Pondělí 23. 11. 2026 – 34. týden v mezidobí

Zj 14,1-3.4b-5

Já, Jan, měl jsem vidění, a hle – na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce. Uslyšel jsem z nebe hlas jako hukot velikých vod nebo jako rachot silného hromu. Ten hlas, – který jsem slyšel, zněl, jako když zpěváci doprovázejí na citeru svůj zpěv. A zpívali před trůnem, před těmi čtyřmi bytostmi a před těmi starci novou píseň. Nikdo se nemohl té písni naučit než těch sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ze země. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Byli vykoupeni z lidí jako prvotiny pro Boha a pro Beránka. Z jejich úst nevyšla lež. Jsou bez poskvrny.

Oněch 144 tisíc vyvolených (symbolický počet 12×12 tisíc) nejsou jediní zachránění (jak tvrdí svědci Jehovovi), nýbrž ti, kdo jsou označeni za prvotiny z vykoupených lidí. Zpívají oslavný chorál, jemuž se nemůže nikdo jiný naučit. Již v 7. kapitole bylo jiných symbolických 144 tisíc z Izraele (z 12 kmenů). Ti zde představují mučedníky, kteří dali sami sebe k dispozici pro víru. Symbolicky jsou umístěni na Sión, na Chrámovou horu, kde v té době již Chrám nestál. Nesou si charakteristiku čistých, svatých s narážkou na starozákonní kněze. Nejde o oslavu celibátu, nýbrž o symbol oddanosti Hospodinu těch, kteří za ním stojí celou svou bytostí, kteří nepropadli hříchu, modloslužbě. Zde líčená liturgie je protikladem k pseudooslavě šelmy z předchozí kapitoly. Ti, kdo jsou oddáni šelmě, mají cejch na pravé ruce nebo na čele, jenž jim poskytuje existenční výhody (cejch, jenž je znamením otroctví), oněch 144 tisíc vyvolených nese znamení příslušnosti k Bohu a Beránkovi na čele. Onu speciální píseň se mohou naučit jen ti, kdo projdou stejnou zkouškou, kdo se osvědčí v zápase o pravdu.

Protože tito mučedníci pro pravdu představují prvotiny, není počet těch dalších nijak uzavřen. Oni jsou však výzvou pro ostatní. Prvotina se obětovala jako dar Bohu. Ostatní pak zůstalo ve prospěch lidí. Prvotina zde je předobrazem budoucnosti všech ostatních věrných.

Lk 21,1-4

Ježíš se rozhlédl a pozoroval, jak bohatí dávají do chrámové pokladnice své dary. Spatřil také jednu chudou vdovu, jak tam dala dvě drobné mince, a řekl: „Opravdu, to vám říkám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Ti všichni totiž dali darem něco ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku dala všechno, co měla na živobytí.“

Tento text není výzvou, abychom jako např. sv. Antonín-Poustevník rozdali celý svůj majetek, tedy abychom vše, co máme, věnovali na farní či diecézní účet a neměli pak z čeho žít. Ježíš vyzdvihuje velikou úctu a oddanost té chudé vdovy, která se zříká všeho z lásky k Bohu. Ale nikoliv pro onen akt sám o sobě, nýbrž pro své učedníky, jejichž pohled mohl být ohromen velikostí darů, které dávali do pokladnice bohatí. Z hlediska čistě ekonomického byly ty dary zcela nesouměřitelné. Vdovin příspěvek pro provoz Chrámu neznamenal nic a těžko ho kdo vůbec zaznamenal, zatímco dary bohatých byly podstatné a nápadné. A přece měl ten vdovin mnohem větší hodnotu.

Nejde jen o peníze a majetek. Máme běžně tendenci hodnotit lidi podle velikosti jejich přínosu pro náš život nebo pro život společenství či společnosti, tedy kvantitativně. Jenže skutečná velikost daru spočívá ve velikosti lásky, která je do něj vložena. Stačí si připomenout Velepíseň na lásku sv. Pavla z 13. kapitoly 1. listu Korinťanům. Je to jako sdary od dětí – ty jsou z hlediska ekonomického přínosu vcelku zanedbatelné –, ale z hlediska vyjádření vztahu lásky k nezaplacení. Vánoce se blíží, je třeba přemýšlet skutečně, čím lze druhé nejvíc obdarovat. Dar má být vyjádřením vztahu, něčím osobním. Mohou to být věci zcela obyčejné, ale vybrané s ohledem na adresáta. Možná je jedním z největších darů je skutečně osobní přání, dopis.

Úterý 24. 11. 2026 – 34. týden v mezidobí

Zj 14,14-20

Já, Jan, měl jsem vidění, a hle – bílý oblak a na oblaku sedí někdo podobný Synu člověka. Na hlavě měl zlatý věnec a v ruce ostrý srp. Potom vyšel z chrámu jiný anděl a silným hlasem volal na toho, který seděl na oblaku: „Dej se do práce svým srpem a žni! Přišla totiž hodina žně, obilí na zemi je úplně zralé.“ A tehdy ten, který seděl na oblaku, pustil se na zemi do práce svým srpem, a země byla požata. Pak vyšel z chrámu v nebi ještě jiný anděl a také měl ostrý srp. Další anděl vyšel od oltáře, ten, který má moc nad ohněm, a zavolal silným hlasem na toho, který držel ostrý srp: „Dej se do práce svým ostrým srpem a uřež hrozny z pozemské vinice, protože bobule na ní jsou už úplně zralé.“ Pustil se tedy anděl svým srpem do práce na zemi, uřezal (hrozny) z pozemské vinice a naházel (je) do velkého lisu Božího hněvu. Lisovalo se mimo město a z lisu tekla krev a (sahala) koním až po uzdu (na vzdálenost) tisíc šest set honů.

Prorok je svědkem sklizně na zemi, jež se děje na Boží pokyn – andělé vycházejí z Chrámu či od oltáře, tedy z Boží přítomnosti. V první části obrazu je tím, kdo sklízí zemskou úrodu (obilí), Syn člověka-Kristus. Má na hlavě zlatý věnec – symbol vítěze, a v ruce srp – nástroj sklizně, soudu nad lidmi. Žeň znamená konec, sklizeň. V druhé části je to anděl, který podobně sklízí hrozny v rámci vinobraní. Oba obrazy vycházejí z biblické symboliky žně i vinobraní jako soudu. Zatímco země je požata, tedy obilí je sklizeno, aniž je řečeno, co se s ním stane, sklizené hrozny jsou rozdrceny v lisu Božího hněvu. Kromě jasného poukazu na Boží soud nad lidmi a aktivní roli Syna člověka při něm zůstávají obrazy v konkrétních detailech pro výklad nejasné. Nicméně je nepochybné, že tento Boží soud bude mít dalekosáhlé důsledky a nikdo z něho nebude vyňat. Zlo bude zlikvidováno – na člověku však není, aby znal čas sklizně a zúčtování. 

Lk 21,5-11

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, (všechno) bude rozbořeno.“ Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí (lidé) totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: `Já jsem to!‘ a ‚Ten čas je tady!‘ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.“

I v evangeliu se v apokalyptické vizi mluví o konci světa, který je zde paralelizován s předpovědí zničení Chrámu, resp. zničení Chrámu je symbolem pro začátek konce světa. Evangelista měl nejspíš před očima obraz zničení Jeruzalémského chrámu, k němuž došlo v roce 70. Konec civilizace je tu vymalován temnými barvami, ale nejde o nahánění strachu, nýbrž o výstrahu. Je evidentní, že zmiňované pohromy a katastrofy (války, vzpoury, konflikty, zemětřesení, hlad, mor-pandemie, podivné nebeské úkazy) jsou součástí lidských dějin od nepaměti. Jsou to všechno situace, jichž se člověk obává a které ho naplňují hrůzou a úzkostmi, když se dějí. Ježíš však vyzývá učedníky „neděste se!“ Nepropadejte panice, nenechte se znehybnit, a hlavně nevěřte šiřitelům falešných zpráv a interpretací, konspiračních teorií a falešného mesianismu!

Strach člověka blokuje v racionálním přemýšlení a paralyzuje v akceschopnosti. Je třeba si uchovat pokud možno jasnou mysl: nepřeceňovat svět a jeho vnější podobu (nádheru a bohatství Chrámu), moc a slávu, protože to vše může zmizet během chvíle, ale také nepodléhat panice a nespoléhat na šarlatány a pseudomesiáše, kteří mají zaručené recepty na záchranu a neomylné výklady toho, co se děje. Negativní skutečnosti našeho dnes globálního světa nejsou bezprostředním začátkem konce, jsou naléhavým varováním a výzvou pro akci. To platí v osobních dějinách jednotlivců stejně jako v celospolečenském měřítku. To, co se v našem světě děje (a nejde jen o hrozné válečné konflikty, násilí a genocidy) zavání katastrofickým scénářem. Není možné strkat hlavu do písku a tvářit se, že tyto hrozby neexistují a uzavřít se do vlastní bubliny. Ale také není na místě propadat panice a pesimismu či nihilismu, protože platí ono Ježíšovo „neděste se“, protože tohle není ještě znamením konce.

Středa 25. 11. 2026 – 34. týden v mezidobí

Zj 15,1-4

Já, Jan, viděl jsem na nebi další znamení, veliké a podivuhodné: sedm andělů se sedmi posledními ranami, kterými se dovrší Boží hněv. A viděl jsem něco jako průzračné moře smíšené s ohněm. U toho průzračného moře stáli ti, kdo zvítězili (v boji) se šelmou, s jejím obrazem a s číslem (vyjadřujícím) její jméno. Měli citery (ke chvále) Boží a zpívali píseň Mojžíše, Božího služebníka, a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a spolehlivé jsou tvé cesty, králi národů! Kdo by nevzdával, Pane, úctu a slávu tvému jménu? Vždyť ty jediný jsi svatý! Všechny národy přijdou a budou se před tebou klanět, neboť se ukázalo, že tvá rozhodnutí jsou spravedlivá.“

Zatímco země je ještě v zajetí zápasu dobra a zla, na nebi se lze již jen radovat a oslavovat Boha. Není to Bůh, kdo pustoší zemi, nýbrž lidé sami svou nezřízeností, hamižností, namyšleností, odmítáním sebereflexe, a jestliže se nezastaví, dopadnou na ně důsledky jejich jednání (posledních sedm nádob Božího hněvu). Ti, kdo se postavili zlu, zpívají píseň: píseň velebící Boží činy, Boží cestu spásy. Píseň Mojžíšova je písní o záchraně Izraele po přechodu Rákosovým mořem (Ex 15), píseň Beránkova je písní všeobecné záchrany, jež se vztahuje na všechny lidi. V závěru písně se objevuje univerzalistický starozákonní motiv poutě národů na Sión, naplněný Ježíšovou výkupnou smrtí (odkaz na Beránka jakožto obětovaného je podstatný a souvisí i s Ex) a zmrtvýchvstáním, což je příznačné pro celou knihu Zjevení.

Bůh jediný je svatý: tuto jeho svatost, podstatu jeho bytí, můžeme s díky oslavovat, ale zároveň se můžeme radovat, že nám na této své svatosti chce dát podíl. Tato svatost není nedosažitelná, když nám ji Bůh sám prostřednictvím Beránka nabízí. Je to svatost založená v důvěře a lásce, nikoliv na bezchybnosti a dokonalosti podle lidských představ. Bůh je pánem dění, i když mi mu tváří v tvář válkám a zlu všeho druhu v tomto světě těžko rozumíme, těžko chápeme, jak mohou být jeho cesty spravedlivé a spolehlivé, když se děje tolik bezpráví a vůbec to nevypadá, že on je králem a Pánem národů.  

Lk 21,12-19

Ježíš řekl svým učedníkům: „Vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám (na soud) a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od (vlastních) rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“

Ježíš varuje své učedníky, že cesta následování nebude snadná, protože bude plná protivenství, pronásledování, výslechů i vězení, neporozumění od nejbližších, ba dokonce smrti. Pro nás tady už tato slova neznějí tak aktuálně jako ještě před několika málo desítkami let. Ale jinde na světě jsou momentálně velmi aktuální. Ani 2000 let po Ježíšově zkušenosti nejsou překonaná, mění se poněkud jen ti představitelé moci a protivníci. Ona rada „nepřipravujte se předem“ není výzvou k lehkomyslnosti, k zanedbávání toho, co se lze dozvědět a vědět, nýbrž naopak k zachování klidné hlavy. Je třeba se mnohem víc soustředit na danou chvíli a situaci a věřit v sílu Ježíšovy pomoci. Když si člověk připravuje odpovědi či reakce předem, často může reagovat neadekvátně, protože se nesoustředí na to, co je, ale na to, co má v hlavě.

Najít rovnováhu mezi vlastní zodpovědností a spolehnutím se na Boha není úplně snadné. Ale jde se to „naučit“, jde získat zkušenost a i v tomto ohledu je zapotřebí trpělivosti. Trpělivost není současnou společností ceněna, protože vše musí jít rychle, odsýpat, ale trpělivost je jednou z charakteristik naděje a lásky. Znamená chápání smyslu, schopnost integrovat negativní jevy do života – nikoliv jako něco pozitivního, ale jako něco, co může vést někam dál, hloub, co člověk může unést z ochoty být k dispozici. Zlo samo o sobě žádný smysl nemá, je ničivé, ale v boji s ním může člověk objevit mnoho důležitých skutečností, důležité poznání o sobě, lidech i světě kolem.

Čtvrtek 26. 11. 2026 – 34. týden v mezidobí

Zj 18,1-2.21-23; 19,1-3.9a

Já, Jan, viděl jsem anděla sestupovat z nebe; měl velikou moc a země byla ozářena jeho jasem. Z plné síly zavolal: „Padl, padl ten veliký Babylón! Změnil se v obydlí démonů, v brloh kdejakého nečistého ducha, v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka. Tu jeden silný anděl zvedl kámen podobný velkému žernovu a hodil ho do moře se slovy: „Se (stejnou) prudkostí bude svrženo velké město Babylón, že po něm nezůstane stopa. Hlas harfeníků, pěvců, pištců a trubačů se už v tobě neozve. Žádný mistr jakéhokoli řemesla se už v tobě neukáže. Klepání mlýna už v tobě nezazní. Světlo lampy už v tobě nezazáří. Hlas ženicha a nevěsty se už v tobě neuslyší. Neboť tvoji velkoobchodníci byli velmoži na zemi a tvými kouzly byly svedeny všechny národy. Potom jsem uslyšel jakoby mocný hlas velkého zástupu v nebi: „Aleluja! Vítězství, sláva a moc našemu Bohu, neboť jeho soudy jsou pravdivé a spravedlivé: vykonal soud nad tou velkou nevěstkou, jež svým smilstvem kazila zemi, a pomstil krev svých služebníků, (která lpěla) na jejích rukou!“ Pak znovu opakovali: „Aleluja! Dým z něho stoupá na věčné věky!“ A dále mi řekl: „Zapiš to: Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině!“

Nakonec je uzurpátorská politická a ekonomická moc zničena. Babylón je kryptogramem pro Řím: minulost a přítomnost jsou tu prolnuty (Babylón jako symbol ničitelské moci ze 6. stol. př. n. l. s odvlečením obyvatelstva Jeruzaléma a Judska do Babylónské říše). Autor Zjevení si byl dobře vědom, že politická moc je vždy spojena s mocí ekonomickou.

Boží silou nakonec všechny nepřátelské mocnosti vezmou za své, někdy to ovšem trvá – ani Řím nepadl v době, kdy bylo Zjevení napsáno (konec 1. stol.), naopak nabíral na síle a moci. Přesto byly jeho dny v očích Božích sečteny. A tak je to dodnes, i když je nám to těžké uvěřit. Boží mlýny opravdu melou pomalu, ale jistě. Někdy je to i naše štěstí, že Bůh nezasahuje hned.

Text končí velkou doxologií, vítězným jásotem – i ten má být zapsán pro povzbuzení těch, kdo jsou ještě podřízeni vykořisťovatelské moci a manipulaci mocných tohoto světa. A ti, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině, tedy k podílu na Božím království, se mohou a mají radovat. Pozvání od Boha k hostině je zde, záleží na člověku, zda je přijme, zda je ochoten se vzdát svých nároků a představ, jak mají věci být.

Lk 21,20-28

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až uvidíte Jeruzalém obklíčený vojskem, pak vězte, že je blízko jeho zpustošení. Tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utečou do hor; kdo budou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou; kdo budou na venkově, ať do města nevcházejí, protože to jsou dny odplaty, kdy se naplní všechno, co je psáno. Běda ženám, které budou v těch dnech těhotné nebo budou kojit! Přijde totiž velká pohroma na tuto zemi a Boží trest na tento lid: padnou ostřím meče, budou odváděni jako zajatci mezi všechny národy; po Jeruzalémě budou šlapat pohané, dokud se čas pohanů nenaplní. Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“

I v evangeliích se nacházejí pasáže, jež jsou líčením konce pomocí obrazů nejrůznějších katastrof a pohrom podobné knize Zjevení. Tohle je jedna z nich. Autor evangelia má před očima zkázu Jeruzaléma v roce 70 jako symbol závěrečného zúčtování, symbol konce světa. Ale toto Ježíšovo varování nemá vést k úzkosti, nýbrž k odvaze: „vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“, neboť přichází Syn člověka, a to s velikou mocí a slávou. Naplní se čas, budou uzavřeny pozemské dějiny – a v nich se teprve uzavřou i osobní dějiny každého jednotlivce.

To, že jsme tak soustředěni na tento svět, nám brání v nadhledu, k němuž jsme vyzýváni. Máme být připraveni na to, že každý den může být poslední – a to ať už v našem životě nebo vůbec, což není výzva ke strachu a obavám, nýbrž k nastavení priorit. Ztráta smyslu pro transcendentní realitu, pro to, co nás přesahuje, pro jiný horizont, nás i celou společnost vede k tomu, že vnímáme tento svět a jeho události jako jednu katastrofu za druhou, a proto se snažíme z něho urvat, co jde. Bere nám to klid a naději. Je třeba se angažovat, je třeba pracovat, je třeba se starat, ale nejdůležitějším je něco jiného, Možná to zní otřepaně, ale je to opravdu láska, která se umí zastavit kvůli jinému člověku, která dá přednost vztahu před materiálním zajišťováním, která si umí hrát a je nesena nadějí a vírou. Je zvláštní, že na to přichází – možná dokonce bez institucionálního náboženství – ta nejmladší generace, která chce od života něco jiného než neustálý stres, honění se za věcmi, poctami a majetkem. Být připraven znamená ve skutečnosti poměrně jednoduchou věc: žít naplno, těšit se z toho, co je dobré a krásné, a bojovat proti tomu, co život ničí. Tak může člověk vzpřímeně a se zvednutou hlavou hledět do budoucnosti a těšit se, že to nejlepší teprve přijde.

Pátek 27. 11. 2026 – 34. týden v mezidobí

Zj 20,1-4.11-21,2

Já, Jan, viděl jsem anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a svrchu zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán. A viděl jsem trůny i ty, kteří se na ně posadili a jimž bylo dáno (právo vykonat) soud, a také duše těch, kteří byli popraveni pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, a ty, kteří se neklaněli šelmě a jejímu obrazu a nepřijali její znamení na čelo nebo na ruku: ti ožili a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. Pak jsem uviděl velký bělostný trůn a toho, který na něm seděl. Před jeho tváří prchla země i nebesa, a nezůstala po nich stopa. A viděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Také jiná kniha, kniha života, byla otevřena. A ti mrtví byli souzeni podle toho, co v těch knihách stálo, podle svých skutků. Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, i Smrt a Podsvětí vydaly svoje mrtvé a každý byl souzen podle svých skutků. Pak byly Smrt a Podsvětí vhozeny do ohnivého močálu. To je druhá smrt: ohnivý močál. O kom se zjistilo, že není zapsán v knize života, byl vhozen do ohnivého močálu. Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha.

Ona představa tisícileté říše Kristovy, kdy drak jako symbol zla je spoután a svržen do propasti a vlády se spolu s Kristem ujímají ti, kdo obětovali svůj život pro věrnost pravdě, je velmi zvláštní a těžko se pro ni hledá vysvětlení. Autor Zjevení nejspíš čerpal z dobových představ jakéhosi rozfázování dějin. Cílem vize je sdělit, že ti, kdo dali svůj život pro pravdu, nejsou zapomenuti, mají své místo po boku Kristově a již se podílejí na jeho definitivní vládě, která však v časnosti je stále ohrožována zlem. Nejde tu o to, že by existovalo reálně nějakých 1000 let Kristovy vlády nad světem se „zasloužilými“, kteří již vstali – nad rozdíl od jiných – z mrtvých, a pak došlo k nějakému dalšímu působení zla (draka) a pak teprve došlo na všeobecný soud. Spíše celému obraznému líčení lze rozumět jako útěšnému příslibu pro ty, kdo se nekompromitují s totalitní mocí (zla), protože i když za svůj postoj zaplatí svým životem, jsou přijati Bohem v plnosti. Vlastně to koresponduje s naší vírou ve svaté, kteří mají v Božím království zvláštní postavení a „moc“, „panují s Kristem“, zatímco v pozemské realitě je se zlem stále třeba zápasit. A to dokud se nezavrší čas a všichni nestanou před Bohem, aby i jejich život došel završení, aby se završily dějiny. Vše pomíjivé a negativní bude zničeno (Smrt i Podsvětí), a to včetně těch, kdo v Božím světě být nechtějí (pokud se takoví najdou). Poté už bude jen Boží skutečnost, jak říká apoštol Pavel v 1. listě Korinťanům „aby byl Bůh všechno ve všem“. Vize je završena obrazem nebeského Jeruzaléma, který sestupuje od Boha – tedy novou realitou, která ve všem překonává dosavadní stvoření, lépe řečeno proměňuje se v dokonané Boží stvoření.

Představa Boha jako soudce už nadělala v dějinách mnoho škod, přesto je na místě si uvědomit, že náš život není jen náš a že za něj neseme zodpovědnost i před Bohem. Jeho soud je soudem lásky, což je pro člověka hodně náročné, protože nahlédnout, jak zklamáváme či jsme zklamali někoho, kdo nás miluje, je silně zahanbující. 

Lk 21,29-33

Ježíš pověděl (svým učedníkům) toto přirovnání: „Podívejte se na fíkovník a všechny ostatní stromy: když vidíte, že už pučí, sami poznáváte, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“

Ježíš se blíží konci svého života, a proto se snaží svým učedníkům různým způsobem vyložit, co ho i je čeká. Ale nemusejí se bát, protože pokud postaví svůj život na důvěře v něho, v jeho slovo, stanou se účastníky Božího království. Kdy se tak naplno stane, není rozhodující. Pokolení lze chápat nikoliv jen generačně, nýbrž jako celé lidstvo. Až se vše naplní, tedy nastane definitivní plnost času, pak dojde k radikální proměně, ale Ježíšova slova, jeho přítomnost, mají platnost trvalou. Nejde o jednotlivá slova, nýbrž o mocné působení Božího slova/Slova. Ježíšova slova jsou účinným zvěstováním Božího království, Boží vlády, Božího panování, a to nemůže pominout, protože je naplněním, cílem stvoření.

Sobota 28. 11. 2026 – 34. týden v mezidobí

Zj 22,1-7

Anděl Páně ukázal mně, Janovi, řeku živé vody, jasnou jako křišťál, vytékající zpod trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed náměstí po obou stranách řeky roste strom života a nese plody dvanáctkrát, měsíc co měsíc dává plody a listí z tohoto stromu (slouží) národům jako lék. Prokletí už nebude; bude tam (stát) trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci se mu budou klanět, budou hledět na jeho tvář a jeho jméno ponesou na čele. A noc už (vůbec) nebude ani nebude třeba světla lampy nebo světla slunce: Pán Bůh je bude ozařovat a budou kralovat na věčné věky. Pak mi pravil: „Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá. Pán, Bůh prorockých duchů, poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se musí brzy stát. Hle, přijdu brzo! Blaze tomu, kdo bude zachovávat prorocká slova této knihy!“

První část závěru knihy Zjevení (22. kapitoly) opět hojně čerpá z prorockých spisů Starého zákona, zejména z knihy Ezechiel, ale i z obrazu ráje knihy Genesis. Nebeský Jeruzalém je místem svatosti: na rozdíl od Ezechielova líčení tam už nestojí Chrám, nýbrž trůn Boží a Beránkův a voda, která vytéká od trůnu se stromovím (stromem života) na svých březích, je vodou života. A obyvatelé tohoto Jeruzaléma nesou znamení toho, komu patří, Bohu jedinému – dosáhli svého cíle, tedy naplnění své existence. Život v plnosti již nebude ničím omezován. To jsou slova naděje pro všechny věky, i když nevíme, co znamená ono „brzy“.

Lk 21,34-36

Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“

Ježíš znovu vyzývá své učedníky k bdělosti – k bdělosti srdce, aby nebylo zaslepeno nezřízenou touhou po požitcích všeho druhu, přílišnou závislostí na věcech pomíjivých, přílišnými starostmi o sebezajištění. Člověk se nemusí zříkat radostí, které tento svět nabízí, ale zároveň si má uvědomovat svou zodpovědnost za to, co dělá, a to jak vůči Bohu, druhým, společnosti i sobě. Nemá se však ani utápět ve starostech o dokonalé zajištění svého života a života svých blízkých tak, aby mu nezbyl žádný prostor pro nadechnutí, pro radost a vděčnost.

Bdít a modlit se je nepochybně aktuální stále. Ač o modlitbě vychází bezpočet knih, tak skutečná modlitba zůstává často až na konci toho, co člověk považuje za nezbytné, nač si najde čas. Modlitba je přebývání s Bohem, není to jednoduše rozhovor, nýbrž právě přebývání. Aby se ho člověk dobral, musí se to učit, musí si najít čas, musí se zastavit a učit se setrvávat, nehledat splnění úkolu, povinnosti, odmodlit se povinné či dobrovolné pensum, nýbrž nalézat Boží přítomnost, vstupovat do ní. A vydržet prázdnotu, protože Bůh přichází, pokud je pro něj prostor, „prázdno“, protože do zaplněnosti se „nevejde“.

Neděle 29. 11. 2026 – První adventní neděle

Iz 63,16b-17,19b; 64,2b-7

Ty, Hospodine, jsi náš otec, „náš vykupitel“ je tvoje dávné jméno. Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest, že nám ztvrdlo srdce, abychom před tebou neměli bázeň? Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní! Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory. Sestoupil jsi a před tvou tváří se rozplynuly hory. Od věků (nikdo) neslyšel, k sluchu (nikomu) neproniklo, oko nespatřilo, že by bůh, mimo tebe, (tak) jednal s těmi, kdo v něho doufají. Jdeš vstříc tomu, kdo s radostí jedná spravedlivě, těm, kdo na tvých cestách pamatují na tebe. Hle, ty ses rozhněval, protože jsme zhřešili, byli jsme v hříších stále. Byli jsme všichni jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek. Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas. A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!

Vybrané části ze závěrečných kapitol knihy Izaiáš jsou kající modlitbou, v níž prorok jménem celého izraelského společenství vyznává vinu a vyjadřuje důvěru v Boží soucitnost a lásku. Izrael má za sebou zkušenost babylonského vyhnanství, ztráty vlastní státní nezávislosti, boje o uhájení vlastní identity. A to všechno proto, že ztratil svou důvěru v Hospodina, nenaslouchal Božím poslům-prorokům, jeho představitelé hleděli jen na vlastní prospěch. Ani tehdy je však Hospodin neopustil a dopřál jim obnovy, návratu do vlasti, znovuvybudování Chrámu i Jeruzaléma. Bůh je věrný, aby však jeho věrnost přinášela plody, musí být věrný i Izrael. Musí chtít být Božím lidem.

Ačkoliv prorok sám zůstává Bohu věrný, bere na sebe nepravosti společenství, do něhož patří, solidarizuje se s těmi, kdo věrnost opustili. Nestačí jen kritizovat, je třeba vzít na sebe zodpovědnost i za druhé, s nimiž patřím do stejného společenství a společnosti a stát před Bohem s důvěrou v jeho slitování, v jeho pomoc a lásku. To je dnes v naší rozhádané, rozpolcené společnosti i církvi obzvlášť zapotřebí.

1 Kor 1,3-9

Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

Po úvodních částech listu, které standardně tvoří jméno odesílatele a označení adresáta a přání milosti a pokoje (v osobních dopisech přání zdraví), Pavel připojuje tzv. díkuvzdání či díkůčinění, tedy pasáž, v níž děkuje Bohu za adresáty. Děkuje za dobra, kterých se adresátům dostalo, především za evangelní zvěst, osvědčenou různými dary Ducha, a za poznání, tedy ponoření do tajemství Boží lásky v Kristu Ježíši. Pozemské dary jsou důležité, a přece nepředstavují vrchol naplnění lidské existence – tím je společenství s Ježíšem Kristem, resp. trojjediným Bohem. Ve 13. kapitole téhož listu pak Pavel téma darů a poznání shrnuje v chvalozpěvu na lásku. Dary jednotlivců jsou skvělou věcí, mají sloužit celému společenství, ale nejsou-li neseny láskou, nepřinášejí patřičné plody.

Bůh člověka volá do společenství se svým Synem a on také člověka podrží na jeho životní cestě, aby do této plnosti dospěl; člověk mu to ovšem musí dovolit. Vytrvalost, nenechat se odradit přes všechno, co se děje, a věřit v dobro a smysl, to jsou dnes postoje, které potřebujeme, které připravují budoucnost.

Mk 13,33-37

Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer nebo o půlnoci nebo za kuropění nebo ráno, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte. Co říkám vám, říkám všem: Bděte!“

S novým liturgickým rokem začíná i četba dalšího evangelia o nedělích – evangelia Markova. Vstup do adventu začíná výzvou „bděte“, buďte připraveni! Druhý a definitivní příchod Kristův není pro nás zcela aktuálním tématem, i když připouštíme, že se tak může stát kdykoliv. Ale přesto pro nás tato výzva platí, protože Pán přichází k nám v různých situacích života a je možné se s ním v nich setkat. To však jde, jen když člověk zůstane bdělý, ostražitý, otevřený, připravený se s Pánem svého života setkat. A jak víme např. z Matoušova evangelia, Ježíš k nám přichází v potřebných, Bůh nás navštěvuje nejrůznějším způsobem v radostných, méně radostných, dobrých i nedobrých situacích našeho života.