Pondělí 22. 6. 2026 – 12. týden v mezidobí
2 Král 17,5-8.13-15a.18
Asyrský král Salmanasar vpadl do země, přitáhl k Samaří a obléhal ho tři roky. Devátého roku (vlády krále) Hošey dobyl asyrský král Samaří a odvlékl Izraele do vyhnanství do Asýrie; usadil ho v Chale a u řeky Chaboru v Gozanu a v městech médských. Stalo se to proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému Bohu, který je vyvedl z egyptské země, z moci faraóna, krále egyptského. Ctili cizí bohy, jednali podle obyčejů pohanů, které Hospodin vyhnal před syny Izraele, i podle jiných obyčejů, které zavedli izraelští králové. Hospodin varoval Izraele a Judu skrze všechny své proroky a věštce: „Odvraťte se – pravil – od svého špatného chování a zachovávejte mé příkazy, má nařízení podle celého zákona, který jsem dal vašim otcům a který jsem vám sdělil skrze své služebníky proroky.“ Nechtěli však slyšet, byli vzdorovití jako jejich otcové, kteří nevěřili v Hospodina, svého Boha. Pohrdali jeho nařízeními a jeho smlouvou, kterou sjednal s jejich otci, i jeho výstrahami, kterými je varoval. Hospodin se na Izraele velmi rozhněval, vyhnal ho od své tváře, a zůstal jen kmen Juda sám.
Deuteronomističtí historici hodnotí zánik Severního království (Izraele) jako důsledek jeho nevěrnosti Hospodinu, jeho hříchu modloslužby a odklonu od Božích ustanovení, a to přes mnohá varování. To je samozřejmě hodnocení zpětné, které se nedá aplikovat vždy. Důsledkem hříchu je rozdělenost lidí, hádky, spory, nenávist, což nakonec vede ke ztrátě vlastní identity, záhubě.
Mt 7,1-5
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a jakou mírou měříte, takovou se naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ? Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ‚Dovol, ať ti vyndám z oka třísku‘, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“
Nesoudit druhého, resp. neodsuzovat druhého, neznamená být slepým a lhostejným ke zlému jednání ani lacinou shovívavost. Při posuzování druhého člověk je napřed třeba vidět kriticky sebe sama, protože teprve potom může mít člověk otevřený zrak a vidět náležitě jednání druhého. Když člověk začne u sebe a uvědomí si své slabosti, svou nedokonalost, pak je mnohem pokornější a mnohem uvážlivější v hodnocení druhého. Napřed odstranit trám ze svého oka, pak teprve je možné přistoupit k odstraňování nedostatků u druhého. Navíc člověk nikdy nemůže zcela vědět, jak to ten druhý všechno má, co prožívá, co se mu děje apod. Proto je třeba být v souzení velmi opatrný.
Úterý 23. 6. 2026 – 12. týden v mezidobí
2 Král 19,9b-11.14-21.31-35a.36
Senacherib, asyrský král, poslal k Ezechiášovi posly se vzkazem: „Tak řekněte judskému králi Ezechiášovi: Ať tě neklame tvůj Bůh důvěrou, že Jeruzalém nepadne do moci asyrského krále! Vždyť jsi přece slyšel, co učinili asyrští králové všem zemím, které vyvrátili, a ty bys měl vyváznout?“ Když tedy vzal Ezechiáš list z ruky poslů a přečetl ho, vstoupil do Hospodinova domu, rozvinul ho před Hospodinem a modlil se k Hospodinu: „Hospodine, Izraelův Bože, který trůníš nad cheruby, ty jediný jsi Bůh všech království země, tys učinil nebe i zemi. Nakloň, Hospodine, své ucho a slyš! Otevři, Hospodine, své oči a viz! Slyš všechna Senacheribova slova, která vzkázal, aby se rouhal živému Bohu. Ano, je pravda, Hospodine, že asyrští králové zpustošili všechny národy a jejich země. Hodili jejich bohy do ohně, neboť to nebyli bohové, ale výtvor lidských rukou, dřevo a kámen. Proto je mohli zničit. Nyní však, Hospodine, náš Bože, vysvoboď nás z jeho ruky, ať poznají všechna království země, že jedině ty, Hospodine, jsi Bůh!“ Izaiáš, syn Amosův, vzkázal Ezechiášovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Slyšel jsem, cos mi ve své modlitbě říkal o asyrském králi Senacheribovi. Toto mluví Hospodin proti němu: Pohrdá tebou a posmívá se ti panenská dcera Siónu, za tebou pokyvuje hlavou dcera Jeruzaléma. – Vyrazí totiž z Jeruzaléma zbytek, co se zachránilo ze siónské hory. Způsobí to horlivost Hospodina zástupů. Proto tak praví Hospodin o asyrském králi: ‚Nevejde do tohoto města, nevstřelí tam ani šípem, nezaútočí naň štítem, ani ho neobklíčí náspem. Vrátí se cestou, kterou přišel, a nevejde do tohoto města – praví Hospodin. Ochráním toto město a vysvobodím ho kvůli sobě a kvůli svému služebníku Davidovi.‘“ V té noci vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském ležení sto osmdesát pět tisíc (mužů). Asyrský král Senacherib odtáhl, odešel, vrátil se a zůstal v Ninive.
Senacherib byl panovníkem tehdejší světové velmoci a už dosáhl zničení Severního království, dobyl i část území judského a hodlal se zmocnit Jeruzaléma. Judskému králi posílá výhružný list s výzvou, aby se vzdal, protože Jeruzalém tak jako tak padne. Situace judského krále byla v zásadě beznadějná. V této situaci se obrací na Hospodina s prosbou o pomoc, protože z lidského hlediska je jeho situace ztracená. Prorok Izaiáš je Hospodinem vyslán, aby Ezechiášovi dodal odvahy s příslibem, že Senacherib město nedobude a odtáhne. To se tak opravdu stalo. Ani přes naprostou vojenskou přesilu a dobytá území se asyrskému králi nepodařilo Jeruzalém dobýt a Jižní království (Judsko) zničit, vymazat z mapy, jako se mu to podařilo na severu. Hospodin se tu prokazuje jako věrný svým zaslíbením Davidovi a jeho potomkům. Senacheribovo vojsko muselo odtáhnout, protože v něm nejspíš propukla epidemie. Zázrak, za nějž odtažení Sancheribova vojska, v bibli považuje, měl nejspíš přirozenou příčinu. Bůh nemusí překračovat přirozený běh věcí, aby zasáhl.
Ani situace Ukrajiny nevypadá příznivě, ale přesto věřím, že Bůh stojí na straně spravedlnosti a zasáhne tak, že donutí agresora vzít zpátečku.
Mt 7,6.12-14
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nedávejte svaté věci psům a neházejte svoje perly před vepře, nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a roztrhají vás.
Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci.
Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou!“
Text je stále z tzv. Horského kázání, z pasáže řetězu Ježíšových naučení, která spolu bezprostředně nesouvisejí, protože se vztahují na různé životní situace. První naučení nabádá k uvážlivému postoji ve sdělování důležitých věcí druhým lidem. Nabádá k reflexi o adresátovi a jeho možnostech a ochotě pochopení. Není nutné nabízet každému všechno, je třeba diferencovat. Naivita nebo hloupost nejsou ctnosti a srdce na dlani si od nás každý nezaslouží.
Druhé naučení se týká respektu k sobě i k ostatním. Jde o tzv. zlaté pravidlo, které je zde formulováno pozitivně: dělat ostatním to, co by člověk sám chtěl od nich dostat. Tedy chovat se k nim a jednat s nimi, jak bych si přál/a, aby bylo zacházeno se mnou. Uskutečňovat toto pravidlo jednání předpokládá, že se člověk zastaví a uvědomí si, co by si on přál za postoj od druhého v dané situaci. Tenhle moment je velmi důležitý, protože máme tendenci jednat rychle a bezmyšlenkovitě, na základě momentální emoce.
Třetí naučení jde do nitra člověka. Vcházet úzkou branou neznamená hledat pro sebe tu nejobtížnější cestu životem, jednání, které je mi nejvíc proti srsti, nýbrž nenechat se ovlivnit všeobecným nerespektováním morálních zásad, zůstat věrný sám sobě a vztahu k Bohu, i když to může přinášet nepochopení a problémy. Většina nemá vždy pravdu a ani tisíckrát opakovaná lež se pravdou nestává, i když se lidé tak chovají. Vstoupit úzkou branou také znamená brát svůj život s vděčností, snášet jeho těžkosti bez pocitu křivdy či obviňování druhých, snažit se žít poctivě. Při rozhodování, co je správné, by nemělo být vůdčím kritériem pohodlí. Vyhýbání se za každou cenu nesnázím, volba pohodlí, soustředění jen na vlastní prospěch jsou pro člověka velkou pastí, něčím, co mu ve skutečnosti škodí.
Středa 24. 6. 2026 – slavnost narození Jana Křtitele
Iz 49,1-6
Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě mě nazval jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: „Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“ Já však jsem pravil: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha.“ Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. Řekl mi (tedy): „Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“
Text je ze střední části knihy Izaiáš, z období babylonského zajetí. Jde o třetí píseň tzv. Služebníka Hospodinova. Tento služebník, nejspíš je jím míněn prorok sám, je povolán, aby naplnil poslání od Hospodina ve prospěch Izraele (Jakuba), ale nejenom to: má být hlasatelem spásy pro všechny národy, zejména pro národy, mezi něž byl Izrael rozptýlen. Hospodin si vyvolil svého služebníka již na začátku jeho života – to platí i o Janu Křtiteli. Podobné výroky najdeme k vyvolení proroka Jeremiáše i apoštola Pavla. Nejvýrazněji je to samozřejmě vidět na postavě Ježíšově. Hospodin má s každým člověkem svůj záměr, což však není něco, co by člověka mělo svazovat, nýbrž to znamená, že každý člověk má od Boha poslání, které na své životní cestě (stejně jako starozákonní proroci, různé vyvolené osoby, Jan Křtitel i apoštol Pavel) objevuje a může naplňovat. Je možné se z toho radovat, protože to znamená, že každý člověk je v Božích očích cenný a je povolán k tomu, aby se stal přínosem pro druhé. Bůh nenaplánoval člověku jeho cestu, nýbrž volá ho, aby na své cestě, jež je určována nejrůznějšími okolnostmi, dary a možnostmi, pracoval pro růst Božího království, pro růst přátelství, naděje a lásky v tomto světě. Každý z nás je svým způsobem povolán být prorokem, tedy člověkem reprezentujícím Boží zájem o tento svět a lidi v něm.
Ze slov Služebníka Hospodinova je zřejmé, že naplňování povolání není jednoduchou cestou, protože k tomu patří i z lidského hlediska neúspěch, pocit marnosti, zklamání. Definitivně nerozhoduje lidské měřítko úspěchu, ale důvěra v Hospodina. Zůstane-li člověk Bohu věrný, on svůj záměr s člověkem prosadí. Netřeba se tedy bát a propadat pocitu marnosti.
Sk 13,22-26
Pavel řekl: „Bůh dal praotcům za krále Davida, o němž vydal (pochvalné) svědectví: ‚Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.‘ Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: ‚Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.‘ Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse.
Pavel tu ve své řeči, koncipované autorem Skutků, ve zkratce vypráví dějiny spásy, totiž zaslíbení mesiáše od Davida po Ježíše. Jan je svědkem této linie, svým křtem připravil cestu pro naplnění Božích zaslíbení. Jeho role tím skončila, protože přišel onen zaslíbený. Toto zaslíbení a jeho naplnění není jen událostí minulosti, nýbrž má trvalou a univerzální platnost. Platí pro Židy (ty z Abrahámova rodu) i pro pohany (bohabojné, což byli pohané, kteří přijali část židovských tradic i víry, ale nestali se proselyty). Závěrečná věta „Nám bylo posláno slovo o té spáse“ platí skrze celé dějiny až do konce času. I pro nás. Slovo o spáse, o nabídce Boží blízkosti, smysluplné přítomnosti i budoucnosti, je určeno všem generacím, tedy i nám.
Lk 1,57-66.80
Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. Jeho matka na to řekla: „Ne, ale bude se jmenovat Jan!“ Namítli jí: „Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje.“ Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. On si vyžádal tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan.“ Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“ Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským (národem).
Jan Křtitel patří v biblické tradici k těm dětem, které se narodily po speciálním zásahu Božím. Zachariášovo mlčení je (varovným) znamením tohoto podivuhodného Božího zásahu do jeho života a života jeho ženy Alžběty. Toto znamení pozbývá svou funkci ve chvíli, kdy je syn Zachariáše a Alžběty odevzdán obřízkou Bohu a je mu dáno jméno určené od Boha. Jméno má v hebrejštině svůj význam (Jochanan – Hospodin je milostiv). Upomíná na Janovo početí a narození jakožto na dar od Boha a zároveň i na Janovo poslání. Hospodin nabízí skrze obrácení života, které Jan hlásal, možnost nového začátku. Jan je dítětem vyvoleným a vedeným Duchem Božím, podobně jako Ježíš – je skutečně tím, kdo předchází. Je vylíčen jako ten, kdo žil na poušti – jako asketa, ale zároveň jako ten, kdo odkazuje na dějiny Izraele, Boží vedení. Poušť je místem zkoušky, ale také milosti. Jan stojí v této linii.
Chvála Boha, kterou vyslovuje Zachariáš, sotva se mu otevřou ústa, je výzvou i pro nás. První, co by člověk měl dělat, když otevírá svá ústa, je vzdát Bohu čest a chválu – pak by nejspíš mnohá ústa neříkala to, co bez uvážení říkají.
Čtvrtek 25. 6. 2026 – 12. týden v mezidobí
2 Král 24,8-17
Jehojachin měl osmnáct let, když se ujal vlády, a kraloval v Jeruzalémě tři měsíce. Jeho matka se jmenovala Nechušta, byla dcerou Elnatana z Jeruzaléma. Dělal všechno, co se nelíbilo Hospodinu, jak to dělal i jeho otec. V onen čas vytáhli vojáci Nabuchodonosora, babylónského krále, proti městu a město bylo obleženo. Nabuchodonosor, babylónský král, sám pak přišel k městu, když ho jeho vojáci oblehli. Tu Jehojachin, král judský, vyšel ke králi babylónskému, on i jeho matka, jeho ministři, hodnostáři, komorníci, a babylónský král je zajal v osmém roce své vlády. A jak Hospodin předpověděl, odnesl odtamtud všechny poklady domu Hospodinova i poklady domu královského a rozbil na kusy všechny zlaté nádoby, které dal zhotovit Šalomoun, král izraelský, pro Hospodinovu svatyni. Dal odvést do vyhnanství celý Jeruzalém, všechny hodnostáře, všechny zámožné lidi – vyhnanců bylo na počet deset tisíc – všechny kováře a zámečníky, nechal jen chudý lid z venkova. Odvedl do vyhnanství Jehojachina, jeho matku a jeho ženy, jeho komorníky a velmože odvedl jako vyhnance z Jeruzaléma do Babylóna. I všechny zámožné lidi, v počtu sedmi tisíc, kováře a zámečníky v počtu tisíc, všechny zdatné, bojeschopné muže. Ty přivedl král jako vyhnance do Babylóna. Babylónský král ustanovil místo Jehojachina králem jeho strýce Mattanjáha a změnil mu jméno na Sidkijáh.
Jehojachin (jinak také Jojakin), syn krále Jojakima, vládl jen velmi krátce. Když Nabukandesar (Nabuchodonosor) obléhl Jeruzalém v roce 597, tak se vzdal a byl deportován do Babylonie. Jde o tzv. první deportaci (druhá, jež následovala po zničení Jeruzaléma i Chrámu, se konala o 10 let později). S ním odešla do vyhnanství elita Jeruzaléma (i když tam, jak plyne i z osudu proroka Jeremiáše, ještě leckdo zůstal) i význační řemeslníci. To byla dobová taktika – elita byla deportována, aby nemohla organizovat odboj, řemeslníci byli velmi vítaní a užiteční všude. Navíc bylo samozřejmě zabaveno i mnoho cenností, především z Chrámu. Jojakin byl v zajetí omilostněn v roce 562 př. n. l., ale do Izraele (Jeruzaléma) se již nevrátil. A Sidkijášem končí de facto davidovská dynastie jako vládnoucí. Sidkijáš katastrofu dovršil, když se postavil Nabukadnesarovi a spolčil se s Egypťany. Byl na útěku zajat, oslepen a deportován, protože nedbal na Jeremiášovo varování a doporučení. Poslední Davidovec Zorobabel byl už jen místodržícím po návratu z exilu, ale pak po něm mizí veškerá stopa.
Mt 7,21-29
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne v ten den: ‚Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?‘ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti! Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.“ Když Ježíš skončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona.
Matoušovo evangelium je velmi výrazně zaměřeno na ortopraxi, tedy na následování Ježíše jednáním. Mocné činy jsou sice velmi nápadné, ale leckdy mohou sloužit především ke slávě dotyčného, nikoliv ke slávě Boží a prospěchu lidí. Víra je důležitá i její veřejné vyznávání, ale není-li založena na praxi, na dobrém životě, je nepravdivá a diskredituje to, co vyznává. Ježíš ke svým důrazným varovným slovům přidává i podobenství, v němž opět klade důraz na dobrou životní praxi. Kdo jen mluví, ten staví dům bez základů, který při nepohodě neobstojí a spadne. Je třeba být především dobrým člověkem, který žije jako Ježíš pro druhé, pro společné dobro, pak teprve může být člověk i dobrým křesťanem.
Touto pasáží končí první z Ježíšových pěti řečí (tzv. Horské kázání) v Matoušově evangeliu. Řečí je ve skutečnosti šest, ale pouze pět je zakončeno formulí „když Ježíš skončil tyto řeči…“. Těchto pět řečí bývá interpretováno jako poukaz na pět knih Mojžíšových.
Pátek 26. 6. 2026 – 12. týden v mezidobí
2 Král 25,1-12
Devátého roku Sidkijáhovy vlády desátého dne desátého měsíce přitáhl babylónský král Nabuchodonosor i všechno jeho vojsko na Jeruzalém, obklíčil ho a vystavěl kolem něho náspy. Tak bylo město obléháno až do jedenáctého roku krále Sidkijáha. Devátého dne čtvrtého měsíce, když se ve městě rozmohl hlad, že chudí lidé neměli co jíst, byl učiněn průlom do města. Tu se všichni bojovníci dali na útěk. Vyšli z města v noci cestou a branou, která byla mezi dvěma hradbami a vedla ke královské zahradě – Chaldejci měli totiž město obklíčeno – a dali se směrem k Arabě. Chaldejské vojsko však krále pronásledovalo a dostihlo jej na jerišských planinách; zatím se celé jeho vojsko rozprchlo a opustilo ho. Krále zajali a přivedli k babylónskému králi do Ribly. Ten s ním konal soud: Sidkijáhovy syny dal před jeho očima pobít. Sidkijáhovi pak dal vyloupat oči, svázal ho řetězy a přivedl do Babylóna. Sedmého dne pátého měsíce – bylo to devatenáctého roku babylónského krále Nabuchodonosora – přitáhl Nebuzardan, velitel tělesné stráže, který byl ve službách babylónského krále, do Jeruzaléma a zapálil Hospodinův dům, královský palác i všechny jeruzalémské domy a všechny paláce spálil ohněm. Jeruzalémské hradby kol dokola pobořilo chaldejské vojsko, které bylo s velitelem tělesné stráže. Zbytek obyvatelstva, který zůstal ve městě, zběhy, kteří utekli k babylónskému králi, zbytek lidu odvedl Nebuzardan, velitel tělesné stráže. Něco chudého venkovského lidu však zanechal velitel tělesné stráže jako vinaře a oráče.
Sidkijášova vzpoura skončila totálním fiaskem, Sidkijáš byl chycen, oslepen, zbaven vší důstojnosti a odvlečen do Babylónu. Jeho synové byli zabiti, město zničeno, Chrám zapálen stejně jako královské budovy, hradby byly zbořeny a město bylo vydáno napospas zpustošení. Zbytek užitečného obyvatelstva odvlečen do zajetí v Babylóně. Sidkijáše před tím vším varoval prorok Jeremiáš, ale marně. To je příklad toho, když člověk chce znát pravdu, chce informace, ale když se je dozví, tak se rozhodne je nerespektovat, protože vlastně už se rozhodl předtím. Jeho vlastní vůle mu je nad poznanou pravdu. Sidkijáš končí jako zbabělec, když nakonec prchá z obleženého Jeruzaléma a nechává město napospas nepřátelům. Jeremiáš mu nabízel, aby se vzdal, protože by tím zachránil město, Chrám i jeho zbylé obyvatele. Sidkijáš se však vymlouval na obavu, že by ho jeho soukmenovci chtěli zabít, že se vzdal. Nedokázal na sebe vzít prohru, pokořit se, a tak raději obětoval ostatní v naději, že on sám se z toho dostane. Nakonec mu to nebylo nic platné a skončil hůře, než si dovedl představit. Důraz na vlastní ego je špatným rádcem, pýcha opravdu předchází pád.
Mt 8,1-4
Když Ježíš sestoupil s hory, šly za ním velké zástupy. Tu přišel jeden malomocný, klekl před ním a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čistý.“ A hned byl od svého malomocenství očištěn. Ježíš mu pak řekl: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, jak nařídil Mojžíš – jim na svědectví.“
Ježíš uzdravuje malomocného, který projevil víru v jeho dar uzdravování, v jeho moc od Boha. Ježíš však nevyužívá této situace k vlastní slávě, nýbrž posílá dotyčného za tehdejší rozhodující autoritou. Nechce, aby uzdravený o něm mluvil, nýbrž má respektovat ustanovení Zákona. To ukazuje Ježíšův postoj respektu k tradici a odpoutanosti od sebeprosazování. Dobro má svědčit samo o sobě, nemá být reklamou pro toho, kdo je dělá. Zároveň je to i znamení pro autoritu (kněze), že tu je někdo, kdo má moc, kdo má neobyčejné charisma.
Sobota 27. 6. 2026 – 12.týden v mezidobí
Zničil Hospodin bez milosti všechny Jakubovy příbytky, zbořil ve svém hněvu pevnosti judské dcery; srazil k zemi, zneuctil krále i jeho knížata. V nářku sedí na zemi starci siónské dcery; posypali své hlavy popelem, žínice mají okolo beder; k zemi svěsily hlavu jeruzalémské panny. Od slz mi chřadnou oči, v mých útrobách to vře, má játra se vylévají na zem pro pohromu dcery mého lidu; hyne dítě i kojenec na prostranstvích města. K svým matkám volají: „Kde je chléb a víno?“ – když smrtí raněni hynou na prostranstvích města, když vydechují svou duši do klína svých matek. K čemu tě mám přirovnat, k čemu připodobnit, jeruzalémská dcero, kdo ti přispěje, aby tě potěšil, panno, siónská dcero? Jak moře veliká je tvá pohroma, kdo tě má zhojit? Tvoji proroci ti vydávali za vidění klam a podvod, neodhalovali tvé nepravosti, aby změnili tvůj osud. Klamali tě výroky lži a podvodu. Volej – svým srdcem k Hospodinu, panno, siónská dcero! Ať jako potok tekou tvé slzy ve dne i v noci! Nedopřej si odpočinku, ať se neuklidní zřítelnice tvého oka! Nuže, naříkej v noci, na počátku každé hlídky, vylévej jako vodu své srdce před tváří Páně, pozdvihni k němu své ruce za život svých dětí, (které hynou hladem na rozích všech ulic).
Kniha Pláč vznikla jako reakce na zničení Jeruzaléma v roce 587 př. n. l. a odvlečení obyvatelstva do Babylónu. Autor nabádá adresáty k pokání, protože poroba je důsledkem nepravosti národa. Jedinou možností je osvojit si kající postoj a dovolávat se Božího milosrdenství. Lidé mnohem raději naslouchají falešným prorokům, kteří šíří populistické řeči a sliby a neodhalují pravdu, než skutečným prorokům, kteří vidí do podstaty problémů a žádají nápravu. Tak to – i s těmi důsledky – funguje dodnes.
Mt 8,5-17
Když přišel Ježíš do Kafarnaa, přistoupil k němu (jeden) setník s prosbou: „Pane, můj služebník leží doma ochrnulý a hrozně se trápí.“ (Ježíš) mu řekl: „Přijdu a uzdravím ho. „Setník však odpověděl: „Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu: ‚jdi‘, a jde, a jinému: ‚přijď‘, a přijde, a svému služebníkovi: ‚udělej to‘, a udělá to.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: „Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho. Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království, ale synové království budou vyhnáni do temnot venku; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Setníkovi pak Ježíš řekl: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak ať se ti stane.“ A služebník se v tu hodinu uzdravil. Když vešel Ježíš do Petrova domu, uviděl, že Petrova tchyně leží a má horečku. Dotkl se její ruky, a horečka jí přestala; (ona) vstala a obsluhovala ho. Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých zlými duchy. Svým slovem duchy vyhnal a všecky nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co řekl prorok Izajáš: `Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci.‘
Setníkovo chování a jeho prosbu lze hodnotit jako pokoru a ohleduplnost nebo jako drzost. Ježíš mu nabízí vyslyšení jeho prosby s tím, že přijde a služebníka uzdraví. Setník to však odmítne a zdůvodní to paralelou se svou mocí rozkazovat a vynutit si poslušnost. Dává tím v intencích evangelia nepochybně Ježíšovi najevo, že ho považuje za tak mocného, že může poroučet i nemoci, aby nemocného opustila. Ježíš chválí jeho víru a pronáší varovný výrok na adresu svých soukmenovců, kteří v něj a jeho poslání nevěří. Tím riskují, že promarní svou šanci, zatímco nevěřící (pohané) se jí chopí, protože jsou bez předsudků.
Služebník a následně i Petrova tchyně jsou uzdraveni, jsou vráceni do běžného života. Uzdravení je sice věc neobyčejná, ale jeho cílem je návrat do každodenního životního provozu, jenž byl a je namáhavý. Ježíš uzdravuje všechny, kdo se o to ucházejí – sami nebo prostřednictvím svých blízkých. Tím naplňuje i své mesiánské poslání. Ti, kdo k Ježíšovi přinášeli či přiváděli své nemocné a posedlé blízké, to jistě dělali ze starosti o ně, ale i z pragmatických důvodů, protože starost o nemocné byla nákladná a obtížná. I oni potřebovali být zbaveni péče o nemocné, závislé členy rodiny, protože to byla zátěž navíc. Ježíš to nepochybně dobře věděl. Uzdravení jednoho je uzdravením pro mnohé další. I proto je zdraví důležité – nejen pro nás, ale naše zdraví i pro naše okolí. Je třeba si ho vážit a pečovat o něj.
Neděle 28. 6. 2026 – 13. neděle v mezidobí
2 Král 4,8-11.14-16a
Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: „Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“ Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl (svému služebníku) Gechazimu: „Co by se dalo pro ni udělat?“ On odpověděl: „Nemá přece syna a její muž je už starý.“ Elizeus mu řekl: „Zavolej ji!“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“
Pohostinnost se „vyplácí“, jak na to poukazuje i autor Listu Židům (13,2): „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“. Zkrácený úryvek vypráví o proroku Elizeovi (nástupci proroka Eliáše), jak i on byl přijat do domu cizí ženy. Dokonce mu tam ona i její muž zřídili pokoj. Elizeus se jí rozhodl odvděčit a zaslíbil jí syna, který se skutečně v uvedeném čase narodil. Pohostinnost otevírá podobně jako vděčnost srdce lidí. Může být samozřejmě i zneužívána jako všechno, co člověk nezištně dělá, ale to by nemělo člověka odrazovat. Pohostinný člověk je nakonec sám nejvíc obdarován přítomností druhých a jejich přátelstvím. Dobro je nakažlivé.
Řím 6,3-4.8-11
Bratři! My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.
Pavel hovoří nejen o naději, zakotvené ve křtu, která překračuje horizont pozemského života, ale především o důsledcích křtu již pro tento život. Pro Pavla je smrt spojena s hříchem jakožto odvratem od Boha. Nejde o fyzickou smrt jako takovou (ta je symbolem), nýbrž o smrt jakožto ztrátu vztahu s Bohem ze strany člověka, jež je ztělesněním hříchu. Jestliže tedy člověk prošel ve křtu smrtí Ježíšovou, která znamená překonání hříchu, odvratu od Boha, pak je povolán a uschopněn k životu ve vztahu k Bohu, k životu pro Boha. Tím není míněn nějaký specifický náboženský výkon, nýbrž život oproštěný od egoismu, sebestřednosti, život v lásce a úctě k druhým, v respektu k pravdě a spravedlnosti. Kdo žije pro Boha, žije z jeho síly, z jeho moci, proto může konat divy, které však neznamenají zázraky překračující realitu, nýbrž skutky nepodmíněné lásky.
Mt 10,37-42
Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
V tomto úryvku z evangelia podle Matouše jde o sérii Ježíšových výroků, jež se vztahují jak na podmínky následování (kladou požadavky), tak na význam následování (zaslibují odměnu). Ježíšovy nároky nejsou malé, Ježíš si nárokuje výsostné postavení v životě toho, kdo se rozhodl být jeho učedníkem. Znamená to však rozpor s láskou k těm nejbližším? Nejde o konkurenci stejně jako láska k Bohu není konkurenční k lásce k lidem. Výrok o primátu vztahu k Ježíšovi před ostatními vztahy navazuje na velmi tvrdé konstatování, že vztah k Ježíši může vést k velkým konfliktům v rodině. V tomto kontextu je třeba chápat onen nárok výlučné lásky. Člověk se nesmí nechat odradit od následování Ježíše ani tehdy, když se proti němu postaví jeho nejbližší. To bývá velmi bolestné a děje se to i dnes. Vztah s Ježíšem je zároveň vztahem s Bohem, proto je tak zásadní. Jestliže se člověk vzdá své egocentričnosti a svého egoismu, dostane život v plnosti, a to nejen za hranicemi tohoto pomíjivého světa. To je zaslíbení, které nabízí život v plnosti již zde. Bůh je s ním a v něm. Proto pak každá i sebemenší služba Ježíšovu učedníku dojde svého ocenění. Nejde jen o službu jemu, ale Bohu. A Bůh nezůstává člověku dlužníkem.