Neděle 14. 12. 2025 – 3. neděle adventní
Iz 35,1-6. a.10
Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť. Jak narcis bujně vykvete, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šaronu. Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha. Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás! Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého. Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí bude jim věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.
Další z povzbudivých vizí proroka Izajáše v situaci, kdy naděje na pokojný život skomírala. I když člověk musí pro záchranu udělat, co může, je to přesto Hospodin, který ji přinese v plnosti. Jistota je jen v tom, že Bůh zachraňuje, přináší svobodu, radost a pokoj, ale neznamená to, že se jich skutečně v rámci pozemské reality dožijeme. Je třeba věřit v budoucnost, ale nemůžeme si ji nárokovat pro sebe. Vzmužit se, nebát se jsou radikálními výzvami právě v časech, které jsou chmurné. Nezbývá než posilnit skleslé ruce, upevnit ochablá kolena a malomyslným dodávat odvahu a naději.
Jak 5,7-10
Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko. Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce už stojí přede dveřmi! Vezměte si, bratři, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně.
Také list Jakubův nabádá k trpělivosti a vytrvalosti, k posilnění uvadající odvahy a naděje, a to i ve vztazích k druhým. Naše poznání skutečnosti je jen velmi omezené, proto musíme být skromní a realističtí ve svých soudech o dění i o druhých. Jen Bůh zná celou pravdu, jen on může soudit. Ale to je nadějí i pro nás samotné, protože ani pravdu o sobě neznáme celou.
Mt 11,2-11
Jan (Křtitel) slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou.“ Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou (přece) v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: ‚Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.‘ Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.“
Janova otázka po Ježíšově totožnosti je vlastně zvláštní, vždyť už o něm vydal svědectví při křtu v Jordáně. Ale i on se potřeboval ujistit, že se nemýlil. A Ježíš mu odpověď dopřál a ještě se jej výrazně zastal, ocenil jeho velikost a vydanost pravdě. Odmítl senzacechtivost davu, kterým se Jan mohl jevit jako cosi či kdosi extra a od něhož očekávali bůhvíco. Jan je víc než prorok, protože ukazoval na pravého Mesiáše, je „předchůdce“, avšak ten, kdo v Krista věří, kdo v něj složil svou naději, je větší než Jan. Skrze Krista je každý větší než Jan, protože Kristus je ten největší, nejhlavnější v Božím království a věřící v něj je jeho „ztělesněním“.
Pondělí 15. 12. 2025 – 3. týden adventní
Nm 24,2-7.15-17a
Když Bileam zdvihl své oči, viděl Izraelity tábořit podle kmenů. Sestoupil na něj duch Boží a on pronesl svůj výrok: „Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží. Vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Jak krásné jsou tvé stany, Jakube, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se do dáli jak údolí, jako zahrady podél řeky, jak aloe, které zasadil Hospodin, jako cedry podél vody. Voda hojně vytéká z jeho věder, jeho osení má bohatou vláhu. Jeho král bude vyšší než Agag, povzneseno bude jeho království.“ Dále pronesl: „Mluví Bileam, syn Beorův, mluví muž s pronikavým zrakem, mluví ten, kdo poslouchá slova Boží, kdo zná vědění Nejvyššího, vidí, co mu dává Všemohoucí zřít, klesá s odhaleným zrakem. Vidím jej, ale nikoli nyní, zřím jej, ale nikoli zblízka. Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele.“
Bileam byl pohanským prorokem, který byl povolán, aby zlořečil Izraeli. To se mu nepodařilo a místo toho se stal nástrojem Božího požehnání, blahořečení. Prorokuje slávu Jakuba-Izraele a zvěstuje mu požehnání od Hospodina. Křesťané vidí definitivní naplnění tohoto proroctví v Ježíši Kristu – on je tou hvězdou, on je tím panovníkem se žezlem v ruce. Je možné, že ona matoušovská hvězda, kterou spatřili mudrci a která je nakonec dovedla do Betléma, je narážkou právě na tuto předpověď. V pozdějších židovských dějinách a interpretaci byl Bileam hodnocen spíše negativně. Známý je příběh s Bileamovou oslicí, která promluvila a donutila ho, aby změnil cíl své cesty, své původní poslání (Nm 22,21-35).
Někdy, možná i proti své vůli, jsou pravými zvěstovateli pravdy lidé, kteří stojí na úplně jiné pozici. Je třeba nezaujatě vnímat jejich poselství, protože Bohu nelze předepisovat, skrze koho má být odhalena pravda.
Mt 21,23-27
Když přišel Ježíš do chrámu a učil, přistoupili k němu velekněží a starší lidu s otázkou: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc?“ Ježíš jim odpověděl: „Také já se vás zeptám na jednu věc. Když mi na ni odpovíte, i já vám řeknu, jakou mocí dělám tyto věci. Odkud byl Janův křest? Z nebe, anebo od lidí?“ Ale oni mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Řekneme-li však ‚od lidí‘, musíme se bát lidu, protože všichni pokládají Jana za proroka.“ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A on jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci dělám.“
Ježíš byl velmi inteligentní a moudrý člověk, jenž dokázal rozpoznat, oč komu jde, a podle toho odpovídat. Tahle scéna je zařazena za perikopu s očištěním Chrámu, s vyhnáním prodavačů a směnárníků z Chrámu, s kontroverzí s chrámovými autoritami a s uschlým fíkovníkem. Není divu, že autority, vyvedené z míry z toho, co se stalo (a co dobře pochopily), se domáhají vysvětlení. Ježíš totiž velmi radikálně zasáhl do jejich kompetencí. Jenže jim nešlo o pravdu, chtěli jen Ježíše usvědčit ze svévolného jednání, diskreditovat ho v očích lidí. To Ježíš prohlédl a opět je chytil do pasti, kterou se mu snažili nastražit. Protože oni nechtějí přiznat, že Jan Křtitel je poslaný Bohem a jeho kázání je pravé, tak se raději vyhnou odpovědi. Ježíš jim odplatí stejně, protože ví, že chtějí jeho odpověď zneužít.
Otázka, kterou velekněží a starší kladou, je typická: „kdo ti to dovolil“, resp. „jak si to dovoluješ“? Nejde jim o podstatu věci, o dobro a pravdu, jde jim o moc. Ježíš se nenechal zahnat do kouta, protože hájil dobro, skutečný zájem lidí, od nichž oficiální kruhy měly značný odstup; na jedné straně jimi pohrdaly, na druhé se jich bály, protože jejich nespokojenost je mohla ohrozit. Se svou rigidní a abstraktní teologií jejich potřeby a úzkosti oficiální představitelé na rozdíl od Jana a Ježíše nevnímali, proto jim Jan i Ježíš tak vadili. To platí i dnes: napřed je třeba zkoumat obsah, dobro, pravdu toho, kdo něco dělá či říká, a teprve potom se shánět po úředním schválení.
Úterý 16. 12. 2025 – 3. týden adventní
Sof 3,1-2.9-13
Toto praví Hospodin: „Běda, vzpurné a poskvrněné je násilnické město! Neposlouchalo, nepřijalo kázeň; nedoufalo v Hospodina, neobrátilo se k svému Bohu. Tehdy očistím rty národům, aby všechny vzývaly Hospodinovo jméno a sloužily mu svorně. (Až z končin) za etiopskými řekami přinesou mi dary ti, kdo mě ctí, synové mého rozptýleného (lidu). Tu se již nebudeš hanbit za žádné své skutky, kterými ses na mně prohřešil, neboť z tebe odstraním tvé pyšné chvástaly, už se nebudeš vypínat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý.“ Budou hledat útočiště v Hospodinově jménu ti, kdo zbudou z Izraele. Nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.
Prorok zaslibuje vymýcení pyšných představitelů (politických i náboženských) a záchranu těch, kdo se svěří do ochrany Hospodinovy – jimi jsou na rozdíl od mocných lidé pokorní a chudí. Nejde vždycky jen o majetek a moc – i bohatý a vlivný člověk může být pokorný a skromný, ale je obecnou zkušeností, že k pokoře a skromnosti mají blíže lidé, kteří majetkem a mocí neoplývají. Takových lidí (bez ohledu na majetek, původ, proslulost …) se Bůh ujímá, aby byl uprostřed nich jako jejich pastýř, jako ten, kdo o ně pečuje, kdo v nich má zalíbení. Utrpení, jemuž je Izrael vystaven, je důsledkem předchozího jednání, ale má také očistnou sílu. Bůh se ujme i jiných národů, i jim chce dát podíl na své vládě. Cílem Božího jednání je život v plnosti, v Boží přítomnosti.
Sofoniášova výzva je stejně aktuální dnes, jako byla kolem roku 630 př. n. l. Bůh si může zjednat své ctitele způsobem, který nečekáme, takže jen zůstaneme zírat. A přesně tak může i odstranit ty, kteří si myslí, že „jsou za vodou“, že mají patent na pravdu i na Boha. Očištěné společenství, zbavené lži a klamu, podvodu a zlého smýšlení, může žít v pokoji a naději – a nepotřebuje ani nadstandard, luxus, adrenalin…, nýbrž může žít spokojeně i s omezenými prostředky.
Mt 21,28-32
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ On odpověděl: ‚Mně se nechce‘, ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane‘, ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Odpověděli mu: „Ten první.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu.“
Pomocí podobenství o dvou synech a jejich odlišných postojích k přání otcovu Ježíš kritizuje nesprávné chování představitelů politické a náboženské moci (starších a velekněží). Kritériem je postoj ke kázání Jana Křtitele a změně smýšlení. Tito představitelé jednají (stejně jako u proroka Sofoniáše) pokrytecky – naoko souhlasí s výzvami k obrácení, ale ve skutečnosti se jimi neřídí. Na rozdíl od těch, od nichž se nic takového nečeká, protože jsou společensky i nábožensky již odepsaní. Takové jednání vystihuje české úsloví „kázat vodu a pít víno“. Bohužel to platí dodnes. Je třeba si dávat pozor na to, aby naše mluvení bylo ve shodě s našimi skutky a naopak.
Středa 17. 12. 2025 – třetí týden adventní
Gn 49,1a.2.8-10
Jakub povolal své syny a řekl jim: „Shromážděte se a slyšte, synové Jakubovi, slyšte Izraele, svého otce! Judo, tvoji bratři tě budou chválit, tvá ruka dopadne na šíji tvých nepřátel, budou se ti klanět synové tvého otce. Lví mládě je Juda, od kořisti vstáváš, synu můj; uléhá si a odpočine jako lev, jako lvice, kdo se ho odváží rušit? Nebude odňato žezlo od Judy, vladařská hůl od jeho kolen, dokud nepřijde Vládce; národy ho budou poslouchat.“
Na konci svého života Jakub-Izrael pronáší požehnání pro své syny. Pro další vývoj se ukazuje jako rozhodující požehnání Judovo, ačkoliv Juda nebyl prvorozeným. Podobně jako v případě Jákoba a Ezaua i zde se ukazuje, že Boží povolání může jít mimo lidské tradice a lidská ustanovení. Juda, resp. kmen Judův, se stane výsostným nositelem Božích zaslíbení – z něho bude pocházet ten, který přinese záchranu pro celý svět, Hospodinův pomazaný, Mesiáš – on otevře cestu pro Boží panování nad všemi.
Jakubova slova vyzývají k naslouchání: je důležité slyšet nejen hlas a slova, ale také naslouchat skutečně svým srdcem. Teprve z takového naslouchání se rodí skutečná poslušnost..
Mt 1,1-17
Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova. Abrahám byl otec Izákův, Izák otec Jakubův, Jakub otec Judy a jeho bratří. Juda byl otec Fáresa a Záry – jejich (matka) byla Tamar. Fáres byl otec Chesronův, Chesron otec Aramův, Aram otec Aminadabův, Aminadab otec Násónův, Násón otec Salmónův, Salmón otec Boazův – jeho (matka) byla Rachab. Boaz byl otec Obédův – jeho (matka) byla Rút. Obéd byl otec Jesseův, Jesse otec krále Davida. David byl otec Šalomounův – jeho (matka) byla žena Uriášova. Šalomoun byl otec Rechabeamův, Rechabeam otec Abijáhův, Abijáh otec Asafův, Asaf otec Josafatův, Josafat otec Jorámův, Jorám otec Uzijáhův, Uzijáh otec Jotamův, Jotam otec Achazův, Achaz otec Ezechiášův, Ezechiáš otec Manasesův, Manases otec Ámonův, Ámon otec Jošíjáhův, Jošíjáh otec Jechonjáhův a jeho bratří za babylónského vyhnanství. Po babylónském vyhnanství Jechonjáh byl otec Šealtielův, Šealtiel byl otec Zorobábelův, Zorobábel byl otec Abiudův, Abiud Eliakimův, Eliakim Azórův, Azór Sádókův, Sádók Achimův, Achim Eliudův, Eliud Eleazarův, Eleazar Matanův, Matan Jakubův, Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus. Dohromady je to tedy od Abraháma po Davida čtrnáct členů rodokmenu, od Davida až po babylónské vyhnanství čtrnáct a od babylónského vyhnanství až ke Kristu čtrnáct.
Evangelium v matoušovské verzi začíná větou odkazující na Starý zákon: „Kniha zrození (rodopis)…“, ČEP překládá „Listina rodu…“, což odpovídá např. Gen 2,4 nebo 5,1. Rodopis či rodokmen představuje zkrácené dějiny rodu. Staví poslední generaci do řetězu zrození, zakotvuje ji v prostoru a čase. Dnes jsou rodokmeny a jejich sestavování opět velmi módní, jako bychom se chtěli ujistit, že někam konkrétně patříme, že nežijeme ve vzduchoprázdnu, že se máme oč opřít.
Ježíšův rodokmen v matoušovské verzi zdůrazňuje, že Ježíš je oním zaslíbeným Mesiášem: Ježíš je potomkem Abraháma, jenž stojí na počátku víry v Hospodina a vyvolení Izraele, je také potomkem Davida, vyvoleného krále, a pochází z kmene Judova, jemuž platilo speciální zaslíbení. Tím evangelista pro své adresáty podtrhuje židovskou linii zaslíbení, jež se naplňují právě v Ježíši Kristu a skrze něho. Evangelista však sofistikovaným způsobem ukazuje, že Ježíš je tímto vyvoleným nejen pro židovský národ, ale pro všechny, a to prostřednictvím jmenováním určitých žen v rodokmenu, což nebylo zcela obvyklé. Navíc nejde o proslulé ženy, jako byla Sára, Ráchel nebo Rebeka, nýbrž o ženy v jistém ohledu „pochybné“ či velmi netypické: pohanská manželka synů Judy Támar, která se stala matkou dvojčat Fárese a Zary podvodem na svém tchánovi Judovi, pohanská kněžka/nevěstka Rachab z Jericha, která vydala město Jozuovi, cizinka Moabka Rút, a pak žena Chetity Uriáše (Batšeba), jež se stala (nejspíš ne zcela dobrovolně) „milenkou“ (cizoložnicí) a posléze ženou krále Davida, což vedlo k nezákonnému zabití jejího muže. Na konci stojí Maria, z níž se narodil Ježíš, zcela výjimečným způsobem.
I pozoruhodné členění rodokmenu na 3 x 14 (14=7×2) ukazuje na symbolický význam rodokmenu, jenž má shrnout dějiny spásy platné pro Izrael, ale otevřené pro všechny národy i lidi (svaté i nesvaté). Tím, že evangelista rodokmenem otevírá své evangelium, nastiňuje svůj určitý program. V Ježíši se naplňují Boží přísliby Izraeli, on je oním očekávaným zaslíbeným Mesiášem, ale skrze něho se tato Boží zaslíbení otevírají všem národům (pohanům) a všem lidem.
Tento pozoruhodný symbolický rodokmen ukazuje i to, že Boží cesty chodí jinak a jinde, než si člověk představuje, že není důležitá „čistá rasa“, a jako takový také zpochybňuje – minimálně v křesťanském kontextu – ideu nacionalismu a odmítání cizinců. Vyvolení je vždy darem Božím, nikoliv dědičným majetkem lidí.
Čtvrtek 18. 12. 2025 – 3. týden adventní
Jer 23,5-8
Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“ Proto hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy se nebude již říkat: „Živ je Hospodin, který vyvedl Izraelovy syny z egyptské země,“ ale „Živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl plémě Izraelova domu ze severní země a ze všech zemí, kam jsem je vyhnal, aby zase bydleli ve své zemi.“
Prorok Jeremiáš, působící v Jižním království za panování králů Josiáše a pak Sedekiáše (na konci 7. a začátku 6. století př. n. l.), zaslibuje zásah Hospodinův do dějin – jeho proroctví má dvojí rozměr či perspektivu. Ta první, orientovaná na současníky proroka, zaslibuje návrat přesídlených kmenů ze Severního království zpět a poukazuje na zkušenost s Hospodinem jako zachráncem (poukaz na „zázračné“ vysvobození z Egypta přechodem moře, exodus). Ta druhá zaslibuje mesiánského krále z rodu Davida s univerzálním posláním (král Josiáš, Davidovec, který si dělal nárok na srovnání s králem Davidem, resp. chtěl být novým Davidem, splňoval toto zaslíbení jen částečně), jež se v křesťanské interpretaci naplnilo až v Ježíši Kristu.
Bůh je věrný a vždy se ujme svého lidu, což ovšem neznamená, že věci se dějí podle lidských představ. Severní kmeny se zpět nikdy nevrátily, ale jižní (Juda) ano, protože víra v Hospodina u nich zůstala přes všechny útrapy a pohanský vliv pevná a živá.
Prorok sám byl povolán k velmi nesnadnému úkolu, který mu přinášel mnoho těžkostí, útrap a nakonec i smrt. Jeho hlavním úkolem bylo varovat Judsko před nevěrou a nedůvěrou vůči Hospodinu. Tento výrok přináší zaslíbení, aby Jeremiášovi adresáti (především obyvatelé Jeruzaléma) se utvrdili v důvěře v Hospodina, a to v situaci ohrožení expanzí Babylónu. Není snadné důvěřovat Hospodinu, protože na jeho přísliby se nedá sáhnout, nepropadat panice, nechtít si prosadit svou chytrost, nýbrž konat, co je nutné, a přitom se plně spoléhat na to, že Bůh je dobrý a má vše ve své ruce.
Mt 1,18-24
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu žít, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,‘ to znamená ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.
Matoušovo evangelium cílilo jako na své adresáty primárně na křesťany židovského původu (pravděpodobně jich byla v obci, kde evangelista působil, převaha), proto je židovský kontext velmi výrazný. Je tedy příznačné, že v Matoušově evangeliu je adresátem Božího sdělení Josef, zatímco v Lukášově evangeliu je to sama Maria. Důležitou roli tu také hrají sny, skrze něž je sdělována aktérům dění (Josefovi, mudrcům) Boží vůle.
Josef musí překročit tradice a platná ustanovení dané společnosti a přijmout za svou ženu těhotnou Marii. Takové rozhodnutí nebylo jistě snadné. Josef dokázal uvěřit Božímu sdělení, i když si je nemohl nijak zvlášť ověřit. Avšak cílem evangelistova sdělení není ani tak velikost Josefovy víry a věrnosti jako velikost dítěte, které se má narodit. Evangelista přitom odkazuje na zaslíbení proroka Izajáše, tedy opět na židovský kontext – dítě, které Maria Božím zásahem počala, je naplněném dávného příslibu, který dokonce překračuje tím, že jde o dítě naplněné Duchem svatým s univerzálním posláním, vyjádřeným symbolickým jménem Emanuel (Immanuel) – Bůh s námi. V Ježíšově osobě se světu zjevuje Boží tvář, neviditelný a neuchopitelný, vše přesahující Bůh se dá poznat v osobě svého Syna, jenž se stal člověkem.
Boží cesty jsou a zůstanou zvláštní, nepodléhají lidským měřítkům. To nás může znepokojovat nebo se z toho můžeme radovat a otevřít se dobrodružství života s Bohem.
Pátek 19. 12. 2025 – 3. týden adventní
Sd 13,2-7.24-25a
V těch dnech žil jeden muž ze Sorea, z kmene Danova, jmenoval se Manoach. Jeho žena byla neplodná a nerodila. Té ženě se zjevil Hospodinův anděl a řekl jí: „Hle, ty jsi neplodná a nerodíš; počneš však a porodíš syna. Ale chraň se pít víno nebo jiný opojný nápoj a jíst něco obřadně nečistého. Neboť hle – počneš a porodíš syna. Nůžky se nedotknou jeho hlavy, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu. On začne vysvobozovat Izraele z moci Filišťanů.“ Žena to šla říci svému muži: „Přišel ke mně Boží muž, vzhledem se podobal Božímu andělu, byl velmi úctyhodný. Neptala jsem se, odkud je, a ani on mi neřekl své jméno. Pravil mi: ‚Hle, počneš a porodíš syna, ale nesmíš pít víno ani jiný opojný nápoj a nejez nic obřadně nečistého, neboť ten chlapec bude už od mateřského života zasvěcen Bohu až do dne své smrti.‘“ Žena pak porodila syna a dala mu jméno Samson. Chlapec rostl a Hospodin mu žehnal a duch Hospodinův ho začal povzbuzovat.
Starozákonní příběh z knihy Soudců je jakousi předehrou pro novozákonní líčení narození Jana Křtitele. Příběhů o pozoruhodných narozeních je ve Starém a posléze Novém zákoně povícero (ve Starém zákoně se to týká především Sáry, Rebeky i Ráchel, Hany a zde matky Samsona, ale také např. Šúnemanky z příběhů Elíšových), v Novém zákoně Alžběty a zvláštním způsobem i Marie, matky Ježíšovy. Kromě Marie všechny tyto ženy byly neplodné a potřebovaly Boží zásah, aby porodily syna. Samozřejmě jde o syny (o dcerách žádný takový příběh v bibli neexistuje), protože jsou určeni pro výjimečná poslání (v příběhu se ani nedozvíme jméno Samsonovy matky, pouze otce). Samson je tzv. zasvěcenec (nazir), jenž má zvláštní poslání osvobodit Izrael od Filišťanů (Pelištejců), a proto musí dodržovat (a také jeho matka, než ho porodí) zvláštní předpisy, jimiž se vyčleňuje ze společnosti, aby bylo zřejmé, že jedná Boží silou.
Bůh má leckdy velmi zvláštní cesty pro svá vyvolení a vybírá si podle svých, nikoliv podle lidských představ. Ona bezejmenná žena, určená pouze svým mužem a synem, tedy svým rodinným statutem, se stala zdrojem záchrany pro Izrael z moci jeho velkých nepřátel.
Lk 1,5-25
Za dnů judského krále Heroda žil jeden kněz z Abiášovy kněžské třídy; jmenoval se Zachariáš. Jeho manželka pocházela z Árónova rodu a jmenovala se Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech přikázání a nařízení Páně. Neměli však děti, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli pokročilého věku. Když jednou byla na řadě jeho třída a on vykonával před Bohem kněžskou službu, padl na něj podle kněžského řádu los, aby vešel do chrámu Páně a obětoval kadidlo. Celé množství lidu se modlilo venku v hodinu té oběti. Tu se mu zjevil anděl Páně stojící po pravé straně kadidlového oltáře. Když ho Zachariáš uviděl, lekl se a padla na něj bázeň. Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena; tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno ani jiný opojný nápoj nebude pít, bude plný Ducha Svatého už od mateřského lůna a mnoho izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu. Půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem, neposlušné k smýšlení spravedlivých a připravil Pánu ochotný lid.“ Zachariáš řekl andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a (také) moje žena je v pokročilém věku.“ Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel. Stojím před Bohem a byl jsem poslán, abych k tobě mluvil a sdělil ti tuto radostnou zvěst. Teď však zůstaneš bez řeči a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se naplní ve svůj čas.“ Lid čekal na Zachariáše a divil se, že se v chrámě zdržuje tak dlouho. Když pak vyšel a nemohl k nim promluvit, poznali, že měl v chrámě vidění. Dával jim znamení a zůstal němý. Když se skončily dny jeho služby, vrátil se domů. Po těch dnech jeho žena Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců. Říkala si: „To mi učinil Pán, když mě milostivě zbavil pohanění před lidmi.“
Také matka Jan Křtitele Alžběta patří do rodu oněch vyvolených neplodných žen, jak byla např. Sára nebo matka Samsonova. Teprve když není možné mít dítě, tak se stává zřejmým, že dítě není samozřejmostí, že je darem Božím. Nemoci mít děti bylo ve starověkém Izraeli hodnoceno jako výraz Boží nepřízně. Avšak u zmíněných biblických žen je zdůrazněno, že tato skutečnost (neplodnost) je naopak situací, do níž zvláštním způsobem vstupuje Bůh, a ti, kteří se navzdory přirozeným překážkám narodí, mají zvláštní poslání.
Dá se říci, že v Lukášově evangeliu proti sobě stojí dva světy: starý a nový. Zachariáš s Alžbětou (a jejich syn Jan Křtitel) svým způsobem ukončují starou éru a připravují novou. Narození syna je oznámeno Zachariášovi (muži), knězi konajícímu významnou službu v Chrámě (taková pocta na kněze mohla vyjít tak 2x za život), který na znamení své malé víry v Boží zásahy ztratí řeč. Narození Ježíše je přímo oznámeno vcelku bezvýznamné dívce, která ještě ani nežije v plném manželském svazku, a přesto se na ní naplní díky její odvaze víry očekávání věků. Zachariáš je muž jistě spravedlivý, uvážlivý z rodu mužů Abrahámova typu, ale to již úplně nestačí – je třeba mnohem větší odvahy. Jeho němota je znamením pro něho, že jeho víra je příliš málo odvážná, ale také toho, že Bůh přesto své sliby naplní. Zároveň může odkazovat na zkušenost, že pro Boží dění nejsou dostatečná slova. Člověk prostě oněmí, protože je tak zasažen, že není schopen slova. Řeč se Zachariášovi vrátí až ve chvíli, kdy se dítě (Jan Křtitel) stává „majetkem“ Božím (při obřízce), kdy je třeba prosadit Boží vůli (jméno dítěte).
Jan Křtitel patří do kategorie Božích zasvěcenců, mužů se zvláštním posláním ve prospěch celého Božího vyvoleného lidu. Jeho narození je znamením nového času, který má přijít.
Sobota 20. 12. 2025 – 3. týden adventní
Iz 7,10-14
Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil (Izaiáš): „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“
Král Achaz stojí v obtížné situaci, hrozí mu válečný konflikt. Prorok Izajáš jej ujišťuje Boží přízní a na dotvrzení svých slov mu na Boží pokyn nabízí možnost potvrzení skrze znamení od Hospodina. To však Achaz odmítá, zdánlivě pokornou reakcí. Jenže jde jen o pokoru falešnou, protože Achaz v duchu nechce ustoupit ze svých plánů. A tak se mu nehodí, že by měl změnit své úmysly. V tom je nepravost jeho jednání. Izajáš se od něj distancuje, odmítá jeho slova, protože prozrazují, že Hospodin ve skutečnosti není Achazovým Bohem, není Bohem, kterému by důvěřoval natolik, že by byl ochoten změnit své plány. Izajáš stojí na Hospodinově straně, proto mluví o svém Bohu, o Bohu, kterého se Achaz vzdal. Aby dotvrdil svá slova, která vyjadřují Boží poselství, ohlašuje znamení. Toto znamení je pro krále Achaze spíše varováním – Bůh splní, co oznámil. Dodnes není mezi badateli jasno, koho měl Izajáš na mysli tím synem. V každém případě šlo o nějaké dítě, které se mělo narodit a mělo být pro Achaze očividným znamením jeho nevěry. Syn je znamením toho, co Achaz odmítá, v co nevěří, totiž, že Bůh je s ním, proto má syn nést jméno Immanuel.
Lk 1,26-38
Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.
V Lukášově podání je to Maria-žena, jíž je určeno Boží poselství a jehož se ona i přes určité neporozumění chápe. Člověk nemusí vždy všemu stoprocentně rozumět, může se však přitom spoléhat na Boží dobrotu a lásku. Kroky do tmy je mnohdy třeba dělat právě v těch velmi důležitých rozhodnutích. Ježíš je vyňat z řádu předávání života, jeho narození představuje obnovu lidství v tom nejdůležitějším aspektu, totiž v dokonalé poslušnosti vůči Bohu, v dokonalé jednotě s ním. Duch Boží činí Ježíšovo narození jedinečným, obnovené lidství je vtaženo do Božího bytí. Maria je tou lidskou osobou, jež to svým souhlasem umožňuje.
Hlavním tématem je však ono dítě, které se má narodit – Syn Boží. Ten má s konečnou platností naplnit ona dávná zaslíbení, která byla dána Davidovi. „Jeho království nebude mít konce“, on bude určovat běh dějin až do konce. Boží Syn však neurčuje jen běh dějin jako celku, nýbrž i běh života každého z nás, pokud mu v něm dáme místo. A to až do skončení času – pak totiž bude Bůh všechno ve všem a nám bude dopřán čirý úžas radosti nad Boží krásou.