Neděle 25. 1. 2026 – 3. neděle v mezidobí
Iz 8,23b – 9,3
V první době ponížil (Hospodin) zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, (kraj) za Jordánem, Galileu pohanů. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.
Toto čtení z proroka Izajáše je takové vánoční, protože hovoří o naději na Vykupitele-světlo. Prorok naráží na rozdělení zaslíbené země na dvanáct části podle počtu Jakubových (Izraelových) synů. Země Zabulon a Neftali (tedy území patřící těmto kmenům) ležely na severu biblické Palestiny a byly dobyty v 8. století př. n. l. Asyřany, kolonizovány a část obyvatelstva byla odvlečena do Asýrie (Mezopotámie)a nahrazena obyvatelstvem novým, nežidovským. Tyto oblasti byly součástí tzv. Severního království, Izraele. Izajáš zaslibuje právě tomuto území naději na obnovu. Ta má být podobná jako v minulosti osvobození od Midjanitů za Gedeona (Sdc 6-8). Čekáme na jásot a osvobození, ale zatím to tak moc nevypadá, alespoň pokud jde o situaci ve světě, ale i na domácí scéně. Kéž tedy ono světlo vzejde! Obnova nikdy nebyla a ani nebude lehká, ale obnova znamená naději, budoucnost. Věřím, že se jí ještě dočkáme.
1 Kor 1,10-13.17
Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká (něco jiného): „Já držím s Pavlem!“, „já zase s Apollem!“, „a já s Petrem!“, „já s Kristem!“ Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni? Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.
Jedním ze způsobů komunikace mezi Pavlem a jím založenými obcemi byla návštěva lidí z obce nebo některého Pavlova spolupracovníka, který byl do konkrétní obce vyslán (Timoteus, Titus). Dalším způsobem byla pak písemná korespondence, list, kterým Pavel na zprávy reagoval. Pavel se tedy nejspíš v Efezu dozvěděl, že v Korintě panuje určitý chaos, nesoulad a nevraživost, jež byly zaviněny falešným konkurenčním smýšlením, kdy si jednotlivé „frakce“ jako by konkurovaly odkazem na kontaktní či identifikační osobu, tedy misionáře, k němuž se hlásily. Pavel obec založil, Apollo do ní jako nadaný řečník a hlasatel evangelia přišel, jak víme i ze Skutků. V dalším textu se Pavel do jisté míry vymezuje právě vůči Apollovi, protože ten byl zřejmě v obci s Pavlem srovnáván a nadhodnocován díky svému řečnickému talentu. Pokud jde o Petra, tak spíše než o něj samotného, jde o misionáře v jeho jménu (nemáme žádný doklad o Petrově působení v Korintě). Odkaz na Krista by mohl být odkazem na misionáře z Ježíšovy rodiny, jak je Pavel zmiňuje v 9. kapitole, nebo skutečně na Krista, k němuž se mohla vztahovat nějaká skupina s vymezením vůči ostatním. Pavel toto štěpení a konkurenční myšlení zásadně odmítá. Nejde přece o jednotlivé osoby hlasatelů, ale obsah hlásání a jeho význam pro život.
Tenhle úryvek je i dnes velmi aktuální, protože i my máme tendenci přeceňovat jednotlivé osoby, srovnávat je a stavět na nich svůj vztah k církvi i k Bohu. Ani církevní populismus není současnosti vzdálen, ale i ten církev oslabuje. Kříž, jak ho Pavel interpretuje, není primárně o utrpení, ale o schopnosti být pro druhé, být svědkem, žít nadějí.
Mt 4,12-23
Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.‘ Od té doby začal Ježíš hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry – Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry – Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho. Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium (o Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.
Ježíš začíná svou veřejnost činnost. Působení Jana Křtitele je u konce (Jan je uvězněn a posléze popraven), s ním něco končí a Ježíšem začíná nová epocha. Ježíš působí v Galileji, kde vyrostl a do té doby také žil a pracoval. Evangelista, jemuž velmi záleží na poukazech, že Ježíš naplňuje přísliby Starého zákona, pak tento začátek Ježíšovy činnosti hodnotí jako naplnění Izajášovy vize, naděje do budoucnosti. Ježíšovo poselství – na rozdíl od hlásání soudu od Jana Křtitele – je pozitivní nabídkou Boží blízkosti, jeho panování (nebeského království). Evangelista se vyhýbá – z úcty k židovské tradici – hovořit o Božím království, takže mluví o království nebeském. Obrácení znamená na prvním místě uvěřit této zvěsti, přijmout Boží dar, zbavit se strachu z Boha, žít v radosti a přijmout Ježíše.
Ježíš pak povolává své první učedníky, dvě bratrské dvojice rybářů. Ti neváhají a následují ho, aby se tak účastnili jeho poslání. Ježíš musel vyzařovat a působit svým silným charismatem, když všeho nechali a šli za ním. Zdá se, že tomu dnes už tak úplně není. Příliš totiž spoléháme na vlastní moc, schopnosti a výpočty, Ježíše a Boha jako bychom už nepotřebovali. Možná ale situace právě v tomhle spěje k bodu obratu.
Pondělí 26.1.2026 – 3.týden v mezidobí, památka sv. Timoteje a Tita, biskupů
2 Tim 1,1-8 (vlastní)
Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, (aby hlásal) život slíbený v Kristu Ježíši, drahému synovi Timotejovi: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho Pána. Děkuji Bohu, kterému sloužím s čistým svědomím – jako už moji předkové – když na tebe pořád vzpomínám ve svých modlitbách dnem i nocí. Když vzpomenu na tvé slzy, toužím tě zase spatřit; to by byla pro veliká radost. V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, platí to i o tobě. A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.
Nebo: Tit 1,1-5 (vlastní)
Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, (pověřený hlásáním) víry Božím vyvoleným, aby důkladně poznali pravdu, jak uctívat Boha. (Z ní pochází) naděje na věčný život, který už před dávnými věky pravdomluvný Bůh slíbil a ve svém čase pak své slovo uvedl ve známost kázáním, jež mi bylo svěřeno příkazem Boha, našeho spasitele: Titovi, (svému) pravému synu, kterému se dostalo stejné víry jako mně: milost a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho spasitele. Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil.
Tzv. pastorální epištoly (1, 2 Tim a Tit), jež uvádějí v preskriptu jako autora Pavla, jsou podle mínění velké části exegetů pseudepigrafy, tedy spisy, které napsal někdo jiný. Z hlediska svého obsahu patří mnohem víc do pozdější doby než do doby Pavlovy. Timoteus i Titus byli Pavlovými nejbližšími spolupracovníky, jež Pavel posílal tam, kam sám – z různých důvodů – nemohl přijít. Timotea považoval za osobu sobě velmi blízkou, za svého „syna“ (srov. 1 Kor 4,17: „Proto jsem k vám poslal Timotea, který je mým milovaným a věrným synem v Pánu. On vám připomene moje cesty v Kristu «Ježíši», jak učím všude v každém sboru.“), Titus byl jeho vyslancem v Korintě, když mezi Pavlem a korintskými křesťany vládly napjaté vztahy, aby problémy urovnal (srov. 2 Kor 7, 6,7: „Ale Bůh, který potěšuje sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým. A nejen jeho příchodem, ale i tím potěšením, které měl on z vás; takže když nám vypravoval o vaší touze, o vašem nářku a o vaší horlivosti pro mne, velice jsem se zaradoval.“). V obou listech jde primárně o fungování obce, která má již vlastní vedení (episkopy a jáhny i jáhenky). Právě i to svědčí o pozdějším vzniku listů. Dále i to, že se musejí vypořádat s vnitřními problémy „čistoty“ víry a snažit se „neprovokovat“ majoritní společnost, tedy žít tak, jak to odpovídá dobovému ideálu sociálních vztahů mezi lidmi.
Timoteus byl podle Sk 16, 1-3 synem židovské matky a pohanského otce (Řeka), zde jsou však i jeho babička a matka líčeny jako křesťanky, což odpovídalo situaci konce 1. století a dál, kdy ke křesťanství přecházely zejména ženy (a skrze ně pak i jejich muži). Timoteus je vyzýván, aby obnovil svou horlivost ve víře i odvahu, které jako ustanovený správce církevní obce musí projevovat i navenek.
Titus, jenž je v preskriptu charakterizován jako Pavlův syn (což v autentických Pavlových listech nenajdeme) a souputník ve víře, je poslán na Krétu, aby tam uvedl situaci do pořádku a ustanovoval v obcích starší, tedy budoval strukturu obcí, jejich vedení.
Mk 3,22-30
Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): „Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.“ Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ To řekl proto, že tvrdili: „Je posedlý nečistým duchem.“
Ani učitelé Zákona nezpochybňovali, že Ježíš má moc a činí mocné skutky. Tuto jeho moc však interpretovali negativně. Ježíš svými příměry (krátkými podobenstvími) ukazuje na jejich chybnou logiku, resp. úmyslné překrucování pravdy. Svou řeč zakončuje varováním. Člověku bude odpuštěno všechno, co dělá ze své nevědomosti, hlouposti nebo v zajetí negativních emocí; co mu však nemůže být odpuštěno, je popírání poznané pravdy. Jestliže člověk ví, co je pravda, ale úmyslně ji zneužívá, obrací v opak, takový člověk nemůže dosáhnout odpuštění, protože jím pohrdá. On se nemůže obrátit k pravdě, protože ji zná, ale odmítá. To je rouhání proti Duchu svatému. S takovým člověkem nelze nic udělat, protože on o to nestojí, on nestojí o Boha jako pravdu a lásku. Učitelé Zákona jako znalci Božího slova, vykladači Boží vůle, dobře věděli, jak věci jsou a že Ježíš musí mít moc od Boha, ale záměrně to popírali a obraceli v opak. Jim a všem podobným nebylo a není pomoci, dokud si to nepřiznají a nezmění své smýšlení a jednání. Scéna dokládá, jak to vypadá, když člověk se bojí o své pozice a z tohoto strachu a zášti se rozhodne zničit druhého člověka. Což je o to horší, když jde o nositele autority, jakou měli právě učitelé Zákona.
Úterý 27. 1. 2026 – 3. týden v mezidobí
2 Sam 6,12b-15.17-19
David dal Boží archu odnést za jásotu z domu Obed-edoma vzhůru do Davidova města. Když ušli nosiči archy šest kroků, obětoval býka a tučné tele. A David, opásán lněným efodem, tančil ze všech sil před Hospodinem. Takto David a celý dům Izraele nesli Hospodinovu archu za jásotu a za zvuku trub. Přinesli tedy Hospodinovu archu a položili ji na její místo doprostřed stánku, který pro ni David zřídil. Potom David přinesl před Hospodinem celopaly a pokojné oběti. Když David skončil s obětováním celopalů a pokojných obětí, požehnal lid ve jménu Hospodina zástupů. Pak podělil všechen lid, celé množství Izraele, muže i ženy, každému dal chlebovou placku, koláč z datlí a koláč z hrozinek. Potom všechen lid odešel do svého domova.
Ztracená Boží archa se nalezla, a tak ji David nechá dopravit do Jeruzaléma. Jde o velké bohoslužebné shromáždění, bohoslužebný průvod, jenž je doprovázen oběťmi a radostí. David je tu představen jako obětník, což je velmi výjimečné. Při této ojedinělé příležitosti přebírá i kněžskou funkci. David dokonce tančí, asi dost divoce, což vyvolalo nevoli jeho ženy Míkol, která ho za to kritizovala. David však neřešil, co si o něm kdo pomyslí, protože jeho radost z Hospodina, z příchodu archy do Jeruzaléma, jeho města, byla upřímná. A o tu se také dělí s ostatními, když jim požehná a štědře obdaruje.
Radost (čistá radost) je nakažlivá a potřebuje se sdílet. To platí i o radosti z Boha, jež má pak i svoje docela normální pozemské dopady ve formě pohoštění, slavnosti. Slavnosti jsou v životě lidí důležité a jsou vždy záležitostí společenství, i když důvodem je třeba oslava jednotlivce.
Mk 3,31-35
Za Ježíšem přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: „Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji příbuzní?“ A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“
Ježíšovi nejbližší v čele s jeho matkou se snaží Ježíše chránit před těmi, kdo dezinterpretují jeho slova a činy, chtějí jej odvést, proto s ním chtějí mluvit. Ježíš zde výslovně překračuje hranice vázanosti na rodinu, což v jeho době bylo nečekané a velmi odvážné. Vytváří ideu nového společenství, založeného na vztahu k němu a Bohu. Kdo jde s Ježíšem, vstupuje s ním do nového typu společenství, jež je založeno na stejných principech lásky, důvěry a poslušnosti, jako jsou v rodině. Jeho nové společenství překonává omezení etnická, genealogická, společenská i daná pohlavím. Tím, že Ježíš jmenuje jako příslušníky své rodiny i sestry a matku, znamená, že mezi těmi, kdo ho doprovázeli, byly i ženy. Zde stojí na stejné úrovni jako muži. Ježíš navíc ukazuje, že se nebojí, že on musí jít za svým posláním, že ochrana rodiny .by jej od cíle vzdálila.
V životě člověka jsou situace, kdy musí dát přednost svému povolání před vazbou na rodinu. A jakkoliv to může znít tvrdě, jako v Ježíšově případě s odmítnutím matky a sourozenců či blízkých příbuzných, tak je to jen výraz respektu k úkolu a poslání, který člověk má. Musí opustit svou výchozí rodinu a jít svou vlastní cestou.
Středa 28. 1. 2026 – 3. týden v mezidobí, památka sv. Tomáše Akvinského
2 Sam 7,4-17
Hospodinovo slovo se ozvalo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Vždyť jsem nebydlel v domě ode dne, kdy jsem vyvedl izraelské syny z Egypta, až do dneška; putoval jsem ve stanovém příbytku. Kdekoli jsem chodil s izraelskými syny, zmínil jsem se snad slovem některému z izraelských soudců, jimž jsem přikázal pást můj izraelský lid: Proč jste mi nevystavěli dům z cedrů? A nyní řekni mému služebníku Davidovi toto: Tak praví Hospodin zástupů: Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal; vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Postaví dům mému jménu a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem; dopustí-li se nepravosti, budu ho bít stejnou metlou, jakou (biji) ostatní lidi, ranami, jako jiné smrtelníky; svou přízeň však mu neodejmu, jako jsem (ji) odňal Saulovi, kterého jsem odstranil od své tváře. Proto tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.“ Nátan mluvil k Davidovi podle všech těchto slov a podle tohoto vidění.
David se rozhodl postavit chrám, místo pro kult Hospodina. Avšak prorok Nátan, jenž původně s Davidovým plánem souhlasil, dostává od Hospodina poselství pro Davida: nikoliv David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi zbuduje dům, tedy mu zajistí pokračování jeho rodu jako vládnoucí dynastie. Pro Davidovce byl tento text velmi důležitý, neboť legitimizoval jejich mocenské postavení. Nikoliv dynastie Saulova, nýbrž Davidova má zajištěno výsadní postavení. Toto proroctví je v tradici interpretováno mesiánsky, neboť Hospodin zaslibuje trvalou přízeň Davidovým potomkům, „královský trůn navěky“. Křesťané toto proroctví vztahují na Ježíše Krista, stojícího v linii Davidově.
Často máme své představy, jak nejlépe sloužit Hospodinu, Bůh nám však může ukázat zcela jinou cestu. On nepotřebuje naše uctívání, naše dary, naši snahu si jej „koupit“, ale chce nás, naši přítomnost, chce být s námi. Proto nám leckdy naše plány překazí, aby nás probudil, abychom pochopili, že obdarováváni jsme my, aby nás vyvedl ze závislosti na našich představách o něm, abychom si všimli jeho přítomnosti. Bůh je jiný, než jak si ho představujeme, jak ho interpretujeme, jak jsme si jím jistí, resp. jak jsme si jisti svou správnou představou o něm.
Mk 4,1-20
(Ježíš) začal opět učit u moře. Shromáždil se u něho velký zástup. Vstoupil proto na loď na moři a posadil se. Celý zástup stál u moře na břehu. Učil je mnoho v podobenstvích a ve svém učení jim řekl: „Slyšte! (Jeden) rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padlo některé (zrno) na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali ho. Jiné padlo na kamenitou půdu, kde nemělo mnoho prsti; hned sice vyklíčilo, protože neleželo v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo ho, takže uschlo, protože nezapustilo kořeny. Jiné zrno padlo do trní; trní vzešlo a udusilo ho, takže nepřineslo plody. Jiné však padlo na dobrou půdu, vzešlo, rostlo a přineslo užitek: některé třicetinásobný, jiné šedesátinásobný, jiné stonásobný.“ A řekl: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Když byl (později) sám, ptali se ho ti, kdo byli s ním, spolu s Dvanácti, (jaký smysl mají) podobenství. A řekl jim: „Vám je dáno tajemství Božího království, ale ostatním, kdo jsou mimo, se všechno předkládá v podobenstvích, `aby se stále dívali, ale neviděli, stále poslouchali, ale nerozuměli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno‘.“ A řekl jim: „Nerozumíte tomu podobenství? Jak pak chcete porozumět všem ostatním podobenstvím? Rozsévač rozsévá slovo. Těmi na okraji cesty, kde se slovo rozsévá, (se rozumějí) ti, kteří ho slyší, ale hned přijde satan a obere je o slovo do nich zaseté. (Podobně je tomu) u těch, kde se rozsévá na skalnatou půdu: když to slovo slyší, hned ho s radostí přijmou, ale nemají v sobě kořen, jsou nestálí. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadají. U jiných se rozsévá do trní: ti slovo slyší, ale světské starosti, záliba v bohatství a všelijaké jiné vzniklé touhy slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Těmi pak, u nichž je zaseto do dobré půdy, (se rozumějí) ti, kteří slovo slyší a přijímají a přinášejí užitek: třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný.“
Ježíš vypráví podobenství o rozsévači a výsledku jeho práce – jen něco z toho, co rozsévač zasel, se uchytilo a přineslo užitek. Jeho učedníci však tomu podobenství nerozumějí, proto jim je musí Ježíš vyložit. Diví se jejich nechápavosti a zdůvodňuje, proč mluví v podobenstvích. Jim rozumějí jen ti, kdo mají otevřené srdce, kdo chtějí rozumět, kdo mají zájem a jsou ochotni vzít jeho slova vážně. Těm pak usnadňuje aplikaci svých podobenství na život.
Zrna je rozseto hojně, ale úspěch úrody záleží na tom, do jakých podmínek zrno padne. Zrno jsou Ježíšova slova, půda pak lidský postoj k nim. Ježíš tak charakterizuje různé skupiny lidí, kteří se k němu vztahují, poslouchají jeho slova, ale nic v nich nezůstane, nebo poslouchají sice s radostí, ale užitek nepřinášejí, protože jsou nestálí, nemají vytrvalost, nebo mají jiné priority, jimž nakonec dají přednost, takže to, co slyšeli, potlačí, překryjí svými zájmy. Poslední skupina pak přináší plody z toho, co přijala – každý z ní podle svých možností. A nezáleží na tom, jak vysoký výnos to je, což je důležité. Ježíš výnos nehodnotí, důležitá je plodnost sama o sobě. Ježíš byl marnotratný a rozséval bez ohledu na okolnosti a ponechal člověku, aby se rozhodl, co s darem života udělá.
Čtvrtek 29. 1. 2026 – 3. týden v mezidobí
2 Sam 7,18-19.24-29
Když promluvil Nátan k Davidovi, král vešel do stánku a před Hospodinem mluvil toto: „Kdo jsem já, Pane, Hospodine, a co je můj dům, žes mě přivedl až sem? To se ti však zdálo ještě málo, Pane, Hospodine, a proto jsi své sliby rozšířil i na dům svého služebníka do daleké budoucnosti a dáváš to poznat člověku, Pane, Hospodine! Ustanovil jsi pro sebe svůj lid, Izraele, jako svůj lid navěky, a ty, Hospodine, stal ses jeho Bohem. A nyní, Hospodine, Bože, splň slib, který jsi dal svému služebníku a jeho domu navěky, a jednej podle toho, co jsi řekl: Tehdy se tvé jméno zvelebí navěky a řekne se: Hospodin zástupů je Bohem nad Izraelem! Dům tvého služebníka Davida ať potrvá pevně před tebou! Vždyť ty, Hospodine zástupů, Bože Izraele, dal jsi svému služebníku toto zjevení: Vystavím ti dům. Proto se tvůj služebník osmělil obrátit k tobě s touto modlitbou. Ano, Pane, Hospodine, ty jsi Bůh a tvoje slova jsou pravdivá; ty jsi slíbil tak mnoho dobrého svému služebníku! Nuže, začni žehnat domu svého služebníka, aby trval před tebou navěky, vždyť ty, Pane, Hospodine, jsi to slíbil a pro tvé požehnání bude dům tvého služebníka požehnán navěky!“
David vzal Nátanova prorocká slova vážně a spolehl se na ně. Proto děkuje Hospodinu za novou nabídku, ale i za vše, co mu Hospodin do té chvíle dal. David si je vědom, jak hodně jeho moc i život závisí na Boží přízni a s pokorou (on, který se cítil tak jistý!) to vyznává. Jeho prosba se vztahuje na budoucnost, na prosperitu celého Izraele.
Je dobře si připomínat, co všechno jsme v životě dostali, a naučit se za to děkovat. Nic není samozřejmé. Zrovna tak je důležité hledět do budoucnosti s odvahou a důvěrou v Boží požehnání. Bůh žehná životu, přeje si pro každého z nás život v plnosti, ale naplnit jej musíme my sami.
Mk 4,21-25
Ježíš řekl zástupům: „Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel, a ne na podstavec? Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo, a nic není utajené, aby to nevyšlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Dále jim řekl: „Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám, a ještě vám bude přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“
Tento úryvek z Markova evangelia obsahuje dva Ježíšovy výroky. Ten první je jakýmsi varováním a zároveň povzbuzením k odvaze, aby člověk dokázal svědčit o Ježíši, o své víře v Boží působení skrze Krista. Ona snaha „ztratit se v davu“ tak jako tak není člověku nic platná. Pravda stejně vždy vyjde na povrch.
Druhý výrok vyzývá k velkorysosti v posuzování druhých i ve štědrosti. Velkorysost je důležitá ve vztahu k druhým lidem, protože skrze ni se zjevuje Bůh, který je nekonečně velkorysý a štědrý. Kdo dává sebe i to, co má, k dispozici, ten zažívá už tady radost, pokoj a velikost Boží lásky. Kdo se úzkostlivě stará o to, co má, o svá práva a pozice, důstojnost či majetek, právě ten o to přijde.
Pátek 30. 1. 2026 – 3. týden v mezidobí
2 Sam 11,1-4a.5-10a.13-17
Na jaře příštího roku, v době, kdy králové táhnou do pole, David vyslal Joaba a s ním své bojovníky a celého Izraele. Zpustošili území Ammonitů a oblehli Rabbat. David však zůstal v Jeruzalémě. Jednou k večeru vstal David ze svého lůžka a procházel se na střeše královského domu. Tu spatřil ze střechy ženu, která se koupala; žena byla na pohled velmi hezká. David poslal vyptat se na ženu. Řekli mu: „Vždyť je to Batšeba, dcera Eliamova, manželka Chetity Uriáše.“ David poslal posly, aby ji přivedli, a když k němu vešla, spal s ní. Žena počala a dala to Davidovi vědět: „Počala jsem.“ David pak poslal k Joabovi: „Pošli ke mně Chetitu Uriáše.“ A Joab poslal Uriáše k Davidovi. Když Uriáš k němu přišel, tázal se ho, daří-li se dobře Joabovi a mužstvu a jak pokračuje válka. Potom řekl David Uriášovi: „Zajdi do svého domu a umyj si nohy.“ Když Uriáš vyšel z královského paláce, poslali za ním k uctění královské jídlo. Uriáš však se uložil u vchodu do královského paláce se služebníky svého pána a do svého domu nezašel. David dostal zprávu: „Uriáš do svého domu nezašel.“ Druhého dne ho David pozval, aby s ním jedl a pil, a opil ho. Večer Uriáš vyšel spát na své lůžko se služebníky svého pána a nezašel do svého domu. Druhého rána napsal David Joabovi list a poslal ho po Uriášovi. V listě psal takto: „Postavte Uriáše dopředu do nejprudšího boje. Potom od něho ustupte, aby byl ubit a zemřel.“ Když tedy Joab obhlédl město, postavil Uriáše na místo, kde zpozoroval, že jsou udatní protivníci. Když mužové z města udělali výpad, zaútočili na Joaba, a v mužstvu byli padlí, i mezi Davidovými bojovníky, a smrt našel i Chetita Uriáš.
Zkrácená verze příběhu o Davidovi, Uriášovi a Batšebě. David se uvelebil ve své pozici, a tak místo aby šel v čele svého vojska, jak se slušelo a patřilo, zůstal v pohodlí svého paláce. A jak tak bývá, měl dost času, takže si ho krátil lelkováním ze střechy svého paláce, při němž spatřil, co neměl – krásnou ženu při koupeli. Rozhodl se jí zmocnit, i když už byla vdaná. To mocní dělávají, i když dobře vědí, že se to nesmí. Batšeba nejspíš neměla na výběr, a tak s Davidem strávila noc. Z jejich spojení vznikl nový život, což dostalo Davida do úzkých. Z prekérní situace se pokusil vyklouznout tím, že povolal Uriáše z boje a snažil se ho přimět k manželskému styku s Batšebou, takže by dítě bylo považováno za jeho. To však nevyšlo. Uriáš byl Chetita, de facto cizinec, asi původně přistěhovalec, ale Davida, Božího vyvolence, předčil věrností a zodpovědností. Aby David zakryl svůj hřích, nechal Uriáše nepřímo zabít. A do svého zločinu zatáhl i vojevůdce Joaba. Uriáš zemřel a po povinném Batšebině smutku si David mohl Batšebu vzít a tak svůj hřích zakrýt.
Mk 4,26-34
David tu je jako odstrašující příklad zneužití moci, obětování nevinného kvůli vlastnímu hříchu ve snaze jej zakrýt. Všechno to začalo pohodlností, leností, nezřízeností a chtivostí. To byl prapůvod jeho hříchu. Ježíš varuje před chtivým pohledem. A nemusí být jen sexuálně motivován. Chtivost a nezřízená touha po něčem či někom mívají fatální důsledky. Člověk ztratí zábrany, ztratí ohled na druhé, na jejich důstojnost či majetek, zneužije své moci a vezme si, co mu nepatří. Tehdy jako dnes. Sexuální zneužívání je tématem současnosti, ale nejde jen o ně. Jde o zneužití postavení, nezvládnutí frustrace, o nadřazení vlastního uspokojení nad práva druhého člověka nebo i celé společnosti. A pak o bezohlednou snahu vlastní hřích zakrýt, ať to stojí, co to stojí. Toho jsme dnes svědky bohužel stále častěji.
Ježíš řekl zástupům: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned (člověk) vezme srp, protože nastaly žně.“ Řekl také: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
Ježíš lidem vysvětluje povahu Božího království různými obrazy, metaforami a přirovnáními, aby jeho slova dobře chápali. Řeč o Božím království mohla vyvolávat falešné představy moci a úspěchu na jedné straně, na druhé, že se tyto představy nenaplňují: nespravedlnost nezmizela, politický útlak také ne, chudí jsou stále chudí, pokud ještě víc nechudnou …. Boží království není realizováno revolucí, roste Boží silou, nepozorovaně, protože roste v srdcích, myslích a skutcích lidí. Jeho začátky jsou nenápadné, dalo by se říci zanedbatelné, malé zrnko, a přece Bůh mu dá vzrůst jako tomu hořčičnému zrnku. Najednou je tu něco, čeho jsme si nestačili všimnout, ale je tu … Třeba schopnost lidí se semknout k pomoci, k dobru.
Růst Božího království závisí i na nás, na naší angažovanosti, ale také trpělivosti, důvěře a víře ve smysl práce pro ně. Není naším úkolem kontrolovat růst a dělat si starosti, když to nedopadá podle našich představ, protože nevidíme tak snadno pod povrch, kde semeno klíčí. A i když vyrazí, tak nejsme s to je odlišit od plevele. Je třeba počkat na žeň, na zralost, na situaci, kdy už je jasno.
Sobota 31. 1. 2026 – 3. týden v mezidobí, památka sv. Jana Bosca
2 Sam 12,1-7a.10-17
Hospodin poslal k Davidovi proroka Nátana. Když k němu přišel, řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden bohatý a druhý chudý. Boháč měl velký počet bravu a skotu, a chudák neměl vůbec nic, jen jednu ovečku, kterou si koupil. Tu choval a ona rostla u něho spolu s jeho dětmi. Jedla z jeho skývy a pila z jeho misky a spávala v jeho klíně; byla mu jako dcera. Přišla pak návštěva k boháči. Bylo mu líto vzít ze svých ovcí a ze svého skotu a připravit pohoštění pocestnému, který k němu přišel, proto vzal ovečku toho chudáka a připravil ji muži, který k němu přišel.“ David vzplanul velkým hněvem proti tomu člověku a řekl Nátanovi: „Jako že je živ Hospodin, člověk, který to udělal, zasluhuje smrt! Ovci nahradí čtyřnásobně za to, že se dopustil takové věci a neměl slitování.“ Nátan řekl Davidovi: „Ty jsi ten muž! – Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše, abys ji udělal svou ženou. Tak praví Hospodin: Hle, dám povstat neštěstí proti tobě z tvého vlastního domu: před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému příbuznému a on bude spát s tvými manželkami před očima tohoto slunce. Tys jednal skrytě, já však udělám tuto věc před celým Izraelem a na slunci!“ David řekl Nátanovi: „Zhřešil jsem proti Hospodinu!“ Nátan Davidovi odpověděl: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš; svým jednáním jsi však urazil Hospodina, proto syn, který se ti narodil, musí zemřít!“ Nátan se pak vrátil domů. Hospodin tedy ranil dítě, které Uriášova manželka porodila Davidovi, a těžce onemocnělo. David se obrátil k Bohu kvůli chlapečkovi a přísně se postil, šel a trávil noci leže na zemi. Dvořané jeho domu dělali vše možné, aby ho pohnuli vstát ze země, on však nechtěl a nejedl s nimi.
Prorok Nátan, týž, který Davidovi zvěstoval Boží přízeň pro celou jeho dynastii, je teď poslán k němu, aby ho vyvedl z jeho omylu, že hřích může zůstat utajen. Pomocí podobenství jej přiměje k přiznání viny a lítosti. Na tomto příběhu je zajímavých několik momentů, které nám jsou blízké. David vidí cizí nespravedlnost, vidí třísku v oku jiného (byť jde jen o podobenství), ale svůj trám nevidí. Z tohoto omylu jej prorok vyvede. David uzná a vyzná svou vinu a Bůh mu ve svém milosrdenství odpustí, ale důsledky svého jednání musí David nést. Bůh nezneužil nevinné dítě k trestu pro Davida, nýbrž nemoc dítěte je tu symbolem důsledku Davidova hříchu. Odpuštění hříchu neznamená, že zmizí to, co způsobil, nýbrž s tím se člověk musí reálně vypořádat. Musí důsledky hříchu nést dál. A ani pokáním si člověk nemůže Boha „koupit“, je třeba respektovat jeho vůli a realitu.
Mk 4,35-41
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti to jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“
Tento text mě vždycky poněkud rozčiloval. Učedníci se dřou, Ježíš spí, a když ho vzbudí, protože se už skoro potápějí, tak jim vynadá, diví se jejich strachu a nevíře. To mi nepřišlo spravedlivé. Cílem sdělení tohoto vyprávění je však něco zcela jiného. Ježíš unaven spí na lodi, svěřuje se do péče svých učedníků. Ani Ježíšova přítomnost však neznamená, že vše půjde hladce. Avšak jakmile se učedníci začnou domáhat Ježíšova zásahu, Ježíš utiší bouři, což znamená nejen pomoc učedníkům v ohrožení, ale především to ukazuje na jeho moc. Účastníci dění i čtenáři se musejí ptát: Kdo to je, že má takovou moc? Tato otázka a hledání odpovědi na ni jsou tím podstatným momentem. Odpovědí je víra v Ježíše jako poslaného Bohem. Tato víra může člověka nést a přenést přes leckteré bouře.
Možná si lze vzít i ještě jiné poučení: Ježíš spí a nechá druhé, aby se o něj starali. A to dokonce v situaci, která je nebezpečná, náročná. Možná je možné si z toho odnést i tu odvahu spát, odpočívat, i když je člověk v náročné situaci, která ho dokonce může ohrožovat na existenci. Strach učedníků je pochopitelný, ale blokující. Strach člověka blokuje, brání mu v akci. Učedníci Ježíše probudí s vyčítavou otázkou, jež vyjadřuje jejich beznadějnost: „je ti jedno, že to s námi – a to i s tebou – špatně skončí, že se utopíme!“ Možná se měli zeptat, „co máme dělat?“, pomoz nám to zvládnout, sami na to nestačíme. Ačkoliv oni byli mistry svého oboru, zkušení rybáři, tak se nechali tak ovládnout strachem, že zodpovědnost za záchranu přehodili na Ježíše. Ježíš sice nakonec bouři utiší, ale svého komentáře je neušetří. Napadá mě tu heslo „člověče, přičiň se, Pán Bůh ti pomůže“.