Neděle 1. 3. 2026 – 2. neděle postní
Gn 12,1-4a
Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.
Začátek příběhu praotců v čele s Abrahámem. Jeho povolání připomíná pohádku „jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co“. Abrahám, zde ještě se svým původním jménem Abrám (Otec je veliký – teoforické jméno odkazující na uctívání určitého božstva), je povolán k tomu, aby opustil vše, co tvoří jeho jistotu a bezpečí (země, kmen-příbuzenstvo, rodina – otcovský dům). Odměnou, pokud poslechne, je mu zaslíbení budoucího rozkvětu a povolání být zdrojem požehnání, dobra pro celý svět. Jsou to věci veliké, akorát jsou založeny na důvěře, Abrám si na ně v dané chvíli nemůže sáhnout, musí jen uvěřit, a to dokonce tomu, jenž je pro něj někým novým, novým Bohem. Abrahám nalezne odvahu a na cestu se vydá. Tím předznamenává charakter víry v Hospodina – víra je cestou, člověk je poutník, Boží lid je stále na cestě do země, kterou mu Hospodin ukáže.
2 Tim 1,8b-10
Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal (svým) svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil (moc) smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.
Autor jménem Pavlovým vyzývá Timoteje (asi také jako symbolickou postavu), aby měl odvahu k přijímání problémů a obtíží ve své činnosti hlasatele evangelia. Při tom se může opřít o Boží věrnost, protože Bůh dostál svým slibům a rozhodnutím ve svém Synu. V něm je naděje všech lidí, a to na budoucnost a plnost smyslu lidského života, i když je na zemi plný problémů, obtíží i utrpení.
Mt 17,1-9
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“
Ještě než budou učedníci muset projít hořkou zkušeností kolapsu nadějí spojených s Kristem v jeho ukřižování, získávají tři z nich nečekanou zkušenost s Ježíšem a Boží přítomností. Ježíš bere Petra, Jakuba a Jana (Zebedeovce) s sebou na horu, aby jim dal poznat, kdo je a co znamená žít v Boží přítomnosti. To, čeho jsou svědky, je vyvede zcela z míry. Ježíš je naplněním Božích příslibů z minulosti, ale je někým mnohem větším, Božím Synem, přesahuje jejich chápání. Na okamžik mají možnost zažít věčnost. Je pochopitelné, že by v této nové realitě chtěli zůstat, zadržet ji (postavit tři stany), jak vyjadřuje Petr jako jejich mluvčí. Toto otevření „nebe“ (podobně jako při křtu) je však jen okamžikem, zábleskem věčnosti v časnosti. Návrat do reality pozemskosti je tvrdý. Věčnost lze tady na zemi žít jen jako přijetí Ježíše coby Božího Syna a v poslušnosti (následování) k němu. Aby tato zkušenost učedníků nebyla deformována špatnou interpretací, mají o ní mlčet, dokud nebude možná i ostatním, tedy do zakoušení Ježíše v jeho novém způsobu existence, do Ježíšova zmrtvýchvstání.
Pondělí 2. 3. 2026 – 2. týden postní
Dan 9,4b-10
Pane, Bože veliký a strašný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství těm, kdo tě milují a zachovávají tvá přikázání: Zhřešili jsme, provinili jsme se, jednali jsme bezbožně, vzbouřili jsme se a odchýlili od přikázání a nařízení. Neposlouchali jsme tvé služebníky proroky, kteří tvým jménem mluvili k našim králům, knížatům, našim otcům i všemu lidu země. Tobě, Pane, sluší přiznat spravedlnost, nám však hanbu na tváři, jako se dnes (skutečně hanbí) judští mužové i jeruzalémští obyvatelé a všichni Izraelité, blízcí i dalecí, ve všech zemích, do nichž jsi je vyhnal pro nevěrnost, které se vůči tobě dopustili. Hospodine, nám se sluší hanbit ve tváři, našim králům, knížatům a našim otcům, neboť jsme zhřešili proti tobě. Avšak, Pán, náš Bůh, ať má s námi milosrdenství a odpustí nám, neboť jsme se proti němu vzbouřili, neposlouchali jsme hlas Hospodina, našeho Boha, abychom kráčeli v jeho zákonech, které nám dal skrze své služebníky proroky.
Danielova modlitba je modlitbou vyznání hříšnosti celého lidu. Daniel se modlí jako vyhnanec v postoji zkroušenosti srdce (v postu, v žíněném rouchu a v popelu). Z celé modlitby zde máme pouze úvodní část, v níž Daniel rekapituluje, proč došlo k tragickému osudu Izraele: nedbáním na Boží ustanovení (ta se vztahují k pravé bohoslužbě, sociálním ohledům a správnému jednání) a nenasloucháním varovným výrokům proroků, skrze něž mluvil sám Hospodin. Izrael si nemůže stěžovat na Hospodina ani na svůj neblahý osud, protože ten je důsledkem jeho hříchů a provinění. Může už jen doufat v Boží věrnost.
Při pohledu na současný svět si člověk musí klást otázky, jak to vlastně všechno je, a proč mají trpět nevinní s vinnými. Jak může jeden člověk nebo jen pár lidí ničit života tisíců a milionů lidí a proč vycházejí naše snahy i modlitby naprázdno. Ba zdá se, že vítězí agrese, zvůle a Bůh na naše dobré snahy nedbá. Těžká odpověď. Pocitu bezmoci se nelze jen tak zbavit. V tomto ohledu vysvětlující odkaz na Boží respekt vůči lidské svobodě vyznívá z mého pohledu nevěrohodně. Snad jednou poznáme pravdu, zatím je to neuchopitelné. Neexistuje kolektivní vina, ale existují struktury hříchu, do nichž jsme všichni nějak vtaženi. Naše zodpovědnost je se jim stavět. To je to jediné, co můžeme a máme dělat.
Lk 6,36-38
Ježíš řekl svým učedníkům: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám.“
Tenhle životní program je velmi náročný, protože to vypadá, že člověku nakonec nic nezbude, že to bude on, kdo bude stále ustupovat, bude za hlupáka či troubu, který na sobě nechá dříví štípat. A navíc to tak přesně nefunguje, že když člověk dává, tak dostane nazpět, jak by chtěl očekávat. Mnohý současný člověk by tento životní program považoval nejen za neuskutečnitelný, ale za nesmyslný. Na nebeskou odměnu se navíc už nehraje.
Ježíš ale nemluví o nějaké odměně po smrti, nýbrž o životě tady na zemi. Nefunguje to sice tak jednoduše, že za dobro sklízí člověk vždycky jen dobro, ale přesto jsou Ježíšova slova pravdivá a program je v životě realizovatelný. Být milosrdný neznamená být slepý a lhostejný ke zlu a špatnému jednání, ale nikoho definitivně neodepsat (pominu kategorii lidí s různými poruchami chování, psychopaty apod.). Bůh je milosrdný, tedy neustále má pro člověka otevřenou šanci, cestu dopředu, ale rozhodně není lhostejný ke zlu. Bůh je milosrdný, protože miluje a protože ví o naší lidské omezenosti a slabosti. Člověk může být milosrdný, tedy usilovat o dobro druhého, dát mu novou šanci, protože ví o vlastní nedokonalosti, hříšnosti, sebestřednosti a stejně tak i o lidské omezenosti druhých. A je třeba, aby než vynese nad druhým definitivní soud či odsudek, si právě tuto skutečnost uvědomil. V příběhu s cizoložnou ženou říká Ježíš jejím soudcům: „Kdo je bez viny, hoď po ní kamenem.“
A také dávat je třeba s otevřeným srdcem. Moje zkušenost je, že štědrost se „vyplácí“. Dávat je většinou snadnější než brát. Vesměs dáváme ze svého přebytku, nikoliv nedostatku. Je třeba se dělit, už jen proto, že na věčnost si člověk nic neodnese a do hrobu si nikdo nic neodnese, „rubáš nemá kapsy“, čím více dobra je na zemi, čím více se člověk dokáže dělit, tím méně moci má zlo. A o to přeci jde.
Úterý 3. 3. 2026 – 2. týden postní
Iz 1,10.16-20
Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata, poslechněte příkaz našeho Boha, gomorský lide! Umyjte se čistě! Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře: hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy. Nuže, suďme se – praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako (bílá) vlna. Jestliže ochotně poslechnete, budete jíst z dobrodiní země. Jestliže se však vzepřete, budete-li se bouřit, pohltí vás meč! Ano, (tak) promluvila Hospodinova ústa.
Jde o zkrácenou úvodní pasáž knihy Izajáš, která nastoluje zásadní téma: zanechte špatného jednání, uvěřte Bohu a on vás zachová, on vás obnoví. Jestliže Izrael pohrdne touto nabídkou obnovy, dopadnou na něj důsledky jeho zlého jednání, a to politické i ekonomické. Nejde jen o spirituální rovinu. Hospodin ústy Izajášovými varuje svůj vyvolený národ před katastrofou, která nastane, pokud adresáti nezmění své jednání, své postoje a neobnoví úctu k Bohu. Izajášova slova jsou určena na prvním místě představitelům národa, kteří jsou tu charakterizováni jako zkáze propadlí (sodomská knížata), ale pak všem, celému společenství (gomorský lide). Izajáš tak připomíná zničení Sodomy a Gomory (Gn 19) pro nepravosti, jichž se jejich obyvatelé dopouštěli. A jak souvisí sociální nespravedlnost, o níž tak vehementně prorok hovoří, s politickými a ekonomickými důsledky, ztrátou samostatnosti, národní katastrofou? Jistě ne bezprostředně a katastrofa není Božím trestem, nýbrž tím, že společnost, která nerespektuje základní práva a hodnoty lidí, není s to obstát před tlakem zvenku ani před jinou katastrofou (přírodní, zdravotní apod.), protože lidé si navzájem nevěří, nespolupracují spolu, nenávidí se a škodí si. To, co mají v sobě zakódované, šíří i za situace ohrožení a tím nejsou s to účinně proti zlu bojovat. To zažíváme naplno ve společnosti a v leckterých ohledech i v církvi.
Mt 23,1-12
Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají ‚mistře‘. Vy však si nedávejte říkat ‚mistr‘, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚otec‘, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat ‚učitel‘, jenom jeden je váš Učitel – Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Když člověk čte tato slova, tak se nemůže ubránit dojmu, že přesně to by se dalo říci o situaci u nás teď, akorát by tam nebyl Mojžíšův stolec a modlitební řemínky a náboženský kontext. A co máme dělat? Ježíš říká, že je třeba odvrhnout touhu po poctách, po image, po vládnutí druhým a nad druhými, tedy touhu po moci a vysokém statusu. A naopak že máme být ochotni pracovat pro druhé bez nároku na veřejnou chválu. Ježíš zdůrazňuje, že podstata autority je ve službě. Ale ve skutečné službě, ne v takové, kdy člověk se snaží vyvolat dojem, že slouží druhým, ale ve skutečnosti slouží sobě. Je třeba respektovat smysluplné zákony, aby byl zachován řád ve společnosti, tedy aby společnost mohla životadárně fungovat. To platilo tehdy a platí i dnes. Ježíš není buřičem, ale demaskuje faleš autorit své doby. Nenabádá své učedníky k revoltě, nýbrž k vytvoření alternativního prostoru pro život, kde autorita opravdu slouží.
Středa 4. 3. 2026 – 2. týden postní
Jer 18,18-20
Řekli (moji nepřátelé): „Pojďme a osnujme plán proti Jeremiášovi! Přece kněží nebudou bez rady, mudrci bez důvtipu ani proroci bez řečí! Pojďme a ubijme ho vlastním jeho jazykem, číhejme na všechna jeho slova!“ Všimni si mě, Hospodine, a slyš hlas mých protivníků! Má se snad odplácet za dobro zlem? Vždyť mi kopají jámu! Vzpomeň, že jsem před tebou stával, abych se za ně přimlouval, abych od nich odvrátil tvůj hněv!
Skutečný prorok to nemá nikdy snadné, právě proto, že mluví jasně, nesmlouvavě a pravdivě. Jeho protivníci se ho snaží chytiti za slovo a znemožnit. To je klasická situace nepoctivého dialogu, debaty, kdy je ten, kdo mluví nepopulární věci, chytán za slovo, kdy jsou jeho slova překrucována ve svém významu a kdy nakonec nejde vůbec o pravdu, nýbrž o znemožnění toho druhého. Stará zásada teologických rozprav a také hlavní princip ignaciánského přístupu zní: „každý dobrý křesťan musí být ochotnější vykládat výrok bližního v dobrém než ve špatném slova smyslu; a nemůže-li ho dobře vyložit, ať si zjistí, jak tomu výroku druhý rozumí“ (Duchovní cvičení, §22). Chytat druhého za slovo, zvláště když je s ním člověk ve sporu, je velmi lákavé, ale ničemu neprospívá, protože vytváří jen další bariéry. Jeremiáš byl takto osočován a cítil se proti tomu bezmocný, protože nemohl proti svým odpůrcům používat stejné zbraně. Jeho úkolem bylo hlásat Boží slovo, ne obhajovat vlastní čest. Proto se utíká k Hospodinu a prosí o záchranu před úklady. Svou záležitost tedy nechává především v rukou Božích.
Vyřčené slovo má svou vlastní existenci, kterou nelze už často nijak ovlivnit, proto je třeba mít se na pozoru při kritice ostatních i při naslouchání různým řečem a jejich šíření dál.
Mt 20,17-28
Když se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a na cestě jim řekl: „Teď jdeme do Jeruzaléma. Tam Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Tu k němu přistoupila matka Zebedeových synů se svými syny a padla mu k nohám, aby ho o něco požádala. Zeptal se jí: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ Ježíš na to řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Řekl jim: „Můj kalich sice pít budete, ale udělovat místa po mé pravici a levici není má věc, ta místa patří těm, kterým jsou připravena od mého Otce.“ Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ježíš si je však zavolal a řekl: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
Ježíš znovu cestou do Jeruzaléma upozorňuje své učedníky, co ho čeká. Budoucnost, které jde vstříc, je ve znamení utrpení a smrti. Ta však není tím posledním slovem, tím je vzkříšení. Ježíš mluví o své smrti, ale učedníci to neslyší, i když slyší. Reakce učedníků je zcela nepochopitelná. Ježíš mluví o svém utrpení a své smrti, tedy o něčem, co se ho bytostně dotýká, co je hodně těžké, a místo zájmu o sebe a svůj osud se od učedníků dočká starosti o výhodná místa ve svém království. Zebedeovci dokonce nastrčí svou matku, aby jim zajistila výsostné postavení v Božím království. Bůhví co si ona a její synové představovali. Ani učedníci, kteří putují s Ježíšem mnoho měsíců (téměř tři roky) stále nechápou, a to téměř na konci cesty, co znamená Boží království. Pořád si ho představují v pozemských dimenzích sezení na trůnu nebo na čestných místech u stolu, tedy v kategoriích pozemské slávy, prestiže a podílu na moci. Ale ani těch zbylých deset na tom není lépe, protože se na Jakuba a Jana naštvou, že si chtěli zajistit výjimečná místa. A Ježíš znovu opakuje, co znamená být velikým, být autoritou: sloužit druhým.
Je důležité dobře poslouchat, co nám druhý sděluje, abychom nepřeslechli ani to, co je za jeho slovy, a nepřemýšlet při tom o svých zájmech, nesledovat své myšlenky, nýbrž být skutečně přítomen tomu druhému. Není snadné nechtít mít lepší postavení než druzí, netěžit ze svých kontaktů ve vlastní prospěch, nýbrž se rozhodnout radikálně sloužit dobru, dobré věci, druhým. Co to ovšem znamená, to musí člověk rozpoznávat s nasazením vlastních schopností, rozumu a moudrosti i nasloucháním názorům i rad druhých.
Čtvrtek 5. 3. 2026 – 2. týden postní
Jer 17,5-10
Toto praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce. Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná? Já, Hospodin, zpytuji srdce a zkouším ledví, abych dal každému podle jeho chování, podle ovoce jeho skutků.“
Na první poslech poněkud tvrdá slova, protože na pomoc druhých, na spolehnutí se na ně jsme přece odkázáni. Bůh přece nenahrazuje lidskou součinnost! Jeremiášova slova však nechtějí devalvovat důvěru lidí k sobě navzájem, bez ní by byl úspěšný život společnosti těžko možný. Cílem jeho slov je něco jiného, nejde o konkurenci vztahu k lidem a k Bohu, to by byla falešně postavená otázka. Kritika je především ve smyslu spoléhání na protekce, známosti, moc peněz, ale také ve smyslu přílišné důvěry v lidský um, rozum, moc. Jeremiáš vyjadřuje jistou skepsi k trvalosti lidských vztahů, což zejména platí ve chvíli, kdy v situaci úspěchu lidé člověku tleskají, ale v období krize a neúspěchu ho pak klidně opustí. Tak jak to zažil prorok sám a hlavně Ježíš, když se vítězné „hosana“ proměnilo v „ukřižuj“. Člověk zakotvený v Hospodinu unese i lidskou zradu. V podobném duchu mluví i Ž 1, který navíc varuje před spoléháním se na rady lidí, kteří nedbají na Hospodina (na rady svévolníků). Spoléhat se jen na lidské jistoty, stavět na přízni druhých svůj život je na pováženou. Člověk pak těžko unese zradu, neúspěch, podraz.
Lk 16,19-31
Ježíš řekl farizeům: „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a (ještě k tomu) přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: `Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň kousek prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.‘ Abrahám však odpověděl: `Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.‘ (Boháč) řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.‘ Abrahám odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!‘ On však odporoval: `Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.‘ Odpověděl mu: `Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.’“
Jeden z lukášovských příběhů o změně poměrů, tentokráte varovný vůči těm, kteří si nevšímají lidí kolem sebe a nedovedou se dělit. Příběh je vyostřen do dvou kontrastních poloh: boháč (bezejmenný člověk) a žebrák Lazar. Už tím, že ten boháč nemá jméno, ale žebrák ano, se naznačuje významnost žebrákova. On není pro Boha bezejmenný, není to nikdo, zatímco pro toho zazobaného člověka nic neznamená, je pro něj člověkem, jehož nouzi vůbec nevnímá. To je zdůrazněno i kontrastem psů (nečistých zvířat) a toho bohatého člověka. Ti se Lazara ujímají po svém, ale ten boháč není ani s to se podělit o zbytky ze svých hostin. V Božích očích ovšem vše funguje jinak. Lazar po smrti zažívá plné přijetí, naplnění svého života, zatímco boháč trpí nenaplněnou touhou, která ho spaluje. Teprve teď najednou vidí, co neviděl za celý svůj život – Lazara – a domáhá se jeho pomoci. Jenže je pozdě, propásl svou šanci, jeho spalující touhu už nelze naplnit. I tak myslí především na sebe.
Závěr celého příběhu je poněkud nečekaný. Je to příběh vyprávěný farizejům, tedy těm, kteří věřili ve vzkříšení mrtvých (byť až na konci času) a kteří se domnívali, že mají patent na mravnost a svatost. Boháč chce alespoň zachránit své bratry, aby nedopadli jako on a domáhá se Lazarova zjevení jako zmrtvýchvstalého. Tato jeho žádost je odmítnuta, protože stačí vzít vážně slova Písma (Zákona a Proroků), kde jsou již základní principy vztahů mezi lidmi vyjádřeny, kde je vyjádřena Boží vůle. Pokud někdo nebere vážně Písmo, nepřesvědčí jej ani něčí zmrtvýchvstání.
V této pointě nejde o to, že se onen boháč zde začne jevit jako starostlivý bratr, tedy ne tak špatný, nýbrž jde o to, že není tak nesnadné se dobrat Boží vůle v jednání s ostatními lidmi, že není potřeba nadpřirozených zásahů. Boží království se uskutečňuje všude, opravdu všude tam, kde lidé vůči sobě jednají s úctou, solidárností a laskavou pozorností. Druzí tu nejsou k naší dispozici (boháč Lazara nevnímá, protože mu k ničemu není, nic z něj nemá, a začne jej vnímat teprve ve chvíli, kdy by mu mohl být užitečný, ale to už je Lazar mimo jeho dosah), nejsou tu kvůli uspokojování našich potřeb a přání, nýbrž jsou to lidé rovní nám v důstojnosti a zasluhující naši pozornost.
Pátek 6. 3. 2026 – 2. týden postní
Gn 37,3-4.12-13a.17b-28
Izrael miloval Josefa víc než všechny své syny, poněvadž se mu narodil ve stáří; dal mu zhotovit dlouhou suknici. Když jeho bratři viděli, že ho otec miluje víc než všechny své syny, nenáviděli ho a nechtěli s ním ani laskavě promluvit. Jednou šli bratři pást ovce svého otce k Sichemu; Izrael řekl Josefovi: „Tvoji bratři šli pást k Sichemu, pojď, pošlu tě k nim.“ Josef tedy šel za svými bratry a našel je v Dotanu. Viděli ho z dálky, a dříve než k nim došel, lstivě se smluvili, že ho zabijí. Řekli si mezi sebou: „Tamhle přichází ten snílek. Nuže pojďme, zabijme ho a hoďme ho do nějaké cisterny a řekněme, že ho sežrala dravá šelma, a uvidíme, k čemu budou jeho sny.“ Ruben to slyšel, a poněvadž ho chtěl z jejich rukou vysvobodit, řekl: „Nezabíjejme ho!“ A dodal: „Neprolévejte krev, hoďte ho do této cisterny, která je tady na stepi, ale nevkládejme na něj ruku!“ Chtěl ho z jejich rukou vysvobodit a vrátit jeho otci. Když tedy přišel Josef ke svým bratřím, svlékli ho z jeho suknice, kterou měl na sobě. Vzali ho a hodili do cisterny. Cisterna byla prázdná, nebyla v ní voda. Sedli si, aby se najedli. Když zdvihli oči, podívali se – a hle, karavana Izmaelitů přicházela z Gileadu. Jejich velbloudi nesli dragantovou gumu, balzám a vonnou pryskyřici. Chtěli to dopravit do Egypta. Juda řekl svým bratřím: „Jaký užitek budeme mít z toho, že svého bratra zabijeme, i když zahladíme stopy po jeho krvi. Nuže, prodejme ho Izmaelitům, ať na něm není naše ruka, vždyť je to náš tělesný bratr.“ Bratři ho poslechli. Když kolem přecházeli obchodníci z Midjanu, (bratři) rychle Josefa z cisterny vytáhli a prodali Izmaelitům za dvacet stříbrných, a ti ho přivedli do Egypta.
Milovat jedno dítě více než ostatní s sebou nese vždy problémy. Josef a Benjamín byli synové Ráchel, kterou Jákob-Izrael miloval nade vše. Zemřela mu při porodu Benjamína, jeho posledního (nejmladšího) syna. Josef byl od Boha nadán nezvyklými dary a otec ho protežoval (dal mu např. zhotovit oděv lepší, než měli ostatní – pestrobarevnou „suknici“). Patřil k Božím vyvoleným, kteří uměli interpretovat sny a byli obdařeni určitým prorockým nadáním. Zatímco jeho bratři jsou se stády, on je s otcem. Otec ho pošle za bratry a ti se mu chtějí pomstít; chtějí ho zabít, ale na radu Rubenovu (jenž ho chtěl zachránit) ušetří jeho život a hodí ho do prázdné nádrže (cisterny) na zachytávání vody. Nakonec jej prodají za 20 stříbrných karavaně Izmaelitů, která putovala kolem. A s touto karavanou se Josef dostal jako otrok do Egypta.
Josefův osud tak je určitým předobrazem (antitypem) Ježíšovým. I on je svým nebližším (Jidášem) zrazen za peníze, i jemu usilovali jeho vlastní o život. Ježíš je také milovaným Synem, i když v jiném smyslu než Josef. Josefa Bůh ani v jeho tíživé situaci neopustil a nakonec se stal po faraónovi nejdůležitějším mužem v říši. Ani Ježíše Otec neopustil, vzkřísil jej z mrtvých a povýšil k sobě jako Pána všeho.
Každé dítě má být milováno rodiči, i když nelze milovat všechny stejným způsobem, protože každé dítě je jedinečné a vyžaduje specificky láskyplný přístup. To platí nejen pro rodiče, ale pro všechny, kdo pracují se skupinou lidí. Všichni mají nárok na stejnou pozornost, i když bude mít pokaždé jinou formu. I když někteří lidé jsou sympatičtější než jiní, přesto je třeba pozornost-lásku mezi ně dělit spravedlivě. To se stává velmi obtížné, když je v rodině (nebo i jinde) jedno dítě nemocné nebo s postižením, takže je mu automaticky věnována větší pozornost a péče; zbylé děti v rodině, i když se snaží tomu rozumět, když to trvá dlouho, se cítí odstrčené. Je třeba dbát na to, aby i jejich potřeby lásky a intimity byly uspokojovány.
Žijeme ve složité době, plné násilí a nespravedlnosti, a často se ptáme, jak je to možné, jak se Bůh může dívat, ba nečinně přihlížet, na to co se děje. Je zřejmé, že Boží vůlí není zkáza, jak ukazuje i příběh Josefův a celého Izraele. Boží všemohoucnost nespočívá v tom, že svět je loutkovým divadlem a Bůh tím, kdo loutkami hýbe, nýbrž v tom, že ze zmaru nabídne novou perspektivu. Stále na ni čekáme, zmaru je už opravdu hodně – ve světě až příliš, ale i u nás.
Mt 21,33-43.45-46
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Poslyšte jiné podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: `Na mého syna budou mít ohled.‘ Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: `To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!‘ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?“ Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“ Ježíš jim řekl: „Nečetli jste nikdy v Písmu: `Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné‘? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z lidu, protože (lidé) ho považovali za proroka.
Podobenství o zlých vinařích je příběhem předzvěsti Ježíšova osudu. Ježíš si je vědom, že ho v Jeruzalémě nic moc dobrého nečeká. Ví, že je mnohým trnem v oku, zejména těm, kdo mají rozhodující vliv ve společnosti. V podobenství o zlých vinařích Ježíš rekapituluje ve zkratce dějiny hříchu Izraele. Stejně jako majitel vinice (symbol pro Izrael) i Bůh posílal své vyslance (proroky), aby přivedli Izrael k vydávání plodů (ve formě lásky a spravedlnosti, obrácení), ale jejich osud vesměs skončil tragicky. Nakonec přichází s/Syn, u něhož majitel vinice i Bůh doufá, že se mu podaří výtěžek z úrody získat. Avšak marně. Ježíš tak předpovídá svůj osud. A zároveň pronáší na adresu těch, jimž je toto podobenství určeno (farizejům a chrámovému establishmentu), varování, že mohou přijít o to, co si myslí, že mají zajištěné, co jim náleží. Ještě mají čas situaci změnit, ještě není nic definitivně ztraceno, ale oni toto varování nechtějí slyšet. Jsou jím totiž zasaženi ve své namyšlenosti, proto chtějí Ježíše zabít.
Bůh i do našeho života přivádí lidi a situace, abychom prozřeli, abychom ho hledali, abychom se k němu skutečně obrátili. Je na místě je vnímat, všimnout si jich.
Sobota 7. 3. 2026 – 2. týden postní
Mich 7,14-15.18-20
Pas, (Hospodine, pastýřskou) holí svůj lid, stádce, které vlastníš, ty, kteří přebývají v lesní samotě, uprostřed úrodných krajin; ať se pasou v Bašanu, v Gileadu jako za pradávných časů. Ukaž nám divy (své moci), jako za dnů, když jsi vycházel z Egypta. Který bůh je ti podoben? Zbytku svého dědictví odpouštíš nepravost, promíjíš hřích. Netrváš na svém hněvu navěky, spíše máš zálibu v milosrdenství. Znovu se smiluješ, nebudeš dbát na naše viny, všechny naše hříchy svrhneš do mořských propastí. Jakubovi ukážeš věrnost, Abrahámovi svoji přízeň, jak jsi přísahal našim otcům od pradávných časů.
Prorok Micheáš, jenž byl svědkem ohrožení Jeruzaléma Asyřany (byl mladším současníkem proroka Izajáše) a varoval před falešným spoléháním na Chrám (fetišizací víry), vyjadřuje svou pevnou důvěru v Hospodina, v jeho lásku a milosrdenství. Nabízí jiný obraz Hospodina než ten, který si vytvářeli jeho současníci. Hospodin není modla, není to krvelačné božstvo toužící po odplatě za nevěrnost, nýbrž ten, kdo miluje svůj lid i přes jeho nevěrnost, kdo se k němu sklání a zachraňuje. Hospodin je Bůh odpouštějící, což ovšem neznamená, že se lze vyhnout důsledkům viny, nýbrž že existuje nový začátek, cesta do budoucnosti.
Lk 15,1-3.11-32
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“
Vyprávění o dvou ztracených synech a marnotratně milujícím otci je velmi známým textem. Otec miluje oba syny, ale ani jeden z nich si toho neváží – ten mladší odejde z domova a přijde o všechen svěřený majetek (dědický podíl) nerozumným způsobem života a domů se vrátí nikoliv z touhy po otci, nýbrž z existenčních důvodů, ten starší sice zůstane doma a chová se sice vzorně a podle pravidel, ale ani on si otce a jeho přítomnosti neváží. Otec je přijímá oba bez podmínek, nabízí jim oběma svůj vztah, sám sebe, k oběma vychází, oba přijímá, oběma nabízí důstojnost synovství, s oběma chce sdílet svůj život, svou radost, svou naději. Oba mají svobodu se rozhodnout: mladšímu otec nebrání v odchodu a přijímá jej bez podmínek zpět, staršímu nabízí novou perspektivu, cestu zralé lásky. Je na nich, jak se rozhodnou. Ani o jednom dále nevíme, jak to s nimi dopadlo. Ježíš vypráví o radosti nad nalezením toho, co bylo ztraceno, těm, kdo ho za lásku k lidem na okraji, kritizují – farizejům a zákoníkům. Ježíš přesouvá pozornost od lidského hříchu k Boží lásce, což byla perspektiva, která farizejům a zákoníkům chyběla. Lidský hřích není banální záležitost, ale pohled a pozornost člověka by měly být mnohem víc zaměřeny na Boží velikost, na radost a perspektivu.