Neděle 15. 3. 2026 – 4. neděle postní
1 Sam 16,1b.6-7.10-13a
Hospodin řekl Samuelovi: „Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“ Když (Samuel) přišel a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“ Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“ Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.
Saulův osud je zpečetěn, Samuel, který jej pomazal, je teď poslán, aby pomazal Izraeli nového krále, ačkoliv Saul ještě žije. Pro Samuela prekérní situace. Moc se mu nechce, ale nakonec jde. Jesse, z jehož synů má být jeden pomazán za krále, jich má 7 doma. V očích Samuelových je jeden lepší než druhý, ale Hospodin to vidí jinak. Nakonec musí být přivolán ten nejmladší, ze všech nejméně vhodný, ale právě on je ten pravý – nezkušený, plavovlasý (možná nazrzlý), tedy zcela odlišný od druhých, chlapecký (nedospělý), milý na pohled. Bůh má leckdy jiná kritéria pro volbu svých reprezentantů, než by lidé čekali. Tím se nedevalvuje, ale relativizuje lidské hodnocení vhodných kandidátů na důležité poslání.
Ef 5,8-14
Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž (záleží) ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a (v životě podle) pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je (veřejně) odsuzujte. Vždyť (člověku) je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká (v Písmu): „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.“
Autor Listu Efezanům nabádá adresáty, aby žili ve shodě s tím, k čemu/komu se hlásí. Vyzývá je, aby se zcela jasně vymezili vůči tomu, co je špatné, co je hříšné, aby s tím neměli nic společného. To si musí ujasnit. Nejde o žádné veřejné pranýřování (to si ani křesťané druhé poloviny 1. století nemohli dovolit), ale o jasnou dělící čáru. Co má autor na mysli, není tak zcela zřejmé, ale nejspíš jde o klasické nemravnosti antického světa – modloslužbu a sexuální výstřelky, poživačnost, zhýralost a rozmařilost. V pozadí může stát kritika prostředí, kde se takové věci odehrávaly – večerní hostiny bohatých lidí. Stejnou kritiku, ale mnohem konkrétnější, najdeme i u Filóna Alexandrijského. Křesťan je ten, kdo je Kristem osvícen, proto nemůže žít v temnotě, oddávat se tomu, co se děje pod pláštíkem tmy. Nejen nemůže, ale ani nemusí, nepotřebuje to.
Jan 9,1-41
Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“ Ptali se ho tedy: „Jak to, že teď vidíš?“ On odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: `Jdi k Siloe a umyj se!‘ Šel jsem tedy, umyl se a vidím.“ Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“ Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení!“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ Jeho rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.“ Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ Zeptali se ho tedy: „Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“ Řekli mu: „V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena. Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‚Vidíme.‘ Proto váš hřích trvá.“
Příběh o tom, co se stane, když člověk původně slepý bytostně prohlédne a když ti, co vidí, se chovají jako slepí. Kdo je vlastně slepý a kdo vidoucí? To je otázka dnešního evangelia. Ježíš uzdravuje slepce od narození. Jeho slepota není důsledkem žádného hříchu, nýbrž situací, do níž se onen člověk narodil. A právě tato situace lidského handicapu je místem, na němž se zjevuje nejen Boží uzdravující moc skrze Ježíše, ale i pravdivost vztahu k Bohu ve víře v Ježíšovo poslání. Prohlédnuvší slepý je kontrastním obrazem k vidoucím slepým farizejům, Ježíšovým oponentům a kritikům. Onen slepý za svou slepotu nemohl a postupně se dobral nejen k uzdravení svého smyslu (k fyzickému uzdravení), ale i k uzdravení svého vnitřního zraku a k víře, zatímco dobře vidící farizejové nechtějí vidět skutečnost, zavírají před ní, přestože je zcela zřejmá, zrak a stávají se slepými. Oni vědí, jak mají věci být, a tak přestože na vlastní oči vidí, co se stalo, tuto zcela zřejmou skutečnost odmítnout vidět, protože neodpovídá jejich představám. To je tak, když člověk vidí jen to, co chce, a nevidí, co skutečně je.
Tento příběh z Janova evangelia patří mezi 7 vyprávění o mocných Ježíšových činech a je intepretací Ježíšova působení pozdější církevní obcí. Poukaz na vyloučení ze synagogy je odrazem situace konce 1. století v janovských obcích, kde k takovému konfliktu došlo. Rodiče dotyčného slepce, kteří se nechtějí nechat namočit, mohou být symbolem těch, kdo se bojí veřejně vyznávat svou víru, což v době vzniku evangelia (nejspíš na konci 1. století).
Pondělí 16. 3. 2026 – 4. týden postní
Iz 65,17-21
Toto praví Hospodin: „Hle, utvořím nová nebesa a novou zemi, nebude se vzpomínat na to, co minulo, (nikomu) to nevstoupí na mysl. Plesat a jásat budou navěky nad tím, co stvořím: neboť – hle – v jásot přetvořím Jeruzalém a lid jeho v radost! Plesat budu nad Jeruzalémem, radovat se budu ze svého lidu. Neuslyší se v něm hlas pláče nebo křiku. Nebude v něm dítě, (které by žilo) jen několik dní, ani stařec, který nenaplní svá léta; teprve (ve stáří) sta let jinoch zemře, za prokletého bude považován, kdo se nedožije sta let. Vystavějí si domy a budou (v nich) bydlet, vysadí vinice a budou jíst jejich plody.“
Prorok z exilu pod jménem Izajášovým zaslibuje obnovu od Hospodina, obnovu po letech strávených v babylonském zajetí. Minulost je překonána, Před vyvoleným národem se otevírá nová budoucnost, budoucnost plná pozitivních zaslíbení. Hospodin obnoví Jeruzalém, který bude místem naděje, života, stability. Jenže to se nestane samo sebou. Izraelité již zakotvili v Babylóně, mají tam svou existenci, své rodiny, své domy. A teď se mají vrátit do vlasti, kde bude třeba vše znovu vybudovat. Hospodin je ústy prorokovými vábí k odvážnému kroku. A ten není jako obvykle vůbec jednoduchý. Stojí jim přebývání v zaslíbené zemi, v dědictví od Hospodina, za to, aby opustili svou zabydlenost? Hospodin je přece všude! Stojí člověku za to, aby se pouštěl do nejisté pozemské budoucnosti s Hospodinem, když se mu docela dobře daří?
Jan 4,43-54
Ježíš odešel ze Samařska do Galileje. Sám totiž dosvědčil, že prorok ve svém rodném kraji není ve vážnosti. Když tedy přišel do Galileje, Galilejané ho (vlídně) přijali, protože viděli všechno, co vykonal v Jeruzalémě o svátcích; i oni tam totiž byli na svátky. Přišel tedy zase do Kány v Galileji, kde proměnil vodu ve víno. Byl tam jeden královský úředník, jehož syn ležel nemocen v Kafarnau. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vyhledal ho a prosil, aby šel a uzdravil mu syna – už totiž skoro umíral. Ježíš mu řekl: „Jestliže neuvidíte znamení a zázraky, nikdy neuvěříte.“ Královský úředník mu odpověděl: „Pane, přijď, než moje dítě umře!“ Ježíš mu řekl: „Jen jdi, tvůj syn je živ.“ Ten člověk uvěřil tomu slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Když ještě byl na cestě, přišli mu naproti jeho služebníci a hlásili: „Tvůj syn je živ!“ Zeptal se jich tedy na hodinu, kdy mu začalo být lépe. Odpověděli mu: „Včera v jednu hodinu odpoledne mu přestala horečka.“ Poznal tedy otec, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: `Tvůj syn je živ.‘ A uvěřil on i všichni v jeho domě. To bylo druhé znamení, které Ježíš vykonal, když se vrátil z Judska do Galileje.
Ježíš sice vykonal mnoho podivuhodných věcí v Judsku a Jeruzalémě, ale to lidem nestačilo, aby v něj zcela uvěřili. V Galileji nakonec nalezl vlídné přijetí, když se do ní vrátil přes Samařsko. Přišel opět do Kány v Galileji, což bylo místo, kde podle evangelisty vykonal svůj první zázrak. Tam se na něj obrátil o pomoc člověk z vyšší společnosti, královský úředník. Jeho syn byl těžce nemocný. Ježíš jej podobně jako Syrofeničanku u synoptiků tak trochu odkazuje pryč. Ale ani tento člověk se nedá odradit, a tak mu Ježíš vyhoví, aniž by navštívil jeho dům. Vše závisí na víře onoho člověka. Ta se mu „vyplatila“. Ještě než došel domů, se dozvěděl, že jeho syn se začal uzdravovat.
Úterý 17. 3. 2026 – 4. týden postní
Ez 47,1-9.12
Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pod pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Anděl vyšel ven směrem k východu, měl v ruce měřicí provazec a naměřil tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kotníkům. Naměřil opět tisíc loket a dal mi přebrodit vodu: sahala ke kolenům, a naměřil zase tisíc loket a dal mi ji přebrodit: sahala k bokům. Naměřil dalších tisíc loket: byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, neboť voda tak vzrostla, že se dala jen přeplavat, byla to řeka, která se přebrodit nedala. Tu mi řekl: „Jistě ses díval, synu člověka!“ Pak mě přivedl zpět na břeh řeky. Když jsem se vrátil zpět, viděl jsem na břehu řeky veliké množství stromoví z obou stran. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
V závěrečných kapitolách své prorocké knihy popisuje prorok Ezechiel v babylonském vyhnanství vizi nového chrámu a Jeruzaléma, zničených v roce 587/6 př. n. l. králem Nabukadnézarem. Vize je ozvukem ráje z knihy Genesis. Její ještě vystupňovanou parafrázi najdeme v popisu nebeského Jeruzaléma v závěru knihy Zjevení. Životodárná voda, která v hojnosti prýští z Chrámu (místa přebývání Božího), nejen uzdravuje a oživuje všechno, co zaplavuje, ale je jí nadbytek. To je samozřejmě kvalita, kterou ocení zejména člověk žijící v místech nedostatku vláhy a vody, což je typické pro Palestinu. A na březích této řeky roste stromoví darů života (pokrmu i léčivé síly).
Přebývání s Bohem je zdrojem života a všude, kam Boží moc zasáhne, rozkvete život. I my jsme chrámem, místem Božího přebývání, a podle Ježíšových slov „kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘, jak praví Písmo“ (Iz 58,11). Můžeme tedy být zdrojem živé vody (Ducha sv.) pro svět kolem nás. Z malého pramene se záhy může stát řeka, tak jako u proroka Ezechiela.
Jan 5,1-3a.5-16
Byly židovské svátky a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V Jeruzalémě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethzatha, s pěti podloubími. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl tam jeden člověk, ten byl nemocný už osmatřicet let. Když ho Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je tak nemocný už dlouho, zeptal se ho: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestoupí přede mnou.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal svoje lehátko a chodil. Ten den však byla sobota. Proto židé tomu uzdravenému namítli: „Je sobota! Nesmíš nosit lehátko!“ Odpověděl jim: „Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl: ‚Vezmi své lehátko a choď!‘„Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: ‚Vezmi ho a choď‘?“ Ale ten uzdravený nevěděl, kdo to je. Ježíš se totiž vzdálil, protože na tom místě bylo mnoho lidí. Později ho Ježíš potkal v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího!“ Ten člověk odešel a oznámil židům, že ho uzdravil Ježíš. Proto židé Ježíše pronásledovali, že dělal takové věci v sobotu.
Ježíš uzdravuje v sobotu svým slovem člověka, který věřil v magickou sílu vody v rybníku Bethzatha v určitém okamžiku. Místo toho mu Ježíš vrací plný život svým slovem, a to nejen po stránce tělesné. Víc než nemoc, postižení a nemohoucnost ohrožuje člověka zlo, hřích v jeho životě, který mu bere sílu, podlamuje jeho zdraví a životní energii. Ten uzdravený neprojevuje žádnou zvláštní vděčnost, téměř by se zdálo, že je tomu naopak: neví, kdo je Ježíš, a když se to dozví, hned to jde vyzvonit farizejům. Ježíš není limitován ve svém působení kvalitami lidí a nečiní je závislé na své osobě, nýbrž skrze sebe odkazuje dál. Jeho oponenty jeho velkorysost, suverenita, s níž jedná, i ve vztahu k Zákonu a Bohu, popuzuje a snaží se ho zneškodnit. Je totiž celým svým bytím (slovem, jednáním i chováním) kritikou jejich úzkoprsosti a dezinterpretace Boží vůle. A to se neodpouští. Nemusí ani nikoho kritizovat.
Ježíš uzdravil jednoho z mnoha potřebných. Kolem toho rybníka jich leželo velmi mnoho. Proč uzdravil právě onoho nejspíš paraplegika a ne někoho jiného nebo všechny, se nedozvídáme. Jeho uzdravení je znamením: být zdravým člověk musí opravdu chtít a netýká se to jen fyzična člověka. I nad každým z nás se možná Ježíš zastavuje a ptá se nás na naše zdraví a na zároveň i na to, co jsme ochotni pro to sami s jeho pomocí udělat. Ten člověk poslechl a nosil své lůžku, což vypadá nesmyslně, ale nepochybně to mělo co do činění s jeho uzdravováním. I on se musel namáhat.
I letošní půst je ve znamení již dlouho trvající hrůzné války, vyžaduje tak od nás nasazení, věrnost, schopnost se dělit a vnímat utrpení těch, kdo jsou zasaženi hrůzou války, ale i jinými katastrofami.
Středa 18. 3. 2026 – 4. týden postní
Iz 49,8-15
Tak praví Hospodin: „V době milosti jsem tě vyslyšel, v čase spásy jsem ti pomohl, chránil jsem tě a ustanovil (prostředníkem) smlouvy lidu, abys zvelebil zemi a jako dědictví rozdělil zpustošený úděl, abys řekl vězňům: ‚Vyjděte!‘ a těm, kteří jsou ve tmě: ‚Ukažte se!‘ Budou se pást na cestách, svou potravu (najdou) na holých pahorcích. Nebudou mít hlad ani žízeň, nebude je trýznit úžeh ani slunce. Povede je ten, který se nad nimi slitoval, a přivede je k pramenům vody. Ze všech svých hor udělám cesty a upraví se mé stezky. Hle, tito přicházejí zdáli, jiní ze severu a od západu, tihle z jižní země. Jásejte, nebesa, plesej, země, radostně se veselte, hory, neboť Hospodin těší svůj národ, smilovává se nad svými ubožáky. Sión řekl: ‚Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl.‘ Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece nezapomenu!“
Jde o část tzv. druhé písně Služebníka Hospodinova ze střední části knihy Izajáš, která vznikla v babylonském zajetí. Onen Služebník je předzvěstí mesiánské postavy. Jeho úlohou je zvěstovat podrobenému Izraeli naději do budoucnosti, návrat do vlasti a život v dostatku. Hospodin je věrný, dokonce věrnější a starostlivější, než by byla matka ve vztahu ke svému kojenci.
Hospodin je nejen spolehlivý, věrný a starostlivý, ale také něžný. Je na místě se z něho radovat, svěřit se do jeho ochrany. Bůh neopouští svůj lid ani v nejhorších situacích, ani v těch, kterých jsme svědky, i když si mnozí z nás nepochybně kladou starou známou otázku: „Kde jsi, Bože, když se děje tolik hrůz, tolik nepravosti?“ Bůh je právě uprostřed té hrůzy jako ten, kdo trpí. Není bohem ex machina. Není snadné to tak nechtít, konfrontovat se s tím Bohem, který je znovu křižován ve všech těch trpících lidech, na všech stranách. Je Bohem, který stále volá po našem skutečném soucitu a naší angažovanosti. Boží všemohoucnost nespočívá v tom, že může „lusknutím prstů“ změnit cokoliv, není pohádkovým kouzelníkem ani zázračným dědečkem, který plní všechna přání. Je těžké hledat odpověď na otázku „proč“ nebo výčitku „jak to, že …“. Ani prorokova nadějná slova neznamenala, že se tak stalo ze dne na den a že vše šlo snadno, jak je to v proroctví plasticky vylíčeno.
Jan 5,17-30
Ježíš řekl židům: „Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný.“ To byl další důvod, proč se ho židé snažili zabít: nejen, že rušil sobotu, ale také, že nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu naroveň. Ježíš jim na to řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn. Vždyť Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám koná. A ukáže mu ještě větší skutky než tyto, takže budete žasnout. Neboť jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce. Otec totiž nikoho nesoudí, ale všechen soud odevzdal Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal. Amen, amen, pravím vám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám: Přichází hodina – ano, už je tady – kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo uslyší, budou žít. Jako totiž Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě, a obdařil ho mocí konat soud, protože je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení. Já sám ze sebe nemohu dělat nic. Soudím podle toho, co slyším, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“
Ježíš je pro své oponenty nestravitelný nejen kvůli „liberálnějšímu“ výkladu Zákona, resp. své suverenitě vůči němu, ale také, a nejspíš především, svým pojetím Boha jako Otce, s nímž je jakožto Syn v jednotě. Ježíš je Božím Synem, ale zároveň i Synem člověka, tedy mesiánskou postavou s rolí Soudce. Ježíš není soudcem v běžném smyslu slova, jeho soud je v jednotě se soudem Otcovým – a soud Otce spočívá v milosrdenství a lásce vůči všem, kdo chtějí s ním vytvářet společenství. Je to otevřená budoucnost pro všechny, kdo ctí Syna. Ten, kdo věří v Ježíše jako Božího Syna, již žije svou definitivní budoucnost, již žije otevřeně z Boží lásky. Rozhodnutí je na člověku. Evangelista mluví o hodině, která už je tady, o hodině rozhodnutí, kterým člověk již zde vstupuje do věčnosti.
Soud, o němž tu je řeč, je soudem pravdy a naděje – je to povolání k životu pro ty, kdo budou v pravdě a lásce chtít žít.
Čtvrtek 19. 3. 2026 – svátek sv. Josefa, 4. týden postní
2 Sam 7,4-5a.12-14a.16
Hospodinovo slovo se ozvalo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Postaví dům mému jménu a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.“
Úryvek je vzat ve zkrácení z tzv. Nátanova proroctví, jež je interpretováno mesiánsky. David chce postavit Hospodinu chrám, ale prorok Nátan dostane od Hospodina poselství pro Davida, v němž je sděleno, že ne on postaví Hospodinu dům, nýbrž Hospodin zbuduje dům (tedy dynastii) jemu. Zaslíbení je primárně orientováno na bezprostředního Davidova potomka Šalomouna, jenž skutečně vystavěl v Jeruzalémě chrám, ale v celé perspektivě je pak určeno všem Davidovým potomkům, jimž je zaslíbena trvalá vláda. K nim patřil i Ježíš. Jeho panování a trůn mají ovšem zcela jinou podobu, než si dovedli Nátan a David představit. Davida od Ježíše dělí bezmála jedno tisíciletí.
Bůh zůstává svým příslibům věrný, i když jejich naplnění může mít zcela jinou podobu, než si původní adresáti mohli představit.
Řím 4,13.16-18.22
Bratři! Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry. A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám. Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není. Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘.
Abrahám je v interpretaci apoštola Pavla nejen praotcem Židů, ale i těch pohanů, kteří uvěřili v Ježíše Krista. Ve 12. kapitole Genese hned v úvodním povolání je mu slíbeno, že se stane požehnáním pro všechny národy. Abrahám je pro Pavla symbolem bezpodmínečné víry, a proto ti, kdo věří (v Boží jednání skrze Krista), jsou jeho následovníky/potomky skrze svou víru. Na pohanech, kteří učinili stejný krok víry jako Abrahám (byť v jiných souvislostech), se naplňuje Boží zaslíbení.
Víra je vždycky o odvaze, nikoliv o hmatatelné jistotě. Ale je spojena s požehnáním, s podílem na Boží spravedlnosti / svatosti. Podle Pavla Abrahám uvěřil Bohu, „že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“: to je nadějí pro nás i v tento čas. Neznamená to, že současní mrtví oživnou do tohoto života jako Lazar, ale že to, co není, co ještě není naplněno, neexistuje, bude.
Mt 1,16.18-21.24a
Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus. S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal.
O svatém Josefu toho z Písma mnoho nevíme a exegeté se domnívají, že se zřejmě Ježíšova veřejného vystoupení už nedožil, neboť se v evangeliích (na rozdíl od Marie, Ježíšovy matky) v době Ježíšovy veřejné činnosti už neobjevuje. V Matoušově evangeliu v příbězích z Ježíšova narození a dětství je protagonistou Josef, u Lukáše je to Maria. Josef je charakterizován jako spravedlivý muž, tedy člověk, který svým životem obstál před Bohem, což nakonec dosvědčuje i svou poslušností vůči Boží vůli, i když s tím nejspíš jako normální muž měl problém. Je mu svěřena zásadní úloha starosti o dítě, které se má narodit, i participace na jeho poslání, ačkoliv to není dítě jeho. Musí učinit krok víry. Josef v davidovské linii hraje důležitou roli toho, komu je svěřeno tajemství vykoupení v osobách Marie a Ježíše. Ve starověku nebylo „volání krve“ tím nejdůležitějším v zachování rodové linie.
Nejspíš to nebyl žádný stařec, nýbrž muž v nejlepších létech (v té době se v Palestině muži ženili kolem 24 let), řemeslník (asi něco jako dnes stavební dělník / možná jako stavbyvedoucí, pracující se dřevem i kamenem), jenž se dokázal o svou rodinu postarat. Josef je symbolem ochrany, spolehlivosti, patronem domácnosti a rodiny, mužem, který naplnil své otcovské poslání vůči dítěti, které mu bylo svěřeno. V dnešní době, která je někdy označována za dobu krize mužské identity, může být v tomto ohledu sv. Josef dobrým vzorem.
nebo: Lk 2,41-51a
Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční sváty. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je.
Ježíš ve svém lidském vývoji stojí v tomto příběhu na rozhraní dětství a dospělosti. V tomto věku probíhá v židovství pro chlapce (dnes již i podobný pro dívky) obřad bar micva. Člověk se stává synem/dcerou poslušnosti, přijímá na sebe zodpovědnost za živou tradici svého společenství, spoluzodpovědnost za toto společenství. V době Ježíšově se o podobě přechodu k dospělosti nic moc neví, ale tento text ukazuje, že Ježíš je brán vážně, že se účastní jako dospívající důležité náboženské debaty. Je zde v pozici žáka (klade otázky), ale je brán vážně, neboť jeho otázky jsou rozumné. Rozhoduje sám o sobě, zůstane mimo dohled rodičů. Ani ti se tímto faktem zpočátku příliš nevzrušují, teprve když ho nikde nevidí, vracejí se až po celém dni jej hledat. Ježíšova dospělost se zcela projeví v odpovědi na matčinu vyčítavou otázku, kdy zcela jasně odkazuje na své vyvolení a poslání. Přesto se jim pak i nadále podřizuje a respektuje je, jak to odpovídalo správnému postoji vůči rodičům.
Rodinu je třeba ctít a respektovat, přesto však má člověk nárok na vlastní cestu, na realizaci povolání od Boha. Rodiče to mnohdy nechápou nebo mají problém s tím to přijmout, protože jejich představy o životním štěstí jejich dítěte jsou jiné. Člověk tu však není od toho, aby naplňoval představy a ideálech jiných, nýbrž proto, aby naplnil svůj život podle svého poznání Boží cesty pro sebe.
Pátek 20. 3. 2026 – 4. týden postní
Mdr 2,1a.12-22
Bezbožní, kteří smýšlejí zvráceně, praví toto: „Číhejme na spravedlivého, je nám k ničemu a staví se proti našim skutkům, vytýká nám přestoupení zákona, předhazuje nám provinění proti mravům. Chlubí se, že zná Boha, nazývá se dítětem Páně. Je výčitkou našemu smýšlení, i dívat se na něho je k nesnesení. Vždyť jeho život se nepodobá jiným, jeho chování je přemrštěné! Za zpotvořené nás považuje, styku s námi se vyhýbá jak nečistotě, blahoslaví konec spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha. Podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká.“ Tak smýšlejí, ale klamou se, protože je oslepila jejich zloba, neznají Boží tajemství, nedoufají v odměnu zbožnosti a nevěří v odplatu čistých duší.
Tento úryvek z Knihy Moudrosti je jedním z výjimečných textů Starého zákona, který mluví o utrpení spravedlivého, o jeho zakotvení v Bohu a zároveň o Boží odměně pro něj i o smyslu jeho utrpení, což je součástí dalšího textu. Kniha Moudrosti přináší vedle Knih Makabejských svědectví o víře v posmrtný život v raném judaismu. Avšak ani Knihy Makabejských ani Kniha Moudrosti nejsou součástí Hebrejské bible, nýbrž patří mezi starozákonní deuterokanonické spisy.
Spravedlivý, tedy poctivý, dobrý, dá se říci svatý člověk je velmi často trnem v oku jiným méně dobrým, ba zlým lidem, protože již jeho existence ohrožuje jejich sebeúctu, je jim výčitkou, dráždí je svým dobrým chováním, a proto se ho snaží zbavit, pokořit ho, přimět ho, aby byl jako oni. Mohou být v první chvíli úspěšní a spravedlivého zlikvidovat (nemusí to být zrovna fyzicky), ale poslední slovo má Bůh. Dobro nakonec vždycky zvítězí. I když to nakonec může být opravdu až na úplný konec.
Nicméně odplata čistých duší (resp. lidí) nespočívá v nějakém výjimečném postavení v Božím království, nýbrž v pokoji duše už tady na zemi. Ten, kdo žije dobrem, je spojen s Bohem a nepotřebuje žádnou další zvláštní odměnu, odměnou je samo dobro, jímž žije.
Jan 7,1-2.10.25-30
Ježíš chodil po Galileji; po Judsku totiž chodit nechtěl, protože mu židé ukládali o život. Blížily se židovské svátky stánků. Když jeho příbuzní odešli na svátky, odebral se tam i on – ne veřejně, ale potajmu. Někteří lidé z Jeruzaléma se ptali: „Není to ten, kterého chtějí zabít? A hle: mluví veřejně a nic mu neříkají. Snad nepřišli přední muži skutečně k přesvědčení, že je to Mesiáš? Jenomže o tomhle víme, odkud je. Ale až přijde Mesiáš, nebude nikdo vědět, odkud je.“ Proto Ježíš, jak učil v chrámě, hlasitě zvolal: „Ano, znáte mě a víte, odkud jsem. A přece jsem nepřišel sám od sebe, ale poslal mě ten, který je pravdivý. Vy ho neznáte. Já ho znám, protože jsem od něho a on mě poslal.“ Tu by ho byli rádi zatkli, ale nikdo na něho nevztáhl ruku, protože ještě nepřišla jeho hodina.
Křesťanská teologie aplikuje slova Knihy Moudrosti na Ježíše. Tento text z Janova evangelia ukazuje, že tak činí oprávněně. Ježíš své kritiky a oponenty provokoval právě tím, že byl dobrý, štědrý, milosrdný, soucitný ke všem. A že o sobě mluvil jako o Synu. Jeho oponenti měli jasno, jak věci mají být, a nebyli ochotni vidět, jak jsou. Ani ti, kteří se ptali a podivovali, že Ježíš může mluvit, nepatřili k těm, kdo ho brali vážně a přemýšleli, nýbrž byli víceméně dopředu skeptičtí a zvědaví, jak to dopadne, co na to ti „nahoře“. Aby se nemuseli namáhat přemýšlet a rozhodnout se, tak se odvolávali na jakousi tradici, jak se jim to hodilo do krámu. Písmo i tradice se dají zneužít až do dneška k likvidaci někoho, kdo má jiný názor, protože v Písmu je obsaženo mnoho tradic a výroků, které si zdánlivě odporují, když se nebere ohled na kontext (literární, historický, sociokulturní, náboženský) a cíl sdělení daného textu. S nepsanými tradicemi je to ještě složitější.
Ježíš musel vyzařovat velkou sílu a moc, protože ani jeho oponenti neměli odvahu jej zlikvidovat, když se necítili dostatečně silní a s politickou mocí za zády. Ježíš neustále odkazuje k Otci, protože on stojí za jeho posláním, jeho vůli plní.
Janovo evangelium od samého počátku poukazuje na Ježíšovu smrt, ta však není čistě v rukou lidí („ještě nepřišla jeho hodina“), nýbrž běh věcí určuje Bůh – člověk má ovšem volbu postavit se na stranu Boží nebo proti ní. Avšak ani tehdy se dění Bohu z rukou nevymkne, i když nechá lidskou zlobu konat dílo zmaru. To však nemá poslední slovo, posledním slovem je akt záchrany a lásky, dar nového života. Je ovšem obtížné to ustát. Člověk musí ve stopách s/Spravedlivého usilovat vší silou o dobro a odporovat zlu, i když mu to přináší problémy.
Sobota 21. 3. 2026 – 4. týden postní
Jer 11,18-20
Hospodin mě o tom poučil, a já jsem to poznal; tehdy jsem viděl jejich zlé skutky. Byl jsem jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mi strojí úklady: „Zničme strom i s jeho mízou, vytněme ho ze země živých, ať není památky po jeho jméně!“ Hospodine zástupů, spravedlivý soudce, který zkoumáš srdce i ledví, kéž vidím tvoji pomstu nad nimi, neboť tobě svěřuji svou při.
Osud proroka Jeremiáše je jistou předzvěstí osudu Ježíšova. Čistý a pokorný člověk, ten, kdo rozpoznává pravdu, naráží vždycky na odpor. I když je to těžko pochopitelné, tak většina lidí čisté lidi těžko snáší. Snad působí jako výčitka. Takový úděl měl i prorok Jeremiáš. Jako Hospodinův prorok byl nucen lidem říkat pravdu, a ta nebyla pro mnohé vůbec lichotivá. A i když byl pokorným služebníkem, chrámový establishment usiloval o jeho nebytí. Stejně tak se dálo Ježíšovi. Jeremiáš odmítá vzít spravedlnost do svých rukou a přenechává ji Bohu.
Jednat jako Jeremiáš je těžké, člověk je velmi často ovládán hněvem, vztekem, pocitem nespravedlnosti a křivdy a touží (přirozeně) po potrestání těch, kdo tuto křivdu, nepravost zapříčinili. Najít pokoj a přenechat věci Bohu, nebo se dokonce modlit za ty, kdo člověku působí příkoří, vyžaduje velkorysé srdce, získání nadhledu a vnitřní nezávislosti.
Jan 7,40-53
Když někteří ze zástupu slyšeli Ježíšova slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ Druzí zase: „To je Mesiáš!“ Ale jiní namítali: „Copak přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, odkud David pocházel?“ Proto kvůli němu došlo v zástupu k roztržce. Někteří z nich ho chtěli zatknout, ale nikdo na něho nevztáhl ruku. Služebníci (velerady) se vrátili k velekněžím a farizeům a ti se jich zeptali: „Proč jste ho nepřivedli?“ Služebníci odpověděli: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil.“ Farizeové jim na to řekli: „I vy jste se nechali svést? Uvěřil v něho někdo z předních mužů nebo z farizeů? Leda jen tahle luza, která nezná Zákon – kletba na ně!“ Jeden z nich, Nikodém, ten, který už dříve přišel za Ježíšem, jim namítl: „Odsoudí náš Zákon někoho, dokud ho nevyslechne a nezjistí, co dělá?“ Odpověděli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Zkoumej a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane.“ A každý se vrátil domů.
Ježíš budí rozruch, mnoho lidí jde za ním, aniž jsi je jisto, kdo Ježíš opravdu je. Ale protože je charismatický a mluví i jedná jinak než jejich autority, tak vyvolává diskusi až konflikt mezi lidmi. Někteří v něj uvěří, jiní se ho chtějí zbavit, zpochybňují jeho moc a autoritu (copak může být něco dobrého z toho galilejského Zapadákova?). Dokonce má být zatčen a souzen. Evangelista to připisuje farizejům, ale nejspíš proto, že v jeho době už ostatní skupiny neexistovaly. Morální i úřední autority té doby nad Ježíšem a lidmi, kteří v něj věří, ohrnují nos. Je to pro ně chátra, hloupí lidé, kteří se nevyznají ve vysoké teologii. Jedině Nikodém, který se s Ježíšem z vlastní inciativy a zájmu jednou v noci setkal, se ho snaží hájit. Ale je umlčen, jeho argument odmrštěn. Z Galileje nemůže vzejít nic pořádného!
Zajímavá je v souvislosti s Ježíšovým narozením i zmínka o Betlému. Evangelista zná tradici Ježíšova narození v Betlémě, i když o jeho narození nikde přímo nemluví.
Předsudky vždycky brání člověku, aby viděl a dokázal věci správně vyhodnotit. Způsobují totiž, že má hotový názor už předem, a co se do něj nevejde, to odmítne nebo zpochybní. Je i vůči evidentním skutečnostem slepý. Každý z nás je v zajetí svých představ, různých interpretací a předsudků, proto je třeba, aby si je člověk uvědomoval a snažil se vidět druhé bez nich, snažil se napřed hledat společné dobro, přiznat pravdu a dobro i těm, s nimiž nesouhlasí, a teprve potom soudit. Odvolávání se na tradice a mínění uznávaných autorit může být zavádějící, protože člověk zodpovědnost za vlastní zkoumání a rozhodování přesouvá jinam z pohodlnosti a zbabělosti.