Pondělí 5. 10. 2026 – 27. týden v mezidobí
Gal 1,6-12
Bratři! Divím se, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to naprosto není nějaké jiné (evangelium)! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásali evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet! Snažím se teď, abych si získal přízeň u lidí? Anebo u Boha? Což se ucházím o to, abych byl pěkný u lidí? Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristovým služebníkem. Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista.
List Galaťanům je jediným Pavlovým listem, kdy za své adresáty Bohu neděkuje, nýbrž je zahrnuje výčitkami, protože se podle jeho mínění nechávají ovlivňovat desinterpretacemi evangelia. Do galatských obcí, které Pavel vybudoval, se dostali misionáři s konzervativnějším pojetím a snažili se galatské křesťany přesvědčit o své interpretaci evangelia. Pavel na to reaguje velmi podrážděně a radikálně a své „konkurenty“ z řad judaizujících misionářů posílá rovnou do pekel: „buď proklet“ (anathema sit!). Tito misionáři hlásali nutnost přijetí základních znaků židovství (obřízky a dodržování základních jídelních předpisů) jako podmínku platnosti spásy v Kristu. To Pavel se vší vehemencí odmítal. Spása skrze Krista není podmíněna rituální příslušností k Izraeli, je zcela bezpodmínečná.
Pavel se tak ukazuje jako velmi energický člověk (možná cholerický), který brání poznanou pravdu se vší vehemencí. Není divu, že měl hodně odpůrců a kritiků. Pavla uctíváme jako světce, ale dnes by měl nepochybně s církevní autoritou velké problémy. Navíc zdůrazňuje, že zdrojem jeho poznání a pochopení nejsou lidské tradice, jakkoliv je musel do značné míry znát, nýbrž jeho výjimečný vztah k Ježíši Kristu.
Lk 10,25-37
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe!“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Příběh s milosrdným Samaritánem (Samařanem) všichni dobře známe a víme, co si z něj máme vzít za poučení. Myslíme si, že bychom dokázali jednat právě tak, ale když dojde na to, že bychom se měli dělit v dnešní složité situaci, způsobené především válkou, tak se po vlně solidarity objevují čím dál víc tendence odmítavé až nenávist, jako by nás ti, kteří přišli o všechno, okrádali. Tak si budujeme v srdci bariéry a zoufalství druhých nás pak může nechat chladnými.
Ten Samařan se nevzdal toho, co měl udělat, svého obchodu, povolání, cíle své cesty, ale podělil se, resp. věnoval část toho, co měl k dispozici, na záchranu druhého. Dva denáry v tehdejší době byly docela slušné peníze. On neváhá je dát a eventuálně ještě přidat další, pokud by bylo třeba. Nejspíš si to mohl dovolit, ale určitě to nebyl člověk extra bohatý. Navíc to investuje do někoho, kdo není Samařan, nýbrž náleží k národu, s nímž Samařané nežijí v příliš přátelských vztazích. On totiž vidí napřed člověka potřebujícího pomoc a neváhá.
Ježíšovo podobenství není určené jen k meditaci, nýbrž je to výzva k jednání ve stejném altruistickém duchu.
Úterý 6. 10. 2026 – 27. týden v mezidobí
Gal 1,13-24
Bratři! Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích. (Bůh) si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se znova vrátil do Damašku. Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně. Dovolávám se Boha za svědka, že nelžu, co vám tady píšu. Pak jsem šel do krajin syrských a kilikijských. Křesťanským obcím v Judsku jsem však zůstal osobně neznám. Pouze slýchali: „Ten, který nás kdysi pronásledoval, teď sám hlásá tu víru, kterou dříve ničil.“ A chválili kvůli mně Boha.
Aby Pavel Galaťanům vysvětlil, jak se věci mají, a také sám sebe obhájil jako pravého hlasatele, přibližuje jim příběh svého „obrácení“, resp. povolání za apoštola, tedy jak došlo k tomu, že se z radikálního stoupence Zákona stal hlasatel evangelia. Snaží se jim tím demonstrovat, poznání Krista je „vyšším“ stupněm vztahu mezi Bohem a člověkem, a proto již není třeba se vracet ke stupni nižšímu, k Zákonu. Zároveň tím ukazuje, že stejně jako Bůh povolával proroky (je tu jasná narážka na proroka Jeremiáše i Deuteroizajáše), povolala i Pavla k hlásání Božího slova-evangelia. Judaizující misionáři nemohou mít tedy nad Pavlem navrch.
Pavel tu líčí své vyvolení ke službě evangeliu ve starozákonním schématu povolání proroka. Bůh si jej vyvolil, proto nepotřeboval a nepotřebuje žádné legitimizování svého poslání z Jeruzaléma. Proto se také mohl dát hned do činnosti. Skutky apoštolů líčí toto Pavlovo povolání na cestě do Damašku velkým příběhem, Pavel i v jiných listech velmi stručně jako poznání (vidění, setkání) Krista, Božího Syna.
Lk 10,38-42
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“
Tento text je schopen vyvolávat značné emoce, zejména u žen, na jejichž bedrech spočívá starost o domácnost. Podle mého názoru Ježíš Martu nekárá, nýbrž jí nabízí odvahu, aby dala průchod své touze a nechala na chvíli plavat starosti o domácnost. Ježíš totiž o Martu stojí. I my leckdy ve starosti o blaho hosta přehlížíme to, že on přichází kvůli nám a ne primárně kvůli jídlu a pití. On chce nás, naši pozornost, tak jako chtěl Ježíš mít u sebe i Martu.
Středa 7. 10. 2026 – 27. týden v mezidobí
Gal 2,1-2.7-14
Bratři! Po čtrnácti letech jsem šel znovu do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou také Tita. Šel jsem tam, protože se mi o tom dostalo zjevení. Předložil jsem jim tam evangelium, jak ho kážu mezi pohany, a v soukromí (jsem to vyložil) těm, kteří něco znamenají, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo. Viděli, že je mně svěřeno, abych hlásal evangelium mezi pohany, jako zase Petrovi mezi židy. Vždyť ten, který pomáhal Petrovi v apoštolátě mezi židy, pomáhal i mně mezi pohany. Poněvadž Jakub, Petr a Jan – uznávané sloupy – poznávali, že mám k tomu (od Boha) milost, podali mně i Barnabášovi pravici na znamení, že patříme k sobě: my že tedy máme být pro pohany, oni pro židy. Jenom nám (doporučili), abychom pamatovali na chudé. A to mi také vždycky leželo na srdci.
Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si zasloužil výtku. Než totiž přišli jistí lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch židokřesťanů. A s ním se začali tak neupřímně chovat i ostatní židokřesťané, takže dokonce i Barnabáš byl stržen tou jejich neupřímností. Když jsem však viděl, že jejich jednání není ve shodě s pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Ty jsi žid, a přesto žiješ jako křesťané z pohanství, a ne ze židovství. Jak tedy můžeš nutit pohany, aby zachovávali židovské zvyky?“
Pavel pokračuje v líčení svého životního obratu a poznání, které mu přinesl. Poznání Krista jako vzkříšeného Pána znamená pro Pavla povolání k apoštolátu, k hlásání evangelia. Alespoň tak to Pavel po letech vidí. List Galaťanům vznikl zhruba po 20 letech od onoho radikálního poznání Ježíše jako zmrtvýchvstalého Pána. Protože křesťané v Galácii se nechali ovlivňovat židokřesťanskými tradicionalisty, kteří hlásali obřízku jako podmínku platnosti spásy v Kristu, Pavel dokumentuje nesmyslnost takového počínání na svém příběhu. Dokonce se kvůli tomu rozešel nejen s Petrem, ale i s Barnabášem a opustil Antiochii, kde se poprvé tyhle problémy platnosti předpisů Zákona pro křesťany z pohanství výrazně objevily. Tím začala Pavlova samostatná misie.
Pavel ve svém líčení na jedné straně zdůrazňuje svou vazbu na Jeruzalém a jistou loajalitu s původní obcí (nejen tím, že se chtěl dohodnout na podobě hlásání, ale i tím, že organizoval materiální pomoc pro Jeruzalém), na druhé relativizuje význam „zakladatelů“ komentářem (ve čtení je vynechán): „Od těch však, kteří se těšili zvláštní vážnosti – čím byli kdysi, na to mi nic nezáleží, Bůh přece nikomu nestraní…“ Pavel, původně horlivý Žid, se stal propagátorem evangelia osvobozeného od formální vazby na židovství. Vazba na Ježíše nepotřebuje žádné další doplnění, křest je tím jediným nutným rituálním sakramentálním úkonem. Petr s Barnabášem se nejspíš přidali na stranu hledající únosný kompromis. Pavel však jakýkoliv kompromis v dané věci odmítal.
Lk 11,1-4
Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“
Lukášova verze Otčenáše je stručnější než v Matoušově evangeliu. Tato modlitba je „poznávacím“ znamením učedníků Ježíšových. Modlitba má stejnou strukturu jako v Mt: veprostřed stojí prosba o vezdejší potřeby, jež následuje po pozvednutí zraku k Bohu s vděčností. Po prosbě o základní životní potřeby pak následuje prosba o velkorysost Boží k člověku i lidí mezi sebou. Závěrečná prosba je orientována na to, co člověka ohrožuje nejvíc, a to je pokušení si vystačit sám, odmítnout Boha s jeho nabídkou i nárokem na člověka.
Modlit se Otčenáš znamená vzít vážně jeho pořadí proseb – napřed touha po Boží blízkosti, pak prosba o zachování pozemské existence a nakonec velkorysost přijetí odpuštění i odpuštění druhým, životu, Bohu a nakonec prosba o to, aby člověk nechtěl být Bohem. Toto pokušení nás stále více ohrožuje. Největším pokušením člověka je sebestřednost a sebespasitelnost. Onen důraz na odpuštění dobře odpovídá tomu, že člověk se napřed musí povznést, uvědomit si priority, tedy svou vázanost na Boží milost jako základ vlastního života, mít vyřešeny základní starosti o existenci, aby mohl účinně odpustit druhým. Potřebuje vědomí vlastní křehkosti před Bohem, aby dokázal přijmout křehkost i morální a existenční druhých. Nejde jen o morální vinu, ale i dluhy, které druhý nedokáže – přes svou dobrou vůli – splatit.
Čtvrtek 8. 10. 2026 – 27. týden v mezidobí
Gal 3,1-5
Ach, vy pošetilí Galaťané! Kdo vás to uhranul? Vždyť vám byl zrovna před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný! Jen to bych od vás rád věděl: dostali jste Ducha za skutky Zákona, anebo za víru, jak vám byla hlásána? To jste tak pošetilí? Začali jste duchem, a teď končíte tělem? Tak veliké věci jste prožili, a všechno je nadarmo? V tom případě by to ovšem bylo nadarmo. Tedy ten, který vám uděluje Ducha a dělá mezi vámi zázraky, činí to za skutky Zákona, anebo za víru, jak vám byla hlásána?
Pavel se obrací na své adresáty s výčitkou, protože oni podlehli tlaku nově příchozích misionářů. Znovu zdůrazňuje, že formální napojení na židovství je krokem zpět. Dar Ducha, jehož se galatským křesťanům skrze křest dostalo, staví Pavel do protikladu k obřízce („končit tělem“). Pavlovo odmítnutí připojení křesťanů z pohanství k židovství není degradací židovství, nýbrž odmítnutím relativizace křtu jako definitivního přivtělení ke Kristu a vstupu do nového společenství, církve, do prostoru nového stvoření. Zákon ve smyslu nezbytné podmínky účasti na Božím vyvolení, stvrzeném obřízkou a rituálními předpisy, už pozbyl své platnosti.
Lk 11,5-13
Ježíš řekl svým učedníkům: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: `Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.‘ On však by mu zevnitř odpověděl: ‚Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.‘ Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen. Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“
Lukáš zdůrazňuje důležitost vytrvalosti v prosebné modlitbě. Nejde však o neustálé omílání proseb, nýbrž o pevnou důvěru. Poněkud překvapivá je Boží odpověď na prosby, protože jí je podle evangelisty nikoliv jednoduše splnění daných proseb, ale dar Ducha. To, oč je třeba především prosit, je tento dar, dar porozumění tomu, oč jde, dar vhledu do situace a důvěry v Boží lásku.
Právě v této chvíli je nanejvýš třeba se modlit, prosit, hledat, tlouci. Prosit musíme především za svou ochotu přijmout Boží jednání, jakkoliv mu nerozumíme, hledat je třeba to, co můžeme udělat my, tlouci ze všech sil je třeba, aby se nebe otevřelo a sneslo se na nás a celý svět Boží smilování. Čas naléhavé a úpěnlivé modlitby je tady.
Pátek 9. 10. 2026 – 27. týden v mezidobí
Gal 3,7-14
Bratři! Dobře rozumějte: ti, kdo jednají na základě víry, to jsou (pravé) Abrahámovy děti. Písmo totiž už předvídalo, že Bůh uzná pohany za spravedlivé, když uvěří, a proto už předem Abrahámovi ohlásilo radostnou zvěst: ‚Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy.‘ Proto ti, kdo jednají na základě víry, docházejí požehnání s Abrahámem, který uvěřil. Ti však, kdo se opírají o skutky Zákona, jsou všichni pod kletbou. Stojí přece (v Písmu): ‚Proklet je každý, kdo vytrvale neplní všechno, co je psáno v knize Zákona‘. Je tedy zřejmé, že ze Zákona nebývá od Boha nikdo ospravedlněn, protože ‚spravedlivý bude žít z víry‘. Zákon však nemá na zřeteli víru, ale (tam platí): ‚Kdo (ty předpisy) bude plnit, najde v nich život.‘ Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Stojí totiž v Písmu: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘ Tak se pohanům dostává skrze Ježíše Krista požehnání, které bylo slíbeno Abrahámovi, a my vírou dostáváme ten slíbený (dar): Ducha (svatého).
Pavel byl v Galácii v poměrně obtížné situaci, protože zastánci obřízky, tedy nutnosti pro křesťany z pohanství přijmout obřízku jako znamení příslušnosti k vyvolenému lidu, se odvolávali na ustanovení z Gen 17,9-14, tedy Boží slovo, Boží vůli, která nekompromisně vyžaduje obřízku pro každého muže, který má být součástí vyvoleného národa/lidu. To nemohl Pavel zpochybnit. Proto argumentuje také Abrahámem, a to z „ranější fáze“ jeho komunikace s Bohem (Gen 15,6), kde základem vztahu mezi Abrahámem a Bohem je víra („Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“). Pavel pak ve stylu dobového výkladu Písma používá různé odkazy na Písmo na podporu své interpretace evangelia. Zaslíbení požehnání je z Gen 12,3; 18,18; prokletí pro neplnění Zákona je z Dt 27,26, plnění předpisů z Lv 18,5; spravedlivý bude žít z víry z Hab 2,4; proklet je, kdo visí na dřevě z Dt 21,23. To byl rabínský způsob dokazování z Písma, který je pro nás obtížně přijatelný, ale fungoval až do novověku. Citáty jsou vytrženy z kontextu (původně se vztahovaly na něco zcela jiného) a do určité míry i přizpůsobeny. Pavlova znalost Zákona a obratnost jeho využití pro vlastní argumentaci jsou obdivuhodné. Právě v komunikaci s Galaťany, kteří byli „okouzleni“ židokřesťanskými tradicionalisty, byla argumentace z Písma coby Božího slova (ně něž se nepochybně obě strany odvolávaly) důležitá.
Lk 11,15-26
Když Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka, někteří ze zástupu řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království.
Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje! Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po pustinách a hledá odpočinutí. Když nenajde, řekne si: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne ho vyčištěný a vyzdobený. Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Je pozoruhodné, jak Ježíšovy dobré mocné skutky vadily mnoha lidem v jeho okolí. A tak je začali snižovat; když už je nemohli popřít, tak je interpretovali negativně. Ježíšovy zázraky, mocné skutky, odkazovaly především na moc, kterou měl od Otce, byly znamením Božího království. Jejich desinterpretace jako projevu spojení se zlým duchem byla opravdu zlá, ale i nesmyslná.
Takové jednání se děje i dnes, možná ne tak vyhroceně, z různých důvodů – nejčastěji ze závisti nebo nenávisti. Zejména, když jde o člověka, který je (nám) nesympatický nebo jím pohrdáme. Na politické scéně je to vlastně běžné.
Ježíš obratně využívá situace poukazem na činnost svých oponentů, kteří přece také vyhánějí či zahánějí zlé duchy. Vyhánění zlých duchů se může dít jen Boží mocí. Likvidace sil zla je znamením přítomnosti Boží, Božího království, Boží vlády.
Na téma zlých duchů pak navazuje podobenství o ohrožení člověka, který byl osvobozen z moci zla, ale který, pokud bude spoléhat sám na sebe a nedá si pozor, může dopadnout ještě hůře než předtím. Vyléčení z moci zla, zlé závislosti, vyžaduje od člověka neustálou pozornost, aby se opět nestal závislým. Aby se závislostí nedal znovu opanovat, což by bylo ještě horší než předtím. Vzpomínám na Zolův román Zabiják, který tuto situaci naturalisticky popisuje. Před zlem si člověk nikdy nemůže být zcela jistý, musí být nestále ve střehu, nikoliv v napětí, ale pozorný, a zlo přemáhat dobrem.
Sobota 10. 10. 2026 – 27. týden v mezidobí
Gal 3,22-29
Písmo prohlásilo, že všichni jsou hříšníci. Tak se tedy vírou v Ježíše Krista dostává zaslíbení těm, kdo věří. Ale než přišla víra, byli jsme hlídáni Zákonem jako ve vězení, (v očekávání) víry, která se měla zjevit. Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z víry došli ospravedlnění. Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem. Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.
Pavel objasňuje roli Zákona v dějinách Božího jednání s člověkem. Zákon staví do kontrastu s vírou (nejde o víru v existenci Boha, nýbrž o víru v Boží jednání v Kristu). Zákon hrál v dějinách pozitivní roli, protože udržoval člověka v poslušnosti vůči Bohu, učil ho respektovat Boží vůli, ale nestačil na osvobození člověka od zla, od moci hříchu. To Bůh učinil a člověku nabídl skrze svého Syna Ježíše Krista. Tím spásná role Zákona skončila, nastal nový čas svobody v Kristu. Verše 26-29 bývají charakterizovány jako „Magna charta“ křesťanství. V Kristu si jsou všichni rovni, končí význam společenské hierarchie, přestává platit důležitost sociálních a gendrových rolí. Skrze Krista mají všichni podíl na Božích zaslíbeních, patří k vyvolenému lidu, vztahuje se na ně Abrahámovo požehnání.
Pavel nepopírá dobovou společenskou podmíněnost a hierarchii, kterou v reálném životě nelze tak jednoduše odstranit, ale vymezuje nový prostor, kde vztahy mají fungovat jinak – církevní společenství jako alternativní prostor vzájemného respektu, vzájemné úcty a lásky, vzájemného uznání, což není zakotveno v lidském usilování, nýbrž je dáno příslušností ke Kristu. V Kristu jsou všichni tím jedním, tím nejdůležitějším – křesťanem, Kristem.
V sobotu 10.10. 2026 má pohřeb Ludmila Javorová, která svým životem ukázala, že rovnost v církvi pro ženy, jak je deklaruje Pavel, stále ještě neexistuje. Existuje tehdy, když muž a žena si sebe navzájem váží a společně – každý podle svých schopností a osobních darů – může svobodně, aniž mu to určuje někdo druhý, seshora, přispívat k růstu Božího království na zemi.
Lk 11,27-28
Když Ježíš mluvil k zástupům, zvolala na něho jedna žena ze zástupu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“ On však řekl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“
Ježíš pro sebe odmítá velebení a poukazuje na to, co je pro něj důležité, proč přišel. Aby lidi znovu uvedl do plného společenství s milujícím Bohem. Zachovávat Boží slovo neznamená na prvním místě plnit přikázání, ustanovení, předpisy, příkazy či zákazy, nýbrž proměnit život, tvořivé žít, milovat. Boží slovo je tvůrčí, přináší život, zvěstuje lásku. Boží slovo je účinné, když se mu člověk s důvěrou otevře.
Neděle 11. 10. 2026 – 28. neděle v mezidobí
Iz 25,6-10a
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
Prorok Izajáš nabízí obraz Božího království jako hostiny. Boží království ovšem v jeho podání je promíseno s pozemskou realitou. Prorok Izajáš ještě neměl jasnou perspektivu Božího zásahu na konci dějin či „po dějinách“. Nicméně jeho obrazy jsou velmi bohaté a útěšné. Na tyto jeho přísliby navazuje zejména Zjevení sv. Jana. Bůh je vysvoboditel, Bůh nastolí nové poměry, otevře nové obzory nejen pro svůj vyvolený lid, byť ten má výsostné postavení, ale pro všechny národy. Univerzalistická nota Boží lásky ke všem se v knize Izajáš objevuje od začátku až do konce. „Tato hora“ je nepochybně hora Sión, symbol Jeruzaléma i celého Izraele. Právě prorok Izajáš navozuje představu Božího království jako hostiny, tak jak s tím pracují evangelia. Možná je smysluplné si při společném jídle a slavení uvědomovat, že je poukazem na Boží království, že je nejen jeho symbolem, ale tím, kde se realizuje.
Flp 4,12-14.19-20
Bratři! Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.
Pavel děkuje za zaslanou materiální pomoc od Filipanů a konstatuje, že se naučil žít v nejrůznějších životních okolnostech. Je to takové ignaciánské: Pavel je nezávislý na tom, jak dobře či méně dobře se mu daří, ale přesto je vděčný za pomoc, které se mu ze strany adresátů dostává. Nezávislost na vnějších okolnostech neznamená, že si člověk neváží, když mu někdo nepříznivou situaci zlepší. Pavel to chápe nejen jako dar od lidí, ale i jako dar Boží, resp. jako něco, nač Bůh sám reaguje svou štědrostí. Vděčnost a štědrost otevírají Boží dlaň k ještě většímu obdarování.
Mt 22,1-14
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“
Boží hostina se koná za všech okolností. Když pozváním pohrdnou ti, kteří byli osloveni jako první, Bůh se tím nenechá zaskočit a svou hostinu, svou štědrost nabídne těm, kdo jsou ochotni ji přijmout. Přijetí ovšem musí být skutečné, vnitřní, protože znamená „oblečení nového šatu“, oblečení svatebního šatu.
V Matoušově evangeliu jde o spojení dvou příběhů, dvou podobenství. To první je o tom, že Boží dlaň je stále otevřená, že Bůh zve, nabízí, ale když člověk dává přednost jiným záležitostem, svým prioritám, tak Bůh nabízí dál a dál dalším, a to bez rozdílu lidského hodnocení lidí. Kdo zaváhá, může o pozvání svou vinou přijít. Toto podobenství mj. vyjadřuje i to, že Bůh touží být s lidmi, že má pro ně připraveny své dary, svou radost, svou láskyplnou přítomnost, oslnivou nádheru ničím neomezovaného bytí.
Jenže Boží nabídka, jak ukazuje ona druhá část, ono druhé podobenství, není laciné konání dobra. Když člověk přijme pozvání na svatbu, tak to něco znamená. Znamená to jeho vnitřní obrácení, jež zejména v pavlovském okruhu je vyjadřováno metaforou o oblečení nového a svlečení starého šatu. Nejde o vnější převlékání (ve stylu metafory pro formální komunisty „ředkvička“, navrch rudí, uvnitř bílí), nýbrž o skutečnou proměnu – od toho, kdo je někde na okraji, ztracen sám v sobě, k tomu, kdo patří k hostům velkolepé hostiny. Tedy o proměnu z člověka lhostejného, zaujatého sebou samým a pouhými pozemskými prioritami v člověka angažovaného, nadšeného, radujícího se, žijícího ve společenství a naplněného důvěrou. Autor evangelia vyslovuje tímto druhým podobenstvím varování pro církev, aby si nebyla tak moc jistá sama sebou a svým nárokem na hostinu.