1.11.2025, sobota, slavnost Všech svatých
Dnešní svátek se neobrací ke společenství svatých, abychom je prosili o přímluvu u Boha, nýbrž proto, abychom je oslavili a děkovali jim. Když má někdo svátek, přijdeme mu gratulovat a dáme mu najevo, že je pro nás důležitý a že ho máme rádi.
Společenství svatých, to jsou lidé, kteří jsou na cestě k němu, s lidmi, kteří nás už předešli skrze smrt a jejichž život je u Boha.
Společenství svatých, kteří žijí v tomto světě, to je společenství všech lidí, kteří jdou ke stejnému cíli, k radostné hostině ve věčném Božím království. To jsou lidé, kteří věří v Boha a v Ježíše Krista, ti, kteří vyznávají svou víru v Boha, ale v Krista jako Božího Syna nevěří (Židé a muslimové), i ti, kteří věří v transcendentno ale pro něž to není osoba, i ti, kteří myslí zcela materialisticky, ale v jejichž srdci je něco dobrého. LG
Ti všichni jsou v Božím království, nebo k němu směřují. A s nimi všemi se setkáme ve věčném životě.
2.11.2025, neděle, památka Všech věrných zemřelých
Připomínáme si všechny věrné zemřelé, ale také nevěrné zemřelé. Vždyť kdo z nich byl zcela bez hříchu, zcela věrný Bohu? Je to tedy i památka všech nevěrných zemřelých.
Včerejší svátek Všech svatých a dnešní památka Všech věrných zemřelých patří k sobě. Je to připomínka těch, kteří už jsou v plnosti Božího království, i těch, kteří k ní v očišťování v posmrtném životě směřují, i těch, kdo ještě žijí v tomto světě, kde mohou rozhodovat o svém osudu.
V tomto dni se prolínají naděje a bolest, radost a smutek. Den smutku i den radosti. Takto můžeme charakterizovat památku věrných zemřelých. Smutek, protože si připomínáme odchod našich blízkých. Radost, protože tento odchod není definitivní: Kristus má totiž dost moci nás znovu shromáždit…
Není třeba rozebírat důvody našeho smutku: Opustil nás člověk, který nám byl blízký a kterého jsme měli rádi.
Méně samozřejmé jsou však důvody naší radosti. Je možné totiž namítnout: Nezlehčujeme touto radostí vážnost smrti? Nezavíráme oči před skutečností, že ti naši blízcí už tu nejsou?
Na tyto námitky odpovídáme, že bereme vážně jak realitu smrti, tak i realitu jejich nového života, že smrt podlehla smrti! V Kristu je i smrt našich blízkých přemožena.
Jistě, toto zatím nevidíme – máme jen oči víry. A právě tato víra nám dává vidět to, co není lidským očím zatím viditelné. Pokud Kristus vstal z mrtvých, tak vstal právě proto, aby ti, kteří zemřeli v jeho společenství, povstali ze smrti k životu.
To všechno si budeme připomínat i krátkou bohoslužbou slova odpoledne na hřbitově. Tam jsou pohřbeni naši předchůdci v tomto světě. Ale když na jejich hrobech zapalujeme svíčky, vyjadřuje to naši víru, že oni jsou povoláni do světla Kristova.
2.11.2025, neděle, Vzpomínka na všechny věrné zemřelé – modlitba na hřbitově
Lk 12,35-40
I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
Člověka připraveného příchod Syna člověka nezaskočí, nebude nepříjemným překvapením.
Okamžik, kdy do našeho života definitivně přijde Pán, bude pravděpodobně okamžikem naší smrti. Alespoň dosud to tak vždycky bylo. Jen kdyby to byl okamžik konce tohoto světa, bylo by to asi jinak.
Okamžik smrti může být těžký, ale také radostný. Budeme stát před pánem a učiníme definitivní rozhodnutí našeho života. Buďto se k němu přikloníme a přijmeme plnost života, nebo se od něj odkloníme a přijmeme definitivní smrt.
Věříme, že naši zemřelí blízcí prožili bolest umírání a smrti, ale také radost ze setkání s Pánem. To je okamžik, kdy člověk udělá rozhodnutí, které je definitivní, nezměnitelné.
Věříme, že naši zemřelí spočívají ve věčné blaženosti a v ní očekávají vzkříšení celého světa a spočinutí všeho u Boha.