Neděle 4.1. 2026 – 2.neděle po Narození Páně
Sir 24,1-4.12-16 (řec. 1-2.8-12)
Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!“ Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.
Moudrost je tu chápána jako osoba, personifikována. Patří ke stvoření. Hlavním posláním moudrosti je oslava Boha. K té je skrze moudrost povolán vyvolený lid, jehož centrem je Jeruzalém. Jeruzalém se svým Chrámem je místem vrcholné oslavy Boží. Nejde zde tedy o moudrost jen ve smyslu lidské moudrosti jak správně žít, nýbrž o moudrost, jež je orientována na Boha.
Kniha Sirachovec vznikl kolem r. 200 př. n. l., její řecký překlad o něco později. Moudrost hrála velkou úlohu i v antickém světě (sofia – filo-sof: milovník moudrosti), a snad právě od ní chce autor (Ježíš Sírach) odlišit (ve světě, který byl i v Palestině i v Jeruzalémě silně poznamená helénismem) moudrost spojenou se Zákonem, moudrost, která má – dnes bychom řekli – náboženský charakter.
Chrám (i naše chrámy) je místem, kde se usazuje moudrost, nikoliv ovšem v té stavbě, nýbrž v onom posvátném dění a v účastníci, kteří jsou ho účastni. Lidé jsou primárně chrámem Božím.
Ef 1,3-6.15-18
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. (To proto,) aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném (Synu). Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví.
Autor listu Efesanům jako by pokračoval v tématu knihy Sírachovec, tedy chvály Boží jako díla moudrosti. Ta moudrost je ovšem v novozákonním kontextu spojena s Ježíšem Kristem, on je vtělenou moudrostí a zároveň konkrétním člověkem. Jde o úvodní pasáž Listu Efesanům, kde na preskript navazuje tzv. díkučinění. Autor velebí Boha a zároveň Bohu děkuje za své adresáty, za něž se také modlí, aby rozuměli tomu, co přijali skrze svůj křest a realizovali to v životě. Cílem jeho slov je utvrdit adresáty ve víře v platnost evangelia, dodat jim odvahy evangelium uvádět do života.
Jan 1,1-18
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.
V rámci vánoční doby se tento hymnus čte už podruhé. Jde o světlo, jímž je Ježíš, Boží Syn, Slovo otce, a svědectví o tomto světle, jež přináší Jan (Křtitel). Světlo ve tmě je něco, co člověku poskytuje orientaci, co mu dovoluje tmou projít, k čemu se člověk může vztahovat, za čím může jít. Evangelista zdůrazňuje, že jde o světlo pravé, protože světlo ve tmě může být i klamavé. V pohádkách jsou to bludičky, které lákají člověka do záhuby. I dnes se leckdo prohlašuje za nositele světla a chce, aby ho lidé následovali. Je proto dobré, když jsou svědci pravého světla, když se člověk může opřít o důvěryhodné svědectví.
Bůh vyslovil slovo a stvořil svět, vyslovil Slovo ze svého nitra, z plnosti svého srdce, a do tohoto světa, jenž vznikl jeho slovem, se Slovo stalo člověkem, Slovem hmatatelně výkupným, Slovem, které vrací svět do Božího náručí. Boží slovo se vyřčením/vtělením stalo Slovem-člověkem Ježíšem, aniž přestalo být zároveň Slovem v Otcově nitru.
Podobně jako Janovi i nám je svěřeno svědectví o tomto Slově, o pravém světle, které může člověka provést temnotou světa. K tomu Bůh dává svou milost.
Pondělí 5. 1. 2026 – doba vánoční, vigilie Zjevení Páně
1 Jan 3,11-21
Milovaní! To je to poselství, které jste slyšeli už na začátku: máme se navzájem milovat. Ne jako Kain, který byl ze zlého ducha a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho skutky byly špatné, ale skutky jeho bratra byly spravedlivé. Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí. My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život. Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska? Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha.
Autor listu interpretuje příběh Kaina a Abela jako morální příběh o zkaženosti Kainově a dobrotě Abelově. To sice původní textu zcela neodpovídá, ale pro autora je to takové exemplum, typologie dobrého a zlého člověka. Ve skutečnosti mu však nejde o výklad textu z Gen 4, ale o jeho aplikaci do života adresátů. Adresáti nesmějí podléhat negativnímu myšlení a jednání ve vztahu k druhým v obci. Jde o zachování jednoty a dobra obce, o to, aby obec byla skutečně prostředím Božím, prostředím, kde základním principem vztahů mezi členy obce je úcta, solidarita, přátelství a láska. Nelze se hlásit ke Kristu a nebýt ochoten se nasadit pro své bližní. Autor nejspíš reaguje i na 15. kapitolu Janova evangelia, kde Ježíš říká svým učedníkům, že největším projevem přátelství je položit život za bratra. Ten, kdo žije pro druhé, kdo svůj život nasazuje pro dobro a spravedlnost, ten má šanci před Bohem obstát, resp. ten se podílí na Boží svatosti. Pravda v autorově pojetí není nic abstraktního, není to intelektuální záležitost, nýbrž je to poznání vyjádřené činem lásky. Mít čisté svědomí není zde o tom, že člověk nedělá nic špatného, jak se to používá často v češtině, nýbrž o vědomí sjednocení s Bohem, o radosti ze sdílení s Bohem, o radosti z dobra, na němž se člověk podílí. Tento text je vlastně velmi optimistický proti všem těm výrokům o hříšnosti a nedostatečnosti každého člověka, každého lidského konáni.
Jan 1,43-51
Ježíš se rozhodl, že půjde do Galileje. Potkal Filipa a vyzval ho: „Pojď za mnou!“ Filip pocházel z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova. Filip potkal Natanaela a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ Filip odpověděl: „Pojď a podívej se!“ Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.“ Natanael se ho zeptal: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ Natanael mu na to řekl: „Mistře, ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“ Ježíš mu odpověděl: „Proto věříš, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkovníkem‘? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Ondřej běžel pro svého bratra, aby mu sdělil, že našel Mesiáše, a přivedl ho k němu. Ježíš vyzývá dalšího učedníka, Filipa, aby ho následoval na jeho cestě, shodou okolností je ze stejného místa jako Ondřej a Šimon-Petr, z Betsaidy. A když narazí na Natanela, tak mu také zvěstuje, že se setkal s Mesiášem a upřesňuje jeho původ. A když má Natanael pochybnosti, tak ho vede k Ježíšovi. „Pojď a podívej se“, přesvědč se sám. Natanaelovy pochybnosti jsou oprávněné: copak mohl z takové díry na severu, jako byl v té době Nazaret, vzejít někdo tak důležitý jako Mesiáš! Ježíš Natanaela za jeho pochybnosti dokonce pochválí. Na rozdíl od nejrůznějších samozvaných soudobých guru Ježíš nežádá slepou víru. Natanaela však překvapí tím, že ho prokoukl, že ví, kým je. Natanaela to vykolejí natolik, že je ochoten věřit v Ježíšovo mesiášství, v Ježíšův původ od Boha, ačkoliv o tom předtím vůbec nebyla řeč. Ježíš jeho nadšení mírní a poukazuje na to, že jsou ještě mnohem významnější zkušenosti. Onou základní zkušeností víry, kterou autor odkazuje v Ježíšových slovech na praotce Jákoba (jeho sen o žebříku do nebe a sestupující a vystupující anděly), je eschatologická zkušenost Ježíšova náležení do Boží sféry. Učedníci zakusí (nikoliv jen jako sen) v Ježíšovi Boží přítomnost.
Víra se předává věrohodným svědectvím. Vyžaduje však ochotu svědectví přijmout a dovoluje pochyby. Protože jen když člověk dokáže přes pochyby víru přijmout, může jí žít jako něčím reálným a může i on sám o ní věrohodně svědčit.
Úterý 6. 1. 2026 – svátek Zjevení Páně (Tři králové)
Iz 60,1-6
Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, poklady národů přijdou k tobě. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu chválu.
Izajášovo proroctví mluví o velikosti Jeruzaléma (jde o situaci po návratu z babylonského zajetí), jenž se stane vyhledávaným místem úcty k Hospodinu nejen pro Izrael, ale i pro pohanské národy. Úcta k Hospodinu je spojujícím momentem příslušníků různých národů i přesvědčení. Tento obraz pak převezme kniha Zjevení sv. Jana jako charakteristiku nebeského Jeruzaléma. Bůh je Bohem univerzálním, pro všechny, není Bohem jednoho jediného národa, nýbrž všech lidí.
Útěšná vize pravděpodobně po návratu Izraele z babylonského zajetí. Temnota sice zahaluje zemi, ale nad tím vším září Hospodinovo světlo tak, jako září slunce nad mraky, i když ze země není vidět. Prorok je přesvědčen, že dobro zvítězí a čas spásy, byť zatím jen v pozemských podmínkách, nastane. Čas spásy znamená sjednocení národů v dobrém, v úctě k Bohu. Ta se ovšem projevuje především v solidaritě, přátelství a lásce mezi lidmi nejrůznějšího původu, statusu i vyznání. Vzájemný respekt je výrazem úcty k Bohu, protože on si nepřeje nic jiného než dobro.
Ef 3,2-3a.5-6
(Bratři!) Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších pokoleních to lidé nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno (z osvícení) Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, (když uvěří kázání) evangelia.
Autor listu mluví o tajemství, jež bylo zjeveno naplno, a to je univerzální Boží vůle otevřít cestu spásy pro všechny lidi, dát každému podíl na nejužším spojení s Bohem. Spása je primárně Božím darem, jenž je určen všem lidem, aby však tento dar došel svého cíle, je třeba, aby ho ti, kdo o něm vědí, kdo jej přijali, zprostředkovávali dál, a to především svým životem. Spása není abstrakce a cosi zásvětného, nýbrž se děje a může dít všude tam, kde lidé přijali její závazek, kde žijí pravdivé, solidární a nadějeplné společenství s druhými.
Mt 2,1-12
Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“ Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: „V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: `A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu.'“ Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: „Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.“ Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle – hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili do své země jinou cestou.
Zatímco židovští učenci vědí, kde se má narodit Mesiáš, a slyší výklad mudrců, nechává je to vcelku chladné, oni pohanští mudrci z dalekých zemí, si dají tu práci a nově narozeného Mesiáše najdou a složí mu hold. Paranoický Herodes chce informaci využít ve svůj prospěch a potenciálního konkurenta včas odstranit. Tři různé postoje ke stejné informaci: lhostejnost, strach o sebe a úcta. Úctu ovšem prokazují právě ti, kdo k celému dění mají nejdál, ti, od nichž by se to nejméně očekávalo: pohané, astrologové (tedy vědci tehdejšího světa), „neteologové“. Ponořeni do své vědy poznali pravdu, a ta se pro ně stala natolik důležitou, že neváhali a vydali se ji ověřit. A když se jí dobrali, sklonili se před ní i se svými dary.
Pravda není k vlastnění, pravda se ve své celosti otevírá těm, kdo ji opravdu hledají, kdo si jí váží, kdo jsou ochotni pro ni podniknout i dalekou cestu. Jednání mudrců je i výzvou pro skutečné nezaujaté vědecké bádání. Pravda se zjevuje – mudrcům se zjevila v celé lidské kráse, neboť nešlo o nějakou pravdu abstraktní, nýbrž o konkrétní osobu. Vědecké poznání jim pomohlo najít to nejpodstatnější v životě, protože bylo zaměřeno správným směrem. Sklonili se před pravdou, Pravdou osoby. Mudrci přinesli dary, to nejlepší, co měli. Největším darem byli ovšem oni sami, protože přišli, protože se poklonili, protože hledali pravdu tak dlouho, až ji našli. A pak se vrátili a pokračovali ve své činnosti dál, ale setkání s živou pravdou jim nepochybně změnilo život, protože poznali něco/někoho, co přesahovalo jejich dosavadní poznání.
Středa 7. 1. 2026 – doba vánoční
1 Jan 3,22 – 4,6
Milovaní! Od Boha dostaneme všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. Milovaní, každému duchu (hned) nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha; vždyť je ve světě mnoho lžiproroků. Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel (jako Mesiáš) v těle, je z Boha; ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je (duch) antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě. Vy, děti, jste z Boha a zvítězili jste nad nimi, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa. Proto co říkají, vychází ze světského (smýšlení), a svět jim dopřává sluchu. My jsme z Boha. Kdo zná Boha, dopřává sluchu nám, kdo z Boha není, sluchu nám nedopřává. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha bludu.
První verš zní velmi slibně, ale všichni víme, že věc není tak snadná. Bůh nám dává všechno, co je potřebné pro společenství s ním. To je možné, když člověk respektuje přikázání lásky. Společenství s Bohem znamená také věřit v Ježíše Krista jako Mesiáše a Syna Božího. Z textu je zřejmé, že již v rané době byly v obci problémy a že výklad evangelia, osoby Ježíše Krista, jeho narození, smrti a vzkříšení, jeho lidství a božství v jedné osobě, narážel na problémy a snahy tajemství osoby Ježíše Krista nějak uchopit – pro část obce, do níž autor píše, bylo Ježíšovo člověčenství kamenem úrazu, nedůstojným způsobem existence, proto hledali všelijaká jiná vysvětlení a používali pro to myšlenková schémata, která evangelium posunovala někam jinam. Hledání nových způsobů vyjádření tajemství víry je nezbytné, ale nesmí to vést k tomu, že se obsah vytratí nebo stane něčím úplně jiným. To míní autor, když kritizuje „odpadlíky“, kteří pro svou vazbu na jiný způsob myšlení, jiná paradigmata (to autor nazývá světským smýšlením) ztratili obsah, příliš se přizpůsobili, takže z onoho tajemství zbylo jen málo.
Ve společenství probíhá rozkol a autor se snaží adresátům dodat důvěru v pravost jejich víry. Člověk si musí ujasnit, komu skutečně věří, a setrvat ve věrnosti. Text se dá samozřejmě v církvi docela dobře zneužít proti těm, kteří se snaží evangelní zvěst tlumočit způsobem srozumitelným současným lidem, avšak pro autora „svět“ neznamená jednoduše okolní společnost, nýbrž svět lidí zaměřených na vlastní prospěch, moc, pohodlí, bohatství, tedy egoistická společnost, která o skutečné lásce, obětavosti, víře a službě Bohu nechce nic slyšet. A také svět, který si zakládá na svém poznání, na naukách čistě lidských, které si nepřipouštějí žádné otazníky, svět populistických jednoduchých výkladů. Takovým lidé rádi věří, protože jsou líbivé a nevyžadují žádné myšlenkové úsilí ani angažovanost.
Mt 4,12-17.23-25
Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.‘ Od té doby začal Ježíš hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o (Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii. Přinášeli k němu všecky nemocné, postižené různými chorobami a neduhy, posedlé, náměsíčné i ochrnuté, a uzdravoval je. A šly za ním velké zástupy z Galileje, Desetiměstí, Jeruzaléma, Judska i Zajordánska.
Po Janu Křtiteli zahajuje Ježíš svoji činnost. Jan hlásal Boží soud, zatímco Ježíš hlásá novou Boží nabídku, obnovené společenství s Bohem, Boží království, a to skrze svou osobu. Je třeba se obrátit, otočit se od minulosti do budoucnosti, jíž je Boží království. Ježíš pak svou činností ukazuje, co Boží království znamená – plnost života. Zajímavé je, že autor zmiňuje Sýrii jako oblast Ježíšova věhlasu, tedy území v zásadě nežidovské. Snad je to i poukazem na oblast, v níž Matoušovo evangelium vzniklo. Zároveň to spojuje s odkazem na proroctví Izajášovo s jistým misijním zaměřením. Ježíš uzdravuje všechny bez ohledu na jejich původ. Evangelium jako nová Boží nabídka je určeno všem.
Na počátku své činnosti vyvolával Ježíš velké sympatie, protože z toho lidé měli velký profit. Ježíš se jim jevil jako skvělý léčitel, Boží posel, a tak se za ním táhly zástupy lidí. Dlouho jim to ovšem nevydrželo, protože jít s Ježíšem znamená sdílet s ním i obtížné stránky života. Lidé mají tendenci obdivovat silné a charismatické osobnosti, velmi často to však končí jen povrchním uspokojením; jsou „in“, jak se dnes říká, vezou se na vlně popularity dané osobnosti, rádi naslouchají kritickým slovům vůči těm nahoře, zajímavým myšlenkám, neotřelému pohledu na věc, rádi diskutují, když však přijde na lámání chleba, tak je situace i jejich přízeň mnohem složitější.
Čtvrtek 8. 1. 2026 -2. týden vánoční
1 Jan 4,7-10
Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.
Autor hovoří opět o svém základním tématu, jímž je láska. Láska je z Boha, tedy každý, kdo miluje, žije z této Boží lásky, i když o ní třeba neví. Pro autora listu by sice bylo nepředstavitelné, že někdo nevěří v existenci božského světa, ale to platnost jeho tvrzení, jež ho přesahuje, nemění. Bůh je ten, kdo vychází ze sebe k člověku, dává se dispozici, a to až k úplnému sebevydání. Bůh o člověka stojí, i když člověk si to neuvědomuje. Každý, kdo je schopen a ochoten jít touto cestou, je z Boha, patří k Bohu, i když mu to z různých důvodů třeba není zřejmé. Láska je jen jedna, a ta vychází od Boha. Dnes není zcela zřejmé, co znamená, že Bůh vydal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy, protože hřích a zlo fungují v tomto světě takřka bez omezení dál. Hřích/zlo znamená odklon od Boha, ztrátu společenství s Bohem, s Božím světem – to je situace, kterou člověk neustále působí, znovu a znovu instaluje ve světě. Avšak z této situace existuje východisko, a to je právě Boží Syn, Ježíš Kristus. Nemění tak jednoduše běh světa, ale nabízí cestu z této svázanosti, z tohoto otroctví, cestu, kterou prošlapal a která funguje.
Mk 6,34-44
Ježíš uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech. Když se už připozdilo, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť je, ať se rozejdou do okolních dvorců a vesnic a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim odpověděl: „Vy jim dejte jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když si to zjistili, hlásili: „Pět, a dvě ryby.“ Nařídil jim, aby se všichni usadili po skupinách na zelené trávě. Usadili se ve skupinách po stu a po padesáti. A vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dával učedníkům, aby jim je předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A všichni se najedli dosyta, a ještě sesbírali plných dvanáct košů kousků chleba i ryb. Těch, kdo jedli, bylo pět tisíc mužů.
Markovo evangelium má dva příběhy o zázračném nasycení, tento je prvním z nich. Ježíš se věnuje zástupu až do pozdních hodin. Lidí je obrovské množství, evangelista mluví o 5000 osobách. Učedníci mají starost, jak zvládnout nasycení takového množství, a proto chtějí, aby lidé odešli někam, kde mohou najít něco k jídlu. Ježíš však využije situace, aby lidem ukázal, co znamená Boží starost o člověka a štědrost, co znamená Boží království. I z toho mála, co mají k dispozici – pět chlebů a dvě ryby – Ježíš zástup nasytí. Na své akci dává účast i svým učedníkům.
Ježíšovi stačí málo, aby obohatil zástupy: stačí mu dvě ryby a pět chlebových placek a ochotné ruce spolupracovníků. Když je člověk schopen a ochoten se podělit, dát k dispozici i to málo, co má, neschraňovat to jen pro sebe, dějí se divy – divy lásky. Bůh sice nemnoží peníze a nenabízí zázraky typu „oslíčku, otřes se“, ale přesto se mohou dít divy, kdy z něčeho nepatrného, darovaného ze solidarity a lásky, se stane velká věc, velké dílo. A lidské ruce u toho také hrají velkou roli.
Nejenom že se lidé nasytili, ale ještě zbylo, a to velké množství. Tyhle zázraky je možné zažít či zažívat i v každodenním životě, byť tam nejde o nasycení 5.000 hladových lidí. Když se člověk rozdělí, tak velmi často doslova zírá, kolik toho ještě zbude. Solidarita patří k základním postojům křesťanů; Bůh není skoupý a volá nás ke stejnému postoji. On neřeší bídu světa (i bídu lidí kolem řešil Ježíš jako člověk společně s ostatními, kteří se podělili), to je nás úkol, k tomu nás povolal, to je následování Ježíše. Kdo se toho odváží, je posléze překvapen, že to funguje, že ze dvou ryb a pěti chlebů ještě zbývá, a všichni se najedí.
Pátek 9. 1. 2026 – 2. týden vánoční
1 Jan 4,11-18
Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsme i my zde na světě. Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach (počítá) s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti.
První list Janův je, jak zřejmo, opravdu hodně monotematický. Ale v této části autor ke svému tématu lásky přidává jednu důležitou věc, obzvlášť důležitou pro současnou dobu: důvěru v budoucnost, protože strach nemá v lásce místo. Důvěra ve vítězství dobra, lásky, znamená odvahu k angažovanosti. Když se lidé mají rádi, skutečně se milují, jeden o druhého pečují, pak je láska v nich umocňována „je přivedena k dokonalosti“. Bůh sám ji proměňuje, takže je ještě plodnější. Napadá mě marxistický zákon o přechodu kvantity v kvalitu: součet našich lásek se nerovná součtu počtu jedinců, nýbrž se mění na božskou sílu.
Mk 6,45-52
Hned po nasycení pěti tisíc mužů přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh směrem k Betsaidě, než on rozpustí zástup. Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil. Když nastal večer, byla loď daleko na moři a on sám ještě na zemi. Viděl, jak se namáhají s veslováním, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel (Ježíš) k nim a kráčel po moři, ale chtěl je minout. Když ho viděli kráčet po moři, mysleli, že je to přízrak, a vykřikli. Všichni ho totiž viděli a zděsili se. On však na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Vstoupil k nim na loď, a vítr přestal. Byli celí ohromeni úžasem. Nepochopili totiž, jak to bylo s těmi chleby, protože jejich srdce bylo nechápavé.
Učedníci to neměli s Ježíšem vždycky úplně snadné. Ježíš potřebuje být sám, potřebuje se modlit, tak je odešle pryč, nechá je, aby se „plácali“ sami. Kdo ví, co si mysleli, jak se za nimi na druhý břeh dostane. Oni celou noc veslují, a to velmi namáhavě, protože proti větru. Jsou unavení, mají toho plné zuby. Genezaretské jezero je obrovské a bouře na něm bývaly dost velké, nebylo snadné se na něm v malé rybářské lodi pohybovat. Není divu, že se vyděsí, když se k nim najednou Ježíš přiblíží. Kdo by ho také čekal uprostřed jezera! Jakmile je s nimi, najednou se celá situace změní. Jenže oni zůstávají jen ohromeni, ničemu nerozumějí.
Není důležité se zabývat otázkou, zda Ježíš chodil po vodě. Smyslem celého vyprávění je podtrhnout Ježíšovo spojení s Otcem i jeho schopnost poznání (modlí se téměř celou noc, to mu dává sílu „k nemožnému“, aniž učedníky vidí, je s nimi spojen a ví, v jaké jsou situaci) a léčivou moc jeho přítomnosti. Jakmile přijde, situace se radikálně mění. Učedníci ještě nebyli připraveni rozpoznat, kým Ježíš je. Nebyli s to domyslet, čeho všeho jsou svědky. Tenhle problém se táhne dějinami až dodnes. Nejsme ani dnes s to porozumět tomu, čeho jsme svědky, rozumět Ježíšovu (Božímu) působení. Možná se zdá, že učedníci to měli snazší, když byli svědky rozmnožení chlebů, ale jak plyne z vyprávění evangelia, nebylo tomu tak.
Sobota 10. 1. 2026 – 2. týden vánoční
1 Jan 4,19 – 5,4
Milovaní! My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás. Říká-li kdo: „Miluji Boha“, ale (přitom) nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra. Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra.
Až do konce svého listu nepřestává autor se znovu a znovu vracet k lásce, k jednotě lásky k Bohu a člověku. Láska je opravdu jen jedna, nelze milovat Boha a nemilovat člověka (janovské obce specificky kladly důraz na lásku k bratrovi, k příslušníku stejného společenství, protože jim hrozil vnitřní rozkol). Nemilovat člověka a chtít milovat Boha nefunguje, protože to znamená popřít Boží lásku. Bůh miluje člověka, stal se člověkem, proto kdo nemiluje bližního, nemiluje ani Boha. Boží přikázání nejsou těžká, říká autor, což znamená, že nejde primárně o Desatero jako dále rozpracovaný soubor ustanovení, nýbrž o činnou lásku, o postoj vstřícnosti, solidarity, přátelství vůči lidem kolem. Vítězství nad světem znamená vítězství nad zlem. Je to vítězství důvěry ve smysluplnost života z lásky, života, v němž člověk má rád druhé a žije pro ně, a to i když to není snadné.
Lk 4,14-22a
Ježíš se vrátil v síle Ducha do Galileje. Pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagogách a všichni ho velmi chválili. (Ježíš) přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: ‚Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.‘ Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst.
V Lukášově evangelium jde v tomto úryvku o jakési proklamativní Ježíšovo zahájení veřejné činnosti. Ježíš vykládá slova z knihy Izajáš, která však vztahuje na sebe, aktualizuje poselství textu, což zpočátku jeho spoluobčany naplňuje nadšením, ovšem jen do té chvíle, než jim to naplno dojde. Citovaná pasáž z knihy Izajáš je mesiánským zaslíbením, zaslíbením záchrany (radostné zvěsti) pro všechny, kterým se na tomto světě nedaří dobře, pro strádající a zdeptané osudem i lidskou zlobou, nenávistí. Ježíš je tím, kdo může tuto radostnou zvěst nabídnout, a to nejen jako zaslíbení, ale jako realitu.