Pondělí 15. 6. 2026 – 11. týden v mezidobí, památka sv. Víta
1 Král 21,1-16
Nábot z Jizreelu měl vinici, která byla u paláce Achaba, krále samařského. Achab řekl Nábotovi: „Postup mi svou vinici, abych si z ní udělal zelinářskou zahradu, protože je blízko mého domu. Dám ti za ni vinici lepší, nebo chceš-li, zaplatím ti za ni stříbrem.“ Nábot odpověděl Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po předcích!“ Achab přišel do svého domu mrzutý a rozhněvaný kvůli řeči, kterou s ním mluvil Nábot z Jizreelu, když mu řekl: „Nedám ti dědictví po svých předcích.“
Lehl si na lůžko, odvrátil svou tvář a nechtěl jíst. Přišla k němu jeho žena Jezabel a ptala se ho: „Proč jsi mrzutý, že nechceš ani jíst?“ Odpověděl jí: „Mluvil jsem s Nábotem z Jizreelu a řekl jsem mu: ‚Postup mi svou vinici za stříbro, nebo chceš-li, dám ti za ni jinou vinici,‘ ale on řekl: ‚Nedám ti svou vinici!‘“ Tu mu jeho žena Jezabel řekla: „Ty ale umíš vládnout nad Izraelem! Vstaň, najez se a buď dobré mysli! Já už ti opatřím vinici Nábota z Jizreelu!“ Napsala v Achabově jménu dopis, zapečetila ho jeho pečetí a poslala dopis předním mužům a vznešeným spoluobčanům Nábotovým. V dopise napsala: „Vyhlaste půst a posaďte Nábota mezi přední lidi. Posaďte před něho i dva ničemy, a ti ať ho obžalují: ‚Proklínal jsi Boha a krále!‘ Vyveďte ho ven a ukamenujte k smrti!“ Mužové města, předáci a jeho vznešení spoluobčané, provedli to, co jim Jezabel rozkázala, jak bylo napsáno v dopise, který jim poslala. Vyhlásili půst a posadili Nábota mezi přední lidi. Pak přišli dva ničemové, sedli si před něj, a ti ničemové obžalovali Nábota před lidem: „Nábot proklínal Boha a krále!“ Vyvedli ho ven z města a ukamenovali ho, že zemřel. Poslali Jezabel vzkaz: „Nábot byl ukamenován, je mrtev!“ Když Jezabel slyšela, že Nábot byl ukamenován a je mrtev, řekla Achabovi: „Vstaň, zaber vinici Nábota z Jizreelu, kterou ti odpíral dát za stříbro. Nábot už nežije, je mrtvý.“ Když Achab slyšel, že Nábot je mrtev, vstal a sestoupil do vinice Nábota z Jizreelu, aby se jí zmocnil
Takhle vypadají až dodnes mocenské zásahy. Král má zálusk na něco, co mu nepatří, tak se k tomu dobere násilím, podvodem a manipulací. Zlo sice nezůstane nepotrestáno, ale Nábotovi už nikdo život nevrátí. Je až s podivem, jak se tyto praktiky neustále opakují. Snad lze tento příběh chápat jako varování před zneužitím moci. Možná nejhorší jednání vykazují ti, kdo se beze slova podřídí zlu a jednají v jeho intencích, tedy ti starší a oni dva ničemové, uplacení za lež. Královna Jezabel se tak i díky tomuto příběhu stala symbolem zlého, podlého jednání, symbolem špatné, zvrhlé ženy.
Mt 5,38-42
Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, (tomu) nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej.“
Smyslem Ježíšových slov není, aby člověk ze sebe dělal hlupáka, aby ustupoval zlu a nechal se zotročit, aby ze sebe nechal udělat otloukánka. Smyslem Ježíšova naučení je donutit člověka přemýšlet, jak situaci změnit, a neroztáčet spirálu zla a násilí. Ježíšova slova se musejí v praxi uplatňovat s ohledem na situaci a kontext. Ne vždy je lze automaticky praktikovat. Ale jejich účinnost se ukázala v hnutí Ghándího a M. L. Kinga. Neoplácet zlo zlem je stále platným principem, i když se může zdát, že nefunguje. Funguje, ale je třeba být vytrvalý, vynalézavý a důsledný. Jde o to vzít agresorovi vítr z plachet, zaskočit ho jiným jednáním, než očekával, nesestoupit na jeho rovinu. Chce to samozřejmě hodně odvahy, sebeúcty, trpělivosti a lásky k dobru. K takovému jednání se může člověk rozhodnout jako jednotlivec, když vyhodnotí, že tato strategie může být účinná, ale nemůže k tomu nutit jiné nebo za ně v tomto ohledu rozhodovat.
„Oko za oko, zub za zub“ není návodem na pomstu, nutnou odplatu, nýbrž soudním pravidlem, které říká, že trest nesmí být větší než způsobená škoda (i náš trestní zákoník posuzuje, jaký trest si daný čin zaslouží, co je adekvátním trestem k danému provinění). Ježíš tedy klade důraz na to, že lze tuto lidskou spravedlnost překročit, a to proto, aby vzniklo větší dobro. Proto je důležité situaci správně vyhodnocovat: cílem jednání nemá být sebeuspokojení (to jsem mu to nandal, neměl si začínat), ale hledání cesty k dosažení dobra, k obrácení (změně smýšlení) protivníka.
Vedle principu neodporovat zlému (zlým) je součástí této série Ježíšových výroků i ohled na lidi v nouzové situaci. Ten, kdo má dost, by měl být ochotný vidět i nedostatek druhého a pomoci mu.
Úterý 16. 6. 2026 – 11. týden v mezidobí
1 Král 21,17-29
(Když zemřel Nábot,) ozvalo se Hospodinovo slovo Tišbanu Eliášovi: „Vstaň, sestup naproti Achabovi, králi izraelskému, který sídlí v Samaří. Hle, je v Nábotově vinici, neboť tam sestoupil, aby se jí zmocnil. Řekneš mu: `Tak praví Hospodin: Zabil jsi a zmocnil ses?‘ Pak dodáš: `Tak praví Hospodin: Na místě, kde lízali psi krev Nábotovu, budou psi lízat i krev tvou!'“ Achab řekl Eliášovi: „Chytils mě při činu, můj nepříteli?“ Odpověděl: „Ano, chytil! Poněvadž ses zaprodal k tomu, co je zlé v Hospodinových očích, hle – já na tebe přivedu neštěstí a zametu za tebou, vyhladím Achabovi v Izraeli každého mužského potomka, ať svobodného nebo otroka. Udělám s tvým domem jako s domem Jorobeama, syna Nabatova, jako s domem Baši, syna Achijova, kvůli pohoršení, kterým jsi pohoršil a k hříchu svedl Izraele. Také proti Jezabel mluví Hospodin toto: Psi sežerou Jezabel před hradbami Jizreele. Kdo z Achabovy rodiny zemře v městě, toho sežerou psi, kdo zemře na poli, toho sežerou ptáci nebes. Jistě nikdo nebyl takový jako Achab, který se zaprodal k tomu, co je zlé v Hospodinových očích, poněvadž ho svedla jeho žena Jezabel. Hanebně jednal, přidržel se model a všeho, co dělali Amorité, které Hospodin vyhnal před Izraelem.“ Když Achab slyšel tato slova, roztrhl si šaty, oblékl si žínici na holé tělo, postil se, spal v žínici a chodil stísněn. Tu se ozvalo Hospodinovo slovo Tišbanu Eliášovi: „Vidíš, jak se Achab pokořil přede mnou? Poněvadž se přede mnou pokořil, nepřivedu neštěstí na jeho dům v jeho dnech, ale přivedu neštěstí ve dnech jeho syna.“
Zlo Hospodinu neunikne a je potrestáno. Prorok Eliáš tu hraje důležitou roli toho, kdo pojmenovává věci pravým jménem – zlo zlem, hřích hříchem. To se králi Achabovi samozřejmě nelíbí, ale když nahlédne skrze Eliášova slova důsledky spáchaného hříšného činu, lituje ho a obrátí se. Nicméně onen čin už ze scény nezmizí a jeho důsledky trvají. Achabovi je sice odpuštěno, ale následky zůstávají.
Je třeba si uvědomit, že odpuštění neznamená anulaci daného zlého skutku. Skutek je reálný a dopadá do života, nelze jej vzít zcela zpět, i když se člověk snaží o nápravu. Achabův příběh je varováním před hříšným jednáním, před lehkovážným přehlížením důsledků. Důsledky našich hříchů možná nepostihnou přímo nás, ale nezmizí a někdo s nimi bude muset bojovat, třebaže to nebude jeho hřích. Příběh lze chápat i jako výzvu, abychom co nejméně zatěžovali důsledky svých hříchů další lidi a generace.
Hřích a zlo jsou o to těžší, když se takového jednání dopouštějí ti, kdo stojí v čele. Achab byl král Severního Izraele, dnes to jsou politici nebo představitelé důležitých institucí, zejména náboženských.
Mt 5,43-48
Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele‘. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Tuhle Ježíšovu výzvu zná snad každý. To sice neznamená, že by byl každý ochotný se jí řídit (kdyby ano, vypadal by náš svět jinak). Co znamená milovat nepřátele? Rozhodně to neznamená nějakou citovou náklonnost, k níž by se člověk měl uměle nutit. Milovat nepřátele znamená respektovat jejich lidskou důstojnost, vidět v nich lidi a eventuálně se i modlit upřímně za jejich dobro. Bůh je ve své lásce a přízni nestranný, a když se člověk chová s úctou jen k těm, z nichž může mít nějaký prospěch, od nichž může očekávat nějakou pozitivní odezvu, pak jen rozšiřuje svůj egoismus na širší skupinu lidí. Je pozoruhodné, že člověk může být dokonalý jako Bůh; tedy milovat nepřátele a přát jim dobro není něco, co by přesahovalo lidské síly. Ze srdce žehnat nepřátelům není sice snadné, ale je to účinné.
Středa 17. 6. 2026 – 11. týden v mezidobí
2 Král 2,1.6-14
Když Hospodin chtěl odnést Eliáše ve vichřici do nebe, šel Eliáš a Elizeus z Gilgalu. (Když přišli do Jericha), řekl Eliáš Elizeovi: „Zůstaň, prosím, zde, neboť Hospodin mě posílá k Jordánu.“ (Elizeus) odpověděl: „Jako že je živ Hospodin a jako že jsi živ ty, neopustím tě!“ Šli tedy oba. Šlo také padesát z prorockých učedníků a stanuli daleko stranou, zatímco se ti dva zastavili u Jordánu. Eliáš vzal svůj plášť, svinul ho a udeřil jím o vodu, takže se rozdělila na dvě strany a oba přešli suchou nohou. Když přešli, řekl Eliáš Elizeovi: „Žádej si, co bych ti měl udělat, dříve než budu od tebe vzat.“ Elizeus odpověděl: „Prosím, ať jsou na mně dvě třetiny tvého ducha!“ (Eliáš) řekl: „Těžkou věc žádáš. Uvidíš-li mě, až budu od tebe vzat, stane se ti tak, neuvidíš-li, nestane se.“ Když tak spolu šli a mluvili, hle – ohnivý vůz s ohnivými koňmi oddělil je od sebe a Eliáš vystoupil ve vichřici do nebe. Elizeus to viděl a zvolal: „Otče můj, otče můj, který řídíš válečný vůz Izraele!“ Když už ho neviděl, chopil se svých šatů a roztrhl je na dva kusy. Zdvihl Eliášův plášť, který z něho spadl, obrátil se a stanul na břehu Jordánu. Vzal Eliášův plášť, který z něho spadl, udeřil jím o vodu a pravil: „Kde je Hospodin, Bůh Eliášův?“ Když udeřil o vodu, ta se rozdělila na dvě strany a Elizeus přešel.
Prorok Eliáš ví o konci svého života a nechce tím nikoho „zatěžovat“. Jeho nástupce Elizeus jej však nechce ani v takové chvíli opustit, chce s ním být až do konce. Jeho věrnost je nakonec Hospodinem odměněna a on se stává nositelem a pokračovatelem Eliášova charismatu. Eliáš je uchvácen do nebe, tedy za svou věrnou službu odměněn přebýváním u Hospodina. Proto také v tradici je prorokem konce času (srov. Ježíšovo proměnění na hoře).
Eliáš pokračoval v tradici Božích vyvolených Mojžíše a Jozua, když rozdělil vody Jordánu. Elizeus v tom pokračuje dál. Roztržením vlastních šatů vyjadřuje Elizeus úctu i smutek, oděním Eliášova pláště převzetí jeho duchovního dědictví, pokračování linie vyvolení a služby v intencích Božích. Hospodin si povolává své vyvolené, které pověřuje úkoly důležitými pro dějiny spásy, podle vlastních kritérií. Za jeho vyvolené, jež máme i dnes, je třeba děkovat a jejich slovy se řídit, protože zprostředkovávají Boží slovo, Boží záměry.
Mt 6,1-6.16-18
Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.“
Ani tato pasáž z tzv. Horského kázání nebývá dobře chápána. Smyslem Ježíšových slov je apel na adresáty, aby konali dobré a zbožné skutky s upřímností a nezištností. Velkorysost (a nejen v dávání darů) by měla být jedním z rysů zdravého dospělého křesťana. Konat dobro by mělo být samozřejmostí, o níž člověk nepotřebuje mluvit. To neznamená, že o svém jednání nemůže vůbec mluvit, nýbrž že se jím nemá chlubit, stavět je na odiv v očekávání pochvaly a uznání nebo nějaké odplaty. Leckdy je nezbytné o vlastní činnosti mluvit a prezentovat ji, ne kvůli chvále a obdivu, ale kvůli důležité informaci pro ty, kdo ji potřebují mít. To se týká jednotlivců i celých organizací. Motivem jednání ve prospěch druhých má být úsilí o dobro, zmenšení nouze druhých, nikoliv snaha se ukázat, být viděn a oslavován.
Podobně je to i modlitbou. Ježíš reaguje na dobové nešvary, kdy veřejné projevy zbožnosti patřily k samozřejmým skutečnostem života. Dnes pokrytectví tohoto druhu také existuje, ale má jinou podobu. Ježíšovi jde o pravý vztah k Bohu, o upřímnost a intenzitu tohoto vztahu, ne o odmodlené minuty, počet modliteb, absolvované bohoslužby. Člověk by měl svou víru prožívat s radostí a přirozeností. Proto by ani v kostele neměli lidé vypadat jako na pohřebním shromáždění, strnulí a studení.
Čtvrtek 18. 6. 2026 – 11. týden v mezidobí
Sir 48,1-15
Prorok Eliáš povstal jak oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň. Přivedl na ně hlad a svým rozhorlením zmenšil jejich počet, neboť nemohli snést příkazy Páně. Slovem Páně zavřel nebe, třikrát dal sestoupit ohni. Jak ses proslavil, Eliáši, ve svých divech, kdo se může chlubit, že je ti podobný? Ty jsi mrtvého vyrval smrti z podsvětí slovem Nejvyššího. Vrhal jsi krále do zkázy, vážené muže jsi shodil z jejich lůžek. Slyšel jsi na Sinaji výtky a na Chorebu rozsudky pomsty. Pomazal jsi krále za mstitele a proroky za své nástupce. Byl jsi uchvácen ohnivým vichrem ve voze s ohnivými koňmi. Je psáno o tobě, že jsi připraven pro určitý čas, abys utišil hněv, dříve než vzplane, abys otcovo srdce smířil se synem a obnovil Jakubovy kmeny. Šťastní, kdo tě viděli a tvým přátelstvím byli vyznamenáni! Když byl Eliáš uchvácen vichrem, byl jeho duchem naplněn Elizeus; za svého života se před vládcem nechvěl a nikdo nad ním neměl moci. Nic mu nebylo nesnadné, i po smrti prorokovalo jeho tělo. Za svého života dělal divy, i po smrti byla úžasná jeho díla.
Postava Eliášova hrála v dějinách Izralele důležitou roli i v dobách od jeho života velmi vzdálených, jak dosvědčuje tento text. Eliáš žil a působil v Severním království v 9. století př. n. l., kniha Sirachovec vznikla kolem roku 200 př. n. l. Text zdůrazňuje jeho specifické poslání v židovských dějinách, roli usmiřovatele mezi generacemi, obnovitele, budovatele, toho, kdo otevírá budoucnost, kdo nese eschatologické očekávání. Je postavou spojovanou s koncem světa (viz židovskou zvyklost nechávat u stolu místo pro Eliáše nebo scénu Ježíšova proměnění na hoře). Co má autor na mysli, že „i po smrti prorokovalo jeho tělo“, se mi nepodařilo vypátrat. Snad to, že podle líčení 2 Král 2 sestoupil na Elíšu prorocký duch po nanebevzetí Eliášově, a tak Eliáš působil skrze Elíšu dál. Již jména obou proroků odkazují na Hospodina (Eliáš – mým Bohem je Hospodin; Elíša – Bůh je spása, vysvobození/ event. hojnost).
Mt 6,7-15
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky.“
V rámci Horského kázání je také modlitba Otčenáše v rozšířené verzi oproti verzi z Lk. Ježíš učí učedníky, jak má vypadat správná modlitba – ta nespočívá v množství slov, nýbrž ve správném řádu a ve správném nastavení toho, kdo se modlí. Základní podmínkou pravé modlitby je odpuštění. Pro Mt je dimenze odpuštění velmi důležitá. Čisté srdce a vnitřní pokoj mají být výchozím nastavením člověka vůči Bohu. Pak je možné Boha Otce s důvěrou prosit, ale jen o to, co je k životu opravdu nutné, ale napřed je třeba mít na mysli Boží svatost a její prosazení na zemi.
Modlitba Otčenáše je výrazem spojení s Ježíšem ve vztahu k Otci. Otec ví, co je třeba, přesto je na místě se modlit, totiž vstupovat do jeho vztahu ke světu i ke konkrétnímu člověku a jeho potřebám. V centru modlitby stojí prosba o životní potřeby, v úvodní části jde o vztah k Bohu jako otci, o přání jeho plné přítomnosti v dějinách lidí, v závěrečné o člověka, který svým jednáním (odpuštěním a věrností) může dovolit naplňování Boží přítomnosti ve světě, ve společnosti.
Pátek 19. 6. 2026 – 11. týden v mezidobí
2 Král 11,1-4.9-18.20
Když Atalja, matka krále Achazjáha, viděla, že její syn je mrtev, rozhodla se vyhubit všechno královské potomstvo. Jehošaba, dcera krále Jorama a sestra Achazjáhova, vzala Joaše, syna Achazjáhova, i jeho kojnou, a tajně ho odvedla ze středu královských synů, kteří byli pobíjeni, a skryla ho před Ataljou v ložnici, takže nebyl zabit. Byl s ní ukryt v Hospodinově domě šest let, zatímco Atalja vládla nad zemí. Sedmého roku poslal (velekněz) Jojada pro setníky Karů a tělesné stráže a přivedl je k sobě do Hospodinova domu. Sjednal s nimi smlouvu, když je v Hospodinově domě zavázal přísahou. Pak jim ukázal králova syna. Setníci vykonali všechno, co jim nařídil kněz Jojada. Každý vzal své mužstvo, jak ty, kteří nastupovali službu v sobotu, tak ty, kteří ji v sobotu končili, a přišli ke knězi Jojadovi. Kněz dal setníkům oštěpy a štíty, které patřily králi Davidovi a byly v Hospodinově domě. Tělesní strážci se postavili – každý v ruce zbraň – od jižního rohu chrámu k jeho severnímu rohu mezi oltářem a budovou chrámu, a tu (kněz) vyvedl králova syna, vložil na něj diadém a náramky, prohlásil ho za krále a pomazal. (Lidé) tleskali rukama a volali: „Ať žije král!“ Když Atalja slyšela hlas lidu, přišla k lidu do Hospodinova domu. Podívala se, a hle – král stál na vyvýšeném místě, jak bylo zvykem, zpěváci a trubači u krále a všechen venkovský lid plný radosti troubil do trub. Atalja si roztrhla šaty a zvolala: „Zrada, zrada!“ Kněz Jojada nařídil setníkům, velitelům vojska: „Vyveďte ji ven z nádvoří; kdo za ní půjde, bude zabit mečem!“ Kněz totiž poručil, aby nebyla zabita v Hospodinově domě. Vložili tedy na ni ruce a šla do královského domu cestou, kudy vcházeli koně, a tam byla zabita. Jojada sjednal smlouvu mezi Bohem a králem i lidem, který se zavázal, že bude lidem Hospodinovým, a druhou smlouvu mezi králem a lidem. Všechen lid z venkova přišel do Bálova chrámu, zbořili ho, jeho oltáře a obrazy rozbili na kusy a Mátana, kněze Bálova, zabili před oltáři. Kněz ustanovil stráže nad Hospodinovým domem. Všechen venkovský lid se radoval, ale město se nevzrušilo. Atalju pak zabili v královském domě.
Zápas mocných o vládu je nemilosrdný. Toho jsme svědky dodnes. Královna Atalja neváhá vyvraždit všechny, kdo by ji mohli ohrožovat v jejích mocenských ambicích. Nepočítala ovšem s tím, že se nelze donekonečna stavět proti Bohu. Bůh má své cesty jak zachránit to, co se jeví již jako zcela zničené. Na svou krutost, mocichtivost a modloslužbu doplatila sama – skončila tak, jak zacházela s ostatními, o nichž se domnívala, že ji ohrožují. Zajímavá je poznámka na závěr, že se radoval venkovský lid, zatímco městské obyvatelstvo zůstalo lhostejné. Až do nedávno byl venkov i v moderních dějinách uchovávatelem tradic, zatímco město anonymním multikulturním prostředím. Spojení s půdou znamená hlubší zakotvení v identitě skupiny než městská kultura. Dnes se to do značné míry stírá, ale přece jen je venkovské prostředí méně anonymní a stále ještě více zakořeněné v tradici. To může být velmi pozitivní, ale také velmi omezující.
Věřím, že takto skončí všichni uzurpátoři moci, i když život jejich obětem to už nevrátí.
Mt 6,19-23
Ježíš řekl svým učedníkům: „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani mol, ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást. Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Oko je pro tělo jako svítilna. Je-li tedy tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko nemocné, celé tvé tělo bude temné. Jestliže tedy tvé vnitřní světlo je tmou, jak hluboká bude sama temnota!“
Výzva k nehromadění majetku pro majetek je stále stejně platná. Pokud majetek neslouží společnému dobru, není požehnaný. Majetek je dobrý, nesmí se mu však sloužit, nesmí se stát pánem a cílem života. Vše, co máme, od toho hmotného až po duševní a duchovní kvality, je darem, který jsme dostali a dostáváme, i když na to musíme vynakládat své síly a není to zadarmo. Egoismus zakaluje zrak, uvrhuje do temnoty, do pekla likvidace lidskosti, vztahů, radosti. Egoismus, jehož projevem je vedle sebestřednosti a pýchy i lakota, hromadění majetku, hamižnost, je nemoc, leckdy smrtelná. Ježíš nás vybízí k solidaritě, ke smysluplnému využívání majetku i zodpovědnosti za něj.
Shromažďovat poklady v nebi znamená nasazovat se o růst Božího království na zemi, a to solidaritou, velkorysostí, přejícností, zájmem o potřeby druhých lidí, účinnou pomocí. Nepřestávejme myslet na Ukrajinu a další potřebné a dělit se s nimi o to, oč můžeme. Opravdu stále platí „Máš jenom to, co si rozdal.“
Sobota 20. 6. 2026 – 11. týden v mezidobí
2 Kron 24,17-25
Když Jojada zemřel, přišla judská knížata ke králi (Joašovi) a poklonila se mu; tehdy je král vyslyšel. Opustili dům Hospodina, Boha svých otců, a sloužili posvátným kamenům a modlám. Ale pro tuto jejich vinu se vylil na Judu a Jeruzalém Boží hněv. Posílal jim proroky, aby je vrátili Hospodinu, zapřísahali je, ale oni neposlechli. Boží duch se zmocnil Zachariáše, syna kněze Jojady, a ten se postavil uprostřed lidu a říkal jim: „Tak praví Bůh: Proč přestupujete Hospodinova přikázání? Nebudete mít úspěch! Protože jste opustili Hospodina, on opustil vás!“ Tu se proti němu spikli a na králův příkaz ho ukamenovali v nádvoří Hospodinova domu. Král Joaš si nevzpomněl na milosrdenství, které mu prokázal (velekněz) Jojada, otec (Zachariášův), a zabil jeho syna (Zachariáše). Když ten umíral, řekl: „Hospodin to vidí a pomstí to!“ A vskutku, na konci roku vytáhlo proti (králi Joašovi) aramejské vojsko, vnikli do Judska a do Jeruzaléma a povraždili všechna knížata lidu a všechnu kořist poslali damašskému králi. Ačkoli bylo aramejské vojsko počtem mužů malé, když přišlo, Hospodin vydal do jejich moci vojsko velmi četné, poněvadž opustili Hospodina, Boha svých otců. Tak vykonali trest nad Joašem a opustili ho těžce zraněného. Když odešli, spikli se proti němu jeho služebníci, aby pomstili krev syna kněze Jojady, zabili ho na lůžku a on umřel. Pohřbili ho v Davidově městě, ale nepohřbili ho v královských hrobkách.
Pokračování příběhu krále Joaše a jeho zachránce velekněze Jojady, avšak zde je z 2. knihy Kronik, nikoliv z 2 Král. Královna Atalja podporovala modloslužbu, tedy uctívání jiných božstev než Hospodina, a to i po její smrti zůstalo latentně přítomno. Bránil tomu do jisté míry velekněz Jojada, ale po jeho smrti předáci lidu obnovují kulty pohanských božstev, a to se souhlasem krále. Když se proti tomu staví syn velekněze Jojady Zachariáš, obdařený prorockým duchem, je bez milosti odstraněn. Král nepotřebuje varovná proroctví, která mu ohlašují zkázu. Jedná ve stopách královny Atalji. Varování se nakonec stane skutečností a jeho život skončí také násilně. Nakonec mu není dopřáno ani patřičné pohřební místo. Jak snadno zapomene člověk na dobro, které mu někdo jiný prokázal a bez milosti jde za svým vlastním (domnělým) prospěchem. Král Joaš je toho vzorem. Na své zachránění už nevzpomíná, stalo se mu samozřejmostí a jedná ve stopách té, která ho chtěla zabít.
Dějiny spásy jsou dějinami lidského selhávání, lidské nevěrnosti, lidské snahy brát věci do vlastních rukou a věřit víc „světu“ než Bohu. Bůh se nejenom dnes, ale v průběhu celých dějin jeví jako bezmocný, jako ten, kdo nechává zlo se rozlézat. Nakonec to je však vždy on, kdo má poslední slovo a karty v ruce.
Mt 6,24-34
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“
Ježíš pokračuje ve své řeči o relativitě majetku a přehnané snaze o zajištění života. Nepodává nám návod jak žít bezstarostně na úkor druhých, nýbrž vyjadřuje výzvu ke srovnání priorit. Je napřed třeba hledat prospěch společenství a žít tady a teď. To dovolí člověku jistou odpoutanost od fixace na starosti o zajištění. Současná západní společnost je tak orientovaná na zajišťování, že se stává neschopnou pohybu, života. Toto zajišťování je navíc důsledkem ztráty vzájemné důvěry, lidské vzájemnosti, důsledkem prosazování individuálních potřeb na úkor prospěchu celku. Ježíšova slova, byť znějí nereálně a duchovně asketicky, velmi přesně vyjadřují nemoc současného světa. Ještě generace před námi se svými zkušenostmi válek, nedostatku, tvrdé práce, neúrody, nemocí… přijímaly nezajištěnost života jako něco, co k němu patří. Dostáváme se dnes do podobné situace a jsme z toho zcela vykolejeni. Různí politikové na tom staví svou kariéru a slibují vzdušné zámky. Mnoho lidí jim ochotně věří, protože nejistota nás tísní. Starejme se o dnešek, abychom nejenom my sami, ale i ti vedle nás mohli vést důstojný život. To je budování Božího království na zemi. Ona propagovaná nacionalistická nota je cestou ke zkáze. Heslo „bližší košile než kabát“ se může hodně vymstít, protože nežijeme v izolovaném světě, i když o něm z hlediska egoismu konzumu někteří politici sní.
Neděle 21. 6. 2026 – 12. neděle během roku
Jer 20,10-13
Jeremiáš řekl: Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: „Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!“ I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm! Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni. Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!
Izraelští proroci to neměli lehké, Jeremiáš byl jedním z nich. Protože hájil věrnost Hospodinu a byl kritický vůči Izraelcům, pokoušeli se jej umlčet. Avšak Jeremiáš, přes všechno úpění k Hospodinu, frustraci a depresi, spoléhá na Hospodina a na jeho pomoc. Jeremiáš přenechává řešení situace i odplatu za způsobené příkoří Hospodinu. To je obrovský výkon.
Řím 5,12-15
Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem – jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.
Jde o část jedné z nejdůležitějších pasáží Listu Římanům. Adam a Kristus jsou zde protipóly. Adam stojí na počátku odklonu člověka od Hospodina, na počátku hledání a vyvyšování vlastního já na úkor vztahu k Bohu. Ježíš Kristus představuje zcela opačný pól toho, kdo dává k dispozici svůj život z lásky k Bohu a lidem. Jestliže Adam zatížil lidstvo touhou po sebezbožnění, tak Ježíš nabídl lidem cestu ven z této touhy a závislosti. Skrze Ježíše lze najít to, po čem Adam nezřízeně zatoužil. Ježíš otevřel cestu, které, Bůh žehná.
Mt 10,26-33
Ježíš řekl svým apoštolům: „Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“
Ježíš nabádá své učedníky k odvaze k věrnosti a vytrvalosti ve víře. Je to výzva k věrnosti sobě sama, svým závazkům a přesvědčení. Ono přiznání se k Ježíši neplatí jen v situacích pronásledování, nýbrž i v každodenním životě. Člověk musí mít smysl pro realitu a vhodnost či příhodnost svých slov i jednání. Ale mínění druhých by neměla být tím, co určuje jeho život. Za svými rozhodnutími, pokud je přesvědčen o jejich správnosti, by člověk měl stát, i když ho druzí zahrnují kritikou a odsudky. Je dobré druhým naslouchat, ale rozhodovat se musí člověk sám, a to ve věrnosti sobě sama, svému přesvědčení, svému vztahu k Bohu.
Učedníci se nemají bát o svůj život v zápase o pravdu, protože za nimi stojí sám Bůh. Nemají se ani schovávat před lidmi, tajit svou příslušnost k Ježíšovi, což znamená i k jeho poselství. Je-li třeba, je v obhajobě pravdy jít až do krajnosti. Z Ježíšovy strany jde o velmi radikální výzvy k odvaze hájit pravdu i k důvěře v Boží prozřetelnost. My v naší době a naší společnosti nezažíváme taková ohrožení kvůli pravdě, která by mohla vést ke ztrátě života. Neznamená to, že nejsou jinde a že nebyla v minulosti. Před několika desítkami let jsme tato slova brali zcela vážně a řešili, co znamená zapřít Ježíše, jak hlásat evangelium a nepřijít o svobodu. Dnes si spíše musíme klást otázku, zda nám hlásání evangelia vůbec leží na srdci. A pokud ano, jak to máme dělat. Na životě nás sice nikdo neohrožuje, ale na druhou stranu ani neprojevuje o pravdu evangelia přílišný zájem. Dnešní lidé přestávají často vnímat důležitost pravdy (jak se běžně říká „každý má svou pravdu“), protože je leckdy těžké se k ní dobrat. V záplavě slov a nejrůznějších informací je velmi obtížné se vyznat, možnost jejich ověření je mizivá nebo vyžaduje značné úsilí. Pravda sice nezmizela, ale přestala být důležitá. A lidé mají navíc rádi senzace. Poselství evangelia nevyvolává senzaci, nikomu se nepodbízí, neslouží ke zviditelnění hlasatele, nepřináší mu slávu ani zisk.
Jistě nebude cesta z toho ven spočívat ve velkoplošných billboardech s moralistickými nápisy nebo citáty z Písma, ani v pochodech pro Ježíše či v podobných akcích. To sice připomíná hlásání ze střech, ale je málo účinné. Zdá se, že cestou k obnově důležitosti, ba nezbytnosti pravdy bude začít ji žít ve vlastním životě, jít cestou malých a vytrvalých kroků.