Pondělí 11. 5. 2026 – 6. týden velikonoční
Sk 16,11-15
Vypluli jsme z Troady a jeli jsme rovnou na (ostrov) Samotráké, druhý den do Neapole (v Makedonii) a odtamtud pak do Filip. Je to přední město v té makedonské oblasti a římská osada. V tom městě jsme se zdrželi několik dní. V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, kde jsme mysleli, že je modlitebna. Posadili jsme se a mluvili jsme k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás také jedna žena, jmenovala se Lýdie. Byla to obchodnice s nachovými látkami z města Thyatir, ctitelka Boha. Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: „Jestliže mě považujete za věřící v Pána, pojďte bydlet do mého domu.“ A přinutila nás k tomu.
Apoštol Pavel na své tzv. druhé apoštolské cestě se dostává do Řecka a zastaví se na nějaký čas v městě Filipy, což bylo důležité město v provincii Makedonie. S křesťany, kteří tam vytvořili díky jeho působení křesťanskou obec, měl Pavel, jak je zřejmé z jeho listu do Filip, velmi úzké přátelské vztahy. Z líčení Skutků je pozoruhodné, že základ této obce položily ženy, které Pavel se svými průvodci (hlavně Silou a Timotejem) svým kázním oslovili. Jednou z nich byla Lýdie, patřící do kategorie bohabojných (ctitelů Boha), obchodnice s látkami. Ta jim v nedalekém městě Thyatiry poskytla zázemí ve svém domě. Jde o ženu, která byla ekonomicky aktivní, nejspíš poměrně bohatá (vlastnila dům a obchod), a „šéfovala“ své rodině, takže křest s ní přijala i celá rodina. Díky takovýmto osobám, ženám i mužům, manželům, jako byli např. Priska a Akvila, rodinám, se mohlo evangelium šířit. Bez takového zázemí by misijní činnost byla stěží možná. Rodiny jsou pro církevní společenství nezbytným zázemím, bez nich a bez velkorysosti jejich lásky vzájemné i vůči okolí je církev neživotná. Ony jsou těmi, které z lidského hlediska zajišťují pro církev budoucnost.
Jan 15,26-16,4a
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, protože jste se mnou od začátku. To jsem k vám mluvil, abyste neodpadli. Vyloučí vás ze synagogy, ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím uctívá Boha. Budou tak jednat, protože nepoznali Otce ani mne. Ale toto jsem vám pověděl, abyste si – až jednou ta chvíle přijde – vzpomněli na to, že já jsem vám to řekl.“
Ježíš v Janově evangeliu pokračuje ve svých proslovech k učedníkům, kde jim dodává odvahu do budoucnosti a ujišťuje je, že přes jeho odchod (smrt) nezůstanou bez pomoci. Duch svatý, Duch pravdy, o něm vydá svědectví, to znamená, že jim dá do hloubky pochopit, kdo Ježíš opravdu je, jaká je podstata vztahu mezi Ježíšem a Otcem i jaký smysl měl jeho příchod na zem i jeho smrt (odchod k Otci). Je třeba mít na paměti, že pro autora Janova evangelia je vtělení Syna stejně důležité jako jeho výkupná smrt. Jedno bez druhého nelze myslet. Duch sv. uvede učedníky do celé pravdy, do pravdy spásy světa skrze lásku, jež se nebojí oběti. O ní mají svědčit, protože ji skrze dar Ducha pochopí, a to slovem i životem. Duch svatý inspiruje i dnes. Mluví ovšem jiným způsobem než před 2000 lety, ale stále, vede i dnešní Ježíšovy učedníky, aby Ježíšova slova aktualizovali tady a teď, v nových podmínkách, novým způsobem. V biblické mluvě někoho poznat znamená vejít s ním v intimní společenství.
Vydávat svědectví je tím základním úkolem církve i každého jejího člena. Svědectví je třeba vydávat o smyslu víry, o naději, o možnosti lásky i odpuštění, o možnosti nového začátku, o nekonečné Boží lásce… Odpad v dnešní době u nás se neděje kvůli pronásledování, nýbrž kvůli zvěcnění víry a nedostatku intimního vztahu k Bohu. Lidé neodpadají, minimálně u nás, nějak oficiálně, prostě přestanou žít s církevním společenstvím, protože v něm nenalézají pro sebe smysl. Mnoha lidem totiž církví hlásané evangelium přestalo být srozumitelné. A nejde jen o slovník, nýbrž o vysvětlení celé zvěsti. Potřebovali by nový narativ, víru uchopenou z jiného konce. Nejsou jednoduše proti, nýbrž jim to nedává smysl, neodpovídá na jejich otázky, nevědí proč by měli křesťansky věřit. A to mnohdy i ti, kdo v křesťanském prostředí vyrostli.
Úterý 12. 5. 2026 – 6. týden velikonoční
Sk 16,22-34
Lid (z města Filip) se sběhl proti Pavlovi a Silovi. Úředníci z nich dali strhat šaty a nařídili bít je pruty. Když pak jim vysázeli hodně ran, dali je zavřít do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je dobře hlídal. Když dostal takový rozkaz, dal je do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali Bohu chvalozpěvy. (Ostatní) vězni je poslouchali. Náhle však nastalo silné zemětřesení, takže se zachvěly základy žaláře. A ihned se rozevřely všechny dveře a všem se uvolnila pouta. Když se žalářník probral ze spánku a viděl, že dveře vězení jsou dokořán, vytasil meč a chtěl si vzít život, neboť myslel, že vězni utekli. Ale Pavel zavolal silným hlasem: „Nedělej si nic zlého! Vždyť jsme tady všichni!“ Žalářník si dal tedy přinést světlo, vběhl dovnitř, celý se třásl a padl na kolena před Pavlem a Silou. Pak je vyvedl ven a zeptal se: „Pánové, co mám dělat, abych došel spásy?“ Oni odpověděli: „Uvěř v Pána Ježíše, a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ A začali hlásat slovo Boží jemu i všem lidem z jeho domu. Ještě v noci v tu hodinu je vzal s sebou, vymyl jim krvavé rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho lidé. Pak je uvedl do svého bytu, dal prostřít stůl a jásal nad tím, že on i celý jeho dům uvěřil v Boha.
Toto vyprávění je evidentně legendární povahy, podobně jako vyprávění o zázračném vysvobození Petra i Petra a Jana z vězení. Autorovi nejde v tomto ohledu o detailně popsanou historickou skutečnost (Pavel se ve vězení ocitl několikrát a dostal se z něho, takže vyprávění má historický základ – v 1 Tes Pavel připomíná své problémy ve Filipech, což může být narážka i na vězení). Jde mu o zdůraznění toho, že hlásání evangelia nic nezastaví, naopak se lidské nástrahy promění v požehnání, jak ukazuje případ onoho žalářníka. Dále mu jde i o to ukázat, že křesťané, zosobnění Pavlem a Silou, jsou lidé respektující řád společnosti, a tak neutečou z vězení, i když by mohli.
Odkaz na dům žalářníka stejně jako na dům Lýdiin a na přijetí křesťanství celý domem ukazuje znovu důležitost rodinného společenství pro šíření víry.
Jan 16,5-11
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nyní jdu k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: ‚Kam jdeš?‘ Spíše je vaše srdce plné zármutku, že jsem vám to pověděl. Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám. A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Ze hříchu: že ve mne nevěří; ze spravedlnosti: že odcházím k Otci a už mě neuvidíte; ze soudu: že vládce tohoto světa je už odsouzen.“
Ježíš pokračuje ve své řeči na rozloučenou k učedníkům. Ježíšův odchod – Ježíšova smrt – nastoluje novou situaci. Pro učedníky je to situace krizová, z níž však je východisko do nové etapy života, do etapy působení Ducha sv., Ducha Otcova i Ježíšova. Doposud byli závislí zcela na svém Mistrovi, jejich spoluzodpovědnost byla velmi nesamostatná. Ježíšovým „odchodem“ k Otci se vše mění. Duch sv. povede učedníky, aby dokázali rozlišovat dobro od zla ve prospěch těch, k nimž jsou posláni. To není úplně snadná záležitost, jakkoliv se to tak může zdát. Vládce světa je sice již odsouzen, ale to neznamená, že ještě nepůsobí a neklame tělem.
Středa 13. 5. 2026 – 6. týden velikonoční
Sk 17,15.22-18,1
Průvodci dovedli Pavla z Beroje do Athén. Odtamtud se pak vrátili a nesli s sebou pro Silu a Timoteje příkaz, aby za ním co nejdřív přišli. Pavel se postavil doprostřed Areopagu a začal mluvit: „Athéňané! Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi zbožní. Když jsem totiž procházel a prohlížel vaše posvátná místa, přišel jsem také na jeden oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji. Bůh, který stvořil svět i všechno, co je v něm, jako Pán nebe a země nepřebývá v chrámech, které vystavěly lidské ruce, ani si nedává posluhovat lidskýma rukama, že by něco potřeboval. Vždyť on sám dává všem život, dech i všechno. On stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení a dal mu bydlet všude na zemském povrchu. Předem stanovil časová období a položil hranice lidským sídlům. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. Tak to vyjádřili i někteří z vašich básníků: ‚Jsme dokonce z jeho rodu.‘ Když jsme tedy z Božího rodu, nemůžeme se přece domnívat, že božství je něco takového jako výrobek ze zlata nebo ze stříbra nebo z kamene. To je přece výtvor lidského umění a důmyslu. Bůh však zamhouřil oči nad touto dobou nevědomosti. Teď hlásá lidem, aby se všichni všude obrátili, protože stanovil den, kdy bude podle spravedlnosti soudit svět skrze muže, kterého k tomu určil. A poskytl všem důkaz pro to, aby uvěřili, tím že ho vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se tomu vysmívali a druzí řekli: „Poslechneme si tě o tom až někdy jindy.“ Tak od nich Pavel odešel. Ale někteří se ho přidrželi a přijali víru; mezi nimi člen Areopagu Diviš, pak žena, která se jmenovala Damaris, a s nimi jiní. Potom Pavel odešel z Athén a přišel do Korinta.
Po úspěších i problémech ve Filipech, Tesalonice (Soluni) a podle Skutků i v Beroji se Pavel dostává do Athén. V době Pavlově už Athény dávno nebyly tím co dříve, ale přesto znamenaly díky své minulosti a tradici důležité zastavení. V proslovu, který autor Skutků Pavlovi vkládá do úst, Pavel na tuto tradici vysoké kultury Athéňanů navazuje. Zpočátku se zdá, že úspěšně, když totiž zůstává na poli jejich přesvědčení a životního stylu. Jakmile však začne s něčím, co jejich horizont přesahuje, s čím se dosud nesetkali, setká se s jejich nezájmem, ba posměchem. Přece však alespoň někoho osloví tak, že ten přijme víru.
Hlásání evangelia se při nejlepší vůli, kompetentnosti a vzdělání nemusí setkat s porozuměním a přijetím, i když lidé zpočátku projevují určitý zájem. Ten však může být velmi omezený jako v případě Pavlovy řeči na Areopagu. Pavel se z toho nehroutí, klidně odejde jinam. Víra není v moci hlasatele, ta je darem od Boha pro otevřené srdce člověka a jeho ochotu se nechat oslovit. I ti pouzí dva, o nichž Skutky mluví, že přijali víru, byli důležití. Počet není rozhodující. I tady platí „A když jste udělali všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: jsme jenom neužiteční služebníci, udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,10). Je třeba být jako Pavel připraven nasadit všechny své schopnosti, udělat vše, co je možné, ale výsledek přenechat Bohu. Dnes navíc mnohem více než dřív záleží na tom, jak autenticky člověk žije to, co chce hlásat, nabízet, dosvědčovat, tedy na tom, aby alespoň na našem životě bylo patrné, že víra je pro nás důležitá.
Jan 16,12-15
Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“
Ježíšova řeč k učedníkům rozvíjí význam daru Ducha zdůrazněním toho, že tento Duch, Přímluvce, jim opravdu dá pochopit smysl a cíl všeho, uvede je do pravdy, tedy dá jim podíl na Božím bytí. Ježíš je natolik sjednocen s Otcem, že tento dar uvedení do celé pravdy, podíl na Božím bytí, je zároveň podílem na společenství s ním. To je nikdy nekončící proces. Evangelista tu používá výrazy, jako by šlo o nějakou informaci, ale jde o bytí, sdílení, podíl na společenství s Otcem a Synem.
Ježíš učedníkům rozumí a ví, že nejsou v dané chvíli s to chápat plně, co a proč jej čeká. Nerozumí jeho utrpení, které prožívá, a smrti, která před ním stojí, ani ještě nedokáží plně přijmout vizi nového života. Evangelium mluví o těchto skutečnost ve zpětném pohledu, ale ona obtíž přijmout Ježíšovu smrt i zmrtvýchvstání zůstává stále aktuální. Ukřižovaný Spasitel dodnes nedává člověku velký smysl, víra ve věčný život je i pro mnoho křesťanů mimo jejich obzor, takže bez přijetí daru Ducha se člověk pohybuje jen na okraji víry. Uvedení do celé pravdy neznamená, že člověku bude zprostředkováno veškeré poznání, nýbrž znamená přijetí Božího jednání pro svět skrze jeho Syna a ztotožnění s ním.
Čtvrtek 14. 5. 2026 – slavnost Nanebevstoupení Páně
Sk 1,1-11
Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní.“ Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“
Autor Skutků odkazuje na svou první knihu – Lukášovo evangelium. Stejně jako ono jsou i Skutky adresovány Teofilovi, což byl nejspíš sponzor nebo mecenáš rozšíření obou knih. Autor slovy Ježíšovými odmítá nároky učedníků dozvědět se jasný čas nastolení definitivního Božího království. Místo toho jim zaslibuje dar Ducha, který je povede k tomu, aby vydávali o Ježíšovi pravdivé svědectví. Ježíšovi učedníci jsou povoláni k tomu, aby svědčili po celém světě o Božím jednání skrze Ježíše Krista, o novém věku. Ježíš už není dostupný ve své pozemské existenci, ale je s nimi skrze dar Ducha a jednou znovu přijde, aby s konečnou platností nastolil plnost nové reality.
Ef 1,17-23
(Bratři!) Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví a (jak se ukazuje) na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti. Ta se už projevila, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva – a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, ‚všechno podřídil pod jeho nohy‘. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá.
Autor listu jménem Pavlovým svolává na adresáty Boží požehnání, a to jako schopnost rozumět dění a umět ho vyhodnotit pro správné rozhodování a jednání, a dále jako schopnost srdce chápat velikost Božího povolání a naděje na plnost života s Bohem. Ztělesněním naplnění Božích příslibů je zmrtvýchvstání Ježíše Krista a jeho uvedení do slávy. V Ježíši se projevuje Boží moc, protože jemu je podrobena veškerá skutečnost. Skrze Ježíše na této moci participuje i církev. Z Pavlovy metafory církve jako ústrojného těla Kristova (církev je tělem Kristovým) se obraz posunuje ve smyslu církve jako těla (trupu) a Krista jako hlavy. U Pavla jde o ústrojnou jednotu, zde o podřízenosti těla hlavě. Pavlův model církve jako ústrojné jednoty je posunut ve smyslu hierarchickém.
Mt 28,16-20
Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“
Ani těm, kdo měli možnost Ježíše zakusit jako pozemského vůdce, se nevyhnuly pochybnosti a odmítání. Avšak těm, kdo uvěřili, svěřil Ježíš zásadní úkol: hlásat a křtít. A slíbil jim dar své trvalé přítomnosti. Závěr Mt s trojiční formulí prozrazuje již liturgickou tradici, propracovanější teologii a liturgii křtu. Učedníci jsou posláni k šíření Ježíšova odkazu, tedy k pokračování Ježíšova poslání, které je v Mt výrazně učitelské. Ježíš je v něm ukázán jako nový Mojžíš, ba někdo víc než Mojžíš. Jeho učitelskou roli, která je nyní svěřena církvi, dosvědčují i jeho řeči: 5 slavnostních řečí s typizovaným závěrem („když Ježíš dokončil tyto řeči“) a jedna řeč proti farizejům.
Pátek 15. 5. 2026 – 6. týden velikonoční
Sk 18,9-18
(Když byl Pavel v Korintě,) řekl mu Pán v noci ve vidění: „Neboj se! Jen mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo už ti napříště nebude moci ubližovat. Mám totiž v tomto městě mnoho svých lidí.“ Usadil se tam proto na rok a šest měsíců a učil u nich Božímu slovu. Když byl Gallio místodržitelem v Achaji, povstali židé jako jeden muž proti Pavlovi, přivedli ho před soudcovský stolec a žalovali: „Tenhle člověk přemlouvá lidi k bohopoctě, která se příčí zákonu!“ Když se však Pavel už chystal odpovědět, řekl Gallio židům: „Kdyby to bylo nějaké bezpráví nebo bídný zločin, věnoval bych vám, židé, pozornost, jak se sluší a patří. Ale když jsou to hádky o slovo, o pojmenování nebo o nějaký váš zákon, to si vyřiďte sami. Já v těch věcech nechci nic rozsuzovat.“ A tak je od svého soudu odmítl. Tu všichni (pohané) popadli představeného synagogy Sosthena a bili ho přímo před soudcovským stolcem, ale Gallio na to vůbec nedbal. Pavel tam pobyl ještě delší čas. Pak se rozloučil s bratry, a s Priscillou i Akvilou se vydal lodí do Sýrie. (Ještě předtím) si dal v Kenchrejích ostříhat vlasy, protože udělal slib.
Korint byl jednou z důležitých zastávek v rámci Pavlovy misijní činnosti. Město mělo dva přístavy, jedním z nich byly Kenchreje, a leželo na důležité obchodní cestě. Pavel tam obýval relativně dlouho (rok a půl) a měl s touto komunitou, kterou v Korintě založil, čilé kontakty, jak prozrazují dva dochované listy (přitom víme, že jich napsal víc a že i Korinťané mu psali). Pavel se kvůli své radikálnosti i pro obsah hlásání dostával do konfliktu jak z Židy, tak místní správou. V Korintě to nicméně dopadlo dobře, protože místodržící Gallio vyřešil spor za něj. Občas je nezávislý světský soudce či veřejný činitel záchranou pro člověka pronásledovaného vlastní náboženskou komunitou. Emoce zaslepují oči a soudnost, jak to bylo i případě Židů v Korintě, kteří se chtěli Pavla zbavit, protože jim narušoval jejich vliv a pořádek. Vzhledem k tomu, že se ví relativně přesně, kdy byl Gallio místodržícím v Korintě, je možné datovat i Pavlův pobyt tam mezi lety 48/49-50/51. Manželský pár Priska a Akvila, s nimiž se seznámil právě v Korintě, patřil mezi jeho nejdůležitější spolupracovníky. Pocházel z Říma, ale poskytoval Pavlovi zázemí nejen v Korintě, ale i v Efezu a snad se k nim Pavel chystal i do Říma. Měli stejné řemeslo jako on. Poukaz na slib je součástí autorovy snahy vylíčit Pavla jako člověka dbalého židovských tradic, které překračuje nikoliv svévolně, ale jen kvůli evangeliu o spáse.
Jan 16,20-23a
Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, amen, pravím vám: Vy budete plakat a naříkat, svět se však bude radovat. Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost. Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina. Když však porodí dítě, nemyslí už na bolesti pro radost, že přišel na svět člověk. Tak i vy nyní máte zármutek. Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme. V ten den se mě už nebudete na nic ptát.“
Ježíšova smrt bude pro učedníky nepochybně těžká, ale jakmile zakusí, že Ježíš žije, obrátí se jejich smutek v radost. Při setkání s ním už nebude zapotřebí nic řešit. Vše bude jasné a naplněné radostí z prožívané Ježíšovy a Otcovy přítomnosti. Ježíš musí své učedníky na novou situaci připravit, aby byli schopni ji zvládnout, ale stejně to nestačí. Teprve definitivní setkání s Ježíšem znamená tečku a konec vší nejistotě. Do té doby s ní přes veškerou svou víru musíme zápasit; někdo víc, někdo méně. Nicméně radost, především ta vnitřní, radost ze vztahu lásky, by měla provázet církevní společenství na cestě časem i prostorem.
Sobota 16. 5. 2026 – svátek sv. Jana Nepomuckého
Řím 8,31b-39
Bratři! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Stojí přece v Písmu: `Stále jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme pokládáni za ovce určené na porážku.‘ Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Závěrečný chvalozpěv Pavlův na Boží lásku, jež se projevila v jeho Synu, v 8. kapitole Listu Římanům je Pavlovým osobním vyznáním. Jestliže člověk skutečně věří v Krista, pak není nic, co by mohlo zvrátit jeho společenství s Bohem. Pak se i v něm Boží láska projevuje naplno, a to přes všechna protivenství, problémy, prohry a neúspěchy. Otec miluje bez konce Syna a tak ten, kdo věří v Boží Syna, kdo svou víru vyznává svým životem, je také milován nekonečnou láskou Otcovou. Tento Pavlův chvalozpěv je vrcholným chvalozpěvem na bezpodmínečnou Boží lásku, ale zároveň i výrazem toho, že Boží láska neznamená zajištěnost klidného a bezproblémového života. Je výrazem důvěry, že s Boží pomocí, s pomocí síly jeho lásky, je člověk schopen projít „údolím temné smrti“, jak říká Ž 23.
Jan Nepomucký unesl nepřátelství krále Václava IV. a mocných, zůstal věrný sám sobě, svému přesvědčení. Proto jej můžeme oslavovat jako mučedníka a světce. Legendy o zpovědním tajemství i další mohou mít reálný základ, ale jeho svatost spočívala v něčem jiném, a to ve věrnosti vlastnímu poslání, v odvaze čelit mocným světa a hájit pravdu a spravedlnost.
Mt 10,17-22
Ježíš řekl svým apoštolům: „Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Ježíš své učedníky připravuje na nelehkou budoucnost a slibuje jim pomoc v situacích ohrožení, výslechů a pronásledování – dar Ducha. Každý, kdo zažil výslech ví, že tak zcela jednoduché to není. A přece to platí, protože když člověk přestane spoléhat jen na sebe, na svou chytrost a statečnost, dostane schopnost jednat adekvátně. To ještě samo o sobě neznamená, že se mu nic nestane. Ale za tím vším stojí Duch a ten dokáže působit, i když to člověk na první pohled není s to vidět.
Být skutečným Ježíšovým učedníkem může znamenat i konflikt s těmi nejbližšími. Víra není neutrální záležitostí. Je třeba to v pokoře a důvěře ustát. Ježíš pouze varuje před takovou situací, aby člověk nebyl zaskočen, ale nenabádá ani k nenávisti, ani k odplatě.
Skutečná víra není samozřejmost, není to něco jako hmotný majetek, nýbrž často zápas o pochopení nepochopitelného, o vytrvalost navzdory vlastním pochybnostem, úzkostem, strachu i selhávání.
Neděle 17. 5. 2026 – 7. neděle velikonoční
Sk 1,12-14
Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty. A když přišli (zase do města), vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův (bratr). Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.
Autor tu znovu uvádí seznam apoštolů, ovšem bez Jidáše. 11 Ježíšových učedníků se vrátilo do Jeruzaléma po zážitku Ježíšova „odchodu“ k Otci. Scénu Ježíšova vzetí do nebe autor evangelia a Sk uvádí v obou svých spisech jako završení Ježíšova působení a poslání. Onen prožitek vede učedníky společně se ženami a výslovně i Ježíšovou matkou Marií k modlitbě. Autor zdůrazňuje jejich jednotu. Sice se můžeme dohadovat, jak jejich modlitba vypadala, ale lze předpokládat, že to byla modlitba chvály, pravděpodobně i s pomocí žalmů. Důraz na přítomnost Ježíšovy rodiny (v řeckém textu stojí s „bratry“) je přípravou na vedoucí roli Ježíšových bratří/bratranců, zejména Jakuba, bratra Páně, v jeruzalémské obci. Za Ježíšova života byl postoj jeho rodiny k jeho činnosti velmi zdrženlivý až nechápavý a odmítavý; to se však v průběhu dění proměnilo. Po jeho smrti a zkušenosti se zmrtvýchvstáním se jeho blízcí stali protagonisty dění v Jeruzalémě. I zmínka o ženách je zajímavá, v prvotní církvi (a zde je líčen její počátek) hrají ženy téměř stejně důležitou roli jako muži. Začátek církve je spojen se společnou modlitbou Ježíšových stoupenců. Nové dílo je dobré začínat společnou modlitbou, společným hledáním Boží přítomnosti a vůle.
1 Petr 4,13-16
Milovaní! Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. (Trpí-li však,) že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.
Být křesťanem znamená být ochoten a schopen se vyrovnávat s nepřiznivými okolnostmi života. Utrpení, nepřízeň, negativní zkušenosti patří k životu, Ježíš nesliboval bezstarostný život. Nesmí však být, jak autor listu zdůrazňuje, důsledkem selhání, špatného jednání, hříchu. Hřích má své důsledky, ale to není utrpení pro Kristovo jméno. Autor neadoruje utrpení pro utrpení, ale zdůrazňuje jeho sílu a smysl, je-li snášeno pro Krista, resp. pro dobro, pravdu, spravedlnost. To není viditelné na první pohled, ale funguje. Síla bezmocných mění svět. Být hrdý na to, že je člověk křesťanem, je pro dnešní křesťany v naší kultuře skutečnou výzvou.
Jan 17,1-11a
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“
Toto čtení z Janova evangelia přináší první část tzv. Ježíšovy velekněžské modlitby. Ježíš stojí před rozhodujícím okamžikem svého života, jenž znamená rozhodnutí obětovat vlastní život. Synoptická tradice má na tomto místě Ježíšův zápas (modlitbu) v Getsemanech. V Janově evangeliu se mluví o oslavě (srov. i Jan 12,27-32: právě tento úsek bývá označován za paralelu getsemanské perikopy) – tato oslava ovšem znamená smrt na kříži a odchod k Otci. Ježíš (stejně jako Pavel ve Skutcích) rekapituluje své poslání od Otce a jeho naplnění. Vše, co až do tohoto okamžiku dělal, bylo zacíleno na zjevení pravé Boží podoby, podstaty Božího bytí, jímž je láska. Ti, kdo to přijali, kdo přijali jeho samého (uvěřili v něj a jeho poslání), již stojí v intimním společenství s Otcem, již mají podíl na věčném životě. V Ježíši se zjevuje pravá Boží tvář, proto ti, kdo věří Ježíše, Boha poznávají (znají jeho jméno, mají v sobě jeho slovo). Ježíš na konci svého života prosí za ně, protože tak jako svět temnoty nenávidí jeho samotného, bude nenávidět i je. Jsou a budou ohrožováni zlem a potřebují Boží ochranu, Boží sílu. Ježíš je oslaven ve svých učednících, v těch, kdo pokračují v jeho poslání, v jeho vztahu k Bohu a v jeho nasazení pro záchranu světa, tedy pro jeho návrat k Bohu. Ježíš mluví o slovech, která přijal a dal dál svým učedníkům. Nejde tak především o slova jako taková, nýbrž o lásku – ta je tím hlavním slovem a také jediným zásadním přikázáním. Skrze lásku lze poznat, kdo je Ježíš a jaký je Bůh. Pravá láska otevírá oči, vnitřní zrak člověka.
Oslavení, o němž tu je řeč, není něco ve smyslu triumfálního pochodu nebo velkolepých slavností, nýbrž jde o zjevení pravdy, zjevení Boha jakožto Boha a zjevení díla jakožto díla Božího. Ježíš má být oslaven ve svých učednících, tedy má se stát zřejmým, že jejich život a působení jsou Božím dílem, pokračováním toho, jak se Bůh dal a dává poznat v Ježíši.