Pondělí 16. 11. 2026 – 33. týden v mezidobí
Zj 1,1-4; 2,1-5a
Zjevení Ježíše Krista, jež mu Bůh udělil, aby svým služebníkům ukázal, co se musí vbrzku stát; on to prostřednictvím svého anděla naznačil svému služebníku Janovi. A ten slavnostně prohlašuje, že všecko to, co viděl, řekl Bůh a dosvědčil Ježíš Kristus. Blaze předčitateli i posluchačům (tohoto) proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno, protože ta doba je už blízko.
Jan sedmi církevním obcím v Asii: milost vám a pokoj od toho, který je, který byl a který přijde, a od sedmi duchů před jeho trůnem. (Slyšel jsem Pána, jak mi říká:) „Andělovi církevní obce v Efezu napiš: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici a který kráčí uprostřed sedmi zlatých svícnů: Znám tvoje skutky, tvou lopotu i tvou trpělivost. (Vím,) že nemůžeš snést ty špatné (lidi); podrobil jsi zkoušce ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou to lháři. Máš trpělivost a vydržel jsi (mnoho) pro mé jméno a neochabl jsi. Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky. Upamatuj se tedy, z jaké výše jsi spadl, obrať se a jednej zase jako dříve.“
V úvodu Zjevení sv. Jana, které nás bude až do konce liturgického roku doprovázet, se říká, že proroku Janovi bylo sděleno poselství (zjevení – proroctví), jež se má brzo naplnit. Nejde tedy primárně o věštění a předpovídání budoucnosti, nýbrž o poselství pro Janovy současníky na konci 1. stol. n. l. (s největší pravděpodobností na sklonku vlády císaře Domitiana 94-96). Biblický prorok nevěští budoucnost, nýbrž oznamuje Boží poselství (varovné nebo útěšné – v knize Zjevení je obé). Bůh nechce člověka nečekaně překvapovat, „skákat na něj ze zálohy“, nýbrž skrze své vyvolené posly chce lidi vést k sobě. Proroci jsou i dnes mezi námi – jedním z nich byl podle mého názoru i papež František. Vyskytují se samozřejmě i proroci falešní a ty je třeba odhalovat. Pravý prorok dává sama sebe všanc pro pravdu, kterou z Božího pověření hlásá, falešný hájí sám sebe, své pohodlí, svůj zavedený způsob života i myšlení.
Jan píše listy 7 církevním obcím, kterým byl jako postava nepochybně dobře znám a byl jimi brán s úctou a vážností. Efez byl třetím nebo čtvrtým největším městem (velkoměstem) v římské říši, byl spojen s působením apoštola Pavla a posléze tzv. janovských obcí (tedy prostředím, kde pravděpodobně dostalo Janovo evangelium svou definitivní podobu). Křesťanství tam mělo svou tradici, církevní obec tam byla zakotvená a procházela různými zkouškami, mimo jiné byla ohrožována i lidmi (falešnými apoštoly), kteří vnášeli do řad křesťanů zmatek a nepokoj. Andělem církevní obce je nejspíš míněn hlavní představitel obce. Ale jde o obec jako takovou. Obec je chválena za svou vytrvalost, ale chybí jí prvotní zápal. Třetí či čtvrtá generace křesťanů se musela nějak zapojit do společnosti, když bylo zřejmé, že druhý příchod Kristův nebude hned tak, a to vedlo k různým až nepatřičným kompromisům. Víra se stávala tradiční, vyhasínal její žár.
Jakmile víra přejde do stádia tradičnosti, začíná být ohrožena ve svém základě, protože hrozí ztráta osobního vztahu. To lze vidět i v osobních příbězích jednotlivců, velmi často konvertitů. Když vymizí prvotní nadšení a nastane čas každodennosti víry, začne se vytrácet onen entuziasmus, žár „prvotní lásky“, pokud člověk nepřejde (stejně jako v partnerské lásce) k vědomé angažovanosti, k obnovování a posilování svého vztahu k Bohu tím, že si na něj udělá čas, že mu věnuje pozornost, že žije v církvi jako společenství vyvolených. To se ovšem týká i těch, kteří ve víře vyrostli. I jim hrozí ztráta první lásky (pokud k ní vůbec dospěli) a upadnutí do stereotypu. To však už pak nikoho neláká a církevní společenství se postupně stává živořícím organismem a nakonec mrtvolou.
Lk 18,35-43
Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Slyšel, že jde kolem zástup, a ptal se, co to znamená. Pověděli mu, že tudy prochází Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kteří šli napřed, ho okřikovali, aby mlčel. On však ještě víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a poručil, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, zeptal se ho: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned začal vidět; velebil Boha a šel za ním. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
Ježíš směřuje do Jeruzaléma, k cíli své životní pouti. A tu se setkává s někým, kdo je na okraji – na okraji cesty, na okraji společnosti, na okraji Ježíšovy cesty k naplnění poslání od Otce. Ten slepec nemá moc šancí, je existenčně odkázán na druhé, není ani s to rozpoznat, co se kolem něj děje. V Lukášově podání nemá ani jméno. Veškerou svou naději upne k Ježíšovi, o němž se nejspíš leccos doslechl. Dovolává se ho vznešeným mesiánským titulem, když ho označuje za syna Davidova. Svým křikem je obtížný a nepříjemný, zástupy, které jdou s Ježíšem, protože jsou senzacechtivé a chtějí se svézt s jeho proslulostí, se slepce snaží umlčet, protože jim překáží, zdržuje v cestě. Slepec se ovšem nedá a Ježíš ho dobře slyší a reaguje, klidně se zdrží. Když jej k němu přivedou, tak mu klade zásadní otázku, jež ukotvuje vztah: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Vyjadřuje tím, že vstupuje do jeho situace, že ji bere vážně, že ji bere za svou. Slepec je natolik osloven, že je schopen formulovat to, co možná na začátku neměl v úmyslu (možná chtěl původně především almužnu a sliboval si, že by mohla být velká), k čemu nejspíš neměl ani odvahu. „Pane, ať vidím!“ Uzdravit slepého člověka, aby viděl – to bylo nad možnosti kohokoliv. Ti okolostojící asi strnuli nad smělostí takového přání. Vyslovit takové přání vyjadřovalo odvahu a důvěru. Ježíš je proměňuje ve skutečnost a odkazuje na vztah, který se vytvořil – na víru. Onen slepec tedy prohlédl, nejen fyzicky, ale i duchovně, a rozhodl se pro cestu následování. A dav si uvědomil, co se stalo. Uzdravovat slepé bylo naplněním mesiánského zaslíbení, jak je formuloval prorok Izajáš. Proto vzdal dav chválu. I on se proměnil – z onoho netrpělivého zástupu se stává lid Boží.
Ježíš vstupuje do situace toho, kdo se na něj obrací s důvěrou, a to především s cílem proměnit člověka v jeho vztahu k Bohu. Zároveň ukazuje, jak je třeba se dívat a nepřehlížet ty, co jsou na okraji – na okraji naší pozornosti. A nemusí jít vždy o asociály, žebráky a lidi s handicapem. Leckdy jsou jimi lidé, které na okraj vylučujeme my, protože nám nesedí, protože nás zdržují, protože nám jsou nepříjemní.
Úterý 17. 11. 2026 – 33. týden v mezidobí
1. čtení – Zj 3,1-6.14-22
Já, Jan, uslyšel jsem Pána, jak mi říká: „Andělovi církevní obce v Sardech napiš: Toto praví ten, který má sedm Božích duchů a sedm hvězd: Znám tvé skutky; máš jméno, jako bys žil, ale jsi mrtvý. Probuď se a utvrď zbytek, který je už na umření. Shledal jsem totiž, že tvoje skutky nejsou dokonalé před mým Bohem. Nuže, vzpomeň si (na nauku, kterou) jsi přijal a slyšel; zachovávej (ji) a změň se! Neprobudíš-li se však, přijdu jako zloděj, a ty nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přesto však máš v Sardech několik lidí, kteří si šaty neposkvrnili; ti budou se mnou chodit v bílých šatech, protože jsou (toho) hodni. Kdo zvítězí, bude tedy oblečen do bílého; jeho jméno nevymažu z knihy života, ale budu se k němu znát před svým Otcem a jeho anděly. Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím.
Andělovi církevní obce v Laodiceji napiš: Toto praví Amen, svědek spolehlivý a věrný, začátek Božího stvoření. Znám tvé skutky: nejsi ani studený, ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst. Jestliže řekneš: ‚Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji‘ a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý, pak ti radím, kup si ode mě zlato v ohni pročištěné, abys zbohatl; bílé šaty, aby ses oblékl a neukazovala se tvá ošklivá nahota; mast, aby sis pomazal oči a (zase) viděl. Já kárám a trestám všecky ty, které miluji. Buď tedy horlivý a dej se na pokání. Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě. Kdo zvítězí, toho vezmu k sobě na svůj trůn, jak i já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůně. Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím.“
Z Janových dopisů sedmi církevním obcím v Malé Asii jsou zde prezentovány dva: dopis do Sard a dopis do Laodikeje. V Sardech je situace na pováženou: zdá se, že většina obce je natolik zapletena do kompromisů s většinovou společností, že se snaží se přizpůsobit i tam, kde už to znamená vzdávat se své křesťanské identity. Nicméně i v této problematické obci jsou lidé, kteří zůstali věrní svému přesvědčení. Bílý šat je symbolem jejich věrnosti. Jim platí příslib plného života. Dopis je varováním a výzvou ke změně, a to neodkladné, aby adresáti mohli zůstat zapsáni v knize života, tedy žít v plném společenství s Bohem a jeho Synem.
Není snadné udržet onu pomyslnou čáru mezi integrací do společnosti a zachováním vlastní identity. V každém případě je však nutné si uvědomit, v čem tato identita spočívá, čeho se nelze vzdát, aby člověk nepřestal být sám sebou a věrným svému povolání od Boha, ale zároveň byl schopen ve společnosti své doby naplno žít..
Křesťané v Laodikeji zřejmě žili velmi spokojeným životem, takovou tradiční vírou (ani studení, ani horcí) s tím, že jim nelze nic vyčítat (své náboženské povinnosti si plní) a zároveň se bez problémů včleňují do společnosti a podílejí se na jejím bohatství. Laodikeja byla významným lázeňským městem a profitovala z léčivých pramenů (z léčení očních chorob). Výzva k namazání očí je narážkou právě na léčbu očí; ta pravá je ovšem dána jinými prostředky. Dopis odhaluje slepotu a bláhovost adresátů, kteří spoléhají na svou zajištěnost, nejisté pozemské jistoty (oblast byla navíc místem častých zemětřesení – jedno z nich proběhlo v 60. letech). I tento list je výzvou k obrácení a zároveň příslibem. Ježíš chce především dobro pro své následovníky, i když ho zrazují.
Závěrečná pasáž je nádhernou nabídkou: Ježíš stojí jako prosebník či návštěvník a přítel u dveří a klepe, chce být přijat a nabízí společenství stolu. Ježíš klepe u našich dveří, aby s námi mohl stolovat, sdílet s námi život. Zve nás ke svému stolu, i když je to on, kdo přichází a klepe na naše dveře. Nejen že nás chce pohostit, ale osobně pokorně přichází, abychom ho přijali.
Evangelium – Lk 19,1-10
Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho viděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“
Zacheův příběh je velmi známý a je předem zatížen negativním hodnocením tohoto bohatce a vrchního celníka. Z příběhu neplyne, že Zacheus byl zloděj a kolaborant, ale takové bylo obecné mínění o celnících. Dopředu byl odepsán jako hříšník. Je bohatý, ale na okraji slušné společnosti, a navíc mrňavý. Ale aby uviděl Ježíše, neváhá se zesměšnit a vylézt na strom. Dav spořádaných lidí ho nevidí, protože ho ani nechce vidět, ale Ježíš ho vidí a nabízí mu své společenství. Což samozřejmě ty ctnostné lidi pobouří. Někdo tak zanedbatelný, mrňavý, směšný a špatné pověsti jako Zacheus má být Ježíšovým hostitelem, může ho mít pro sebe! Přijetím Zachea (je to Ježíš, kdo se paradoxně zve do Zacheova domu) se v jejich očích degraduje i Ježíš sám. Ježíšova přítomnost mění Zacheův život: najednou Zacheovi není zatěžko vzdát se majetku, toho jediného, co ho udržovalo při životě. Tuhle Zacheovu proměnu označuje Ježíš slovem spása. Zacheus je novým člověkem, protože zažívá lidskou i Boží blízkost. Už není vyděděncem na okraji společnosti, je přece jako ostatní potomkem Abrahámovým, je člověkem hodným přátelství a úcty.
Na okraji lidského přátelství se ocitají i lidé úspěšní a bohatí, kteří často už předem upadají v podezření, že se svého postavení a majetku dobrali nepoctivým způsobem. Ježíšova nabídka společenství je výzvou k obdobnému jednání. Je třeba se vzpírat předsudkům vůči lidem, kteří nezapadají do společenských nebo církevních škatulek, a nabízet i jim vztah skutečného přátelství, spásu. Spása se děje všude tam, kde se lidé navzájem přijímají, obdarovávají, společně stolují, kde jsou schopni se vzdát svého sebezajištění a dělit se o to, co mají. Ježíš přichází i skrze své následovníky zachraňovat, co už bylo odepsáno.
Středa 18. 11. 2026 – 33. týden v mezidobí
Zj 4,1-11
Já, Jan, měl jsem toto vidění: Dveře do nebe byly dokořán; a ten dřívější hlas, který jsem slyšel jako (zvuk) polnice, když se mnou mluvil, zavolal (na mě): „Pojď sem nahoru! Ukážu ti, co se musí stát v budoucnosti.“ Hned jsem upadl do vytržení. A hle – trůn stál v nebi a na tom trůně (někdo) seděl. Vypadal jako kámen jaspis a sardis. Trůn obepínala ze všech stran duha jako smaragd. Kolem dokola toho trůnu čtyřiadvacet trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oblečených v bílé roucho a každý z nich měl na hlavě zlatou korunu. A z trůnu vyrážely blesky, hlasy a hromy; před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, to je sedm Božích duchů. Před trůnem se prostíralo moře průzračné jako křišťál a uprostřed (na čtyřech) stranách trůnu stály čtyři bytosti plné očí vpředu i vzadu. První bytost měla podobu lva, druhá bytost vypadala jako býk, třetí bytost měla tvář jako člověk a čtvrtá bytost se podobala orlovi v letu. A každá z těch čtyř bytostí měla po šesti perutích, dokola i uvnitř byly samé oko, a bez ustání ve dne v noci volaly: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.“ A vždycky, když tyto bytosti vzdají slávu, čest a díky tomu, který sedí na trůně, žijícímu na věčné věky, těch čtyřiadvacet starců padne před tím, který sedí na trůně, pokloní se žijícímu na věčné věky, složí svou korunu před trůn a volají: „Pane, náš Bože, jsi hoden, abys přijal slávu, čest i moc, protože jsi stvořil všechno, z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.“
Prorok Jan se účastní ve vidění nebeské liturgie, jež je předzvěstí toho, co čeká věrné věřící. Při svém popisu této liturgie čerpá autor ze starozákonních, ponejvíce prorockých knih – v tomto úryvku zejména z knihy Ezechiel a Izajáš. Jeho popis chce především zdůraznit velkolepost oslavy Boha, před nímž se musí sklonit v posvátné úctě celé stvoření, reprezentované zde andělskými bytostmi i králi.
Autor pracuje s číselnou i barevnostní symbolikou. 24 trůnů se starci může být symbolem pro 24 hodin dne nebo pro dvanáct synů Jákobových/dvanáct kmenů a dvanáct apoštolů. Čtyři bytosti odkazují na čtyři strany světa a jejich podoba je narážkou na Ez 1,10nn a Iz 6,2. Z Iz 6 je převzat i chvalozpěv „svatý, svatý, svatý“ (trishagion), barevná symbolika je inspirována Ez 1. Zároveň se v líčení objevují motivy ze začátku knihy Zjevení. Sedm je číslo plnosti.
Občas je na místě si uvědomit velikost a krásu Boží a sklonit se před ním v úctě, nikoliv z povinnosti, ale z vděčnosti a radosti.
Lk 19,11-28
Ježíš byl blízko Jeruzaléma a (lidé) mysleli, že se Boží království musí ihned objevit; pověděl jim (toto) podobenství. „Jeden urozený člověk odcházel do daleké země, aby převzal královskou důstojnost a pak aby se vrátil. Zavolal si deset svých služebníků, svěřil jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud se nevrátím.‘ Ale jeho občané ho nenáviděli; poslali proto za ním poselstvo se vzkazem: ‚Nechceme toho člověka za krále!‘ On se však vrátil s královskou hodností a nařídil předvolat k sobě ty služebníky, kterým svěřil peníze, aby zjistil, kolik kdo vyzískal. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vyzískala deset hřiven.‘ Řekl mu: ‚Správně, dobrý služebníku! Že jsi byl věrný v maličkosti, budeš mít pod mocí deset měst.‘ Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.‘ Odpověděl mu: ‚A ty budeš mít pod sebou pět měst.‘ Další přišel a řekl: ‚Pane, tady je tvoje hřivna; měl jsem ji uloženou v šátku. Bál jsem se tě, protože jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, sklízíš, co jsi nezasel.‘ On mu na to řekl: ‚Špatný služebníku! Z tvých vlastních slov tě budu soudit. Věděl jsi, že jsem přísný člověk: beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel? Proč jsi tedy neuložil moje peníze do směnárny? A já, až bych přišel, vyzvedl bych je i s úrokem.‘ Těm, kdo stáli okolo, řekl: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!‘ Namítli mu: ‚Pane, ten má už deset hřiven.‘ ‚Říkám vám: Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Ale ty moje nepřátele, kteří mě nechtěli za svého krále, přiveďte sem a přede mnou je pobijte!‘“ Po těch řečech šel dál, vzhůru do Jeruzaléma.
Jinou verzi tohoto podobenství známe z Matoušova evangelia. Lukáš však toto podobenství klade do jiného kontextu. V Matoušově evangeliu dostávají služebníci počet hřiven podle svých schopností – a jsou jen tři. Zde jde o deset služebníků a všichni dostanou stejný obnos. Navíc to podobenství zde Ježíš vypráví v souvislosti s neadekvátním očekáváním změny poměrů lidí kolem sebe. Jde o relativně dramatický příběh, kdy onen urozený člověk je nenáviděn od svých spoluobčanů, proto odcestuje, ale vrátí se po čase s královskou hodností (narážka na historické poměry za Herodova syna Archelaa po smrti Heroda Velikého). Kontext je tedy veskrze politický. Oni dva úspěšní služebníci, kteří se nemohli dobrat tak velikého výnosu jinak než nekalými praktikami, jsou odměněni světskou správou. Ten poslední, který se nesnažil ani v dobrém ani ve zlém (ani nešidil ostatní, aby získal majetek, ale ani neriskoval v podnikání, aby neutržil ztrátu), je pokárán a zbaven majetku, ale nic víc se mu – na rozdíl od líčení Matoušova evangelia – nestane. Co se stalo s těmi zbylými sedmi, se už z podobenství nedozvídáme. Král dá dokonce nakonec zlikvidovat ty, kteří stáli proti němu. Zcela jistě není obrazem Božím, spíše poukazem na skutečnou povahu politické moci. Podobenství lze číst především jako varování před nereálnými očekáváními: Boží království je sice mezi námi a v nás, ale politická moc, která se prosazuje v pozemské realitě, je či má tendenci být mocí uzurpační a je třeba být vůči ní ostražitý.
Člověk musí plnit své povinnosti a o pozemskou realitu se starat (nebýt jako ten ustrašený služebník, který se nakonec ukázal po všech stránkách jako nepoužitelný), ale zároveň si vůči politické moci musí uchovat zdravý odstup a nezaměňovat ji s Božím královstvím. Ono pravidlo „Každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“ tu vyznívá jako konstatace až kritika syrové reality ve smyslu, že bohatí a mocní bohatnou a chudí a bezvýznamní chudnou. Evangelista je pozorný vůči sociální situaci ve společnosti. Ježíš v Lukášově podání varuje před tendencí ztotožnit stát a Boží království. To platí i pro církev – ani ona nesmí ztotožňovat své poslání s politikou státu.
Čtvrtek 19. 11. 2026 – 33. týden v mezidobí
Zj 5,1-10
Já, Jan, uviděl jsem v pravici toho, který seděl na trůně, svitek popsaný uvnitř i zvenčí, zapečetěný sedmi pečetěmi. Také jsem spatřil mocného anděla, jak velkým hlasem provolává: „Kdo je hoden ten svitek otevřít a rozlomit jeho pečeti?“ A nikdo ani na nebi, ani na zemi, ani v podsvětí nemohl ten svitek otevřít a do něho nahlédnout. Já jsem velice plakal, že nikdo nebyl shledán hodným, aby ten svitek otevřel a nahlédl do něho. Ale jeden z těch starců mi řekl: „Neplač! Hle, zvítězil lev z Judova kmene, Davidův potomek. On ten svitek s jeho sedmi pečetěmi otevře.“ A viděl jsem mezi trůnem se čtyřmi bytostmi a mezi starci Beránka, (který vypadal) jako zabitý. Měl sedm rohů a sedm očí, to je sedm Božích duchů, poslaných na celou zemi. (Beránek) přišel a vzal svitek z pravice toho, který seděl na trůně. A když ten svitek vzal, ty čtyři bytosti padly před Beránkem a také těch čtyřiadvacet starců, z nichž každý držel citeru a zlatou misku plnou kadidla: to jsou modlitby svatých. A zpívali píseň novou: „Jsi hoden vzít svitek a rozlomit jeho pečeti, protožes byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu (lidi) z každého kmene, jazyka, lidu i národa a vytvořil jsi z nich našemu Bohu království a kněze vládnoucí nad zemí.“
Prorok Jan má další vidění nebeské liturgie, při němž jde o otevření svitku se sedmi pečetěmi. Celá pasáž nese výraznou číselnou symboliku (7 – plnost, 4 – světové strany, komplexnost světa, 24 – 2×12: 12 kmenů, 12 apoštolů nebo 24 hodin). Motiv svitku je převzat z knihy Ezechiel. Svitek je popsán z obou stran (že je popsán zevnitř nelze při zapečetění vidět, ale plyne z logiky věci), tedy neobsahuje už žádné místo k doplnění – je symbolem pro uzavření, naplnění času. V celém textu jde o snovou symbolickou vizi, nikoliv o realitu. Plnost dějin může odblokovat pro poznání pouze Beránek, který je zabitý (obětovaný) a zároveň živý (symbol pro Krista a jeho smrt a zmrtvýchvstání) a ocitá se v jakémsi meziprostoru mezi trůnem (Božím) se čtyřmi bytostmi (symbolizujícími univerzálnost a Boží vševědoucnost) a klanějícími se starci. Ježíš Kristus je prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Roh je symbolem síly, 7 očí odkazuje nejspíš na 7 církevních sborů (i 7 hvězd), jimž jsou adresovány Janovy listy. 7 Božích duchů se objevuje již na počátku Zjevení (1,4) a souvisí se 7 anděly/představiteli církevních obcí. Beránek/Kristus je má ve svém držení, a to i přes problémy, které s nimi jsou, ony jsou jeho očima, resp. on do nich nahlíží, vidí jim do ledví. Otvírání pečetí je dramatický děj, v němž se zjevuje pravda dějin. Beránkovi-Kristu náleží právo otevřít naplnění dějin (rozlamovat pečeti), protože v něm dějiny světa vrcholí a dostávají plnost smyslu.
Starci přednášejí modlitby věřících (24 hodin je možná velmi přiměřený výklad jejich symbolického významu), a to neustále, a zpívají chvalozpěv na univerzalitu spásy. Vykoupení jsou královským kněžstvem pro Boha. Termín je převzat ze starozákonní tradice a označuje důstojnost věřících. Boží vláda je nesena a uplatňována skrze věřící (království) a také jimi „celebrována“ (jako kněží přinášejí Bohu oběti a zprostředkovávají setkání člověka s Bohem). Věřící mají kněžskou funkci ve vztahu světa a Boha. V tom je jejich speciální role a důstojnost. Zastupují celé stvoření před Bohem – a tím základním postojem je vzdávat Bohu úctu. To neznamená jen sklánět se na kolenou, nýbrž radostně se k němu vztahovat.
Lk 19,41-44
Když se Ježíš přiblížil k Jeruzalému a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté. Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všech stran, srovnají tě se zemí, (vyhladí) tvé děti a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň.“
Ježíš vyjadřuje svou hlubokou lítost nad Jeruzalémem, posvátným místem, středem kultu Hospodinova, nad jeho zaslepeností a neschopností se zorientovat, rozpoznat Boží nabídku, kterou je on sám. Důsledkem té slepoty je zkáza, která pak historicky došla naplnění v roce 70 n. l., zničením Jeruzaléma a Chrámu, a posléze zdevastováním celé země po prohrané válce (66-74).
Tento Ježíšův nářek lze aplikovat jako varování i na nás a naši dobu. Není sice tak snadné číst znamení doby, ale je evidentní, že přichází změna, že každý z nás za sebe i celá církev jako společenství musí vyhodnotit, k čemu nás Bůh volá, proč nad námi Ježíš pláče. Jsme v bodu obratu, musíme hledat, co se od nás očekává.
Pátek 20. 11. 2026 – 33. týden v mezidobí
Zj 10,8-11
Hlas z nebe, který jsem (já, Jan,) už slyšel, zase na mě promluvil: „Jdi, vezmi ten rozvinutý svitek z ruky anděla stojícího na moři a na zemi!“ Odešel jsem tedy k andělovi a požádal ho, aby mi ten malý svitek dal. Odpověděl mi: „Vezmi ho a spolkni! Způsobí ti v břiše hořko, ale v ústech se ti bude sladce rozplývat jako med.“ Vzal jsem ten malý svitek z andělovy ruky a spolkl ho. V ústech se mi sladce rozplýval jako med, ale když jsem ho spolkl, zhořklo mi to v břiše. Pak mi bylo řečeno: „Znovu musíš prorokovat proti mnoha lidem, národům, jazykům a králům.“
Obraz polykaného svitku je převzat z knihy proroka Ezechiela (2,9-3,3). V Ezechielově případě je svitek v ústech sladký jako med, ale o hořkosti se u něj dál nemluví. Jezení svitku je obrazem zvláštním, který má vyjádřit prorokovo poslání. Svitek je v obou případech popsán z obou stran, je plný „žalozpěvů, lkaní a bědování“ (Ez 2,10). Autorem svítku je Bůh a pozřením toho svitku se prorok stává hlasatelem Božího slova, které je v něm. Protože je to slovo Boží, tak je v ústech sladké, ale ve skutečnosti je trpké, hořké, protože obsahuje Boží hořkost, Boží nářek nad nevěrným lidem. Jan stejně jako Ezechiel musí zvěstovat Boží soud nad lidmi.
Metafora jezení pro vyjádření určitého stavu člověka nám není cizí – polykáme slzy, někdo spolknul všechnu moudrost, polykáme urážky apod. V lectio divina se mluví o přežvykování (Božího) slova. Člověk musí spolknout leccos, jde o to, aby to proměnil, aby to, co mu v žaludku zhořklo, přineslo pozitivní a ne negativní, hořké, plody.
Lk 19,45-48
Když Ježíš vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a řekl jim: „Je psáno: `Můj dům má být domem modlitby‘, ale vy jste z něho udělali lupičské doupě.“ Každý den učil v chrámě. Velekněží a učitelé Zákona i přední muži z lidu usilovali o to, aby ho zahubili, ale nevěděli, jak to provést, protože všechen lid (na něm) visel a (rád) mu naslouchal.
Pro autora Lukášova evangelia není – na rozdíl od ostatních evangelistů – tato epizoda z Ježíšova života, resp. ze závěru jeho života, příliš důležitá. Důvodem Ježíšovy neobliby u představitelů dobového židovstva není akce vyhnání prodavačů z chrámového nádvoří, nýbrž jeho učení. Právě ono přivádí jeho odpůrce k zuřivosti, takže hledají cestu, jak by se Ježíše zbavili. Mají ovšem strach z lidí, protože ti naopak jsou jeho učením nadšeni, povzbuzeni, plni naděje. Podobné postoje známe v církvi i dnes, leckoho by se určité kruhy chtěly v církvi zbavit.
Každý chrám potřebuje čas od času vyčistit, nejen uklidit, ale vyčistit jako nosný základ společenství, které se v něm shromažďuje. Chrámem je i lidské tělo. Také ono má být čistým chrámem Ducha sv.
Jak moc rádi Ježíšovým slovům dnes nasloucháme, je těžké komentovat, ale určitý skepticismus ve mně zůstává. Minimálně když se rozhlížím po tom, co se děje na KTF i jinde.
Sobota 21. 11. 2026 – 33. týden v mezidobí, památka Zasvěcení P. Marie v Jeruzalémě
Zj 11,4-12
Mně, Janovi, bylo řečeno: „(Hle, já pošlu dva svědky.) To jsou dvě olivy a dva svícny, které stojí před Pánem země. A kdyby jim chtěl někdo ublížit, oheň jim vyšlehne z úst a stráví jejich nepřátele; ano, kdo by jim chtěl ublížit, takto bude usmrcen. Oni mají moc uzavřít nebe, aby po dobu jejich působení nespadl déšť. Mají moc nad vodami, aby je obraceli v krev a bili zem rozličnými ranami, kdykoli by chtěli. Ale až budou končit svoje svědectví, šelma, která vystupuje z propasti, začne proti nim válku, přemůže je a zabije. Jejich mrtvoly (zůstanou ležet) na ulici velkého města, které má obrazné jméno Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán. A (lidé) z různých národů, kmenů, jazyků a čeledí se budou dívat na jejich mrtvá těla tři a půl dne a nedovolí, aby jejich mrtvoly byly uloženy do hrobu. Obyvatelé země se z toho radují a veselí a posílají si navzájem dary, protože tito dva proroci jim způsobili hodně trápení. Ale když uplynulo tři a půl dne, vešel do nich dech života od Boha. Postavili se na nohy, a velký strach padl na ty, kdo na ně hleděli. A uslyšeli, jak mocný hlas z nebe na ně volá: „Vystupte sem!“ Vystoupili tedy v oblaku do nebe a jejich nepřátelé se na ně dívali.
Prorok Jan líčí konfrontaci dobra a zla na zemi, pravdy a lži. Oni dva svědci jsou narážkou na knihu Exodus (Mojžíše a Árona a egyptské rány), ale i na další postavy (Eliáše) a na knihu proroka Zachariáše (4. kap.). Přestože jde o dva vyvolené svědky (v židovské tradici svědci museli být vždy dva), kteří jsou nadáni velkou mocí, ani oni neuniknou násilné smrti, z níž se radují všichni ti, kdo se spolčili se zlem. Ti dva svědci, Boží vyslanci, usvědčovali lidi z jejich nepravosti a nabádali je (leč marně) k obrácení, jak je posláním proroků. Z jejich smrti se lidé radují, protože si mohou oddychnout od nepohodlných proroků a dál pokračovat v tom, co dělají bez výčitek svědomí a veřejné kritiky. Jenže všeho do času! Oněch symbolických 3,5 dne znamená, nenaplněnost času (polovina ze 7), jakýsi poločas, kde se situace láme. Bůh nehledí na zlo bez zásahu, bez povšimnutí, donekonečna. Svědci jsou probouzeni k životu a vzati do nebe, čímž je jejich osud plně paralelizován s osudem Ježíšovým. Sodoma a Egypt jsou narážkami na mravní zkázu a egyptské otroctví, což je dáno do souvislosti s Jeruzalémem, místem Ježíšova ukřižování.
Věřím, že i současná situace ve světě i nedaleko nás spěje k bodu obratu, k završení poločasu a k obnově práva a spravedlnosti.
Lk 20,27-40
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: `Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak (všech) sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve (vyprávění o hořícím) keři, když nazývá Pána ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým‘. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ Někteří z učitelů Zákona mu na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl!“ Nikdo se pak už neodvážil dát mu nějakou otázku.
Text je evangelistou převzat z Markova evangelia. Saducejové se snaží Ježíše zesměšnit a ukázat na nesmyslnost víry v posmrtný život. Ježíš je vcelku v klidu vyslechne a ukáže na jejich nepochopení toho, co znamená život v Božím království. Že totiž nejde o pokračování pozemského života v jeho pomíjivosti, nýbrž že jde o zcela nový způsob bytí. A v tomto novém způsobu života jsou již zakotveni i ti, které Židé spojují se svou vírou v Boha, praotci. Bylo by nesmyslné se dovolávat Boha otců, jak Židé činí, kdyby oni nežili, protože by s nimi byl mrtvý i jejich Bůh. Učitelé Zákona, zřejmě z farizejského směru, Ježíše pochválili, protože oni ve zmrtvýchvstání věřili a saducejové byli jejich konkurenty. Z porážky saducejů se tedy mohli radovat a Ježíšovi byli vděční, že to tak elegantně vyřešil.
Víra v posmrtný život není dnes vůbec samozřejmá, a to ani u mnohých křesťanů. Ztráta víry v budoucnost s Bohem má velký vliv na naše prožívání současnosti. Vede k myšlení „carpe diem“ (užij, co můžeš), ať to stojí, co to stojí. Možná ji hodně zdiskreditoval přílišný důraz na odměnu po smrti, na chápání života zde jako slzavého údolí. Nejde jen o osobní perspektivu, život zde je hodnotný a leckdy velmi krásný (i když také těžký), ale o celou budoucnost světa a jeho smysl. Jde především o naplnění života v neomezeném společenství s Bohem. Možná že právě na něm nám málo záleží.
Neděle 22. 11. 2026 – 34. neděle v mezidobí, slavnost Krista krále
Ez 34,11-12.15-17
Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase. Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě. Co se pak týká vás, moje stádo – tak praví Pán, Hospodin – budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly.“
Prorok Ezechiel má ve své prorocké knize obsáhlou pasáž o Hospodinu a pastýřích, totiž špatných pastýřích, kteří se nestarají o svěřené stádo, jak mají. A proto to bude sám Hospodin, jenž se ujme svého vyvoleného lidu, svých ovcí. Špatní pastýři byli vždycky, což je sice smůla, někdy až katastrofa pro stádo, ale je třeba vědět, že jediným pravým pastýřem je Hospodin. On špatné pastýře potrestá. To, že jsou i špatní pastýři, neznamená, že Hospodin není dobrý pastýř, že není věrohodný. Ale ani ovce nejsou z obliga – i ony nesou svou zodpovědnost.
Obraz ovcí a pastýřů už nepatří do našeho industriálního, či dokonce postindustriálního světa a nechceme být považováni za ovce, protože máme obraz ovce a stáda spojený s tupou poslušností, bezhlavostí, ztrátou individuality a stádovostí. Nicméně tento symbol nám má zprostředkovat jistotu Boží starosti o ty, kdo k němu patří. Hospodin nelení a vyhledává pro své věrné to, co potřebují, stará se o ztracené a zraněné, když ti, kteří jsou péčí pověřeni, selžou.
1 Kor 15,20-26a.28
Bratři! Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí (vládu) všech možných knížat, mocností a sil. On totiž musí kralovat, ‚dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám‘. Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt. A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.
Pavel ujišťuje Korinťany, že zmrtvýchvstání není fikcí, že to není jen nějaký stav ducha, nýbrž reálná budoucnost, jež je zakotvena v Ježíšově zmrtvýchvstání. Nakonec bude Ježíšovi všechno podřízeno, nakonec zanikne smrt a pak se vše vrátí k naplnění v Bohu. Stvoření, jež vyšlo od Boha, dojde svého plného završení, svého cíle, v Bohu samém. Bůh bude všechno ve všem – už žádná jiná realita než tato Boží nebude existovat a my budeme její součástí.
Mt 25,31-46
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.‘ Spravedliví mu na to řeknou: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?‘ Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.‘ Potom řekne i těm po levici: ‚Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tu mu na to řeknou také oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.‘ A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“
Autor Matoušova evangelia klade velký důraz na správné jednání (ortopraxi). To, a jen a právě to, rozhoduje o definitivní budoucnosti člověka. V Mt 7,21 se říká velmi lapidárně: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘ vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Co je tou vůlí, o tom právě hovoří dnešní podobenství z konce evangelia. Je důležité, ba nezbytné se modlit, ale to nestačí: člověk musí jednat ve prospěch druhých, neboť v nich se setkává s Ježíšem. On se ztotožňuje s těmi, kdo potřebují lidský zájem a akci. Křesťansky chápaná sociální práce je ideově založena na tomto podobenství. Člověk bude nejspíš překvapen, až zjistí, co z jeho jednání a životního nastavení bylo skutečně důležité, kde se setkal s Ježíšem, aniž si toho všiml – a naopak, kde ho nepoznal, kde ho minul, kde se nechal vést nesprávnými prioritami, svým sobectvím, svou sebestředností.