Neděle 22. 3. 2026 – 5. neděle postní
Ez 37,12-14
Toto praví Hospodin Bůh: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal“ – praví Hospodin.
Ezechiel v babylonském vyhnanství nabízí svým adresátům perspektivu Božího zásahu, naději do budoucnosti, jež se vyplnila. Ovšem ne ze dne na den. Hrobem je zde míněn babylonský exil, z něhož se má vyvolený lid (vlastně především už nové generace) vrátit do zaslíbené země, domova předků. Boží duch je zdrojem života, obnovy sil a naděje, je dobře o něj prosit, usilovat a v životě přijímat jeho impulsy.
Řím 8,8-11
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.
Nežít tělu neznamená pohrdat tělem, psychosomatickou daností člověka. Znamená to nenechat se ovládat zlem, vášněmi, egoismem. Žít Duchem tedy znamená orientovat se na dobro, na lásku a přátelství. Lidská přirozenost neustále člověka nutí se rozhodovat a hledat to, co je skutečně dobré a správné, tedy zápasit s vlastním egoismem, sebestředností, pohodlností, touhou po uznání, moci, bohatství… Křtem je člověk napojen na Ducha božího, ale to není žádný automatismus, nýbrž člověk musí se k hledání aktivně postavit, s Božím působením v sobě (Duchem) spolupracovat. To se jistě nemine účinkem. Pavel tu uvádí do hry i eschatologickou perspektivu, která v jeho době hrála mnohem větší roli, než jak to vnímáme my dnes. Nicméně její význam není o nic menší.
Jan 11,1-45
Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“
Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.
Poslední (sedmý) Ježíšův zázrak v rámci Janova evangelia je vyvrcholením Ježíšovy činnosti a předzvěstí jeho smrti a zmrtvýchvstání. Je plný dramatických a překvapivých momentů. Ježíš je se svými učedníky někde mimo Judsko (nejspíš v Galileji), resp. podle 10,40 je na druhém břehu Jordánu v místech, kde křtil Jan. Dozví se, že jeho přítel Lazar, bratr Marty a Marie, je těžce nemocem a jeho sestry volají k němu o pomoc. Ježíš však na to, podle vyprávění, reaguje zcela zvláštně, totiž zůstane na místě, a to ještě dva dny, pak se teprve vydává na cestu do Judska, do Betánie, a to přesto, že to pro něj není zcela bezpečné. Tomáš (tentokrát je to Tomáš a nikoliv Petr, kdo se kasá) vyzývá k odhodlání vystavit se nebezpečí smrti společně s Ježíšem. Podobně jako v případě slepého od narození i zde charakterizuje Ježíš situaci těžké nemoci jako místo projevu Boží slávy. Učedníci stejně jako čtenář zůstávají nechápavě stát nad skutečností, že Ježíš odkládá návštěvu Lazara až do chvíle, kdy je již „pozdě“. Ježíš ví, že Lazar zemřel.
Je zajímavé, že již v této kapitole se dozvídáme od Marii a její akci pomazání Ježíšovy hlavy jako o něčem známým, ačkoliv to následuje teprve v další kapitole.
Marta při setkání s Ježíšem, který konečně přišel, pronáší vyznání, které je rovno vyznání Petra u Césareje Filipovy u synoptiků, zejména Mt: Ježíš je Mesiáš, Syn Boží. Na scénu přichází i Marie a opakuje stejnou větu jako Marta: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Ježíš na ni reaguje jinak než na Martu, je pohnut jejím pláčem a přichází k hrobu. Přes námitky, že Lazar je již ve značném rozkladu, poručí Ježíš odvalit kámen a vyvolá Lazara z říše mrtvých zase k životu. Všem ukáže, že místo zmaru, situace, kde již nezbývá žádná naděje, se může stát místem Boží milosti, Boží slávy.
Někdy je nezbytné, aby situace dospěla až na samé dno, aby byly odloženy všechny lidské naděje a představy řešení, a pak přijde vysvobození, „zázrak“ v podobě nečekaného řešení. Lze to nazvat Boží pedagogikou. Tím se stává zřejmé, že dárcem života, plného života, je Bůh a člověk se musí naučit vzdát se svých představ a jistot a doufat proti vší naději.
Pondělí 23. 3. 2026 – 5. týden postní
Dan 13,1-9.15-17.19-30.33-62
V Babylóně bydlel muž jménem Joakim. Vzal si ženu jménem Zuzanu, dceru Helkiášovu, velmi krásnou a bohabojnou. Její rodiče byli spravedliví a svoji dceru vychovali podle Mojžíšova zákona. Joakim byl velmi bohatý a měl zahradu, která sousedila s jeho domem. U něho se scházívali Judovci, neboť byl ze všech nejváženější. Toho roku byli ustanoveni dva starší z lidu jako soudci a o nich řekl Pán, že z Babylónu povstala nepravost od starších soudců, kteří spravovali lid podle zdání. Oni často prodlévali v Joakimově domě a přicházeli k nim všichni, kteří si žádali soudní jednání. Když pak o polednách lid odcházel, Zuzana vcházela do zahrady svého muže a procházela se. Ti dva starší ji každodenně pozorovali, jak přichází na procházku, a vzpláli k ní vášní; živili své zvrácené úmysly a odvrátili své oči, aby neviděli nebe a nebyli pamětlivi spravedlivých soudů. Jednou, když číhali na vhodný den, vešla jako obyčejně jen se dvěma služebnicemi a chtěla se v zahradě vykoupat, neboť bylo horko. Nikdo tam nebyl kromě těch dvou skrytých starších, kteří ji pozorovali. Řekla služebnicím: „Přineste mi olej a mast a zavřete dveře zahrady, abych se mohla vykoupat.“ Když služebnice odešly, objevili se oba starší, přiběhli k ní a řekli: „Hle, dveře zahrady jsou zavřeny, nikdo nás nevidí a my po tobě toužíme, proto nám přivol a splň naši touhu. Jinak tě udáme, že byl s tebou mladý muž, a proto jsi poslala své služebnice pryč.“ Zuzana vzdechla a řekla: „Úzkost mě svírá ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám. Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem.“ Zuzana vzkřikla velikým hlasem, vzkřikli i oba starší proti ní a jeden běžel a otevřel dveře zahrady. Když služebníci slyšeli křik v zahradě, vrazili tam postranními vrátky, aby viděli, co se přihodilo. Jak se starší dali do své žaloby, služebníci se velmi zastyděli, neboť o Zuzaně se nikdy nic takového nemluvilo. Nazítří, když se sešel lid k jejímu muži Joakimu, přišli i ti dva starší, plni zločinných úmyslů, aby ji přivedli na smrt, a řekli před lidem: „Pošlete pro Zuzanu, Helkiášovu dceru, která je Joakimovou ženou.“ Poslali tedy pro ni a přišla ona i její rodiče, děti a všichni její příbuzní. Její příbuzní a všichni, kdo ji viděli, plakali. Oba starší pak povstali uprostřed lidu a vložili ruce na její hlavu. Ona s pláčem vzhlédla k nebi, neboť její srdce doufalo v Pána. Starší řekli: „Když jsme se sami procházeli v zahradě, ona vešla se dvěma služebnicemi, zavřela dveře zahrady a odeslala dívky pryč. Tu k ní přišel mladý muž, který tam byl schován, a obcoval s ní. My jsme byli v rohu zahrady, a když jsme viděli tu nepravost, běželi jsme k nim. Viděli jsme, jak spolu obcují, jeho jsme však nemohli zadržet, neboť byl silnější než my, otevřel dveře a vyrazil ven, ji však jsme chytili a tázali se, kdo byl ten mladý muž, ale nechtěla nám ho jmenovat. O tom svědčíme.“ I uvěřilo jim shromáždění jako starším lidu a soudcům a odsoudili ji na smrt. Zuzana však zvolala velikým hlasem: „Věčný Bože, který znáš skryté věci, který víš vše, dříve než se stane, ty víš, že proti mně svědčili křivě. Hle, umírám, třebaže jsem neučinila nic z toho, co ti zde zločinně vymysleli proti mně.“ Pán její hlas vyslyšel. Když byla vedena na smrt, Pán vzbudil svatého ducha mladičkého jinocha, který se jmenoval Daniel. (Ten) zvolal velikým hlasem: „Nevinný jsem já krví této ženy!“ Všechen lid se k němu obrátil a řekli: „Co to mluvíš?“ On pak stál uprostřed nich a pravil: „Tak jste pošetilí, izraelští synové? Bez vyšetření a bez jistého poznání odsuzujete izraelskou dceru? Vraťte se k soudu, neboť ti zde svědčili proti ní křivě.“ Všechen lid se tedy rychle vrátil a starší mu řekli: „Nuže, sedni si mezi nás a mluv k nám, neboť Bůh ti dal přednost stáří.“ Daniel jim řekl: „Oddělte je daleko od sebe a já je vyslechnu.“ Když pak byli od sebe odděleni, zavolal si jednoho z nich a řekl mu: „Ty zestárlý ve zlu, nyní jsou zde tvé hříchy, které jsi páchal dříve, když jsi nespravedlivě soudil: nevinné jsi odsuzoval, viníky propouštěl, ačkoli Bůh praví: Nezabiješ nevinného a spravedlivého! Nyní tedy, jestliže jsi ji viděl, řekni, pod kterým stromem jsi je viděl obcovat?“ On odpověděl: „Pod lentiškem.“ Daniel pravil: „Vpravdě jsi zalhal sám proti sobě; neboť hle, Boží anděl dostal od Boha rozkaz a rozpůlí tě.“ Dal jej odvést a poručil přivést druhého a řekl mu: „Sémě kananejské, nikoli judské, krása tě svedla a vášeň převrátila tvé srdce. Tak jste mohli jednat s izraelskými dcerami a ony ze strachu se vám oddávaly, ale dcera judská nestrpěla vaši nepravost. Nyní mi tedy řekni: Pod kterým stromem jsi je zastihl v obcování?“ On odpověděl: „Pod dubem.“ Pravil mu Daniel: „Vpravdě jsi selhal i ty sám proti sobě, neboť Boží anděl čeká a má meč, aby tě rozsekl, aby vás zahubil.“ Všechno shromáždění vzkřiklo velikým hlasem a velebili Boha, který vysvobozuje ty, kdo v něho doufají. Povstali proti oběma starším, které Daniel z vlastních úst usvědčil jako křivé svědky, a učinili jim to zlé, které oni chtěli způsobit svému bližnímu. Jednali podle Mojžíšova zákona a zabili je; toho dne byla ušetřena nevinná krev.
Příběh Zuzany je z deuterokanonických částí knihy Daniel. Příběh je ilustrací toho, kam vede nezvládnutá touha po požitku (a nemusí jít jen o naplnění sexuální touhy) a posléze po pomstě nebo vlastním prospěchu. Zuzana, mladá ctnostná žena, v dané situaci měla jen malou šanci se obhájit. Žena v té době měla opravdu prakticky nulovou šanci dobrat se spravedlnosti oproti obvinění muže, navíc zde dvou vážených starších. Ti dva starší zneužili, jak by se dnes řeklo, pravomoci veřejného činitele. Naštěstí se objevil moudrý Daniel, který, ač mladý, se nebál vystoupit a zpochybnit regulérnost celého soudu a odsouzení, a tak dosáhnout zvrácení celé situace a nakonec osvobození Zuzany. Nebýt jeho, tak Zuzana zaplatila životem za nespravedlivá obvinění.
Celý příběh je varováním před podléháním vlastním nezřízeným touhám po moci, sexu, penězích, slávě …, a zároveň výzvou k zastání se nevinných oproti mocným, vlivným, k boji za spravedlnost a dobro. Nespravedlnost a lež, které ohrožují lidský život i společnost, se nesmějí nechat jen tak. Velkou zodpovědnost mají média, ale i každý člověk sám za sebe.
Jan 8,1-11
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“
Tato perikopa připomíná spíše synoptiky než Janovo evangelium a v některých starověkých rukopisech byla zařazena jinam (tzv. bludná perikopa). Farizejové a zákoníci se opět snaží přivést Ježíše do úzkých. Ve skutečnosti nejde o ženu, ale o diskreditaci Ježíše. Žena je tu Ježíšovými odpůrci zcela instrumentalizována, má jim posloužit jen jako kauza, past, z níž není pro Ježíše východisko. Na jejím osudu jim pramálo záleží. Ježíš jim nevěnuje pozornost, ale když mu nedají pokoj, odkáže je do patřičných mezí poukazem na jejich svědomí. Využije slabou stránku jejich snahy jej znemožnit – nemohli říci, že jsou bez hříchu, protože by se tím rovnou prohlásili za svaté. Tím by se znemožnili oni. Tak hloupí nebyli. Takže se raději stáhli. Ježíš pak vrací ženě její důstojnost: oslovuje jí, netáže se na její hřích (ostatně v něm nebyla sama, ale o muži, s nímž měla nedovolený styk, tu není ani zmínka), nýbrž jí otevírá budoucnost. Její hřích není bagatelizován, není schválen ani Ježíšem, ale člověk je mnohem víc než jeho hříšné jednání, má právo na novou cestu, na budoucnost bez hříchu. Bůh si přeje život, obrácení, ne smrt hříšníka. Na rozdíl od zákoníků a farizejů Ježíšovi jde primárně o danou ženu, o její dobro, o její život a budoucnost.
Úterý 24. 3. 2026 – 5. týden postní
Nm 21,4b-9
Hebreové táhli od hory Hor cestou směrem k Rákosovému moři, aby obešli zemi Edomitů, a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu.
Trpělivost v nesnázích je velmi těžká. Neměli ji ani Izraelité, když táhli pouští a už to trvalo příliš dlouho. Trpěli únavou, nedostatkem jídla a pití, ztráceli odvahu a důvěru ve smysl putování. To člověk podléhá všeličemu. Ti hadi nemusí být jen jedovatými stvořeními, ale také hady zlých myšlenek, depresí, nesvárů, negace, tedy skutečností, které dovedou zabíjet stejně jako jedovatí hadi. Člověk neví, co si má počít. V této bezvýchodné situaci se Izraelité znovu obracejí na Mojžíše, aby jim pomohl přímluvou u Hospodina. Na Boží radu upevňuje Mojžíš měděného hada na kůl jako symbol zničení zla – a každý, kdo ve svých úzkostech na něj pohlédne, se uzdraví, najde sílu, aby přežil a pokračoval dál.
I my bychom dnes potřebovali oživit důvěru. Situaci Izraelitů (Hebrejů) dnes dobře chápeme, snad lépe než jindy: jsme unavení, frustrovaní, bez vize světla na konci tunelu, mnozí umírají… Místo pohledu na hada by nám měl stačit pohled na kříž, na Ježíše, který prošel hlubinou lidské úzkosti, dramatem ztráty veškeré jistoty, tmou Boží nepřítomnosti, ale vydržel – a vstal z mrtvých.
Jan 8,21-30
Ježíš řekl farizeům: „Já odcházím. Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu. Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete.“ Židé říkali: „Chce si snad vzít život, že prohlašuje: `Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete‘?“ A on jim řekl: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já z tohoto světa nejsem. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších.“ Zeptali se ho: „Kdo (tedy) jsi?“ Ježíš jim odpověděl: „Stále vám to říkám. Měl bych o vás hodně co mluvit a co soudit; ale ten, který mě poslal, je pravdivý, a já mluvím k světu to, co jsem slyšel od něho.“ Nepochopili, že k nim mluvil o Otci. Ježíš jim řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já a že sám ze sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí.“ Když tak mluvil, mnozí v něho uvěřili.
Ježíš mluví o svém návratu k Otci, tedy o své smrti, což si jeho posluchači z řad farizejů vykládají nesprávně jako záměr spáchat sebevraždu. To, že se Ježíš vrací k Otci (je seshora), znamená zároveň soud nad těmi, kdo ho nepřijímají jako přišlého od Otce, jako zaslíbeného Mesiáše. Pro farizeje je to nepochopitelná řeč, protože přesahuje jejich představy. Ježíš mluví o Bohu jako o svém Otci, jako o tom, kdo se s ním dělí o poznání, jehož vůli on reprezentuje, kdo je s ním v těsném společenství. Část lidí to přece jen přijala.
Ježíš byl za svého pozemského života stále spojen s Otcem, ale ani to mu neusnadňovalo jeho lidský úděl. Boží přítomnost, blízkost, neznamená viditelnou změnu situace, a přece je tak důležité s ní počítat a věřit v ní. Dodává sílu projít „temnotou rokle“.
Středa 25. 3. 2026 – Zvěstování Páně
Iz 7,10-14
Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izajáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izajáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“
Text je částí Izajášova proroctví králi Achazovi za syrsko-efraimské války ve 30. letech 8. stol. př. n. l. Izajáš nabízí králi Achazovi znamení od Hospodina na dotvrzení pravdy svých slov, ale král Achaz je nechce, protože ve skutečnosti nechce respektovat Boží poselství (šlo o politické záležitosti). Prorok Izajáš se od krále distancuje (Izajášův Bůh už není Bohem Achazovým), ale přesto mu jako znamení, varovné i zaslibující, nabízí narození syna. Dodnes není jasné, čí syn to měl být; v každém případě to však muselo být dítě narozené v té době, jinak by to pro krále Achaze nemohlo být znamením, které ho mělo obrátit k Hospodinu. Znamením nebyla ta panna a nějaké zázračné těhotenství a porod, protože hebrejské slovo alma(h), jež bylo do řečtiny a z ní pak do dalších jazyků přeloženo jako panna (řecky parthenos), znamená pohlavně zralou mladou ženu, nejspíš vznešeného původu, jež mohla být vdaná nebo svobodná. Teprve řecké slovo parthenos znamená pannu, tedy ženu nežijící pohlavním životem. Znamením je narození syna, tedy někoho, kdo přináší novou naději do budoucnosti. I samo jméno je symbolické a znamená Bůh s námi (Im-manu-el), tedy jde o znamení, které zaslibuje budoucnost s Bohem. Proto je Achazovo odmítnutí odmítnutím budoucnosti. Achaz je prototypem nevěrného Božího lidu, který se naoko staví jako věrný, ale ve skutečnosti si dělá, co chce. Ve skutečnosti v Boží budoucnost nevěří, a proto se spoléhá jen sám na sebe.
Matoušovo evangelium pak ten výrok interpretovalo jako znamení naplněné na Ježíšovi. Ježíš je tím, kdo otevírá novou a definitivní kapitolu dějin Boha s lidmi.
Žid 10,4-10
Krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit. A tak (Kristus), když přicházel na svět, řekl: ‚Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl záliby. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.‘ Po prvních slovech: ‚dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu‘ – a přece to (všechno) se obětuje podle Zákona – hned dodává: ‚Tady jsem, abych plnil tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto ‚vůlí‘ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.
Autor cituje Ž 40,7-9, kterým dokládá nadřazenost Ježíšovy oběti vlastního života nad židovským obětním kultem. Ježíšova oběť, daná jednou provždy na rozdíl od stále se opakujících obětí v Chrámu, spočívala v jeho poslušnosti k Bohu. Ježíš přišel, aby naplnil Boží vůli, jíž se člověku dostává nové dimenze společenství s Bohem. Věrnost Bohu je tou základní odpovědí na Boží lásku; Bůh nepotřebuje od člověka ani dary, ani oběti, ale oddanost, úctu. Asi nejlépe to shrnuje Pavel na začátku 12. kapitoly Listu Římanům: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“
Lk 1,26-38
Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.
Ač by se k Izajášovu proroctví lépe hodila perikopa z Matoušova evangelia, liturgie nám nabízí text z evangelia Lukášova, nejspíš proto, že adresátem zvěstování je P. Maria. O této perikopě už toho bylo napsáno tolik, že je obtížné ještě něco dodat. Spása se děje skrze ženu, skrze její souhlas stát se nástrojem, přestat si dělat nárok na seberealizaci podle vlastních představ. Maria je jakýmsi kontra-obrazem k Achazovi.
Maria na sebe bere velkou zodpovědnost, protože jí muselo být jasné, do jak složité situace se dostane ona i Josef. Z její strany je to obrovský krok důvěry, skok do prázdnoty, neboť v dané chvíli si nemůže nic ověřit, může jen předpokládat, že je-li to pravda, tak to nebude snadné. Přesto ten obtížný úkol přijímá. Její odvaha dát se k dispozici se stala nástrojem spásy pro celý svět.
Udělat radikální rozhodnutí není vůbec jednoduché a žádá si přemýšlení a hledání. Není divu, že se Maria ulekla a měla pochybnosti. Ale když je člověk udělá, je volán k tomu, aby svému rozhodnutí – jako Maria – dostál, byť se jeho realizace neobejde bez zádrhelů, třeba i kroků stranou, omylů. Vždyť i Maria se musela k přijetí Ježíšovy cesty „probojovat“, ale pak dokázala stát pod křížem.
I když nám se anděl asi nezjeví a nebude po nás chtít věc tak neslýchanou, jak se to stalo Marii, přesto i my můžeme do světa „rodit“ Krista, když přijmeme a naplníme poslání svého života, když budeme ochotni vzít na sebe zodpovědnost za dění kolem sebe, když nebudeme lpět na seberealizaci podle svých představ a přijmeme tu cestu, která se před námi otevírá.
„U Boha není nic nemožného“ neznamená, že Bůh libovolně ruší zákony, které do světa vložil, nýbrž že Bůh má dějiny ve své ruce a naplňuje je způsobem leckdy nečekaným. Bůh překračuje lidské představy, ale jedná skrze lidi. Alžběta je znamením pro Marii, ale ta musí uvěřit, že jde o Boží znamení. Věci jde vždy vykládat i jinak. Kdo není pro svou předpojatost s to zahlédnout za děním ve světě Boží přítomnost, toho nic nepřesvědčí, i kdyby před ním stál anděl.
Čtvrtek 26. 3. 2026 – 5. týden postní
Gn 17,3-9
Abrám padl na svou tvář a Bůh s ním takto mluvil: „Hle, já jsem to – (to je) má smlouva s tebou: Staneš se otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abrám, ale tvé jméno bude Abrahám, neboť tě činím otcem mnohých národů. Učiním tě nadmíru plodným, rozmnožím tě v národy a králové z tebe vzejdou. Uzavřu svou smlouvu s tebou a s tvým potomstvem po tobě v jejich pokoleních jako smlouvu věčnou. Budu Bohem tobě i tvému potomstvu po tobě. Dám tobě i tvému potomstvu po tobě zemi, v níž přebýváš jako host, celou zemi kananejskou, ve věčné vlastnictví a budu jim Bohem.“ Bůh ještě řekl Abrahámovi: „Ty pak zachovávej mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě od pokolení do pokolení.“
Bůh opakuje a rozšiřuje Abrámovi své zaslíbení, jak je formulováno již na začátku 12. kapitoly a zároveň mu mění jméno, protože naplnění Božích příslibů znamená i pro Abráma změnu identity – už nebude ctitelem Velkého otce (nejspíš původního božstva, které uctíval), jak lze vykládat jeho jméno, nýbrž stane se Otcem velkého lidu, jak znamená jeho nové jméno Abrahám, nástrojem Božího vyvolení a požehnání pro ty, kdo z něho vzejdou. Do síly tohoto zaslíbení jsme jako potomci zahrnuti i my, jak píše apoštol Pavel, jestliže věříme v Boží jednání skrze Ježíše Krista – Abrahámova potomka.
Jan 8,51-59
Ježíš řekl židům: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“ Židé mu řekli: „Teď už jsme si jisti, že jsi posedlý zlým duchem. Umřel Abrahám, stejně i proroci a ty tvrdíš: ‚Kdo zachovává mé slovo, nezakusí smrt navěky!‘ Jsi ty snad větší než náš otec Abrahám? On umřel, stejně i proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“ Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, moje slova by nic neznamenala. Je to můj Otec, který mě oslavuje, o kterém vy říkáte: ‚Je to náš Bůh!‘ Vy jste ho nepoznali, já však ho znám; a kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář stejně jako vy. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se.“ Židé mu namítli: „Není ti ještě ani padesát leta viděl jsi Abraháma!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu.
Autor evangelia pracuje s pojmy, které dovolují dvojznačné chápání. Ježíš mluví o věčném životě, tedy o životě v Božím království (evangelista pojem Boží království nepoužívá a místo toho mluví o nezakoušení smrti, vidění Abraháma), o životě mimo prostor a čas, který přišel zvěstovat a dosvědčit. Jeho oponenti jeho slova chápou doslova a logicky mu namítají, že nic takového není možné. To jim slouží k odsouzení a diskvalifikaci Ježíše a jeho učení. Ježíš na to kontruje jejich neznalostí Otce, jejich nechápavostí toho, kdo Bůh ve skutečnosti je, tedy kritizuje jejich představy o Bohu, protože si myslí, že mají na pravdu patent a Boha „v hrsti“. Odhalení jejich nekompetentnosti je nakonec rozzuří, že se pokusí Ježíše zabít, ukamenovat jako heretika.
Existuje velmi důležité ignaciánské pravidlo, že druhému je třeba naslouchat a brát jeho slova v pozitivním smyslu, a pokud nedojde k porozumění, tak se zeptat na vysvětlení. Nárok na pravdu si člověk osobuje téměř automaticky, proto je třeba se učit naslouchat, přemýšlet, hodnotit a rozlišovat. A nikdy není dovoleno jednoduše ztotožnit člověka s jeho slovy, onálepkovat jej, jako kdyby to byla celá jeho realita.
Ježíš se nakonec ukryje, neriskuje zbytečně, protože domluva s těmi, kdo mají tvrdé srdce a jsou si jistí jen sami sebou, je nemožná. Jejich zbraní je zničení druhého. Tomu se Ježíš vyhne, protože jeho pslání ještě není naplněno.
Pátek 27. 3. 2026 – 5. týden postní
Jer 20,10-13
Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: „Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!“ I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: „Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!“ Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni. Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!
Jeremiáš se stal pro svou zvěst nepřítelem všech, a to i těch, kdo s ním původně žili v přátelství. Byl totiž nesmírně nepohodlným. Pro samotného Jeremiáše to vůbec není snadné, také by raději hlásal něco jiného nebo mlčel, ale nemůže. Boží slovo v něm je příliš silné, pálí ho, takže musí mluvit. Nezbývá mu nic jiného než spoléhat na Hospodina, a to v situaci, kdy jeho protivníci jsou přesvědčeni, že oni reprezentují Boží vůli, že Boží přízeň je na jejich straně.
Osud Jeremiášův je tak předznamenáním osudu Ježíšova. Při vší úctě a respektu k druhým je třeba hájit pravdu i za cenu nepřízně. Není možné se „zalíbit všem“. Jeremiáš ví, že vítězství patří Hospodinu, proto vyzývá k jeho chvále a oslavě. Bůh vysvobozuje, Bůh zachraňuje, je to Bůh daru svobody.
Jan 10,31-42
Židé brali kameny, aby Ježíše kamenovali. Ježíš jim na to řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha.“ Na to jim Ježíš řekl: „Ve vašem Zákoně je přece psáno: `Já jsem řekl: Jste bohové.‘ Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova – a Písmo nemůže být zrušeno – můžete vy říkat o tom, kterého Otec posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože jsem řekl: `Jsem Syn Boží‘? Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Znovu by se ho byli rádi zmocnili, ale on jim unikl. Zase odešel za Jordán na to místo, kde dříve křtíval Jan, a tam zůstal. Přišlo k němu mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádné znamení, ale všechno, co Jan řekl o něm, bylo pravda.“ A mnoho jich tam v něho uvěřilo.
Ježíš překážel, protože narušoval nároky svých oponentů na výklad Boží vůle, protože se vymykal, protože zůstal věrný sám sobě a svému poslání od Otce. Protože jeho oponenti měli jasnou představu, o tom, co Bůh smí a nesmí, jak mají běžet dějiny spásy, nebyli s to Ježíše přijmout v jeho poslání a postavení u Boha, přestože to z jeho skutků bylo zřejmé. Svým způsobem to muselo být jasné i jim. Ale ten, kdo nechce vidět skutečnosti, vidět pravdu, ji nevidí, protože se nedívá; je slepý svým přesvědčením o realitě. Ježíš se nenechal spoutat nástrahami svých protivníků a dál pokračoval ve svém poslání. To mnohé oslovilo. Po ovoci se pozná strom, po dobru, které koná, kvalitní člověk.
Ježíš se svými oponenty mluví, snaží se jim ukázat skutečnost, ale když to k ničemu nevede, odejde. To je leckdy nejlepší řešení.
Sobota 28. 3. 2026 – 5. týden postní
Ez 37,21-28
Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, vezmu izraelské syny z národů, ke kterým šli, a shromáždím je ze všech stran a přivedu je do jejich vlasti. Udělám z nich jeden národ na zemi, na izraelských horách; všichni budou mít jednoho krále, nebudou již dvěma národy, nebudou již rozděleni na dvě království. Už se neposkvrní svými modlami a bůžky, všemi svými hanebnostmi; a až je vysvobodím ze všech jejich nevěrností, kterými se prohřešili, očistím je a budou mým lidem a já budu jejich Bohem. Můj služebník David jim všem bude králem a jediným pastýřem; budou následovat má nařízení, mé zákony budou zachovávat a plnit. Budou bydlet v zemi, kterou jsem dal svému služebníku Jakubovi, kterou obývali jejich otcové. Budou na ní bydlet oni i jejich synové, i synové jejich synů navždy; David, můj služebník, bude navěky jejich vladařem. Uzavřu s nimi smlouvu pokoje: bude to věčná smlouva: požehnám je a rozmnožím, navěky zbuduji svou svatyni u nich. Můj příbytek bude mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Tak poznají národy, že já jsem Hospodin, který posvěcuje Izraele, když má svatyně bude navěky mezi nimi.“
V exilu v Babylónii zaslibuje prorok Ezechiel návrat zlatých časů: návrat všech kmenů z rozptýlení, jednotné království s Davidovcem v čele, s novou svatyní, trvalým místem Božího přebývání, a novou, věčnou smlouvou. Je evidentní, že jde o symbolické zaslíbení obnovy. Návrat všech kmenů z rozptýlení již nebyl historicky možný, království již nebylo obnoveno, žádný potomek Davidův už na trůn neusedl; chrám byl sice vybudován, ale po šesti stoletích zničen a již nikdy neobnoven, nicméně Bůh zůstal Bohem Izraele a Izrael jeho lidem. A přesto je toto proroctví platné a dodnes otevřené do budoucnosti. Obnova po návratu z Babylonu byla jen předzvěstí skutečné obnovy, skutečně nové a věčné skutečnosti, jež se začala prosazovat narozením Ježíše Krista, potomka Davidova. On je tou svatyní navěky, pozemský Chrám i naše chrámy jsou jen přechodné. Plnost království je stále ještě před námi jako budoucnost, k níž definitivně spějeme. O tom ovšem nemohl Ezechiel nic přesného vědět, byl však zakotven v důvěře v Boží věrnost. Boží příslib, který zvěstoval, byl určen jeho současníkům, proto se vyjadřuje v obrazech jim srozumitelných, ale zároveň zůstal otevřený do „nekonečné“ budoucnosti.
Dnes si víc než jindy uvědomujeme, co znamená „smlouva pokoje“, tedy onen stav bezpečí, naděje a otevřené budoucnosti. Jsme svědky toho, že lidské smlouvy a závazky jsou klamavé, že zaručují jen málo. Bůh se zde jakoby zavazuje jednostranně, ale smlouva má vždy alespoň dva partnery. Bůh sice zůstává svým příslibům věrný, ale nefungují automaticky, jestliže člověk smlouvu nedodržuje.
Jan 11,45-56
Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo. Někteří z nich však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš vykonal. Velekněží a farizeové svolali proto veleradu a radili se: „Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení! Necháme-li ho tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám (svaté) místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, který byl v tom roce veleknězem, jim řekl: „Vy vůbec nic nevíte ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ To neřekl ze sebe, ale jako velekněz toho roku prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno. Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí. Proto Ježíš už mezi židy veřejně nevystupoval, ale odešel odtamtud do kraje blízko pouště, do města zvaného Efraim, a tam pobýval s učedníky. Byly blízko židovské velikonoce a mnozí z toho kraje putovali před svátky vzhůru do Jeruzaléma, aby se posvětili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámovém nádvoří, říkali si mezi sebou: „Co myslíte? Nepřijde na svátky?“ Velekněží a farizeové vydali nařízení, že kdo se doví, kde on je, má to oznámit, aby se ho mohli zmocnit.
Židé shromáždění kolem Marie a Marty zažili Lazarovo vzkříšení, což je natolik ohromilo, že mnozí z nich uvěřili. Ježíš se stal velmi atraktivní osobou, protože to, co on dokázal, nedokázal nikdo jiný, maximálně proroci v dávné minulosti. Jenže z jeho proslulosti se stává politická záležitost. Tou byla i historicky vzato. Kaifáš, jeden z nejdéle sloužících velekněží za úřadování Pontia Piláta, to lapidárně shrnul. Protože hrozí nebezpečí, že se hnutí kolem Ježíše stane mocnou politickou silou, tak je nejlepším řešením Ježíše včas zlikvidovat a tím zabránit vzniku hnutí. Evangelista interpretuje Kaifášova slova jako pravdivé proroctví, avšak ve zcela odlišném smyslu, než je Kaifáš mínil.
Ježíš ví o nebezpečí, které mu hrozí, tak zmizí na čas ze scény. I jemu je jasné, že definitivní střetnutí je neodvratné. Ale v dané chvíle jeho čas ještě nenastal. Lidé jsou na Ježíše zvědaví, ale ve skutečnosti jen málokdo z nich je ochoten vzít vážně celé jeho poselství a nikoliv jen to, co se mu líbí, co je senzační. A jeho odpůrci chtějí zneužít svého vlivu a přimět lidi, aby Ježíše sledovali a udali. Velekněží a farizejové je pro Janovo evangelium shrnující označení Ježíšových odpůrců: velekněžími jsou míněni velekněz a jeho grémium ve správě Chrámu (velekněz byl jen jeden, a to byl v Ježíšově době Kaifáš), farizejové jsou skupinou, která zůstala v povědomí i po zničení Chrámu v roce 70 a která má velkou zásluhu na transformaci židovství v době krize po prohrané židovské válce. Stala se základem rabínského židovství.
Mocní se velmi často obávají o svou moc a blahobyt, nicméně to maskují starostí o národ. Národ (společnost) je v zásadě anonymní veličina, v jejímž jménu je možné likvidovat prakticky cokoliv a kohokoliv. Jak jsme viděli v minulosti a vidíme bohužel i dnes. Národa se mocní neptají, protože by se mohli dozvědět něco, co by mohlo překazit jejich velmocenské plány. Bohužel dnes to platí víc než kdy jindy. Likvidace oponenta (a to třeba jen pomyslného) bez příčiny nebo pod falešnou záminkou je pro mnohé mocné způsob, jak se udržet u moci, protože vždy se najdou ti, kdo tomu tleskají a jsou tím ohromeni, nejspíš v naději, že něco z toho budou mít i oni sami.