Neděle 8. 2. 2026 – 5. neděle v mezidobí
Iz 58,7-10
Toto praví Hospodin: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: ‚Zde jsem!‘ Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem.“
Ze závěrečné části knihy Izajáš je tato pasáž součástí pojednání o pravém postu. Pravý půst má spočívat v pomoci tomu, kdo to potřebuje. Nemá být samoúčelným nebo formálním asketickým výkonem, nýbrž má orientovat pozornost člověka na pomoc druhému a na pravou úctu k Bohu, protože Bůh sám je vzorem pozornosti vůči člověku. Pokud si člověk osvojí tento postoj pravého postu, pak se člověku rozzáří obzor, pak je žije v úzkém společenství s Bohem. Vztah k Bohu je v židovsko-křesťanské tradici neoddělitelně spojený se vztahem k člověku, se starostí o druhé; je to vztah zakotvený na zemi, ne v emocích a ezoterických prožitcích.
1 Kor 2,1-5
Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.
Pavel píše do Korinta, aby tamním křesťanům objasnil, v čem spočívá pravá víra. Nespočívá v žádných zázracích a jiných nápadných jevech, není plodem řečnického výkonu, v antice tak ceněného, nýbrž jejím základem je přijetí Krista jakožto ukřižovaného Mesiáše. Nezáleží tolik na řečníkovi, nýbrž na obsahu jeho poselství. Pavel v Korintě polemizoval s rozšířeným vyzdvihováním moudrosti, tedy lidského poznání a moudrosti, která má povahu lidské chytrosti, inteligence, poukazem na moudrost Boží, která zachraňuje svět skrze smrt na kříži vlastního Syna. Pavel sám nebyl, zdá se, extra velký řečník (zřejmě na rozdíl od Apolla), což mu v očích Korinťanů neprospívalo. Když někdo umí dobře mluvit, je to jistě dar, ale vždycky je třeba přemýšlet i o obsahu a také o tom, zda řeči odpovídá i život řečníka.
Mt 5,13-16
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“
Ježíš po blahoslavenstvích nabádá učedníky k odvaze. Jejich posláním je, aby měnili společnost, přestože je jich málo. Soli stačí dát do pokrmu málo, aby měl správnou chuť. I učedníci nesmějí rezignovat na tento svůj úkol přinášet evangelium do společnosti. Nesmějí se skrývat, nesmějí se vzdát svého poslání, nesmějí se mu zpronevěřit tím, že by ho opustili, ale ani ne tím, že by ho zrazovali svými skutky. Nelze hlásat dobrého, milosrdného Boha a sami nebýt dobří a milosrdní. Být křesťanem znamená být vidět, a to především skutky.
Pondělí 9. 2. 2026 – 5. týden v mezidobí
1 Král 8,1-7.9-13
Šalomoun svolal k sobě přední muže izraelské, náčelníky kmenů, knížata rodů izraelských synů do Jeruzaléma, aby přinesli archu Hospodinovy smlouvy z Davidova města, ze Siónu. Shromáždili se tedy ke králi Šalomounovi všichni izraelští muži ve svátek v měsíci Etanim, to je v sedmém měsíci. Když přišli všichni izraelští přední muži, kněží vzali archu a přinesli Hospodinovu archu, stánek schůzky a všechno posvátné náčiní, které bylo ve stánku. Přenášeli je kněží a levité. Král Šalomoun a všechno shromáždění Izraele, které se u něho sešlo před archou, obětovalo s ním brav a skot, který se pro množství nedal spočítat ani odhadnout. Kněží přinesli archu Hospodinovy smlouvy na její místo dovnitř chrámu, do velesvatyně pod křídla cherubů, neboť cherubové rozprostírali křídla nad místem archy. A tak cherubové zakrývali svrchu archu i její tyče. V arše nebylo nic, jen dvě kamenné desky, které tam vložil Mojžíš na Chorebu, desky smlouvy, sjednané Hospodinem s izraelskými syny při jejich východu z egyptské země. Jakmile kněží opustili svatyni, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží nemohli kvůli oblaku konat službu, poněvadž Hospodinova velebnost naplnila Hospodinův dům. Tehdy pravil Šalomoun: „Hospodin se rozhodl, že bude přebývat v temném oblaku; proto jsem ti vystavěl dům jako příbytek, místo, kde bys bydlel navěky.“
Králi Šalomounovi, Davidovu synu, se nakonec podařilo zrealizovat otcův úmysl a vystavět v Jeruzalémě Chrám. Ten byl zničen v roce 587/6 př. n. l. králem Nabukadnézarem. Nový byl postaven až po návratu z babylonského exilu. Chrám měl 3 části – předsíň, svatyni (se stolem na předkladné chleby a kadidlovým oltářem) a velesvatyni, kde měla být v textu uvedená archa se svým obsahem. Ta v době zničení Chrámu Babyloňany vzala za své, v tom Druhém chrámu už nebyla. Velesvatyně byla nejposvátnějším místem celého chrámu. Zápalné oběti (krvavé i nekrvavé) byly přinášeny na nádvoří před Chrámem. Smysl Chrámu byl v umožnění kontaktu mezi Bohem a vyvoleným lidem, neboť Chrám byl brán jako symbolické místo Hospodinova přebývání, místo, kde se zjevovala jeho sláva (hebr. kabod, řecky doxa). Boží přebývání v temném oblaku je symbolem Boží transcendence, nemanipulovatelnosti, nedosažitelnosti a zároveň přítomnosti.
Bůh není vázán na nějaké místo, budovu, schránu-svatostánek, a přece je pro člověka dobré takové místo zpřítomnění Boží přítomnosti mít. Boha lze oslavovat všude, všude s ním lze komunikovat, ale chrám člověku poskytuje určitou soustředěnost, centralizaci, neboť jeho středem je tajemné „přebývání“ Boží, pro katolickou, anglikánskou i pravoslavnou tradici ve svatostánku nebo ikonách. Ne všechny chrámy tak působí, mnohost uměleckých děl a různých kultických předmětů mohou spíše rušit než pomáhat k soustředění. Chrám je také, a to především, místem kultu, společného slavení spojení Boha a člověka. Proto je důležitý. Není však nezbytný, jak ukázaly zkušenosti z různých dob. Společné slavení, společná radost jsou ve skutečnosti nejdůležitější reakcí na Boží přítomnost.
Mk 6,53-56
Ježíš a jeho učedníci se přepravili na druhý břeh a přistáli u Genezaretu. Když vystoupili z lodi, lidé ho hned poznali. Proběhli celou tu krajinu a začali nosit na nosítkách nemocné všude tam, kde slyšeli, že je. A všude, kam přišel do některé vsi nebo města nebo dvorce, kladli nemocné na volné prostranství a prosili ho, aby se směli dotknout aspoň střapce jeho šatů. A všichni, kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.
Lidé se sbíhají k Ježíšovi, takže nemá ani šanci si odpočinout, protože cítí jeho sílu, protože jim může pomoci. Ježíš uzdravuje, protože tím zvěstuje dar plnosti života, jenž je symbolem plnosti života v Božím království. Tam, kde je Ježíš, je život.
Dnes se lidé do kostela tak moc nesbíhají, netouží se Ježíše dotknout, protože se z něho stal někdo neživý, vzdálený, nezajímavý, neúčinný. Bohužel na tomto obraze o něm máme svůj podíl. Lidé od církve jako instituce tak nejspíš očekávají, že jim pomůže v jejich materiální nouzi, se vztahem k Ježíšovi to však nijak nespojují. Otázka je, zda se my sami toužíme Ježíše skutečně dotknout. Opravdu dotknout, ne přijmout eucharistii pouze jako symbol, jako „vyznamenání“ či odměnu. Dotknout se Ježíše znamená vložit do něj svou důvěru, svou naději i beznaději, dotknout se i jeho ran, tedy dotknout se slabosti lidské existence. Není to dnes zas tak snadné, protože zázraky uzdravení se nedějí na počkání, ale je možné důvěřovat a nechat touto důvěrou uzdravit a proměnit svůj život.
Úterý 10. 2. 2026 – 5. týden v mezidobí, památka sv. Scholastiky
1 Král 8,22-23.27-30
Šalomoun se postavil před Hospodinův oltář v přítomnosti celého shromáždění Izraele, roztáhl své dlaně k nebi a řekl: „Hospodine, Bože Izraele, není Boha nahoře na nebi ani dole na zemi podobného tobě. Zachováváš smlouvu a přízeň svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým svým srdcem. Což vskutku může Bůh bydlet na zemi? Hle, nebe a nebesa nebes tě nemohou obsáhnout, tím méně tento dům, který jsem zbudoval. Obrať se k modlitbě svého služebníka a k jeho prosbě, Hospodine, můj Bože, a vyslyš jeho volání a modlitbu, kterou tvůj služebník dnes k tobě vznáší. Tvé oči ať jsou upřené na tento dům v noci i ve dne, na místo, o němž jsi řekl: ‚Zde bude mé jméno!‘ Vyslyš modlitbu, kterou se tvůj služebník modlí na tomto místě. Vyslyš prosbu svého služebníka i svého izraelského lidu, kdykoli se budou modlit na tomto místě. Vyslyš na místě, kde trůníš, v nebi, vyslyš a odpusť!“
Šalomoun, jenž nechal zbudovat Chrám, se při jeho otevření modlí jménem celého lidu. Bůh nemůže bydlet na zemi, proto nakonec Šalomoun mluví o Božím jménu. Jméno reprezentuje osobu. Boží pohled má být neustále upřen na Chrám, tedy Bůh má žehnat lidem skrze chrámovou bohoslužbu. Chrám tedy je trvalou připomínkou všem, že Bůh je pánem Izraele. Bůh je věrný, je ovšem také na člověku, aby zachoval věrnost. To se ani Šalomounovi nepodařilo. Prosba o vyslyšení je zároveň spojena s prosbou o odpuštění, tedy s pokorným postojem člověka, který ve své modlitbě chce spoléhat na Boží přízeň, ale zároveň si potřebuje být vědom toho, že Božím cestám není s to zcela rozumět.
Je dobře si připomínat Boží velikost, Boží neuchopitelnost, tedy Boží jinakost. Bůh přesahuje zcela naše představy, proto je třeba být opatrný v jednoznačných tvrzeních o Boží vůli, o Bohu jako takovém, protože jej stále připodobňujeme svým představám a zkušenostem. O Bohu nemůžeme mluvit jinak než pomocí toho, co známe, antropomorfně, jako je to v tomto textu, ale je třeba vědět a stále si připomínat, že jde o lidská vyjádření, lidské představy, analogii.
Mk 7,1-13
Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; (po návratu) z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou; a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‚Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.‘ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ A řekl jim: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svoje podání! Vždyť Mojžíš nařídil: ‚Cti svého otce a svou matku‘ a ‚Kdo potupí otce nebo matku, ať propadne trestu smrti‘! Vy však říkáte: ‚Kdo by prohlásil otci nebo matce: To, čím bych ti měl pomáhat, je „korban“, to jest dar (pro chrám)‘ – už mu dovolujete, že pro otce nebo matku nemusí nic udělat. Tak rušíte Boží slovo svým podáním a odevzdáváte to dál. A takových podobných věcí děláte mnoho.“
Tento text je zřejmě nejstarším písemným svědectvím o existenci ústní tradice v židovství, tzv. ústní Tóry. Ježíš tu stojí ve sporu s profesionály výkladu Zákona, kteří zákon obklopili nejrůznějšími dodatky a aplikacemi na současnou dobu (což bylo nutné vzhledem k vývoji společnosti, dalo by se říci, že ho novelizovali). Jenže ve snaze lidem regulovat život do detailů, aby si lidé byli jisti, že jednají správně, se dostali do pasti své snahy, když jim pod složitými rozbory a pravidly zmizel smysl původního ustanovení. Vedlejší problémy se posunuly na čelné místo. Řeší na příklad, zda je možné vzít zpět něco, co je již zaslíbeno Bohu (a co Bůh de facto nepotřebuje, zato jejich nejbližší ano) a přehlédnou to, co je vlastní Boží vůlí, vyjádřenou v Zákoně: starost o rodiče. Starost o rodiče je naplněním Božího zákona, vyjádřením respektu a lásky k Bohu, základní povinností člověka, a to nelze srovnávat s něčím, co Bůh ani neustanovil jako povinnost (zde dar Chrámu), co je dobrovolné, co je navíc. Toto navíc nemůže být rovnocenné základní povinnosti. Ježíšovi kritici svým spletitými výklady vylévali dítě i s vaničkou. Ježíšova kritika vrací pohled zpět na smysl Božích ustanovení, na Boha lásky, zodpovědnosti, starostlivosti, a odmítá jeho pojetí jako lakomce nebo nedotknutelného idolu (modly).
Tohle je zákonictví, které ohrožuje církevní společenství stejně jako židovské. Vždy je třeba se ptát po smyslu nejrůznějších tradic a ustanovení a nepěstovat je jako mrtvou literu, natož jako literu, která zabíjí, která ničí lidské životy. Člověk sám je zodpovědný za správné pořadí toho, co považuje za důležité, za svá rozhodnutí. Žádná instituce nemůže přejmout jeho zodpovědnost. Farizejové se o to de facto snažili. I to je obsaženo v Ježíšově kritice. Je třeba si uvědomit, že Bůh sám nic od nás nepotřebuje, ale naši pomoc, účast a lásku potřebují lidé. Jedině tak lze Bohu něco dát. Bůh nepotřebuje ani naši modlitbu, tu potřebujeme my sami. Bůh se nám chce dávat, ne od nás něco vymáhat. Bůh chce jediné: být s člověkem, tedy to, aby mu to člověk umožnil – svým jednáním, svou otevřeností, svou pozorností.
Středa 11. 2. 2026 – 5. týden v mezidobí
1 Král 10,1-10
Když slyšela královna ze Sáby, co se mluví o Šalomounovi, přišla, aby ho zkoušela vybranými otázkami. Přibyla do Jeruzaléma s velmi početnou družinou, velbloudi byli obtíženi vonnými látkami, množstvím zlata a drahých kamenů. Přišla k Šalomounovi a mluvila s ním o všem, co měla na srdci. Šalomoun jí odpověděl na všechny její otázky; nic nebylo před králem skryto, co by jí nemohl vysvětlit. Když královna ze Sáby poznala všechnu Šalomounovu moudrost, palác, který si vystavěl, jak se jedlo u jeho stolu, příbytky jeho hodnostářů, chování těch, kdo ho obsluhovali, a jejich roucha, jeho číšníky, celopaly, které obětoval v Hospodinově domě – zůstala bez dechu a řekla králi: „Skutečně bylo pravda, co jsem ve své zemi slyšela o tobě a tvé moudrosti. Nechtěla jsem věřit tomu, co se říkalo, dokud jsem nepřišla a neviděla na vlastní oči, a hle – ani polovina mi nebyla oznámena. Předčíš moudrostí a štěstím zvěst, kterou jsem slyšela. Šťastné tvé ženy, šťastní tvoji zdejší služebníci, kteří stále stojí před tebou a poslouchají tvou moudrost! Veleben buď Hospodin, tvůj Bůh, který si v tobě zalíbil a posadil tě na trůn Izraele! Hospodin miluje Izraele navěky, a proto tě ustanovil králem, abys konal právo a spravedlnost.“ Potom dala králi sto dvacet hřiven zlata, velké množství vonných látek a drahého kamení. Nikdy se již nepřineslo takové množství vonných látek jako to, které dala králi Šalomounovi královna ze Sáby.
Příběh s královnou ze Sáby (kde Sába byla, není moc jasné) ukazuje, jak se Šalomoun díky daru, který si vyprosil od Hospodina, stává proslulým po celém tehdy známém světě. Královna chválí Šalomouna a královský dvůr, velkolepost Chrámu, ale především – a to je hlavním sdělením textu – Hospodina, neboť jen díky němu má Šalomoun svou moudrost a svou moc a jen díky Hospodinu je Izrael vyvoleným a milovaným národem, jemuž Hospodin slíbil svou věrnost navěky.
Užívání Božích darů v intencích jeho dárce s sebou přináší jejich rozmnožení, jejich účinnost. Dary od Boha (a sv. Pavel říká „co máš, co bys nebyl dostal“) jsou určeny pro prospěch celku, k obohacení všech skrze obdarovaného; nemají sloužit jen k budování kariéry a sebeprezentace dotyčného. A dary je třeba rozvíjet natolik, nakolik je to možné.
Je užitečné si uvědomit, že i ve starověku mohly zaujímat ženy významné postavení, bohužel ovšem v jiné kultuře. Královna ze Sáby reprezentuje pohanskou moudrost, která se sklání před moudrostí od Hospodina.
Mk 7,14-23
Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.“ Když (pak odešel) od zástupu a vstoupil do domu, ptali se ho jeho učedníci na ten výrok. Řekl jim: „I vy jste tak nechápaví? Nerozumíte, že člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí? Vždyť to mu přece nevchází do srdce, ale do žaludku a odchází do stoky.“ Tím (Ježíš) prohlásil za čisté všechny pokrmy. Dále řekl: „Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“
Ježíš pokračuje ve svém výkladu po sporu s farizeji a zákoníky o smysl Božích ustanovení. Vysvětluje, že všelijaké předpisy o očistě nemohou člověka učinit vnitřně čistým – a to je to podstatné. Čisté ruce a čisté nádobí, košer pokrmy jsou jistě užitečné (dnes bychom řekli z důvodů hygienických, dietetických a estetických, mohou být i vědomým výrazem úcty k tradici), ale nezaručují čistotu srdce, čistotu vztahu k Bohu. Mohou se dokonce stát brzdou tohoto vztahu, výmluvou, bariérou, za níž se lze před Bohem a jeho nároky schovávat. Zachovávání tradic a ustanovení nesmí sloužit k zakrývání vnitřní prázdnoty, špatnosti a zlých úmyslů všeho druhu. Ježíš klade důraz na vnitřní nastavení člověka, na čistotu srdce, smýšlení a jednání. Své učedníky nazývá nechápavými, což nám může připadat nefér nebo podivné. Ale oni vyrostli v kultuře poslušnosti a úcty k tradicím a nebylo pro ně tak snadné se z této vázanosti vymanit. Ježíšova škola svobody a zodpovědnosti pro ně musela být náročná, protože překonávat bariéry vlastní vnitřní nesvobody a odvažovat se vlastního rozlišování a možnosti překročit platné tradice není snadné.
Čtvrtek 12. 2. 2026 – 5. týden v mezidobí
1 Král 11,4-13
Když král Šalomoun zestárnul, svedly mu jeho ženy srdce k cizím bohům, takže už nebylo úplně oddáno Hospodinu, jeho Bohu, jako bylo srdce jeho otce Davida. Šalomoun ctil Astartu, bohyni Sidoňanů, a Milkoma, ohavnou modlu Ammonitů. Šalomoun dělal to, co se nelíbilo Hospodinu, a nezůstal mu věrný jako jeho otec David. Tehdy vystavěl Šalomoun obětní výšinu Kemošovi, ohavné modle Moabitů, na hoře, která je proti Jeruzalému, a Molochovi, ohavné modle Ammonitů. Udělal tak kvůli všem svým ženám cizinkám, které pálily kadidlo a obětovaly svým bohům. Proto se rozhněval Hospodin na Šalomouna, že odvrátil své srdce od Hospodina, Boha Izraele, který se mu dvakrát zjevil a právě to mu přikázal, aby nectil cizí bohy, ale on nedbal na tento příkaz. A tak řekl Hospodin Šalomounovi: „Poněvadž jsi na to nedbal a nezachoval jsi mou smlouvu a mé zákony, které jsem ti přikázal, odtrhnu království od tebe a dám ho jednomu z tvých služebníků. Ale kvůli tvému otci Davidovi to neudělám za tvého života, odtrhnu ho z ruky tvého syna. Přece však neodtrhnu království celé, jeden kmen dám tvému synovi kvůli Davidovi, svému služebníku, a kvůli Jeruzalému, který jsem si vyvolil.“
Šalomoun sice prosil Hospodina o moudrost a sliboval věrnost, ale nebyl s to tomu dostát, protože mu šlo o osobní moc. Hospodin jeho prosbu se zalíbením vyslyšel a daroval mu moudrost, bohatství i věhlas, ale Šalomoun mu zcela věrný nezůstal. Jak bývalo tehdy zvykem, měl mnoho žen, protože pěstoval podle biblického vyprávění něco jako sňatkovou politiku. Jeho ženy tedy pocházely z různých náboženských tradic a ctily i nadále své bohy. K jejich úctě se přiklonil i Šalomoun, takže vedle kultu Hospodina nejen dovoloval kulty jiných bohů, ale i sám se na nich aktivně podílel. To nakonec vedlo k oslabení království a jeho rozpadu na dvě části. Biblické podání v tom vidí Hospodinův trest. Hospodin však zůstává věrný svému příslibu Davidovi, davidovská linie zůstane zachována a nakonec se stane tou linií vůdčí.
Historická situace byla poněkud komplikovanější, popis dění je zpětnou interpretací reality dvou království a existence různých kultů vedle kultu Hospodina, jenž měl být jako jediný uctíván v Izraeli. Čistý monoteismus, tak jak je s židovstvím spojován, se zcela prosadil až v období Druhého chrámu, tedy po babylonském zajetí. V době královské šlo především o věrnost Izraele a jeho čelních představitelů Hospodinu jako „národnímu“ božstvu, tedy o monolatrii, uctívání (kult) jediného Boha. Vedle vysokého oficiálního kultu Hospodina byly v zemi rozšířeny kulty různých božstev, jak to vyplývá z Deuteronomia, ale i z kritik proroků, např. proroka Jeremiáše. V textu jsou vyjmenována božstva okolních národů, jejichž kult byl i v Izraeli přítomný. Chybí tu kult Baala, zemědělského božstva Kanaánu, který patřil k těm nejrozšířenějším.
Mk 7,24-30
Ježíš se vydal na cestu do tyrského kraje. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby to někdo věděl, ale nemohlo se to utajit. Hned o něm uslyšela nějaká žena, jejíž dcera byla posedlá nečistým duchem. Přišla a padla mu k nohám. Byla to pohanka, rodem Syroféničanka, a prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. Řekl jí: „Nech najíst napřed děti! Není přece správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ale ona mu odpověděla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí pod stolem kousky po dětech.“ Nato jí řekl: „Že jsi to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“ Žena odešla domů a nalezla dítě ležet na lůžku a zlý duch byl pryč.
Ježíš se opět vydává do prostředí víceméně pohanského. Tyros (Týr) bylo staré fénické přístavní město na břehu Středozemního moře, osídlené převážně nežidovským řecky mluvícím obyvatelstvem. Ježíš si je vědom, že jeho pobyt zde je nestandardní, proto tam chce být víceméně inkognito. To se mu ovšem nemohlo podařit, jeho věhlas už byl tak velký, že se to rozneslo. Místní tamtamy fungovaly spolehlivě. Takže si cestu k němu našla i jedna žena s nemocnou dcerou. Byla to pohanka (Syroféničanka), která neváhala se obrátit na někoho z jiného náboženského kontextu. Ježíš ji odkazuje do patřičných mezí velmi tvrdou metaforickou odpovědí, protože jeho uzdravující moc je primárně znamením příchodu Božího království, naplněním příslibů Izraeli. Jeho činnost tedy napřed patří Izraeli. Žena se však nedá odradit, akceptuje tuto z dnešního pohledu ponižující metaforu (pohanských psů, tedy lidí druhé kategorie; pes byl navíc považován za nečisté zvíře) a tím celou situaci mění. Ježíš ji za její akt pokory odmění splněním její prosby. Dcera se uzdravila.
Pro prvotní církev byl tento příběh z Ježíšova života velmi důležitý, neboť legitimoval misii k pohanům: i pohané mají nárok živit se stejným chlebem, byť byl primárně určen příslušníkům vyvoleného lidu.
Skutečná pokora vede často k cíli úspěšněji než domáhání se splnění své žádosti nebo práv hádkou a křikem. Ona žena se nasadila pro svou dceru, neváhala přijmout nelichotivou reakci na svou prosbu, protože jí především záleželo na uzdravení dcery ne na její vlastní důstojnosti. Tato pohanka se stala vzorem důvěry, odvahy, vytrvalosti a pokory.
Pátek 13. 2. 2026 – 5. týden v mezidobí
1 Král 11,29-32; 12,19
Stalo se v té době, že Jorobeam vyšel z Jeruzaléma a na cestě se s ním potkal prorok Achijáh ze Sila, který měl na sobě nový plášť. Oba byli na poli sami. Achijáh vzal nový plášť, který měl na sobě, roztrhal ho na dvanáct kusů a řekl Jorobeamovi: „Vezmi si deset kusů, neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Vytrhnu vládu ze Šalomounovy ruky a tobě dám deset kmenů. Zůstane mu jeden kmen kvůli mému služebníku Davidovi a kvůli městu Jeruzalému, které jsem si vyvolil ze všech izraelských kmenů.“ A tak odpadli Izraelité od Davidova domu až do dnešního dne.
Onen trest, kterým Hospodin hrozil Šalomounovi, se naplnil, neboť Šalomounův syn Rachebeam, který po něm nastoupil, se choval stejně a navíc ve vztahu k poddaným nemoudře a arogantně. Jorobeam, jeden ze Šalomounových úředníků, je prorokem osloven a povolán, aby se stal panovníkem druhé části rozděleného království, tedy Izraele neboli Severního království. Vznik tohoto království je viděn (z pozice Davidovců) jako důsledek hříchu. Dějiny Severního království, které definitivně zaniklo r. 722 př. n. l. pod náporem Asyřanů, jsou z jižního pohledu hodnoceny negativně jako dějiny odpadu od Hospodina. Nábožensky bylo Severní království (jež přišlo o centrální místo kultu v Jeruzalémě a muselo si vybudovat nové královské svatyně – v Danu na severu a v Betelu na jihu) tolerantnější k cizím kultům (zejména kultu Baala). Hospodin však zachovává svou věrnost, nenechá Davidovce a jejich vládu zcela padnout. Jorobeam – zde vylíčen tak trochu jako pouhý pasivní adresát prorokova jednání – však nedokázal nabídku využít tak, aby zachoval čistou víru, naopak. On sice není iniciátorem rozdělení říše, ale nakonec je využívá ve svůj prospěch, nikoliv ve prospěch obrácení a obnovení vztahu s Hospodinem.
Historicky bylo Severní království politicky i hospodářsky až do svého zániku úspěšnější než Jižní království (Judsko). Mělo i příznivější přírodní podmínky a polohu na obchodních cestách. Podle historiků právě jeho bohatství a vyspělost byly příčinou jeho podmanění Asyřany, protože představovaly žádoucí kořist.
Mk 7,31-37
Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. (Ježíš) jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“
Autor evangelia nebyl zrovna znalý palestinské topografie, tak nechá Ježíše cestovat po celé zemi dost netradičním způsobem sem a tam. Ježíš uzdravuje dalšího člověka na přání jeho blízkých. Ten člověk byl hluchoněmý a Ježíš mu jednoduchými a pro daného postiženého srozumitelnými gesty (dotekem uší a jazyka) a obrácením se k Bohu (povzdechem k nebi) vrací sluch i řeč. Důležité je, že se tak děje stranou zástupu – nejde o divadlo pro davy, nýbrž o osobní setkání Ježíše a handicapovaného člověka. Pro uzdravení jakéhokoliv druhu se člověk potřebuje setkat s Ježíšem osobně, „tváří v tvář“.
Ježíš se marně snaží, aby si to lidé nechali pro sebe, nestojí o veřejný rozruch. Jistě to bylo pro ně ohromující, senzační, a tak se snaží se na té senzaci také trochu zviditelnit. Ježíšovo přání zůstává oslyšeno, lidé ho chtějí mít po svém, vkládají do něj své ambice, místo aby se zabývali jeho poselstvím. Lidé vnímají silně povrch, to, co se jim líbí, co jim vyhovuje, málokdy jdou za to na první pohled viditelné.
My sice ve své většině fyzicky slyšíme, ale možná víc než ten hluchoněmý potřebujeme zaslechnout onen Ježíšův pokyn „effatha“, aby se nám otevřel sluch a rozvázal jazyk, abychom mluvili správně. Jsme totiž v mnoha ohledech hluší k tomu, co je nám sdělováno skrze Písmo, skrze dění i poselstvím posledních dvou papežů. A mluvit správně neznamená mluvit gramaticky správně, nýbrž náležitě, adekvátně situaci, s úctou k Bohu.
Sobota 14. 2. 2026 – 5. týden v mezidobí
1 Král 12,26-32; 13,33-34
Jorobeam si řekl v srdci: „Teď by se mohla zase vrátit královská moc k Davidovu domu. Jestliže půjde tento lid do Hospodinova domu v Jeruzalémě, aby tam obětoval, obrátí se srdce těchto lidí k jejich pánu Rechabeamovi, králi judskému, a mne zabijí.“ Král se rozhodl, že dá zhotovit dva býčky ze zlata, a řekl lidu: „Dost už s tím putováním do Jeruzaléma, hle – tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země!“ Jednoho (býčka) postavil v Betelu a druhého dal do Danu. Tato věc se stala podnětem ke hříchu, neboť lidé putovali až do Danu k jednomu z těchto býčků. Dal také vystavět svatyni na výšinách a ustanovil kněze z obyčejných lidí, kteří nebyli ze synů Leviho. Jorobeam také zavedl svátek v osmém měsíci, v patnáctém dni toho měsíce, podobný svátku v Judsku, a on sám obětoval na oltáři. Tak jednal v Betelu, že obětoval býčkům, které dal zhotovit, a ustanovil v Betelu kněze pro obětní výšiny, které zřídil. Jorobeam se neobrátil ve svém zlém chování, ale pokračoval v ustanovování kněží z obyčejných lidí pro obětní výšiny. Kdo chtěl, toho posvětil, a stal se knězem na obětních výšinách. Toto jednání uvedlo Jorobeamův dům do hříchu a způsobilo jeho pád a vyhubení z povrchu země.
Jorobeam se sice stal králem svým způsobem řízením Božím, ale byl v politicky obtížné situaci, protože hlavní svatyně – Jeruzalémský chrám – zůstala na jihu. Bez svatyně a patřičného kultu božstva byl panovník vlastně vyřazen ze hry. Náboženský kult byl součástí „politiky“. Oproti Davidovcům byl tedy ve značné nevýhodě. Proto nechal zřídit dokonce dvě královské svatyně – jednu v Danu, druhou v Betelu (na severu a na jihu země). Protože neměl archu, jejíž víko s anděly bylo považováno za podnož Hospodinových nohou, tak jako takovou podnož pro Hospodinovo přebývání nechal pro svatyně odlít dva býčky ze zlata. (Příběh se zlatým teletem z Exodu je zřejmě kritickou reminiscencí na tuto situaci: onen výrok „hle – tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země“ je parafrází Ex 32,8). Protože však býk byl také symbolem boha Baala, zemědělského božstva, docházelo tím k jakémusi náboženskému synkretismu. Další projevem synkretismu je svatyně na výšinách, zasvěcená nejspíš bohyni plodnosti. Celý tento nábožensko-synkretistický konglomerát završil Jorobeam tím, že vytvořil nové kněžstvo, které nestálo v linii kmene Lévi (jenž byl ustanoven ke kněžské službě) a sám obětoval, ač k tomu neměl právo. Jorobeam jednal sice politicky prozíravě, ale ztratil kredit od Hospodina, protože se zpronevěřil kultu Hospodina jako jediného Boha Izraele, vyvoleného lidu. De facto tím toto vyvolení ze strany člověka vědomě popíral. Tím celou Severní říši uvedl na špatnou cestu, kterou jeho následovníci dál odhodlaně kráčeli.
Historicky byla situace ještě mnohem složitější, 1. kniha Královská nám nabízí náboženské hodnocení, interpretaci toho, proč Severní říše (Izrael) zanikla. Jejím „neštěstím“ se stalo, že byla bohatá, a tím pádem i lákavou kořistí pro Asyřany. Zároveň byla plná vnitřních problémů a protikladů, ať už majetkových (velký rozdíl mezi bohatou vrstvou mocných a běžným obyvatelstvem), nebo ideových (náboženských, o nichž svědčí tento text), ale i korupce a zápasů o moc. To s sebou nesdílené bohatství vždycky nese.
Jorobeam dal především na lidský kalkul. Ten sice z hlediska bezprostředního úspěchu vyšel, do budoucnosti však byl předznamenáním krachu. Neřídil se tím, čím by měl, nýbrž svým strachem touhou po moci, bezohledností, a to je špatný základ pro budoucnost.
Mk 8,1-10
V těch dnech byl s Ježíšem zase velký zástup a neměli co jíst. Zavolal si učedníky a řekl jim: „Je mi líto zástupu, protože už tři dni jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, cestou je opustí síly, vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Kde by kdo mohl tady v neobydleném kraji sehnat tolik chleba, aby je nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm.“ Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předkládali; předložili je tedy lidu. Měli také několik malých ryb. Požehnal je a řekl, aby i ty předkládali. A najedli se dosyta a sesbíralo se ještě sedm košíků zbylých kousků. Těch (lidí) bylo na čtyři tisíce. Potom je propustil. Hned pak vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do dalmanutských končin.
Druhé zázračné nasycení lidí putujících za Ježíšem a s Ježíšem. Následovat Ježíše není snadné a zástup, který s ním šel a byl 3 dny, se musel vzdát veškerého pohodlí včetně dostatku jídla. Ježíš si toho je vědom, má smysl pro realitu i pro potřeby lidí s ním. Proto se rozhodne jednat. A z toho velmi prostého mála, co ještě lidé mají k dispozici a čeho jsou schopni se vzdát v důvěře v Ježíše, nasytí celý ten obrovský zástup. Nejenom nasytí, ale ještě zbude. Ježíš lidi nejen nasytí, ale ukazuje jim, jaký je Bůh a v jakém vztahu k němu stojí on. Bůh činí velké věci, když člověk stojí v jednotě s Ježíšem, ale musí být ze své strany také ochoten vzdát se toho, co má, aby mohli Boží lásku a starost zakoušet i jiní. Solidarita s druhými je podkladem, na němž Bůh může činit divy. Učedníci se mohou podílet na Ježíšově moci; jsou to oni, kdo rozdávají chléb i ryby. Oni jsou Ježíšovýma rukama. Ježíš po nasycení zástup propouští: nasytil ho slovem i chlebem: mohou jít dál a žít z toho. Eucharistie je takovým darem, odkazem – po nasycení chlebem a slovem se můžeme vrátit do svého prostředí a žít z těchto darů a dávat je i v jiné podobě dál.
Lidé tehdy byli skromní. To nasycení je sice zázračné, ale velmi prosté, Ježíš svým jednáním řeší tu nejzákladnější lidskou potřebu k přežití, moci se najíst. I tento rozměr je užitečné vnímat.