Neděle 25. 1. 2026 – 3. neděle v mezidobí
Gn 2,7-9; 3,1-7
Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.
Důležité je si uvědomit, že člověk nese v sobě dech Boží, protože jen díky němu žije (to je obdobou sdělení, že je člověk stvořen na Boží podobu). Život, stvoření, povolání k práci jsou darem stejně jako společenství s Bohem. Člověk však o tohle všechno může přicházet, když si přestane uvědomovat, že Bůh jej obdarovává, a přestane být vděčný. Jakmile vykročí ze vztahu vděčnosti, zatouží po moci, vševládě, po nadřazenosti Bohu a jeho darům. Svodů k tomu nabízí život a společnost mnoho. Uspokojení z nich je jen dočasné. Pak přichází pád a s ním občas i prozření. Svou nahotu, obnaženost se pak člověk snaží zastřít tím, co najde.
Řím 5,12-19
Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem – jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jako to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho (člověka) vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.
Pavel hodnotí situaci od konce, tedy od víry ve vykoupení skrze Ježíše Krista. Smrt, jak ji Pavel chápe, neznamená primárně fyzický zánik, nýbrž odloučení od Boha. Fyzická smrt je jeho symbolem. Ježíšovo zmrtvýchvstání je definitivním překonáním tohoto odloučení, proto je nadějí pro všechny lidi. V něm je zajištěna budoucnost pro každého. Ježíš je tu konfrontován s Adamem, on je tím novým Adamem, tím, skrze něhož dosahuje stvoření svého cíle.
Mt 4,1-11
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.‘“ Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.‘“ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.‘“ Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.‘“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu.
I Ježíš je jako každý člověk vystaven zkouškám. Na poušť je vyveden Duchem, neodchází tam sám, aby se cvičil v askezi. Přijímá situaci, do níž je postaven. I on musí projít situacemi, v nichž se musí probojovat k jasnému poznání, co znamená být Božím Synem. Odolává těm svodům, které útočí na člověka v jeho základních potřebách: jídlo a pití, uznání a sebeúcta, zajištění a moc. Uspokojovat základní lidské potřeby je důležité, ale Ježíš ukazuje cestu, jak si z nich neudělat idol, jak zůstat otevřený pro Boží skutečnost. Kdyby Ježíš tyto výzvy (krize) nepřijal, zůstal by stát na místě, neodhalil by sám sobě ani druhým, co je pravým smyslem Božího synovství: být trvale věrný Bohu. Jakmile je tato neochvějná věrnost naplno dotvrzena, ďábel mizí ze scény a objevují se andělé, Boží svět.
Krizové situace, jimiž člověk nutně prochází, jsou sice obtížné a nepříjemné, ale jsou zároveň příležitostí k růstu, ke krokům na cestě zralosti. Jsou také obdobím sebepoznání a očišťování.
Pondělí 23. 2. 2026 – 1. týden postní
Lv 19,1-2.11-18
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: ‚Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý! Nekraďte, nelžete, nepodvádějte jeden druhého! Nepřísahejte podvodně na mé jméno, znesvětili byste jméno svého Boha! Já jsem Hospodin! Neutiskuj svého bližního a neolupuj ho! Ať u tebe nezůstane do rána mzda tvého nádeníka! Nezlořeč hluchému a před slepce nedávej překážku, ale boj se svého Boha. Já jsem Hospodin! Nedopouštěj se křivdy na soudu, nenadržuj chudákovi a nestraň velmožovi! Suď svého bližního spravedlivě! Své krajany neobcházej s pomluvou, neusiluj o život svého bližního. Já jsem Hospodin! K svému bratru neměj nenávist v srdci, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem! Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!‘“
Měřítkem pro lidské jednání je jednání Boží, což je opravdu nárok. „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ To je jedna ze základních výpovědi 3. knihy Mojžíšovy – Leviticu. Jak je však zřejmé z textu, svatost zas není nic tak nedosažitelného, protože je povoláním ke konání dobra, k lásce a odpuštění. Tato pasáž také obsahuje základní shrnutí toho, co je svatost na úrovni lidských vztahů, lidského jednání: „miluj svého bližního jako sebe“. Tato výzva není až plodem Ježíšova etického nároku, nýbrž základním postulátem již v době starozákonní. Láska k sobě, tedy skutečná láska k sobě, je měřítkem lásky k druhému. Platí skutečně, že pouze člověk, který má zdravě rád sebe, který si není problémem, může milovat druhého, protože si v lásce k druhému nepřekáží starostí o sebe, potřebou sebeuspokojení. Je totiž možné (a není to tak vzácné), že člověk sice koná mnoho dobrých skutků pro druhé, ale ve skutečnosti druhé používá jako drogu ke svému sebeuspokojení. Láska ovšem také znamená vidět druhého pravdivě a být schopen ho upozornit na chyby, a to kvůli němu samotnému i kvůli celému společenství.
Mt 25,31-46
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.‘ Spravedliví mu na to řeknou: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?‘ Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.‘ Potom řekne i těm po levici: ‚Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tu mu na to řeknou také oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.‘ A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“
Matoušovo evangelium pak dokumentuje, co znamená milovat bližního jako sebe, co znamená milovat Boha/Ježíše, protože lásku nelze rozdělit. Boha nelze milovat jinak než skrze jeho obraz, tedy člověka. Ježíš se tu ztotožňuje s těmi nejposlednějšími, nejzranitelnějšími, s těmi, kdo jsou zcela na okraji. Toto podobenství ze závěru Matoušova evangelia není univerzální výzvou, aby se všichni stali sociálními a charitativními pracovníky, nýbrž radikálním varováním před falešnou spiritualitou, před spoléháním se na pouhé předpisy a ustanovení. Toto podobenství je Ježíšovou výzvou k solidárnímu vztahu k okolnímu světu, k pozornosti k těm, kteří jsou kolem, k jejich potřebám a handicapům. Je třeba se dívat na svět kolem pozornýma, vnímavýma a láskyplnýma očima. Jednou jsou to chudí, nemocní, věznění lidé, bezdomovci nebo feťáci, jindy děti, osamělí staří lidé, samoživitelky nebo jen lidé, kterým se děje něco těžkého, kteří prožívají bolest, ztrátu, bezmoc…
Úterý 24. 2. 2026 – 1. týden postní
Iz 55,10-11
Toto praví Hospodin: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“
Prorok zdůrazňuje, že Boží slovo je účinné, a to v situaci, kdy adresáti a jejich potomci žijí v přesídlení z Izraele do Babylonu, ze své vlasti do zcela pohanského prostředí. Bůh slíbil návrat vysídlenců a to také splní. Božím slovem vznikl svět, Boží slovo mění situaci zkázy v záchranu. Boží Slovo pak definitivně zasáhne do chodu světa. Jde o útěšné poselství, jež má posílit víru a naději v Hospodina v situaci, kdy adresáti nevidí valnou perspektivu do budoucnosti. Tomu Božímu slovu je ovšem třeba naslouchat, brát je vážně, zabývat se jím. A také musí být člověk, který ho zvěstuje. Nejde o pouhá slova, která si lze přečíst, ale o slovo, poselství, které člověka zasáhne a promění jeho život.
Mt 6,7-15
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky.“
Ježíš svěřuje svým učedníkům a svým následovníkům modlitbu, kterou se odlišují od ostatních. Tuto modlitbu máme v Novém zákoně ve dvou verzích – v Matoušově a Lukášově evangeliu. Matoušovská verze je součástí Horského kázání a je delší než lukášovská o několik proseb. Matoušovská verze vychází nejspíš již z liturgizované podoby, tedy z používání v rámci bohoslužby. Obě verze se shodují v základní struktuře: oslovení Boha jako Otce. Ježíš se dělí se svými učedníky o tento výjimečný vztah skrze oslovení „abba“, Otče, tedy spíše něco jako „tati“, „tatínku“. Ježíš nás učí obracet se k Bohu s důvěrností dítěte. On sám se tak k Otci vztahoval.
První část modlitby je prosbou o společenství s Bohem, o to, aby se jeho království prosazovalo co nejvíc na zemi. To je i náš úkol, který je v té modlitbě zahrnut. Veprostřed stojí prosba o pozemské potřeby. Chléb je symbolem pro to, co nutně potřebujeme k životu, a vyjadřuje naši odkázanost na Boha. Tím, že máme všechno jakoby na dosah, ztrácíme vědomí své závislosti, dokud nepřijde něco jako nemoc, pandemie, nebo nynější ohrožení válečným konfliktem. Vnímavému člověku taková situace dává na srozuměnou, že nejsme pány bytí, i když umíme hodně a jsme docela mocní. Pokud si svou závislost na ostatních a na Bohu uvědomujeme, má nás to vést k vděčnosti za to, co máme, a k pokorné prosbě o to, co nutně potřebujeme my nebo naši bližní. Závěrečná část je o odpuštění a ochraně od zlého. Skutečně odpouštět není snadné, ale je třeba se k tomu propracovat, ne formálně, ale skutečně. Odpustit druhému je proces, odpouštění znamená, že člověk se učí přát druhému štěstí, dobro. Od-pustit je pustit od sebe hněv, pomstu, zlé úmysly vůči druhému. Upustit od svého negativního zaměření, osvobodit se od závislosti na odplatě. A prosba o uchránění od zlého je především prosbou, aby člověk neopustil Boha, nepodlehl zlu v jakékoliv podobě, nedal se svést k jednání proti druhým, sobě sama a v posledku proti Bohu, tedy ke hříchu.
Ježíšova modlitba nás vede k tomu, abychom si uvědomovali, co je podstatné, na čem závisí náš život, naše štěstí a spokojenost. Jen ji nesmíme odříkávat bezmyšlenkovitě, vypouštět ji z úst, aniž si uvědomujeme, o čem je, zač se modlíme. Je to primárně modlitba společenství, nejen jednotlivce. A když se ji jednotlivec modlí, měl by vnímat její komunitní rozměr. Modlí se ji jako součást celku, jménem celku.
Středa 25. 2. 2026 – 1. týden postní
Jon 3,1-10
Hospodin oslovil Jonáše: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam kázání, které ti ukládám.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se do žínic, velcí i malí. Zpráva o tom se dostala až k ninivskému králi. Vstal ze svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se do žínice a sedl si do popela. Dal provolat: „V Ninive, z rozkazu krále a jeho velmožů: Lidé ani dobytek, skot ani brav, nesmějí nic jíst, nesmějí se pást ani pít vodu. Obléknou se do žínic, lidé i dobytek, úpěnlivě budou prosit Boha; každý ať změní své hříšné chování a odvrátí se od nepravosti, která mu lpí na rukou. Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu, a my nezahyneme.“ Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.
Bůh je Bohem lásky a odpuštění, pokud člověk o ně stojí. Ninivané sice nepatřili k vyvolenému lidu, ale i na nich Bohu záleželo. Ninive bylo symbolem pohanské špatnosti, modloslužby, zhýralosti, vší možné zvrácenosti, ale Hospodin nechtěl město s jeho obyvateli zničit, nýbrž tam posílá proroka, aby město přiměl k obrácení, ke změně jednání. Ten se sice vzpírá a napřed uteče, ale nakonec tam jde a koná, co mu Hospodin uložil (byť nepříliš nadšeně). A Ninivané Boží varování skrze proroka přijmou a podřídí se mu, i když Hospodina neznají. Hospodin od své hrozby upustí a Ninive zůstane zachováno (na rozdíl od Sodomy a Gomory, které ve své zatvrzelosti zůstaly). Jonáše tohle Hospodinovo milosrdenství, jeho láska a slitování vůči pohanům naštve a urazí, jak se pak dozvídáme ze závěru knihy Jonáš, a vede s Hospodinem hádku, kterou Hospodin zakončí řečnickou otázkou: „A mně by nemělo být líto toho velikého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravici od levice, a ještě množství zvířat?“
Hospodin usiluje o dobro a plnost života všude, i tam, kde ho lidé neznají a neuctívají, neboť je Bohem všech a na všech mu záleží. To, že posílá izraelského proroka (naprosto jedinečně) do pohanského prostředí, aby v něm přivedl lidi na správnou cestu, i nám může ukazovat cestu a naši zodpovědnost: i „pohanský“ svět je součástí Božího zájmu a je třeba i v něm (v Božím zájmu) bojovat o dobro. Ninivané se nejspíš nestali Hospodinovými vyznavači, ale obrátili se a začali jednat dobře. A o to šlo. Kde je dobro, tam je i Bůh. Občas si myslíme, že působit ve veřejnosti nemá smysl (je zkažená jako ti NInivané), ale není tomu tak. Církev jako instituce i její členové jako jednotlivci se musejí zajímat o veřejné věci a usilovat o nápravu věcí špatných a prosazení věcí dobrých, ovšem s pokoru a vědomím vlastní slabosti. I Jonáš musel napřed pochopit svou omezenost a závislost na Bohu (3 dny seděl ve velké rybě a zpytoval svědomí), než byl schopen konat to, co od něj Bůh chtěl. Napřed se musel obrátit on sám. Nakonec je celé to vyprávění ve skutečnosti ne tolik vyprávěním o obrácení Ninivanů, nýbrž hlavně Jonáše. O nutnosti překročit vlastní omezenost a představu o Boží spravedlnosti.
Lk 11,29-32
Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“
Ježíš v Lukášově podání si nedělá iluze o společnosti své doby a připomíná příklady z minulosti, kdy pohané byli schopni mnohem většího respektu vůči Božím ustanovením a Boží vůli než jeho současníci. I jeho kázání má za cíl přivést adresáty blíž k Bohu, k poznání jeho lásky a touhy po člověku (jeho smilování), a to ve vazbě na něj, Božího Syna. Rozhodnutí je na každém. Jonáš a Ninivané i královna ze Sáby jsou znameními, která ukazují, oč jde, i že to jde (a pohanům někdy lépe než povolaným vyvoleným), protože oni pochopili Boží velikost a neodkladnost změny orientace. Ježíš je mnohem více než prorok Jonáš, proto jeho výzva má ještě větší naléhavost a její oslyšení může mít pro adresáty závažné důsledky. Ježíš vyzývá k obrácení, což neznamená sypat si popel na hlavu a konat velké posty či jiné kající skutky, nýbrž skutečně si má člověk ujasnit, co jsou priority jeho života a jak si stojí a obstojí ve vztahu k Bohu.
Čtvrtek 26. 2. 2026 – 1. týden postní
Est 4,17n.p-r.aa-bb.gg-hh
Královna Ester se utekla k Pánu, neboť se bála smrtelného nebezpečí, které hrozilo. Se svými služebnicemi ležela od rána do večera na zemi, a tak se modlila: „Bože Abrahámův, Bože Izákův a Bože Jakubův, jsi požehnaný! Pomoz mně opuštěné, nemám mimo tebe jiného pomocníka, Pane, neboť mi hrozí nebezpečí. Z knih svých předků jsem slyšela číst, Pane, že až do konce vysvobozuješ všechny, kdo se ti líbí. Pomoz nyní mně opuštěné, nemám nikoho jen tebe, Pane, můj Bože! Pomoz mně osiřelé a vlož do mých úst vhodnou řeč před tváří lva (krále) a učiň, abych se mu zalíbila! Proměň jeho srdce, aby nenávidělo našeho nepřítele, ať zahyne on i ti, kteří stejně smýšlejí! Nás však vysvoboď z rukou našich nepřátel, proměň náš zármutek v radost a naše bolesti v záchranu!“
Kniha Ester nabízí příběh, který se stal základem židovského svátku Purim (Svátku losů), obdobného našemu masopustu, ovšem s mnohem hlubším podtextem; je to příběh reflektující zkušenost pronásledování Židů (vrcholícího v pogromech) už v antice. Tento úryvek je z deuterokanonických dodatků ke knize Ester (tedy evangelická a židovská vydání tuto část neobsahují). Jde o část modlitby královny Ester, která pro záchranu svých soukmenovců hodlá překročit králův zákaz a objevit se před ním, ačkoliv není králem pozvána. Modlí se o pomoc k Bohu a svou modlitbu doprovází postem a pokorným postojem.
Když má člověk učinit nějaký odvážný krok, je na místě, aby se na něj připravil vážně míněnou modlitbou a svěřil se do Boží ochrany. Bůh za ně ten krok neudělá, musí ho udělat sám, ale člověk se může na Boha spolehnout, že je v dané situaci s ním. Neplyne z toho dopředu daný úspěch akce, nejde o nemožnost omylu, nýbrž o vědomí, že se tak děje v Boží režii, že člověk nespoléhá na sebe, své výpočty, ale je ochoten přijmout to, co se stane, jako Boží cestu.
Mt 7,7-12
Ježíš řekl svým učedníkům: „Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Vždyť kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho poprosí o chléb? Nebo když poprosí o rybu, že mu dá hada? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí. Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci.“
Tato pasáž z Matoušova evangelia, stále ještě z Horského kázání, mluví o jistotě Boží reakce na člověkovu prosbu. I lidé reagují na prosby svých dětí tím, že jim dají potřebné dobré věci, o to více lze očekávat dobré věci od Boha, který je milujícím Otcem. Co jsou ty dobré věci od Boha, upřesňuje v paralelním textu Lukášovo evangelium – Bůh-Otec dá prosícím Ducha svatého. To tady Matoušovo evangelium neříká, nýbrž vrací pohled od Boha zpět na zem k vzájemným vztahům mezi lidmi ve formulaci tzv. zlatého pravidla (Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim). Bůh na prosby člověka reaguje, ale napřed musí člověk respektovat druhé a jednat s nimi s láskou.
Problém vyslyšení modlitby to zcela neřeší, ale poukazuje to na to, že dříve, než člověk po Bohu něco chce, tak by měl mít srovnané vztahy s lidmi. Je třeba prosit Boha s čistým srdcem, a to není až tak úplně jednoduché: Bůh není automat na splněná přání. Modlitba nesmí být manipulací ani kupčením s Bohem ve stylu: „já ti dám tohle (nejrůznější skutky) a od tebe čekám, že mi splníš mou prosbu“. Bůh nepotřebuje naše skutky, aby byl ochoten vyslyšet naši prosbu, není na nich závislý; to my musíme očistit své smýšlení, mít čisté srdce, abychom viděli Boha a byli otevřeni pro jeho řešení. K tomu a jedině k tomu mohou naše skutky sebezáporu, pokání atd. sloužit. Nám, ne Bohu.
Pátek 27. 2. 2026 – 1. týden postní
Ez 18,21-28
Toto praví Hospodin, Bůh: „Jestliže se zločinec odvrátí od svých hříchů, které spáchal, bude-li zachovávat mé příkazy, bude jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude živ a nezemře. Nebude se vzpomínat na žádné jeho nepravosti, které spáchal. Bude žít pro svou spravedlnost, kterou činí. Mám snad zalíbení v zločincově smrti – praví Pán, Hospodin – anebo spíše (chci), aby změnil své chování a byl živ? Opustí-li však spravedlivý svou spravedlnost a bude-li jednat ohavně jako zločinec, bude živ? Na žádný jeho spravedlivý skutek, který učinil, se nevzpomene, zemře pro svou nevěrnost, které se dopustil, pro hřích, který spáchal. Říkáte: ‚Pán nejedná správně!‘ Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře.“
Logice, kterou Bůh skrze proroka Ezechiela kritizuje, dobře rozumíme a stejně jako adresátům tohoto proroctví nám přijde Boží kritika nespravedlivá. Jak to, že na dobré činy člověka, který nakonec jedná špatně, se nevzpomene a opačně, tedy když špatný člověk začne jednat dobře, na jeho hříchy se zapomene. Prorok Ezechiel nemá ještě perspektivu věčného života a smyslem jeho proroctví není spekulovat o soudu, o věčné odměně či věčném trestu, nýbrž varovat adresáty, aby nespoléhali na své zásluhy z minulosti, nýbrž žili dobrým životem stále, jinak jim hrozí ztráta Boží přízně. A zároveň vyzvat ty, kdo nežijí správně, k obrácení, protože Bůh na ně čeká. Bůh si přeje život každého člověka. Jde především o poselství o Bohu, který si přeje plný život pro každého, což znamená jednat ve shodě s Boží vůlí, s Boží láskou.
Nelze žít z minulých zásluh a nepokračovat v dobrém, minulé zásluhy nejsou nosné pro přítomnost, nýbrž je stále třeba aktivně se zasazovat o dobro, nepřestávat jednat dobře. Zároveň je možné opustiti hříšnou minulost a začít žít dobře, najít správnou cestu a té se držet. Minulost nemusí determinovat přítomnost, je možné a žádoucí opustit zlo a žít pro dobro.
Mt 5,20-26
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezabiješ.‘ Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.“
I tento úryvek je z Horského kázání a obsahuje první z tzv. antitezí, v nichž Ježíš vykládá základní ustanovení Zákona o vztazích mezi lidmi novým autoritativním způsobem. Ve všech těchto antitezích (jež mají svůj název od úvodního „slyšeli, že bylo řečeno …, já však vám pravím“) jde Ježíš ke kořenům problému negativního lidského jednání a interpretuje ustavení Zákona v jeho základním smyslu, nikoliv z hlediska jeho formálního dodržování. Akt vraždy má svoji předehru, a tou je nenávist vůči druhému, hněv, uražená ješitnost, touha po pomstě, oklamání druhého apod. Již špatné smýšlení o druhém, jeho veřejné shazování, skandalizování, likvidace jeho cti je velmi závažným proviněním. Zničit druhého člověka lze i bez toho, že by na něj jeho protivník vztáhl ruku. Člověk také nemůže předstoupit před Boha s čistým srdcem, pokud má „nevyrovnané účty“ s druhým, tedy pokud se s ním neusmíří nebo se o to alespoň nepokusí. A je také třeba být vůči druhému poctivý, splácet své dluhy, ať už jsou materiální nebo duchovní. Je třeba pěstovat kulturu srdce, nezanášet své srdce negativními pohledy na druhé lidi, i když to neznamená nevidět zlo nebo je omlouvat. Odpuštění a smír mezi lidmi teprve umožňují otevřenost daného společenství pro Boží přítomnost.
Sobota 28. 2. 2026 – 1. týden postní
Dt 26,16-19
Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti dnes poroučí, abys prováděl tato nařízení a ustanovení, zachovával je a plnil z celého svého srdce a z celé své duše. Zavázal jsi dnes Hospodina k prohlášení, že bude tvým Bohem, když budeš chodit po jeho cestách, když budeš zachovávat jeho nařízení, příkazy a ustanovení a když ho budeš poslouchat. A Hospodin tě dnes zavázal, že mu chceš být zvláštním lidem, jak ti slíbil, když budeš zachovávat všechny jeho příkazy. Nad všechny národy, které učinil, tě vyvýší ke slávě, cti a chvále, a ty budeš lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu, jak to nařídil.“
Když v Deuteronomiu Mojžíš ukončí své poučování lidu před vstupem do zaslíbené země, shrnuje to, oč jde v tomto prohlášení. Boží vyvolení a naplnění smlouvy spočívá v tom, že lid bude chodit po Božích cestách, respektovat ustanovení zkráceně shrnutá v Dekalogu (Desateru) a žít v naslouchání Hospodinu. Dodržování Božích ustanovení tedy není břemenem, nýbrž vyvolením a dodává vyvolenému lidu zvláštní důstojnost, výjimečné postavení mezi ostatními národy.
Je na místě si uvědomit, že závazky, které nám plynou z víry, jsou darem, činí nás důležitými v Božích plánech, jsou pro nás vyznamenáním. Málokdy si uvědomujeme, že povinnosti, závazky, které na sebe přijímáme (křtem i jinými způsoby), jsou pro náš život opravdu důležité. Patříme do celku, přispíváme jejich plněním či dodržováním k rozvoji společenství i společnosti, nejsme zbyteční, máme velkou důstojnost. Plnit a respektovat Boží ustanovení má člověk z vnitřního přesvědčení, má to dělat celou svou bytostí, ne formálně, jen aby splnil literu zákona. Už tady, v době starozákonní, je položen důraz na vnitřní nastavení, pravost smýšlení člověka, na respektování smyslu ustanovení a nařízení, neboť jsou výrazem Boží úcty k člověku, naplňováním vyvolení.
Mt 5,43-48
Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního‘ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Poslední z Ježíšových tzv. antitezí a jeho závěrečná výzva pro posluchače se vztahují na vztah k nepřátelům a povolání učedníků k dokonalosti, jejímž měřítkem je sám Bůh. Ježíš tu nabízí cestu ukončení spirály násilí a zla tím, že člověk přeje svému nepříteli, svému protivníkovi, svému oponentovi dobré. Reaguje na jeho nepřátelské chování vůči sobě modlitbou požehnání, přání dobra. Často stačí nereagovat a tak zamezit eskalaci konfliktu. Normálně máme v konfliktu chuť, zejména když se cítíme v právu, toho druhého odrovnat, znemožnit, ukázat ho z té nejhorší stránky, vpálit mu to, jenže právě to vede jen k eskalování konfliktu, který může nakonec vést k užití násilí, k válce (mezi jednotlivci nebo celými skupinami, národy), což se nakonec obrátí v neprospěch všech účastníků konfliktu. Šířit dobro, ne pomstu a nenávist je posláním Ježíšových učedníků. To je ona dokonalost, již mají učedníci dosáhnout. Dá se pojmenovat velkorysost. Bůh je totiž velkorysý ke všem. V tom lze být jako on.
Ač je to nezvyklé i v současné situaci válečných konfliktů je třeba se modlit za jejich strůjce, za jejich obrácení a nalezení pravého štěstí, neboť podléhat zlu, nechat se jím ovládat znamená vzdát se dosažení pravé radosti, dobra a lásky.