Neděle 12. 10. 2025 – 28. neděle v mezidobí
2 Král 5,14-17
Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka.“ Elizeus odpověděl: „Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!“ Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: „Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.“
Příběh s Námanem ukazuje sílu Božího slova a poslušnosti vůči němu. Nositelem Božího slova je zde prorok Elizeus. Aramejec Náman přes své počáteční rozčarování a váhání nakonec Elizeova slova vezme vážně a poslechne nařízení, které mu Elizeus adresuje. Výsledkem této poslušnosti a víry v Boží moc je Námanovo uzdravení. To je ovšem nejen tělesné, ale především vnitřní. Náman se rozhodne pro víru v Hospodina a na znamení toho si odváží prsť (náklad hlíny, země) z posvátné země. Ta mu má sloužit jako posvátný prostor pro uctívání Hospodina. Elizeus je věrným Božím služebníkem-prorokem, proto odmítá vzít za zprostředkování Božího slova jakoukoliv odměnu, odmítá si ze svého obdarování, ze svého vyvolení učinit výnosný obchod. Povolání od Hospodina, vyvolení ke službě, se nesmí stát obchodem, mocí nad druhými. Musí zůstat službou.
Příběh vrcholí obrácením Námana, tedy vyjádřením účinnosti Božího slova, uzdravující moci Hospodinovy. To je zpředmětněno v přemístění části posvátné země do pohanského prostředí, tím se Náman vymezuje proti pohanství, tím si vytváří jakýsi modlitební kobereček, posvátný prostor. Vozit si různé devocionálie z posvátných míst má smysl jen tehdy, když opravdu slouží prohloubení vztahu k Hospodinu. Samy o sobě nejsou ničím, nemají magickou sílu.
2 Tim 2,8-13
Milovaný! Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista. Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním (také) žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když (ho) zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.
Autor připomíná podstatu křesťanské víry i Pavlovu vydanost pro poselství evangelia. Křesťanské vyznání končí zajímavým paradoxem. Kdo zapře Krista bude od něho také zapřen, avšak „on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe“. Druhá polovina autorova tvrzení tedy relativizuje tu první. Kdo se nechce znát ke Kristu, nebude k tomu nucen, ale i pro takového člověka zůstává nabídka Ježíšova otevřena, protože platí stále a pro všechny. Člověk může Boha odmítnout, ale Bůh se jej přesto nevzdá. Člověk může Ježíše neuznat, zapírat ho slovy i životem, a přesto zůstává tím, komu je spása adresována, tím, kdo nevypadá z Ježíšovy oběti.
Lk 17,11-19
Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
Ježíš (podobně jako prorok Elizeus) uzdravuje malomocné. Ti byli vyloučeni z lidské společnosti, ze styku s lidmi, proto stojí opodál a jen volají. Ježíš je uzdravuje na dálku svým slovem. Z deseti uzdravených však pouze jeden, navíc Samařan (jenž nebyl počítán k vyvolenému lidu), považuje za nutné se vrátit a za toto uzdravení poděkovat. Tomuto člověku se dostalo mnohem většího daru než jen tělesného uzdravení (ti zbylí jistě zůstali tělesně zdraví), totiž přímého setkání s Boží láskou v osobě Ježíšově. Tím je uzdraveno v něm mnohem víc, stává se novým člověkem. Jeho postižení ho vzdálilo od lidí, jeho vděčnost ho vrátila do plnosti společenství nejen s lidmi, ale i s Bohem.
Vděčnost uzdravuje lidské srdce, očišťuje je od nánosu sebespasitelnosti, sebestřednosti, sebezajištění. Vděčnost znamená, že člověk vidí skrze dar i dárce. Oni uzdravení, kteří se nevrátili, aby poděkovali, vzdali Bohu chválu, se sice uzdravili tělesně, ale to jejich život změnilo jen vnějšně. Cele uzdraven byl pouze ten, kdo se vrátil.
Ten příběh je výzvou k reflexi nad dary jichž se člověku dostává, a k upřímným díkům za to, co má. To uzdravuje od lecjakých vnitřních neduhů.
Pondělí 13. 10. 2025 – 28. týden v mezidobí
Řím 1,1-7
Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména (přivedli) k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
V úvodu svého listu do Říma, do obce, kterou nezaložil, cituje Pavel jedno ze základních raných vyznání víry: Ježíš pochází z rodu Davidova (je konkrétní historickou osobou), byl ukřižován a vstal z mrtvých, což jej kvalifikovalo jako Syna Božího. Pavel se cítí jím povolán ke své službě apoštola, jež spočívá primárně v hlásání víry. Svým adresátům vyprošuje dvě základní skutečnosti pro plný život: milost a pokoj, což jsou dvě charakteristiky přítomnosti Boží. Do svazku vyvolených a povolaných patří i adresáti, což je pro ně velkou ctí a darem. V dnešním světě je víra prožívána často jen jako něco nepodstatného a příslušnost k církvi jako spíše zátěž. Je třeba se vrátit k pramenům nikoliv ve smyslu přebírání minulosti, což nejde, ale důvěry ve smysl a radosti ze společenství. A to je na nás i v našich silách.
Pavel píše hned v úvodu svým adresátům v Římě, které vlastně osobně ani nezná, že je Bůh miluje, protože je povolal do stavu svatých, tedy těch, kteří žijí ve společenství s ním. To je docela silné tvrzení, když neví nic o jejich životě. Pro nás se svatost tradičně spojuje s morální bezúhonností, jakýmsi „aseptickým“ životem. Po svatosti lidé většinou nijak zvlášť netouží, protože je v našem chápání v zásadě nudná. Svatých mezi námi je nepochybně víc, než si dovedeme představit – jsou to lidé, kterým záleží na vztahu k Bohu a dobru, ale rozhodně nepředstavují unylé svatoušky, nýbrž jsou to lidé plní života, s chybami a omyly, ale stále usilující o dobro. Svatý v pavlovském pojetí je člověk, který uvěřil v Krista jako Božího syna a mesiáše a žije ze vztahu k němu – se všemi lidskými omezeními, chybami a nedostatky, ba i hříchy. Bůh „potřebuje“ nikoliv bezchybné, ale milující.
Lk 11,29-32
Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“
Ježíš se vyjadřuje kriticky ke svým současníkům a srovnává jejich negativní postoje s pozitivními reakcemi lidí v minulosti na Boží nabídky skrze jeho vyvolené (Šalamoun-královna ze Sáby, Jonáš-Ninivané). Sám sebe označuje titulem Syn člověka a přirovnává se k Jonášovi, který byl Božím znamením pro obyvatele Ninive. Právě oni pohané (Ninivané a královna ze Sáby), kteří se sklonili před Bohem, budou soudci těch, kteří si myslí, že jsou Božím vyvoleným lidem, a tudíž mají budoucnost zajištěnu.
Možná i našimi soudci budou ti, o nichž si to třeba vůbec nemyslíme, protože oni ctí dobro a usilují o ně leckdy víc než my. Slova o soudcích či svědcích u soudu jsou metaforou, která má adresátům Ježíšovy řeči připomenout, že to, co rozhoduje, je upřímnost ve vztahu k Bohu. Obrácení znamená obrat – od sebe k Bohu, od sebe k dobru, k druhým, k potřebným.
Úterý 14. 10. 2025 – 28. týden v mezidobí
Řím 1,16-25
Bratři! Za evangelium se nestydím. Jím se přece projevuje Boží moc a přináší záchrana každému, kdo věří, nejdříve ovšem židům, ale pak i pohanům. Neboť v něm se odhaluje Boží spravedlnost, která je z víry a vede k víře. Tak je psáno: `Spravedlivý bude žít z víry.‘ Bůh dává z nebe jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří svou nespravedlností překážejí pravdě. Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. Mysleli, že jsou mudrci, a zatím se stali blázny, když zaměnili vznešeného, nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený navěky! Amen.
Pavel se zamýšlí nad morálním stavem společnosti, v níž žije, a hledá příčiny stavu, který je z jeho pohledu špatný. Pro člověka vyrostlého v židovském prostředí a náboženských nárocích byla antická společnost se svou sexuální uvolněností těžko přijatelná. Pavel dospívá k závěru, že mnoho z toho, co považuje za nemravné, plyne z polyteismu. Monoteismus skutečně vyžaduje mnohem zodpovědnější přístup k životu – člověk stojí před transcendentním Bohem-Stvořitelem a je mu zodpovědný za svůj život, za své činy. To v polyteismu takto nefunguje – božstva je třeba především udržovat ve stavu příznivého naklonění, a to nejrůznějšími obětmi a rituály. Mravnost neplynula ze vztahu k nějakému bohu, ale byla založena jinak, v rozumu, ve společenském konsensu. To se dnešní době dost podobá. Mnoho z věcí, které Pavel jako Žid odsuzuje, bylo v římské společnosti tolerováno nebo nebylo hodnoceno jako nemravné.
Pavel tu formuluje jednu z důležitých zásad: Boha je možné poznat ze stvořeného světa. Je možné poznat, že existuje transcendentní rozměr reality, který v tradici židovské měl jednoznačně podobu osobního Boha. Bůh není „něco nad námi“, Bůh je osobní a člověk s ním stojí ve vztahu. Z toho plyne ona zodpovědnost člověka.
Lk 11,37-41
Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Přišel tedy a zaujal místo u stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem napřed neumyl. Pán mu však řekl: „Ano, vy farizeové, vnějšek číše a talíře očišťujete, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Pošetilci! Copak ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek? Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.“
Ježíš kritizuje formalismus víry. Rituály jsou sice důležité, ale rozhodující je vnitřní nastavení člověka, které řídí jeho život navenek. Člověk může být velmi pečlivý v dodržování všech náboženských (a třeba i nenáboženských předpisů), když však se to nepojí se smýšlením a jednáním, jaké si Bůh přeje (milosrdenství, láska, přátelství, soucit…), pak to není k ničemu. Pak to člověka jen ukolébává v jeho samolibosti. A to je velmi nebezpečné, protože z toho prozřít je hodně obtížné, a navíc to vede k negativnímu vztahu k druhým, k vyvyšování se, pohrdání těmi, kdo předpisy tak pečlivě nedodržují (a možná ani nemohou). Ježíš nekritizuje ony rituály samy o sobě, ale ztrátu jejich pravého náboženského významu: čistá mísa sama o sobě nemá hodnotu. Čistota (vnější) má význam jen tehdy, když je spojen s čistotou vnitřní – a ta znamená správné vidění toho, co je třeba. Tedy: klidně omývejte své mísy, když se budete děli o to, co v nich máte, když uvidíte bídu a potřeby druhých. To platí beze změny i dnes, nejen o dělení se o hmotné statky. Vidět čistě znamená dívat se na druhé i svět kolem sebe s láskou a pochopením, ne tak rychle s odsouzením.
Středa 15. 10. 2025 – 28. týden v mezidobí, památka sv. Terezie z Ávily
Liturgické texty jsou vlastní pro památku sv. Terezie z Ávily.
Řím 8,22-27 spolu trpí až doposud. A není samo: I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je zatím pouze předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí. Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá. Víme, že celé tvorstvo zároveň sténá a vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.
Spása, tedy plné společenství člověka s Bohem, je v pozemských možnostech jen omezeně možná, proto zůstává předmětem naděje. Naděje znamená přesvědčení, že věci (život) mají smysl, že život dojde naplnění, i když v dané chvíli to tak vůbec nemusí vypadat. Naděje je spojena s vytrvalostí, protože víra ve smysl člověka nese a přenáší přes překážky. Bůh člověku dává sílu tím, že ho vybavuje svým Duchem. I když to člověk nevnímá, pokud zůstává otevřený, dějí se v něm věci, které není s to zachytit. Duch ho nese ve vztahu k Bohu.
Tohle sv. Terezie zakoušela a k tomu ukazovala i svým dílem cestu k modlitbě v Duchu.
Jan 15,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“
Spojení s kmenem i nutnost čistit a odřezávat neplodné ratolesti znají nejen vinaři, ale i všichni zahrádkáři, kteří mají ovocné stromy. Tomu lze vcelku bez problémů rozumět. Zůstat spojen a propojen s ostatními skrze kmen (demokratický obraz církevního společenství) znamená zůstat věrný a trpělivý, a pokud možno přinášet i díky tomu hojné ovoce. Složitější je pochopit, co znamená příslib vyslyšení jakékoliv prosby při zachování zakotvení v Ježíši Kristu a věrnosti jeho slovům.
Čtvrtek 16. 10. 2025 – 28. týden v mezidobí
Řím 3,21-30a
Bratři! V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou (spásnou) spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. Bůh totiž ve své shovívavosti promíjel hříchy, které byly páchány v dřívější době, aby nyní projevil svou (spásnou) spravedlnost a ukázal, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo má víru v Ježíše. Kde je tedy (nějaké právo k) vychloubání? Je vyloučeno. Kterým zákonem? Snad (zákonem) skutků? Ne, ale zákonem víry. Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných Zákonem (Mojžíšovým). Nebo je Bůh jenom pro židy? Není také pro pohany? Jistě i pro pohany. Vždyť je (přece) jenom jeden Bůh.
Pavel tu rozvádí myšlenku všeobecné hříšnosti lidí před Bohem, která může být odpuštěna a odstraněna pouze ze strany Boží, jenž je jediným Pánem a Stvořitelem. Bůh tento akt odpuštění a nastolení nové situace učinil skrze svého Syna – skrze jeho vtělení, život, smrt a zmrtvýchvstání. A to je nabízeno člověku skrze víru. Univerzalita hříchu a zla vede k univerzalitě odpuštění a nastolení nového řádu. Zatímco do světa narušeného hříchem, do světa životního i morálního chaosu a neladu, se člověk rodí (to je ona „dědičná vina“) a nemá na vybranou, tak na onu cestu nového života je sice povolán (a to každý bez rozdílu), ale musí se pro ni rozhodnout dobrovolně a sám za sebe. Je to osobní odpověď na Boží nabídku, jejímž výrazem je víra. Tou odpovědí není tedy respekt k oněm rituálním zvyklostem a nařízením jejich praktickým dodržováním, což bylo výlučným aktem příslušnosti k židovství (k vyvolenému lidu), nýbrž víra v univerzální spásnou (záchrannou, vysvobozující) Boží aktivitu a moc skrze Ježíše Krista. Bůh je pro všechny bez rozdílu a chce se všemi tvořit společenství. Aby se člověk mohl přesvědčit, co to znamená, nabízí Bůh svého Syna a zároveň plnohodnotného člověka Ježíše Krista.
Pavel razí myšlenku univerzality spásy, což ani v židovství nebyla zcela nová myšlenka, ale odmítl cestu připojení k vyvolenému lidu přijetím těchto rituálních aktů. Jeho inovativním pojetím univerzálnosti Boží nabídky spásy je víra v jednání Boží v Ježíši Kristu. Víra stačí, víra je jedinou podmínkou pro přičlenění k vyvolenému lidu. Dnes v linii 2. vatikánského koncilu lze říci, že k tomu svým způsobem stačí i implicitní víra projevovaná úsilím o dobro. Ostatně i farizejové byli alespoň částečně přesvědčeni, že nerozhoduje jen příslušnost k Izraeli, ale i život člověka, ale především Boží milost. Člověk je spasen jen Boží milostí, kterou si nelze nijak „koupit“. To bylo i Pavlovo přesvědčení. Pro něj tato milost byla spojena se vztahem ke Kristu.
Lk 11,47-54
Pán řekl (znalcům Zákona): „Běda vám! Stavíte náhrobky prorokům, a vaši předkové je zabíjeli. Tím tedy sami dosvědčujete a schvalujete činy svých předků, neboť oni je zabíjeli, a vy jim stavíte (náhrobky). Proto také Boží moudrost řekla: Pošlu k nim proroky a apoštoly. Z nich některé budou zabíjet a pronásledovat, takže na tomto pokolení bude pomstěna krev všech proroků, prolévaná od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který byl zabit mezi oltářem a svatyní. Ano, říkám vám: Toto pokolení stihne (pomsta). Běda vám, znalci Zákona! Odstranili jste klíč k poznání. Sami jste (k němu) nedošli, a těm, kdo k němu chtěli dojít, jste v tom bránili.“ Když odtamtud odcházel, učitelé Zákona a farizeové začali na něho zle dorážet a zahrnovat ho spoustou otázek. Přitom na něj číhali, aby ho mohli chytit za slovo.
Ježíš pokračuje ve své kritice zákoníků a farizejů, protože svými postoji, nároky na lidi a výklady znemožňují lidem k přijetí aktuální Boží nabídky. Adorují sice slovy ty, kteří za pravdu dali svůj život (proroky a Boží vyvolené), a odsuzují ty, kdo je o život připravili, ve skutečnosti se však chovají stejně – zabíjejí sice jinak, možná ne fyzicky, ale tím, že lidem zabraňují v přístupu k daru Božímu, k daru svobody a lásky. To je samozřejmě muselo notně štvát, a proto – zcela v duchu toho, co jim bylo řečeno – se Ježíše chtějí nějak zbavit, zdiskreditovat ho.
Je to varování platné i pro církev dnešní doby. I ona má ve svých mnohých představitelích i „obyčejných“ členech stejné tendence jako tehdejší znalci Zákona. „Litera zabíjí, duch oživuje“, říká Pavel a má pravdu. Je třeba dobře rozlišovat, co je podstatné a co jsou jen lidské umanosti, zvyklosti a mrtvé tradice, jež však někomu zajišťují významné postavení, moc a slávu. Nehledí se na to, jak kdo žije, jak se angažuje pro dobro a druhé lidi, jak promýšlí cesty do budoucnosti, ale na to, zda je dost „ortodoxní“, přičemž, co je ortodoxní, tedy pravověrné, stanovují právě strážci velmi často mrtvých tradic. A tak zabíjejí novodobé proroky a apoštoly.
Pátek 17. 10. 2025 – 28. týden v mezidobí
Řím 4,1-8
Bratři! Čeho dosáhl Abrahám, náš tělesný praotec? Kdyby totiž Abrahám dosáhl ospravedlnění na základě toho, co vykonal, měl by se proč chlubit, ale ne před Bohem. Vždyť co říká Písmo? ‚Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost.‘ Kdo pracuje, tomu se přece mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo nekoná (skutky Zákona), ale věří tomu, který ospravedlňuje hříšníka, tomu se ta víra uznává za spravedlnost. Tak už David blahoslaví člověka, kterému Bůh – nezávisle na skutcích – přičítá něco za spravedlnost: ‚Blaze těm, kterým jsou špatnosti odpuštěny a jejich hříchy jsou přikryty. Blaze tomu, komu Pán hřích nepřičítá.‘
Postava Abrahámova byla zřejmě zdrojem sporu Pavla a jeho kritiků z řad tradičně orientovaných židokřesťanů. Abrahámovi byla uložena povinnost obřízky pro všechny mužské potomky jako znamení smlouvy mezi Bohem a vyvoleným lidem, jehož praotcem se měl Abrahám stát (Gn 17). Pavel toto ustanovení interpretuje jako dočasné (srov. List Galaťanům), kodifikované až Mojžíšským zákonem, zatímco zaslíbení je dáno Abrahámovi hned na počátku, a to jako trvalé. Skutky Zákona se myslí právě obřízka a další rituální záležitosti, které oddělovaly Židy od okolní pohanské společnosti. Pro Pavla – na rozdíl od jeho židokřesťanských kritiků z okruhu Jakuba, bratra Páně – význam těchto předpisů a ustanovení skončil s Ježíšem Kristem, neboť skrze jeho smrt a vzkříšení byl obnoven narušený vztah mezi člověkem a Bohem, a to s univerzální platností. Proto zde Pavel mluví o víře a spravedlnosti. Člověk je odkázán na Boží milost, není s to sám se dostat ze situace všeobecného hříchu – milost se mu dostává ve víře v Boží jednání v Kristu. To je ono ospravedlnění, totiž že člověk může stát před Bohem s odkrytou tváří jako ten, kdo je vymaněn z viny. Na milost ani ospravedlnění si člověk nemůže sáhnout, nelze ani srozumitelně popsat, jak v životě člověka fungují, ale přesto by člověka měly vést k radosti a důvěře. Nejsou to žádné automatické programy, nýbrž otevřenost Boží vůči člověku. Ale je na člověku, zda ji využije.
Pavlova argumentace neodpovídá tak úplně naší logice. Pavel však chce zdůraznit, že díky Ježíši Kristu stojí člověk v nové situaci ve vztahu k Bohu, v situaci osvobození od vlády hříchu. Tím je pro Pavla především onen adamovský hřích touhy po rovnosti Bohu, sebestřednost a egoismus člověka. Ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista, už nemusí toužit po uzurpaci božské moci, protože mu je nabídnuto Boží synovství. Jenže jsme svědky, že tohle ani v dějinách tak úplně nefungovalo a ani dnes nefunguje. Onen hřích Adamův je stálým pokušením člověka.
Lk 12,1-7
Kolem Ježíše se shromáždilo tak obrovské množství (lidí), že se div neušlapali. Začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: „Varujte se farizejského kvasu, to znamená pokrytectví! Nic není zahaleného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Proto všechno, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste pošeptali do ucha za zavřenými dveřmi, bude rozhlášeno ze střech. Říkám vám, moji přátelé: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte! Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se! Máte větší cenu než všichni vrabci!“
Ježíš varuje své učedníky před pokrytectvím, před dvojí morálkou, a dodává jim odvahy v konfrontaci s těmi, kdo je nepřijímají, ba nenávidí a snaží se je umlčet. Bůh zůstává s nimi, když se to tak navenek nemusí jevit. Bůh člověka neopouští, vyžaduje však od člověka odvahu se na to spolehnout, což neznamená, že se člověku bude dařit jen dobře. To je pro člověka leckdy velmi těžké, protože vyžaduje, aby jako Job přiznal, že Božímu řízení není schopen zcela porozumět, aby to i vnitřně přijal.
Člověk se nemá bát Boha, ale zla, má usilovat o to, aby s ním neměl z osobní iniciativy nic společného, aby je nekonal, protože to ho vede do pekel nenávisti, strachu, pomstychtivosti…, do samoty zla. Hodnota člověka nespočívá v tom, co má (hmotného i nehmotného), ale v tom, jaký je.
Sobota 18. 10. 2025 – svátek sv. Lukáše, evangelisty, 28. týden v mezidobí
2 Tim 4,9-17b
Chvátej, abys ke mně brzo přijel, protože Démas mě opustil – zamiloval si tento svět – a odešel do Soluně. Krescens odcestoval do Galácie a Titus do Dalmácie, jediný Lukáš je tu se mnou. Vezmi s sebou také Marka, velmi dobře by mi mohl posloužit. Tychika jsem poslal do Efesu. Až půjdeš, vezmi s sebou můj plášť, který zůstal v Troadě u Karpa, také knihy a hlavně pergameny. Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Pán mu odplatí podle jeho skutků. I ty se měj před ním na pozoru, protože se postavil našemu kázání naprosto nepřátelsky. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů.
Závěrečná pasáž 2 Tim se čte na svátek sv. Lukáše proto, že je v něm zmiňován Lukáš. Ten je zmiňován i v Listu Filomenovi a také v Listu Kolosanům, kde je připojena charakteristika „milovaný lékař“. Zda je osobou totožnou s autorem evangelia a Sk, je otázkou. Pozdravovací pasáže ze závěru listů jsou pro nás důležité, protože se z nich leckdy dozvídáme něco o složení obce a Pavlových spolupracovnících či z tradic jeho žáků. 2 Tim je s velkou pravděpodobností dílem některého z Pavlových pokračovatelů z konce 1. stol. Ze závěru listu vyplývá, ať už je to historická skutečnost nebo její parafráze, že poměry v prvotních obcích nebyly tak idylické, jak si je často malujeme, a že už i v prvních generacích byly střety, odpady, konflikty, nejednotnost.
Autor listu reflektuje Pavlovo nasazení pro evangelium. Zajímavá je i poznámka o knihách a pergamenech, která dokládá, že taková praxe (vlastnit písemnosti a brát je s sebou na cesty) existovala. Bohužel nevíme, na jaké knihy se poznámka vztahuje. Možná šlo o nějaké biblické texty, excerpta nebo poznámky. Součástí závěrů autentických Pavlových listů bývají konkrétní vzkazy a pozdravy, proto jsou nejspíš i zde k vytvoření dojmu autenticity.
Lk 10,1-9
Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‘Pokoj tomuto domu!’ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‘Přiblížilo se k vám Boží království!’“
Pouze Lukášovo evangelium referuje o tom, že na Ježíšově charismatu a poslání získalo účast i dalších 72 učedníků (to připomíná i legendu o vzniku Septuaginty /LXX/, řeckého překladu SZ, jenž byl svěřen 72 židovským učencům). Počet je symbolický (6×12). Důležité je však také sdělení, že i jiní učedníci, kteří chodili s Ježíšem a nepatřili k jeho nejužšímu grémiu (Dvanácti), byli vybaveni stejnou mocí a povoláni ke stejnému poslání. Toto rozšířené společenství učedníků tak odkazuje na povolání každého Ježíšova učedníka, následovníka, k hlásání evangelia, k šíření dobra a pokoje. Hlásání blízkosti Božího království je právě dnes ve zhoršující se situaci světa důležitým momentem šíření naděje. To hlásání se ovšem nesmí dít jen slovy, nýbrž především skutky, jak jsou k tomu učedníci také vybaveni. Tedy i současní Ježíšovi učedníci a učednice.
Zda je autor evangelia Skutků totožný s Pavlovým průvodcem, jak se o tom hovoří ve Skutcích apoštolů (používání 1. os. pl – „my“ v závěrečných kapitolách v cestách po vodě), je v bádání velmi debatované i sporné. Stejně jako, zda byl Lukáš (autor Lk a Sk) lékařem, jak to plyne z tradice, doložené až ve 4. stol. V každém případě byl autor těchto dvou spisů vzdělaný, řečtina byla jeho mateřštinou a ovládal ji na velmi dobré úrovni. Pohyboval se ve vzdělaných kruzích, byl prvním církevním historikem, i když historikem v pojetí antiky, nikoliv současnosti. Své spisy adresoval širšímu okruhu než jen úzké obci křesťanů. Šlo mu velmi výrazně o akceptaci křesťanství a křesťanů antickou společností. Možná pocházel z okruhu bohabojných nebo helenistických Židů, v každém případě z helenistického vzdělaného prostředí.