Neděle 11. 1. 2026 – Slavnost Křtu Páně
Iz 42,1-4.6-7
Toto praví Hospodin: Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Ostrovy čekají na jeho nauku. Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil tě (prostředníkem) smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.
Jde o část z první písně ze čtyř písní Služebníka Hospodinova. Jde o texty vzniklé v babylonském exilu (nejspíš kolem poloviny 6. stol. př. n. l.), jež mluví o výsostném poslání tohoto služebníka, jímž mohl být původně myšlen sám prorok, který v babylonském zajetí navazoval na proroka Izajáše (2. polovina 8. stol. př. n. l.), nebo o Izrael jako celek, o němž se v této části knihy Izajáš také mluví jako o služebníkovi, nebo mohlo jít i o další postavu s mesiánskými rysy. Křesťanská interpretace tato proroctví vztahuje na Ježíše Krista, který je tím pravým a definitivním Služebníkem Hospodinovým. Ježíš svou uzdravující činností, jež nespočívala pouze ve fyzickém uzdravování, naplňoval proroctví knihy Izajáš. On je tím, kdo nalomenou třtinu nedolomil a doutnající knot neuhasil, kdo se zasazoval o právo a spravedlnost svým učením. Církev jako společenství jeho učedníků je povolána, aby šla v jeho stopách milosrdenství, lásky, práva a spravedlnosti pro všechny.
Sk 10,34-38
Petr se ujal slova a promluvil: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“
Část Petrovy promluvy v domě setníka Kornélia, pohana (nejspíš patřícího k tzv. bohabojným), jenž byl obdařen Duchem sv. a následně Petrem i s celou svou domácností pokřtěn. Necháme-li stranou diákona Filipa, je Petr prvním, kdo přijímá pohana do církve, o což, zdá se, autorovi Skutků šlo. Tuto epizodu ze své činnosti opakuje pak Petr na setkání v Jeruzalémě jako důkaz, že Bůh si přeje, aby i pohané byli přijímáni do církve, do společenství Ježíšových učedníků. V této části své řeči mluví Petr o Ježíšově křtu jako o pomazání Duchem svatým a Ježíšově následné činnosti jako o Božím působení skrze jeho osobu, jež znamenala vítězství dobra nad zlem.
Mt 3,13-17
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Ježíš mu však řekl: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“
Ježíšův křest v Jordánu, tedy přijetí Janova křtu na odpuštění hříchů, bylo pro prvotní církev natolik obtížné, že se každý z evangelistů snažil s tímto historickým faktem vypořádat a nějak jej interpretovat. Křest Janův stavěl Ježíše pod Jana Křtitele a navíc to byl křest na odpuštění hříchů, což bylo pro Ježíšovu osobu nemyslitelné. Autor Matoušova evangelia tedy interpretuje tuto historickou událost pomocí dialogu mezi Ježíšem a Janem, z něhož je zřejmé, že Ježíš je víc než Jan a že jeho křest je Boží vůlí (doslova naplněním Boží spravedlnosti), tedy je součástí Božího spásného plánu s lidmi. To je pak dotvrzeno sestoupením Ducha a sdělením zásadní Ježíšovy role v tomto plánu, totiž že on je milovaným Synem. Scéna křtu je tedy jakýmsi předznamenáním scény ukřižování. Ježíš se od počátku své činnosti solidarizuje s hříšnými lidmi, vstupuje do prostoru lidské viny, aby lidi z ní vyvedl a přivedl do intimního společenství s Bohem. Místo soudu, jímž hrozil Jan Křtitel, nabízí Ježíš sebe jako cestu k Bohu, jako možnost vstupu do plného společenství s Bohem, do Božího království.
Pondělí 12. 1. 2026 – 1. týden v mezidobí
1 Sam 1,1-8
Byl jeden muž z Ramataimu, Sufovec z efraimských hor, jménem Elkana, syn Jerochama, syna Elihuova, syna Tochuova, syna Sufova, Efraimita. Měl dvě ženy: jednu jménem Anna a druhou jménem Pennina. Pennina měla děti, Anna však děti neměla. Ten muž chodíval každoročně ze svého města vzhůru do Silo poklonit se Hospodinu zástupů a obětovat mu; Hospodinovými kněžími tam byli dva synové Eliovi, Chofni a Pinchas. Jednoho dne Elkana obětoval. Obvykle dával své ženě Peninně a všem jejím synům a dcerám jejich díly, Anně však mohl dávat jen jeden díl; ale Annu miloval, i když její lůno učinil Hospodin neplodným. Její sokyně však jí působila mnoho trpkostí; urážela ji, že Hospodin učinil její lůno neplodným. Tak se dálo rok co rok; kdykoli chodívali vzhůru do Hospodinova domu, takhle ji roztrpčovala. Tentokrát se Anna dala do pláče a nejedla. Tu jí řekl její muž Elkana: „Anno, proč pláčeš? A proč nejíš? A proč se trápíš ve svém srdci? Nemám pro tebe větší cenu než deset synů?“
V Silo bylo první kultovní místo s archou po dobytí Kanaánu, jak ho (odlišně od historické reality) líčí kniha Jozue. Jeruzalémský chrám v té době ještě neexistoval. Proto Elkana putuje se svými manželkami do Sila, kde je podle Božího příkazu na místě se klaně Hospodinu a přinášet oběti. Mnohoženství bylo v té době dovolenou formou manželského soužití (ostatně židovský Talmud ho teoreticky nevylučuje dodnes). Elkana miluje více svou ženu Annu, která je však neplodná. To je téměř klasické schéma, jež připomíná např. praotce Jákobas manželkami Leou a Ráchel, kde milovaná Ráchel také zůstává dlouho neplodná. Neplodnost bývala chápána jako výraz Božího nepožehnání, a tak se Anna (Chana) řadí k významným ženám Starého zákona, jako byly např. Sára, Rebeka i Ráchel, žena Manoachova, jež přesahují až do Nového zákona (Alžběta a Zachariáš). Narození potomka pak je chápáno jako Boží zásah, protože jde o potomka, který nese speciální Boží vyvolení a poslání. To, co se v lidských očích jeví jako výraz nepřízně, může být jistým Božím záměrem, může být situací milosti, která přinese mnoho dobra pro ostatní lidi. Než se ovšem z takové situace stane situace milosti, může to pro toho, kdo jí prochází, být velmi obtížné, náročné, může ho to stát mnoho slz a utrpení. Boží cesty jsou skutečně nevyzpytatelné.
Mk 1,14-20
Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí!“ Ihned nechali sítě a následovali ho. Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova (syna) Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním.
S Ježíšem nastává nová epocha, naplnění času. Jan Křtitel hlásal Boží soud, Ježíš hlásá příchod Božího království, tedy pozitivní příkon Boží k vyvolenému lidu. Toto hlásání je radostnou zvěstí, evangeliem. Požadavek obrácení, tedy změny smýšlení, není orientován na vyznání hříchů, jako tomu bylo u Jana, nýbrž na přijetí oné radostné zvěsti. Ta je bezprostředně spojena s Ježíšem. Změnit smýšlení neznamená primárně sypat si popel na hlavu, nýbrž uvěřit v novou budoucnost, je tedy obrácením z minulosti do budoucnosti. To znamená i opuštění nesprávného a hříšného jednání, ale je především pozitivní orientací dopředu, směrem k Bohu, který se člověku nově nabízí.
Ježíš také zároveň povolává své učedníky. Chce žít ve společenství, chce se o svůj život dělit s lidmi. Oslovení bratři Šimon a Ondřej i Jan a Jakub Zebedeovi neváhají a vydávají se na cestu s Ježíšem. Není snadné nechat svou minulost za sebou a jít do neznáma, s člověkem, kterého také příliš neznali. Ale oni se odvážili. Evangelium to líčí velmi jednoduše, ale ve 3. kapitole se dozvídáme, že si je extra vyvolil, tedy svých 12 učedníků (v Lk 6,12 je toto vyvolení dokonce spojeno s Ježíšovou celonoční modlitbou), tedy nebylo to rozhodnutí samotných učedníků. Oni své vyvolení přijali. Dnes je třeba být opatrným při následování nejrůznějších guru a používat rozum a zkušenost. Ježíšovi učedníci zakusili moc, kterou Ježíš působil, a dobro, které šířil kolem sebe. To se o mnohých dnešních vůdcích různých sekt říci nedá. Evangelistovi jde o to zdůraznit, že učedníci neváhali, a povzbudit čtenáře ke stejné odvaze jít za Ježíšem, stát se jeho učedníkem.
Úterý 13. 1. 2026 – 1. týden v mezidobí
1 Sam 1,9-20
Když se v Silu najedli a napili, Anna vstala a šla před Hospodina. Kněz Eli seděl v křesle u veřejí před branou Hospodinovy svatyně. Měla hořkost v duši, modlila se k Hospodinu a plakala a plakala. Učinila pak tento slib: „Hospodine zástupů, jestliže konečně shlédneš na ubohost své služebnice a rozpomeneš se na mě, jestliže nezapomeneš na svou služebnici a dáš své služebnici mužského potomka: dám jej Hospodinu pro všechny dny jeho života a nůžky se jeho hlavy nedotknou.“ Když se stále více modlila před Hospodinem, Eli pozoroval její ústa. Anna totiž mluvila ve svém srdci, pouze rty se jí pohybovaly, hlas ale nebyl slyšet; proto ji Eli pokládal za opilou a řekl jí: „Jak dlouho ještě budeš opilá? Prober se už z toho vína!“ Anna odpověděla: „Ne, můj pane, jsem žena s bolestí v duši; víno ani jiný opojný nápoj jsem nepila. Jen své srdce jsem vylévala před Hospodinem. Nepokládej svou služebnici za špatnou ženu, vždyť až dosud jsem mluvila z velkého žalu a soužení.“ Eli jí na to řekl: „Jdi v pokoji a Bůh Izraele nechť ti dá, oč jsi ho prosila.“ Anna pravila: „Kéž tvá služebnice nalezne přízeň ve tvých očích.“ Žena pak odešla svou cestou. Jedla a nebyla už smutná. Ráno vstali, poklonili se před Hospodinem a dali se na zpáteční cestu domů do Ramy. Elkana poznal svou ženu Annu a Hospodin se na ni rozpomenul. Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna, dala mu jméno Samuel a pravila: „Od Hospodina jsem si ho vyžádala.“
I když má Elkana svou ženu Annu rád a dává jí to najevo, ona se nevzdává své touhy po dítěti, v čemž vidí naplnění svého poslání. Proto s nevzdává a modlí se k Hospodinu celou silou své víry. Vymodleným dítětem má být chlapec, kterého však Anna nechce pro sebe, ale chce ho odevzdat Hospodinu. Svou modlitbu myslí zcela vážně, i když to může působit jako takový „obchod“ s Hospodinem. Spíše však jde o odevzdání se do Boží vůle. Kněz Eli, který ji pozoruje, pozoruje její úpornou modlitbu, její ponořenost do ní, která je ovšem děje v tichu, což nebylo obvyklé, si myslí, že je podnapilá. Ona se na jeho otázku neurazí, ale vysvětluje mu své počínání. To Eliho přesvědčí natolik, že jí slíbí vyslyšení její modlitby, což se také stane. Anna může být člověku vzorem úporností své modlitby, ponořeností do ní, pokorou a odevzdaností do Božího rozhodnutí. Bůh neobchoduje s vyslyšením, ale jistě oceňuje důvěru a nezištnost modlitby. Anna s Elkanou slib posléze splní. Dnes by pro nás bylo obtížné přijmout, že někdo rozhodl o našem životě ještě před naším narozením, ale v tehdejším světě to bylo bráno jako samozřejmé. Rodiče vždycky do jisté míry určují budoucnost svých dětí, ale děti nejsou na světě k plnění ambic a slibů svých rodičů. Annina neplodnost však byla Hospodinovým záměrem, proto její slib přijal.
Možná tu lze vidět i určitý spirituální moment, který je platný dodnes. Anna se vroucně modlí, díky její pokoře se jí dostane i lidské podpory, což ji uklidní natolik, že je schopná opustit svůj smutek, svou zapouzdřenost v neštěstí a stává se otevřenou pro budoucnost. A to, co bylo předtím nemožné, najednou jde. Člověk musí vyjít ze své zalezlosti, utápění se ve smutku, frustraci, utrpení, fixovanosti na negativní stránku života, aby se mohl nadechnout, aby se mohl rozhlédnout a pokračovat v životě. Modlitba k tomu může vést, když je člověk schopen se v ní skutečně odevzdat Bohu.
Mk 1,21b-28
V městě Kafarnau vstoupil Ježíš hned v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.
Ježíš učí jako ten, kdo má moc, což dokazuje i svými činy. Je autoritou. Jeho autorita je opravdu silná, vyvádí lidi z míry, naplňuje je úžasem. Ježíš ovládá nečisté duchy, staví přítrž zlu. A to tak, že se se zlem odmítá jakkoliv paktovat, i když jeho nositelé (nečistí duchové) mluví pravdu. Jenže taková pravdivá výpověď je spíše na škodu. Proto Ježíš odmítá svědectví od nečistého ducha. Ježíš lidem imponuje, a tak se stává velmi populárním, hvězdou první kategorie. Možná to není ve skutečnosti Ježíš se svým poselstvím, kdo jim imponuje, nýbrž to, že někdo vyřeší jejich problémy, že je zbaví problémů a oni pro to nemusí mnoho udělat. Jinak by ho tak snadno neopustili, když došlo ke konfrontacím s veřejnou mocí.
Ani na jejich přízni Ježíš nestavil své poslání, protože dobře věděl, jak pomíjivá je lidská přízeň.
Středa 14. 1. 2026 – 1. týden v mezidobí
1 Sam 3,1-10.19-20
Chlapec Samuel přisluhoval Hospodinu pod Elim. Hospodin mluvil v té době zřídka a vidění nebylo časté. Jednoho dne spal Eli na svém místě; oči se mu počaly kalit, takže přestával vidět. Hospodinova lampa nebyla ještě zhasnuta a Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: „Samueli!“ On odpověděl: „Tady jsem.“ Běžel k Elimu a řekl: „Tady jsem, volal jsi mě.“ On pravil: „Nevolal jsem tě, vrať se a spi.“ Šel tedy spát. Hospodin zavolal podruhé: „Samueli!“ Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: „Tady jsem, volal jsi mě.“ On odpověděl: „Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi.“ Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově. Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: „Hle, tady jsem, volal jsi mě.“ Tu Eli pochopil, že chlapce volal Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: „Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: ‚Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.‘“ Samuel tedy šel spát na své místo. Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: „Samueli, Samueli!“ A Samuel řekl: „Mluv, tvůj služebník poslouchá.“ Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar, takže celý Izrael od Danu až po Beršebu poznal, že Samuel byl ustanoven Hospodinovým prorokem.
Anna (Chana) splnila svůj slib a odevzdala svého syna Hospodinu, resp. ke službě ve svatyni. Tenhle příběh mám moc ráda, protože mluví o naprosté nečekanosti Božího povolání, jak pro Eliho, tak pro Samuela. Zkušenost Eliho nakonec vede k tomu, že rozpozná, oč jde, a umí poradit. Duchovní průvodci na cestě životem nejsou k zahození. Eli jen slouží Božímu povolání pro někoho jiného. Druhou důležitou věcí je, že Samuel se naučil naslouchat Božímu hlasu, Božím sdělením. A je jasné, že Bůh ani tehdy, ani nyní nemluví slovy lidskými, nýbrž člověka vede k poznání, k porozumění znamení času, tedy tomu, co je třeba dělat. K tomu je zapotřebí čistoty mysli i srdce.
Mk 1,1,29-39
Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ Odpověděl jim: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy.
Jednak se z příhody dozvídáme, že Petr byl ženatý, tedy měl rodinu (podle 1 Kor 9 ho jeho žena pravděpodobně posléze provázela na cestách), jednak vidíme, že Ježíš se zabývá obyčejnými lidmi a nikde tu není řeč o prosbě, aby ji uzdravil nebo o její víře. Prostě Ježíš dělá to, co je třeba, všímá si potřeb druhých, vnímá situaci. A Petrova tchyně se hned ujímá své role hostitelky.
Jeho léčitelské schopnosti vyvolávaly samozřejmě zájem všech, kdo potřebovali pomoc. Ježíš se ovšem nenechá opít zájmem, slávou ani nepřipouští svědectví zlých duchů, tedy zla. Naopak se uchyluje do samoty, aby mohl být s Otcem. I on potřeboval intimní chvíle s Bohem. A když ho učedníci hledají a najdou, tak odchází s nimi pryč, protože jeho cílem není se nechat oslavovat, nýbrž sloužit, šířit dobro, ukazovat, co je Boží království. Ježíš sebou nenechá manipulovat, nepodléhá davové euforii a netouží po oslavě své osoby. Poslání je důležitější než osobní sláva.
Čtvrtek 15. 1. 2026 – 1. týden v mezidobí
1 Sam 4,1-11
V těch dnech se shromáždili Filišťané, aby vedli válku proti Izraeli, a Izrael vytáhl do boje proti Filišťanům a utábořil se u Eben-Ezeru, kdežto Filišťané se utábořili v Afeku. Filišťané se seřadili proti Izraeli, rozpoutal se boj a Izrael Filišťanům podlehl; padlo jich v boji na poli kolem čtyř tisíc. Když se lid vrátil do tábora, přední muži Izraele pravili: „Proč jen nás Hospodin dal dnes porazit od Filišťanů? Vezměme si ze Sila Hospodinovu archu, ať přijde mezi nás a vysvobodí nás z rukou našich nepřátel!“ Lid tedy poslal do Sila, aby odtamtud byla přinesena archa Hospodina, který trůní na cherubech; s archou byli dva Eliovi synové, Chofni a Pinchas. Jakmile přišla Hospodinova archa do tábora, celý Izrael se dal do velikého křiku, až se země třásla. Když Filišťané uslyšeli takový křik, řekli: „Co znamená tenhle veliký křik v hebrejském táboře?“ Když Filišťané zvěděli, že do tábora přišla Hospodinova archa, polekali se a pravili: „Jejich bůh přišel do tábora“, a volali: „Běda nám! Běda nám! Kdo nás zachrání z ruky tohoto mocného boha? Neboť nic takového dosud nebylo! To je ten bůh, který bil Egypt všemi ranami na poušti. Filišťané! Vzchopte se a vzmužte se, nechcete-li se stát otroky Hebreů, jako oni byli otroky vašimi. Vzmužte se a bojujte!“ Filišťané se pak dali do boje a Izraelité byli poraženi, takže každý utekl do svého stanu. Porážka byla převeliká; z Izraele padlo třicet tisíc pěšáků; Hospodinova archa byla ukořistěna a oba Eliovi synové, Chofni a Pinchas, zahynuli.
Klasická ukázka snahy manipulovat Bohem. Ta samozřejmě nevyšla. Hospodin neřeší za člověka jeho problémy a snaha ho k tomu donutit, snaha získat si výhodu bez práce, se vesměs míjí účinkem. Izraelité nedělali, co měli, a protože prohrávali, domnívali se, že to za ně může vyřešit Hospodin, resp. jeho kultický posvátný objekt – archa. I z Hospodina a posvátných předmětů lze učinit modlu. Představa, že samotný kultický předmět může způsobit zázrak, je modloslužebná. Posvátné předměty odkazují na Boha a mají sílu jen jako tento odkaz na Boží přítomnost. Člověk se skrze ně může setkávat s Bohem (event. svatými), ale nikdy nesmí obraz, symbol, zaměnit za Boha samotného.
Klasickým příkladem nepochopení jsou ikony. Ikony ve východní spiritualitě jsou chápány jako svaté obrazy, skrze něž může člověk vstoupit do komunikace se svatými. Člověk neadoruje obraz, ale skrze něj realitu „za“ ním. Proto nejsou realistické jako západní náboženské obrazy, nýbrž se drží předepsaného kánonu zobrazení včetně barev. Ikona nikdy nezobrazuje přímo Boha.
Mk 1,40-45
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš – jim na svědectví.“ On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže (Ježíš) už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili lidé odevšad.
Ježíš uzdraví malomocného člověka. Pod označením malomocenství se v tehdejší době ukrývaly různé přenosné kožní choroby, nejen lepra. Kněží rozhodovali o tom, zda je člověk vyléčený nebo ne (srov. Lv 13,38-14,32). Malomocenství vylučovalo člověka ze společnosti, takový člověk se musel držet stranou lidí a byl totálně odkázán na jejich milosrdenství. Ježíš onomu malomocnému vrátí život, protože ho vrátí do společenství, ale nechce, aby se z toho stala senzace, nechce být považován za divotvůrce, protože jeho poslání je jiné. Navíc respektuje ustanovení Zákona a pravidla své společnosti a uzdraveného pošle za patřičnou autoritou – knězem. Jenže onen malomocný není s to mlčet. Po pravdě řečeno to ani moc nešlo, protože jeho návrat do společnosti byl nápadný. Ze své radosti nerespektuje Ježíšův příkaz (dávno na něj zapomněl), tím ovšem komplikuje Ježíšovi jeho poslání. Je tak zaujat sám sebou, že Ježíšovo přání zcela přehlíží. Možná se o to chtěl podělit, ale ve skutečnosti dělal účet bez hostinského. Ježíše se na dovolení takto jednat neptal. Ježíš nemůže do města a lidé ho vyhledávají (bodejť by ne) všude, protože je mnoho potřebných. Jenže Ježíš má i jiné poslání.
I když je jednání dotyčného uzdraveného pochopitelné, přesto ukazuje na to, co se člověku občas stává – je tak soustředěn sám na sebe, na svou radost, na nové možnosti, na pozornost, kterou mu daná situace přináší, na svou potřebu se o zkušenost podělit, že zapomíná na své závazky, na dané slovo vůči tomu, kdo mu pomohl, na vděčnost, úctu ke svobodě toho druhého (v příběhu Ježíše) a zodpovědnost.
Pátek 16. 1. 2026 – 1. týden v mezidobí
1 Sam 8,4-7.10-22a
Všichni přední muži Izraele se shromáždili, přišli do Ramy k Samuelovi a řekli mu: „Hle, ty jsi zestárnul a tvoji synové nekráčejí ve tvých šlépějích. Ustanov nám tedy krále, ať nad námi vládne, jak je tomu u všech národů.“ Samuelovi se to však nelíbilo, že mu řekli: „Dej nám krále, ať nad námi vládne.“ Samuel se tedy modlil k Hospodinu. A Hospodin řekl Samuelovi: „Poslechni hlas lidu ve všem, co ti řeknou. Nezavrhli totiž tebe, ale mne, abych nebyl nad nimi králem.“ Samuel oznámil všechna Hospodinova slova lidu, který od něho žádal krále, a řekl: „To bude právo krále, který bude nad vámi vládnout: Bude brát vaše syny a postaví je ke svým vozům a ke svým koňům a budou běhat před jeho vozem; ustanoví je veliteli nad tisícem, nad stem a nad padesáti muži; budou orat jeho pole a sklízet jeho žně; budou vyrábět zbraně pro jeho války a výstroj pro jeho vozy. Také vaše dcery bude brát za voňavkářky, za kuchařky a pekařky. Vezme vaše nejlepší pole, vinice, olivové sady a dá je svým ministrům. Na vaše obilí a na úrodu vinic uvalí desátky a dá je svým dvořanům a úředníkům. Vezme i vaše otroky a otrokyně, také váš nejlepší dobytek a vaše osly a pošle je na své práce. Bude brát desátky z vašich stád a vy budete jeho nevolníky. Tehdy budete naříkat kvůli svému králi, kterého jste si zvolili; ale Hospodin vám pak ani neodpoví.“ Lid nechtěl Samuela poslechnout a řekl: „Ne, ať je nad námi král. Ať jsme i my jako všechny národy a ať nám vládne náš král. On potáhne v našem čele a povede naše války.“ Samuel vyslechl všechna tato slova lidu a oznámil je Hospodinovi. Hospodin pak řekl Samuelovi: „Poslechni jejich hlas a ustanov nad nimi krále!“
První kniha Samuelova obsahuje dvě zprávy o tom, proč vzniklo království: proti monarchickou (tu máme zde) a pro monarchickou. Historicky vzniklo království de facto proto, že to byla pokročilejší forma státního zřízení a okolní národy ji měly a byly úspěšné. Část historicky relevantních argumentů zaznívá i z tohoto textu. Nábožensky je ovšem království hodnoceno jako Boží ústupek bláhovému přání lidu. Prorok Samuel hájí Hospodinův nárok na vyvolený lid, čistou teokracii, a snaží se lidem vylíčit nedostatky či nevýhody ustanovení královské moci. Ukazuje jim, jak to ně dopadne, že škodní budou oni. Lidé však chtějí prosadit svou, protože nejsou s to domyslet důsledky svých přání. Na Hospodinovu výzvu jim Samuel ustoupí a nakonec ustanoví krále (Saula). Tím se Izrael vyrovná okolním národům, avšak ztratí svou bezprostřední vazbu na Hospodina.
Bůh nakonec nechá člověka, aby si prosadil svou, i když to může být k jeho škodě, a často opravdu je. Naštěstí ovšem zůstává Bohem, tedy Pánem veškerenstva, takže i z určitých nerozvážných (ba dokonce hříšných) lidských rozhodnutí a činů dokáže „vykřesat“ dobro. Instituce království se v Izraeli etablovala, a když o ni Izraele po babylonském zajetí přišel, tak se do popředí dostává idealizovaná postava krále Davida jako vzoru mesiánského krále, jejímž vyvrcholením je Ježíš, potomek Davidův.
Mk 2,1-12
Když se Ježíš po (několika) dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. Tu k němu přicházeli s ochrnulým, čtyři ho nesli. Pro množství (lidí) se s ním nemohli k němu dostat. (Proto) nad tím místem, kde byl (Ježíš), odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: „Jak může ten (člověk) tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh.“ Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: „Proč tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější – říci ochrnulému: `Odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lehátko a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ – řekl ochrnulému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli!“
Ježíš uzdravuje člověka s ohledem na víru a pomoc lidí kolem tohoto postiženého. O tomto postiženém nevíme nic víc než jeho postižení. Je zcela pasivní. Avšak první Ježíšovo gesto nesměřuje k fyzickému uzdravení dotyčného člověka, nýbrž k jeho vnitřní proměně, k jeho uzdravení vnitřnímu. Nevíme, zda se tento člověk něčeho dopustil, zda jeho postižení bylo důsledkem nějakého špatného jednání. V každém případě Ježíš svým generálním odpuštěním tohoto ochrnulého přijímá do Božího království, očišťuje jej pro život v Boží blízkosti, což vyvádí z míry jeho oponenty. Ježíš si tím zcela zřetelně osobuje Boží moc, prokazuje se jako ten, kdo stojí na místě Božím, skrze nějž jedná Bůh v plném slova smyslu. Uzdravený by vlastně už nic moc dalšího nepotřeboval, protože mu bylo darováno to nejdůležitější. Ale aby Ježíš doložil svou moc od Boha, tak uzdravuje onoho člověka i fyzicky.
Příběh odkazuje na něco, co v současnosti objevuje i moderní medicína, na vztah mezi nitrem, svědomím, morálními postoji a činy člověka a jeho fyzičnem. Zdravý je člověk skutečně až tehdy, kdy je nejen fyzicky v pořádku, ale kdy je v pořádku celá jeho bytost včetně jeho psychiky a svědomí.
Sobota 17. 1. 2026 – 1. týden v mezidobí
1 Sam 9,1-4.17-19; 10,1a
Byl jeden muž z Benjamínova kmene, jménem Kiš. Byl synem Abiela, syna Serorova, syna Bekoratova, syna Afiachova. Náležel ke kmeni Benjamínovu a byl to statečný a zámožný muž. Měl syna jménem Saula, mladého zdatného muže, nebylo mezi izraelskými syny zdatnějšího nad něho; od ramenou nahoru převyšoval všechen lid. Kišovi, Saulovu otci, se jednou ztratily oslice. Proto Kiš řekl svému synu Saulovi: „Vezmi si s sebou jednoho ze služebníků, seber se a jdi hledat oslice.“ Prošli tedy hornaté území Efraima, prošli kraj Šališa, ale nenalezli je. Pak prošli kraj Šalim – a zase nic. Prošli území Jemini, a nenašli je. Když při setkání Samuel spatřil Saula, Hospodin ho poučil: „To je ten muž, o kterém jsem ti mluvil. Ten bude panovat nad mým lidem.“ Zatím se Saul přiblížil k Samuelovi uprostřed brány a řekl: „Ukaž mi laskavě, kde je dům věštce.“ Samuel na to řekl Saulovi: „Já jsem věštec. Vystup se mnou na výšinu; dnes budete jíst se mnou a ráno tě propustím. Oznámím ti vše, co máš na srdci.“ Potom vzal Samuel nádobku oleje, vylil mu ji na hlavu, políbil ho a řekl: „Hospodin tě pomazal za knížete nad Izraelem, svým lidem! Panuj tedy Hospodinovu lidu a vysvoboď ho z moci nepřátel, kteří ho obklopují!“
Jiná varianta pomazání Saula za krále, tentokráte ve prospěch instituce království. Saul je vyvolencem Božím (text nám podává zkrácené vyprávění o jeho setkání se Samuelem), a tak se z obyčejné akce hledání ztracených zvířat stane zásadní událost nejen pro Saula, ale pro celý vyvolený lid. Samuel na Hospodinův pokyn pomaže Saula za krále. Vyvolení ovšem není vyznamenání pro slávu daného člověka, nýbrž úkolem. Saul má zajistit Boží lid, má mu zjednat svobodu a mír. Být panovníkem, být vpředu, znamená výhradně nést zodpovědnost, žít pro druhé, pro společné dobro. K tomu je takový vyvolenec vybaven mocí, tu však nesmí zneužívat pro vlastní prospěch, slávu a moc.
Boží cesty jsou pro nás leckdy nepochopitelné a z bezvýznamné události se může stát událost zásadní. Je třeba být připraven – i Saul musí projít změnou své osoby, aby mohl své poslání, své vyvolení unést. I když nakonec v něm neobstojí, protože nebyl s to překonat svou lidskou malost, proměnit své srdce v srdce trpělivé, přející a poslušné.
Mk 2,13-17
Ježíš znovu vyšel k moři. Všechen lid přicházel k němu a on je učil. Když šel dál, uviděl Alfeova syna Léviho, jak sedí v celnici. Řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když pak byl (Ježíš) u stolu v jeho domě, mnoho celníků a hříšníků zaujalo místo u stolu s ním a s jeho učedníky; bylo totiž mnoho těch, kdo ho následovali. Když učitelé Zákona z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, řekli jeho učedníkům: „Proč jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš to zaslechl a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
Ježíš jde ke Genezaretskému jezeru (moři) a tam na břehu učí své posluchače, kdo je Bůh, hlásá evangelium. Cestou si všimne celníka a povolá ho. Zatím evangelista vyprávěl, jak Ježíš povolal dvojice bratří – rybářů, tedy lidí, kteří se živili náležitě a nepatřili k úplné chudině ani k úplným nevzdělancům, tedy lidi řádné s jistým společenským respektem. Teď však Ježíš povolává do svého nejužšího okolí jako svého spolupracovníka osobu společensky značně deklasovanou, celníka. Celníci byli považováni za šizuňky a kolaboranty, dnes bychom je označili za korupčníky a bezcharakterní pragmatiky, tedy za lidi, s nimiž se slušný člověk nestýká. Jim nechybělo bohatství, ale lidské uznání, důstojné místo ve společnosti. Ježíš však neváhá právě s nimi sdílet společenství stolu, když Lévi uspořádá hostinu. To už ale bylo pro zákoníky, zejména z farizejské strany, příliš. Jenže ani nemají odvahu o tom s Ježíšem mluvit osobně, tak to vezmou přes učedníky. Ježíš jejich námitky odrazí tím, co je podstatou jeho evangelia: Boží království je pro všechny, Bůh má zájem o každého člověka, ať je jakýkoliv, a Ježíš přišel, aby jim tuto perspektivu nabídl. Svou sentencí o lékaři a nemocných i o povolání hříšníků Ježíš nastavuje právě oněm zbožným farizejům a zákoníkům zrcadlo. Oni se považovali za zdravé a spravedlivé a jako takoví jednali. Avšak právě tím přicházeli o to nejpodstatnější, o Boží přítomnost, o Boží milost, která byla v Ježíši. To, že jim vadilo, jak Ježíš jedná, znamená, že ho chtěli mít pro sebe, na své straně, a to i proto, že se jím cítili ohroženi ve svých představách o sobě.
Celník Lévi je příkladem člověka, který rozpozná znamení času pro sebe, kairos, a neváhá opustit minulost, zajištěnou existenci a jít za Ježíšem. Je z něho tak nadšen, že uspořádá hostinu. Za Ježíšem se táhnou lidé, kteří v dobré společnosti těžko hledají své místo, protože on jimi nepohrdá, on je bere vážně, on se jim dává. To je výzvou i pro nás, abychom se odnaučili dělit lidi na sympatické a nesympatické, a podle toho se k nim chovali, na ctnostné a spravedlivé a na špatné a zavrženíhodné. Ne že bychom neměli rozlišovat dobro a zlo, ale vnímali lidi především jako bytosti. Je třeba se distancovat od zlých činů a špatného jednání, ale stále zůstat otevřen druhému jako člověku.