Pondělí 9. 11. 2026 – 32. týden v mezidobí, posvěcení Lateránské baziliky
Ez 47,1-2.8-9.12
Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
V babylonském exilu (587-538 př. n. l.) má prorok Ezechiel po zničení Jeruzalémského chrámu babylonským králem Nabukadnesarem vizi chrámu nového, jenž se má stát zdrojem požehnání a života, jak to symbolizuje pramen-řeka, který z něj vytéká. V dnešní době můžeme znovu chápat onen obrovský symbol životodárné vody – Izrael ji měl vždy nedostatek. Chrám byl chápán jako místo pro setkání s Hospodinem, jako výlučné svaté místo Božího přebývání, a proto jako zdroj Božího požehnání, odpuštění vin, milosti. Význam Chrámu v Jeruzalémě a jeho kultu pro tehdejší Židy nelze dost dobře z našeho pohledu docenit. Byl nejenom jednou z konstant židovské náboženské i národní identity, ale skutečně místem posvátným, jediným, kde se mohla konat pravá bohoslužba. Proto jeho zničení v roce 587 př. n. l. i v roce 70 n.l. bylo prožíváno jako náboženská i národní katastrofa. Z Chrámu proudí životodárná uzdravující síla – ta přináší život všemu stvoření.
Něco z této úcty a síly by bylo na místě spojovat i s našimi kostely a posvátnými místy, o to víc, že v nich je možné zažívat společenství s živým Kristem – ať už v eucharistii nebo ve společenství věřících, Kristova těla. Kostel je posvátným prostorem nejen proto, že je v něm většinou také svatostánek s eucharistickým tělem Kristovým, ale také proto, že se Bůh v Trojici chce setkat se společenstvím svých synů a dcer zvláštním způsobem, že je zde Kristovo tělo (církev) zvláštním způsobem „vtahováno“ do Boha. Zdrojem životadárné síly není onen prostor sám o sobě, ani svatostánek, ale živý vztah k Bohu. Bůh není kouzelník, eucharistie není magický prostředek, Bůh jedná skrze vztah, skrze člověka ve vztahu.
1 Kor 3,9c-11.16-17
Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!
Pavel (a nejen on) přirovnává společenství věřících k chrámu. Všichni dohromady tvoří chrám, jehož základem je Ježíš Kristus. Ale také každý věřící je Božím chrámem, protože v něm přebývá Bůh. A to je ta nejvyšší důstojnost, ale také ta nejvyšší zodpovědnost – pro jednotlivce i celé společenství. Ničení společenství je závažným činem proti Bohu, nejen proti lidem v něm. Tento Boží chrám z lidí lze ničit poměrně dobře: neúčinnější jsou pomluvy, závist, fake news, neláska, formalismus, netolerance, nepřátelství…
Jan 2,13-22
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.
V synoptických evangeliích se tento příběh nalézá na konci v rámci tzv. pašijového týdne v Jeruzalémě. Jan jej umístil na začátek svého evangelia, hned po vyprávění o svatbě v Káně Galilejské. Nejspíš tím chtěl od samého začátku svého vyprávění podtrhnout Ježíšův význam: on není mesiášem proto, že koná podivuhodné skutky (znamení, zázraky), ale skrze svou smrt a zmrtvýchvstání, v nichž se realizuje zásadním, jedinečným a definitivním způsobem setkání člověka s Bohem, tedy se naplňuje dokonale ona funkce, kterou měl v očích Židů Chrám.
Očištění chrámu, ono symbolické prorocké gesto, nebylo namířeno proti oněm malým obchodníkům, kteří si tam vydělávali regulérně na živobytí, ale vůči zneužití Chrámu náboženskými představiteli a dobovými mocnými. Zneužití náboženství pro prosazování vlastních zájmů, moci a prestiže je trvalým pokušením náboženských systémů a jejich představitelů. Je to jedno z nejhorších zneužití moci, protože se zaštiťuje Bohem a manipuluje s lidskou důvěrou a vírou, a tím zasahuje do nejniternějších oblastí lidské bytosti.
Úterý 10. 11. 2026 – 32. týden v mezidobí
Tit 2,1-8.11-14
Nejmilejší! Uč tomu, co je shodné se zdravým učením: že starší muži mají být střídmí, vážní, umět se ovládat, zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Totéž platí o starších ženách, že mají být v chování důstojné: ne pomlouvačné, v pití vína umírněné, učitelky v dobrém; mají vést mladé ženy k tomu, aby měly rády svého muže i svoje děti, aby se ovládaly, byly čisté, o domácnost pečlivé, dobrotivé a svému muži podřízené, protože jinak by se o Božím slově mluvilo špatně. Stejně tak napomínej mladé muže, aby se ovládali. Ty sám buď ve všem vzorem správného chování: (ukazuj) neporušenost v nauce, vážnost, zdravé učení, jemuž není možné nic vytknout, aby tak o nás protivník nemohl říci nic špatného a byl zahanben. Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.
List Titovi se podobně jako 1 a 2 Tim zabývá uspořádáním církevní obce. Zdrojem inspirace pro dnešní dobu není list svým patriarchálním modelem domácnosti, ale důrazem na ohled vůči společnosti, v níž křesťané žijí. Na jedné straně je třeba, aby respektovali společenská pravidla (zde patriarchální formu rodiny), aby nepohoršovali okolní společnost, a to s ohledem na prosazení evangelia, na druhé straně ovšem mají být příkladem dobrého života (zejména ten, kdo stojí v čele), protože pravdivost nauky se tehdy i dnes měří její realizací v životě těch, kdo ji vyznávají. Zdrojem síly i příkladem je pro křesťany sám Ježíš Kristus.
Dnes se společenská situace změnila, ale onen ohled na společnost a její normy v obojím ohledu platí i dnes. Nikoliv v tom smyslu, že je třeba se podřizovat čemukoliv, co je zrovna hodnoceno jako moderní, ale v tom smyslu, že je třeba adekvátně prezentovat vlastní postoje, a to tak, aby Boží slovo nebylo na posměch, ale bylo bráno vážně, s respektem. Křesťan i křesťanské společenství nesou svým chováním a jednáním zodpovědnost nejen za sebe, ale i za prezentaci celku navenek. I to je evangelizace. Jediné srozumitelné svědectví je respekt k druhému, otevřenost, zájem a přátelství. Lidé kolem nás nejsou většinou žádní zloduši, leckdy naopak, takže nechápou, co jim sdělujeme, když hlásáme, že jedině naše cesta je cestou dobra, že potřebují vykoupení ze svých hříchů.
Lk 17,7-10
Pán řekl: „Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu‘? Spíše mu přece řekne: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“
Na rozdíl od textu v Lk 12,35-40, kdy věrné a trpělivé služebníky bude navrátivší se pán obsluhovat, zde jde o situaci, kdy pán vyžaduje od služebníka plnění povinností, a zdálo by se, že poněkud bezohledně. Člověk, který jde Ježíšovou cestou, si nemůže ze své angažovanosti dělat seznam zásluh s očekáváním odměny. Vše, co děláme, děláme proto, že jsme se k tomu rozhodli, že to považujeme za naplnění svého poslání, nikoliv proto, abychom z toho měli zásluhy, slávu a odměnu. Odměnou je sám splněný úkol, naplněné poslání – ve skutečnosti je to celé darem, za nějž je na místě být vděčný, ne očekávat ocenění.
Pán jistě věrného služebníka v patřičný čas ocení, ale o to tady nejde. A ani nás nemine odměna od Boha, ba často nepřijdeme ani o lidskou chválu a ocenění. To však nemá být motivací našeho jednání. Když se člověk naučí takto dívat na svůj život jakožto na poslání, povolání ke spolupráci, přestane být tak závislý na lidské chvále a oslavě a bude schopen plnit svůj úkol i za nepříznivých okolností. Stále platí „jsme jenom služebníci; udělali jsme, co bylo naší povinností“, udělali jsme to, k čemu jsme se rozhodli a zavázali.
Středa 11. 11. 2026 – 32. týden v mezidobí, památka sv. Martina
Tit 3,1-7
Nejmilejší! Připomínej (všem), ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné. Ať nikoho neurážejí, ať nejsou hádaví, ale ať se chovají přívětivě a všem lidem ať projevují všemožnou mírnost. Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, bloudili jsme, byli jsme otroky všelijakých žádostí a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a nenáviděli jsme se navzájem. Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne (snad proto), že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.
Autoritu je třeba ctít a řídit se jí, ale jen, pokud to, co chce, je správné. To je poměrně jasné a jednoznačné poselství Listu Titovi, který napsal některý z Pavlových následovníků. Tedy žádné slepé poslouchání autority, nýbrž postoj zodpovědnosti za společnou věc – to je zapotřebí. Další napomenutí se vztahuje na chování členů obce k sobě navzájem i k lidem mimo, což znamená ke všem. Bůh se daroval člověku, člověk z toho má žít tak, aby umožňoval toto poznání i lidem kolem sebe.
Lk 17,11-19
Když na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
Ježíš uzdravil deset lidí, ale jen jeden považoval za nutné se vrátit a poděkovat, navíc to byl Samařan, tedy někdo, s kým se Židé nestýkali. Společné utrpení ho sice spojilo se stejně postiženými Židy, ale ti se pak odpojili a nepovažovali za nutné být nadále s oním Samařanem v pozici děkujících. Brát život a jeho dary jako samozřejmost uvádí člověka na bludnou cestu, protože chce stále více a je stále více nespokojený. Tím škodí sobě i druhým. Vděčnost je jedním ze základních postojů, které umožňují šťastný život. Vděčnost navíc otevírá srdce i ruku – lidskou i Boží. Víra tu je myšlena především jako důvěra a vděčnost, tedy jako vztahový postoj. Velmi často je tomu tak, že když se člověku daří, zapomíná děkovat. Je tak ponořen do sebe sama a svého úspěchu, že už nevěnuje pozornost tomu, že to není jeho zásluha.
Čtvrtek 12. 11. 2026 – 32. týden v mezidobí
Flm 7-20
Nejmilejší! Tvá láska mi způsobila velkou radost a útěchu, když jsi, bratře, občerstvil srdce věřících. Mohl bych ti (sice prostě) nařídit, abys udělal, co je tvou povinností – (mám k tomu) od Krista plnou moc – ale raději (se chci dovolávat) lásky a (přednést) ti prosbu. (Mluví to) Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život (tady) v žaláři, Onezima. Dříve ti byl neužitečný, ale od nynějška ti bude skutečně užitečný, (jako se stal užitečným) i mně. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe (tady) ve vězení, (které snáším pro hlásání) evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný. Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je (tolik milý), jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy (přesvědčen), že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám. Jestliže tě v něčem poškodil nebo je ti něco dlužen, vlož to (jako pohledávku) na můj účet. Já Pavel dávám na to vlastnoruční podpis: já ti to zaplatím. Nechci ti přitom říkat, že ty jsi mi dlužen (více): sám sebe. Ano, bratře, já čekám, že mi křesťansky splníš mou prosbu. Potěš duchovně mé srdce!
Pavel posílá nazpět uprchlého otroka Onezima svému příteli Filemonovi, jehož přivedl k víře. Filemon byl zřejmě movitější křesťan, který měl otroky – v dané době nic divného a neobvyklého. Onezimos se utekl k Pavlovi, kterého nejspíš znal z jeho návštěv u Filemona, a pod jeho vlivem se stal křesťanem, a to když byl Pavel (nejspíš v Efezu) ve vězení. Pavel využívá svého vlivu ve prospěch Onezima a v podstatě žádá Filemona nejen, aby mu odpustil jeho útěk (to byl velký přečin, který mohl být velmi krutě potrestán) a zřejmě i škodu, kterou mu způsobil (což byl nejspíš důvod útěku), ale především aby ho přijal jako sobě rovného, tedy aby ho propustil na svobodu. Pavlovo jednání je ukázkou toho, jak lze jednat v situaci, kterou nelze vyřešit na celospolečenské rovině. O zrušení otroctví jako společenského fenoménu v antice nikdo neuvažoval, ba ani nemohl, protože to bylo za horizontem tehdejšího myšlení, ale daly se řešit jednotlivé případy. Křesťanská obec mohla nabídnout jakýsi alternativní prostor (a také nabízela), kde mohly fungovat vztahy na jiných principech než ve většinové společnosti. To nakonec vedlo ke změně i celého společenského zřízení.
Leckdy nelze změnit celý systém a jeho struktury, ale mnohdy lze i v rámci stávajícího systému najít individuální řešení. Je třeba mít odvahu a vidět konkrétního člověka v konkrétní situaci – a právě tam se pokoušet něco podniknout.
Lk 17,20-25
Když se farizeové zeptali Ježíše, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ‚Hle, tady je!‘ nebo ‚tam je!‘ Neboť Boží království je mezi vámi.“ Učedníkům pak řekl: „Přijdou dny, kdy byste rádi viděli aspoň jeden ze dnů Syna člověka, ale neuvidíte ho. Budou vám říkat: ‚Hle, tady je!‘, ‚hle, tam!‘ Neodcházejte a neběhejte za nimi! Neboť jako blesk, když vyšlehne, zazáří od jednoho konce nebe až k druhému, tak to bude i se Synem člověka v jeho den. Napřed však musí mnoho vytrpět a od tohoto pokolení být zavržen.“
Tajemství Božího království v rámci této pozemské reality spočívá právě v tom, že si na ně nelze s určitostí sáhnout. Ježíš však říká, že je mezi námi (nebo také lze přeložit „v nás“). Boží království lze zakoušet všude tam, kde lidé k sobě navzájem mají úctu, vytvářejí přátelské prostředí, jsou otevření, solidární, se zájmem jeden o druhého i o lidi a jejich problémy kolem (Pavel by řekl, že mají to smýšlení, jako měl Ježíš Kristus – srov. Flp 2,6-10). Zároveň Ježíš varuje před tím, aby se lidé nedali zmást falešnými přísliby. I leckteří křesťané v minulosti naletěli na příslib „ráje na zemi“. Ale nejde jen o minulost. I v současnosti mnozí hlásají stoprocentní návody na štěstí, vnucují představy o tom, co všechno člověk musí mít, jak musí žít a vypadat, aby byl „in“, aby byl šťastný a spokojený.
Oba Ježíšovy výroky spojují slova „Hle, tady je nebo tam je“ o Božím království. Boží království lze zakoušet, ale nelze ho ztotožnit s žádnou událostí nebo společenstvím nebo stavem. Boží království se děje, ale jeho zakoušení je závislé na angažovanosti lidí, kteří je mají v sobě a „pouštějí“ je navenek.
Pátek 13. 11. 2026 – 32. týden v mezidobí, památka sv. Anežky České
2 Jan 4-9
(Vyvolená paní,) měl jsem velikou radost, když jsem našel mezi tvými dětmi takové, které žijí v pravdě, jak nám to Otec nařídil. A nyní tě, paní, prosím – to ti píšu ne jako přikázání nové, ale (jako) to, které jsme měli od začátku – milujme se navzájem! Láska záleží v tom, že žijeme podle jeho přikázání. A přikázání, jak jste slyšeli od začátku, je toto: Žijte v lásce! Mnoho svůdců se objevilo ve světě, kteří nevyznávají Ježíše jako Mesiáše, jenž přišel v těle. Jsou to svůdci a antikristi. Dejte si pozor, abyste nepřišli o (plody) naší práce, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo jde dál a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tom učení zůstává, má Otce i Syna.
Janovská tradice stojí ve znamení slova láska. Žít v lásce ovšem pro autora 2 Jan neznamená citové rozpoložení, nýbrž vzájemný kladný vztah mezi lidmi, zodpovědnost jednoho za druhého v pozitivním smyslu slova. Autor mluví o přikázání v jednotném čísle, nikoliv o souboru nařízení, zákazů a příkazů, nýbrž o tom jediném, základním, jímž je život v angažovanosti pro druhé, pro právo, pravdu a spravedlnost, tedy život v lásce..
Zároveň autor varuje před těmi, kdo hlásají jinou zvěst o Ježíši, kdo neuznávají jeho vtělení, jeho reálnou pozemskou existenci. Ti jsou svým doketismem nebezpečím pro obec, protože ji svádějí na falešnou cestu. Ježíšova pozemskost jim byla příliš nízká, hmotařská, tak se ji snažili obejít. Ježíš se stal člověkem se vším všudy, tedy tělo a hmota mají velkou důstojnost. Proto si zasluhují úctu a náležitou péči. Na druhou stranu se nesmějí stát nástrojem sebezbožšťování člověka, kultem pouhého těla, hmoty.
Zřejmě byly v obci značné problémy (asi spojené s gnosticismem) dané rozdílnými postoji k Ježíši jako člověku a k tělu (hmotě vůbec), proto autor reaguje poměrně ostře. Přijmout Ježíšovo plné lidství včetně jeho smrti na kříži se některým (a zdá se že nemalému počtu) zdálo málo důstojné, málo duchovní, málo božské.
Lk 17,26-37
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako bylo v době Noemově, tak tomu bude v době Syna člověka: jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy a přišla potopa a zahubila všechny. Podobně se stalo v době Lotově: jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli; ale ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, z nebe spadl oheň a síra a zahubilo to všechny. Právě tak to bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. Kdo bude v ten den na střeše a své věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal, a stejně tak, kdo bude na poli, ať se nevrací nazpět! Pamatujte na Lotovu ženu!
Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho. Říkám vám: Té noci budou dva na jednom lůžku: jeden bude vzat, druhý ponechán. Dvě ženy budou spolu mlít obilí: jedna bude vzata, druhá ponechána.“ Zeptali se ho: „Kde, Pane?“ Odpověděl jim: „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“
Ježíš varuje své posluchače, aby nespoléhali na poklidné časy, nýbrž byli připraveni, protože příchod Syna a člověka a soud nad světem nelze předpovědět. Ježíš mluví o konci času, o momentu završení dějin světa, který nastane nečekaně – stejně jako potopa nebo zánik Sodomy. Je třeba žít připraveně, protože člověk nikdy neví, kdy nastane chvíle jeho odchodu z tohoto světa. Žít připraveně neznamená žít ve strachu – ony dva příklady mluví o tom, že lidé žili úplně běžně svými starostmi, než nastala katastrofa (kterou navíc svým špatným jednáním vyvolali) – jejich problém byl v tom, že si nepřipouštěli, že něco není v pořádku, nikoliv v tom, že žili normální život.
Ono varování je dvojího druhu: je třeba žít připraveně, ale také je třeba žít bez zamrzlosti v minulosti, lpět na ní a jejích ziscích, je třeba vnímat to, co se děje, a reagovat na to adekvátně. Otázka „kde, Pane“ zní tak trochu jakoby mimo kontext. Ale Ježíš na ni odpovídá v tom smyslu, že nejenže nikdo neví kdy, ale také že nejde o nějaké speciální místo, kde by se to dálo. Boží království je vláda, nikoliv místo či státní útvar – jeho přítomnost končí tam, kde jsou lidé mrtví, kde nežijí z Boží přítomnosti, z dobra.
Sobota 14. 11. 2026 – 32. týden v mezidobí
3 Jan 5-8
Můj drahý (Gáje), jednáš, jak se sluší na věrného (křesťana) ve všem, co prokazuješ bratřím, a to i cizím. Ti veřejně ve shromážděních věřících mluvili o tvé lásce. A bude to od tebe pěkné, když je (zase tak) vybavíš na cestu, jak je to hodné Boha. Neboť se vydali na cesty pro (Ježíšovo) jméno a neberou nic od pohanů. Je to přece naše povinnost, abychom se takových lidí ujímali. Tak budeme mít účast v jejich práci při (hlásání) pravdy.
Pohostinnost je jedním z důležitých kroků k navázání hlubších kontaktů. Je výrazem zájmu o druhého, solidarity s ním i podílem na jeho životním poslání. Privatizace života je výrazně negativním rysem západní společnosti. Raně křesťanští misionáři podobně jako příslušníci esejců se spoléhali především na pomoc od souvěrců, protože na tuto pomoc byli ve světě, jenž byl zcela jinak nastaven, odkázáni. Dnes má tato pohostinnost i jiné podoby než jen přijetí do domu, ale je stále nutná – pohostinnost a štědrost jsou velikým zdrojem štěstí a radosti. Lidský rozum u toho nemusí přijít zkrátka, jak by se mohlo zdát. Apoštol Pavel píše v 2 Kor 9,7: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí nebo z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘“. List Židům, když mluví o pohostinnosti, tak odkazuje na příběh Abraháma, který s velkou pohostinností přijal poutníky, aniž tušil, že je to Bůh sám. A naplnilo se mu zaslíbení – narození syna. „Nezanedbávejte pohostinnost; vždyť skrze ni někteří nevědomky pohostili anděly.“ (Žd 13,2).
I dnes je pohostinnost důležitá, a to zejména vůči těm, kdo jsou na okraji, v nouzi nebo bez domova jako migranti. Pohostinnost znamená otevřenost a štědrost vůči druhým, úctu k nim jakožto lidem.
Evangelium – Lk 18,1-8
Ježíš pověděl svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: `Zastaň se mě proti mému odpůrci!‘ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘ „A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Je třeba se stále modlit a neochabovat. Copak potřebuje Bůh, abychom stále dokola opakovali své prosby? Podle tohoto podobenství s neodbytnou vdovou a liknavým soudcem to tak téměř vypadá. Čím vytrvaleji se budeme u Boha domáhat vyslyšení, tím větší máme šanci, že nám vyhoví. Nicméně dobře víme, že takhle to nefunguje. Ta vdova byla nepochybně ženou věřící v Boží pomoc a vyslyšení, ale neobracela se na Boha, aby jí pomohl a soudce změnil, nýbrž to řešila sama. A Ježíšovo podobenství končí nečekanou otázkou na učedníky.
Předmětem Ježíšova podobenství není de facto účinnost prosebné modlitby, tedy dosažení toho, oč člověk prosí, nýbrž vytrvalost a ustavičnost modlitby. Výsledkem modlitby, o nějž má jít, je vytrvalé spojení křesťanské obce s Bohem. Bůh se zastane svých vyvolených, svého lidu, protože je spravedlivý (na rozdíl od toho soudce), tedy obec, bude-li vytrvale ve spojením s ním, projde v síle víry nespravedlnostmi, útoky, nepřátelstvími úspěšně. Ježíš připravuje učedníky na tuto situaci a dodává jim odvahy a jistoty. To je zesíleno onou závěrečnou rétorickou otázkou, kterou lze chápat jako varování a výzvu. Jen ve spojení s Bohem lze účinně unést všechnu tu bídu a zlo, jež jsou součástí tohoto světa. To je ona síla modlitby, o níž Ježíš mluví.
Je dost obtížné najít správný vztah k prosebné modlitbě, abychom na jedné straně nepřesvědčovali sami sebe o něčem, co není (Bůh mě musí vyslyšet a vždycky vyslyší, chyba může být jen na mé straně), a na druhé nepovažovali prosebnou modlitbu za modlitbu k ničemu, protože nás Bůh stejně nevyslyší, on si přece dělá, co chce. Je třeba si napřed uvědomit, co je vlastně modlitba: není to jednoduše rozhovor, protože mluvíme jen my a Boží odpověď, kterou se někdy domníváme slyšet, vnímáme skrze své smysly a svůj rozum, tedy zprostředkovaně a tím pádem s možností velkého zkreslení („co se bábě chtělo, to se jí i snilo“). Modlitba (prosebná) je především odevzdáním, aktem důvěry, spolehnutím se – nikoliv na to, že Bůh udělá to, co já si tolik a většinou opravdu nezištně přeji, zač celou silou své osoby prosím: prosebná modlitba je naopak spolehnutím na to, že Bůh mne i ty, za něž prosím, miluje, že mu není lhostejné, co se děje, a to ani když se situace nelepší. Bůh není kouzelným dědečkem, automatem na splněná (byť sebezbožnější) přání. Musíme opustit své představy o Bohu jako o velkém a mocném panovníkovi, který lusknutím prstů mění svět. Bůh je jinak, ale pro nás není snadné pochopit, co to znamená, není pro nás snadné vzdávat se svých představ o Bohu, aniž bychom ztratili vztah k němu.
Neděle 15. 11. 2026 – 33. neděle v mezidobí
Př 31,10-13.19-20.30-31
Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.
Chvalozpěv na ženu z Knihy Přísloví patří k nejkrásnějším textům o ženě v bibli vůbec. Je to samozřejmě chvalozpěv z pozice muže a tehdejší doby, ale ukazuje, že žena rozhodně nebyla vnímána jako mužův majetek, nýbrž jako jeho rovnocenná pomocnice. V Písmu není žádný podobný chvalozpěv na muže. Možná proto, že mužská perspektiva v něm převládá. Původní chvalozpěv z knihy Přísloví na sám závěr knihy, což je pozoruhodné, je mnohem delší. Bylo by zajímavé napsat takový chvalozpěv na muže: co by na něm bylo hodného obdivu. V každém případě text ukazuje, jak velikým štěstím je najít pravého životního partnera, zde pro muže správnou (nebo v jiných překladech statečnou či zdatnou) ženu. Blízký člověk po boku, o nějž se lze vždy opřít, s nímž lze sdílet krásné i těžké, je jedním z největších Božích darů. Je třeba si ho vážit, hýčkat a neustále za něj děkovat.
1 Sol 5,1-6
Co se týká času a chvíle (příchodu Páně), není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci. Až budou (lidé) říkat: „Je pokoj a bezpečí“, tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci uniknout. Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a synové dne, noc ani tma nemá nad vámi (právo)! Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.
Blíží se konec liturgického roku a témata konce času, bdělého očekávání a druhého příchodu Páně se tak objevují častěji. Pavlova slova jsou výzvou k neusnutí na vavřínech, abychom se nenechali ukolébat všeobecným zajišťováním se. Na všechno se nelze pojistit, vše nelze mít se zárukou, je třeba mít odvahu k jisté otevřenosti a nezajištěnosti. Bůh nepřichází podle plánovacího kalendáře.
Zůstat bdělým a střízlivým znamená nepřeceňovat ani nepodceňovat realitu, v níž žijeme, zachovat si jistý nadhled. To, co je před námi, je plné naděje. Příchod dne Páně není pro nás hrozbou, ale nadějnou vyhlídkou na dokonání Božího díla stvoření. Této naděje je třeba se držet.
Mt 25,14-30
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: `Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: ‚Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.‘ Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.‘ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.‘ Pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“
Nezáleží na tom, kolik toho člověk dostal, ale co s tím byl schopen udělat. Ten poslední služebník se nechal ovládnout strachem, aby něco nepokazil, tak raději nic nepodnikl. Strach z neúspěchu, z chyb a omylů je obrovskou brzdou lidského růstu. Je třeba mít odvahu dělat chyby, dopouštět se omylů, což přece nikdo nedělá schválně, protože i to znamená rozmnožovat svěřenou hřivnu, růst a vyzrávat.
Bůh není oním tvrdým a nelítostným pánem, ale chce, aby člověk jeho dary svým přičiněním rozmnožoval, aby je využíval – člověk to nedělá pro Boha, aby se mu zavděčil, ale je pozván, aby se svými dary podílel na růstu Božího díla na zemi. Nerozmnožená hřivna je ztracená investice, z níž nemá užitek ani Bůh, ani člověk.