Pondělí 1. 6. 2026 – 9. týden v mezidobí
2 Petr 1,2-7
Milovaní! Milost vám a pokoj kéž se rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Jeho božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro dosažení spásy a bohabojného života, totiž tím, že poznáváme toho, který nás povolal, (aby se projevila) jeho sláva a moc. A proto jsme od něho dostali vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která (ovládá) svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí (tomu), abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec.
Začátek 2. listu Petrova, listu, který je současným bádáním považován za nejmladší novozákonní knihu; jeho vznik je kladen na počátek 2. století. Jde opět o pseudepigraf, tedy spis, který je vydán pod jiným jménem než skutečného autora. Autor i po vzoru listů Pavlových přeje svým adresátů milost a pokoj, ale i na víc růst v poznání Ježíše Krista. Pro autora je Ježíš zdrojem božské moci, která dovoluje člověku účast na Božím životě, což znamená odmítnutí všeho zla. Zlo nemůže v člověku koexistovat s božstvím. Aby člověk zlo ve světě i v sobě překonal, je skrze víru v Ježíše Krista vybavován Boží milostí. Autor pak podává zřetězený katalog ctností, jež začíná vírou (tedy životem postaveným na víře ve smyslu existenciálním, vztahovým) a končí láskou, a to v jejím univerzálním rozměru.
Mk 12,1-12
Ježíš začal mluvit (k velekněžím, učitelům Zákona a starším) v podobenstvích: „Jeden člověk vysázel vinici, obehnal ji plotem, vykopal lisovací nádrž a vystavěl strážní věž, pronajal (vinici) vinařům a vydal se na cesty. V určený čas poslal k vinařům služebníka, aby mu od vinařů vyzvedl (podíl) z výtěžku vinice. Ale oni ho popadli, zbili a poslali nazpět s prázdnou. Zase k nim poslal jiného služebníka; tomu rozbili hlavu a potupili ho. Dalšího poslal, a toho zabili. Stejně se vedlo mnoha jiným; jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého jediného syna. Toho k nim poslal naposled; myslel si: ‚Na mého syna budou mít ohled.‘ Ale vinaři si mezi sebou řekli: `To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví bude naše!‘ A popadli ho, zabili, a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán té vinice? Přijde, vinaře zahubí a vinici svěří jiným. Copak jste nečetli toto místo v Písmu: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné‘?“ Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z lidu; poznali totiž, že tím podobenstvím mířil na ně. Nechali ho tedy a odešli.
Toto Ježíšovo podobenství v sobě nese důležité poselství o Ježíši samotném – o jeho údělu i o jeho statutu Syna. Je namířeno na židovský establishment (jde o podobenství vyprávěné Ježíšem v rámci jeho posledního týdne života v Jeruzalémě), jenž se hodlá Ježíše zbavit, protože je příliš populární, protože příliš odhaluje falešnost jejich počínání. Tak jako oni zlovolní vinaři i židovští představitelé navazují na tradici odmítání až likvidaci těch, kdo hlásali Boží vůli, proroků, v tom, že se chystají zlikvidovat Ježíše. Izrael je vinicí, oni jde – ona patří Bohu a jeho Synu, oni ji však chtějí pro sebe, oni chtějí být pány vinice-Izraele. Ježíšovo podobenství je varováním pro jeho oponenty, varováním před důsledky jejich činu, k němž se chystají. Varováním i v tom smyslu, že jejich snaha, jež povede k odstranění právoplatného dědice, je marná. Právě skrze jejich čin bude založena nová stavba. Oni o svou moc přijdou, ale Bůh bude ve svém úsilí pokračovat, Bůh se své vinice, svého vyvoleného lidu nevzdá. To je vyvedlo z míry, protože to dobře pochopili, ale nechtěli si to připustit. Báli se totiž lidí, tak Ježíše pro danou chvíli nechali být.
Na začátku Markova evangelia jsou to farizejové a herodiáni, kdo by chtěli Ježíše zlikvidovat, protože je svobodný v interpretaci Zákona a ukazuje falešnost jejich interpretce, jež se v důsledku obrací proti člověku, na konci jsou to i vrcholní představitelé židovstva, kteří jsou vedeni stejnou snahou. Ježíš vadí, protože má moc, protože má úspěch, protože je to vnitřně svobodný člověk, protože se angažuje ve prospěch těch, jimiž oni pohrdají, ale hlavně protože ohrožuje jejich postavení, jejich moc a vliv, jejich dobrá bydla.
Úterý 2. 6. 2026 – 9. týden v mezidobí
2 Petr 3,12-15a.17-18
Milovaní! Očekávejte a urychlujte příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru. Ale my čekáme – jak on to slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost. Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji. Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! Milovaní, víte to už napřed. Proto si dávejte pozor, abyste nepozbyli svou pevnost tím, že byste se dali strhnout bludnými názory špatných (lidí). Ať spíše rostete v milosti a poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní i až do dne věčnosti! Amen.
I Druhý list Petrův obsahuje krátkou apokalypsu, podobně jako autor Zjevení Janova mluví o nové zemi a novém nebi, tedy o nové realitě, která se od té současné pozemské liší spravedlností, to znamená obnovou Božího záměru se stvořením, posvátností. Kdy ovšem nastane příchod Božího království je mimo dosah lidského poznání. Autor oživuje očekávání druhého Ježíšova příchodu, které v té době již poněkud ustupovalo do pozadí. Krátkým apokalyptickým líčením zpřítomňuje vědomí toho, že tento svět je pomíjivý a nedokonalý a že bude nahrazen něčím radikálně novým, dobrým. Očekávání Ježíšova příchodu je třeba vyplnit dobrým životem, je to darovaný čas k tomu, aby se člověk osvědčil i v zápase s herezí. V době sepsání listu už docházelo k různým názorovým konfliktům, k zápasu s gnózí, k odpadům a skandálům. Před tím autor listu varuje.
Druhý příchod Kristův už ani pro nás není zrovna žhavým tématem, nicméně autorova výzva k dobrému životu je aktuální stále. I k chápání času jako daru. Je nám darován čas našeho života, abychom ho naplnili dobrými věcmi. Křesťané mají urychlovat tento příchod tím, že budou žít ve shodě s Boží vůlí, Boží svatostí, tedy podílet se na budování Božího království už na zemi. Nesmějí se od toho nechat odvrátit nejrůznějšími falešnými nabídkami, fake news, desinformacemi, populistickými sliby ráje na zemi, nezřízenou touhou po moci, majetku, postavení …, ale ani falešným klidem a útěkem mimo realitu.
Mk 12,13-17
(Nepřátelé) poslali k Ježíšovi několik farizeů a herodovců, aby ho chytili za slovo. Ti přišli a řekli mu: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a na nikoho nedbáš. Nehledíš na to, čím kdo je, ale učíš cestě k Bohu podle pravdy. Je dovoleno platit daň císaři, nebo ne? Máme ji platit, nebo nemáme?“ On však prohlédl jejich pokrytectví, a proto jim odpověděl: „Co mě pokoušíte? Podejte mi denár, ať se podívám!“ Podali mu ho a on se jich zeptal: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Ježíš jim řekl: „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ A velmi nad ním užasli.
Evangelista líčí další ze situací, kdy se farizejové a herodiáni (a posléze i další) snažili Ježíše zahnat do úzkých na rovině politické (ne)loajality. Napřed mu lichotí, aby ho navnadili na svou léčku. Ježíš se nenechá vmanipulovat do bezvýchodné situace buď-anebo. Z prekérní situace nastražené léčky se dostává obratně tím, že problém vrací na stranu nepřátelsky smýšlejících farizejů a herodiánů. Otázka placení daní byla otázkou politickou a Ježíš zdánlivě neměl na výběr – buď bude politicky loajální a znemožni se před lidmi, kteří měli římské správy po krk, nebo si zachová přízeň lidí a vystavuje se nebezpečí pronásledování ze strany Římanů. Ježíš jejich zlovolnou taktiku prohlédl a převezl je na celé čáře. Ne on, ale oni měli denár, na němž bylo vyobrazení císaře. Oni používali tyto „nečisté“ peníze, aniž z toho měli vnitřní problém. Tak je vehnal do úzkých on, protože oni byli v tomto ohledu svým způsobem kolaboranty. A pak jim dal lekci: platit daně nemá nic společného s úctou k Bohu. Respektovat světský řád neznamená protivit se Bohu. Bohu patří celý člověk, s celým svým životem, ten je člověk povinen žít v souladu s Božím zákonem lásky a svobody, to znamená také, že ho musí žít v daných podmínkách a možnostech. Člověk žije svůj život s Bohem ve světě a jeho řád musí respektovat, pokud není v rozporu s řádem Božím. A to placení daní ani mnoho dalších skutečností není.
Farizejům opět nešlo o věc samu, ale o diskreditaci Ježíšovu. To se jim opět nevyplatilo, znemožnili se sami. Heslo „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu“ není pragmatismem, úlitbou, dělením světa na pozemský a nebeský, nýbrž vyjádřením respektu ke skutečnosti, k řádu bytí. Bůh není konkurentem k pozemské skutečnosti, k člověku (císaři), nýbrž jako Pán všeho chce od člověka, aby žil v řádu věcí, v promyšleném respektování toho, co daný řád vyžaduje, v respektování pravdy a spravedlnosti.
Středa 3. 6. 2026 – 9. týden v mezidobí
2 Tim 1,1-3.6-12
Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, (aby hlásal) život slíbený v Kristu Ježíši, drahému synovi Timotejovi: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho Pána. Děkuji Bohu, kterému sloužím s čistým svědomím – jako už moji předkové – když na tebe pořád vzpomínám ve svých modlitbách dnem i nocí. A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal (svým) svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil (moc) smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. K jeho (zvěstování) jsem byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Proto také tohle trpím, ale nestydím se za to. Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil, až do onoho dne.
2 Tim bývá označován za Pavlovu duchovní závěť. Jde však s největší pravděpodobností o pseudepigraf. Jeho autor shrnuje Pavlovo dědictví a rozvíjí v nových podmínkách života křesťanské obce. Autor jménem Pavlovým vyzývá k obnově radikality víry, k nasazení se pro víru. Na konci 1. či přelomu 1. a 2. století (kdy pastorální epištoly asi vznikly) dochází k jisté únavě, ochabnutí nadšení a angažovanosti křesťanů, ale také ke konfliktům s většinovou společností a římskou mocí. Proto je připomínán Pavlův příklad nasazení pro evangelium, a to přes nejrůznější útrapy a problémy. Pavel je již osobou hodnou následování, vzorem a autoritou. I pro nás by měla platit ona poslední věta. „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil.“ Víme, na čem stavíme svůj život, a můžeme mít důvěru, že Bůh zůstává s námi, i když to tak nemusí vypadat, ani to nemusíme tak prožívat.
Mk 12,18-27
K Ježíšovi přišli saduceové, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: `Zemře-li někomu bratr a zanechá po sobě manželku, ale žádné dítě, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo sedm bratrů. První se oženil, a zemřel bez potomka. Jeho manželku si vzal druhý, ale i on zemřel bez potomka. Stejně tak třetí. A nikdo z těch sedmi nezanechal potomka. Poslední ze všech zemřela i ta žena. Kterému z nich bude náležet při vzkříšení, až vstanou? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Jste na omylu, protože neznáte Písmo ani Boží moc. Až (lidé) vstanou z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat, ale budou jako andělé v nebi. A co se týká mrtvých, že budou vzkříšeni, nečetli jste v Mojžíšově knize (na tom místě, kde je řeč o hořícím) keři, jak mu Bůh řekl: ‚Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův?‘ On není Bohem mrtvých, ale živých! Velmi se mýlíte!“
Dalšími debatéry, kteří chtějí Ježíše přivést do úzkých, jsou saduceové, tedy z velké části příslušníci aristokracie a kněžské vrstvy. Absurdní příklad, kterým chtějí Ježíše dostat do úzkých, vychází z levirátního zákona, kdy nejbližší příbuzný zemřelého si má vzít jeho ženu a zplodit mu s ní potomka. Jde o zachování rodu. Saduceové uvádějí tento příklad, protože nevěřili ve vzkříšení z mrtvých a chtějí tím ukázat, že tato víra je nesmyslná. Ježíš je, podobně jako farizeje a herodiány, převeze, protože demaskuje jejich nevíru a zlý úmysl. Zmrtvýchvstání neznamená prostou obnovu pozemského života, jde o novou realitu, která není poznamenána zánikem. I Ježíš argumentuje z Písma (z Mojžíše – zde z knihy Exodus 3) poukazem na Boží zjevení Mojžíšovi, kdy se Bůh představuje jako Bůh praotců, což dává smysl jen, když oni v něm žijí.
Čtvrtek 4. 6. 2026 – Slavnost těla a krve Páně
Dt 8,2-3.14b-16a
Mojžíš řekl lidu: „Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil, aby tě zkoušel, aby poznal, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. Pokořil tě, dal ti pocítit hlad a nasytil tě manou, kterou jsi neznal ani ty ani tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst. Nezapomeň tedy na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, který tě vedl po velké a strašné poušti, kde byli ohniví hadi a štíři, po pustině bez vody, který pro tebe vyvedl vodu z nejtvrdší skály, který tě sytil na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali.“
Člověk potřebuje naplňování svých základních životních potřeb, tedy i mít co jíst. Chléb je důležitý, a přece člověk potřebuje mnohem více, aby byl skutečně člověkem. To je pozoruhodně zakotveno už v Deuteronomiu (5. knize Mojžíšově). Mojžíš zde připomíná svým lidem, že tím základním darem je svoboda, osvobození z otroctví.
Není na místě podceňovat zajištění základních životních potřeb. Konec konců Bůh se o lid staral v tomto ohledu i na poušti, ale na materiálních statcích to nesmí zůstat. To nám neustále vnucuje okolní společnost, neustálý ekonomický růst, růst životní úrovně, zvyšování výroby…, takže lidé v honbě za tím ztrácejí to nejpodstatnější, co mají a mohou mít, a to svou svobodu, nezávislost na věcech, na mínění druhých, své vztahy k druhým, radost a spokojenost.
1 Kor 10,16-17
Bratři! Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.
Slavení eucharistie znamená manifestaci společenství, jednoty mezi lidmi a s Ježíšem, resp. skrze něho a s ním. Sice to zaznívá v modlitbě, ale tuto společnou účast na chlebě (a víně) vnímáme velmi omezeně. I v liturgii je třeba hledat místo pro vyjádření této jednoty. Občas třeba slavením eucharistie kolem oltáře, kolem stolu, pozdravením pokoje v kruhu spojenýma rukama. Měli bychom o tom víc přemýšlet.
Jan 6,51-58
Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“
Část Ježíšovy tzv. eucharistické řeči ze ž. kapitoly Janova evangelia. Toto evangelium nemá při poslední večeři slova nad chlebem a vínem, ale má je právě v této kapitole. Evangelista pracuje typicky s různým významem slov tělo a krev. Když Ježíš mluví o těle a krvi, tak říká: to jsem já, kdo se vám dává k dispozici, kdo se za vás dává, kdo s vámi chce tvořit jedno společenství, a to trvalé.
Mana byl dar z nebe, aby Židé nezemřeli hladem na poušti, Ježíš dává sám sebe v chlebu a vínu, a to jako zpečetění nikdy nekončícího společenství. Eucharistii a svou účast na ni je na místě vnímat i prismatem těchto Ježíšových slov. Slavení eucharistie má být jednotícím prvkem celého společenství, vrcholem společného života, ale také odkazem za hranice naší pozemské reality, podílem na věčnosti již v tomto čase.
Pátek 5. 6. 2026 – památka sv. Bonifáce
2 Tim 3,10-17
Milovaný! Tys byl se mnou, když jsem učil, (víš,) jak jsem žil, jakými úmysly (jsem se dával vést), jaká byla moje víra, shovívavost, láska a trpělivost; (byl jsi při tom,) když jsem byl pronásledován a trpěl v Antiochii, v Ikóniu i v Lystře. Jaká pronásledování jsem přestál a ze všech mě Pán vysvobodil! Tak i všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni. Ale s lidmi špatnými a s podvodníky to bude horší a horší: jsou to svedení svůdci. Ty se však drž toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, (abys dosáhl) spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.
2 Tim bývá považován za jakýsi duchovní odkaz Pavlův, i když tento list Pavel s velkou pravděpodobností nenapsal. Autor tu připomíná Pavlovy nejrůznější útrapy a jeho velkorysost, s níž všechno snášel. Křesťanství stojí ve znamení konfrontace se světem, který vyznává jiné hodnoty. Pronásledování patří k údělu Ježíšových učedníků. Ale horší než pronásledování je opuštění správné životní cesty. Ježíšův učedník se má orientovat podle slov Písma. Autor tu potvrzuje, že Písmo je inspirováno Bohem, a proto může mít normativní funkci pro život člověka.
Mk 12,35-37
Když Ježíš učil v chrámě, řekl: „Jak mohou učitelé Zákona tvrdit, že Mesiáš je syn Davidův? Vždyť sám David pravil v Duchu svatém: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Zasedni po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele pod nohy.‘ Sám David ho nazývá Pánem, jak tedy může být jeho synem?“ A lidé ve velkém počtu mu rádi naslouchali.
Ačkoliv Ježíš stojí v rodové linii Davidově, na tomto místě odmítá lidské představy, které jsou s Davidem coby ideálem mesiánského krále spojovány. Ježíš je mesiášem v jiném duchu, stojí nad Davidem. Právě ono vystoupení z představ tehdejšího světa a teologického myšlení bylo pro lidi jeho doby a společnosti inspirující.
Sobota 6. 6. 2026 – 9. týden v mezidobí
2 Tim 4,1-8
Milovaný! Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. Přijde totiž doba, kdy (lidé) nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím. Ty však buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia, dobře konej svoji službu. Já totiž mám už prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.
Autor listu nabádá k hlásání evangelia, pravdy, stůj co stůj, bez ohledu na to, zda se to lidem líbí nebo ne. Nejde o to vnucovat lidem evangelium, být jako svědci Jehovovy nebo jiní podobní, nýbrž reagovat na situaci z pozice víry a snažit se o pravdivost. Pravdu je třeba hájit, i když to přináší problémy. Je třeba odmítat všelijaké nepoctivé interpretace evangelia, zprava nebo zleva, jež z něho dělají nástroj k ovládání lidí nebo k manipulaci s nimi. Při obhajobě pravdy je třeba být trpělivý a věcný. A je třeba se vyhýbat všem možným zvěstím, vizím a sdělením, které vyvolávají senzaci davu. Víra se osvědčuje skutky, nikoliv frázemi.
Mk 12,38-44
Když Ježíš učil (zástupy), řekl: „Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“
Ježíš kritizuje víru stavěnou na odiv, náboženský formalismus a pokrytectví, zneužívání náboženských funkcí a postavení v rámci náboženského společenství. Opakem instrumentalizace náboženství pro vlastní cíle pak je v jeho očích jednání jedné chudé ženy, která z lásky k Bohu obětuje vše, co má. Ježíš nevyzývá učedníky, aby tuto vdovu následovali, ale aby si nastavili dobře priority a dívali se pod povrch věcí. Nápadné a velkolepé činy a akce jsou velebeny, opěvovány, medializovány, ale pro život společenství jsou mnohem zásadnějším přínosem neviditelné oběti obyčejných lidí, jejich každodenní poctivý život a odvaha dělit se s ostatními o čas, pozornost, hmotné statky i starosti a radosti.
Neděle 7. 6. 2026 – 10. neděle v mezidobí
Oz 6,3b-6
Snažme se poznat Hospodina! Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi. Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jak ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, ale má spravedlnost vyjde jak světlo, protože chci lásku chci, ne oběť, poznání Boha (chci) víc než celopaly.
Touha Boha po plném společenství s lidmi je mnohem větší než touha lidí po Bohu. Prorok Ozeáš se obrací na dva kmeny (Judu a Efraima), protože ty jediné zbyly po rozptýlení 10 kmenů ze severu, aby jim tlumočil Boží výzvu k obrácení, k návratu k Hospodinu. Připomíná jim jejich lehkovážnost, nestálost a nevěrnost. Přijde nepřízeň a jejich oddanost Hospodinu, jejich láska mizí jako ranní rosa v horku dne. Možná zachovávají formální úctu, ale jejich srdce je jinde. Proto jim Bůh ústy Ozeášovými připomíná, že primární je vztah, druhotná formální oběť, formální výraz úcty. To platí stejně i dnes, v tomto ohledu je Bůh stále stejný.
Řím 4,18-25
Bratři! Ačkoli Abrahám už neměl naději, přece doufal a věřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A třeba pozoroval, že jeho tělo je už neplodné – vždyť mu bylo skoro sto let – a že je neplodné i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla. Neprovinil se nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že (Bůh) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí. A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘. Ale v Písmu to není řečeno jen kvůli němu, ‚že mu to bylo uznáno‘, nýbrž i kvůli nám. I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.
Víra a důvěra Abrahámovy jsou nosným základem pro všechna následující pokolení. Pavel tu argumentuje ve prospěch víry (samozřejmě má na mysli víru v Boha jednajícího skrze Ježíše Krista, skrze jeho smrt a zmrtvýchvstání) oproti Zákonu, resp. oproti spoléhání se na plnění předpisů Zákona. Pro lidi Pavlovy doby ukřižovaný Ježíš jako spasitel, zachránce byl stejně obtížný k uvěření jako pro Abraháma a Sáru, že ještě mohou ve svém věku mít potomka. Boží cesty se vymykají lidským představám a pochopení. Pavel vyzývá své adresáty k důvěře v Boží jednání a Boží moc. Důsledkem této důvěry je ono uznání za spravedlivého, tedy úzké společenství s Bohem, vstup do prostoru jeho svatosti a moci.
Mt 9,9-13
Když Ježíš jednou šel (ze svého města), uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když Ježíš byl u stolu v (jeho) domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a s jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to zaslechl a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci a ne oběť.‘ Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
Ježíš zavolá a celník opustí svůj docela výnosný byznys, svou zabydlenost a jde. Neváhá a jde. Dokonce má takovou radost, že vystrojí hostinu, jíž se účastní Ježíš i jeho učedníci. Závistiví farizeové, ti ctnostní a morální „velikáni“, jak se sami vidí, chtějí opět Ježíše v očích druhých znemožnit. Nejdou přímo, ale přes učedníky. To je typický způsob takovýchto lidí. Jenže Ježíš to slyší a zahanbí je. Jejich zahleděnost do sebe, do vlastní dokonalosti, jejich neúprosnost ve vztahu k druhým je činí falešnými soudci, špatnými nástroji Boží lásky a spravedlnosti. Ježíš nabízí společenství, farizeové vyloučení. Ježíš nabízí soucit, zájem, naději, oni odsouzení, nezájem, zavržení.
Životní šance se někdy neopakují, je třeba je vnímat a dokázat se rozhodnout. A při posuzování druhých je třeba si dávat pozor, aby šlo opravdu o ně, o jejich prospěch, a ne o touhu se ukázat jako ten skvělý a bezchybný člověk. A také nevolit postranní cestičky, šeptandu, zpochybňování druhých apod.