Pondělí 29. 6. 2026 – slavnost sv. Petra a Pavla, 13. týden v mezidobí
Sk 12,1-11
Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce. Zmocnil se ho, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. Měl v úmyslu, že ho po velikonocích dá popravit. Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stáž. Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: „Rychle vstaň!“ Tu mu spadly řetězy z rukou. Pak mu anděl řekl: „Opásej se a obuj si opánky!“ Udělal to. Dále mu nařídil: „Přehoď si plášť a pojď za mnou!“ Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je to skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. Přešli tak první i druhou stráž a došli k železné bráně, která vede do města. Ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel. V tom přišel Petr k sobě a řekl: „Teď vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou a ze všeho, na co čeká židovský lid.“
Herodes Agrippa I., vnuk Heroda Velikého, byl posledním židovským králem (39/40-44 n. l.) na celém území tehdejšího Izraele. Byl to sice klasický helénistický panovník, vychovaný v Římě, ale ve svém království se snažil respektovat židovské zvyklosti. Aby si udržel přízeň vlivných židovských kruhů, vystupoval proti Ježíšovým následovníkům. Nechal popravit Jakuba Zebedeovce. Po něm měl následovat i Petr jakožto představitel nové skupiny. Bůh se však Petra ujímá a zachraňuje jej, protože s ním má ještě další plány.
Petr byl hlavním mluvčím oněch Dvanácti, které si Ježíš jako své nejbližší spolupracovníky a přátele vyvolil. On se má nadále podílet na konstituování církve, společenství, v němž je Ježíš svým Duchem přítomen. To ovšem neznamená, že ho nakonec násilná smrt mine, že bude ušetřen všeho. Ale v dané chvíli před ním stojí další úkoly. Celý příběh končí tím, že se Petr rozloučí s církevní obcí a odchází z Jeruzaléma, odchází působit misijně, nejspíš v Malé Asii, a do čela skupiny učedníků v Jeruzalémě je postaven Jakub, bratr Páně. Tedy někdy od začátku 40. let se Petr pohybuje mimo Jeruzalém, kam se vrací jen výjimečně.
2 Tim 4,6-8.17-18
Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli (lidé) ze všech národů. A (tak) jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.
Autor 2. listu Timotejovi koncipuje jakýsi shrnující odkaz Pavlova působení. Pavel nasadil celé své úsilí a celý svůj život na „propagování“ úcty k Bohu a posléze na hlásání evangelia, tedy na zvěstování Božího jednání skrze Ježíše Krista. A může si být jist Božím přijetím. Sice jménem Pavlovým, ale ze svého přesvědčení vyjadřuje autor tuto jistotu o Pavlovi. V době sepsání listu byl Pavel již po smrti a tato slova o něm nepochybně platila.
Kdo žije v naději a lásce, kdo se snaží o dobro, ten si může být jist Božím přijetím. Vždyť právě proto se stal Bůh v Ježíši Kristu člověkem. Aby měl každý k němu přístup.
Mt 16,13-19
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“
Vyznání u Césareje Filipovy klade otázku: „Za koho je považován Syn člověka-Ježíš z Nazareta?“ Tato otázka je aktuální stále. Petrovi je přislíbena moc klíčů (proto je zobrazován s klíčem), tedy otevírání či zavírání přístupu do Božího království. Tato moc je dána v Matoušově evangeliu o dvě kapitoly dál i celé církvi. Ani zde nevystupuje Petr jako jednotlivec, nýbrž jako reprezentant skupiny učedníků. A nejde o moc rozhodovat o definitivním osudu člověka. Je to moc srovnatelná s pravomocí tehdejší učitelů Zákona. Vzniká nové společenství s novými pravidly a novými vztahy. Tato moc není privilegium, nýbrž zodpovědnost. A ta není malá. Tato zodpovědnost je naložena na Petra, ale i na celé společenství. Není to moc rozhodovat o životě člověka v plnosti či neživotě v zatracení, protože ta přísluší pouze Bohu, nýbrž zodpovědnost za otevření přístupu k Bohu pro všechny i zodpovědnost za členy církve, aby zůstali věrní.
Vztahy mezi Pavlem a Petrem historicky vzato nebyly právě ty nejvřelejší. Petrova nezpochybnitelná role vůdce a představitele Dvanácti v zásadě skončila s rozchodem apoštolů do různých konců světa, aby tam hlásali evangelium. Mateřskou obec v Jeruzalémě od počátku 40. let vedl Jakub, bratr Páně. Pavel po svém „obrácení“ navštívil Jeruzalém a pobyl 14 dní u Petra, ale pak jejich vztahy byly „zdvořile konkurenční“, jak lze vyčíst z Pavlových listů (Gal a 1 Kor). Dokonce i Skutky, jež se snaží vše vybalancovat a harmonizovat, ambivalentnost jejich vztahu naznačují. Z historického hlediska lze Petra stěží nazývat prvním papežem, někteří seriózní badatelé jeho přítomnost v Římě v 1. století považují za nedoloženou či nedoložitelnou. Tato tradice je vysledovatelná až na konci 2. stol.
Přesto oba jsou zakladatelskými postavami církve a zejména pro západní část mají zásadní význam. Takže jejich společná liturgická oslava je potvrzením jejich významu pro církev. Je dobře si uvědomit, že již od začátku církve v ní byly různé proudy, lidé různých povah, různých zakotvení, různých přístupů a zkušeností, jež se nemusely jen doplňovat, ale také si konkurovaly. To bylo a je pro církev obohacením, i když to leckdy skřípe a není snadné udržet tyto odlišnosti v nějaké jednotě.
Úterý 30. 6. 2026 – 13. týden v mezidobí
Am 3,1-8; 4,11-12
Slyšte slovo, které Hospodin promluvil o vás, synové Izraele, o všech rodech, které jsem vyvedl z egyptské země: „Jen vás jsem si vyvolil mezi všemi rody země, proto vás potrestám za všechny vaše nepravosti. Mohou dva jít spolu, aniž se setkají? Řve snad lev z houštiny, když nemá kořist? Ozve se lvíče ze svého doupěte, když nic nechytilo? Slétne pták do pasti při zemi bez osidla? Vymrští se léčka ze země a nic přitom nepopadne? Jestliže se ve městě zatroubí na polnici, nevyděsí se lidé? Jestliže se stane ve městě neštěstí, nedopustil to Bůh? Pán, Hospodin, neudělá nic, aniž zjeví svůj úradek svým služebníkům prorokům. Když lev zařve, kdo by se nebál? Když Pán, Hospodin, promluvil, kdo by neprorokoval? Vyvrátil jsem vás tak, jako jsem vyvrátil Sodomu a Gomoru, byli jste jak oharek vytažený ze spáleniště, ale ke mně jste se nevrátili“ – praví Hospodin. Proto tak naložím s tebou, Izraeli! Protože tak s tebou naložím, připrav se na setkání se svým Bohem, Izraeli!
Prorokova slova jsou velmi tvrdá. Izrael (a jde o Severní království) se zpronevěřuje svému vyvolení, protože pokřivuje sociální spravedlnost a také uctívá jiné bohy. Prorokova slova nejsou předpovědí neodvratné zkázy, nýbrž radikální výzvou k obrácení. Ovšem pokud tato výzva nebude vyslyšena, dojde na ohlašovanou odplatu. Bůh nemá zájem na zkáze svého vyvoleného lidu, svých vyvolených, pokud ovšem oni na něj nedbají, určují si svůj osud. Bůh se nemstí, ale nechá dopadnout na nevěrné ten průšvih, na který si zadělali. Je důležité naslouchat skutečným prorokům, tedy těm, kdo jsou ochotni pro Boží slovo nasadit sebe sama, jako to udělal Amos a posléze další.
Mt 8,23-27
Když Ježíš vstoupil na loď, jeho učedníci ho následovali. Na moři se najednou strhla velká bouře, takže se vlny převalovaly přes loď. On však spal. Přišli tedy k němu, budili ho a volali: „Pane, zachraň nás! Hyneme!“ On jim odpověděl: „Proč se bojíte, malověrní?“ A vstal, pohrozil vichřici i moři, a nastalo úplné ticho. Lidé žasli a říkali: „Kdo to jenom je, že ho poslouchá i vichřice a moře?“
Situace je velmi neobvyklá. Ježíš spí, je unavený po celém dni naplněném učením a činností. Učedníci jsou zkušení rybáři, znalci Galilejského jezera, a přesto se dostanou do situace, kdy jim jde o život, zápasí s bouří, ale Ježíš v klidu spí, jako by se ho to netýkalo. Lidsky viděno musel být tedy hodně unavený. Když jej učedníci v úzkosti vzbudí, dostane se jim výtky, že jsou malověrní. Jak to bylo skutečně do detailu, nám evangelista ovšem nesděluje. Jeho cílem je sdělit adresátům, že Ježíš je pánem situace, ovládá živly, i když se zdá, že spí a nevnímá, tedy adresáty povzbudit k důvěře v Ježíšovu moc. Úplně jednoduché to není, nicméně příběh nám ukazuje, že důvěra k Ježíšovi, jakkoliv vlastně „nepodložená“, vede k záchraně. Co mohli učedníci od Ježíše čekat?! – oni byli přece zkušení, Ježíš jako stavební dělník, suchozemec, neměl žádnou praxi v řízení lodi, natož za bouře, a přece se utíkají právě k němu se zoufalstvím v hlase: „Pane, zachraň nás“, jiná šance už není. Matoušovo evangelium tuto příhodu líčí stručněji a umírněněji než Markovo, z něhož ji autor Mt převzal.
Středa 1. 7. 2026 – 13. týden v mezidobí
Am 5,14-15.21-24
Hledejte dobro, a ne zlo, abyste žili, aby opravdu byl Hospodin, Bůh zástupů, s vámi – jak říkáte. Zlo mějte v nenávisti a milujte dobro, spravedlnost v bráně zachovejte, snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje nad tím, co z Josefa zbylo. „Nenávidím vaše svátky a pohrdám jimi, ani cítit nemohu vaše shromáždění. I když mi přinášíte celopaly, nelibuji si ve vašich obětech, neshlížím na díkůčinění z vašich tučných telat. Pryč s krákoráním vašich písní, brnkání vašich harf nechci slyšet! Ať se valí právo jako voda, spravedlnost jako mohutný potok!“
Hospodin je Bohem spravedlnosti, práva a pokoje. Nedá se koupit nejrůznějšími oběťmi, sliby ani sebou nenechá jinak manipulovat. Jeho přáním je, aby člověk žil poctivě, usiloval o dobro a bojoval proti zlu. Uvedené Amosovy výroky jsou stále platné, i když církev už nepřináší oběti zvířecí ani z různých plodin. Bůh nepotřebuje oběti, ale chce, aby jej člověk ctil tím, že bude v sobě realizovat to, k čemu je stvořen a povolán – Boží obraz. I naše bohoslužby se mohou stávat tím, co Bůh prorokovými slovy kritizuje, tedy formálními úkony. O ty Bůh nestojí, nejsou mu k ničemu, jsou mu „odporné“, protože jsou nepravdivé.
Mt 8,28-34
Když se Ježíš dostal na protější břeh do gadarského kraje, vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystoupili z hrobních slují. Byli velmi nebezpeční, takže nikdo nemohl projít tou cestou. Začali křičet: „Co je ti po nás, Boží synu? Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal čas?“ Opodál se páslo velké stádo vepřů. Zlí duchové ho tedy prosili: „Vyháníš-li nás, pošli nás do toho stáda vepřů.“ Řekl jim: „Jděte!“ Vyšli tedy a vstoupili do vepřů – a vtom se celé stádo hnalo po příkrém srázu do moře a zahynulo ve vodách. Pasáci utekli, přišli do města a tam všechno oznámili, i o těch posedlých. Tu vyšlo celé město Ježíšovi naproti, a když ho uviděli, prosili ho, aby z jejich kraje odešel.
Verze z Matoušova evangelia je opět stručnější oproti verzi Markově. Mění se i počet uzdravených – zde jsou dva. Vyprávění má svědčit o tom, že Ježíš má nejen moc nad přírodními silami (utišil bouři na moři), ale i nad nečistými silami. Reakce obyvatel je na jednu stranu zvláštní (žádná radost nad uzdravením dvou lidí a obdiv vůči Ježíšovi), na druhou pochopitelná: jde o pohanské prostředí a Ježíš ohrožuje jejich živobytí (stádo vepřů je ztraceno) i jistoty. V jejich prosbě, aby odešel, je vyjádřen strach z něho, možná obdiv spojený s posvátnou hrůzou. Je pro ně někým, s kým si nevědí rady, nevědí, kam jej zařadit, tak je pro ně lepší, když je nebude znepokojovat. Není to náhodou i situace dnešního světa?
Čtvrtek 2. 7. 2026 – 13. týden v mezidobí
Am 7,10-17
Betelský kněz Amasjáh vzkázal izraelskému králi Jorobeamovi: „Amos štve proti tobě uprostřed izraelského domu. Země nemůže snést všechny jeho řeči. Tak totiž mluví Amos: Jorobeam zahyne mečem a Izrael bude vyhnán ze své země!“ Amasjáh řekl také Amosovi: „Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám.“ Amos odpověděl Amasjáhovi: „Nejsem prorok ani prorocký učedník, jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: ‚Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!‘ Nyní slyš Hospodinovo slovo: Ty říkáš: ‚Neprorokuj proti Izraeli, neslintej na Izákův dům.‘ Proto tak praví Hospodin: ‚Tvá žena bude v městě nevěstkou, tvoji synové a tvé dcery padnou mečem, tvé pozemky budou rozděleny měřickým provazem, ty sám zemřeš v nečisté zemi; Izrael bude vyhnán ze své země.‘“
Po rozdělení království zbudoval král Jorobeam I. na severu dvě svatyně, a to v Betelu na jihu a Danu na severu. Jeruzalém s chrámem a archou zůstal v království jižním. Protože Jorobeam neměl k dispozici archu, umístil do svatyň jako podnož Hospodinových nohou sochy býčků. Býk byl ovšem i symbolem zemědělského kanaánského boha Baala, což posléze vedlo k jistému synkretismu.
Zmiňovaný král v knize Amos je Jorobeam II. (787-747 př. n. l.), za něhož Severní království (Izrael) dosáhlo největšího rozkvětu, ale také největšího vykořisťování chudých. Prorok Amos, poslaný Hospodinem na sever, pocházel z jihu a nebyl prorokem z povolání. Kněz Amasjáh, vrchní kněz svatyně v Betelu, udává Amose svému „nadřízenému“, králi izraelskému a snaží se Amose vypudit. Amasjáh se tak ocitá v roli jakéhosi panovnického mluvčího a vrchního ideologa. Amos jemu i celému království předpovídá brzký zánik, k čemuž také poměrně brzo po smrti krále Jorobeama II. došlo. Izrael definitivně zanikl v roce 722 př. n. l., kdy bylo Asyřany dobyto Samaří, ale již v roce 732 př. n. l. bylo království až na Samaří pod nadvládou Asyřanů.
Prorocká kritika a výzva k nápravě nepravostí je vždycky nepříjemná a snahou vládnoucích kruhů je ji umlčet. Prorocko-kritickou roli dnes v mnoha ohledech plní média a poctiví novináři. Dostává se jim stejného přijetí jako proroku Amosovi. Ale i osud jejich umlčovatelů bude podobný, i když to na to na první pohled nevypadá.
Mt 9,1-8
Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle – přinášeli mu ochrnulého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Někteří z učitelů Zákona si však pomyslili: „Ten člověk se rouhá!“ Protože Ježíš poznal jejich myšlenky, řekl: „Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? Vždyť co je snadnější – říci: `Odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci: `Vstaň a choď ‚? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnulému: „Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů!“ A on vstal a odešel domů. Když to zástupy viděly, zmocnila se jich bázeň a velebily Boha, že dal takovou moc lidem.
Ježíš uzdravuje ochrnutého člověka, který je na tom tak zle, že musí být doslova přinesen, dopraven jinými. (Městem Ježíšovým se myslí Kafarnaum.) Uzdravuje však nejdříve jeho nitro, jeho duši, pak teprve i jeho tělesnou schránku. Dnes se hodně zdůrazňuje, že nemoc je vždy psychosomatická záležitost, ale zde jde ještě o něco víc. O dotyčném člověku nic nevíme, on je jen pasívním účastníkem dění: je přinesen, jsou mu odpuštěny hříchy, je uzdraven. Teprve na konci celého dění se stává tím, kdo může i s lehátkem (symbolem své bezmoci) odejít. Teprve na konci se stává tím, kdo je schopen jednat. Obtížné situace člověka srážejí, uvádějí do stavu strnulosti, nehybnosti, ale i zlosti, pocitu nespravedlnosti, závisti …. Leckdy je opravdu třeba napřed uzdravit nitro člověka, aby mohl být uzdraven i celý člověk. Hřích není něco jen „éterického“, nehmatatelného, nýbrž konkrétního, co postihuje člověka ve všech jeho vazbách: k ostatním, k Bohu, k němu samému, ke stvoření kolem. Tohle uzdravit není úplně snadné. Často je nejobtížnější, aby člověk dokázal odpustit sám sobě, přijmout uzdravení.
Pozoruhodná je reakce učitelů Zákona – reptají, kritizují, znehodnocují Ježíšovo jednání, protože jim Ježíš leze na nervy tím, jak je dobrý, schopný, v Boží přízni. Prostě těžko nesou, že je někdo převyšuje, že si osobuje moc, kterou by rádi měli. Mnohdy nám tohle jednání není tak úplně vzdáleno, i když ho – stejně jako ti učitelé Zákona – držíme v sobě a tajíme své nepřejícné a závistivé myšlenky. Důležité je, abychom s tím uměli pracovat a nakonec se radovat jako zástupy, že se udála dobrá a prospěšná věc, i když jsme to nebyli my, kdo ji udělal.
Pátek 3. 7. 2026 – 13. týden v mezidobí, svátek sv. Tomáše, apoštola
Ef 2,19-22
Bratři! Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.
Celá stavba církve vytváří jednotu, základem je Kristus a jeho učedníci-apoštolové, které on spojuje jako nárožní kámen. Na nich jakožto pevném základě stojí další generace křesťanů, a tak společně budují posvátnou stavbu, v níž přebývá a je uctíván jako v chrámu Bůh. Zároveň je každý kámen – člen společenství sám Božím příbytkem. Je posvěcován účastí na společném díle (stavbě) a zároveň svým svatým životem, tj. životem ve spojení s Bohem, přispívá ke svatosti celku. Svatost není něco, co je primárně produktem lidského snažení, není to mravní dokonalost podle lidských měřítek, nýbrž je to podíl na Boží svatosti, což znamená žít v lásce. Jedině Bůh je skutečně svatý a člověk je pozván, aby s ním prostor posvátna sdílel, a tak svatost šířil dál. Málokdo z nás si skutečně připouští, že je Božím příbytkem, protože by musel něco se sebou udělat. Když máme hosty, uklízíme a snažíme se o co největší úctu, pohodu a přátelství.
Jan 20,24-29
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj.“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“
Tomáš bývá charakterizován jako nevěřící, ale on byl pouze realista, člověk, který nespoléhá na mínění druhých, ale snaží se přesvědčit na vlastní oči. Ježíš to, jak plyne z textu, akceptoval a nabídl Tomášovi možnost osobní zkušenosti. Postava Tomášova tak ukazuje rozhraní v životě církve: generace, které Ježíše osobně zakusily, postupně odcházely, a těm následujícím včetně nás nezbývá než se spolehnout na pravdivost jejich svědectví. A přece každý z nás stojí i v pozici Tomášově a musí zakusit ono osobní setkání. To samozřejmě může mít velmi „civilní“ charakter, člověk nemusí prožít nic zvláštního, žádný zážitek Pavla před Damaškem nebo právě Tomáše.
Je možné předávat víru jako nauku, svědectví předchozích generací, tradici, ale zkušenost s Bohem a rozhodnutí musí učinit každý osobně, a to bez ohledu na to, zda vychází z věřícího zázemí nebo ne. Vztah k Bohu v Trojici je zcela osobní a nelze ho předat. Lze o něm svědčit, ale druhý jej nemůže přejmout, musí najít svůj vlastní. Svědectví je důležité, usnadňuje cestu, ale ne vždy, jak ostatně vidíme na Tomášovi. Člověku, který se chce s Bohem setkat, on vychází vždycky vstříc, ale čas „navštívení“ není dán člověkem, nýbrž Bohem samotným. Je třeba žít otevřený život, bůh přijde. Možná už je v nás, ale my mu nevěnujeme pozornost, protože očekáváme něco jiného.
Sobota 4. 7. 2026 – 13. týden v mezidobí, památka sv. Prokopa
Am 9,11-15
Toto praví Hospodin: „V ten den zbuduji rozpadlou Davidovu chýši, její trhliny zazdím, zbořeniny obnovím, jak za dávných dnů ji vystavím, aby ovládli to, co zbylo z Edomu, a všechny národy, které jsou nazvány podle mě – tak praví Hospodin, který to způsobí. Hle, přicházejí dny – praví Hospodin – kdy oráč zastihne žence, kdo šlape hrozny, (zastihne) rozsévače, hory budou oplývat mladým vínem a všechny pahorky se rozvlní (obilím). Změním osud svého izraelského lidu, zpustošená města si vystaví a osídlí je, vysadí vinice a z nich pít víno, založí si zahrady a z nich budou jíst plody. Zasadím je do jejich země, nikdo už je nevyrve z půdy, kterou jsem jim dal“ – praví Hospodin, tvůj Bůh.
Prorok Amos nakonec zvěstuje nadějeplné zaslíbení obnovy. Obnova má charakter hojnosti a trvalosti přebývání. Obnova je dílem Hospodinovým, nejen zásluhou lidskou. Ale lidská součinnost, lidské obrácení, návrat k dobru a spravedlnosti v jednání jsou nezbytné. Hospodin změní osud svého lidu, ale výstavbu si musejí lidé zajistit sami. Aby obnova byla úspěšná, je zapotřebí Božího požehnání, Boží přízně. To ovšem neznamená, že obnova nebude namáhavá.
Mt 9,14-17
K Ježíšovi přišli Janovi učedníci a ptali se: „Proč se my a farizeové postíme – ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim odpověděl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit.
Nikdo přece nevsadí záplatu z neseprané látky na staré šaty, jinak se ten přišitý kus ze šatů vytrhne a díra se ještě zvětší. Ani se nenalévá mladé víno do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Ale mladé víno se nalévá do nových měchů, a tak se uchová obojí.“
Vždycky se najdou někteří, kterým se zdá, že ti druzí jsou málo zbožní, konají málo zbožných úkonů. Ježíš takové odkazuje do patřičných mezí. Zbožnost primárně nespočívá ve viditelných aktech, nýbrž ve smýšlení v nitru a z toho vycházejícího jednání. Vnější projevy zbožnosti jsou pravdivé jen natolik, nakolik se shodují s vnitřní realitou člověka a jeho jednáním v životě, v obyčejných věcech. Každá generace má právo na osobité projevy své zbožnosti, na svůj vlastní styl. To neznamená, že ty staré způsoby jsou špatné, ale že jsou pro určité skupiny, určité situace … nepřiměřené. Mohou víc uškodit než prospět. A tak než začne člověk druhé kritizovat za jejich nedostatek náboženské úcty, měl by se zastavit a podívat se, jak opravdu žijí. Mladé víno se nalévá do mladých, nikoliv starých měchů. Mladí mají právo na vlastní projevy, na svou svébytnost. A staří by se jim do toho neměli plést ani se po nich „opičit“.
Neděle 5. 7. 2026 – slavnost sv. Cyrila a Metoděje; 14. neděle v mezidobí
Iz 61,1-3a
Duch Páně, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmoucené na Siónu (obveselit), dát jim věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti.
Ústy proroka ohlašuje Bůh radostnou zvěst o záchraně zejména pro ty, kdo jsou na tom nejhůře, na něž dolehla bída vyhnanství nejtíže. Na tomto místě (a ještě na jednom) v knize Izajáš je v řeckém překladu použito slovesa euangelizō, hlásat radostnou zvěst. Radostnou zvěstí je to, co Bůh činí pro člověka, pro své společenství s ním. Bůh vyhlašuje milostivé léto, rok, v němž mají být napraveny křivdy, vrácen majetek, obnoveny vztahy – teprve tehdy, když je pospolitost znovu ustavena jako Boží lid, může být Bůh naplno uprostřed svého lidu. Hospodin vyhlašuje, realizovat to ovšem musí člověk – a v tom je leckdy kámen úrazu. Papež František pro letošní rok také vyhlásil „svatý rok“, milostivé léto, zatím kromě mnoha vzletných slov to společnost (a pokud vím ani křesťanské obce v ní) příliš vážně nebere. Bůh apeluje, člověk má konat, jenže Bůh už v mnoha ohledech není téma, natož jeho nějaké nároky a apely. Mělo by nás to zneklidňovat, ale nic takového se, zdá se, neděje. Bůh není všemocný či všemohoucí tak, jak si představujeme, není to největší kouzelník světa. Při vší své velikosti a přesažnosti je v tomto světě odkázán na své obrazy, lidi. V tomto ohledu je to „bezmocný“ Bůh, což si zvolil dobrovolně, jak dokazuje jeho vtělení.
2 Kor 4,1-2.5-7
Bratři! Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme lidskému úsudku před Bohem. Vždyť přece nehlásáme sebe, ale (kážeme, že) Ježíš Kristus je Pán, že my však jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: ‚Ať ze tmy zazáří světlo!‘, zazářil i v našem srdci, aby osvítil (lidi) poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.
Pavel apeluje na své korintské adresáty, s nimiž má dost problémů, aby pochopili, že se angažuje kvůli nim, aby se jim dostalo plnosti poznání Boha v Ježíši Kristu. Vírou je člověk spojen s Bohem skrze Ježíše Krista, avšak toto spojení s Bohem je ohrožováno a limitováno lidskou přirozeností. To může být pro leckoho kamenem úrazu, protože vidí slabost člověka, který si vírou dělá nárok „dotýkat se hvězd“. Tuto svou omezenost musí člověk přijmout, nedat se jí odradit; a zároveň ona je tím aspektem, který ho nutí k pokoře. Hlásání evangelia slovem i životem musí odkazovat na Boha, nesmí být prostředkem k sebevyvyšování k hledání vlastní slávy.
Lk 10,1-9
Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu!‘ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: `Přiblížilo se k vám Boží království!‘
Ježíš neposílá hlásat evangelium jen svých Dvanáct, ale i další učedníky z širšího okruhu těch, kdo chodili s ním, kdo ho následovali. I jim dává podíl na svém charismatu. Nemají se zajišťovat ani vyhledávat lepší prostředí, lepší přijetí, lepší bydlo. Mají zůstat tam, kde je v pokoji přijali, a přijímat to, co jim je nabízeno. My stojíme také v řadě povolaných a pravidla rozeslání platí i pro nás. Je třeba být s lidmi tam, kde jsou, přijímat od nich, to oč jsou ochotni se dělit, nejen materiálně. Dnes si málokdo dovede představit, že by se i v práci pro církev a evangelium rozumně nezajišťoval. Ale i dnes existují lidé, kteří to z lásky ke Kristu dokáží.
Cyril a Metoděj po právu náleží být uctíváni jako tito poslaní. Oni byli skutečnými pokračovateli Ježíšova charismatu. Na svou misi se připravili tak, aby mohli být s lidmi tam, kde jsou, aby jim lidé rozuměli, a v duchu Ježíšových slov se nijak nezajišťovali po stránce ekonomické. Člověk musí mít nějakou materiální základnu, to Ježíš nepopírá (poslaní mají přijímat to, co jim lidé dají), ale hlásání evangelia v nejširším slova smyslu nemá být primárně zaměřeno na vlastní zisk. To nebylo samozřejmé už ve starověku, jak lze vyčíst z 1 Petr 5,2 („Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou…“).