Pondělí 4. 5. 2026 – 5. týden velikonoční
Sk 14,5-18
Když (Pavel a Barnabáš) zpozorovali, že se (v Ikóniu) pohané a židé se svými předními muži už strojí k tomu, aby je ztýrali a kamenovali, utekli do lykaonských měst Lystry a Derbe a do jejich okolí a tam hlásali radostnou zvěst. V Lystře žil jeden muž nemocný na nohy. Mohl jen sedět, protože byl od narození chromý a nikdy nechodil. Ten slyšel Pavla kázat. Pavel se na něj zahleděl a viděl u něho víru, že může být uzdraven. Proto zavolal silným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A chromý vyskočil a chodil. Když zástup lidí uviděl, co Pavel udělal, začal lykaonsky křičet: „Sestoupili k nám bohové v lidské podobě!“
A Barnabášovi říkali Zeus, Pavlovi Hermes, protože hlavně on mluvil. Kněz od Diova chrámu z předměstí dal k bráně přivést ověnčené býky a chtěl s lidmi obětovat. Jakmile o tom apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli si šaty, vběhli mezi zástup a volali: „Lidi, co to děláte! I my jsme přece jenom slabí lidé jako vy! My vám jen neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému. On učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich. V minulosti sice nechával všechny národy, aby si žily po svém, třebaže se nepoznán projevoval tím, jak prokazoval dobro: z nebe vám dával déšť a úrodné časy, jídla dosyta a plno radosti do srdce.“ Jen stěží zadrželi těmito slovy ten zástup lidí, aby jim neobětoval.
Vyhnání Pavla a Barnabáše z Antiochie Pisidské židovským odpůrcům nestačilo a pronásledovali je dál. Proto se Pavel a Barnabáš utekli do Lystry, kde Pavel uzdravil jednoho ze svých posluchačů, který měl postižené nohy. Toto uzdravení vedlo shromážděné lidi k představě, že k nim sestoupili bohové. V představách tehdejších lidí bylo zjevení bohů v lidské podobě (nebo i jiné) možné. Pavel s Barnabášem měli co dělat, aby jim to vymluvili. Pavel i této situace využil k hlásání pravého Boha.
Svými zázraky Pavel s Barnabášem dokazují, že Ježíšovy přísliby platí a že učedníci nesou dál jeho charisma. Žádný člověk, který nikdy nechodil, by sice nebyl asi s to jen tak vyskočit a chodit, ale tady jde o dokumentaci apoštolské moci a síly víry. Na obou apoštolech stojí za povšimnutí, že zájmu veřejnosti nevyužívají ve svůj prospěch, nýbrž veškerou pozornost zaměřují k Bohu.
Jan 14,21-26
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Zeptal se ho Juda – ne ten Iškariotský: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A (přece) slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“
Ježíš pokračuje ve své řeči na rozloučenou a svým učedníkům objasňuje znovu svou vazbu s Otcem a zaslibuje příchod Parakléta (Přímluvce), Ducha sv., jenž jim zpřítomní Ježíšovo poselství. Poutem mezi učedníky, Ježíšem a Otcem je vztah lásky. Skrze lásku zůstávají učedníci s Ježíšem spojeni (on se jim dává poznat ve své plné důstojnosti). Důležitý je pak onen moment zaslíbení Ducha sv., protože jím se Ježíšovo dědictví stává „aplikovatelným“ v dalším průběhu dějin. Duch sv. je seslán Otcem, aby další a další generace uváděl do pravdy (učil) a aktualizoval Ježíšův odkaz. Evangelista klade důraz na tento princip aktualizace Ježíšova dědictví, protože své evangelium píše v době, kdy se církev už rozrůstá, kdy již nejsou očití svědkové. V této linii stojíme i my, i my jsme odkázáni na vanutí Ducha a skrze ně chápání Ježíšova poselství pro naši dobu. Což je ovšem možné jen tehdy, zůstává-li zachován onen základní vztahový princip – živá láska.
Úterý 5. 5. 2026 – 5. týden velikonoční
Sk 14,19-28
Do Lystry přišli židé z Antiochie a z Ikónia, přemluvili dav a začali Pavla kamenovat. Pak ho vyvlekli ven z města, protože mysleli, že už je mrtvý. Když ho však učedníci obstoupili, vstal a šel zase do města. Ale na druhý den odešel s Barnabášem do Derbe. Také v tomto městě hlásali radostnou zvěst a získali mnoho učedníků. Potom se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům. A zůstali pak s (tamějšími) učedníky delší čas.
Je zajímavé, že se Pavel o této cestě prakticky ve svém přehledu činnosti na začátku listu Galaťanům vůbec nezmiňuje. Důvodem nejspíš byla jeho pozdější roztržka s Barnabášem. Jediný údaj, který by na tuto cestu mohl v jeho listech poukazovat, je v 2 Kor 11,25, kde zmiňuje kamenování, o němž je řeč i v tomto úryvku. Autor Skutků líčí tuto záležitost, jako by téměř o nic nešlo, ale ve skutečnosti to muselo být velmi dramatické, ohrožující na životě, a tedy velmi náročné. Přežít kamenování je prakticky zázrak a těžko si představit, že Pavel, co ho vyvlekli jako mrtvého, prostě vstal a šel dál. Autorovi jde o zdůraznění Pavlovy i Barnabášovy neutuchající apoštolské činnosti, při níž nedbali na žádná nebezpečí. Poznámka, že do Božího království lze dojít jen skrze mnohá utrpení i o ustanovování starších v nově založených obcích, odráží realitu doby, v níž Skutky vznikly (mezi lety 80 až 90), tedy realitu ohrožení křesťanů od většinové společnosti, když začali být vnímáni jako samostatná náboženská skupina. Celkově jde o obraz misie k pohanům, která se právě z Antiochie vítězně rozjela „ve velkém“. Jí vděčíme za svou víru de facto i my dnes.
Za povšimnutí stojí zmínka o tom, že starší byli ustanovováni po modlitbě a postu. Nešlo tedy jen o jmenování (ustanovení) do čela obce těch, kteří se mohli z lidského hlediska jevit jako nejlepší, nýbrž do hry je vzat i Boží hlas. Ten sice nepochybně z nebe či jiným zjevením neoznamoval, kdo to má být, ale modlitba a půst dovolila Pavlovi a jeho společníkům, aby jednali s odstupem, rozvahou a vědomím, že jde o věc Boží. Další důležitou skutečností je ustanovování starších, tedy vytváření struktury obcí. Žádné společenství nemůže fungovat bez určité struktury a rozdělení úkolů a kompetencí, má-li efektivně působit.
Jan 14,27-31a
Ježíš řekl svým učedníkům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‚Odcházím‘ a ‚(zase) k vám přijdu‘. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane. Už s vámi nebudu mnoho mluvit, protože přichází vládce tohoto světa. Proti mně však nezmůže nic. Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal.“
Závěr 14. kapitoly Janova evangelia přináší důležité poselství. Ježíš odkazuje svým učedníkům pokoj, a to jiný, než nabízí svět/společnost. V čem má být tento pokoj jiný? Běžně pokojem (v srdci) rozumíme vnitřní vyrovnanost, nepodléhání vypjatým emocím, zejména negativním, urovnané vztahy s ostatními, vnitřní i vnější mír a klid. Takový pokoj je důsledkem člověkova úsilí, jde o velmi žádaný pozitivní stav lidské mysli a lidského srdce. Ježíš však nabízí mnohem víc: pokoj, který nabízí, je jeho pokojem, je podílem na jeho zakotvenosti v Otci, je spojen s jistotou naplnění Božích zaslíbení, jak to v sobě i hebrejské slovo šalom obsahuje. Ježíš tedy nabízí učedníkům možnost zakotvení v Otci, jež jim dovolí zvládnout vypjaté situace; v dané chvíli především tu, která před Ježíšem i učedníky stojí, totiž Ježíšovu smrt na kříži. Ježíš jim již dopředu nabízí jiný pohled na situaci, nikoliv paniku, hrůzu, frustraci, nýbrž vizi smyslu, pohled za horizont, opodstatněnou důvěru v Boží jednání, ale také důraz na věrnost. Ježíšova vydanost je aktem poslušnosti a lásky, jenž je nabídnut světu k jeho záchraně. Ježíšův pokoj je pokojem důvěry, oddanosti a naděje, není to primárně plod lidské disciplíny a práce na sobě, nýbrž dar víry, která unese všechno, protože je držena láskou, jak podotýká apoštol Pavel ve svém chvalozpěvu na lásku (1 Kor 13).
Ježíš vyzývá učedníky k radosti nad svým odchodem k Otci. To je skutečně realizovatelné pouze z pozice víry. Učedníci po jeho smrti zažívali obrovské prázdno, jak lze vyčíst i z evangelií (včetně Janova), a teprve zkušenost s jeho zmrtvýchvstáním jim umožnila nahlédnout Ježíšovu smrt v jiném světle. To vyjadřuje autor evangelia i Ježíšovými slovy o pokoji.
Pokoj neznamená lhostejnost nebo rezignaci, útěk nebo zavírání očí a uší, nýbrž odvahu k důvěře, že Bůh má situaci v rukou, i když my to nejsme s to vůbec vidět, že celé dění má smysl, resp. že Bůh dokáže využít i velmi těžké reality naší současnosti, která se nás nepochybně hluboce dotýká a působí nám bolest, k vytvoření nové reality, ke vzkříšení. Ježíš neslibuje svým učedníkům poklidný život, bez starosti a přílišné námahy, nýbrž zakotvení v Bohu. To ovšem člověk může zažít jen, když je mu schopen svůj život i život blízkých a celého světa svěřit do rukou. Tak úplně jednoduché to zrovna není. Stále platí ono Ignácovo naučení, že člověk musí pevně věřit, že všechno závisí na Bohu, ale starat se, jako by vše záviselo na něm, tedy angažovat se, jak je možné, s vírou, že Bůh je stále u díla a výsledek závisí na něm.
Středa 6. 5. 2026 – 5. týden velikonoční
Sk 15,1-6
Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Církevní obec je tedy vypravila na cestu. Šli přes Fénicii a Samařsko a obšírně vykládali o tom, jak se pohané obracejí, a tím působili všem bratřím velikou radost. Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati od církevní obce, apoštolů a starších. Vypravovali jim, co všechno Bůh jejich prostřednictvím vykonal. Ale někteří z těch, kdo přešli k víře z farizejské strany, zasáhli a říkali: „Pohané musí přijmout obřízku a je třeba jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův Zákon.“ Sešli se tedy apoštolové a starší, aby tu věc uvážili.
Různost názorů i konflikty patří k životu každého společenství. Jde o to, jak se s nimi naloží a v čem spočívají. Oni zastánci obřízky, tedy vazby na židovství, vůbec nemuseli být špatní lidé (ba naopak), zkostnatělí dogmatici, nýbrž zastánci logické interpretace, vazby na tradiční výklad Božího slova. Vůbec nepopírali, že spása je darována lidem skrze Ježíše. Ale Ježíš byl Žid, respektoval Zákon a židovské tradice, byl věrný Božímu slovu. A Bůh přece nařídil obřízku jako znamení příslušnosti k Božímu lidu, ke společenství zaslíbení; to Ježíš nikdy nezpochybnil. Z toho lze vyvodit, že aby pro pohany, kteří uvěřili, platila spása darovaná skrze Ježíše, je třeba, aby se dali obřezat, aby vstoupili i formálně do společenství vyvolení, stali se proselyty, tedy Židy. Tak to viděli oni zastánci obřízky. Pavel s Barnabášem však ve svém chápání Božího jednání v Ježíši Kristu došli k radikálnější interpretaci: Je-li spása darována ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše-Božího Syna, pak není třeba ji ničím doplňovat, protože v jeho osobě již jsou Boží zaslíbení naplněna, není tedy třeba „vracet se zpátky“. Tato různost názorů byla natolik závažná, že bylo třeba ujasnit, co je správná interpretace. Obě strany tedy hledaly cestu a rozhodly se společně problém řešit.
Konflikt mezi tradicionalisty a novátory je velmi obtížný a najít smysluplný kompromis se vždy nepodaří. Tradicionalisté se bojí ztráty identity, proto lpí na závaznosti tradic, jež vnímají jako Boží vůli, novátoři tradice vesměs neodmítají, ale konfrontují je s aktuálním životem; nové prosazují také z důvodu zachování identity, protože lpění na tradicích, jež jsou již omezující, bránící růstu, ohrožuje dané společenství zánikem. Život jde neustále dál a Bůh nezůstává omezen minulostí. Skutky nabízejí příklad, jak je možné tohle realizovat: sejít se, naslouchat jeden druhému, modlit se společně o nalezení východiska a cesty vpřed a pak dospět k nějakému závěru, který bude pro obě strany směrodatný. Tak lze jít společně dál.
Jan 15,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“
V 10. kapitole evangelia mluví Ježíš metaforicky o tom, že je dveřmi pro ovce, že je dobrým pastýřem. Zde se přirovnává k vinnému kmeni, který nese větve, jež mají přinášet plody. Aby toho byly schopné, musí být vinařem očištěny, tedy musí z nich být odstraněno všechno, co větev zeslabuje, aby její ovoce bylo co nejkvalitnější. Čištění je nutné, i když ne vždy příjemné a zdánlivě i podivné, protože to, co je odřezáváno, jsou nádherné zelené a zdravé výhonky. Je to podobné jako stříhání stromů nebo zaštipování rajčatových výhonků. Avšak jsou to výhonky, které jsou neplodné. Čištění se děje prostřednictvím Ježíšova slova, tedy tím, že jej učedníci přijali (Ježíš je přece Slovo-Logos) a poslouchají ho. To vede k tomu, že opouštějí svou sebestřednost, svůj egoismus a spoléhají se na Ježíše. Bez něj je práce pro Boží království marná. Základním tématem je zůstávat, a to učedníci v Ježíši a Ježíšovo slovo v nich. Pak je jednota úplná.
Obraz nabízí velmi demokratický model církve – každá ratolest, každý příslušník církve má stejné napojení na základ, tedy vinný kmen. Navzájem jsou členové církve propojeni přes tento kmen, přes Ježíše, on stojí vždy ve středu jejich vztahu. Aby toto propojení fungovalo a zůstalo zachováno, je třeba, aby všichni zůstali navázáni na Ježíše-vinný kmen. Pak ponese celé společenství obrovské plody. Ovoce, o něž tu jde, není jen dobrý, morální způsob života, dobré skutky – to přece dělají i lidé mimo církev (a mnohdy mnohem více než křesťané) –, nýbrž tím ovocem je naplnění nároku, jež na křesťany Otec klade: být Ježíšovými učedníky, přáteli, svědky, být pokračovateli jeho lásky, která se rozdává – a to bez Ježíše nelze. K tomu je ono čištění. Ježíšovi učedníci jsou vzájemně propojeni přes Ježíše, skrze spojení s Ježíšem jsou schopni poznávat druhého člověka v jeho pravé podobě. A podobně jsou přes Ježíše schopni poznávat Otce.
Čtvrtek 7. 5. 2026 – 5. týden velikonoční
Sk 15,7-21
Když se (o obřízce na sněmu) dlouho tak a onak rokovalo, vstal Petr a promluvil k (apoštolům a starším): „Jak víte, bratři, Bůh už dávno mezi vámi rozhodl, aby pohané uslyšeli slovo evangelia z mých úst, a tak aby přišli k víře. A Bůh, který zná srdce, dosvědčil jim (svou přízeň) tím, že jim udělil Ducha Svatého právě tak jako nám. Nedělal tedy žádný rozdíl mezi námi a mezi nimi, když jim vírou očistil srdce. Nuže, proč nyní pokoušíte Boha tím, že učedníkům navlékáte chomout, který nedovedli snést ani naši otcové, ani my? Vždyť jsme přesvědčeni, že spásy docházíme milostí Pána Ježíše my stejně jako oni.“ Celé shromáždění mlčelo a poslouchalo Barnabáše a Pavla, když podrobně vypravovali, jak veliká znamení a divy vykonal Bůh jejich prostřednictvím mezi pohany. Když přestali mluvit, ujal se slova Jakub: „Bratři, poslyšte mě! Šimon vypravoval, jak Bůh udělal první krok, když si chtěl z pohanů získat lid pro sebe. S tím souhlasí slova proroků. Je totiž psáno: ‚Potom znovu postavím rozpadlou Davidovu chýši, z trosek ji zase vystavím a do výše vyženu, aby i ostatní lidé hledali Pána, a všechny národy, které nesou jméno po mně. Tak praví Pán, který to vykoná. Je to rozhodnuto od věčnosti.‘ Proto já soudím toto: Nenakládejme pohanům, kteří se obracejí k Bohu, žádná zbytečná břemena. Jenom jim písemně nařiďme, aby se vyvarovali všeho, co je poskvrněno modlářstvím, (dále) smilstva, masa z udušených zvířat a požívání krve. Neboť Mojžíš má od dávných časů po městech své kazatele v synagogách, kde se předčítá každou sobotu.“
Pavel to neměl v rané církvi zrovna lehké, i když to byl právě on (s Barnabášem), kdo byl protagonistou šíření evangelia k nežidovským adresátům. Nakonec musel věc prosazovat Petr a schválit Jakub. Pro Pavla však nebylo důležité, jakým způsobem se došlo k cíli, nýbrž že se tam došlo, že nejsou nežidovští adresáti nuceni se formálně připojit k židovství, aby byli považováni za plnohodnotné křesťany. Dosažení cíle a prosazení dobra je důležitější než osobní prestiž. Nakonec to skončilo určitým kompromisem, protože je třeba respektovat možnosti situace a ohled na okolí.
Bůh se nenechává svázat lidskými tradicemi, i když jsou vydávány za dané Bohem, nýbrž sleduje svůj cíl, jímž je plné společenství všech s Bohem. Skutky zde i na jiných místech podávají rané svědectví o židovské praxi sobotních bohoslužeb v synagogách po celé římské říši a čtení z Tóry.
Jan 15,9-11
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“
Láska se projevuje respektem k tomu, koho máme rádi, v úctě vůči hodnotám, na nichž mu záleží. Tak jednal Ježíš z lásky k Otci a k tomu vyzývá své učedníky. Nejde o plnění nějakých nařízení, ustanovení, příkazů či zákazů, nýbrž o sdílení společné orientace, společných hodnot a vztahu. To čeká Ježíš od svých učedníků a následovníků. Je důležité pozorně vnímat, oč Ježíšovi opravdu šlo, na čem mu záleželo, co prosazoval, a řídit se tím, i když to i dnes vyvolává leckdy kontroverze. Jde tu však o radost, tu je třeba mít před očima. Ježíš před závěrem svého života mluví o radosti, která plyne z nejužšího společenství s ním i mezi lidmi navzájem. Tato radostná naděje může prosvítit každou situaci, i když neznamená veselí nebo bezstarostnost.
Pátek 8. 5. 2026 – 5. týden velikonoční
Sk 15,22-31
Apoštolové a starší se spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi.“ Tak je tedy vyprovodili a oni šli do Antiochie. Tam shromáždili obec a odevzdali jim list. Když ho přečetli, velmi se zaradovali nad jeho povzbudivým obsahem.
Nakonec celé shromáždění v Jeruzalémě, jež se sešlo kvůli řešení sporu o obřízku pro pohany, kteří se stali křesťany, dobralo určitého kompromisu. To hlavní, oč ve skutečnosti šlo, totiž o misie v pohanském prostředí, zůstalo zachováno v plnosti. Ti, kdo se obrátili z pohanství, mají dodržovat nejzákladnější předpisy, které jim dovolují otevřenou komunikaci a soužití s těmi, kdo pocházeli ze židovství. Někdy je nezbytné nespěchat tolik dopředu, když není naděje, že ostatní mohou následovat. Je to bolestivý proces, ale jeho přínosem je zachování jednoty, společného života a směřování.
V době Pavlově to tak ovšem nebylo, Sk reflektují další vývoj, protože Pavlův odmítavý postoj se v dané chvíli ukázal jako neprůchodný minimálně pro tu část obcí, kde převažovali křesťané ze židovství.
Jan 15,12-17
Ježíš řekl svým učedníkům: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“
Tento text je pokračováním včerejšího čtení. Jeho poselství spočívá ve zdůraznění posunu vztahu mezi Ježíšem a učedníky. Ježíš je klade sobě na roveň, když je nazývá přáteli, protože s nimi sdílí to nejpodstatnější, a to lásku Otcovu. Do této lásky jsou zahrnuti a jí si mohou být naprosto jisti. Tak jako Syn je chtěný Otcem, tak také učedníci jsou Ježíšem vyvoleni, jsou chtění, milovaní. Jsou obdarováni Ježíšovou láskou, Ježíšovým přátelstvím. A právě tohle mají předávat dál skrze svou vzájemnou lásku. Jakkoliv je slovo láska zprofanované, je to největší kvalita lidského života, je to jediný opravdový důvod k tomu, aby člověk žil a žil dobře. Je milován, a proto může a má milovat.
Není úplně snadné rozumět Ježíšovým slovům o vyslyšení proseb, protože máme zkušenost, že tak jednoduše věci nefungují, že i když upřímně prosíme, naše prosba zůstává nevyslyšena. Vyslyšení je vázáno na realizaci vyvolení ze strany člověka, na následování Ježíše, na vazbu na něj. Jméno otevírá přístup k tajemství osoby. Prosit v Ježíšově jménu tedy znamená ztotožnit se s ním. Svatí, o nichž se vypráví, že jejich modlitba měla „zázračné úspěchy“, byli plně napojeni na Ježíše, přinášeli ten pravý užitek. Napřed je tedy třeba opravdu vzít vážně své vyvolení, vstoupit do společenství s Ježíšem, plně se s ním „sjednotit“ a přinášet plody. Pak bude také člověku jasné, oč je třeba prosit.
Sobota 9. 5. 2026 – 5. týden velikonoční
Sk 16,1-10
Pavel přišel do Derbe a Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timotej. Byl to syn židovky, která se přidala k víře, a pohanského otce. Protože měl u bratří v Lystře a v Ikóniu dobrou pověst, chtěl si ho Pavel vzít s sebou na cesty. Z ohledu na tamější židy ho obřezal, protože všichni věděli, že jeho otec byl pohan. Cestou pak ve všech městech, kudy procházeli, sdělovali ta ustanovení, o kterých apoštolové a starší v Jeruzalémě rozhodli, že se mají zachovávat. Tak se církevní obce utvrzovaly ve víře a jejich počet každý den velmi rostl. Potom šli přes Frýgii a galatským krajem, protože Duch Svatý jim zabránil kázat slovo Boží v (provincii) Asii. Když došli k Mýsii, chtěli přejít do Bithýnie, ale Ježíšův Duch jim to nedovolil. Prošli tedy Mýsií dolů do Troady. V noci pak měl Pavel vidění: stál před ním nějaký Makedoňan a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto jeho vidění jsme se snažili dostat co nejdříve na cestu do Makedonie. Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst.
Pavel se rozešel s Barnabášem, opustil Antiochii a začal svou samostatnou, na Jeruzalémě a Antiochii nezávislou, misii na západ. Na ní ho kromě Timoteje, o němž je řeč v dnešním úryvku, doprovázeli i Sila a Titus. Timotej byl Pavlovým nejvěrnějším a zřejmě i nejspolehlivějším spolupracovníkem, ve svých listech o něm Pavel mluví i jako o milovaném synu. Mnozí badatelé oprávněně zpochybňují Timotejovu obřízku, protože Pavel proti obřízce pohanokřesťanů bojoval, ale zcela vyloučené to v Timotojeově případě nemuselo být, protože Pavel měl velký smysl pro realitu a okolnosti svého působení. Avšak např. Titus zůstal bez obřízky, jak Pavel zdůrazňuje v Listu Galaťanům. Pavel se svými spolupracovníky postupoval ve svém misijním úsilí stále dál na západ, takže se nakonec dostal do Řecka, tedy na evropskou půdu. To nicméně v té době nebylo důležité, protože celá středomořská oblast patřil do římské říše. Všude byla podobná kultura a mluvilo se řecky, řečtinou tzv. koiné (to není klasická, ale mluvená řečtina té doby; tou jsou také napsány novozákonní spisy).
Pavel jako misionář byl velmi dobře vybaven jazykově, nábožensky i kulturně, což jistě významně napomáhalo úspěšnosti jeho misie. Navíc to byl týmový hráč a dobrý organizátor. Všechny své kvality a schopnosti dal do služby hlásání evangelia. Avšak bez působení Ducha sv. by účinnost jeho působení zůstala jen lidskou, tedy pomíjivou záležitostí. Člověk musí nasadit všechny své síly a schopnosti při práci pro Boží království, ale zároveň si musí být vědom, že je to Bůh, kdo skutečně působí a dovede dílo k cíli. To člověka osvobozuje od pocitu vlastní přehnané důležitosti nebo mesiánského komplexu, ale i strachu z neúspěchu.
Pro autora Skutků je vlastním hybatelem dění Duch svatý. Pro současného člověka je právě tato osoba Boží trojice nejméně uchopitelná. Zachytit jeho působení, jeho „hlas“ či sdělení není zcela snadné, protože se do procesu poznávání a rozlišování dere lidská vůle, lidské představy a přání. Sv. Ignác ve svých Duchovních cvičeních nabízí cestu k rozlišení toho, co je působení Ducha sv. a co je jen lidské. Vyžaduje to přinejmenším ochotu věnovat „naslouchání“ a ověřování čas a nepředpojaté srdce. Člověk nesmí za hlas Ducha sv. vydávat to, co by se mu chtělo nebo co si vyfantazíroval, ale musí pokorně sledovat vnitřní hnutí a přemýšlet o nich bez zaujatosti a s touhou co nejlépe sloužit.
Jan 15,18-21
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: ‚Služebník není víc než jeho pán.‘ Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás. Když zachovali moje slovo, budou zachovávat i vaše. Ale to všechno vám způsobí kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal.“
Ježíš v Janově evangeliu ve své řeči na rozloučenou připravuje učedníky na problémy, které na ně čekají. Evangelista již mluví ze zkušenosti rané církve (janovských obcí), kdy se Ježíšovi učedníci dostávají do konfliktu s židovským i pohanským prostředím. Ježíš svým učedníkům nesliboval ráj na zemi nýbrž konflikty a obtíže (o tom mluví i autoři synoptických evangelií). Tato tvrdá realita je protiváhou zaslíbením, aby člověk nepropadal falešným představám a neočekával onen ráj na zemi (a také jej nikomu nesliboval, nehrál si na mesiáše). Je užitečné to mít na paměti. Ani Ježíš se nemohl vyhnout konfliktům, pomluvám, útokům a projevům nenávisti, přestože nebyl v zajetí hříchu a nasazoval se stále pro dobro druhých, pro růst Božího království na zemi. Tím spíše se jeho následovníci nemohou nedostávat do problémů. Odvykli jsme si nést břemeno neporozumění, marginalizace, posměchu kvůli svému přesvědčení, ale mnozí křesťané jsou nenávisti a pronásledování vystaveni dodnes. Jakkoliv je to bolestné, patří to k naší křesťanské identitě, byť v různých dobách a na různých místech je to různě náročné. V současné době u nás to má spíš podobu lhostejnosti, nezájmu. „Služebník není víc než jeho pán,“ což znamená, že je třeba se naučit žít i s odmítáním, nepřátelstvím, nepříjemnostmi, aniž by člověk sám nenáviděl a mstil se nebo propadal frustraci, hněvu či zoufalství.
Neděle 10. 5. 2026 – 6. neděle velikonoční
Sk 8,5-8.14-17
Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha (posedlých) totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo. Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.
Text ze Skutků je zvláštní, protože říká, že je možný křest bez daru Ducha sv. Avšak spíše než o dogmatický problém zde jde o zdůraznění role apoštolské skupiny oproti skupině řecky mluvících, z nichž byl i Filip, jeden ze sedmi diakonů. Ani on však neslouží jen při stole, jak byla vymezena jejich úloha na začátku 6. kapitoly ve Sk, nýbrž káže evangelium, koná podivuhodné skutky (uzdravuje, vymítá zlé duchy stejně jako Ježíš), křtí. Když byli řecky mluvící nuceni opustit Jeruzalém, začali neprodleně působit jinde, a to u skupin, s nimiž se židé nestýkali, tedy zpočátku asi ani židokřesťané spojení s apoštoly. Když to zjistí „centrum“, tedy jeruzalémská obec, tak jim to nedá a pošle tam své lidi – tradičně Petra a Jana, aby Filipovo dílo zkontrolovali a završili. Tím završením je dar plnosti Ducha. Někdy se to bere jako potvrzení završení křesťanské dospělosti – biřmování. Jak vidno i v prvotní církvi nechybělo napětí a jistá konkurečnost různých skupin. Nicméně odvážnost těch řecky mluvících (helénistů) vyburcuje i ty druhé, což bylo nakonec ku prospěchu celého díla.
1 Petr 3,15-18
Milovaní! Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení, chce-li to tak Bůh – za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného. Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.
Křesťan má být schopen mluvit o své víře, o svém přesvědčení, ale především má svědčit svým chováním. Negativní reakce ze strany jiných pro něj nesmějí být důvodem k tomu, aby reagoval stejným způsobem. Za svou vírou, za svým přesvědčením je třeba stát, ale zároveň je třeba respektovat svobodu druhých. Nefunguje to sice automaticky vždy tak, že druhý odpoví na slušnost a přátelstvím stejně, ale vždy je šance, že druhý se zamyslí. Následovat Ježíše znamená přijímat i negativní postoje ze strany druhých, jejich aroganci, nespravedlnost a neoplácet stejnou mincí. To neznamená, že si člověk má nechat všechno líbit, ale že nesmí ztratit ze zřetele své poslání svědka.
Jan 14,15-21
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. (Zase) k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“
Ježíš zaslibuje nového, jiného Přímluvce, Parakléta. Tím prvním je on sám. On byl tím, kde zjevoval a zpřítomňoval Boha a jeho lásku, jeho pravdu. On ovšem odchází z tohoto světa, a tak slibuje svým učedníkům do daleké budoucnosti, že nezůstanou sami, bez přítomnosti Syna a Otce. Jsou nyní ve světě přítomni skrze Ducha sv. Tento Duch bude přítomen v životě těch, kdo budou nositeli Ježíšova poselství, totiž jeho lásky. Skrze Ducha sv. budou moci pronikat do tajemství Božího bytí, do hlubokého tajemství Boží lásky. Nad toto tajemství žádné větší není. Ježíš tu vyslovuje nečekanou skutečnost, když říká, že jeho učedníci znají ducha pravdy, že v nich přebývá. Kéž by to byla pravda!