Neděle 18. 1. 2026 – 2. neděle v mezidobí
Iz 49,3.5-6
Hospodin mi řekl: „Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“ Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. Řekl mi (tedy): „Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“
Část jedné z písní o Služebníku Hospodinově, jejichž autorem je neznámý prorok ze 6. století v babylonském zajetí, který navazoval na historického proroka Izajáše. Tím služebníkem mínil onen prorok nejspíš sám sebe nebo někoho významného ze svého okolí. Onen vyvolený, povolaný od Hospodina, je pověřen, aby pracoval na obnově Izraele, aby mu dodával odvahy a nakonec se podílel na jeho návratu do zaslíbené země. Ono povolání od Hospodina není nic lehkého, vždyť Izrael žije v zajetí, v rozptýlení, a to již v druhé či třetí generaci. Obnova Izraele nebyla v možnostech člověka, jedince, protože závisela na rozhodnutí tehdejších mocných, ale i na ochotě samotného Izraele, který se již zabydlel v cizině. Je hezké být vyvoleným Božím, ale není to tak jednoduché, je to vlastně úkol nad lidské síly. A přece došlo k jeho naplnění, i když to trvalo a bylo velmi klopotné. To, co se tu předznačuje, je povolání a vyvolení Ježíšovo.
1 Kor 1,1-3
Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes členům církevní obce v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, (Pána) svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Tato pasáž z 1. listu Korinťanům je z hlediska dopisového formuláře tzv. preskriptem, úvodní částí, jež obsahuje pisatele, adresáty a pozdrav, jak to bývalo zvykem v antické korespondenci. Pavel se tu představuje jako apoštol-vyslanec, a to ne z lidského rozhodnutí, nýbrž z vůle Ježíše Krista. Pavel se cítí být povolán právě jím a také být jeho hlasatelem, jeho vyslancem, jeho ambasadorem. List je určen korintské církevní obci, ale nejen jejím členům, nýbrž všem ostatním věřícím v Krista, tedy univerzálně křesťanům. Pavel členy korintské obce označuje za posvěcené a svaté, což neznamená, jak je zřejmé hned z následujících pasáží, že jde o jejich morální výkon, nýbrž o dar náležení k Bohu skrze víru v Ježíše Krista. Posvěcený a svatý je ten, kdo patří Bohu, kdo sám sebe pokládá za přináležejícího Bohu, za někoho, kdo byl Bohu zasvěcen křtem, tedy svým způsobem vyňat z profánního kontextu. To není žádný výkon člověka samého, to je dar, který mu je nabídnut, aby v rámci tohoto světa byl ještě něčím víc než jen součástí tohoto světa. A jako pozdrav svým adresátům nabízí Pavel milost a pokoj, tedy zásadní skutečnosti pro plný život, Boží dary. Pavel na adresáty skrze svůj list svolává Boží požehnání. Celý list stojí tedy pod tímto žehnajícím aktem.
Jan 1,29-34
Na druhý den (Jan) viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“ A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým.‘ A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“
I Janovo evangelium naráží na Ježíšův křest v Jordáně, ale z celé události zde zbyl onen podstatný moment, a to Ježíšovo naplnění Duchem sv. Jan Křtitel se staví pouze do role svědka, toho, kdo má ukázat na Ježíše jako Mesiáše, naplnění očekávané záchrany od Boha. Ustupuje do pozadí, aby mohl být viděn ten, kdo je tím hlavním. V janovské verzi je už vyjádřena celá podstata evangelia: Ježíš je ten, kdo přináší univerzální záchranu, ničí zlo (snímá hříchy světa), je nositelem Ducha, je Božím Synem.
I křesťanům vůči světu náleží svědecká role Jana Křtitele. Svědčit je možné různě, podle okolností života každého křesťana, ale stále je třeba mít na paměti, že hlavním je někdo jiný než my.
Pondělí 19. 1. 2026 – 2. týden v mezidobí
1 Sam 15,16-23
Samuel řekl Saulovi: „Musím ti oznámit, co mi řekl Hospodin této noci.“ Odpověděl: „Mluv.“ Samuel tedy promluvil: „Ačkoli jsi malý ve svých očích, nejsi hlavou izraelských kmenů? Hospodin tě pomazal za krále nad Izraelem. Hospodin tě poslal na výpravu se slovy: Jdi, vydej k posvátnému zničení hříšné Amalečany a bojuj proti nim až do jejich vyhlazení. Proč jsi tedy neuposlechl Hospodinova hlasu? Vrhl ses na kořist a učinil jsi, co je v Hospodinových očích zlé.“ Saul řekl Samuelovi: „Ale ano, poslechl jsem přece Hospodinův hlas a šel jsem na výpravu, na kterou mě Hospodin poslal: přivedl jsem Agaga, krále Amalečanů, Amalečany jsem však vydal k posvátnému zničení. Lid pak vzal z kořisti brav a skot jako prvotiny posvátné řeže, aby je obětoval Hospodinu, tvému Bohu v Galgale.“ Samuel odpověděl: „Copak má Hospodin stejnou zálibu v celopalech a obětech jako v poslušnosti k jeho hlasu? Poslušnost je lepší než oběti a ochota k ní je víc než tuk beranů. Opravdu, vzpurnost je jako hřích hadačství a vzdor je jako zločin modloslužby. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, on tě zavrhl, abys nebyl králem.“
Saul se dopustil svévole při výkladu Boží vůle a byl za to podle 1. knihy Samuelovy příkladně potrestán. Jeho dynastie nebude na královském trůně pokračovat, Hospodin jej kvůli svévoli odmítá. Saulovo jednání je klasickým příkladem toho, jak člověk hledá výmluvy a omluvy pro své jednání, o němž dobře ví, že není ve shodě s Boží vůlí. A navíc velmi sofistikovaně, protože vinu přesouvána na samotného Hospodina. Vždyť přece Saul si neponechal tak docela to, co mělo být zničeno, nýbrž to věnoval Hospodinu jako oběť! Samuel mu na to sděluje zcela jasně: Bůh nepotřebuje žádné hmotné oběti, tím nejdůležitějším je poslušnost, tedy vztah důvěry k Bohu.
U těchto textů není na místě se pohoršovat nad tím, že Hospodin nařizuje zničit vše na dobytém nepřátelském území jako „klaté“, tedy propadlé záhubě, protože by to byl čirý anachronismus. Izraeli, aby historicky obstál a přežil, nezbývalo nic jiného než se ve válce chovat stejně jako jeho protivníci. Podobnou praktiku máme doloženu např. na tzv. Méšově stéle, tedy nápisem moabského krále Méši z 9. stol. př. n. l., který jedná stejně s Izraelem. Na ní se moabský král ohání příkazem svého boha Kemoše (někde Kamoše), aby vše vyhubil jako klaté, což on učinil, a to, co získal (lidi jako otroky a majetek), pak věnoval svému bohu.
Teologické poselství tohoto textu je však poněkud jiné: víru a důvěru v Hospodina je třeba chránit a uchovat neporušené. Je třeba obstát v konkurenci jiných věr a kultů. V 11. či 10. století př. n. l. to znamenalo něco jiného než dnes. Navíc je třeba i historicky vzít v úvahu, že se Izrael jako stát teprve konstituoval, a to v konkurenci s ostatními okolními kmeny či národy. Bohužel podobné praktiky přetrvávaly po dlouhá další staletí a do značné míry přetrvávají až do našich dnů. Dnes je označujeme za genocidu, pokud se týkají lidí, nebo devastaci válkou, pokud jde o místa a majetek. A leckdy se to až dodnes děje s odvoláváním na Boha, přestože je víc než jasné, že Bůh s tím nemá nic společného, že to není jeho vůle.
Mk 2,18-22
Janovi učedníci a farizeové se (právě) postili. (Lidé) přišli k Ježíšovi s otázkou: „Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim odpověděl: „Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich s nimi? Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit. Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten nový přišitý kus ze staré látky vytrhne a díra se jen ještě zvětší. A nikdo nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak víno měchy roztrhne a přijde nazmar víno i měchy. Mladé víno do nových měchů!“
Půst je nepochybně prospěšný způsob vyjádření úcty k Bohu a solidarity s lidmi. Půst však není nejvyšším projevem zbožnosti ani cílem sám o sobě. Ježíš neodmítá půst jako takový, nýbrž to, že se z něj stává něco jiného, neslouží růstu zbožnosti a lásky, když je to půst ve smyslu výkonu nebo formálního dodržování nějakých ustanovení. Být s Ježíšem přináší na prvním místě radost, a to je to nejpodstatnější. Je třeba se učit radosti z Ježíše – on je novým vínem, které je třeba uskladňovat v nových sudech, ve starověku v Palestině to byly ovšem kožené měchy. Ježíš neříká, že staré je špatné, ale že nové potřebuje něco jiného než staré, novou angažovanost, novou otevřenost budoucnosti, novou ochotu vidět věci jinak, něco se sebou udělat.
To je výzva pro každého jednotlivce i pro církevní společenství jako taková. Novým vínem má být obnova radosti z Boha, nová forma úcty k němu, obnovená důvěra, obnova sounáležitosti lidí v církvi i mimo ni, růst angažovanosti ve prospěch Božího království tady na zemi. Novými měchy pak snad bude i reforma církevních struktur, jejich pružnosti a služebnosti.
Úterý 20. 1. 2026 – 2. týden v mezidobí
1 Sam 16,1-13
Hospodin řekl Samuelovi: „Jak dlouho se budeš rmoutit pro Saula kvůli tomu, že jsem ho zavrhl, aby nebyl králem nad Izraelem? Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“ Samuel odpověděl: „Jak mohu jít? Saul se to dozví a zabije mě.“ Hospodin řekl: „Vezmi s sebou tele a řekneš: `Přicházím obětovat Hospodinu.‘ Jessea pozveš k oběti a já ti ukážu, co máš dělat: pomažeš mi, koho ti označím.“ Samuel tedy vykonal, jak mu řekl Hospodin, a odebral se do Betléma. Starší města mu znepokojeni šli naproti a řekli: „Je tvůj příchod pokojný?“ Odpověděl: „Pokojný. Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a pojďte se mnou k oběti.“ Posvětil též Jessea a jeho syny a pozval je k oběti. Když přišli a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě, tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani jeho vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk: člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce.“ Tu Jesse přivolal Abinadaba a předvedl ho před Samuela. On řekl: „Ani toho Hospodin nevyvolil.“ Jesse předvedl Šammu. I řekl: „Ani toho Hospodin nevyvolil.“ Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“ Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch. Samuel vstal a odešel do Ramy.
Samuel, který pomazal Saula na krále, je jeho odmítnutím ze strany Hospodina, zarmoucen. Vždyť Saul byl Božím vyvoleným. Jenže vyvolení neznamená automatickou ochranu a zaručenou bezúhonnost. Vyvolení je především povoláním ke službě, je to pověření úkolem, proto byl i Saul, který v tomto úkolu selhal, nahrazen někým jiným, resp. jeho dynastie nepokračovala dál. Když srovnáme vyvolení Saula, který je představen jako urostlý muž, válečník, s vyvolením Davida, tak vidíme nápadný rozdíl. Místo Saula si volí Bůh nedospělého člověka, Davida, chlapce, který v očích ostatních ničím zvláštním nevyniká. Odmítá všechny, kdo by se podle lidských představ mnohem lépe hodili na takovou funkci. Bůh má jiná kritéria než Samuel, než lidé. Ale ani pro Davida to neznamená nějaký automatismus úspěchů a pohodlného života.
Vyvolení není odměna, je to zcela nezasloužený akt Boží lásky a důvěry, je to skutečně pověření k prosazování Boží vůle, tedy lásky a milosti, v rámci pozemské reality. Vyvolení dává vyvoleným zvláštní důstojnost, avšak ne nárok na vyvyšování se nad ostatními. Je to povolání k ochotnému naslouchání, hledání a realizaci Božích záměrů v tomto světě. Jako křesťané jsme všichni vyvolení, tedy pověření tímto úkolem.
Mk 2,23-28
Jednou v sobotu procházel (Ježíš) obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: „Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu – bylo to za velekněze Abiatara – a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?“ A řekl jim: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!“
Putování s Ježíšem nebylo zrovna procházkou růžovým sadem. Učedníci a nepochybně i Ježíš sám trpěli hladem, takže vydrolovali klasy. Když si to člověk představí, jak museli být hladoví – jíst zrní není nic moc. A farizejové, soustředění na dodržování předpisů (a ty o sobotním klidu byly v obzvláštní úctě), je kritizují. Tak trochu absurdní, necitlivé, nesolidární. Místo pomoci odsudek! Ježíš argumentuje z Písma, aby dokázal, že v čas nouze má lidský život přednost před předpisy, jakkoliv ty se vztahují k tomu nejposvátnějšímu, totiž k úctě k Bohu. Svým výrokem „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ poukazuje na falešné pojetí soboty a úcty k Bohu. Sobota má být dnem radosti z Boha, dnem odpočinku, nabráním sil, obnovením života, proto je nesmyslné ji stavět do protikladu se situací, kdy člověk potřebuje to nejzákladnější, aby mohl žít – najíst se.
Předpisy jsou důležité a je na místě je dodržovat. Ale člověk musí poznávat jejich smysl. A má právo rozhodnout se k jejich formálnímu nedodržení, aby naplnil jejich smysl. Je to zodpovědností člověka, aby vyhodnotil, zda v dané situaci je možné předpis či zákon formálně překročit, aby zůstal zachován jeho smysl. Tupé respektování nařízení dělá z lidí manipulovatelné ovce.
Středa 21. 1. 2026 – 2. týden v mezidobí, památka sv. Anežky Římské
1 Sam 17,32-33.37.40-51
Když byl David přiveden k Saulovi, pravil: „Ať neklesá na mysli můj pán kvůli Goliášovi. Tvůj služebník půjde bojovat proti tomu Filišťanu!“ Saul mu odporoval: „To možné není, abys šel bojovat proti tomu Filišťanu. Ty jsi chlapec, on však je muž, zběhlý ve válčení od svého mládí.“ David odpověděl: „Hospodin, který mě vytrhl z drápů lva a medvěda, ten mě vytrhne z rukou tohoto Filišťana.“ Saul nato Davidovi: „Jdi a Hospodin buď s tebou!“ David si vzal do ruky hůl, z potoka si vybral pět těch nejhladších oblázků a vložil je do pastýřské mošny, která mu sloužila za torbu pro válečné potřeby, a potom s prakem v ruce postupoval proti Filišťanovi. Také Filišťan se hnul kupředu a blížil se k Davidovi se zbrojnošem, který před ním nesl štít. Když Filišťan vzhlédl a spatřil Davida, pohrdl jím, že byl chlapec – byl plavovlasý, hezký na pohled. Filišťan řekl Davidovi: „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“ Filišťan pak Davidovi zlořečil při svých bozích a dodal: „Pojď tedy ke mně! Dám tvé tělo nebeským ptákům a polní zvěři!“ David Filišťanovi odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem a s kopím a s oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských šiků, které jsi potupil. Dnes tě dal Hospodin do mé moci, zabiji tě, useknu ti hlavu a ještě dnes dám tvou mrtvolu i mrtvoly filišťanského tábora nebeským ptákům a divoké zvěři. A tak se celá země doví, že Bůh je v Izraeli. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nedává zvítězit mečem a kopím, neboť Hospodin je pánem boje; proto vás dal do naší moci.“ Když se Filišťan hnul a blížil k Davidovi, také David si pospíšil a běžel k boji proti Filišťanovi. David sáhl rukou do mošny, vyndal z ní jeden oblázek, vymrštil ho a zasáhl Filišťana do čela. Kámen mu uvázl v čele a on padl tváří na zem. David přiběhl, postavil se nad Filišťana, chopil se jeho meče, vytáhl ho z pochvy, usekl mu jím hlavu a tak ho dobil. David tedy zvítězil nad Filišťanem prakem a kamenem: udeřil Filišťana a zabil ho bez meče. Když Filišťané viděli, že je mrtev jejich největší silák, dali se na útěk.
Příběh Davida a Goliáše je notoricky známý i díky písni od Voskovce a Wericha. Ještě ne zcela dospělý David se odváží bojovat s válečníkem, z něhož měli strach mnohem zkušenější než on. David však ukázal, že je možné mít odvahu, i když se nebezpečí zdá nepřekonatelné. „Strach má velké oči“, říká české úsloví. Ze strachu pak člověk nic neudělá nebo uteče. Na druhé straně může být Goliášova porážka symbolem toho, že když si je člověk jistý příliš sám sebou, může přijít porážka či prohra ze strany někoho neznámého, nezkušeného, v očích ostatních bezvýznamného. David hájil své společenství, a to v síle své víry. Ta mu dodávala jistotu v nerovném zápase a nakonec jej dovedla k vítězství. David jedná zcela obráceně než Izraelité, kteří si do boje přivezli archu, aby za ně bojovala, a tak o ni přišli a prohráli. Živá víra a důvěra nemají nic společného se snahou manipulovat Bohem nebo si z něj vyrobit modlu, talisman. David bojuje prostředky, které je s to bezpečně ovládat, nepoužívá cizí zbraně ani zbroj (jak mu doporučoval Saul), ale jeho boj není dobyvačný ani vychloubačný, nýbrž obranný. Přitom spoléhá na Hospodina nikoliv jako na toho, kdo za něj zápas vybojuje, ale jako na toho, kdo mu dá sílu, protože hájí jeho zájmy, pravdu a spravedlnost.
Mk 3,1-6
(Ježíš) opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali (na Ježíše) pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: „Vstaň, pojď doprostřed!“ Pak se (farizeů) zeptal: „Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: „Vztáhni ruku!“ Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli hned ven a s herodovců se proti němu radili, jak by ho zahubili.
Ježíš ví, že farizejové (a zákoníci) s ním hluboce nesouhlasí v jeho svobodné interpretaci nařízení, a to zejména těch, která se týkají soboty (sabatu). V synagoze, kam přichází v souladu s ustanoveními (náboženskými tradicemi), znovu ukazuje, co ve skutečnosti znamená sobota-sabat, totiž osvobození pro radost z Boha. Sobota je darem Božím pro člověka, nikoliv břemenem, které je třeba nést ze strachu před Bohem. Bůh je nejvíc ctěn radostí z daru života. Ježíš je roztrpčen tvrdostí srdce svých oponentů, neláskou vůči člověku, který potřeboval osvobození ze svého handicapu, jež mu Ježíš mohl nabídnout. Ježíšovi oponenti jen číhají, jak by mohli Ježíše znemožnit, obžalovat z neúcty k bohu. O toho člověka jim vůbec nejde. Je pro ně jen záminkou, věcí, nikoliv potřebnou lidskou bytostí. Ježíš se tvrdostí jejich srdcí ani jejich zlými úmysly nedá odradit a dotyčnému člověku nabídne uzdravení – Boží blízkost.
Pro farizeje a herodiány se ovšem Ježíš stává nebezpečnou figurou, neboť ohrožuje jejich moc nad lidmi, relativizuje jejich náboženskou a společenskou kompetenci. Oni se jím cítí ohroženi, zneváženi, a proto se ho chtějí zbavit, zlikvidovat ho. Představoval pro ně nekalou konkurenci. Navíc lpěli na svém obrazu Boha a světa, které obstavěli mnoha svými interpretacemi, a Ježíšova svoboda ve vztahu k Bohu je dráždila, provokovala a znejišťovala. Život člověka (možnost žít ho plněji nebo naplno) má vždy přednost před předpisem. Bůh je mnohem větší než naše srdce a ví všechno lépe než my, říká už autor 1 Jan.
Čtvrtek 22. 1. 2026 – 2. týden v mezidobí
1 Sam 18,6-9; 19,1-7
Když vojsko přitáhlo a David se vracel po zabití Filišťana, ze všech izraelských měst vycházely králi Saulovi na uvítanou ženy se zpěvem a tanci, s bubínky, jásotem a cimbály. A ženy při tanci prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, a David své desetitisíce.“ Saul se velmi rozhněval a bral tu věc ve zlém; řekl: „Davidovi dali desetitisíce, a mně dali tisíce! Schází mu už jen království!“ A od toho dne se Saul stále díval na Davida nevraživě. Saul mluvil svému synu Jonatanovi a svým dvořanům o tom, že je třeba Davida zabít. Protože však Saulův syn Jonatan Davida velmi miloval, sdělil mu to slovy: „Můj otec Saul usiluje tě zabít; prosím tě, měj se proto zítřejšího rána na pozoru! Jdi se schovat a zůstávej v úkrytu. Já pak vyjdu a budu stát vedle svého otce na poli, kde budeš, a budu o tobě mluvit svému otci. Uvidím, co je, a oznámím ti to.“ Jonatan tedy mluvil svému otci Saulovi o Davidovi dobře a řekl mu: „Nechť se král neprohřeší proti svému služebníku Davidovi! On se přece proti tobě neprovinil, ano, jeho činnost je ti velmi užitečná. Vydal svůj život v nebezpečí, zabil Filišťana a Hospodin dopomohl skrze něho celému Izraeli k velkému vítězství. Sám jsi to viděl a měl jsi z toho radost. Proč by ses tedy proti nevinné krvi prohřešoval tím, že pro nic za nic chceš dát Davida zabít?“ Saul si dal od Jonatana říci a přísahal: „Jako že je živ Hospodin, nebude zabit!“ Potom Jonatan zavolal Davida, oznámil mu všechny ty věci a uvedl Davida k Saulovi. Stál tedy v jeho službě jako dříve.
Vítězství nad Goliášem ovšem Davidovi přineslo nepřátelství Saulovo, protože najednou začal být populárnější než Saul. Žárlivost na úspěch druhého, závist, je těžkou emocí, která může člověka zavést ke zlým činům, jestliže se jí hned v zárodku nepostaví. Saul jí bohužel podléhal. Žárlivost i závist jsou emoce, které v nějakém stupni prožije každý v pocitu nespravedlnosti osudu či lidí, patří k našemu stínu, ale je třeba si ji přiznat a bojovat s ní. Pěstovat v sobě přejícnost a velkorysost. Člověk je pak mnohem a mnohem šťastnější a spokojenější a nakonec se mu dostane i podílu na úspěchu či uznání druhých. Ale hlavně má pokoj v duši.
Na scéně se objevuje Saulův syn Jonatan, který se stal Davidovým přítelem a který se jej snaží ochránit před otcovým hněvem. Dokonce se mu podaří otce přesvědčit a David zůstane dál u dvora, i když to má jen dočasný efekt. Jonatan však Davida nikdy nezradí.
Přátelství je jedním z nejdůležitějších vztahů v životě člověka. Přátel nelze mít nekonečně mnoho, protože přátelství vyžaduje nasazení, čas, zájem o druhého a ochotu riskovat v případě, že to situace vyžaduje. Za přátelství musí být člověk velmi vděčný, protože na ně není nárok i protože je velikým bohatstvím, pokladem. Ten je také potřeba chránit a opatrovat. Přátelství naplňuje život smyslem, nadějí, radostí.
Mk 3,7-12
Ježíš se uchýlil se svými učedníky k moři a velké množství lidu z Galileje šlo za ním. Také z Judska, z Jeruzaléma, z Idumeje, ze Zajordání, i z okolí Tyru a Sidónu přišlo k němu mnoho lidí, protože slyšeli, co všechno koná. Tu řekl svým učedníkům, že mají mít pro něho připravenou loďku, aby se na něho (lidé) netlačili. Mnoho jich totiž uzdravil, takže se neduživí hrnuli k němu, aby se ho mohli dotknout. Kdykoli ho viděli nečistí duchové, padali před ním na zem a křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“ On jim však přísně zakazoval, aby ho neprozrazovali.
Ježíš vyvolává svým učením i svou činností senzaci. Navzdory Ježíšovým kontroverzím s farizeji a zákoníky, kteří se ho snaží všelijak dehonestovat, se lidé za ním hrnou. Už dotyk jeho šatu, jeho osoby považují lidé za uzdravující. Vše nečisté se od něho klidí, protože ví, kdo je. Ale Ježíš nechce svědectví od nečistých duchů, nepaktuje se se zlem. Je smutné, že se za Ježíšem lidé hrnuli, protože jim mohl darovat zdraví, protože měl moc nad nečistými duchy, protože mluvil o Bohu jinak než doboví profesionálové, ale opustili ho, když šlo do tuhého.
Dotýkat se Ježíše je uzdravující. I dnes. Nikoliv ovšem s představou, že dotyk s ním lze používat jako zaklínadlo, dosáhnout jím splnění vlastních přání. Dotýkat se Ježíše je možné různým způsobem – jedním z nich je eucharistie, kde by si člověk měl uvědomit, koho se svýma rukama dotýká. Jiným způsobem je modlitba, intimní spojení s ním – i tady je na místě si ten dotyk uvědomovat. Ještě jiným způsobem je dotýkat se Ježíše v druhých lidech, neboť Ježíš se ztotožňoval s lidmi v krajní nouzi, s lidmi na okraji, s lidmi, které druzí opustili, s potřebnými a hladovějícími po pozornosti. Ježíš nám dovoluje se jej dotýkat, dokonce si to přeje, protože se chce dotýkat i on nás.
Pátek 23. 1. 2026 – 2. týden v mezidobí
1 Sam 24,3-21
Saul vzal tři tisíce mužů vybraných z celého Izraele a táhl směrem ke skalám Kamzíků hledat Davida a jeho lidi. Přišel k ovčím ohradám, které byly při cestě. Tam byla jeskyně a Saul do ní odešel na stranu. Hlouběji v jeskyni seděl David a jeho družina. Davidovi mužové řekli: „To je den, o kterém ti praví Hospodin: Hle, vydávám tvého nepřítele do tvých rukou, nalož s ním podle své libosti.“ On však mužům odpověděl: „Hospodin mě chraň učinit takovou věc svému pánu, pomazanému od Hospodina. Vztáhnout proti němu ruku! On je pomazaný od Hospodina!“ David pak ostře pokáral své muže a nedovolil, aby se dopustili zlého proti Saulovi. Nato David povstal a potají uřezal Saulovi kraj pláště. Potom však David pocítil v srdci výčitky, že uřezal Saulovi kraj pláště. Saul pak vstal a vyšel z jeskyně a ubíral se svou cestou. I David potom vstal, vyšel z jeskyně a křičel za Saulem: „Můj pane, králi!“ Saul se ohlédl a David padl tváří na zem a poklonil se. David pak řekl Saulovi: „Proč dáš na řeči lidí, kteří říkají: ‚David usiluje o tvé neštěstí!‘ Hle, dnes můžeš vidět na vlastní oči, že tě Hospodin vydal v jeskyni do mých rukou. Vzepřel jsem se proti tomu, abych tě zabil, měl jsem s tebou soustrast a řekl jsem si: Nevztáhnu ruku na svého pána, protože je pomazaný od Hospodina a můj otec. Jen pohleď, podívej se na kraj svého pláště v mé ruce! Když jsem řezal konec tvého pláště a nezabil jsem tě, poznej a pochop, že v mém jednání není zloby ani zrady. Nikdy jsem se proti tobě neprovinil, ty však mně ukládáš o život, chceš mi ho vzít. Nechť rozsoudí Hospodin mezi mnou a tebou a nechť mě pomstí Hospodin na tobě, moje ruka se však proti tobě nepozvedne. Jak se říká ve starém přísloví: `Od špatných lidí vychází špatnost!‘ Moje ruka se proti tobě nepozvedne. Za kým vyšel izraelský král? Za kým se honíš? Za psí mrchou, za jednou blechou? Hospodin buď soudcem, nechť soudí mezi mnou a tebou, on vidí a ujme se mé pře a vysvobodí mě z tvé ruky!“ Když David skončil tyto řeči k Saulovi, řekl Saul: „Není to tvůj hlas, můj synu Davide?“ Saul začal hlasitě plakat. Pravil pak Davidovi: „Jsi spravedlivější než já, neboť tys mi prokázal dobro, a já jsem ti způsobil zlo. A dnes jsi to dobro, které jsi mi prokázal, přivedl k vrcholu, neboť jsi mě nezabil, když mě Hospodin vydal do tvé moci. Kdo také nechá odejít svého nepřítele v dobrém, když ho nalezne? Kéž ti proto Hospodin prokáže dobro oplátkou za tento den, za to, co jsi pro mě udělal! A nyní už vím, že jistě budeš kralovat a v tvých rukou natrvalo bude královská moc nad Izraelem.“
Přízeň Saulova vůči Davidovi nevydržela příliš dlouho, Davidovi nepomohlo ani přátelství s Jonatem, ani to, že stal Saulovým zetěm. David se stal psancem pronásledovaným Saulem. Ale i když to nejednou (jako v tomto příběhu) situace dovolovala, David nikdy nevztáhl ruku na Saula, protože respektoval jeho postavení, jeho vyvolení od Hospodina.
Nemstít se je velmi obtížné a vyžaduje to od člověka zralost, odvahu a velkorysost, schopnost dát přednost obecnému dobru před uspokojením své touhy po zjednání si spravedlnosti. Pro toho, kdo to dokáže, platí Saulův výrok k Davidovi: Bůh takovému člověku žehná a dá mu podíl na svém království. Ten, kdo se dokáže nemstít, kdo přenechá spravedlnost pro sebe v Božích rukou, se už tady na zemi podílí na Boží vládě. Je strůjcem pokoje, je blahoslavený.
Mk 3,13-19
Ježíš vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a (oni) přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy. (Ustanovil těchto dvanáct:) Petra – to jméno dal Šimonovi, Jakuba, (syna) Zebedeova, a jeho bratra Jana – ty pojmenoval Boanerges, to je „Synové hromu“, Ondřeje a Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba, syna Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského a Jidáše Iškariotského, který ho pak zradil.
Ježíš si – na rozdíl od učitelů Zákona – své učedníky vybírá. Učitele Zákona si volili učedníci, on je buď přijal, nebo ne. Ježíšovi však jde o mnohem víc než jen o učení, předávání tradiční nauky a způsobů interpretace Písma a tradice. Ježíš se se svými učedníky dělí o své charisma: mají kázat a vyhánět zlé duchy, tedy nabízet základní Ježíšův dar, a to Boží království. V rozeslání učedníků pak je zřejmé, že dostávají i další pravomoci, a to uzdravovat a přinášet pokoj, tedy podíl na trvalých Božích zaslíbeních. Všechno to znamená zvěstovat Boží království a dát ho adresátům zakusit.
Ježíš si volí dvanáct učedníků, aby tím symbolizoval nový Izrael, nový počátek vyvoleného lidu. Na těchto svých dvanácti učednících založil Ježíš trvalé společenství se sebou, církev. Nicméně těchto dvanáct, byť tvořili v době Ježíšova veřejného působení nejužší společenství s ním, nezůstalo jedinými Ježíšovými společníky a učedníky. V Lukášově evangeliu se dozvídáme o dalších, které také posílá a obdařuje stejným charismatem jako svých dvanáct, a také o ženách, které Ježíše a jeho učedníky podporovaly a doprovázely.
Mezi Ježíšovy učedníky patřili lidé velmi různí a zřejmě i z různých hnutí. Bratři Jakub a Jan a možná i Šimon Horlivec a Jidáš mohli patřit k tehdejším radikálům, kteří usilovali o politicko-náboženské osvobození Židů. Na druhé straně je celník Matouš-Lévi, takže těch Dvanáct byla z hlediska názorů, původu, povolaní, životních stavů docel zajímavá směska.
Sobota 24. 1. 2026– 2. týden v mezidobí, památka sv. Františka Saleského
2 Sam 1,1-4.11-12.19.23-27
Když se vrátil David od porážky Amalečanů, zůstal dva dny v Siklagu. Třetího dne přišel člověk ze Saulova tábora; měl roztržené šaty a na hlavě prach. Když přišel k Davidovi, padl tváří na zem a poklonil se. David mu řekl: „Odkud přicházíš?“ On mu odpověděl: „Zachránil jsem se z izraelského tábora.“ David se ho zeptal: „Co se stalo? Prosím tě, pověz mi to!“ On odpověděl: „Lid utekl z bitvy, mnoho z lidu padlo, i Saul i jeho syn Jonatan jsou mrtvi.“ David se chopil svých šatů a roztrhl je, a také všichni muži, kteří byli s ním. Naříkali, plakali a postili se až do večera pro Saula, pro jeho syna Jonatana, pro Hospodinův lid a pro izraelský dům, protože padli mečem. A David řekl: „Izraeli, (tvá) sláva (leží) na tvých výšinách probodnuta! Jak padli ti hrdinové! Saul a Jonatan, milí a půvabní, v žití ani ve smrti nebyli rozloučeni, byli rychlejší než orli, udatnější než lvi! Izraelské dcery, plačte nad Saulem, který vás skvostně odíval purpurem, na šat vám připínal zlaté ozdoby! Jak padli ti hrdinové uprostřed boje! Jonatane, pro tvou smrt mám žal, je mi úzko pro tebe, můj bratře Jonatane! Byls mi tak drahý! Tvoje láska mi byla vzácnější než láska žen! Jak padli ti hrdinové, zahynuli praví bojovníci!“
Samuelova předpověď Saulova konce se naplní. Se Saulem v boji zahyne i jeho syn Jonatan. David se ze Saulovy smrti neraduje, nýbrž truchlí. Umět vzdát poctu někomu, kdo člověku ztrpčoval život, je výrazem velkorysosti a nesobeckosti. David tak Saula oceňuje (a propouští v pokoji ze svého života). A tím spíš truchlí pro svého přítele Jonatana. Smrt přítele je obrovskou ztrátou. Pro Davida tím ovšem začíná nová, zásadní etapa jeho života: stane se králem nad celým Izraelem.
Každá ztráta, každá krize, jakkoliv jsou bolestné, jsou také výzvou k překonání a k nalezení nové cesty. Je třeba dát průchod svému žalu, své bolesti, je důležité plakat a svou bolest „vykřičet“, ale člověk v tomto svém stavu nesmí zůstat natrvalo, musí se vzchopit a jít dál, protože na něj čeká další úsek jeho života, další výzva, další poslání.
Mk 3,20-21
Když Ježíš vešel do jednoho domu, znovu se shromáždil zástup (lidu), takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
Ani Ježíš to neměl snadné se svou rodinou, která mu v čase jeho veřejného působení moc nerozuměla a bála se o něj. Protože se jeho činnost interpretovala všelijak, a jistě o něm šly i všelijaké řeči, tak se jeho příbuzní, jeho nejbližší rozhodli ho uklidit někam do bezpečí. Ježíš se ovšem, jak plyne z dalšího textu, odradit ani uklidit nedal.
Občas musí člověk jednat i v rozporu s představami svých nejbližších. To je velmi často pro obě strany bolestné, ale má-li člověk naplnit své životní poslání, nemůže jinak. Je těžké zraňovat city svých blízkých, unést jejich nepochopení, ale i to je krok dospělosti a zralosti. Jsou-li vztahy k blízkým skutečně kvalitní, pak dojde k překonání i takové krize. A i když blízcí třeba nepochopí plně ono poslání, přece zůstanou po boku. Tak to bylo i s Ježíšovými příbuznými, ba s jeho matkou. Po lidské stránce to jistě ani pro Ježíše nebylo zcela snadné. Pro rodiče i blízké (přátele) je to i výzva k respektu k životní cestě dětí, blízkých či přátel, která se neděje podle jejich představ.