Neděle 1. 2. 2026 – 4. neděle v mezidobí
Sof 2,3;3,12-13
Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý. Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Už nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.
Prorok Sofoniáš vyzývá své adresáty k obrácení, k návratu k čistotě víry, jež se projevuje především v jednání člověka, a to v respektu k právu, k životu v pokoji, solidaritě a bratrství a ve vědomí vlastních hranic, omezenosti a v úctě k druhým a k Bohu. Pokud budou/budeme takto jednat, život se změní a země se stane místem, kde poroste Boží království.
1 Kor 1,26-31
Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých (lidí) podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmě: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘
Pavel připomíná korintským křesťanům, že se nemají čím vychloubat a povyšovat se nad druhé. Bůh má jiná měřítka než člověk. Lidé spoléhají na původ, moc, bohatství, vzdělanost, inteligenci či sílu, ale Bůh vidí leccos jinak a do své blízkosti volá lidi, kteří mnohým z toho neoplývají. Většina obce se skládá z lidí chudých, pracujících vlastníma rukama, bezvýznamných (dokonce jsou tam i otroci), nevzdělaných dle světských měřítek. A přece právě ti jsou těmi, na nichž záleží a kteří jsou nositeli evangelia. Chlubit se v Pánu znamená přiznat, že skutečným dárcem všeho je Bůh, který člověka zve do své blízkosti skrze Krista. On dává člověku své dary, na člověku ovšem je, aby s nimi náležitě naložil.
Text nám prozrazuje něco z sociální stratifikace obce: od lidí společensky významnějších až po ty, které společnost prakticky nevidí. Lidí s původem, dobře situovaných, vzdělaných bylo v obci opravdu málo, přesto byli důležití, protože obci poskytovali zázemí (dům) ke shromažďování a také hmotné věci na slavení eucharistie. Pavel právě těmto klade na srdce, že většinu obce vyvolených, tedy od Boha obzvlášť milovaných, tvoří lidé, kteří bez vlastní viny stojí ve společenském žebříčku dole, někteří zcela.
Mt 5,1-12a
Když (Ježíš) uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“
Blahoslavenství jsou někdy (vedle Gal 3,26-29) nazývána Magnou chartou křesťanství. Ježíš – na rozdíl od světského hodnocení – prohlašuje za hodné štěstí a úspěchu lidi, kteří jsou společností odsouváni na okraj, kteří se neprosazují, nedbají na svůj image, kteří jsou v očích světa „hloupí“, protože žijí pro druhé, trápí se kvůli nim, usilují o jejich dobro a jsou kvůli tomu napadáni, osočováni, vláčeni sdělovacími prostředky, zesměšňováni…. A přece jsou to právě oni, na nichž společnost stojí, nikoliv ti, kteří se považují za důležité, mocné a „ředitele zeměkoule“.
Ježíš je na hoře v pozici učitele, sedí a učí. Tím dává evangelista najevo, že jde o zásadní nauku, která je základem nového společenství. Církev to sice hlásá, ale sama tomu zas tak moc nevěří. Ježíš to ovšem nemyslel jako „pohádku na dobrou noc“, nýbrž vážně, i když tento proslov evangelista sestavil z různých Ježíšových výroků, jak lze zjistit konfrontací s paralelní pasáží v Evangeliu podle Lukáše. Odměna v nebi není samozřejmě nic hmatatelného, ale ani to není odměna za „dobré chování“, nýbrž potvrzení smysluplnosti těchto výroků v naplnění života člověka. Je to šťastné přebývání v lásce.
Pondělí 2. 2. 2023 – 4. týden v mezidobí, slavnost Uvedení Páně do Chrámu (Hromnice)
Mal 3,1-4
Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.
Prorok Malachiáš zaslibuje obnovu vztahu mezi Hospodinem a jeho lidem. Tato obnova však znamená projití očistným ohněm, tedy očistným procesem, jehož strůjcem bude Boží vyvolený. Očista bývá bolestná, protože člověk musí opustit to, co ho do té chvíle chránilo, hřálo, dovolovalo mu vyhýbat se pravdivému pohledu na sebe, na svět, na skutečnost. Bez očisty nejrůznějších nánosů a špíny (což nemusí být jen hřích), které má člověk na těle i duši, není s to se pustit do něčeho nového. Člověk se musí zbavit toho, co mu brání vidět nově, vstoupit na novou cestu vztahu s Bohem. Tou očistou jsou často krize v životě. Bůh člověka čistí různým způsobem, leckdy se nám to moc nezamlouvá, protože to je bolestné, zasahuje nás to vnitřně, a to včetně naší víry.
Žid 2,14-18
Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.
Bůh se stal v Ježíši Kristu přístupným člověku, stal se jedním z lidí, prošel vším (kromě hříchu), co s sebou nese lidský úděl. Ničemu z toho se nevyhnul, poznal lidskou bídu, složitost lidské existence, frustraci, utrpení a nakonec nespravedlivou smrt, takže může stát svým lidským bratrům a sestrám po boku, když oni takovými situacemi procházejí. Jeho de facto zasáhly hlouběji než kohokoliv z lidí, protože byl bez hříchu. Ježíšovi je možné věřit, je možné na něj spoléhat, protože zná úskalí lidské existence z té lidské stránky. A svou smrtí a zmrtvýchvstáním dovoluje člověku mít jiný horizont, nepodléhat moci zla, protože on již nad ním zvítězil.
Lk 2,22-40
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do chrámu, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: `Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!‘ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
O tomto svátku se světí svíce, které se zapalovaly jako symbol světla a prosby o Boží ochranu v nebezpečích, zejména při bouřkách (hromnice – od nichž také dostal tento svátek svůj název).
Josef s Marií, ač jako rodina velmi nestandardní, respektují ustanovení svého společenství víry a jednají ve shodě se Zákonem. Přinášejí Ježíše do Chrámu a s ním i předepsanou oběť za prvorozence. Prostřednictvím starce Simeona i prorokyně Anny Bůh utvrzuje jejich vědomí toho, že Ježíš není zcela obyčejné židovské dítě, že je Bohem vyvolen k jedinečnému poslání. Každý rodič má radost a je patřičně hrdý, když je jeho dítě výjimečné, když je schopné velkých činů. To má ovšem své stinné stránky, což Ježíšovi rodiče vzápětí slyší z úst Simeonových. Ježíše ani Marii nečekají jen velkolepé věci, ale také mnoho utrpení a bolesti. Výjimečnost vždy vyvolává různorodé až extrémní reakce: obdiv i nenávist. Ježíšova cesta půjde mezi těmito extrémy, ty zasáhnou pochopitelně hluboce i jeho matku.
I Ježíš měl rodinu, měl rodinné zázemí, které mu zprostředkovalo to, co jako člověk pro svůj růst a zrání potřeboval. A i když mu rodina zcela nerozuměla během jeho veřejného působení, přesto jejich vazby zůstaly pevné, jak nakonec ukázal i vývoj církevního společenství po Ježíšově smrti. A matka neopouští své dítě, ani když se proti němu postaví společnost, úřední činitelé, známí nebo i přátelé. Tak stála za Ježíšem i jeho matka. Dobré rodinné zázemí je jeden z největší vkladů pro zdárný život člověka. Za rodinu je třeba děkovat a modlit se, nic není samozřejmé.
Stejně tak je důležité vážit si chrámů (kostelů), posvátných prostor, jež člověku nabízejí možnost setkání s Bohem, ale i se sebou samým a s druhými. Každé náboženství má svá posvátná místa, která ctitelům dovolují vyjádřit zvláštním způsobem úctu tomu, koho uctívají, i spojit se v projevech úcty s druhými.
Ač naše kostely jsou něco velmi odlišného od Jeruzalémského chrámu, mají s ním společné to, že jsou místem zvláštního setkávání s Bohem, zvláštního očekávání Mesiáše, který k nám přichází – ne již v podobě dítěte, ale v podobě ještě mnohem prostší – slova, chleba, vína a společenství. Kostel býval jedním z center života obce. To dnes již platí jen málokde. Měl by zůstat alespoň tím centrem duchovním, centrem radosti, naděje i krásy. Záleží na něm, i když mnozí ho vnímají už jen jako kulturní památku. Na kostele by nám mělo záležet – nejen na tom hmotném prostoru (ale i na něm), ale především na společenství. Některé jazyky (např. polština, němčina, angličtina, francouzština, italština…) mají stejný výraz pro kostel i pro církev jako společenství. To je symbolické – jedno bez druhého není úplné, i když podoba toho hmotného se může měnit, přesto lidé potřebují společný prostor, aby mohli prožívat to, oč jde, společně.
Úterý 3. 2. 2026 – 4. týden v mezidobí, nezávazná památka sv. Blažeje
2 Sam 18,9-10.14b.24-25a.30–19,4
Stalo se, že se Absalom náhodou střetl s Davidovými bojovníky. Absalom jel na mezku, a když se mezek dostal pod větvoví velkého dubu, uvázl hlavou v dubu a visel mezi nebem a zemí, zatímco mezek pod ním proběhl. Uviděl ho jeden muž a oznámil to Joabovi: „Viděl jsem Absaloma viset na dubu.“ Joab vzal tedy tři kopí do ruky a vrazil je Absalomovi do srdce. David seděl mezi dvěma branami. Strážný vystoupil na střechu brány nad hradbami, pozvedl oči a viděl muže, který běžel sám. Pozorovatel vzkřikl a oznámil to králi. Král řekl: „Odstup a postav se tamhle!“ A on odstoupil a postavil se tam. A hle, přišel Kušan. Kušan řekl: „Radostná zpráva, můj pane, králi: Hospodin ti dnes zjednal spravedlnost vůči všem, kteří povstali proti tobě.“ Král řekl: „Je zdráv jinoch Absalom?“ Kušan odpověděl: „Ať mají stejný osud jako ten jinoch nepřátelé krále, mého pána, a všichni, kteří povstanou proti tobě se zlými úmysly!“ Král celý zdrcený vystoupil do horní místnosti brány a propukl v pláč. A cestou říkal: „Můj synu Absalome! Absalome, můj synu; synu můj, Absalome! Kéž bych umřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!“ Joab dostal zprávu: „Hle, král pláče a naříká nad Absalomem.“ Vítězství toho dne se změnilo pro všechen lid ve smutek, když slyšeli zprávu: „Král běduje nad svým synem.“ A vojsko vstoupilo toho dne do města kradmo, jako se vkrádá vojsko plné hanby, že se dalo v bitvě na útěk.
České úsloví říká: „S čím kdo zachází, tím také schází.“ To se dá plně aplikovat na Davidova syna Absaloma. Vyvolal povstání proti vlastnímu otci a králi, ale nakonec v něm zahynul. Pro Davida skončil tento pokus o státní převrat dobře, ale přesto se ze svého vítězství nemohl radovat, protože bylo za cenu smrti jeho syna. Je smutné, když se dítě postaví proti rodičům a usiluje jim dokonce o život. Ale pro rodiče zůstává jejich dítě vždy jejich synem nebo dcerou (samozřejmě existují výjimky, kdy i rodiče zatratí své děti), takže není divu, že David syna oplakává. Některá vítězství mají hořkou příchuť. Pro Davida se jeho vítězství stalo vítězstvím Pyrrhovým. Ze situace, v níž se ocitl, nebylo dobrého východiska. Ale do jisté míry za to nesl i on sám svou odpovědnost.
Být rodičem je velká zodpovědnost a tu si rodiče nesou s sebou, i když už jejich děti dospěly a mají samostatný život.
Mk 5,21-43
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé (z domu) představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst.
Příběhy dvou žen – jedné staré a druhé velmi mladé –, které spojuje Ježíšova uzdravující moc a 12 let (dvanáctka je symbolickým číslem plnosti). Ježíš osvobodil posedlého v Gerase a sotva se dostal na druhou stranu jezera, tak se na něj tlačí lidé, protože má pověst velkého léčitele, exorcisty, schopného člověka. Je prostě senzací. Dva z nich však k němu přistupují jinak: Jairos, představený synagogy, a ona bezejmenná starší žena se svým fyzickým trápením. Jairos do Ježíše vkládá svou naději na jeho pomoc, na uzdravení těžce nemocné dcery. Pro onu ženu s krvotokem je Ježíš také poslední nadějí, vkládá do něj všechnu svou beznaděj neúspěšného léčení. Pro ně Ježíš není senzací, nýbrž poslední nadějí v jejich totálně beznadějné situaci. Ježíš je oba vyslyší a pomůže jim v tom, co jim bere život. Víra a důvěra těch dvou stojí proti nevíře učedníků i ostatních, kteří Ježíše berou asi jako dnes popovou či filmovou star.
Ježíš probouzí to, co je již prakticky odumřelé, k životu. Žena se ho dotýká s úctou a jistými obavami, i proto tajně a jen jeho šatu. Tento dotyk, nesený důvěrou, má pro ni uzdravující sílu. Jairos nepřestane doufat, a to i přesto, že ostatní to považují za nesmysl. A Ježíš v jeho dceři probudí dech života. I zde jde o dotyk, kterým Ježíš mocně působí. Z Ježíše vychází síla, která uzdravuje, křísí k životu. Odvaha k víře obou dvou, anonymní nemocné ženy i Jaira, je velká; znamená, že člověk si přestane dělat nároky a zcela se odevzdá. Dav je senzacechtivý, ta nemocná žena i Jairos padají před Ježíšem na kolena, klaní se mu až k zemi, v gestu, které vyjadřuje pokoru i důvěru.
Důvěra v Ježíše, jehož se člověk už nemůže fyzicky dotknout jako ti dva, není tak snadná, protože zázračná uzdravení nejsou tak očividná, jako se stalo Jairově dceři a té neznámé staré ženě. Přesto zůstává i pro nás tato výzva k důvěře.
Středa 4. 2. 2026 – 4. týden v mezidobí
2 Sam 24,2.9-17
Král David řekl Joabovi a velitelům vojska, kteří byli s ním: „Projděte všechny izraelské kmeny od Danu až po Beršebu a spočítejte lid, abych znal jeho počet.“ Joab odevzdal králi výsledek sčítání lidu a bylo ho: z Izraele osm set tisíc mužů, schopných vládnout mečem; z Judy pět set tisíc. Ale potom David pocítil v srdci výčitky, že dal lid sečíst, a řekl Hospodinovi: „Těžce jsem zhřešil tím, co jsem udělal. Proto, Hospodine, odpusť nepravost svému služebníku. Jednal jsem velmi pošetile.“ Když David ráno vstal, dostal jeho věštec Gad Hospodinovo slovo: „Jdi a řekni Davidovi: Tak praví Hospodin: Tři věci ti předkládám: vyvol si jednu z nich a já ti to udělám.“ Gad šel k Davidovi oznámit mu to a řekl: „Mají ti na tvou zem přijít tři roky hladu? Nebo chceš po tři měsíce utíkat před svým nepřítelem, který tě bude pronásledovat? Nebo má být ve tvé zemi po tři dny mor? Proto si rozmysli a uvaž, co mám odpovědět tomu, kdo mě poslal.“ David řekl Gadovi: „Jsem ve velké tísni; padněme raději do rukou Hospodina, neboť jeho milosrdenství je veliké, do rukou člověka upadnout nechci.“ Hospodin tedy seslal na Izrael mor, od toho jitra až do stanovené doby, a pomřelo z lidu od Danu až po Beršebu sedmdesát tisíc lidí. Hospodin poslal anděla do Jeruzaléma, aby jej hubil. Ale Hospodin litoval neštěstí a řekl andělovi, který hubil lid: „Dost. Stáhni svou ruku zpět!“ – Hospodinův anděl byl u humna Jebuzity Arauna. Když David viděl anděla bít do lidu, řekl Hospodinovi: „Já jsem zhřešil, já jsem se dopustil nepravosti! Ale tito, ovce, co udělali? Prosím, ať je tvá ruka proti mně a proti domu mého otce!“
Tenhle příběh není úplně srozumitelný, jednak proč je problém, že David k stáru chtěl provést sčítání lidu, jednak ten trest, který opět odnesou za Davida nevinní lidé. Nešlo zřejmě o ledajaké sčítání lidí, nýbrž o zjištění a zajištění mocenské síly, zjištění stavu „branců a vojska“. David si chtěl svoji pozici zajistit vlastními silami, nikoliv důvěrou v Hospodina. Nechybí mu však následně sebereflexe a pochopí, že jednal špatně. Jeho jednání má důsledky, které se opět týkají celého společenství. David se kaje, když vidí, k čemu jeho hřích vedl, a Bůh mu odpustí, nastolí znovu pokoj. Nakonec dospívá k těžkému poznání, co všechno způsobil, že jeho vinu odnášejí nevinní lidé. To je dějinami se táhnoucí problém, avšak málokterý panovník, prezident, politik si přizná, že jeho vinu, jeho hřích, jeho hříšné rozhodnutí, odnášejí nevinní lidé. David chce vzít důsledky (trest) na sebe, ale je již pozdě. Přesto Bůh nedopustí, aby Davidovu nevěru odnesla celá pospolitost a neštěstí zastaví. Není to Bůh, kdo nemá slitování, ale nechá dopadat důsledky morálně zlých a hříšných lidských rozhodnutí, a to zejména těch, kdo mají moc, na celé společenství. Dnes to znamená i odpovědnost daného společenství, koho si do svého čela vybírá.
Mk 6,1-6
Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho (lidí) ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josetův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře.
Doma není nikdo prorokem. To si vyzkoušel i Ježíš. Lidé se divili jeho znalostem a schopnostem, ale místo obdivu a radosti z jeho darů, o něž se s nimi dělil, je štvalo, že jeden z nich, obyčejný řemeslník, syn obyčejných lidí z jejich středu nad nimi vyniká. Jejich odpor byl tak silný, že mu nedovoloval, aby své dary ve své domovině výrazněji uplatnil.
I tohle se opakuje. Místo profitování z darů určitého člověka se lidé spolčí, aby ho zničili, protože si dovoluje nad ně vynikat. Místo racionálního přístupu se lidé nechávají ovládat emocemi, velmi často negativními, svými komplexy, závistí a naštvaností. Člověk nechápe, proč druhým vadí, že je někdo výjimečný, dobrý, schopný, populární, Místo aby to využili ve prospěch společného dobra, se vymezí a takového člověka odmítnou. Bohužel velmi často vládne světem malost a ubohost ducha.
Čtvrtek 5. 2. 2026 – 4. týden v mezidobí
1 Král 2,1-4.10-12
Když se přiblížil pro Davida den smrti, dal příkazy svému synu Šalomounovi: „Odcházím na cestu společnou všem obyvatelům země, chovej se tedy statečně a dokaž, že jsi muž! Dbej na povinnosti vůči Hospodinu, svému Bohu, choď po jeho cestách a zachovávej jeho nařízení, přikázání, ustanovení a výstrahy, jak je psáno v Mojžíšově zákoně, abys měl zdar ve všem svém podnikání i ve všech svých záměrech a aby Hospodin splnil svůj slib: Jestliže budou tvoji synové zachovávat své povinnosti a budou-li mi věrní svým srdcem a celou svou duší, nebude ti nikdy chybět nástupce na trůně Izraele.“ David odpočinul se svými otci a byl pochován v Davidově městě. Doba, po kterou vládl nad Izraelem, byla čtyřicet let; v Hebronu vládl sedm let a v Jeruzalémě třiatřicet let. Šalomoun nastoupil na trůn svého otce Davida a jeho královská moc se velmi upevnila.
Davidův odkaz Šalamounovi, který ho měl vystřídat na trůně, je soustředěn na to podstatné, a to je věrnost Hospodinu. Věrnost Hospodinu nekupčí s Hospodinem ani nezaslibuje bezproblémové časy, nýbrž spoléhá na Hospodina, že zachová svůj lid, tedy především toho, kdo stojí v jeho čele – panovnickou dynastii. Tedy převedeno do moderní řeči: David nabádá svého syna k dodržování zákonů, k respektování práv ostatních, k nezneužívání moci, k zachování řádu a dobrých tradic, protože to je jediná záruka, že stát bude trvat a pokračovat, že stát má budoucnost. Ač se to nezdá, tak jedinou zárukou dlouhodobého trvání je morální vyspělost těch, kdo stojí v čele státu.
Mk 6,7-13
Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
Učedníci jsou na cestu vybaveni Ježíšovým charismatem, totiž vítězstvím nad zlem (nečistými duchy i nemocí), a na sílu této výbavy mají spoléhat, ne na sílu svého lidského zajištění. Mají mít jen to, co nezbytně potřebují, nikoliv zajištění proti neúspěchu. Nemají si vybírat (kde je to lepší), nýbrž mají přijmout to pohostinství, které je jim nabídnuto. Pokud je někdo nepřijme, mají jít dál, protože takový člověk není hoden dober Boží vlády – nejspíš spoléhá na vlastní zajištění, nic zvláštního od Boha nepotřebuje. Oni se tím nemají vzrušovat, ale odejít jinam a nevzít si odtamtud ani to nejmenší, ani prach na botách. Učedníci byli úspěšní, protože Ježíšova ponaučení vzali vážně.
Vzít tento text doslova je pro nás těžko představitelné (i když, kdybychom měli dar uzdravování, tak by nás lidé zahrnuli vším možným), nicméně jsou lidé, kteří takto opravdu i dnes misijně dokáží působit. Je však zcela jisté, že když je člověk povolán k nějakému úkolu, dostane i sílu ho vykonat, pokud nepřestane Bohu důvěřovat a nezačne hrát vlastní hru. Ježíšovo charisma přemáhání zla je dodnes přítomno, i když nemá obvykle podobu viditelných zázraků. V Ježíšově charismatu uzdravování a očišťování pokračují odborníci různých profesí, ale i lidé, kteří se třeba neprofesionálně věnují druhým. Překonávat zlo, uzdravovat na duchu i duši, pomáhat rozvíjet dar života druhým lidem vyžaduje na prvním místě skutečný zájem o ně. Už to samo mívá léčivý efekt.
Ježíš posílá své učedníky po dvou. V tehdejší době to odkazovalo na nutné svědectví dvou, ale i tak je to důležité, protože ti dva se mohou na té cestě pomoci druhým vzájemně doplňovat a podporovat a nehrozí jim tak velké nebezpečí, že budou spoléhat jen na sebe, že si z daru, který dostali, udělají vlastní byznys.
Pátek 6. 2. 2026 – 4. týden v mezidobí
Sir 47,2-13 (řec. 2-11)
Jako se odděluje tuk z oběti, tak byl vybrán mezi Izraelity David. Se lvy si hrál jako s kůzlaty a s medvědy jako s beránky. Což nezabil ve svém mládí obra a nesňal hanbu z lidu, když z praku vymrštil kámen, který zlomil Goliášovu zpupnost? On totiž vzýval Pána, Svrchovaného, a ten dal sílu jeho pravici, aby zabil zkušeného bojovníka a pozdvihl moc svého lidu. Proto ho oslavovali nad deset tisíc a chválili ho požehnáním Páně, když mu přinesli korunu slávy. Vždyť koldokola podrobil protivníky a pokořil nepřátelské Filišťany, jejich moc rozdrtil až dodnes. V každém svém činu velebil Svatého, Svrchovaného oslavnými slovy, z celého srdce zpíval a ukazoval tak lásku svému stvořiteli. Ustanovil zpěváky před oltářem, aby jejich hlasy okrášlil zpěvy. Svátkům dodal lesku, dokonalou nádheru slavnostem, když slavili svaté jméno Páně. Svatyně od jitra zněla chválou. Pán mu odpustil hříchy a vyvýšil jeho moc navždy. Uzavřel s ním úmluvu o království, o slavném trůnu v Izraeli.
Kniha Sirachovec vznikla v hebrejštině kolem roku 200 př. n. l., do řečtiny byla přeložena vnukem Ježíše Siracha kolem roku 130/120 př. n. l. Jinak je též známá pod názvem Ecclesiasticus. Jde o rozsáhlou sbírku mudroslovných výroků. V daném úryvku velebí autor krále Davida a dokládá tak jak svou znalost knih Samuelových a Královských, tak onu situaci, kdy se z postavy krále Davida stává symbol. Tím se otevírá cesta k jeho chápání jako prototypu mesiánského krále. Ježíš je pak naplněním této královské mesiánské role, jež začíná u Davida. Království v Izraeli už dávno neexistuje, část jeho funkcí převzal Chrám. A právě za to je i král David chválen, neboť byl v tradici spojován s reformou bohoslužby, i když Chrám nechal postavit až jeho syn Šalomoun. Největší důraz klade autor na Davidovu zbožnost, jeho velebení a oslavu Boha-Svrchovaného, Svatého.
Mk 6,14-29
Král Herodes uslyšel o Ježíšovi, neboť jeho jméno se stalo známým. Říkalo se, že Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto že v něm působí zázračné síly. Jiní říkali: „Je to Eliáš,“ jiní zase: „Je to prorok – jako jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „Jan, kterého jsem dal stít, byl vzkříšen.“ Herodes totiž dal Jana zatknout, spoutat a zavřít do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu. Jan říkal Herodovi: „Není dovoleno, abys měl za ženu manželku svého bratra!“ Herodias proto na něj zanevřela a nejraději by ho připravila o život, ale nemohla. Herodes totiž měl před Janem strach. Znal ho jako spravedlivého a svatého člověka a chránil ho. Když ho slyšel, byl celý nesvůj, přesto však si ho rád poslechl. Naskytla se vhodná chvíle, když Herodes na své narozeniny vystrojil hostinu svým hodnostářům, důstojníkům a významným lidem z Galileje. Vstoupila tam i dcera té Herodiady a tančila. Herodovi i hostům se tak zalíbila, že král řekl dívce: „Požádej mě, oč chceš, a dám ti to!“ A pod přísahou jí mnoho slíbil: „O cokoli požádáš, dám ti to, i kdyby to byla polovina mého království!“ Ona vyšla ven a zeptala se matky: „Co bych si měla žádat?“ Ta odpověděla: „Hlavu Jana Křtitele.“ Hned se tedy rychle vrátila ke králi a žádala si: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se zarmoutil, ale pro přísahu a kvůli hostům ji nechtěl odmítnout. Hned tedy poslal král kata s rozkazem, aby přinesl jeho hlavu. Ten odešel a sťal ho ve vězení, přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když o tom uslyšeli Janovi učedníci, přišli, vzali jeho tělo a pochovali ho do hrobu.
Perikopa začíná řečí o Herodově (jde o Heroda Antipu, syna Heroda Velikého) zvědavosti na Ježíše, o němž se mezi lidmi říkalo, že je to obživlý Jan Křtitel nebo prorok Eliáš nebo nějaký jiný prorok z dávné minulosti (srov. i Mk 8,28). Pak ale následuje líčení smrti Jana Křtitele, tak trochu pohádkový příběh s nepohádkovým koncem Janovy popravy. Ta je historicky doložena u Josefa Flavia, i když v poněkud jiném kontextu, než zmiňuje Mk a Mt. Že se ta dívka jmenovala Salome, víme od Josefa Flavia (nikoliv z evangelií), židovského historika, 1. stol. n. l. (z jeho Starožitností). Jan Křtitel byl Herodem Antipou zlikvidován z politických a nejspíš i osobních důvodů – kritizoval panovníka a shromažďovali se kolem něj lidé s kritickým postojem k dobovému establishmentu.
Herodes Antipas si skutečně vzal za ženu svého nevlastního bratra (navíc svou příbuznou) Heroda (v evangeliu je nazýván neprávem Filip) z Říma a propustil svou legitimní manželku, dceru nabatejského krále Arety. Stálo jej to několikaletou válku se králem Aretou, panovníkem vedlejšího státu.
I dnes to mají kritici vlád a vládců obtížné, protože vesměs stojí proti moci, která má přesilu a žádné skrupule – stačí se podívat po současném světě. Jan Křtitel nás učí stejně jako Ježíš, že pravdu je třeba hájit, i když se to „těm nahoře“ nelíbí. Je ovšem také nutné počítat s následky, protože Bůh sice stojí na straně pravdy, ale nezasahuje jako „deus ex machina“, tedy na objednávku. Přesto pravda nakonec zvítězí, a to je důležité mít před očima, protože Bůh je věrný.
Salome se pak díky uměleckému ztvárnění (výtvarnému i literárnímu) stala prototypem „femme fatale“. Její historická role je prakticky bezvýznamná, proto evangelia neuvádějí ani její jméno. Stala se jen nástrojem likvidace nepohodlného kritika, jímž nepochybně Jan Křtitel byl. Salome byla mladá a nezkušené dívka, nicméně ukazuje na nebezpečí, kdy se člověk může nechat zneužít k likvidaci někoho jiného, k omluvě zla. Vinu sice nese její matka Herodias, která Jana Křtitele nenáviděla kvůli jeho kritice nelegitimního manželství, ale i mladý člověk si musí dávat pozor, aby sebou nenechal manipulovat k prosazování zla, k likvidací jiných. Zneužívání dětí a mladých lidí k takovým účelům je hřích do nebe volající. Bohužel se děje i v našich časech.
Sobota 7. 2. 2026 – 4. týden v mezidobí
1 Král 3,4-13
Šalomoun odešel obětovat do Gibeonu, poněvadž to byla nejvýznamnější obětní výšina. Šalomoun obětoval na onom oltáři tisíc celopalů. V Gibeonu se v noci ve snu zjevil Šalomounovi Hospodin. Bůh pravil: „Žádej si, co bych ti měl dát.“ Šalomoun řekl: „Ty jsi prokázal svému služebníku, mému otci Davidovi, velkou laskavost za to, že se choval vůči tobě s oddaností, spravedlností a s upřímným srdcem a zachoval jsi mu tuto velkou laskavost, když jsi mu dal syna, který sedí na jeho trůnu, jak je tomu dnes. Nuže, Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvolil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst, ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?“ Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: „Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle – splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane. Ale i to, cos nežádal, ti dávám, bohatství i slávu, že nebylo a nebude mezi králi žádného tobě rovného.“
Jeden z nejkrásnějších textů 1. knihy Královské: Šalomounova modlitba a prosba o moudrost. Tuto modlitbu by se měli modlit všichni, kdo mají zastávat nějaký důležitý post. Šalomoun prosí o chápavé srdce, aby dokázal rozlišovat dobro a zlo. Možná se to zdá podivné, přece člověk dokáže rozlišit dobro a zlo, ale není to tak snadné, a to zejména v pozici toho, kdo je zodpovědný za celek. Šalomoun to ví, a proto prosí o chápavé srdce. Srdce bylo v biblické tradici orgánem poznání a rozhodování. My bychom prosili o rozum, o inteligenci a logické myšlení, ale to je málo. I když nepovažujeme srdce za orgán poznání, nýbrž cítění, citů, tak přesto při rozlišování dobra a zla jde vedle rozumu, zkušenosti, dostatečných informací a znalostí také o to, co nazýváme i my moudrostí. A ta není jen záležitostí rozumu. Moudrý je ten, kdo dokáže vidět pod povrch věcí, kdo se dokáže oprostit od sebeprosazení, kdo dokáže odhadnout, kam věci budou směřovat a přitom dokáže naslouchat i druhým. K moudrosti je třeba i intuice, orientace ve věcech i lidech, pokory, odvahy a důvěry. Moudrost je vzácné zboží, je třeba o ni prosit, protože je darem shůry. A Bůh je štědrý, takže když člověk usiluje o skutečnou moudrost, aby se jí řídil, dostane i leccos navíc.
Mk 6,30-34
Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.
Tenhle text je velmi útěšný pro všechny unavené prací pro druhé. Ježíš je velmi pozorný a vidí, jak jsou učedníci unavení poté, co se vrátili ze svých misijních cest. Chce jim proto dopřát odpočinek a vyslechnout jejich zkušenosti. Jenže to nevyšlo. Učedníkům nebylo dopřáno, aby mohli s Ježíšem sdílet to, čeho byli plní. Jiní je předběhli, protože také chtěli být s Ježíšem. Ježíš vyslyšel jejich touhu a ujal se jich. V dané chvíli učedníkům nezbylo než to tak přijmout a fyzicky si odpočinout, i když nemohli sdílet s Ježíšem to, co pro ně bylo tak důležité a nač se nepochybně těšili. Ježíš jim tím ukazuje cestu vydanosti pro druhé.
Občas se člověk ocitá v takové situaci, že musí přenechat jiným své místo v pozornosti někoho, koho má rád, na kom mu záleží a o kom ví, že i jemu záleží na něm. Nesmí to být pravidlem. Přátelé, manželé, rodinní příslušníci potřebují intimitu vztahu a vzájemného sdílení – v naléhavém případě je třeba se jí vzdát kvůli dobru druhých, ale nesmí to být bez hranic. Ježíš se svým učedníkům věnoval nepochybně v jiných chvílích, oni byli stále s ním. Ale i v této situaci je učil, že si nesmějí dělat nárok na přední místo. On je pro všechny.