Pondělí 24. 8. 2026 – 21. týden v mezidobí, svátek sv. Bartoloměje
Zj 21,9b-14
Anděl ke mně promluvil: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu!“ Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově (průhledný) jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány (ležely) k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních (kamenů) a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.
Završení dějin – sestoupení nového Jeruzaléma od Boha, jenž je zároveň označen za choť Beránkovu, církev. Jeho nejvýraznější charakteristikou je záře. Září Boží vznešeností. Útěšná vidina církve, neboť je již očištěna trvalým spojením s Beránkem. Toto završení dějin však již začalo a jeho nositelem může být každý člověk, pokud z něj září Boží vznešenost. Hradby symbolizují jednotu Božího lidu staré i nové smlouvy: andělé nad branami symbolizují dvanáct izraelských kmenů, základní kameny hradeb 12 apoštolů. Budoucnost, jež nás čeká, je zářivá, ať už je tento čas jakkoliv temný.
Jan 1,45-51
Filip potkal Natanaela a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ Filip odpověděl: „Pojď a podívej se!“ Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.“ Natanael se ho zeptal: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ Natanael mu na to řekl: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele!“ Ježíš mu odpověděl: „Proto věříš, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkovníkem‘? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Natanael skepticky pozoruje Filipovo nadšení. Nenechá se jen tak snadno nachytat. Ježíš ho dokonce za jeho obezřetnost pochválí. Natanael je tím zcela vyveden z míry, ale Ježíš ho na jedné straně vrací zpět na zem, na druhé mu sděluje, že to vše je jen začátek, že společenství s ním mu otevře mnohem širší obzor.
Je na místě věci zkoumat, nepodléhat kdejaké teorii a náboženské vlně. Důvěra v Ježíše otevírá nebe a dovoluje věci vidět jinak.
Protože soupisy Dvanácti, jak je nalézáme v synoptické tradici, žádného Natanaela neznají, byl v pozdější církevní tradici ztotožněn s Bartolomějem. Janovo evangelium sice zná Dvanáct jako historickou veličinu Ježíšových nebližších učedníků, ale nikde jejich soupis neuvádí. V janovské tradici také hrají kromě Petra důležitou roli jiní apoštolové než v tradici synoptické. Grémium Dvanácti bylo historickou veličinou, ale je možné, že se někteří učedníci měnili nebo že různé tradice uchovávaly jiná jména.
Úterý 25. 8. 2026 – 21. týden v mezidobí
2 Sol 2,1-3a.14-17
Bratři, pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy my se u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat. Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. (Bůh) vás naším (kázáním) evangelia povolal k tomu, abyste dosáhli slávy našeho Pána Ježíše Krista. Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem. Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději – on sám ať potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.
Autor listu reaguje na falešné zprávy o blízkém druhém příchodu Kristově. V textu je vynechána pasáž, kde autor popisuje, proč druhý příchod není v dohledu (krátká apokalypsa líčící, co musí předcházet a nastat). Pro adresáty není důležité se starat o to „kdy“, ale o to, aby vedli život skutečně dobrý, odpovídající tomu, k čemu se svým křtem zavázali. I dnes se neustále objevují proroctví a úvahy o konci světa. V téhle chvíli je to však lidstvo samo, jež ohrožuje svou existenci, nepotřebuje k tomu žádný Boží zásah. Tváří v tvář těmto (neradostným) vyhlídkám je i pro nás důležité vážit si života, vést život naplněný láskou a úctou k druhým i celému stvoření, předávat důležité hodnotové postoje další generaci. Nikdo z nás neví a netuší, kdy pro něj osobně nastane konec, když už nebude možné nic změnit. Proto je to nutné udělat, dokud je čas, dokud k tomu máme možnost i síly.
Mt 23,23-26
Ježíš řekl: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Odvádíte desátky z máty, z kopru a z kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost. Tohle jste měli dělat, a tamto nezanedbávat. Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda polykáte. Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Očišťujete vnějšek číše a mísy, ale uvnitř jsou plné loupeže a nezřízenosti. Slepý farizeji! Napřed vyčisti vnitřek číše, pak bude čistý i vnějšek.“
Ježíš pokračuje ve své řeči proti nesprávným postojům farizejů a učitelů Zákona. Poukazuje na jejich úzkoprsost, malichernost a nepravost života. Jak se česky říká: „Káží vodu, ale pijí víno“. Avšak nejenže je nezbytné, aby naše slova se shodovala s našimi skutky, ale také abychom dokázali odlišovat podstatné a nepodstatné. Konstatovat, že viditelné úkony naší zbožnosti mají korespondovat s našimi vnitřními postoji, je banální. Ale realita už tak banální není, neboť by nás to mělo vést k revizi našich náboženských i nenáboženských postojů, k opuštění pouhé zvykovosti a k naplnění našich úkonů vnitřním obsahem nebo k jejich opuštění a nalezení nových forem a projevů. Církev k tomu mnohdy nemá odvahu a dává leckdy přednost zaběhlým stereotypům před nevyzkoušeným inovacemi, které se nemusejí vždycky povést. Tím si ovšem bere šance na pohyb vpřed, na rozvoj života z víry.
Středa 26. 8. 2026 – 21. týden v mezidobí
2 Sol 3,6-10.16-18
Bratři, přikazujeme vám jménem Pána Ježíše Krista: straňte se každého bratra, který žije nespořádaně, a ne podle zásad, které jste od nás přijali. Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a každým způsobem. Pán buď s vámi se všemi. Já, Pavel, (jsem napsal) pozdrav vlastní rukou. Tak označuji každý svůj list, tak píšu. Milost našeho Pána Ježíše Krista s vámi se všemi!
Autor vyzývá své adresáty, aby řádně pracovali a nepropadali fake news. Někteří totiž dospěli k názoru, že přichází konec této éry, nastává druhý příchod Kristův a přestali se starat o normální život, takže starost o ně nakonec připadla obci. Autor odkazuje na Pavlův příklad (píše jeho jménem), kdy Pavel skutečně vedle své misijní činnosti také normálně pracoval. To je možná i něco, co církev do budoucnosti čeká – i ti, kdo slouží druhým svátostným způsobem, budou možná muset normálně pracovat, alespoň částečně. Ostatně pro pamětníky dob naší totality to není nic nového.
Mt 23,27-32
Ježíš řekl: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům: zvenčí se zdají pěkné, ale uvnitř jsou samé kosti z mrtvých a všelijaká nečistota. Tak i vy se navenek lidem zdáte spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a špatnost. Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my žili v době našich předků, neprovinili bychom se s nimi proléváním krve proroků.‘ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste potomci těch, kdo proroky vraždili. Dovršte tedy míru svých předků!“
Ježíš pokračuje ve své řeči proti farizejům a zákoníkům. Nekritizuje je za jejich zbožnost samu o sobě, ale za formálnost a pokryteckost, s níž svou zbožnost projevují navenek. Honosí se uctíváním minulých svatých (proroků a jiných významných osob), kteří se stali oběťmi právě takových formalistů a moralistů, jako jsou oni dnes. Jejich uctívání je pak dalším pokrytectvím.
Ježíš neustále vystupuje proti formální zbožnosti a tupému dodržování Zákona. Boží zákon, který byl dán ku prospěchu lidí, lze zneužít k jejich likvidaci, minimálně morální. Tak se to v dějinách neustále opakuje. V posledních letech zejména papež František se za svého pontifikátu snažil na takový přístup upozorňovat a volal po jeho odstranění. Pravidla člověk potřebuje, ale nesmí se stát kladivem na čarodějnice.
Čtvrtek 27. 8. 2026 – 21. týden v mezidobí, památka sv. Moniky
1 Kor 1,1-9
Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes členům církevní obce v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, (Pána) svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!
Jde o úvodní pasáž z 1 Kor. Tento list však nebyl prvním, který Pavel do Korinta psal, nicméně ten první se nám nedochoval, jen z textu víme, že existoval. Dokonce i Korinťané Pavlovi psali různé dotazy a on jim na ně odpovídá (zejména v 7. kapitole na ně reaguje). Pasáž, která je zařazena jako liturgické čtení, je klasickým úvodem antického dopisu, kde se představuje pisatel, je jmenován ten, komu je list určen (adresát), a následuje pozdrav. Pavel své listy pak doplňuje (s výjimkou Gal) ještě tzv. díkůčiněním, tedy díky Bohu za obec, což je ve skutečnosti modlitba.
Pavel charakterizuje adresáty jako posvěcené, dokonce jako vyvolené svaté. Tím jim dává najevo de facto, co je jejich úkolem, jak se mají chovat. Nejde o již dosaženou svatost života (mravní a duchovní dokonalost), nýbrž o dar, kterého se jim Božím zásahem ve křtu dostalo. Svatí jsou pro své spojení s Bohem skrze Ježíše Krista – a tomu mají svým životem dostát. Jak je pak zřejmé z listu samého, korintští křesťané byli velmi dynamičtí a problematičtí a Pavel s nimi měl dost složité vztahy. V úvodu zdůrazňuje, co všechno Korinťané dostali od Boha (pravou nauku a poznání), protože oni si zakládali na různých neobvyklých projevech a darech. Všechno, co dostali je darem Božím, to si mají uvědomit, nebyli o nic ošizeni. Důležité je, aby to všechno užívali tak, aby s čistým štítem mohli stát před Bohem, až nastane čas. Právě Korinťanům musel Pavel stále připomínat, že hlavním dárcem všeho je Bůh, že on je hlavní osobou jejich života – a ne jednotliví kazatelé či jiní důležití lidé.
Člověk leckdy touží po různých věcech a schopnostech a málo si uvědomuje, co všechno dostal. Děkovat a být vděčný by mělo patřit k životu křesťana. Člověk nemá přeceňovat působení druhých lidí. Za jejich službu je vděčnost na místě, ale tím hlavním, k němuž se má obracet lidská vděčnost je Bůh v Trojici.
Mt 24,42-51
Ježíš řekl svým učedníkům: „Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Kdo je tedy ten věrný a rozvážný služebník, kterého pán ustanovil nad svou čeledí, aby jim dával včas jídlo? Blaze tomu služebníkovi, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá. Amen, pravím vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Je-li však služebník špatný a myslí si: ‚Můj pán tak hned nepřijde‘ a začne tlouci své druhy ve službě a hoduje a popíjí s opilci, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší; ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s pokrytci. Tam bude pláč a skřípění zubů.“
Ježíšova výzva k bdělosti nám může znít mnohem méně aktuálně než jeho původním posluchačům i primárním adresátům evangelia. Bdělost nemusí být zaměřena jen na druhý příchod Ježíšův (ten jsme tak nějak odsunuli do nepředstavitelné budoucnosti) ani na možnost smrti, ale na nabídky, které přicházejí. Bdělý a připravený člověk dokáže využít času ke smysluplnému naplňování života, k rozvoji sebe i druhých, k růstu dobra.
I když nám to tak leckdy nepřipadá, špatné jednání a jeho následky ze světa nezmizí a čas jejich odhalení a potrestání přijde. Vina člověka nakonec vždycky nějak doběhne, a když ne jeho osobně, tak jeho blízké či potomky. To platí o jednotlivcích stejně jako o společnostech či státech. I o církvi.
Pátek 28. 8. 2026 – 21. týden v mezidobí, památka sv. Augustina
1 Kor 1,17-25
Bratři! Kristus mě neposlal křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti. Ti ovšem, kteří jdou k záhubě, považují nauku o kříži za hloupost. My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc. Stojí totiž v Písmu: ‚Způsobím, že k ničemu nebude moudrost moudrých a že vezme za své chytrost chytrých.‘ A kampak se poděli mudrci? Kampak znalci Zákona? Kam světští myslitelé? Neukázal Bůh, jak pošetilá je lidská moudrost? A protože svět pro samou „moudrost“ nepoznal v projevech Boží moudrosti Boha, uznal Bůh za dobré, že ty, kdo věří, zachrání „pošetilým“ kázáním. Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé.
Pavel píše o kříži jako o Boží moudrosti a síle, což v tehdejším světě vyvolávalo naprosto nechápavé reakce. A dnes na tom nejsme jinak. Tuto jeho nauku kříže není tak snadné pochopit a ještě nesnadnější je ji přijmout jako životní princip. Boží logika, tedy moudrost, je od té naší skutečně na hony vzdálena, a to zejména proto, že my vesměs hodnotíme situaci a dění podle bezprostředního efektu. Pavel nekáže sebemrskačství, zálibu v utrpení, ponižování se, nýbrž důvěru v Boží sílu i tam, kde máme tendenci propadat beznaději, netrpělivosti nebo falešným nadějím a představám. Boží myšlení je nepochybně jiné než naše, protože Bůh není v čase ani v prostoru a „vidí“ veškeré souvislosti, což je nám nedostupné. I když tomu nerozumíme, je třeba se učit spoléhat na Boží moudrost, avšak ne na to, že Bůh za nás bude řešit naše problémy.
Mt 25,1-13
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. Uprostřed noci se strhl křik: ‚Ženich je tady! Jděte mu naproti!‘ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: ‚Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.‘ Ale prozíravé odpověděly: ‚Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.‘ Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: `Pane, pane, otevři nám!‘ On však odpověděl: `Amen, pravím vám: Neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“
Vlastně je to podobenství zvláštní – nebeské království je podobné pannám, z nichž jen jedna polovina je s to do něj vejít. Nebeské království je tedy jakási nabídka příležitosti, je to otevřený prostor, který však není bez nároku. Je možné v něm pobývat, jen je-li člověk připraven, otevřen pro tuto realitu. Což byla jen polovina z těch panen. Otázka, proč se ty moudré panny nerozdělily o olej, je zbytečná. O některé věci se nelze dělit, i když by člověk to třeba rád udělal, neboť nelze žít život za druhého člověka. Jde o to podstatné, co je nám vlastní, co nemůžeme sdílet s nikým jiným. Za olej lze považovat leccos. Pro mne symbolizuje důvěru a naladěnost na Boží vlnu. Bůh přichází neustále, tiše a nenápadně; pro nás je však těžké vnímat jeho přítomnost, všimnout si jeho stop. Chybí nám leckdy bdělost srdce, podobná té, kterou znají rodiče vůči svým dětem, milující se partneři vůči sobě navzájem. Srdce bdí, i když člověk spí. Hořící lampy i dostatek oleje jsou symbolem bdělého srdce.
Nebeské království je otevřené pro připravené, pro ty, kdo neodkládají rozhodnutí pro ně na někdy jindy. Rozhodnout se pro ně je vcelku jednoduché: stačí žít život naplno s jistou dávkou zodpovědnosti, radosti, touhy po Boží lásce a ochoty být pro druhé.
Sobota 29. 8. 2026 – 21. týden v mezidobí, památka umučení sv. Jana Křtitele
1 Kor 1,26-31
Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých (lidí) podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmu: `Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘
Ve prospěch Boží moudrosti argumentuje Pavel i poukazem na složení obce. To skutečně neodpovídalo kritériím tehdejší společnosti na dobré a úctu budící společenství. Nám Pavlova slova prozrazují i to, jak byly prvotní obce sociálně stratifikovány. Většinu obce tvořili lidé společensky zcela nedůležití, chudí, nevzdělaní, neurození, živící se prací svých rukou, ba dokonce otroci i lidé téměř na dně společenského žebříčku. Nicméně v obci byli i lidé s určitým postavením a společenskou prestiží, což bylo velmi důležité, protože oni poskytovali obci zázemí, možnost se setkávat a slavit večeři Páně. Bohatství a společenské postavení mohou být velkým darem pro obec, když jsou ve prospěch obce využívány. Samy o sobě nečiní člověka ani horším ani lepším stejně jako nemajetnost a obyčejnost života. Záleží na tom, jak člověk dokáže s tím, co mu bylo dáno, zacházet. Nejsme tu sami pro sebe, jsme tu pro druhé. Teprve tím jsme i sami pro sebe a obstojíme před Bohem.
Pavel se pokouší právě Korinťanům, zaměřeným na „efekt“, společenskou prestiž, ukázat, že Boží logika je jiná: Boží vyvolení nezná důležitost společenského postavení, inteligence, bohatství, původu.
Mt 25,14-30
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: ‚Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal: Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ Pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“
Další z Matoušových podobenství o připravenosti a schopnosti jednat. I tohle podobenství má svá úskalí, protože rozmnožit majetek, jak se to podařilo těm prvním dvěma, historicky nešlo poctivou cestou, nato to byly hodně velké peníze. Nejpoctivější z hlediska finančního jednání byl ve skutečnosti asi ten, kdo hřivnu zakopal a pak vrátil. Ale ten dopadl nejhůř. Podobenství reflektuje majetkové zvyklosti tehdejší doby, ale jeho poselství je přece jen jinde. Svěřený úkol je jakýmsi testem loajality vůči pánovi, testem vztahu k němu. Ježíš užíval provokativní podobenství (viz Lukášovo podobenství o nepoctivém správci), aby lidem názorně ukázal, co má na mysli.
Onen boháč nesymbolizuje Ježíše ani Boha, vždyť je charakterizován jako člověk tvrdý a v zásadě nespravedlivý. Jde však o aktivní věrnost vůči pánovi a zodpovědnost za svěřený úkol. Ten služebník, který hřivnu zakopal, se své zodpovědnosti vzdal a staral se jen sám o sebe. Do země by byl mohl zakopat hřivnu i ten pán sám, nebo ji uložit do banky. Očekával tedy evidentně od toho služebníka, že bude iniciativní a něco podnikne, že mu bude záležet na pánově prospěchu. Proto je poslední služebník charakterizován jako špatný a líný. Ze svého zodpovědného jednání vůči pánovi mají nakonec prospěch ti dva iniciativní služebníci – jsou pozváni do radosti svého pána, tedy do plnosti života, do podílu na životě pána. A je jim svěřeno ještě mnohem víc.
To, co nám bylo svěřeno (a je lhostejné, kolik toho je), je nám svěřeno pro růst nás samých i druhých a tím i pro prospěch celé společnosti i církve. Důležité je jen to, abychom se sebou opravdu něco dělali, nikoliv se starat o množství či velikost svých talentů. Za své dary máme zodpovědnost, protože nejsou jen pro nás. Jsou zároveň úkolem, který má přinášet prospěch i ostatním. Z toho pak máme užitek i my sami. Čím víc dáváme, tím víc dostáváme, byť to může spočívat v něčem úplně jiném než v hmotných věcech.
Neděle 30. 8. 2026 – 22. neděle v mezidobí
Jer 20,7-9
Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. Řekl jsem si: „Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem.“ Tu se (Hospodinovo slovo) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.
To je takový téměř augustinovský text z Vyznání, možná se Augustin Jeremiášovým vyznáním inspiroval. Jeremiáš zažívá kvůli své prorocké roli jen samé problémy, pronásledování a posměch, dokonce věznění a hrozbu odsouzení k smrti. Již při svém povolání za proroka, jemuž se zdráhá s odkazem na své mládí, je mu určen osud proroka, který varuje před Božím trestem, ohlašuje zkázu. Tento úděl nese Jeremiáš těžce a s jistou trpkostí, nejraději by se svého poslání vzdal. Jenže to se ukazuje jako nemožné. Jeremiáš nemůže opustiti Hospodina, kterého miluje, nemůže se vzdát svého úkolu. Obraz vnitřního žáru je velmi plastický. Když člověk převzal zodpovědnost za úkol, který na sebe přijal jako povolání od Hospodina, pak se ho jen tak „nezbaví“. Nedá mu to pokoj, i když musí kvůli svému poslání procházet těžkými zkouškami. Jeremiáše stálo jeho povolání za proroka nakonec život, a přesto nemohl přestat hlásat Boží slovo. Věrnost poslání, i když je to spojeno s problémy a obtížemi, nepřízní lidí, pomluvami i beznadějí, je výrazem pevného vztahu k Bohu. Okolnosti a situace člověka se mohou měnit, leckdy se člověk musí vydat i cestami netradičními, ale je třeba zůstat Bohu věrný, nepřestat v něj doufat, neskončit s ním ani s jeho církví, i když se ona chová jako vyvolený lid k Jeremiášovi.
Řím 12,1-2
Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.
Pavel povyšuje každodenní život člověka na pravou bohoslužbu, jestliže je žit s náležitou věrností a důstojností. Každodenní život je jako bohoslužba místem úcty k Bohu, podílem na jeho svatosti. Adresáti se nemají nechat ovlivňovat v negativním smyslu okolním světem, jehož hodnoty a směřování jsou v rozporu s životem s Bohem a v Bohu. Aby toho byli schopni mají stále znovu a znovu očišťovat svůj vztah k Bohu, aby tak dokázali rozeznat, co je správné a dobré jednání, co mají v tomto světě dělat, aby Boží království rostlo, aby byli pravými svědky evangelia.
Mt 16,21-27
Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“
Petr sice hrdě vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, ale vzápětí se ukázalo, že vlastně nechápe, co to znamená. Ježíš po Petrově vyznání, které Petr vyslovuje jménem celého společenství učedníků, konfrontuje své učedníky s tím, co ho jako Mesiáše čeká. A to není nic velkolepého v očích společnosti. Jako Mesiáš nezpůsobí politický převrat, nezmění chod dějin, nýbrž naopak se jimi nechá semlít. To učedníci nechápou a Petr jejich nechápání vyslovuje nahlas, jako by chtěl Ježíše utěšit: „Jsi přece Mesiáš, tak tohle, o čem mluvíš, se ti nemůže stát!“ Ježíš mu však vykáže místo za sebou, když jej označí za svůdce, pokušitele. Petr vyhodnocuje situace z čistě lidského hlediska, na rovině lidské logiky. Když vyznával Ježíše jako Mesiáše, Syna Božího, byl otevřený Božímu pohledu (Ježíš jej dobře upozorňoval, že své chápání nemá ze sebe, že tomu, co vyznává, de facto nerozumí), poté však převážilo jeho lidské vidění situace, jeho vnitřní odpor vůči utrpení a smrti jako cestě pro mesiáše.
Ježíš upozorňuje učedníky, že lidská logika je klamavá, povrchní. Následovat Ježíše znamená opouštět lidskou logiku soustředěnou na vlastní prospěch, sestoupit z povrchu do hloubky skutečného Božího bytí, jež je zaměřeno na bytí ve vztahu k druhému, pro-existenci.
Ježíš pak to, čím on sám musí projít, označuje za cestu těch, kdo jdou za ním. A to cestu, která má smysl a přináší plody. Věrnost v následování se nemůže vyhnout problémům a těžkostem, ale vede k cíli. Být učedníkem znamená přes ně to, co slovo učedník znamená – učit se od toho, kdo jde vpředu, kdo zná a ví, přebírat a rozvíjet v nových podmínkách jeho způsob jití životem. Opustiti tuto cestu následování znamená přijít o to nejcennější – společenství s Bohem. To nelze ničím nahradit. Cesta se tak stává i cílem.