Pondělí 10. 8. 2026 – 19. týden v mezidobí, svátek sv. Vavřince
2 Kor 9,6-10
Bratři! Kdo rozsévá skoupě, skoupě bude také sklízet, a kdo rozsévá požehnaně, požehnaně bude také sklízet. Každý ať dá podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh miluje radostného dárce. A Bůh je dosti mocný, aby vás hojně zahrnul svými dary, takže pak budete mít vždycky a ve všem dostatek, že stačíte i na to, abyste dělali mnoho dobrých skutků. Stojí to v Písmu: ‚Hojně rozdává chudým, jeho štědrost potrvá navždy‘. A ten, který poskytuje rozsévači semeno a chléb k jídlu, poskytne a rozmnoží i vám osivo a dá vzrůst plodům vaší štědrosti.
Pavel píše do Korinta, aby povzbudil tamní křesťany ke štědrosti vůči jeruzalémským křesťanům, kteří se ocitli v situaci velkého nedostatku. Formuluje přitom důležitou zásadu: darovat je třeba s radostí a z upřímného zájmu o potřeby druhého. Pak dar přinese velké požehnání a plodnost. Moci dávat je privilegium, dělit se s potřebnými nezbytnost. Kdo dává, dostává – a dostává mnohem víc než to, co daroval. A nejde jen o „nebeskou odměnu“. Do hrobu si stejně nikdo z nás nic neodnese. Moci dávat je výrazem určité moci, člověk má něco, oč se může dělit. Ve skutečnosti je mnohem obtížnější přijímat, protože to vyjadřuje určitou závislost, poddanost. Poroto je třeba, aby se dávání i přijímání odehrávalo v úctě a lásce. Pak teprve je to sdílení dober.
Jan 12,24-26
Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“
Tato Ježíšova slova z Janova evangelia jsou paralelou k výrokům u synoptiků o nesení kříže a následování. Kdo se nasadí pro dobro, pro druhé, pro službu obecným věcem, ten se musí vzdát mnohého, avšak jeho skutky, jeho činnost se stávají zdrojem života, i když to tak – stejně jako u toho zrna – může dlouho trvat. Nic z toho dobrého, co člověk s upřímným srdcem udělá, nezanikne. Pravda a láska zvítězí, říkal Václav Havel, a má pravdu. Posměvači, cynikové a pragmatici vidí jen bezprostřední prospěch, ale to je velmi krátkozraké. Dobro se nemůže ztratit a my máme jistotu, že nakonec všechno zlo zanikne, shoří a nezbude z něj nic.
Ježíš zaslibuje svou přítomnost tomu, kdo jde v jeho stopách. Nepůjde sám, i kdyby procházel všelijakými úskalími a temnotami. Ježíš není pán ve smyslu nadřízeného, šéfa, a sloužit mu znamená podílet se na jeho činnosti pro dobro světa.
Úterý 11. 8. 2026 – 19. týden v mezidobí
Ez 2,8-3,4
Tak praví Hospodin: „Ty, synu člověka, slyš, co ti pravím, a nebuď vzpurný jako toto vzpurné plemeno; otevři ústa a jez, co ti dám.“ Viděl jsem ruku vztaženou ke mně, a v ní svinutou knihu. Rozvinul ji přede mnou; byla popsána uvnitř i zvenčí. Byly v ní napsány žalozpěvy, vzdechy a bědy. Tu mi řekl: „Synu člověka, cokoli se ti dostane, jez; sněz tuto knihu a jdi a mluv k synům Izraele!“ Když jsem otevřel ústa, dal mi sníst tu knihu a řekl mi: „Synu člověka, nasyť své břicho a naplň své útroby touto knihou, kterou ti dávám!“ Snědl jsem ji a zesládla mi v ústech jako med. Pak mi řekl: „Synu člověka, jdi k Izraelovu domu a mluv k nim moje slova.“
Prorok Ezechiel tu reprezentuje lidi jako takové (syn člověka – člověk). Hospodin ho vyzývá k jinému jednání, než jak se lidé běžně chovají vůči Bohu tím, že nerespektují jeho ustanovení. Musí spolknout a pozřít všechny nářky a bědování, knihu utrpení, jež je naplněna do krajnosti (popsána z obou stran). Jde o knihu nářků Boha nad Izraelem, nad jeho nevěrností, ale snad i o nářky a žalozpěvy lidí obracejících se k Hospodinu. Jde však o knihu od Hospodina, která se Ezechielovi v ústech změní ve sladkost: to, co přichází od Hospodina, i to, co dopouští, se pro věrné mění v něco smysluplného, co když člověk přijme, tak může jít dál. Ezechiel je naplněn Božím slovem, je jím nasycen a musí tato Boží slova nést dál, je poslán, aby oslovil vyhnance v Babyloně, aby je zbavil falešných nadějí, aby je přiměl ke zpytování svědomí a změně smýšlení.
Mt 18,1-5.10.12-14
Učedníci přišli k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně v nebeském království největší?“ Tu zavolal dítě, postavil ho před ně a řekl: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten je v nebeském království největší. A kdo přijme jedno takové dítě kvůli mně, mne přijímá. Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce. Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly. Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných.“
Zkrácený text je z další Ježíšovy řeči v rámci evangelia podle Matouše. Jde o řeč k učedníkům a o pravidla života v církvi. Ježíš dává učedníkům za vzor dítě, tedy onu bytost, která ve starověku nehrála v myšlení lidí žádnou vlastní roli, nýbrž byla jen nedospělým člověkem, jehož úkolem bylo vyrůst a naplnit očekávání rodiny. Ježíš přisuzuje dítěti jeho vlastní důstojnost a oceňuje jeho kvality jako bytosti nevinné, otevřené, očekávající, vnímavé a poslušné. Dítě nemělo žádná práva. Učedník je povolán, aby se postavil na stejné místo, nečinil si žádný nárok a vše přijímal jako dar.
Ježíš se ztotožňuje s těmi nepatrnými, s těmi, od nichž svět nic nečeká, kteří však mohou dojít ve své skromnosti a otevřenosti mnohem dál, kteří mohou vidět Boha, žít v jeho a z jeho blízkosti. Bůh hledá ty, kteří jsou v očích společnosti ztracení, zbyteční, neproduktivní, dokonce hříšníci. Bůh miluje každého, ale ti na okraji mu obzvlášť leží na srdci, protože jich se nikdo neujímá.
To Ježíš klade na srdce svým učedníkům, oni se mají chovat jako on i jako Bůh. V těch nepatrných se totiž mohou setkat s ním i s Otcem a prožívat s nimi radost z nalezení.
Středa 12. 8. 2026 – 19. týden v mezidobí
Ez 9,1-7; 10,18-22
Hospodin volal velikým hlasem: „Přiblížili se ti, kteří mají potrestat město a každý má v ruce smrtící nástroj.“ A hle – šest mužů přicházelo cestou od hořejší brány, která směřuje k severu, a každý měl svůj nástroj zhouby v ruce. S nimi byl jeden muž, oděný lněným rouchem, a měl po boku písařské potřeby; vešli a postavili se vedle měděného oltáře. Zatím se velebnost Izraelova Boha zdvihla z cherubů, na nichž byla, ke chrámovému prahu. (Hospodin) pak zavolal muže, který byl oblečen ve lněné roucho a měl po boku písařské potřeby, a řekl mu: „Jdi městem Jeruzalémem a poznamenej čela mužů naříkajících a truchlících nade všemi ohavnostmi, které se v něm dějí.“ Ostatním však řekl tak, že jsem to slyšel: „Jděte městem za ním a bijte, ať se vaše oko nesmiluje, buďte bez lítosti! Starce, jinocha, pannu, děti i ženy bijte až do vyhubení. Nikoho se však nedotýkejte, kdo má znamení kříže! Začněte od mé svatyně!“ Začali tedy od oněch předních mužů, kteří byli před chrámem. A řekl (vykonavatelům zhouby): „Znesvěťte chrám, pobitými naplňte nádvoří! Vyjděte!“ Vyšli tedy a pobíjeli v městě. Tu odešla Hospodinova velebnost od chrámového prahu a usadila se nad cheruby. Cherubové pak zdvihli křídla, když vycházeli, a vznesli se od země přede mnou, a s nimi zároveň (se zdvihla) i kola. Zastavili se u vchodu do východní brány Hospodinova domu; velebnost Izraelova Boha byla nahoře nad nimi. Byly to stejné bytosti, které jsem viděl pod Izraelovým Bohem u řeky Kebaru, a poznal jsem, že to byli cherubové. Každý měl čtveré vzezření a čtyři křídla a pod křídly měli jakoby lidské ruce. Co se týká jejich podoby: měli stejné vzezření, které jsem viděl u řeky Kebaru, a každý kráčel přímo vpřed.
Prorok Ezechiel vidí v novém vidění situaci v Jeruzalémě, která je chmurná. Ačkoliv obyvatelé Jeruzaléma zažili první vlnu deportací a žijí pod Nabukadnesarovou nadvládou, jejich jednání se nezměnilo, Hospodinu zůstávají odcizení, nevěrní. Výsledkem je trest, který dopadá na jejich hlavy. Onen trest je tu připisován Hospodinu, ale ve skutečnosti to bylo babylonské vojsko, které likvidovalo obyvatelstvo hlava nehlava. Připisování tohoto trestu Hospodinu chce vyjádřit, že odpad od Hospodina, nevěrnost vyvoleného lidu vlastnímu Bohu, s sebou nese následky v podobě zániku a poroby. Ezechiel pak vidí, jak Hospodinova sláva (má stejné vzezření jako u Kebaru) odchází ze Siónu, místa, které si Hospodin vyvolil, aby zde byl uctíván. Chrám je znesvěcen, což je důsledek nevěry vyvoleného lidu, a proto už nemůže být místem Božího přebývání. Bůh je tam, kde jsou jeho praví ctitelé, není modlou, není vázán na místo ani rituál, nýbrž žije mezi lidmi tam, kde je skutečně brán vážně a uctíván.
Mt 18,15-20
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ‚každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Ježíš pokračuje v řeči k učedníkům, jež má shrnovat základní principy jejich soužití, zde způsob řešení sporů a nepatřičného jednání někoho ze společenství. V Matoušově evangeliu je kladen důraz na jednání (ortopraxi),jednání je tím rozhodujícím, ne vyznání ústy, ale životem, skutky. V krajním případě je nezbytné toho, kdo není ochoten respektovat společný řád, vyloučit.
Celou komunitu vybavuje Ježíš stejnou pravomocí, kterou v 16,19 svěřil Petrovi jako zástupci ostatních. Církevní společenství má velkou moc a velkou zodpovědnost v zasahování do života lidí.
Ježíš znovu ujišťuje své učedníky, že když žijí v jednotě, shodnou se na společné věci, on je s nimi a skrze něj jsou sjednoceni i s Otcem. Ten jejich prosby slyší, protože miluje Syna a v něm i ty, kdo jsou s ním zajedno. Sjednocení vůlí vyžaduje i sjednocení životních nastavení, sjednocení v lásce ke Kristu. Prosit za něco důležitého znamená při sjednocení s Kristem být také ochoten/na investovat svůj život, své úsilí. Nelze chtít vyslyšení od Boha, když člověk není ochoten ze své strany udělat to, co může. Ježíš byl jako člověk sjednocen se svým Otcem a ten vyslyšel jeho modlitbu, když šlo o zásah ve prospěch lidí, v manifestaci Božího království, Boží moci, ale ani u Ježíše to neznamenalo, že mu Otec odstranil z cesty překážky, zlé skutky vůči něm ze strany lidí, dokonce násilnou smrt.
Čtvrtek 13. 8. 2026 – 19. týden v mezidobí
Ez 12,1-12
Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, bydlíš mezi vzpurným plemenem, které má oči k vidění, a nevidí, uši k slyšení, a neslyší, protože je to vzpurné plemeno. Ty tedy, synu člověka, připrav si před nimi za bílého dne zavazadla vyhnance a přestěhuj se před jejich očima ze svého místa na místo jiné, snad uznají, že jsou vzpurné plemeno. Vynes za bílého dne před jejich očima svá zavazadla ven, zavazadla vyhnance; sám však vyjdeš před nimi večer, jako odcházejí vyhnanci. Před jejich očima si prokopej zeď a vyjdi skrze ni. Před jejich očima nes na ramenou (svá zavazadla), vyjdeš za tmy, přikryješ svou tvář, takže neuvidíš zemi; činím totiž z tebe znamení pro dům Izraele.“ I udělal jsem, jak mi bylo poručeno: za bílého dne jsem vynesl svá zavazadla jako vyhnanec, večer pak jsem si prokopal zeď, za tmy jsem vyšel a před jejich očima jsem na ramenou nesl (zavazadla). Ráno mě Hospodin oslovil: „Synu člověka, jistě ti řekl dům Izraele, dům vzpurný: ‚Co to děláš?‘ Řekni jim: ‚Tak praví Pán, Hospodin: Toto hrozebné proroctví patří vládci, který je v Jeruzalémě, a všemu Izraelovu domu, který v něm sídlí.‘ Řekni: ‚Já jsem vám znamením. Jak jsem učinil, tak se jim stane: do vyhnanství, do zajetí půjdou! A vládce, který je mezi nimi, ponese na ramenou (svá zavazadla) – a vyjde za tmy. Prokopají zeď, aby ho vyvedli, přikryje svou tvář, aby neuviděl očima zemi.‘“
Prorok Ezechiel má velmi nesnadný úkol ve vyhnanství, kde pobývá s ostatními. Do vyhnanství se dostal zřejmě s první vlnou vyhnanců v roce 597 př. n. l. ještě před zničením Jeruzaléma o 10 let později (587 př. n. l.). Tito vyhnanci se utěšovali falešnou nadějí, že nedojde ke katastrofě a oni se zakrátko vrátí, kterou jim Ezechiel má nabourat. Je to poselství nejen pro ty, kdo jsou již v Babyloně, ale hlavně pro ty, kdo jsou v Jeruzalémě. Být Hospodinovým prorokem není jednoduchý úkol, protože prorok musí obětovat i své vlastní zájmy, ambice a představy a zcela podřídit svůj život Božímu poselství.
Není snadné vyslovovat kritiku tak, aby měla smysl a aby ji adresáti vzali vážně. Z jednání toho, kdo ji vyslovit musí, protože je to jeho zodpovědnost, musí být zřejmé, že mu nejde o vlastní prosazení, nýbrž o dobro. A on musí být ochotný dát se plně k dispozici pro nápravu věcí.
Mt 18,21-19,1
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím!‘ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: `Zaplať, co jsi dlužen!‘ Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“ Když Ježíš skončil tyto řeči, vzdálil se z Galileje a odešel do judského území na druhou stranu Jordánu.
Další z Ježíšových poučení, doplněné názorným podobenstvím, o vztazích ve společenství. Petr klade otázku po správném postoji k někomu, kdo se vůči němu proviní. A z jeho otázky zaznívá poměrná velkorysost, když je schopen uvažovat, že stejnému člověku může odpustit až 7x. Nejde tedy jen o to odpustit jednou, ale opakovaně. Odpouštět 7x už samo o sobě znamená odpouštět plně. Ježíš však jeho velkorysé nabídce nasazuje korunu, když ji smete ze stolu jako malodušnou a říká mu, že odpouštět je třeba bez omezení, tedy 77x. Staví proti sobě velkorysost, která odpouští astronomické sumy (Boží štědrost vůči lidem), a malodušnost, hamižnost, která není s to odpustit korunovou položku (lidskou neschopnost odpouštět, darovat).
Máme však bez omezení odpouštět a promíjet dluhy každému? Nezhroutí se tím chápání spravedlnosti a nebudou z toho profitovat jen všichni nepoctivci a zločinci? Nepochybně svými slovy nechtěl Ježíš zlikvidovat základy, na nichž stojí lidská společnost, tedy zodpovědnost, spravedlnost, poctivost. Jistě nechtěl říci, že jeho učedníci nemají usilovat o lidskou spravedlnost a mají se chovat nevýchovně a pošetile. Pointa leží jinde.
V matoušovské verzi modlitby Otčenáš v prosbě o odpuštění je použito slova stejného základu jako v tomto podobenství, jež znamená dluh a také provinění/hřích. V podobenství se mluví o hospodářských věcech, o dluzích, jež jsou zároveň symbolem pro provinění vůči někomu. Dluh i provinění se mohou stát tak tíživými, že zabraňují životu, někdy doslova. Dlužník či provinilec se mohou bez odpuštění či prominutí dluhu ocitnout ve zcela bezvýchodné situaci. Cílem podobenství není výhružka, že když člověk bezhlavě nepromíjí dluhy či provinění, tak je mu odepřen přístup do Božího království. Cílem Ježíšových slov je apel na člověka, Ježíšova učedníka, aby bral ohled na druhého a jeho životní situaci. Bůh si přeje na prvním místě život člověka, plný život, a odstranění všeho, co tomuto plnému životu – k němuž patří i otevřený vztah k Bohu – brání. To mohou být materiální dluhy i dluhy ve vztazích zaviněné hříchem. A je na zodpovědnosti Ježíšova učedníka, popř. celého společenství učedníků či společnosti vůbec, jak hodně jim záleží na životech druhých. Bůh jde příkladem – jeho milosrdenství je bez hranic, což ovšem neznamená, že provinění a dluhy jsou v jeho očích banální záležitosti. Pro něj je však plný život člověka prioritou.
Pátek 14. 8. 2026 – 19. týden v mezidobí, památka Maxmilána Marie Kolbeho
Ez 16,1-15.60.63
Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, připomeň Jeruzalému jeho hanebnosti. Řekneš: Tak praví Pán, Hospodin, Jeruzalému: Celý tvůj původ je z kananejské země: tvůj otec byl Amorita, tvá matka byla Chetitka. Když ses narodila, když jsi přišla na svět, nebyla ti odříznuta pupeční šňůra, vodou k očištění jsi nebyla umyta, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta v plenky. Nikdo na tebe nepohlédl se slitováním, aby ti věnoval aspoň něco z této péče pro milosrdenství s tebou. Hned po narození jsi byla pohozena na širé pole pro svou ošklivost. Když jsem šel kolem tebe a viděl tě, jak se zmítáš ve své krvi, řekl jsem ti: ‚Žij ze své krve a vzrůstej!‘ Polním poupětem jsem tě učinil, vyrostla jsi, rozvinula ses, dospěla do svrchované krásy. Zpevnila se tvá ňadra, vzrostl tvůj vlas, byla jsi však úplně nahá. Tu jsem šel kolem tebe a viděl jsem tě – byl to tvůj čas, čas lásky – rozprostřel jsem na tebe lem svého pláště, přikryl tvou nahotu, přísahal jsem ti a uzavřel s tebou smlouvu – praví Pán, Hospodin – a stala ses mou. Umyl jsem tě vodou a očistil tě od krve, pomazal tě olejem. Dal jsem tě obléknout do pestrobarevného šatu, obul jsem tě do střevíců z delfíní kůže, ovinul jsem ti hlavu turbanem z kmentu, přioděl jsem tě hedvábným rouchem. Ozdobil jsem tě klenoty, náramky jsem navlékl na tvé ruce, náhrdelník na tvé hrdlo. Vložil jsem kroužky do tvého chřípí, náušnice do uší a nádhernou čelenku na hlavu. Zdobila ses zlatem a stříbrem, odívala ses kmentem, hedvábím, pestrobarevným rouchem. Jedla jsi pečivo z nejjemnější mouky, med a olej, stala ses překrásnou a schopnou kralování. Tvé jméno se rozneslo mezi národy pro tvou krásu, neboť bylas dokonalá ozdobou, kterou jsem tě obdařil – praví Pán, Hospodin. Ty ses však spoléhala na svou krásu, využívala jsi své slávy a oddávala ses každému, kdo šel kolem, a zahrnovala ho svým smilstvím, a stala ses jeho. Rozpomenu se však na svoji smlouvu, sjednanou s tebou za dnů tvého mládí, a uzavřu s tebou smlouvu věčnou, aby ses rozpomenula a zahanbila a nemohla již otevřít ústa pro hanbu, až ti odpustím všechno, co jsi udělala – praví Pán, Hospodin.“
Z tohoto textu proroka Ezechiela se dozvídáme mnoho zajímavých věcí. Ústy Ezechielovými připomíná Hospodin vyvolenému národu svou lásku a péči o něj. Činí to pomocí obrazů, z nichž se dozvídáme, jak se zacházelo s novorozeňaty i jak se odívaly a zdobily tehdejší dámy, resp. vladařky či dvorní dámy, co patřilo k obzvláštním pochutinám. Hospodin vyčítá svému lidu nevěrnost (pomocí obrazu smilstva, sexuální nevěry), ale zároveň mu zaslibuje novou budoucnost v podobě nové smlouvy. Boží velkorysost má přimět vyvolený lid k obrácení, k poznání jeho hříšnosti a zaslepenosti ve srovnání s Boží láskou a velkodušností. Vývoj Izraele od narození po dospělost je vyjádřen metaforami ze života člověka, zejména dívky, až po zasnoubení. Izrael je spojen s Hospodinem jako královská manželka se svým manželem-králem. Nevěrnost Izraele je zradou na manželské věrnosti.
Vše, co člověk má, je Božím darem. Mnohdy to nevidíme, protože jsme zaujati sami sebou. Ezechielova slova mohou být i pro nás výzvou k zamyšlení nad tím, jak se odvíjel náš život a co všechno jsme v něm bez vlastních zásluh dostali jako dar. Náš život není naší zásluhou a tak úplně nám nepatří, i když za něj neseme zodpovědnost. Jsme tu pro Boha, protože on chce být pro nás, a pro druhé, protože tak je i on sám.
Mt 19,3-12
K Ježíšovi přistoupili farizeové s úmyslem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: „Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?“ On jim odpověděl: „Nečetli jste (v Písmu), že Stvořitel na začátku učinil (lidi) jako muže a ženu a prohlásil: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk?‘ Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Řekli mu na to: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?“ Odpověděl jim: „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ Učedníci mu řekli: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.“ *Odpověděl jim: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!“
V Mt se podruhé objevuje Ježíšovo odsouzení rozvodu (poprvé je to již v rámci Kázání na hoře v jedné z Ježíšových tzv. antitezí). Farizejové kladou sofistikovanou otázku, nikoliv po tom, zda je rozvod možný (to je pro ně zcela samozřejmá věc, a to v souladu se Zákonem), nýbrž po důvodech a jejich vymezení. Ježíš jejich otázku odmítne, radikálním poukazem na Boží vůli: rozvod je z podstaty špatným řešením, i když je zákonně možný. Ne vše, co zákon dovoluje, je správné. Ježíš tím chrání především ženu, která se rozvodem v rámci patriarchální společnosti ocitala v obtížné situaci. Farizejové chtěli všelijak kličkovat, vést debatu, kde jsou hranice, co je ještě dovolené a co už ne – nešlo o ženu a její život, nýbrž o jakési legální možnosti ji ze strany muže propustit, řečeno natvrdo, se jí zbavit – a třeba si vzít jinou, hezčí, majetnější… V římské společnosti to tak chodilo. Smyslem celé debaty navíc není ani starost o manželské blaho či legální důvody pro rozvod, nýbrž pokus Ježíše znemožnit v očích lidí, kteří za ním, ljak stojí ve verších před touto perikopou, šli a mnozí byli uzdraveni.. Tázající farizejové byli nepochybně mistry v takových otázkách a byli si jisti tím, že Ježíš jim nebude argumentačně stačit. Podstatou farizejismu, jak se tento způsob jednání dnes označuje (leckdy neprávem), je seriózně vypadajícími otázkami či argumenty, ve skutečnosti pseudoproblémy, vytvářet dojem morálního jednání a přitom sledovat jiný, veskrze nemorální cíl.
Učedníci jsou z toho v šoku. Když vidí, jaké nároky Ježíš na manželství klade, považují za snazší se mu vyhnout. To Ježíš odmítá. Nevstoupit do manželství (kromě důvodů fyzické neschopnosti – k manželství nutně patřilo předávat život) je možné smysluplně jen tehdy, když se tím opravdu slouží Božímu království, tedy druhým. Ježíš tím nestaví celibát nad manželství, které patřilo k samozřejmým morálním závazkům člověka (dá se říci k povinnosti), nýbrž ukazuje tuto cestu jako plně rovnocennou manželství, když se stává službou druhým, růstu Božího království. Ježíš a poté ani Pavel neznají celibát jako něco morálně a duchovně vyššího než manželství, nýbrž jako cestu služby, jež je stejně hodnotná a důležitá. Celibát není v jejich pojetí asketickým výkonem nebo únikem před zodpovědností, nýbrž službou ve prospěch celku.
Sobota 15. 8. 2026 – slavnost Nanebevzetí P. Marie, 19. týden v mezidobí
Zj 11,19a;12,1.3-6a.10ab
Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Potom se objevilo na nebi další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. Ten drak se postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí. A porodila syna, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem. Avšak její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha. Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému.“
Je velmi pravděpodobné, že původní autorova idea se vztahovala k ženě oděné sluncem jako symbolu Božího lidu (starozákonního i novozákonního). V rámci toho pak lze tento symbol aplikovat i na P. Marii, protože ona je spojnicí obou epoch – je dcerou sionskou a zároveň je začátkem nového etapy Božího vyvolení. Jako dcera sionská je matkou Mesiáše a zároveň i prvotinou církve. Na naplnění Starého zákona v narození dítěte odkazuje vize Chrámu a archy úmluvy. Otevření Chrámu a zjevení archy (která zmizela už při prvním zničení Chrámu v roce 587 př. n. l.) znamená otevřenost dějin spásy nové etapě. Dítě – zaslíbený Mesiáš – je uchváceno k Božímu trůnu, což je symbolem Boží ochrany, příslušnosti k Bohu, a to přesto, že historicky Ježíš zemřel na kříži. Jeho smrt na kříži neznamená nepřítomnost Otce v tomto dění.
Drak je symbolem všeho zla, ale autor Apokalypsy nás ujišťuje, že drak/zlo nemá sílu zabráni průchodu dobra, záchrany člověka, i když tomu může stavět do cesty velké překážky. Narození Mesiáše je výrazem Boží svrchované vlády, byť to v pozemské realitě není tak snadno vždy vnímatelné. Ale v definitivnosti tomu tak je.
1 Kor 15,20-27a
Bratři! Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí (vládu) všech možných knížat, mocností a sil. On totiž musí kralovat, ‚dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám‘. Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt. ‚Všechno‘ totiž (Bůh) ‚podřídil pod jeho nohy‘.
Celá 15. kapitola 1 Kor je věnována otázce vzkříšení z mrtvých. Vzkříšení z mrtvých je vázáno na Ježíšovo zmrtvýchvstání. Lidským údělem od počátku dějin je smrt, člověk z hlediska biologického podléhá zániku jako všechno na zemi. Avšak Božím záměrem není zánik, nýbrž plnost života, která překonává všechna omezení hmoty. Zmrtvýchvstání znamená naplnění Božího záměru s člověkem, plnou realizaci člověka jako Božího obrazu. V Kristu je celé stvoření obnoveno a povoláno k plnosti života. Až nastane okamžik konce tohoto stvořeného světa, zanikne zlo s definitivní platností a celé stvoření bude naplněno Boží slávou, Boží přítomností. Díky speciálnímu postavení P. Marie v dějinách spásy má ona již podíl na naplnění Božího záměru s člověkem.
Lk 1,39-56
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ Maria řekla: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství /trvá) od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky. Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
Maria spěchá ke své příbuzné, aby jí byla na blízku v rozhodující události jejího života. Její starost o Alžbětu je překonána sdělením o velikosti události, která se počala odehrávat v Mariině lůně. Na Marii spočinula plnost Božího požehnání, což ovšem vůbec neznamená, že její život bude snadný. Maria reaguje chvalozpěvem na Boží velikost a moudrost. Její chvalozpěv je výrazem pokory i výrazem vědomí důležitosti v Božích dějinách, a především chválou Boha, který jedná v dějinách ve prospěch lidí na okraji. Navazuje na Chanin chvalozpěv z 1 Sam 2,1-10 i na podobné výroky ze žalmů. Evangelista se jimi inspiroval, aby vyjádřil Mariin postoj k úkolu, pro nějž byla vyvolena.
Setkání dvou žen zjevuje světu zásadní událost jeho dějin. Bůh je Bohem chudých, unavených, zarmoucených. A to až dodnes. Tváří v tvář současnému dění není snadné to takto vidět, otázku po Bohu a jeho spravedlnosti se vynořuje s velkou naléhavostí. V této situaci nám nezbývá než věřit v pravdivost a sílu tohoto chvalozpěvu na Boží věrnost a spravedlnost.
Ženy hrají v dějinách spásy od počátku stejně důležitou roli jako muži. Dějiny neurčují jen ti, kdo jsou vidět, ale především ti, kdo s trpělivostí, pokorou a veškerým nasazením dělají svou práci, žijí poctivě svůj život, angažují se pro druhé. Maria stála stranou veškerého politického i velkého společenského dění, a přece je to ona, kdo se podílí zásadním způsobem na novém počátku společenství Boha a člověka, na počátku nového a zároveň definitivního úseku dějin spásy.
Neděle 16. 8. 2026 – 20. neděle v mezidobí
Iz 56,1.6-7
Tak praví Hospodin: „Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky, a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich celopaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři; neboť můj dům se bude domem nazývat modlitby pro všechny národy.“
Jde o jeden z nejvýraznějších univerzalistických textů ze Starého zákona. Nejspíš „třetí“ Izajáš, tedy prorok navazující na proroka Izajáše a jeho dalšího následovníka, někdy na konci babylonského zajetí či po návratu potomků odvlečených Izraelitů do Babylóna oznamuje obnovu Izraele, návrat na Sión, vybudování nového Chrámu. Izraelité jsou vyzýváni k nápravě, k obnově smýšlení, která je nezbytná pro novou svobodu darovanou Hospodinem. Tato nová svoboda, obnovené společenství s Bohem, však není výlučným darem pro Izrael, nýbrž pro všechny, kdo přijmou hodnoty Božího království. Chrám, symbol Boží přítomnosti, má být místem modlitby pro všechny národy.
Společenství Boha s lidmi je určeno všem, nikomu nemá být bráněno, protože Bůh stojí o každého. Člověk ovšem musí přijmout hodnoty Boží spravedlnosti, Boží milosti a lásky a realizovat je svým životem.
Řím 11,13-15.29-32
Bratři! Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých krajanů a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých! Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože oni odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.
List Římanům rozvíjí myšlenku podílu na vyvolení pro všechny lidi. Pavel se zabývá otázkou, proč – na rozdíl od pohanů – Židé ve své většině nepřijali Boží nabídku skrze Ježíše Krista. Jeho vysvětlení spočívá v tom, že jejich nepřijetí umožnilo vstup pohanů do vztahu k Hospodinu a k jeho spáse skrze Krista, což de facto je historickou skutečností. Avšak toto nepřijetí nemůže být trvalé, protože Židé jsou a vždy zůstanou vyvoleným lidem. A jako takoví nemohou přijít o své vyvolení, protože Bůh je věrný. Toto vyvolení ovšem znamená vposledku i přijetí Krista. Toto vyvolení není dílem či zásluhou člověka, nýbrž Božím darem. Jestliže se mu Židé nepřijetím Krista zpronevěřují, pak i toto dokáže Bůh použít k jejich dobru, ale i dobru všech, neboť je věrný a milosrdný.
Mt 15,21-28
Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí.“ Odpověděl: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“ Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: „Pane, pomoz mi!“ On jí však odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů.“ Nato jí řekl Ježíš: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.
Ježíš hledí na srdce člověka, nikoliv na jeho náboženskou příslušnost. I když zdůrazňuje své poslání jež je určeno především vyvolenému národu, přesto neváhá pomoci i někomu, kdo k němu nepatří, když vidí pokoru srdce. Učedníci se chtějí ženy zbavit, protože je otravuje. Asi jim nebylo ani vhod, že se jaksi vnucuje do společenství Židů, jimiž byli oni všichni, když používá pro Ježíše tradiční mesiánskou titulaturu. Ona se nedá odradit, uvědomuje si svoji do značné míry nepatřičnou situaci, kterou dokáže s pokorou přijmout. Její víra je silná a dokáže překonat všechny překážky. Je ochotná udělat vše pro záchranu své dcery, nehledí na sebe, svou důstojnost, nýbrž s pokorou a vírou se obrací na toho, o němž ví, že jí může pomoci. Musí překročit práh své kulturní a náboženské identity a v tom se dokáže setkat s Ježíšem.
Ti “nevyvolení“ občas dokážou dát velkou lekci „vyvoleným“. Oni totiž nemohou spoléhat na žádné své výsady.