13.7.2025, neděle
Bůh a člověk spolu vedou nějaký dialog. Jeho iniciátorem je Bůh, který oslovuje člověka.
Lk 10,25-37
Znalec zákona chtěl Ježíše přivést do úzkých, proto mu podsouvá rozšířenou logiku, která má být obchodem s Bohem: Já, člověk, budu plnit tvá přikázání a ty mi za odměnu dáš věčný život. Ale není zas tak prostoduchý a nevyjmenovává jednotlivá přikázání desatera, nýbrž jmenuje přikázání lásky k Bohu a k člověku.
Známe z evangelia podle Marka jiného člověka, který klade podobnou otázku a čeká, že dostane za plnění jednotlivých přikázání odměnu.: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: … “ Znáš přikázání: `Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!'“ (Mk 10,17-27)
Co mám dělat, abych dostal věčný život? To je zbožný zájem tazatele. Jde mu o cíl, tedy věčný život, o odměnu, a prostředky k němu. A odpověď je jednoduchá. Je jí výčet přikázání, která je třeba plnit. Tedy plnění přikázání a odměna za to. To je jeho logika. Ovšem tak jednoduché to není.
Neplním přece přikázání, abych za to dostal nebeskou odměnu, nedělám to kvůli odměně, nýbrž proto, že je to dobré, že je dobré nekrást, nečinit druhému násilí, nepodvádět atd. Proč mám konat dobré skutky? Protože jsou dobré.
Člověk tedy jedná dobře prostě proto, že je to dobré, ať je věřící či nikoliv. A Bůh mu dává společenství se sebou v nebeském království ne jako odměnu za jeho dobré skutky, ale jako svůj dar. Bůh napřed dává a na Boží dar člověk reaguje. Ne proto, aby si Boží dar zasloužil, nýbrž proto, že v tom vidí smysl. Na dar lásky od Boha může reagovat jen láskou svou.
