Čtvrtek 12. 6. 2025 – Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze
Iz 6, 1-4.8
Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové. Každý měl šest křídel: dvěma si zastíral tvář, dvěma si zastíral nohy a dvěma létal. Jeden volal na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“
Prorok Izajáš má vidění Boží velebnosti. Toto zjevení Boží slávy však není žádnou show nebo senzací pro dav. Izajáš vidí Boží slávu, aby si uvědomil, kdo je Bůh a kdo je člověk. Tváří v tvář Boží velikosti zakouší člověk svou malost a pomíjivost, a přece tohle není cílem Božího zjevení; tím je pověření úkolem. Bůh nepotřebuje dokazovat člověku svou nekonečnou přesažnost, pokud Bůh zjevuje sebe sama, je to kvůli člověku. A je obrovskou milostí, když Bůh se rozhodně spoléhat na člověku a člověk je schopen – jako Izajáš – na tuto nabídku odpovědět „zde jsem, mne pošli“. Boží slávu nezakoušíme vesměs tak dramatickým způsobem jako prorok Izajáš, ale povolání k akci v Božích intencích platí i pro každého z nás. Jen abychom byli připraveni a dokázali odpovědět jako prorok.
Žid 2, 10-18 (variantní čtení)
Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, když říká: ‚Budu hlásat tvoje jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění budu tě chválit’. A opět: ‚Já svou důvěru vložím v něho’. A ještě zase: ‚Hle, tady jsem já i moje děti, které mi dal Bůh.’ Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.
List Židům se jako jediný spis Nového zákona zabývá Ježíšovým velekněžstvím, jež srovnává s velekněžstvím židovským, aby skrze toto srovnání ukázal na specifičnost Ježíšova kněžství: to není dáno genealogicky, nýbrž speciálním posláním od Boha Otce, Ježíšovým synovstvím. Ježíš, jak autor listu konstatuje, vzal na sebe plný úděl člověka včetně lidského zrání a růstu, včetně zakoušením utrpení a projitím smrtí. Tím obnovil synovství všech, kdo věří v jeho Otce a kdo jsou na Otce napojeni skrze něj. Obnovení plného synovství znamená zničení vlády hříchu v životech těch, kdo vstupují do svazku bratrství s ním. Ježíš jako velekněz tedy není postavou v duchu starozákonního obětního ritu, postavou stojící nad ostatními, nýbrž tím, kdo sestupuje jako velekněz do centra hříchu světa, aby ho zničil a ukázal novou budoucnost.
Jan 17, 1-2. 9.14-26
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě. Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich.“
Zásadní část tzv. Ježíšovy velekněžské modlitby z Janova evangelia mluví o Ježíšově oslavení a slávě, která je však určena jednotě učedníků: sjednocení s Otcem skrze Ježíše a sjednocení učedníků navzájem je podílem na Ježíšově jednotě s Otcem, na jeho slávě, je tím, co Ježíš učedníkům vyprošuje a co jim zanechává. Učedníci sdílejí stejný osud jako jejich Pán, nepřízeň světa, a zároveň slávu, neboť poznávají Boha a žijí z jeho lásky.
Pro Janovo evangelium není jiné poznání Boha než skrze Ježíše. Ježíš je viditelnou Boží tváří, zjevením jeho lásky. Ta ovšem nespočívá v tom, že se učedníkům bude dobře dařit, nýbrž v tom, že ji budou realizovat, dávat jí konkrétní podobu, když budou žít ve vzájemné jednotě.
