Neděle 17. 8. 2025 – 20. neděle v mezidobí
Jer 38,4-6.8-10
Úředníci řekli králi: „Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí.“ Král Sidkijáh pravil: „Hle, je ve vašich rukou“ – neboť král proti nim nic nezmohl. Vzali tedy Jeremiáše a uvrhli ho do cisterny královského prince Malkijáha, která byla ve vězeňském dvoře; spustili Jeremiáše po provazech do cisterny, ve které nebyla voda, ale jen bahno; a Jeremiáš zapadl do bláta. Etiopan Ebedmelech vyšel z královského paláce a řekl králi: „Můj pane, králi, tito muži se dopustili zlého činu vším, co spáchali proti proroku Jeremiášovi, když ho vsadili do cisterny. Umře v ní hladem, neboť v městě už není chléb.“ Tu rozkázal král Etiopanu Ebedmelechovi: „Vezmi s sebou odtud tři muže a vytáhni proroka z cisterny, dřív než umře.
Jeremiáš radil králi a jeho velmožům, aby vyhodnocovali situaci reálně (Jeruzalém byl obležen novobabylonským vojskem, šance na záchranu byla mizivá, v městě byl nedostatek základních životních potřeb), spoléhali víc na Boží věrnost než na své výpočty a nedali se ovládnout strachem a ctižádostí. Jeremiášova slova jsou trnem v oku královských úředníků, protože oni se nejvíc bojí, že přijdou o svůj majetek a výhody. Nevidí si ovšem ani špičku nosu. Ani král se jim nedokáže postavit, ačkoliv dobře ví, že jednají špatně. Klidně jim Jeremiáše vydá, aby jej zahubili. Mocní podléhají velmi často manipulaci, protože mají strach o své postavení, a jsou bezohlední, protože vidí jen sami sebe. Na konkrétních lidských životech jim nezáleží. V králi Sidkijáhovi se sice hnulo trochu svědomí, když už byl mimo dosah svých úředníků, takže z podnětu de facto cizince (Etiopana) nechá Jeremiáše zachránit od jisté smrti, ale ve skutečnosti mu na něm stejně nezáleží.
Kontrast mezi jednáním někoho, kdo stojí mimo vyvolený lid, a přesto ctí spravedlnost, a těch, kteří reprezentují vyvolený národ a vědí, co od nich Hospodin žádá, je očividný. Často mají lidé mimo posvátná společenství (včetně církve) větší cit pro spravedlnost, větší soucit a ochotu se nasadit pro dobrou věc než příslušníci oněch společenství. Nejsou tak zaslepeni posvátnými výmluvami.
Žid 12,1-4
Bratři! Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.
Autor Listu Židům apeluje na své adresáty, aby se řídili Ježíšovým příkladem a v síle jeho milosti dokázali vzdorovat zlu. Jejich jednání není jen jejich vnitřní záležitostí, protože podle nich soudí okolní svět pravdivost jejich víry, věrohodnost nauky a církve. Je mu jasné, že onen závod, „který je nám určen“, není jednoduše svobodnou volbou, nýbrž obtížným úkolem, kterému se křesťan – stejně jako to udělal Ježíš – nemá vyhýbat.
Lk 12,49-53
Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.
Tento náročný text boří naše představy o „pacifistickém“ a nekonfliktním Ježíši. Ježíš tu vystupuje s velmi radikálním nárokem na toho, kdo jej chce vzít vážně, kdo se rozhodl jej následovat. Toto rozhodnutí může vést až ke konfliktům s těmi nejbližšími. Ježíš neříká, že je to nezbytné nebo dobré, ale že rozhodnutí pro něj, víra a život z víry, narážejí nebo mohou narážet na odpor v tom nejužším společenství. Tak tomu bylo, nepochybně na počátku velmi silně, ale tak tomu je mnohdy i dnes. Ježíš není politickým činitelem (římští císaři se považovali za pány světa a mírotvorce, zejména pak císař Augustus, jehož období vlády bylo ve znamení tzv. Pax Romana), nezajišťuje prosperitu a pohodlnou existenci, nýbrž žádá od svých následovníků radikální rozhodnutí, odvahu čelit problémům, vyjít z vlastní rodiny, potažmo z vlastních zajetých kolejí, z vlastních tradic a představ. To vytváří i generační střet, jak je v textu metaforicky popsán. I Ježíš sám se musel vůči své rodině a jejich nárokům na něj vymezit.
Ježíšův radikální nárok je často interpretován jako povolání k zasvěcenému životu, vzdání se rodiny, ale o to nejde. Jde o rozchod s tím, co už je překonané, nefunkční, formální a odumřelé. Nemusíme prožívat konflikt ve vlastní rodině, ten se prožívá i na jiných rovinách v celých společenstvích, když jde o spor, co je věrnost Ježíšovi a jeho poslání. Stačí si připomenout téměř nesmiřitelný spor o směřování KTF, o synodální proces, o podobu církve do budoucnosti. Není to jednoduše jen spor generační, ale spor různých pojetí a interpretace věrnosti poslání církve a Ježíšovu odkazu.