Pondělí 19. 10. 2026 – 29. týden v mezidobí
Ef 2,1-10
Bratři! Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy, v nichž jste kdysi žili podle světského smýšlení, pod vlivem ducha, který vládne a svou moc vykonává v ovzduší, a teď působí v lidech, kteří se (Bohu) vzpírají. K nim jsme kdysi (náleželi) i my všichni, protože jsme žili tak, jak si to žádalo tělo. Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní. Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.
Autor Listu Efezanům ve stopách Pavlových zdůrazňuje, že spása není dílem člověka, ale darem Božím skrze Ježíše Krista. Autor o ní mluví jako něčem, co již nastalo v životě těch, kdo uvěřili, jako by již dosáhli plnosti. I když jeho slova o spáse a místu v nebi mají punc prézentní eschatologie, tedy jako by se spása již naplnila a my jí žili naplno, nepochybně ani on to takto nemínil. Jde mu o zdůraznění toho, co bylo před křtem, a co je po něm. Je to spíše apel na adresáty, aby žili z oné reality, jež jim byla ve křtu otevřena. To ostatně obsahují slova závěrečného verše tohoto úseku listu. „Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.“ Autor v návaznosti na Pavla zdůrazňuje, že Boží milost, Boží láska skrze Ježíše je zdarma, nevyžaduje skutky (Zákona), tedy příslušnost k židovství, resp. k určité náboženské skupině. Možná autor už tolik nemyslí na rituální předpisy Zákona, ale obecněji, že Boha si nelze koupit žádnými skutky, nýbrž je třeba přijmout Boží nabídku, tedy cestu lásky, dobrých skutků, jež jsou Boží nabídkou. Křesťan je povolán a nasměrován k tomu, aby naplnil to, co obdržel, aby se stal tím, kým skrze křest je: Kristem, tj. člověkem zakotveným v Bohu a žijícím pro druhé. Křesťan má jediný úkol, a to „stát se tím, kým již je“. Křest je skutečně otevřením cesty, ale není jejím naplněním a cílem. To je ten úkol, k němuž jsme povoláni a také uschopněni. A to je důvod díků. Pokud se stáváme tím, kým jsme skrze křest, pak se realizuje i naše místo v nebi.
Lk 12,13-21
Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: ‚Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,‘ řekl si, ‚strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘ Bůh však mu řekl: ‚Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“
Majetek hrál vždycky důležitou roli v myšlení a jednání lidí. Text je výzvou, abychom nepodléhali představám, že si můžeme život zajistit bez ohledu na druhé. Problém toho bohatého statkáře z podobenství nebyl v tom, že chtěl úrodu dobře uložit, ale v tom, že nebyl s to vidět, že s ní může naložit i jinak, že se může rozdělit a ještě mu zbude. On chtěl všechno jen pro sebe a pro své pohodlí, pro svou bezstarostnost. Nebyl s to vidět druhé, kterým se nedaří jako jemu. Nakonec jim to ale musel zanechat. Tak dopadne každý, kdo příliš lpí na tom, co má.
Ježíš odmítá se nechat zatáhnout do sporů o dědictví. Nejspíš proto, že v něm obě strany chtěly tu druhou ošidit. Ježíš varuje před chamtivostí, před touhou mít stále víc, a falešnou představou o zajištění života co největším majetkem. To vůbec není zbytečné varování ani dnes. Člověk se musí rozumně starat, aby zajistil své životní potřeby a nebyl druhým a společnosti na obtíž, ale to se nesmí stát hlavním cílem života. Dnes jsme posedlí touhou po předcházení jakémukoliv riziku, zajišťujeme se čím dál víc – a pak najednou přijde něco: covid, válka…, co naše jistoty, úspory a bezpečí smete. Je třeba žít tak, aby člověk mohl v klidu odejít s vědomím, že jeho život nebyl zbytečný, že měl smysl, že byl obdarováním pro něj i pro druhé lidi. Je mnohem lepší spoléhat na lásku a přátelství než na hmotné statky. Pokud je člověk má a dělí se s těmi, kdo to potřebují, nevyjde naprázdno. Je bohatý před Bohem, je bohatý ve svém srdci a nakonec má tolik, že přežije, že může vést normální slušný život. Majetek je důležitý, neseme za něj zodpovědnost, je nám propůjčen, a i když leckdy nás stál mnoho úsilí, je určen pro zachování a rozvoj života, a to nejen našeho vlastního, ale i ostatních. „Co máš, co bys nebyl dostal?“, říká sv. Pavel. Je třeba se umět dělit, jen tak může společenství i společnost růst.
Úterý 20. 10. 2026 – 29. týden v mezidobí
Ef 2,12-22
Bratři! Kdysi jste žili bez Krista, nepatřili jste k izraelskému národnímu společenství, neměli jste účast v úmluvách, (které s sebou nesly) zaslíbení, byli jste bez naděje, a žili jste bez Boha na světě. Nyní však, protože jste spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví. Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil (příčinu) nepřátelství, která (záležela) v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou (částí) jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě (strany) s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu. Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.
Autor tu pracuje s obrazem jeruzalémského Chrámu, kde byly rozděleny prostory na přístupné všem – i pohanům (nádvoří pohanů) – a na ty, které byly vyhrazené Židům (nádvoří Izraele). Skrze Krista se toto rozdělení na pohany a Boží vyvolený lid stalo zbytečné, bylo překonáno – i pohané se napojením na Krista stávají vyvoleným Božím lidem. Ježíš je tím nárožním kamenem, který drží celou stavbu – nový chrám – pohromadě. Tento nový chrám je vybudován na základech očitých svědků a nositelů charismatu, avšak je stavěn dalšími a dalšími generacemi. Celá chrámová stavba však může držet pohromadě jen, je-li v ní Ježíš tím nejdůležitějším kamenem. Jsme svatým chrámem v Pánu, to je velká důstojnost i výzva. Tím chrámem je církev, v níž každý člověk může být budován v Boží příbytek. Tedy církevní společenství má být prostorem, který umožňuje duchovní růst jednotlivců. Je nezvyklé si připouštět, že každý křesťan je Božím příbytkem, tedy že ve mně stejně jako v druhých přebývá Bůh. Málokdo to bere opravdu vážně.
Lk 12,35-38
Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.“
Ježíš v Lk pokračuje ve svých výzvách k bdělosti a připravenosti, protože příchod pána/Pána, hodina našeho setkání s ním, může nastat kdykoliv. Nesmíme žít tak, jako by se nás smrt netýkala, jako bychom byli pány svého života. Nejsme. To nejsou výhrůžky, ale realistické upozornění na důležitost našeho života s ohledem na jeho konec.
Použitý obraz je velkým příslibem – role se jakoby proměňují – Pán se stává služebníkem těch, kdo ho očekávají. Očekávat neznamená sedět a nic nedělat, nýbrž naopak. Pán odmění ty, kdo se starají o Boží království (lásku, přátelství, solidaritu mezi lidmi) tím, že se postará on o ně.
Středa 21. 10. 2026 – 29. týden v mezidobí
Ef 3,2-12
Bratři! Snad jste slyšeli, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství, jak jsem o něm psal už krátce shora. Podle toho můžete při čtení poznat, že jsem obeznámen s oním tajemstvím o Kristu. V dřívějších pokoleních to lidé nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno (z osvícení) Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, (když uvěří kázání) evangelia, jehož já jsem se stal služebníkem z daru Boží milosti, když se v tom jeho moc na mně tak účinně projevila. Ačkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a jasně ukázat (všem), jak se (uskutečňuje) ono tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, nyní se však skrze církev ukázala přerozmanitá Boží moudrost knížatům a mocnostem v nebi. Tak od věčnosti určil, že to vykoná skrze našeho Pána Krista Ježíše. Protože jsme s ním spojeni, smíme s důvěrou a volně přistupovat (k Bohu), když věříme (v Krista).
Pavlův pokračovatel znovu podtrhává skutečnost, pro Pavla tak důležitou, že Bůh má zájem o všechny lidi, nejen o svůj vyvolený národ, a proto své společenství nabízí i pohanům. I když to byla slova adresovaná do určité situace, jsou aktuální i pro současnost: stále platí, že „pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, (když uvěří kázání) evangelia“. Dnes se nemluví o pohanech, ale o nevěřících, ateistech, agnosticích, nacistech, jak to říká Tomáš Halík. Podmínkou je kázání evangelia, skutečné dobré a radostné zprávy. To už však nejde tím způsobem jako dřív. Co je dobrou a radostnou zprávou pro současného člověka, pro generaci Z či alfa? Už nejde jen o používání srozumitelných slov, nýbrž o srozumitelnost věci samé, evangelia. O srozumitelnost, v čem spočívá ona radostná zpráva v současném světě, který je vším možným jen ne vykoupeným světem. Ježíšův příběh a význam je třeba číst a vyprávět z nové perspektivy. Domnívám se, že primárně z perspektivy naděje, přátelství, solidarity, lásky, radosti a prožívaného smyslu. Hřích a zlo jsou tu neustále přítomné, nezmizely ze scény, ba ani z našeho vlastního života, Ježíšovým výkupným činem. Síla spojení s Ježíšem spočívá v důvěře ve smysl, v sílu dobra, která nakonec zlo přemůže.
Lk 12,39-48
Ježíš řekl svým učedníkům: „Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: ‚Můj pán hned tak nepřijde‘, a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“
Další výrok o nutnosti bdělosti a připravenosti. Evangelista používá obvyklé přirovnání o zloději, který se prokope do domu. Tak se to v antice opravdu mohlo stát. Dnes by to bylo nejspíš o vypáčených dveřích, sofistikovaných paklíčích apod. Princip je však stále stejný. Člověk nikdy neví, kdy jeho život skončí, a proto se má chovat jako ten, kdo se za svůj život nemusí stydět, kdo žije život naplno ve smyslu dobra a lásky. Následující Petrova otázka je zvláštní a ukazuje na to, že se přece jen Ježíšovi učedníci v čele s Petrem považovali za vyvolenější než ostatní. Na to Ježíš reaguje dalším podobenstvím: na ty, kdo mají větší zodpovědnost, tedy jim bylo svěřeno více, jsou kladeny větší nároky a je od nich vyžadováno více než od těch, kdo zůstali tak trochu stranou. Pro církev a její představitele je to obrovské varování. Zároveň však je to varování i pro každého, komu byly dány mnohé dary nebo svěřena velká zodpovědnost ve vztahu k druhým.
Čtvrtek 22. 10. 2026 – 29. týden v mezidobí
Ef 3,14-21
Bratři! Klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, (a prosím ho): ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit – jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích (darů). Tomu pak, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme, tomu buď sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem po všechna pokolení na věčné věky. Amen.
Autor listu vyprošuje svým adresátům, aby v nich zesílil vnitřní člověk, tedy, aby šli do hloubky, nezůstávali na povrchu. Prosí o to, aby znovu nalezli vnitřní spojení s tím, co je (resp. kdo je) podstatnou realitou jejich života. Jsme v situaci, která nám nabízí, abychom si ujasňovali, co jsou či mají být skutečné priority pro náš osobní život, ale i pro život společenství, v nichž žijeme, a pro celou společnost. Potřebujeme se všichni otevřít působení Ducha, protože bez něj vidíme jen na malý kousek před sebe a možná i v tom nedostatečně. Potřebujeme obnovu svého myšlení i cítění, abychom byli schopni dosáhnout plné míry Božích darů, abychom byli schopni skutečné lásky a bratrství, sebedarování druhým. A děkovat Bohu také není od věci. Když člověk upřímně děkuje, nejen formálně, tak si uvědomuje, že byl obdarován, že mnoho věcí není vůbec samozřejmých, že neexistuje nárok na štěstí, pohodlí, úspěch.
Lk 12,49-53
Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“
Jeden z nejpodivnějších a nejradikálnějších textů v evangeliu (paralelu najdeme i u Mt 10,34-36). Boří naše představy o sladkém Ježíšovi. Podobnou radikalitu vyjádření najdeme i ve slovech Jana Křtitele (Lk 3,7-9; Mt 3,7-10). Tato Ježíšova slova jsou nečekaná, protože jsme zvyklí vnímat Ježíše velmi pietisticky. Avšak nejde o to, že by si Ježíš přál rozkol v rodinách, nýbrž o radikalitu jeho poselství, která – bohužel – vede ke střetům, a to i v tom nejužším společenství, v rodině. Ježíš tu mluví v tradici starozákonních proroků v silných obrazech. Oheň ve Starém zákoně leckde symbolizuje Boží přítomnost a soud. Ježíš si přeje radikální zjevení Boží přítomnosti a její poznání v jeho osobě. Křest, o němž mluví, je narážka na jeho smrt, která se jeví jako neodkladná. Dalším radikálním obrazem je rozdělení rodin, tedy těch nejzákladnějších společenství, kvůli němu, což v tehdejší době bylo něco těžko představitelného. Ježíšovým přáním není v žádném případě nastolit konfliktní situace v rodinách, rozbít rodiny, ale dát učedníkům najevo, že rozhodnutí pro něj je věcí zásadní, nesnese polovičatost. Zároveň Ježíšova slova vyjadřují jeho vědomí toho, že mnoho lidí jej z různých důvodů nepřijímá, možná i proto, že nechtějí riskovat. Dnes nás tato Ježíšova slova nechávají vcelku v klidu, ke konfliktům v rodinách kvůli víře možná u nás někde ještě dochází, ale spíše zřídka. A přece jsou to slova, která nás mají i dnes vyburcovat, probudit z uspokojení a klidu k akci.
Mír na zemi momentálně opravdu nemáme, ale to není dílem Ježíšovým. Oheň, který nedaleko nás ničí lidské životy i hmotné statky, také rozděluje lidi i u nás, a to hodně. Možná je v této situaci naším primárním úkolem jako církevního společenství intenzivně prosit o světlo, o dar Ducha, a posléze o odvahu dát k dispozici, co můžeme. Že je válka strašné zlo, na tom se všichni shodneme, ale jak se k tomuto zlu prakticky postavit, už tak jasné není. A dnes těch válek a válečných konfliktů spíše přibývá a náhledy na ně rozdělují společnost jako máloco. Tím víc je důležité prosit o světlo, být pokorným člověkem hledajícím pravdu a skutečný mír.
Pátek 23. 10. 2026 – 29. týden v mezidobí
Ef 4,1-6
Bratři! Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.
Autor listu nabádá své adresáty k jednotě. Tato jednota má být založena na vztahu k témuž jedinému, trojjedinému Bohu. Jednota není uniformita, Boží osoby nejsou uniformní, nýbrž žijí ve vzájemném vztahu lásky. To má být zdrojem a vzorem jednoty křesťanů. Všichni jsou povoláni k témuž dobru, totiž ke společenství s Bohem ve třech osobách. Zní to tak trochu jako zbožná fráze, ale kdybychom tohle brali vážně, bylo by na světě lépe. Jestliže máme všichni stejný cíl a směřujeme k němu, pak není tak důležité, jak rychle a jakým způsobem kdo jde. Tím bychom se mohli zbavit představ o důležitosti či nedůležitosti někoho či jeho práce, žárlení, ctižádosti, soupeření, a naopak bychom si mohli tu společnou cestu navzájem usnadňovat, zpříjemňovat, a to pokorou, mírností, trpělivostí, přátelstvím, láskou.
Lk 12,54-59
Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: ‚Přijde déšť‘ a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: ‚Bude horko‘ a bývá. Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem na úřad, udělej všechno, aby ses ještě cestou s ním vyrovnal. Jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá biřici a biřic tě uvrhne do vězení. Říkám ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře!“
Ježíš v lukášovském podání ukazuje na podobný rozpor v člověku, o němž mluví Pavel v Listu Římanům. (V Mt evangeliu je onen příklad dvou znesvářených lidí součástí jedné z tzv. antitezí, a to o hněvu.) Jestliže je člověk schopen používat svůj rozum, odhadovat následky různých jevů, jak to, že není schopen jednat morálně, jak to, že není schopen vyhodnotit správně situaci? Jak to, že není schopen nahlédnout důsledky svého jednání? To manifestuje Ježíš na příkladu dvou znesvářených lidí, dlužníka a věřitele, pokud dlužník včas nezareaguje, tak to pro něj bude mít devastující následky. Příčinou tohoto rozporu rozumu (schopnost chápat realitu a vyvozovat z ní důsledky) a vůle (zatvrzelost nechtít vidět pravdu a jednat podle ní) je lidská sebestřednost, lidské sobectví, lidská touha po sebeprosazení, lidská neochota změnit smýšlení, opustit své pohodlí, svou zdánlivou zajištěnost. Ježíšova slova jsou varováním, protože se nelze na nic vymlouvat. Příčinou problému není neschopnost adresátů poznat pravdu, ale pokrytectví, nechuť připustit si zřejmou pravdu a snaha se jí vyhnout.
Ježíš vytýká svým zřejmě kriticky nastaveným posluchačům, že se umějí dobře orientovat v praktických věcech, ale uniká jim to podstatné. Možná jsou jimi natolik pohlceni, že přes svou chytrost, zkušenost, znalosti, inteligenci nejsou s to rozpoznat kvalitu času, pravou podstatu věcí. Jistě vědí, jaké je datum a roční období, ale nevnímají specifičnost času, který jim je nabídnut – Ježíšovu přítomnost. A v tom na tom jsou jako ten dlužník či podvodník, který se musí dostavit k soudu. Ačkoliv jsme se posunuli o 2000 let a jako lidstvo jsme schopni neuvěřitelných věcí, přesto jako bychom nedokázali vidět to nejpodstatnější. Možná to spíše vidět nechceme, protože bychom museli jednat. Milovat není o něžné emoci, ale o odvaze žít pro druhého, zříkat se každý den něčeho ze svých nároků, dokázat odpouštět a začínat s druhým stále znova.
Sobota 24.10. 2026 – 29. týden v mezidobí
Ef 4,7-16
Bratři! Každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Proto se praví: ‚Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary.‘ Když však ‚vystoupil‘, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost. Pak už nebudeme jako malé děti, nenecháme se zmítat a strhovat větrem kdejakého učení, v kterém lidská chytrost a prohnanost podvádí a klame. Ale spíše žijme podle pravdy a v lásce, a tak porosteme po všech stránkách v něho, v Krista, který je naše hlava. Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce.
Autor pokračuje ve svém apelu na jednotu církevní obce, resp. církve jako takové, protože tento list má spíše podobu encykliky než listu do konkrétní obce. Ostatně určení do Efezu je dodatečné. Důležité není, jaké máme dary, ale že každý z nás má duchovní dar podle Božího plánu. Kristus má pro každého poslání v rámci církve i světa. Jeho cílem je sjednocení světa ve víře a lásce. A k tomu může každý z nás svým dílem přispět. V jednotě je síla, takže když budeme vytvářet jednotné společenství, tak nás nápory zvnějšku nemohou ohrozit, budeme s to odolávat všelijakým fake news, dezinformacím, katastrofickým vizím, proroctvím kdekoho.
Lk 13,1 -9
K Ježíšovi přišli se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: `Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.’“
Pilát měl i historicky velmi nevybíravé způsoby jednání a Židy nenáviděl, pohrdal jimi. Ježíš v Lukášově evangeliu používá událost, o níž jinak nemáme další zprávy (nejspíš takových Pilátových akcí bylo více a nepřesahovaly lokální rozměr), k varování před spoléháním na sebe, na svou chytrost, na své prostředky a postavení. Neštěstí a smrt nejsou jednoduše důsledkem hříchu, trestem, ale při spoléhání na svou bezúhonnost, na své sebezabezpečení může člověk špatně dopadnout. Obrácení neznamená jen morálně správné jednání, tedy dodržování Desatera a jiných ustanovení, ale především obrácení k Bohu, kladení naděje do něj, akceptování toho, co on nabízí a slibuje.
Ke svému varování přidává Ježíš ještě podobenství o Boží trpělivosti. Bůh nabízí čas k obrácení, ale ten je svým způsobem limitovaný. Je třeba jej využít, než bude pozdě, než přijde definitivní konec – individuální i všeobecný.
Neděle 25. 10. 2026 – 30. neděle v mezidobí
Ex 22,20-26
Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“
Ukázkou velkého důrazu, pro antiku značně neobvyklého, na sociální situaci lidí na okraji společnosti jsou tato ustanovení z tzv. Knihy smlouvy z Exodu (2. knihy Mojžíšovy). Nedodržení sociálních ohledů na cizince-přistěhovalce, chudé lidi, námezdního dělníka a další je Hospodinem viděno jako velké provinění, za něž hrozí vysoký trest. Tak si Bůh Izraele cení života lidí, jichž si necení společnost. Nejen Nový zákon, ale už i ustanovení Starého zákona byla sociálně velmi citlivá, což je obrovskou výzvou i pro nás v době, kdy se zhoršuje situace nejen jednotlivců, ale celých velkých lidských společenstev. Církev musí stát na straně potřebných a opomíjených, jinak ji hrozí zkáza.
1 Sol 1,5c-10
Bratři! Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení, s radostí Ducha Svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji. Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla (zpráva o tom), že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť (tam lidé) sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se (Božího) hněvu.
Pavel pokračuje ve své chvále, ve svém ocenění křesťanů z pohanství v Tesalonice. Oni se svým životem, svým přijetím evangelia a jeho aplikací do života stali vzorem k napodobení. Už jejich jednání a život měly misijní rozměr, takže hlásané slovo se pak stalo skutečně věrohodným. Hlásané slovo bez jeho viditelného působení (života podle něj) ztrácí na účinnosti, stává se prázdným zvukem, jakkoliv může krásně znít.
Mt 22,34-40
Když se farizeové doslechli, že (Ježíš) umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Farizejové se jistě radovali z toho, že Ježíš převezl saduceje a zmařil jejich snahu ho znemožnit. Ale ani jim to nedá, aby se ho jeden z nich, učitel Zákona, vzdělanec, nesnažil také přivézt do úzkých a ukázat mu svou převahu. Byl nepochybně mistrem v sofistikovaném výkladu Zákona, a tak chtěl předvést celé své umění, svou učenost a očekával debatu, v níž by mohl Ježíše převálcovat, utlouct argumenty a jemností výkladu. Ovšem Ježíš na tuto hru nepřistoupil a shrnul jádro Božího poselství do dvou základních rovin vztahu a konání: milovat Boha, milovat bližního, do čehož spadá i milovat sebe, protože jen ten, kdo miluje sebe opravdovou láskou, je schopen milovat druhé pro ně samotné. Skrze ně pak miluje i Boha, protože Boha nelze milovat bez lásky k druhým lidem. Člověk tedy musí mít rád sám sebe, vážit si sám sebe, aby mohl milovat druhé, vážit si jich, a musí milovat druhé, aby mohl milovat Boha. Nic z toho nejde vynechat.