Sobota 14. 6. 2025 – 10. týden v mezidobí
2 Kor 5,14-21
Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.
Pro mne jedna z nejsilnějších pasáží 2. listu Korinťanům. Nežít sám sobě – to je úkol těch, kdo věří v Krista a Boží lásku. To je ono být novým stvořením. Nejde o to, že by křesťan byl něco jiného než ostatní lidé, ale že je pozván k tomu, aby se nenechal ovládat logikou egoismu a egocentrismu. Ta je zdrojem toho, co svět nejvíce ničí. Ježíšova prohra, jak mnozí hodnotili jeho neslavný a lidsky hrozný konec, se ukazuje jako jedinou úspěšnou cestou k přetvoření světa. Pavel patřil k těm, kdo vnímal Ježíše „jen po lidsku“, tedy logikou světského úspěchu, ale po svém prozření vidí už jinak, vidí, co Bůh v Ježíši pro člověka dal a kam ho zve, na jakou cestu. Proto vyzývá Korinťany, aby se na ni vydali, aby přestali soudit jen logikou vlastního prospěchu. Ani to, že se někdo stane křesťanem, neznamená, že nebude sebe stavět na první místo. Revize vlastních postojů je stále nutná, nové člověčenství je bytím v pohybu na cestě očisty a růstu lásky.
Smířit se s Bohem zde znamená jednat a žít ve shodě s pravdou, s Boží vůlí. Pavel nabádá své adresáty k jednání založeném na pravdivém vztahu k Bohu, k následování Krista, protože jedině přijetím Ježíšova sebedarování jako obecně platného principu jednání lze mít podíl na Božím království, lze být novým člověkem, novým stvořením.
Mt 5,33-37
Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.‘ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého.“
Jedna z tzv. antitezí z kázání na hoře z Matoušova evangelia. Ježíš cituje Zákon, ale staví se nad něj jako zákonodárce. Zákon nepopírá, ale dovádí do důsledků. Přísaha slouží k tomu, aby člověk stvrdil pravdu toho, co říká nebo dělá. Ručitelem přísahy měl být Bůh sám. Ježíš tuto praxi odmítá, protože člověk má jednat poctivě a mluvit pravdu, aniž by se musel zapřísahávat při něčem či někom jiném. Takovou přísahou člověk přehrává zodpovědnost na Boha a zároveň riskuje, že nebude s to přísahu dodržet, což znamená zpronevěřit se Bohu. Člověk má být jednoznačný, to znamená poctivý a pravdivý vždy. Pak nepotřebuje hledat záruky jinde.
