Pondělí 18. 5. 2026 – 7. týden velikonoční
Sk 19,1-8
Když byl Apollos v Korintě, prošel Pavel horními kraji a přišel do Efesu. Tam našel některé učedníky a zeptal se jich: „Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru?“ Odpověděli mu: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý.“ Řekl pak: „Jak jste tedy byli pokřtěni?“ Oni pravili: „Křtem Janovým.“ Pavel je poučil: „Jan uděloval křest k obrácení a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to je v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Pavel na ně vložil ruce, a sestoupil na ně Duch svatý, takže mluvili (neznámými) jazyky a pod vlivem vnuknutí. Těch mužů bylo celkem asi dvanáct. Potom šel do synagogy a po tři měsíce směle vystupoval a přesvědčivě kázal o Božím království.
Pavel pokračuje ve své misijní činnosti a přichází do Efezu, jednoho z největších měst římské říše. Setkává se tam s lidmi, kteří znali křest Janův (tedy křest na obrácení od hříchu, k osvobození na Božím soudu), ale ne křest, kterým člověk vstupuje do společenství s Bohem skrze Ježíše Krista a také do společenství Ježíšových učedníků, církve. Křest je stvrzením víry. Autor Skutků tady poukazuje na rozdílnost mezi křtem Janovým (ten měl význam v rámci židovstva) a křtem ve jménu Ježíšově (resp. Otce i Syna i Ducha). Jako naplnění příslibů křtu coby eschatologického znamení jsou tito učedníci skrze Pavlovo vzkládání rukou naplněni Duchem. Glosolalie a prorocká slova byly zřejmě významným fenoménem v rané církvi, jak o tom svědčí i listy Pavlovy, zejména 1 Kor. Celý akt je svědectvím o praxi rané církve v udělování křtu a „biřmování“ (tenkrát to tento název neneslo), tedy o křesťanské iniciaci. Mužů je symbolický počet 12 (jde o symbol plnosti – 12 kmenů Izraele, 12 Ježíšových učedníků), který může odkazovat na nový začátek, zrod (zárodek) místní církve. Oni jsou symbolem Pavlovy úspěšné mise v Efezu, kde Pavel zůstal relativně dlouho (podle Sk až 3 roky), kde působil a odkud podnikal své další misijní cesty po Malé Asii (založil např. galatské obce).
Pavel nepřestával kázat, zvěstovat evangelium, protože to je hlavním posláním Ježíšových učedníků a následovníků. V antice bylo slovo a schopnost mluvit velmi ceněné. Dnes jsme přesyceni slovy, k slovům máme značnou nedůvěru, protože máme zkušenost s jejím klamavým podtextem. Tedy dnes potřebujeme spíše méně slov, ale více činů, více slova, které se stává skutkem, tělem.
Jan 16,29-33
Učedníci řekli Ježíšovi: „Teď mluvíš otevřeně, (a ne) obrazně. Nyní víme, že víš všechno a nepotřebuješ, aby se tě kdo na něco ptal. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha.“ Ježíš jim odpověděl: „Nyní už věříte? Hle, přichází hodina ano, už je tu kdy se rozprchnete, každý do svého (domova), a mne necháte samotného. Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou. Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“
Učedníci se domnívají, že konečně Ježíšovi rozumějí, že jim je jasné, o čem mluví, protože nemluví v obrazech. Téměř se staví na roveň Ježíšovi ve svém poznání, neboť konstatují, že se nepotřebují na nic ptát. Ježíš je ovšem vyvádí z jejich sebevědomí. Jejich víra není vůbec zralá, jak se domnívají, protože nespočívá v pouhém rozumění řeči, nýbrž v existenciálním přijetí Ježíšovy oběti, pašijí. Ono poznání, o němž si myslí, že ho mají, je nedostatečné, dokud není prověřeno přijetím Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. I nadále učedníci Ježíše plně nechápou, což se naplní v tom, že ho v nejkritičtější moment opustí. Jejich prohlášení, že Ježíš ví všechno, se tak naplňuje i na nich samotných. Ježíšova slova jsou však míněna na jejich podporu, na to, aby se kvůli jeho smrti na kříži nezhroutili, aby pochopili, že právě v ní Ježíš přemáhá svět temnoty, svět zla. To má být jejich nadějí a jejich silou. Ty potřebují, protože oni zůstávají ve světě, oni mají pokračovat dál.
To má být i naší nadějí a silou. Ježíš přemohl a přemáhá svět, i když se nám to nezdá. Dnes obzvlášť je těžké v této víře vytrvat, když vidíme, že o pravdě a spravedlnosti rozhodují zbraně, moc silnějšího. Je těžké být dobré mysli, když čte člověk zprávy a bojí se, že pravda a spravedlnost zase prohrají. Ježíš nás ubezpečuje, že to tak není.
Úterý 19. 5. 2026 – 7. týden velikonoční
Sk 20,17-27
Pavel poslal z Miléta do Efesu a povolal k sobě starší z církevní obce. Když k němu přišli, řekl jim: „Vy víte, jak jsem si u vás počínal od prvního dne, kdy jsem vstoupil do Asie, i po celý ostatní čas. Sloužil jsem Pánu se vší pokorou, se slzami a ve zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Neopomenul jsem nic z toho, co by vám bylo k užitku, ale hlásal jsem vám to a učil vás tomu veřejně i po domech. Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše. A nyní mě to uvnitř všechno nutí k tomu, abych šel do Jeruzaléma. Co mě tam potká, nevím. Jen od města k městu mi Duch Svatý dosvědčuje a říká, že mě čekají pouta a soužení. Ale můj život nemá vůbec pro mě cenu, jen když dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše: vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti. Konal jsem mezi vámi cesty a hlásal království (Boží). A nyní já vím, že nikdo z vás mou tvář už nespatří. Slavnostně vám tedy dnes prohlašuji: Zahyne-li někdo, já na tom vinu nemám! Nic jsem nezameškal, ale zvěstoval jsem vám všechno, co rozhodl Bůh.“
Ve Skutcích apoštolů jde o závěrečnou řeč, kterou pronáší Pavel před představiteli efezských křesťanů v Milétě. V ní rekapituluje své misijní úsilí, protože tuší, že jeho cesta do Jeruzaléma pro něj neskončí příliš šťastně. Autor Skutků ve chvíli, kdy psal svůj spis, už věděl, jaký obrat události vzaly, a tak Pavla prezentuje jako vzor ideálního apoštola, jako již uznávanou veličinu. To v době Pavlova života vůbec nebylo tak jednoznačné. Teprve s odstupem času se ukázalo, že Pavlovo rozhodnutí pro víru v Ježíše Krista „bez Zákona“ bylo správným krokem. A to, i když to opravdu (historicky) v důsledku stálo Pavla život.
V tomto proslovu, který je vložen Pavlovi do úst, je v jistém ohledu zajímavá zejména poslední část, v níž Pavel konstatuje, že jako hlasatel evangelia udělal všechno, co se dalo, a pokud „někdo zahyne“, není to jeho problém ani vina. Je dobře si uvědomovat, že člověk musí nasadit všechny své síly, aby splnil své poslání, svůj životní úkol, ale nemůže na sebe brát zodpovědnost za rozhodnutí a život někoho jiného (dospělého člověka). I když to vypadá samozřejmě, není vždy snadné takovou situaci ustát.
Jan 17,1-11a
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“
Toto čtení z Janova evangelia přináší první část tzv. Ježíšovy velekněžské modlitby. Ježíš stojí před rozhodujícím okamžikem svého života, jenž znamená rozhodnutí obětovat vlastní život. Synoptická tradice má na tomto místě Ježíšův zápas (modlitbu) v Getsemanech. Ježíš (stejně jako Pavel ve Skutcích) rekapituluje své poslání od Otce a jeho naplnění. Vše, co až do tohoto okamžiku dělal, bylo zacíleno na zjevení pravé Boží podoby, podstaty Božího bytí, jímž je láska. V Ježíši se zjevuje pravá Boží tvář, proto ti, kdo věří Ježíše, Boha poznávají (znají jeho jméno, mají v sobě jeho slovo). Ježíš na konci svého života prosí za ně, protože tak jako svět temnoty nenávidí jeho samotného, bude nenávidět i je. Jsou a budou ohrožováni zlem a potřebují Boží ochranu, Boží sílu. Ježíš je oslaven ve svých učednících, v těch, kdo pokračují v jeho poslání, v jeho vztahu k Bohu a v jeho nasazení pro záchranu světa, tedy pro jeho návrat k Bohu. Ježíš chce být oslaven i v nás, protože i my jsme jeho následovníci. I od nás očekává, že půjdeme jeho cestou v síle zakotvenosti v Bohu. Oslavení, o němž tu je řeč, není něco ve smyslu triumfálního pochodu nebo velkolepých slavností, nýbrž jde o zjevení pravdy, zjevení Boha jakožto Boha a zjevení díla jakožto díla Božího. Ježíš má být oslaven ve svých učednících, tedy má se stát zřejmým, že jejich život a působení jsou Božím dílem, pokračováním toho, jak se Bůh dal a dává poznat v Ježíši.
Středa 20. 5. 2026 – 7. týden velikonoční
Sk 20,28-38
Pavel řekl starším církevní obce v Efezu: „Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si (Kristus) získal vlastní krví. Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci a že stádce šetřit nebudou. Ano, z vašeho vlastního středu povstanou lidé, kteří se budou snažit převrácenými řečmi strhnout za sebou učedníky. Proto buďte bdělí a pamatujte na to, jak jsem já po tři léta ve dne v noci neustále se slzami každého zvlášť napomínal. A nyní vás tedy odporoučím Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vzdělávat a zjednat dědictví (ve společenství) všech posvěcených. Stříbro, zlato ani šaty jsem od nikoho nežádal. Víte sami, že tyhle moje ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Ve všem jsem vám dal příklad, jak se takto vlastní prací máme ujímat potřebných a pamatovat tím na slova Pána Ježíše, protože on řekl: Blaženější je dávat než dostávat.“ A po těch slovech poklekl a s nimi se všemi se pomodlil. Všichni se dali do hlasitého pláče, objímali Pavla a líbali ho. Nejvíce je zabolelo to slovo, že jeho tvář už více nespatří. Potom ho vyprovodili k lodi.
Autor Skutků pokračuje v Pavlově řečí na rozloučenou. Z ní je již jednoznačně patrné, že Pavel je autoritou a příkladem pro autorovy současníky i následující generace. Autor již píše za situace, kdy se v církvi objevují ve větší míře různé odklonné tendence, a proto před nimi varuje. Charakteristikami dobrého služebníka církve (pastýře) a do značné míry každého křesťana pak je: starost o jednotlivce, modlitba za obec jako celek i každého v ní, nezištnost a naopak snaha dávat ze svého, nakolik to jde, ujímat se potřebných a být velkorysý. Tato Pavlova „sebecharakteristika“ ve Skutcích do značné míry odpovídá i historické realitě, jak ji můžeme najít v Pavlových autentických listech. Být představeným znamená na prvním místě sloužit prospěchu obce, a to podle potřeby na různých rovinách: duchovní, materiální, organizační, manažerské…
Efezané museli akceptovat, že Pavla už neuvidí, že jejich společný čas došel ke konci. Rozloučit se s minulostí (lidmi, událostmi, věcmi…), propustit ji a obrátit se do přítomnosti není zrovna lehké. Bez toho však není budoucnost. Rituál rozloučení je u toho důležitý. Okamžiky štěstí, radosti, pohody je třeba vychutnat, ale nelze je zadržet. Je třeba za ně být vděčný, ale nelpět na nich a žít přítomností, protože ona přináší stále nové výzvy. Ani Pavlovi se jistě nechtělo opouštět prostor jistoty, zázemí, jistého úspěchu a vydat se do nejistoty, vstříc situaci, o níž věděl, že nebude snadná.
Jan 17,11b-19
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím (ještě) ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“
Také v Janově evangeliu jde o pokračování Ježíšovy velekněžské modlitby, tedy i jeho odkazu učedníkům. Ježíš znovu připomíná, že základní charakteristikou učedníků (obce) je jednota, jež je podílem na jednotě Syna a Otce a spočívá v zachovávání slova, tedy spojení s Ježíšem (víry v jeho poslání od Otce). Tento podíl na jednotě Otce a Syna, na Bohu, má být pro učedníky zdrojem radosti v plnosti. Ježíš odchází k Otci, ale učedníci zůstávají ve světě, kde jim připadá podobné poslání jako Ježíši samotnému – konfrontace se světem hříchu a zla. Zůstat ve světě je nutnost, nelze z něj utéci, se zlem je třeba bojovat, proto Ježíš prosí Otce o sílu pro učedníky. Být posvěcen v pravdě, jíž je Otcovo slovo, znamená vytrvat ve vztahu k Bohu, ve víře, jednotě a lásce. Pravda v biblickém pojetí není prostě shoda výroku se skutečností, pravda logická, nýbrž jde o existenciální skutečnost, věrnost, zakotvení, spolehlivost. Ježíš prosí Otce, aby učedníkům takový podíl na svém bytí daroval, aby je jím držel v jejich zápase se zlem i Zlým. Ježíš se zasvětil pravdě, tedy Boží lásce k lidem, a míní tím svou oběť života. Ten dává k dispozici, aby jeho učedníci přijali tuto pravdu do svého života, a to každý tam, kde je, kam byl povolán a postaven.
Čtvrtek 21. 5. 2026 – 7. týden velikonoční
Sk 22,30; 23,6-11
Velitel (posádky v Jeruzalémě) chtěl vědět najisto, z čeho židé Pavla obviňují. Dal ho tedy na druhý den vyvést z vězení a přikázal, aby se shromáždili velekněží a celá velerada. Pak dal Pavla dovést dolů a postavit před ně. Pavel věděl, že jedna část patří ke straně saducejské a druhá k farizejské. Proto zvolal k veleradě: „Bratři, já jsem farizeus, syn farizeů! Stojím před soudem kvůli naději ve vzkříšení mrtvých!“ Jak to řekl, farizeové a saduceové se začali mezi sebou přít, a shromáždění se rozštěpilo. Saduceové totiž říkají, že není vzkříšení, ani andělé, ani duchové, kdežto farizeové to všechno vyznávají. A tak se rozpoutal velký křik. Někteří učitelé Zákona z farizejské strany povstali, dali se do hádky a volali: „Neshledáváme na tomto člověku nic zlého! A co když s ním (skutečně) mluvil duch nebo anděl?“ Když se ta hádka vzmáhala, dostal velitel strach, aby snad Pavla nerozsápali. Proto poručil, aby přišel dolů oddíl vojska, vyrval jim ho a odvedl zase do pevnosti. V noci potom přistoupil k němu Pán a řekl mu: „Neztrácej odvahu! Jako jsi o mně vydával svědectví v Jeruzalémě, tak musíš vydávat svědectví také v Římě.“
Závěrečná etapa Pavlovy činnosti i jeho života je známa pouze ze Skutků apoštolů. V Listu Římanům Pavel v závěru listu vyjadřuje obavu z přijetí v Jeruzalémě. Jeho obavy se naplnily; podle Skutků byl obviněn ze znesvěcení Chrámu, a v důsledku toho uvězněn římskou posádkou v Jeruzalémě, posléze transportován do Césareje Přímořské a po dvouletém věznění deportován do Říma, kde byl po nějakém čase (Skutky mluví o dvou letech jeho domácího vězení) popraven. Pavel je předveden před veleradu a další představitele židovstva. Ve svém proslovu využívá svých znalostí poměrů a podaří se mu obě nábožensko-politické frakce zastoupené ve veleradě dostat do konfliktu kvůli otázce vzkříšení z mrtvých, na něž věřili farizejové, ale ne saducejové. Byla to sice dobrá taktika, ale jeho situaci nijak nezlepšila. Naopak. Nicméně ani tato nezáviděníhodná situace Pavlova se nevymkla z Božího řízení a Pavel se nakonec dostal do Říma, kam měl tak jako tak namířeno. Sice za zcela jiných okolností, než plánoval, ale přece.
Boží cesty vedou leckdy pro člověka stezkami těžko pochopitelnými a nepředvídatelnými, ale nakonec vždy k cíli. Ovšem jde o cíl Boží, ne tak jednoduše člověka samotného. Cesty k dosažení cíle totiž leckdy vedou složitě a přes překážky a útrapy, že člověk by si je nikdy nezvolil a raději by se cíle vzdal, kdyby věděl, čím pro jeho dosažení musí projít.
Jan 17,20-26
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“
Jde o závěr tzv. velekněžské modlitby, v níž Ježíš prosí nejen za své nejbližší učedníky, ale za celé následující generace, které budou stát v tradici víry. Tedy nakonec i za nás dnes. Ježíš stále opakuje svou prosbu o jednotu. Tato prosba dodnes neztratila nic ze své aktuálnosti – nejednota křesťanů, jejich vzájemné boje, nenávist a osočování přispívají k tomu, že svět nevěří v Boží zvěst. Skrze Ježíše je možné poznat pravou tvář Boha: poznání jména je poznáním osoby, je poznáním vedoucím ke společenství s ní. Toto uvedení do tajemství Boha-Otce znamená podíl na lásce, kterou Otec miluje Syna, tedy na lásce, jež je podstatou jeho bytí.
Tvrdíme-li, že jsme Ježíšovými učedníky a následovníky, že máme skrze něj přístup k Otci, pak to musí být patrné na našem křesťanském životě. Jednota, jež se vyznačuje úctou ke každému jinému křesťanovi, a láska, jež je ochotná se vzdát svých nároků (je to láska, jíž Otec miluje Syna), jsou charakteristikami takového společenství, o něž Ježíš ve své modlitbě mluví. Kde takové postoje nejsou, tam je těžké mluvit o následování Ježíše Krista a vydávat takové svědectví, aby skrze ně svět uvěřil. Ježíšova zaslíbení v jeho prosbě jsou velká, ale také kladou velkou zodpovědnost na ty, jimž jsou adresována.
Pátek 22. 5. 2026 – 7. týden velikonoční
Sk 25,13b-21
Král Agrippa a Bereniké zavítali do Césareje; přišli pozdravit Festa a zdrželi se tam více dní. Festus přitom předložil králi Pavlův případ: „Je tady ve vazbě ještě z Felixovy doby jeden vězeň. Když jsem byl v Jeruzalémě, velekněží a židovští starší podali na něho žalobu a žádali, aby byl odsouzen. Odpověděl jsem jim, že Římané nemají ve zvyku, aby vydali nějakého člověka dříve, než by obžalovaný měl svoje žalobce před sebou a než by se mu dostalo příležitosti hájit se proti obvinění. Když sem tedy přišli, hned druhý den jsem bez odkladu zasedl k soudu a nařídil toho muže předvést. Žalobci se sice postavili proti němu, ale nekladli mu za vinu žádnou ze špatností, které jsem předpokládal. Měli proti němu jen nějaké sporné otázky o jejich náboženství a o nějakém mrtvém Ježíšovi, o kterém však Pavel tvrdil, že žije. Já jsem byl na rozpacích, co s těmi spornými otázkami. Proto jsem se ho zeptal, zdali by nechtěl jít do Jeruzaléma a tam se dát soudit v tomto sporu. Ale Pavel podal odvolání, aby byl ponechán ve vazbě, dokud by o něm nerozhodl císař. Proto jsem nařídil, aby zůstal ve vězení, až ho budu moci poslat k císaři.“
Skutky se v závěru věnují Pavlovu osudu po jeho příjezdu do Jeruzaléma. V této části líčí Pavlovo setkání s „králem“ Agrippou II. (tento titul oficiálně neměl) a jeho sestrou Bereniké (tato Bereniké je známa pro svůj milostný vztah s římským císařem Titem) za prokurátora Festa (nejspíš 60-62 n. l.). Římský prokurátor Festus neshledal v Pavlově počínání nic protizákonného, proto byl připraven jej propustit, ale Pavel se podle jeho slov odvolal k císaři, tedy k soudu v Římě. Autorovi Skutků jde o to ukázat, že křesťanství, jak ho reprezentuje Pavel, není nic „protistátního“, ba naopak. Pavlův osud je svým způsobem velmi podobný Ježíšovu – také Ježíše chtěl Pilát propustit, ale „nebylo mu to dovoleno“. Mocní mají své výmluvy.
Ačkoliv je velmi často jasné, že někdo, kdo je obviněn, je nevinný, že věci jsou jinak, přesto se nevinu nepodaří z nejrůznějších důvodů obhájit. Velmi často ze sobeckých důvodů žalobců a pomlouvačů, kvůli zachování prestiže, z nenávisti vůči nespravedlivě obviněnému či lhostejnosti je nevinný člověk odsouzen nebo veřejně i neveřejně ostouzen. Pomlouvačné a nepravdivé řeči a výroky jsou jedním z nejhorších hříchů, protože se proti nim de facto nelze účinně bránit, žijí pak svým životem a dotyčnému, proti němuž jsou namířeny, doslova ničí život, i když nemusí jít o žádný veřejný soud, což je umocňováno možnostmi současných komunikačních prostředků. Za socialismu bylo takovou pomluvou nepravdivé či nepodložené nařčení ze spolupráce s StB, dnes to může být obvinění ze sexuálního zneužívání nebo korupce, i když se dotyčný člověk ničeho takového úmyslně vůbec nedopustil. Taková nařčení či obvinění mají fatální důsledky.
Jan 21,15-19
Když (se Ježíš ukázal svým učedníkům a) posnídali, zeptal se (Ježíš) Šimona Petra: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, (synu) Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno ty víš, že tě miluji!“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce! Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“
Zmrtvýchvstalý Ježíš se v závěru Janova evangelia obrací na Petra, který byl chápán jako vedoucí figura Dvanácti. Petr, který vždy stál vpředu, musí na tři Ježíšovy otázky odpovědět pokorně a opakovaně vyznávat svou lásku k němu. Jako by nestačila jedna odpověď, je znovu a znovu dotazován. Asi nestačila, protože Petr musel do hloubky své bytosti (a skrze jeho osobu každý, kdo chce stát v čele) pochopit a přijmout, že autorita je službou a musí spočívat na principu lásky (k Ježíši). Bez lásky se autorita stává či může stát bezcitným výkonem moci, automatismem moci. Když je autorita vykonávána na základě skutečné lásky, velmi často může vést k tomu, co Ježíš Petrovi předpovídá: k obětování života, k sebedarování. Nemusí končit vždy fyzickou smrtí, ale vždy vede k tomu, že člověk se vydává a dává všanc beze zbytku ve prospěch těch, kdo jsou jeho autoritě svěřeni. To je cesta, na niž Ježíš, a to jako zmrtvýchvstalý Pán, Petra zve – cesta následování v lásce bez podmínek, cesta ke smrti a zmrtvýchvstání, a to každodenně. Nejde jen o smrt fyzickou a následný život v plnosti Božího království, ale o každodenní podíl na smrti a zmrtvýchvstání Ježíšově službou autority druhým.
Sobota 23. 5. 2026 – 7. týden velikonoční, vigilie Seslání Ducha sv.
Sk 28,16-20.30-31
Když jsme dorazili do Říma, dostal Pavel dovolení, že může bydlet sám s vojákem, který ho hlídal. Za tři dni potom svolal si tamější židovské přední muže. Když se sešli, řekl jim: „Bratři, já jsem neudělal nic proti (izraelskému) lidu ani proti zvykům přijatým od předků. Přesto však jsem byl z Jeruzaléma v poutech vydán do moci Římanům. Ti mě po výslechu chtěli propustit, protože jsem se nedopustil žádného provinění, za které bych zasluhoval smrt. Když se však židé proti tomu stavěli, byl jsem nucen odvolat se k císaři, ale ne proto, že bych chtěl na svůj národ něco žalovat. Kvůli tomu jsem si přál, abych vás mohl uvidět a promluvit s vámi. Vždyť pro naději Izraele (v Mesiáše) nosím tenhle řetěz.“ Celá dvě léta zůstal pak ve svém najatém bytě a přijímal všechny, kdo k němu přicházeli. Zcela otevřeně a bez překážek hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu.
Závěrečné verše Skutků apoštolů hovoří o dvouletém Pavlově domácím vězení v Římě. Pavel se obrací na Židy, přestože předtím působil především mezi pohany. Pavlovi jeho soukmenovci a jejich víra nezůstali lhostejní, záleželo mu na zvěstování evangelia všem. Ačkoliv je Pavel v domácím vězení, přes to bez omezení hlásá evangelium. Pro autora Skutků je nejdůležitější skutečností to, že je hlásáno evangelium. Tomu nemohou zabránit žádné lidské překážky, protože evangelium je Boží záležitostí, je silou, která se dokáže prosadit. Pavel se stal velmi efektivním Božím nástrojem, protože se dal Bohu zcela k dispozici.
Pavel využíval všech svých schopností, aby lidem sdělil „své“ evangelium. A Skutky vyprávějí o tom, že ani tehdejší lidé nebyli tak úplně nakloněni v ně uvěřit. A přesto se tak stalo. Pavlovo hlásání evangelia bylo zaměřeno na podstatu zvěsti, nebylo zavaleno spletí nesrozumitelných výpovědí, pro adresáty nebylo třeba si v něm prosekávat cestu k jádru, k ukryté Šípkové Růžence. A všechno to směřuje k tomu, co opravdu znamená, že Bůh se stal člověkem, co nového přineslo vtělení. Dosud jsme to nevzali úplně vážně. Jsme tělem a Bůh hmotu i naši tělesnost nejen stvořil, ale také posvětil na nejvyšší míru, když se stal člověkem a když se nám dává ve formě těla, hmotného chleba a vína. Víc než kdy jindy dnes záleží na věrohodnosti hlasatele, zda skutečně věří tomu, co říká, zda z toho také sám žije, zda má rád život a lidi, dokáže se radovat i sdílet bolest, zda je autentický, zda něco pozitivního vyzařuje. Automatismus víry dnes nefunguje. Pro Pavlovy posluchače bylo hlásání nové a bořilo navyklé představy a přesvědčení, která jim vyhovovala, pro dnešní lidi je už mnohé oposlouchané, nicneříkající, nesrozumitelné, ale nejde jen o to říci to lépe, nýbrž ukázat životnost a životadárnost toho, co je hlásáno. V tom je současná situace podobá té Pavlově.
Jan 21,20-25
Petr se obrátil a viděl, jak za ním jde učedník, kterého Ježíš miloval a který ležel při večeři na jeho prsou a zeptal se: „Pane, kdo tě zradí?“ Když ho tedy Petr viděl, zeptal se Ježíše: „Pane, a co on?“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže chci, aby zůstal, až přijdu, proč se o to staráš? Ty mě následuj!“ Mezi bratry se proto rozšířila řeč, že ten učedník nezemře. Ježíš však Petrovi neřekl: „Nezemře“, ale: „Jestliže chci, aby zůstal, až přijdu, proč se o to staráš?“ To je ten učedník, který o tom všem vydává svědectví a to všechno zaznamenal a víme, že jeho svědectví je pravdivé. Je však ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš vykonal. Kdyby měla být vypsána každá zvlášť, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané.
Závěr Janova evangelia mluví o specifickém postavení učedníka, kterého Ježíš miloval. Tento učedník tvoří jakýsi protiklad vůči Petrovi. Tyto postavy symbolizují dva základní principy vedení a života církve – autoritu a charisma (lásku). Jedno bez druhého nemůže fungovat, oba principy jsou Božím darem. Někdy máme jako Petr příliš mnoho starostí o to, co se nás netýká. Petr dobře chápal, že onen milovaný a milující učedník má něco víc než on. Nejspíš z toho byl nesvůj. Ježíš mu sice svěřuje úkol stát v čele a sloužit autoritou, ale také mu dává jasně najevo, že to není všechno. Ježíš je Pánem, on rozhoduje a volí si lidi k úkolům, jak on chce. Ne vždycky jsme ochotni se s tím smířit.
Zachytit všechno, co se vztahovalo k Ježíšovi, bylo prostě nemožné. Evangelia jsou reflexí nad zkušenostmi s Ježíšem, vyznáními víry v něho, svědectvími, otevřením cesty pro další generace, aby i ony učinily na základě jejich svědectví svou zkušenost.
24. 5. 2026 – Slavnost Seslání Ducha svatého
Sk 2,1-11
Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“
Letnice (něco jako naše dožínky) patřily ke třem velkým židovským poutním svátkům (Velikonoce-Pascha, Letnice a Svátky stánků), při nichž bylo žádoucí putovat do Jeruzaléma a účastnit se obřadů v Chrámu. Do Jeruzaléma přicházeli i zbožní Židé z diaspory, z různých koutů tehdejšího (obydleného) světa kolem Středozemního moře (oikumené) na svátky. Patřilo to k vyjádření jednoty židovstva a osobní zbožnosti, i když Židé z diaspory se nemohli poutních svátků v Jeruzalémě účastnit každý rok, zatímco pro místní (obyvatele starověké Palestiny) Židy to patřilo k náboženským povinnostem, které plnili i Ježíš a jeho rodina.
Učedníci společně s Ježíšovými příbuznými, Ježíšovou matkou a ostatními ženami slaví Letnice v Jeruzalémě. Darem Ducha se toto společenství ustavuje jako církev. Tak se naplňuje Ježíšův odkaz. Vyvolením Dvanácti i shromažďováním učedníků – mužů i žen – kolem sebe Ježíš církev založil ve smyslu společenství, které s ním bylo spojeno. Po jeho smrti je darem Ducha toto společenství ustaveno jako „instituce“ s posláním svědčit a hlásat evangelium a tak pokračovat v Ježíšově díle. On je v této své církvi přítomen právě skrze Ducha. Duch přináší jednotu. Vyprávění tvoří jakýsi kontrapunkt k příběhu s babylonskou věží, v němž lidé ztrácejí schopnost si rozumět navzájem. Zde ji nalézají. Přestože jsou z různého prostředí, různých jazyků, tak rozumějí onomu základnímu poselství, jež je jim sdělováno. Dar srozumitelnosti je velkým darem, o nějž je třeba usilovat i prosit. Výčet národů, jak je udává autor Skutků, odpovídá nejspíš rozšíření křesťanství ke konci 1. století n. l. Scéna seslání Ducha sv. je jakýmsi shrnujícím vyprávěním o počátku církve, jakýmsi „iniciačním rituálem“, jímž se ustavuje církev jako společenství jednoty v Duchu sv. –
Od učedníků – obyčejných obyvatel Galileje, neučených rybářů – se toho nedalo v očích zbožných poutníků moc čekat, a přesto najednou byli přítomní zasaženi zvěstí, které rozuměli. Apoštolové k nim mluvili tak, že se každý z posluchačů cítil osloven ve svém vlastním jazyce, ve svém vlastním způsobu myšlení. Byl to dar shůry, který však potřeboval lidského prostředníka. I dnešní člověk potřebuje slyšet o velkých Božích skutcích ve srozumitelném podání, potřebuje slyšet, kdo a jaký je Bůh bez pohádkového či mytického nánosu, co znamená, že Ježíš z Nazareta je víc než velký člověk, že dary Ducha nejsou minulostí, že jsou i dnes, byť mají možná civilnější podobu než extatická vytržení.
1 Kor 12,3b-7.12-13
(Bratři!) Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“ Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.
Jestliže tedy člověk je schopen věřit a vyznat, že Ježíš je Pán, pak si – dle slov Pavlových – může být jist tím, že je v něm přítomen Duch sv. Nejde tedy o nic zázračného, nýbrž o vědomí toho, že víra, skutečná víra, v Krista je možná jen za působení Ducha sv. Text z 1 Kor je zkrácen, aby bylo zdůrazněno, že Duch ve věřících působí, a to nikoliv pro jejich zásluhy či vhodnost, nýbrž pro blaho celku, celého společenství. Dary, talenty a nejrůznější obdarování, která člověk má, nemá pro sebe, pro svou slávu, nýbrž pro ostatní, aby společně s nimi budoval Boží království na zemi.
Jan 20,19-23
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Učedníci sice slyšeli, že Ježíš žije, ale přesto tomu moc nevěří a mají strach, tak se schovávají za zamčenými dveřmi. Ježíš však překonává bariéry strachu, symbolizované těmi zavřenými dveřmi, a objevuje se mezi učedníky. Živý Ježíš je tam, kde jsou jeho učedníci, jeho církev. Jeho základní poselství pro učedníky i pro následující generace, církev, zní „pokoj vám“. Nejde o poklid, nýbrž o naplnění eschatologických příslibů – šalom není jen o míru a poklidu, nýbrž o naplňování života ve společenství s Bohem. Ježíš pak dokládá, co znamená tento šalom, totiž přítomnost Ducha sv. a sílu k obnově světa. Odpouštění hříchů je eschatologickým darem, darem Boží přítomnosti, protože hříchy může odpouštět jen Bůh. Společenství učedníků tedy dostává moc budovat Boží království tím, že může jednat v síle Ducha, navracet svět/člověka do stavu „nevinnosti“, do života s Bohem a jeho Synem. Není to „čáry máry fuk“ a všechno je zase krásné jako v pohádce. Jde o vnitřní proměnu člověka, který se může postavit zlu, který může být obnoven v síle jednat dobře, budovat novou realitu. Tím je mu také nabízena budoucnost. Ten, kdo nechce toto odpuštění, tuto Boží moc, zůstane sice živý, ale bez budoucnosti.
Narážka na strach před židy posunuje horizont textu časově jinam, do doby vzniku evangelia, tedy ke konci 1. století, kdy byli židokřesťanské vyloučeni ze synagogy v oblastech, kde působily v rámci synagogálního společenství tzv. janovské obce, tedy na severu a severovýchodě Palestiny.