22.3.2026, neděle, 5. postní
Pokračujeme ve výkladu o svátostech. O Velikonocích bude jedna naše katechumenka pokřtěna.
Křest – svátost znovuzrození
Mt 28,19: Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem přikázal.
To je úkol, který převzala církev, až do dnes.
Spásným účinkem křtu je, že ruší odloučení pokřtěného od Boha. To je podstata toho, co se nazývá trochu matoucím výrazem dědičný hřích, se kterým se člověk rodí. Dědičný hřích tedy není hřích, kterého by se člověk dopustil, nýbrž je to stav lidstva vzdáleného od Boha. Jako by mezi Bohem a lidstvem existoval dělící příkop, příkop odcizení. Toto odcizení ovšem nevytváří Bůh, on netrpí žádnou nedokonalostí. K překonání tohoto příkopu je potřeba proměna na straně člověka. K této proměně Bůh nabízí zaručenou cestu, totiž křest.
Křest není nutnou podmínkou spásy, člověk může dojít do nebeského království i bez křtu. Všichni lidé jsou do nebeského království pozváni, ale jen část z nich je pokřtěna. Křest byl dán lidstvu v určitém okamžiku dějin světa v souvislosti se vznikem církve. Bez křtu umírali všichni lidé před tímto okamžikem a bez křtu žijí a umírají do dnes příslušníci jiných náboženství než křesťanství nebo lidé bez náboženské víry. A přesto věříme, že Bůh pro ně má jiné cesty, jak dojít ke spáse. LG 16
Když je někdo pokřtěn, zcela se změní jeho životní situace. Když se pak dostane do rozporu se Boží láskou, může za to sám. Znamená to, že se vědomě dopustí hříchu. Všechny hříchy spáchané před křtem jsou odpuštěny, křtem člověk začíná žít s čistým štítem. Když se pak přesto dopustí hříchu, tedy morálního hříchu, Bůh mu ve svém milosrdenství přesto nabízí cestu spásy. Podmínkou je, aby člověk svého hříchu litoval. Jestliže jej nelituje, zůstává ve stavu hříchu.