Pondělí 13. 7. 2026 – 15. týden v mezidobí
Iz 1,10-17
Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata, poslechněte příkaz našeho Boha, gomorský lide! Nač je mi množství vašich obětí? – praví Hospodin. Už mám dost žertev beranů a tuku krmných telat; v krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Když ke mně přicházíte, kdo to od vás žádá, abyste vyšlapávali má nádvoří? Nenoste už nicotné oběti; kadidlo je mi odporné, novoluní, soboty, shromáždění (nesnesu), nesnesu bezbožnost při svaté schůzce. Vaše novoluní a svátky nenávidím z duše, jsou mi břemenem, s únavou je snáším. Když vztahujete své ruce (k modlitbě), zakrývám své oči před vámi; když se ještě víc modlíte, ani neposlouchám. Vaše ruce jsou plné krve! Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy!
Prorok Izajáš nám ukazuje „naštvaného“, resp. rozhořčeného Hospodina, Hospodina, který je znechucen falší svých ctitelů, protože si ho ve skutečnosti chtějí koupit formální obětní bohoslužbou, slavením svátků, aniž ho přitom opravdu ctí. Ctít Hospodina totiž znamená jednat poctivě, stát na straně slabých a utlačovaných, zastávat se potřebných, být milosrdný a spravedlivý. Láska k Bohu i pravá úcta se ukazují na lásce a úctě k člověku, k těm úplně obyčejným lidem. To je stálý problém. Boha je třeba ctít i bohoslužebnými úkony, ty však nesmějí být v rozporu s každodenním jednáním toho, kdo se vydává za Božího ctitele. Bůh je nepřítelem formalismu a nepoctivé úcty, která nemá s živým vztahem k němu nic společného, neboť je výrazem zpředmětnění Boha. Taková bohoslužba je zneužívána ke snaze s Bohem manipulovat nebo ho zneužívat pro vlastní účely. Z Boha se tím rázem stává modla, falešný bůh, jehož je třeba „krmit“ a udržovat v klidu, aby člověku neškodil. To ovem pravý Bůh nikdy neakceptuje, Boha si nelze ničím koupit, lze ho jen uctívat a milovat ve skutečném vztahu.
Mt 10,34-11,1
Ježíš řekl svým apoštolům: „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit ‚syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“ Když Ježíš skončil toto poučování svých dvanácti učedníků, šel odtamtud dál, aby učil a kázal po tamějších městech.
Jde o závěr Ježíšovy řeči k učedníkům (druhé Ježíšovy rozsáhlejší řeči v Mt). Ježíš mluví o radikalitě následování, které přináší i rozkol v rodinách. Láska k Ježíši nestojí v protikladu k lásce k rodině, přátelům, k těm nejbližším, Ježíš ani Bůh-Otec nejsou konkurenty člověka, ale následování znamená opravdu přehodnocení života a jeho priorit, což může narážet na nepochopení okolí. Ježíš dodává odvahu svým dvanácti vyvoleným učedníkům, protože způsob života s ním byl i pro ně nepochybně velmi náročný. Ježíš to dobře ví, a proto je povzbuzuje a ztotožňuje se s nimi v jejich potřebách. Oni jsou povoláni být nositeli Božího poselství, takže kdo je přijímá, přijímá Ježíše samotného a skrze Ježíše přijímá Boha, toho, kdo Ježíše poslal. Cokoliv dobrého, co jim lidé prokáží jakožto Ježíšovým učedníkům, bude odměněno, nebude zapomenuto, protože to je Ježíš sám, kdo jedná skrze své učedníky.
Milovat rodiče je základním přikázáním Desatera, které Ježíš neruší, nicméně vyžaduje zásadní rozhodnutí, a to i ve smyslu snášet obtíže a překonávat překážky, vzdávat se svého pohodlí, svých představ, své zakotvenosti a jít za posláním, které člověk skrze následování Ježíše poznává. To poslání může být velmi různé a může znamenat, že člověk v jeho realizaci narazí na nepochopení nejbližších. To jej nesmí odradit. Cílem je šťastný a plodný život člověka – naplňování poznaného poslání k němu vede, resp. se jím realizuje. Láska neznamená vždy nekonfliktní vztahy. I v konfliktu lze toho druhého milovat, přestože on se mnou a já s ním nesouhlasím.
Úterý 14. 7. 2026 – 15. týden v mezidobí
Iz 7,1-9
Za dnů Achaza, syna Jotama, který byl synem Uzijáha, judského krále, vytáhl Resin, král aramejský, a Pekach, syn Remaljáhův, král izraelský, proti Jeruzalému do boje, ale nemohli ho dobýt. Davidův dům dostal zprávu: Aramejci táboří v Efraimsku. Tu se zachvělo (královo) srdce i srdce jeho lidu, jako se chvějí stromy v lese větrem. Hospodin řekl Izaiášovi: „Jdi naproti Achazovi, ty a tvůj syn Šearjašub, na konec vodovodu horního rybníka na cestu u valchářova pole a řekneš mu: Hleď zůstat klidný a neboj se, neklesej na mysli před těmito dvěma kousky čadících oharků, před Resinem, zuřícím hněvem, a Aramejci a před synem Remaljáhovým, poněvadž se proti tobě spikli Aramejci s Efraimity a synem Remaljáhovým a řekli: ‚Potáhneme na Judsko, naženeme mu hrůzu, obsadíme ho a uděláme tam králem Tabealova syna.‘ Tak praví Pán, Hospodin: Nezdaří se to, nestane se to! Hlavou Aramejska je Damašek a hlavou Damašku je Resin (ještě šedesát pět let, a přestane Efraim být národem). Hlavou Efraimska je Samaří a hlavou Samaří je Remaljáhův syn. Jestliže neuvěříte, neobstojíte.“
Protože Asýrie si činila stále větší územní nároky a podmaňovala si okolní státy, zformovala se proti ní koalice králů v tzv. syrsko-efrajimské válce (735-732 př. n. l.). Judský král Achaz v ní nebyl a hrozilo mu převálcování od severních sousedů (Izraele a Aramu), kteří ho chtěli donutit ke spolupráci. Achaz se vyděsil a chtěl se spolčit s Asýrií. Prorok Izajáš se mu pokouší dodat odvahy a ukazuje na nicotnost jejich plánů, protože sami budou zlikvidováni právě Asýrií. V dalším textu pak nabádá krále Achaze, aby důvěřoval Hospodinu a varuje jej, aby se nespolčoval ani s Asýrií, a nabádá ho, aby hledal ochranu u Hospodina, což král Achaz nerespektuje. Na varovná slova Izajášova nakonec dojde.
Člověk musí přemýšlet o možnostech a vyhodnocovat situaci realisticky, to je zřejmé. Ale zároveň nesmí spoléhat jen na svůj krátkozraký kalkul. I když člověk musí jednat, je třeba jednání i jeho výsledek vložit do rukou Božích. Bůh nepracuje za člověka, ale má jiné nástroje a možnosti, než si člověk umí představit. Stále platí ono Ignácovo „jednej tak, jako by vše záviselo na tobě, ale věř bez pochyb, že vše závisí na Bohu“. Představa, že všechno musí člověk zvládnout sám, je ničivá. A zrovna tak představa, že má všechno v ruce, že je pánem situace.
Mt 11,20-24
Ježíš začal vytýkat městům, ve kterých se stalo nejvíc jeho zázraků, že se neobrátila: „Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by dělali pokání v žínici a v popelu. Ale to vám říkám: Tyru a Sidónu bude v soudný den lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš! Kdyby se v Sodomě staly ty zázraky, které se staly v tobě, zůstala by až do dneška. Ale říkám vám: Sodomské zemi bude v soudný den lehčeji než tobě.“
Ježíš zpochybňuje náboženskou a hospodářskou namyšlenost určitých dobově významných lokalit. Varuje je srovnáním s pohanskými městy a osudem Sodomy, místy, která byla vzdálena náležité úctě k Bohu, a přece mohou dopadnout lépe než namyšlená židovská města.
Tohle varování je nadčasové, i když se tehdy vztahovalo na konkrétní místa. Je to varování pro všechny církve a církevní obce, které si na sobě zakládají. Je to varování pro každého, který si zakládá sám na sobě, na svých kvalitách, pevnosti a ortodoxnosti své víry, a nehledá pravdu a pokoru ve vztahu k Bohu skrze jeho Syna. Jen pokorný člověk a pokorné společenství (pokorný národ) mohou obstát a zajistit si budoucnost. V pokoře totiž nespoléhají na své kvality, zásluhy a síly; a to, co mají, nepovažují za samozřejmé, za svou výlučnou zásluhu, nevyvyšují se nad ostatní, nýbrž jsou s to vidět a respektovat kvality druhých. Církev je sice věčná, tedy trvající až do konce času, ale to neznamená, že je její pozemská existence do konce času všude a vždy, jak ostatně dokládají dějiny. Mnoho církevních obcí (velkých i malých) už zmizelo a není po nich ani stopy. To se může lehce stát i nám zde.
Středa 15. 7. 2026 – 15. týden v mezidobí
Iz 10,5-7.13-16
Toto praví Hospodin: „Běda Assurovi, metle mé zlosti a holi, která je v mé ruce, (je to) můj hněv! Na bezbožný národ ho posílám, proti národu, na který se hněvám, poroučím mu jít, aby naloupil lup, aby ukořistil kořist a zdeptal ho jako bláto na ulici. (Assur) však tak nesoudí, jeho srdce tak nesmýšlí, ale zkázu má ve své mysli, mnoho národů chce zničit.“ (Asyrský král) totiž řekl: „Dokázal jsem to svou silnou rukou, svou moudrostí, neboť jsem chytrý; zrušil jsem hranice národů, jejich poklady uloupil a jako všemocný jsem svrhl ty, kdo sídlili na výšinách. Jak hnízdo našla má ruka poklady národů; jako se sbírají opuštěná vejce, tak jsem zabral celou zemi a nikdo nemohl hnout křídlem ani otevřít ústa a pípnout.“ Smí se chlubit sekera před tím, kdo jí seká? Smí se honosit pila před tím, kdo ji tahá? Jako by hůl mohla mávat tím, kdo ji zdvihá, jako by prut mohl zdvihnout toho, kdo není dřevem! Proto pošle Pán, Hospodin zástupů, na jeho vykrmené (vojáky) úbytě, oheň vzplane požárem pod jeho slávou.
Asýrie měla své místo v Božím plánu pro vyvolený lid. Bůh z ní chtěl učinit trest za nevěrnost a hříšnost svého vyvoleného lidu. Nicméně Asýrie se v Božích očích zvrhla v panovačný, sebejistý, vychloubačný nástroj, který se opájel svou mocí. Hospodin však jeho řádění učiní přítrž, protože je spravedlivý a ani pohané se nemohou vymknout z jeho moci. V tom je naděje a útěcha pro vyvolený lid (Judu).
Jak se říká „Všeho do času, Pán Bůh navěky“ nebo „Žádný strom neroste do nebe“. Věřme, že tohle platí i pro současný svět.
Mt 11,25-27
Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“
Ježíš vzdává Bohu dík a chválu za to, že tajemství Božího království a jeho dosažení bylo pochopeno lidmi, kteří nestojí ve společnosti na špici, nejsou považováni za moudré, vzdělané, mocné, vlivné, bohaté. Boha, který se k člověku sklání skrze svého Syna, lze přijmout jen s otevřeným srdcem, s pokornou myslí a oddaností. Ježíšův výrok nedevalvuje vzdělání, lidskou moudrost, vliv a majetek, ale ukazuje, že tím podstatným je ochota k otevřenosti vůči Bohu a jeho poselství.
Není vždy snadné rozlišovat, zda různá hnutí a poselství jsou skutečně od Boha nebo zda jsou výplodem lidské fantazie, fundamentalismu, nejrůznějších emocí. Ježíš svým díkem naznačuje, že není třeba se hned vzrušovat, nýbrž věřit Bohu, že se ukáže, zda jde o jeho záměr, že člověk má kapacitu to s Boží pomocí rozlišit.
Skrze Ježíše lze poznat, kdo Bůh je ve vztahu k člověku, lze poznat, že Bůh opravdu stojí o člověka. Ježíš říká, že je mu všechno dáno od Otce. O čem však mluví, co je ono všechno? Jde o poznání toho, co je Boží království, co je Boží touhou, jejíž realizaci svěřil svému Synu. Ježíš je skutečným zjevením Otcovy vůle otevřít člověku novou cestu k němu.
Čtvrtek 16. 7. 2026 – 15. týden v mezidobí
Iz 26,7-9.12.16-19
Stezka spravedlivého je přímá, spravedlivému rovnáš cestu. Ano, čekáme na tebe, jak budeš soudit, Hospodine, tvé jméno a vzpomínka na tebe jsou touhou duše. Svou duší po tobě toužím v noci, ale i v duchu tě hledám svým srdcem. Až zazáří tvé rozsudky na zemi, naučí se spravedlnosti obyvatelé světa. Hospodine, uděl nám pokoj, neboť i všechny naše skutky jsou tvým dílem. Hospodine, v úzkosti tě hledali, mumlali zaříkání, když je (stíhal) tvůj trest. Jako těhotná žena, když se blíží k porodu, svíjí se a v bolestech křičí, tak jsme byli před tebou, Hospodine. Počali jsme a jako k porodu jsme pracovali, a porodili jsme vítr; nepřinesli jsme zemi spásu, nenarodili se obyvatelé pro svět. Ožijí tvoji mrtví, moji pobití vstanou. Vzbuďte se a zajásejte, obyvatelé prachu. Tvá rosa je rosou světla, země zrodí stíny.
Prorok Izajáš vyjadřuje za Boží lid vědomí viny i naděje. Člověk není nositelem spásy, i když se do této role velmi často staví. Pokoj přichází od Hospodina, ale není to žádný násilnický automatismus. Lidé musejí být pro tento Boží pokoj otevření. A v tom je ten problém. Jak píše sv. Augustin ve svých Vyznáních: lidské srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu. Pokoj může nastat, když lidé tuto nabídku přijmou, když budou svým srdcem zakotveni v Boží přítomnosti. A to se děje zřídka. Bohužel. Přesto je prorok přesvědčen, že Boží vůle záchrany člověka se prosadí, budoucnost je v Bohu, ne v člověku: Bůh dává světlo, země rodí stíny.
Mt 11,28-30
Ježíš se ujal slova a řekl: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“
Ježíš reprezentuje Boží lásku, onu Boží proexistenci. On je útočištěm pro všechny, kdo jsou zmoženi, upracovaní, na dně. Neřeší za ně jejich problémy, ale nabízí jim přístav pochopení. On tím vším prošel, on rozumí lidské bídě a nouzi. Ten přístav pochopení nabízí i skrze své následovníky, pokud jsou ochotni jít v jeho stopách. Jsou tím pověřeni, jsou k tomu povoláni. Učedníci mohou nalézt u Ježíše sílu unést právě to, že jsou jeho učedníky. Být učedníkem je vyvolení a zároveň i náročný úkol.
Poslední věta „Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ se také dá přeložit „vždyť mé jho je užitečné (pro vás)“, možná i smysluplné, dobré a „břemeno lehké k nesení“. Jiří Mrázek ve svém komentáři k Mt zmiňuje i možnost implikace, že Ježíš říká „vždyť mé jho je pomazaný (christos)“, tedy já sám. Řecké slovo chrēstos (užitečný, příjemný, dobrý, dobrotivý) se mohlo chápat jako christos (pomazaný), protože „ē“ se v té době vyslovovalo jako „i“. Já jsem pro vás dobrým jhem (jhem lásky) a to, co od vás chci, je lehké, protože jsem to já, kdo to s vámi nese. Lásce není nic zatěžko, i když jde o náročný úkol.
Pátek 17. 7. 2026 – 15. týden v mezidobí
Iz 38,1-6.21-22.7-8
(Král) Ezechiáš se roznemohl k smrti. Přišel k němu prorok Izaiáš, syn Amosův, a řekl mu: „Tak praví Hospodin: `Učiň pořízení o svém domě, neboť zemřeš a nebudeš živ.’„ Tu se Ezechiáš obrátil tváří ke stěně a modlil se k Hospodinu: „Ach, Hospodine, rozpomeň se přece, že jsem žil věrně a s celým srdcem v tvé službě. Dělal jsem, co ti bylo milé!“ A Ezechiáš propukl v hlasitý pláč. Tu Hospodin oslovil Izaiáše a řekl: „Jdi a řekni Ezechiášovi: ‚Tak praví Hospodin, Bůh Davida, tvého otce: Slyšel jsem tvou modlitbu a viděl jsem tvé slzy. Nuže, přidám k tvému věku (ještě) patnáct let. Z moci asyrského krále vysvobodím tebe i toto město a ochráním ho.‘„ Izaiáš poručil vzít koláč z fíků a namazat jím vřed, aby se (král) uzdravil. Ezechiáš řekl: „Jaké je znamení, že budu moci vstoupit do Hospodinova domu?“ Izaiáš odpověděl: „Toto ti bude znamením od Hospodina, že Hospodin vyplní, co slíbil: ‚Hle, vrátím stín po stupních, po kterých sešel na Achazových slunečních hodinách, zpět o deset stupňů.‘’“ A slunce se vrátilo o deset stupňů, po nichž sestoupilo.
Prorok Izajáš je prostředníkem mezi Hospodinem a králem Ezechiášem (Chizkiášem), který je vážně nemocen. Bůh mu dopřává další čas, protože před králem stojí ještě další nesplněné úkoly. Král Ezechiáš byl králem náboženské reformy, úsilí o věrnost Hospodinu. Člověk nemá svůj život pevně v rukou, proto je třeba čas dobře využívat. Ne vždy se podaří nemoc odstranit a život prodloužit. Ani na vyslyšení proseb od Hospodina si nelze činit nárok.
Mt 12,1-8
V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci měli hlad, a proto začali trhat klasy a jíst. Farizeové to uviděli a řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu dělat nesmí!“ On však jim odpověděl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu a jedl posvátné chleby, které nesměl jíst ani on, ani jeho družina, ale jen kněží? Nebo nečetli jste v Zákoně, že v sobotu kněží v chrámě porušují sobotu, a (přece) jsou bez viny? Říkám vám, že zde je (někdo) víc než chrám! Kdybyste věděli, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné. Neboť Syn člověka je pánem nad sobotou.“
Učedníci mají hlad, tak jej alespoň trochu tiší vydrolenými obilnými zrny. Hlad museli mít opravdu značný, protože jíst tvrdá zrna není snadné ani zvlášť dobré. Farizeové nevidí hladové lidi, ale porušení předpisů. Předpisy jsou pro ně v té chvíli důležitější než lidé, kteří se potřebují nutně alespoň trochu najíst. Ježíš odhaluje jejich nemilosrdnost a kontruje odkazem na Písmo i liturgickou praxi. Dává tím jednoznačně najevo, že lidský život je cennější než dodržování předpisů. Farizejové z příběhu trpí slepotou srdce, když trvají na dodržování předpisů, i když to může vést k poškození lidského života. Ježíš se staví na místo Boží, když prohlašuje, že Syn člověka je pánem nad sobotou. Bůh přece chce pro člověka život, ne nemilosrdnou poslušnost.
Vlastně jim možná nešlo ani tak o ty předpisy jako o chycení Ježíše při činu: jeho učedníci nerespektují sobotu a on s tím nic nedělá. Mohli ho obvinit. Hladoví lidé i předpisy Zákona coby vyjádření Boží vůle jsou jim jen záminkou, aby dokázali, že Ježíš nemůže být od Boha. Zneužití Božích ustanovení pro likvidaci druhého je hříchem do nebe volajícím.
Sobota 18. 7. 2026 – 15. týden v mezidobí
Mich 2,1-5
Běda těm, kdo myslí na nepravost a na svých ložích osnují zlo! Za ranního svitu ho provádějí, neboť mají k tomu moc. Zatouží po polích, a uloupí je, (zatouží) po domech, a vezmou si je. Utlačují muže i jeho rodinu, majitele i jeho majetek. Proto tak praví Hospodin: „Hle, já připravuji tomuto rodu neštěstí, z něhož nevytáhnete své šíje; nebudete chodit pyšně, neboť doba je zlá. V ten den se o vás bude říkat posměškem, žalozpěv se bude zpívat: Zbaveni jsme všeho, podíl mého lidu se měří provazem, nikdo mu ho nedává nazpět; naše pole se rozdělují těm, kdo nás vyhánějí. Proto nebudeš mít nikoho, kdo by ti losem určil podíl v Hospodinově shromáždění.“
Prorok Micheáš je prorokem sociální spravedlnosti v 8. století př. n. l. v Judsku. Sociální nespravedlnost, zvůle mocných, nepravost nakonec vedou záhubě všech. Tuto smutnou pravdu můžeme sledovat i v našich dnech v mnoha zemích, které zápasí s nejrůznějšími formami násilí, jež jsou vyvolány nespravedlnostmi nejrůznějšího druhu. Vykořisťování, potlačování svobody, útisk druhých nakonec vedou ke ztrátě vlastní identity, podílu na Božím království. To sice není bezprostředně vidět, ale časem se to projeví.
Mt 12,14-21
Farizeové se radili, jak by Ježíše zahubili. Protože to Ježíš věděl, odebral se odtamtud. Mnoho jich šlo za ním a všechny uzdravil. Ale nařídil jim, aby ho nerozhlašovali. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok Izaiáš: ‚Hle, můj služebník, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný, v němž jsem našel zalíbení! Vložím na něho svého Ducha, aby hlásal právo národům. Nebude se hádat ani křičet, na ulici nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, až dopomůže právu k vítězství. A v jeho jménu budou národy doufat.‘
Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Farizeové usilují Ježíše zahubit, přestože nemají nic, z čeho by jej mohli obvinit. Vadí jim právě proto, že je dobrý, milosrdný, má autoritu i moc. Ježíš na sebe vztahuje slova proroka Izajáše, jež platí o mesiánské postavě. Boží vyvolený neprosazuje svou autoritu násilím, hlasitými projevy, nýbrž právě milosrdenstvím a soucitem, mocí své autority. On se stane nadějí všech těch, kteří jsou utlačováni, jimž jsou odepírána práva, všech těch, po nichž se šlape. Ježíšovi jde o „rozmnožení“ života, životních sil člověka.
Ježíš nemusí svou vládu prosazovat násilím, to dělají lidé a bohužel často se ho ve své snaze o násilné ovládnutí druhých neprávem dovolávají. Ježíš je nadějí pro všechny národy, ale není tak snadné v něj jako vítěze nad zlem věřit, když toto zlo vítězí. Ani Ježíš ovšem nečeká, až se jej pokusí usmrtit, ale odchází z místa ohrožení. Nejsme povinni zlo trpně snášet, ale máme-li možnost, je na místě jeho působnost na nás omezit nebo jí zcela zamezit.
Neděle 19. 7. 2026 – 16. neděle v mezidobí
Mdr 12,13.16-19
Kromě tebe není Boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.
Kniha Moudrosti nabízí vyznání víry v jediného Boha a jeho moc, jež je základem existence světa jako smysluplného prostoru pro člověka. Bůh je spravedlivý, ale jeho spravedlnost je spravedlností milosti, spravedlností lásky. Bůh nechce smrt hříšníka, ale jeho obrácení, jeho návrat do Boží náruče, do společenství s ním. Hřích je sice závažným činem, odvratem od Boha, ale není posledním slovem ve vztahu Boha a člověka, Bůh usiluje o návrat člověka k sobě, člověk má šanci svého jednání proti Bohu litovat a obnovit svůj vztah k němu. Bůh se člověka nikdy nevzdá.
Řím 8,26-27
Bratři! Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.
Pavel tu mluví o tajemství modlitby, možná kontemplativní. Člověku docházejí v modlitbě slova a často i jasnost poznání, co je vlastně to správné, oč je třeba prosit. Ale to není rozhodující, protože když člověk opustí své představy, může se spolehnout na Ducha sv. Ten se modlí v něm a s ním. Odevzdat se v modlitbě Bohu je tím nejlepším krokem. Důležité je modlit se, být „před“ Bohem a nechat se, vytrvat v postoji klidu a důvěry. Slova nejsou potřebná, myšlenky je možné nechat plout, nedat se jimi strhnout a obrazy odcházet, prostě jen být přítomen. Nejde o to očekávat něco zázračného, vytržení, silný zážitek, nýbrž věrně vytrvat a důvěřovat v sílu Ducha. Ten ví a koná.
Mt 13,24-43
Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: ‚Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ A služebníci mu řekli: ‚Máme jít a (plevel) sesbírat?‘ On však řekl: ‚Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Předložil jim další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“
Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“
To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: ‚Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.‘ Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové (toho) Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“
Evangelista uvádí sérii Ježíšových podobenství o Božím království (království nebes/kém). Druhé a třetí mluví o účinnosti zárodků pro růst Božího království na zemi. Hořčičné zrno je opravdu malé a kvasu/droždí se dává do těsta jen malý kousek, a přesto obé má výsledky převyšující mnohonásobně počátek.
První podobenství pak má na žádost učedníků i své vysvětlení, protože je tak trochu paradoxní. Sice odpovídá zkušenosti každého zemědělce či zahradníka, plevel bují a snaží se zahubit kulturní plodiny, ale je zvláštní, že to má být obrazem Boží království. Bylo dobře zaseto, a přesto se na poli rozmohl plevel. Jenže plít lze skutečně až ve chvíli, kdy lze rozeznat zasetou rostlinu od plevele. To je prostě k vzteku. Plevel je navíc hodně agresivní a zbavit se ho někdy nejde, protože je příliš prorostlý s dobrými rostlinami. To lze až při sklizni, kdy lze rostliny oddělit. To je podobenství o trpělivosti a důvěře. Člověk by chtěl mít čisté pole i záhony, tedy čisté vztahy, spravedlnost, pravdu, přátelství a lásku kolem sebe, ale přes veškerou jeho snahu to nikdy nefunguje dokonale. Musí to s trpělivostí snášet a nevzdávat. To je jediná možná cesta k Božímu království. Ony totiž všechny pokusy o dokonalou, čistou, morální společnost skončily katastrofou, násilím, pronásledováním, likvidováním těch, kdo neodpovídali představám těch, kdo určovali pravidla správnosti a morálnosti. Všechny takové pokusy skončily jako nelidské. Žádná lidská totalita se nemůže stát Božím královstvím. Je třeba bojovat proti zlu, ale zároveň je třeba si uvědomovat omezenost vlastního poznání. Lidé nejsou roboti a nelze je rovnat do jedné řady. Do nitra lidí nikdo nevidí jen Bůh, proto je třeba mu přenechat definitivní soud.
Boží království je darem od Boha, roste v pozemské realitě skrze lidi, kteří o ně usilují, ale oni nejsou jeho dárci ani posuzovateli jeho správného růstu. Člověk se má především starat o to, aby byl dobrým zrnem a přispíval k růstu Boží vlády na zemi, aby se sám nenechal zaplevelit různými špatnými nebo nedůležitými věcmi.