku schůzky a padli na svou tvář. Ukázala se jim Hospodinova velebnost a Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vezmi si hůl a shromáždi všechny, ty a tvůj bratr Árón. Před nimi poručte skále, aby vydala svou vodu. Vyvedeš jim vodu ze skály a napojíš všechny i jejich dobytek.“ Podle rozkazu Mojžíš vzal hůl, která byla před Hospodinem, s Árónem shromáždili všechny před skálu a řekl jim: „Slyšte, buřiči! Vyvedeme vám z této skály vodu?“ Mojžíš zvedl svou ruku, udeřil dvakrát holí do skály, a vytryskla hojná voda. Pili všichni lidé i jejich dobytek. Hospodin však řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Protože jste mi nevěřili, že bych se mohl osvědčit před očima synů Izraele jako svatý, neuvedete toto množství do země, kterou jim chci dát.“ To jsou vody Meriby (= Hádky), kde se synové Izraele hádali s Hospodinem a kde jim dal důkaz své svatosti.
Další reptání lidí na poušti, protože nemají dostatek vody. Minulá zkušenost, že Bůh se prostřednictvím Mojžíše stará je zapomenuta, lidé vidí jen bezprostřední nouzi. Žádná snaha problém řešit, jen nespokojenost s Mojžíšem a Áronem. Docela běžná situace: za problémy mohou vždy ti nahoře, oni se mají postarat, aby bylo všeho dost. Žádná trpělivost, žádná vstřícnost, žádná snaha se zapojit do řešení. Z textu vyplývá, že to nakonec dopadlo i na Mojžíše a Árona (nevešli do zaslíbené země), protože i oni nejspíš ztratili trpělivost s lidem, který vedli. V čem spočívala jejich nevěra, text neupřesňuje (ba ani další tradice – jen je odkaz, že byli vyprovokováni k nepatřičným výrokům.).
Mt 16,13-23
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. (Od té doby) Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“
Vyznání u Césareje Filipovy mají všechna synoptická evangelia, ale pouze Mt má ono rozšířené Petrovo vyznání a v reakci na něj Ježíšovo zaslíbení „moci klíčů“. To je pak o 2 kapitoly dál dáno všem, tedy církevnímu společenství jako takovému. Petr sice vyznává, kým Ježíš opravdu je, ale jak se ukazuje vzápětí, i on s tím spojuje jakési mocenské ambice, „bezbolestné“ mesiášství. Ježíš ho radikálně vrací na správnou cestu: jdi za mne, pokušiteli! Mocenskými ambicemi je církev pokoušena stále, i pro ni platí „jdi za mne, následuj, a to cestu kříže“. Ani po 2000 letech není záchrana skrze utrpení, skrze následování cesty kříže zrovna vítaná a přijímaná, a to mnohdy ani od těch, kdo si říkají křesťané.
Rozvazování a zavazování není pravomocí pro lidi (církevní představené) rozhodovat o Božích věcech, o spáse toho kterého člověka. To náleží jen Bohu; na zemi jde o podíl na pozemské realitě Božího království, o podíl na plnosti života v církevním společenství. Církevní společenství není pouhým pozemským spolkem, nýbrž společenstvím, které má eschatologickou dimenzi, které je spojeno specifickým způsobem s Boží definitivní realitou. Stojí na předávané životodárné tradici, to je ta skála.