Neděle 15. 2. 2026 – 6. neděle v mezidobí
Sir 15,16-21 (řec. 15-20)
Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. (Bůh) před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí. Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.
To jsou velmi aktuální slova. Člověk může žít dobře, když chce, když respektuje základní pravidla dobrého lidského soužití. Bůh po nás nechce nemožné. Žít dobře není mimo dosah lidské vůle a jeho schopností, i když to neznamená, že se člověk nedostává do situací, z nichž je východisko těžké a kdy mu nezbývá než volit menší zlo. V moci člověka je zůstat věrným, přestože to může znamenat volit i velmi nestandardní řešení – důležité je vždy, zda tím člověk sleduje skutečné dobro nebo jen vlastní prospěch, slávu, pozornost druhých, věhlas…. To si musí člověk ujasnit, a to zcela upřímně. Bůh vyžaduje po člověku dobro: „nikomu nedal dovolení, aby hřešil“, to tedy platí pro všechny bez výjimky.
1 Kor 2,6-10
Bratři! Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před lety pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale – jak stojí v Písmu – (my zvěstujeme) to, co ‚oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují‘. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.
Pavel použil zvláštního vyjádření, že Duch zkoumá i hlubiny Boží, jako by Duch byl od Boha odlišný. Snad tím chtěl Pavel vyjádřit, že Duch je Duchem Božím, a proto zná i nejhlubší Boží úmysly, a proto to, co je od Boha, co člověk poznává jako od Boha díky působení Ducha, je pravdivé, je výrazem Boží moudrosti a lásky. Zvěstovat to považuje Pavel za své životní poslání. Boží moudrost (a jde o spásu skrze Krista) je tajemná a skrytá, protože nekoresponduje tak jednoduše s tím, co člověk pokládá za rozumné a moudré. Hlásání kříže jako cesty spásy, cesty vedoucí ke svobodě a do plnosti Božího království, se muselo jevit jako zcestné, protože to odporovalo rozšířenému náhledu na rozumné a moudré jednání. To je tedy ona Boží moudrost, která odporuje světu. Nikoliv jako glorifikace ponížení a utrpení, nýbrž jako Boží velikost proměňující lidský hřích, spáchaný na Božím Synu, v cestu spásy, a tak obracející lidské výpočty naruby.
Mt 5,17-37
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třeba i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký. Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, propadne soudu.‘ A já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím vám: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš!‘ Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
Také bylo řečeno: ‚Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.‘ Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou – mimo případ smilstva – uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.‘ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého.“
V tzv. Horském kázání Ježíš vyostřuje některá z ustanovení Zákona (jde o tzv. antiteze). Svými slovy se staví nad Zákon, jenž byl považován za nejvyšší autoritu. V úvodu vyzývá Ježíš své učedníky a následovníky k dokonalejší spravedlnosti, než je ona spravedlnost zákoníků a farizejů, tedy profesionálů ve výkladu Zákona. To vyostření se týká senzibilizace nitra a svědomí člověka, a to především v oblasti lidských vztahů (mezi znepřátelenými lidmi, mezi mužem a ženou, mezi obchodními a jinými partnery). Jde primárně o čistotu úmyslů ve vzájemných vztazích, poctivost a zodpovědnost. Zášť, nepřátelství, závist, hněv se rodí v lidském srdci a je možné je ovládnout, tak aby nevedly ke katastrofálním důsledkům a neuváženému jednání, je možné se usmířit, vyjít druhému vstříc. Stejně tak ve vztazích mezi mužem a ženou má platit vzájemná úcta a zodpovědnost (v tehdejší době především ze strany muže, protože byl v „silnějším“ postavení vůči ženě), žena se nesmí stát pro muže objektem jeho žádostivosti a jejího uspokojení, nýbrž má být chráněna a zajištěna. A ve vztazích mezi partnery nejrůznějšího druhu v profesních záležitostech má platit poctivost, spolehlivost, držení slova, takže není nutné se zapřísahávat a dovolávat vyšší „instance“. To jsou jen příklady Ježíšova etického nároku na člověka. Dokonalejší spravedlnost znamená, že člověk neplní zákony a ustanovení formálně, nedrží se jen hranic dovoleného, nýbrž má čisté srdce a úmysly, hledá dobro a usiluje o ně, ctí Zákon v jeho vlastním smyslu, jímž je láska k Bohu a k druhému člověku.
To zůstává platné dodnes. Není třeba zkoumat, kam až smím, nýbrž se vždy ptát, zda svým jednáním zamýšlím dobro druhých nebo jen uspokojení sebe sama.
Ježíš tyto své antiteze staví jako ideál jednání, nikoliv jako zákonná ustanovení, jak je zřejmé k návodu k useknutí ruky či vyloupnutí oka. Jde o náročný ideál, kdy pro jeho naplňování musí být člověk ochoten se lecčeho vzdát, leccos si „useknout“. Člověk je tvor pohodlný, hledající nejsnazší cestu, Ježíš na něj klade mnohem větší nárok: sebeovládání, pokoru, solidaritu, ochranu slabších, poctivost za všech okolností… Ježíš zmínil zřejmě velmi aktuální případy, daly by se jmenovat další.
Pondělí 16. 2. 2026 – 6. týden v mezidobí
Jak 1,1-11
Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista, (posílá) pozdrav dvanácti kmenům rozptýleným v cizině. Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách. Víte, že zkouška vaší víry vede k vytrvalosti. S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé, abyste byli dokonalí, nic vám nescházelo a v ničem abyste nezůstávali pozadu. Když je někdo z vás pozadu v moudrosti, ať prosí Boha, a bude mu dána, protože (Bůh) všem dává štědře a bez vyčítání. Jen ať prosí s důvěrou a vůbec nepochybuje! Neboť kdo pochybuje, podobá se mořskému vlnobití: vítr jím zmítá sem a tam. Takový člověk se nesmí domnívat, že něco od Pána dostane. Je to muž obojaký, nestálý ve všem svém počínání. Když je některý bratr v nízkém postavení, ať je hrdý na svou vznešenost, a bohatý zase na svou nízkost, protože pomine jako květ trávy: vyjde palčivé slunce a sežehne trávu, její květ opadne, a je po celé její kráse. Tak vezme za své i všecko to, co bohatý člověk podniká.
Autor Listu Jakubova, jenž vznikl ke konci 1. století, je zakotven ve starozákonní, zejména mudroslovné tradici, na což hned v úvodu odkazuje, jak adresováním listu 12 kmenům v rozptýlení (narážka na 12 kmenů izraelských), tak důrazem na moudrost. Jak je z textu zřejmé, jde o moudrost od Boha, nejde tedy o lidskou inteligenci či chytrost, nýbrž o správné hodnocení skutečnosti, situací, životních příležitostí. Moudrost od Boha vidí pod povrch věcí, zná pravý cíl a smysl lidské existence. Tato moudrost se realizuje v dobrém a spravedlivém jednání. V listu je důležitým tématem správný vztah k bohatství, majetku a především k bohatým lidem, což autor naznačuje již v úvodu svého listu. Bohatství nesmí být kritériem kvality vztahů lidí v křesťanské obci. V obci mají všichni stejnou důstojnost. To si mají uvědomovat všichni: chudí a bezvýznamní i bohatí. Autor podtrhuje důstojnost těch, kdo jsou společensky postaveni nízko. Církevní obec má vytvářet alternativní prostor ke společnosti, která si cení majetku, původu, vlivu apod. To vše jsou v očích autora pomíjivé věci. Hodnotu má jen to, co člověk udělá z lásky. To je moudrost.
Pokud člověk neví, co vlastně má dělat, má prosit o moudrost a spoléhat na Boží dar, tedy jednat v souladu s Božími ustanoveními, osvědčit se v praxi. Držet se Božího slova je projevem moudrosti, je to realizace daru moudrosti, a proto nemá člověk kolísat mezi jeho přijetím a nepřijetím. Moudrost není nedosažitelnou výsadou obzvlášť nadaných, vzdělaných a obdarovaných lidí, moudrým může být každý člověk v jakémkoliv postavení. Moudrost plyne z dobře žitého života, z pokory, reflektování vlastního jednání i jednání druhých, ze zkušeností, z lásky a důvěry.
Mk 8,11-13
Přišli farizeové a začali se přít s (Ježíšem); žádali od něho znamení z nebe, aby ho pokoušeli. Zhluboka vzdychl a řekl: „Proč toto pokolení žádá znamení? Amen, pravím vám: Tomuto pokolení žádné znamení dáno nebude!“ A nechal je, vstoupil znovu na loď a odplul na druhý břeh.
Farizejové jako profesionálové na výklad Boží vůle mají s Ježíšem problém, protože ho nelze jen tak někam zařadit. A tak žádají znamení. Myslí si, že ho tímto způsobem dostanou, že ho zdiskreditují v očích lidí kolem něho. Ježíš je však odmítne, na jejich hru nepřistoupí a odjede pryč. Tím jim vyrazí zbraň z ruky. Farizejové nechtěli riskovat, nechtěli vykročit ze svých zajetých kolejí a jako výmluvu se domáhají znamení (o nichž nejspíš dobře věděli, že nebudou). Znamení si tak jako tak lze vykládat velmi různě. Chtít je, ať by byla nebo nebyla, je snahou zbavit se zodpovědnosti, najít výmluvu pro neochotu riskovat omyl. Znamení, kterých se farizejové domáhají, jsou vlastně zbytečná – nejde v nich o nic, co by bylo důležité pro druhé, není to volání o pomoc nějakého člověka nebo pro někoho jiného, je to snaha Ježíše diskreditovat, manipulovat jím nebo donutit, aby se projevil jako divotvůrce, showman.
Není vždycky třeba dokazovat svou pravdu za každou cenu. Někdy je řešením se stáhnout a nechat protivníky být. Pravda se nakonec stejně prosadí.
Úterý 17. 2. 2026 – 6. týden v mezidobí
Jak 1,12-18
Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život, jak to (Pán) slíbil těm, kdo ho milují. Když je někdo pokoušen, ať neříká: „To mě pokouší Bůh!“ (Jako) je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému, (tak ani) on sám nikoho nepokouší. Když je člověk pokoušen, vábí ho a svádí jeho vlastní žádostivost. Ta žádostivost pak počne a porodí hřích, a když je hřích spáchán, porodí smrt. Nedejte se klamat, moji milovaní bratři. Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, (jaké je působeno u hvězd) otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli (jako) prvotiny ze všeho, co stvořil.
Autor pokračuje ve svých úvahách o tom, co znamená být moudrý, resp. jak žít dobrý život ve shodě s Boží vůlí. Bůh je dobrý a nechce člověka uvádět na špatnou cestu tím, že by ho uváděl do pokušení. Do pokušení se člověk dostává kvůli své nezřízenosti a ta ho může strhnout až k hříšnému jednání. A hříšné jednání znamená odloučení od Boha, tedy smrt. Bůh je světlo, smrt je temnota. Bůh však chce pro člověka život. Otázkou ovšem je, zda člověk život skutečně chce, zda je ochoten ustát pokušení a neoddat se hříchu. Boží záměr s člověkem je dobrý, velkorysý – člověk je prvotinou stvoření. A prvotiny patří Bohu. Člověk je stvořen slovem pravdy, slovem, které v něm buduje krásu, pravdu a lásku.
Mk 8,14-21
(Když Ježíš a jeho učedníci odešli od farizeů,) zapomněli si vzít chleby a kromě jednoho chleba neměli s sebou na lodi nic. Ježíš je napomínal: „Dejte si pozor a varujte se kvasu farizejského a kvasu herodovského!“ Ale oni uvažovali mezi sebou o tom, že nemají chleba. On to poznal a řekl jim: „O čem uvažujete? Že nemáte chleba? Ještě nerozumíte ani nechápete? Máte zatvrzelé srdce? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nevzpomínáte si už, když jsem rozlámal těch pět chlebů pro pět tisíc (lidí), kolik košů plných kousků chleba jste ještě nasbírali?“ Odpověděli mu: „Dvanáct.“ „A když těch sedm pro čtyři tisíce, kolik košíků plných kousků chleba jste ještě nasbírali?“ Odpověděli mu: „Sedm.“ Tu jim řekl: „Ještě nechápete?“
Učedníci v Markově evangeliu jsou velmi často ukázáni jako ti, kdo vlastně Ježíši nerozumí, kdo stále myslí jen v rámci svých mantinelů, svých schémat. Nechápou, že se mohou na Ježíše plně spolehnout, takže si opět dělají starosti o svou obživu, o své zajištění. Ježíš jim musí znovu připomenout to, čeho byli svědky, čeho se dokonce aktivně účastnili. Bůh přece dává v plnosti – vždyť z těch zázračných nasycení ještě mnoho zbylo!
Mnohokrát se nám v životě zdá, že jsme v neřešitelné situaci, stejně jako si to mysleli Ježíšovi učedníci, ale když připustíme, že je s námi v naší situaci také Ježíš, nějaké řešení se najde, i když bude jiné, než bychom očekávali. Ani učedníkům v lodi Ježíš další chleby nevykouzlil, a přesto hlady neumřeli.
Varovat se kvasu herodovského nebo farizejského znamená nespoléhat na vlastní výkon a postavení, na sebezajištění, na světskou nebo náboženskou moc, nepodléhat vlastní chytrosti a vypočítavosti, touze po moci a majetku.
Naše paměť bývá občas krátká, a tak období plné důvěry střídají období pochybností. Učedníci sice zažili mnohé mocné Ježíšovy skutky, ale stejně stále znova nemají dost důvěry, když se dostanou do prekérní situace. I my tváří v tvář těžkým věcem ztrácíme důvěru a nevidíme řešení. Na rozdíl od učedníků nemáme Ježíše tak na dosah, aby naši nedůvěru a nejistotu. V tom se od nás žádá víc než od nich. Ježíšovo ujištění platí i však i pro nás.
Středa 18. 2. 2026 – Popeleční středa
Jl 2,12-18
Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči! Roztrhněte svá srdce, a ne (pouze) šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí. Kdo ví, zda se neobrátí a neodpustí, nezanechá po sobě požehnání: obětní dar a úlitbu pro Hospodina, vašeho Boha? Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění, svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte děti i kojence; ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice! Kněží, Hospodinovi služebníci, ať pláčou mezi předsíní a oltářem a říkají: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví v potupu, aby nad ním nevládli pohané!“ Proč se má mezi národy říkat: „Kdepak je ten jejich Bůh?“ Velkou láskou se Hospodin roznítil ke své zemi, smiloval se nad svým lidem.
Prorok Joel (asi 4. /3. stol. př. n. l. – doba sepsání knihy je však velmi nejistá) volá Izraelity k pokání, k lítosti nad zpronevěrou vůči Hospodinu. Adresáti, jimiž jsou lidé všech stavů a společenských vrstev, mají projevovat touhu po obrácení, jež však nemá být vnějškovou záležitostí (roztržením šatu, nářkem, pláčem nebo sypáním popela na hlavu), nýbrž skutečným obrácením srdce. I když jde o důraznou výzvu ke kajícímu smýšlení a prosbu o odpuštění, není to hlavním sdělením prorockého textu. Hlavním sdělením je především, že Hospodin chce svůj vyvolený lid zahrnout svou láskou. Aby však lid byl schopen ji přijmout, musí se k Hospodinu otočit tváří a vzdát se své nevěry, své zahleděnosti do sebe, svého spoléhání na sebe sama. Výzva se týká všech, celého společenství, což je nezanedbatelný moment. Jde o solidaritu ve vědomí viny, ve vědomí, že kromě mého osobního hříšného jednání jde i o rozměr celého společenství. Před Bohem stojíme i jako jednotlivci vždy ve spojení s druhými. Naše viny dopadají na druhé a jejich viny na nás, proto je třeba něčeho víc než „jen“ osobního obrácení.
Začíná doba postní, doba revize života před Boží tváří. Revize znamená, že se podíváme na svůj život novým pohledem, a to pohledem Boží lásky. Je to náročnější, než se může ze slov zdát. Ten, kdo skutečně miluje, nemá růžové brýle zamilování, nýbrž vidí dobré i slabé stránky milovaného, jeho velikost i slabosti. To však jeho lásce nepřekáží. Ve své lásce se snaží podpořit to dobré a silné a napomáhat ošetření, očistě a rozvoji toho, co je slabé, zanedbané, zraněné. Bůh nás tak vidí a doba přípravy na Velikonoce je nám darována, abychom nechali Boží lásku na náš život působit tím, že se budeme snažit vidět svůj život Božím pohledem, budeme nově vidět sebe sama a tím i vše kolem sebe.
2 Kor 5,20-6,2
Jsme Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. Jako (Boží) spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: „V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.“ Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“!
V 5. kapitole Druhého listu Korinťanům, v němž Pavel více než kde jinde hájí svůj apoštolát, připomíná adresátům podstatu evangelní zvěsti (ospravedlnění skrze Ježíše Krista) a vyzývá je k obnově smýšlení. Pavlova výzva „smiřte se s Bohem“ je kritickým apelem na jejich spokojenost se sebou sama, na jejich zakotvenost ve smýšlení jejich okolí a přejímání jeho priorit. Jsou přece již svým křtem zakotveni v Kristu, „zemřeli“ s ním, proto mají jít v jeho šlépějích lásky k Bohu. A to nesnese odkladu – teď je ten čas příhodný, teď, ne jindy. Bůh je na jejich straně, ale oni se od něj svým smýšlením a jednáním vzdalují, proto se musejí k němu vrátit, obnovit svůj vztah s ním, svou lásku k němu. Bůh pro ně učinil a činí maximum, neboť je stále připraven být pro ně milujícím Otcem. Změna smýšlení, k níž Pavel volá, je něco pozitivního, protože Bůh s námi chce být v co nejtěsnějším společenství, chce nás naplnit svou láskou, svou radostí.
I tady jde o celé společenství. Celé společenství potřebuje opustit své malicherné spory, nevraživost, poměřování, hříšné jednání ve vzájemných vztazích a obrátit se k Bohu („smířit se s Bohem“), aby mohlo být místem Božího přebývání, Božím vyvoleným lidem. Smíření s Bohem zde není jednoduše výzvou ke slavení svátosti smíření, nýbrž velmi radikální apelem na celé společenství, aby se vrátilo na cestu svatosti.
Mt 6,1-6.16-18
Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
Tento text je součástí tzv. Horského kázání v Matoušově evangeliu, kde jsou shrnuty zásady jednání člověka jako učedníka Ježíšova. Je dobré si uvědomit na začátku postní doby, co Ježíš rozumí skutečným postem, skutečnou obnovou vztahu k Bohu. Základem je poctivost a upřímnost v tom, co člověk dělá, a to jak ve vztahu k Bohu, tak ve vztahu k lidem. Když člověk dává, měl by dávat s radostí a ve snaze skutečně pomoci druhému v nouzi (a je jedno, co člověk dává k dispozici; nemusí to být jen hmotné dary). Ono „ať neví levice, co dělá pravice“ neznamená, že člověk nesmí vůbec mluvit o tom, co dělá, co poskytuje, ale nesmí to stavět na odiv, nesmí to dělat pro obdiv a uznání druhých, nýbrž právě proto, že je to zapotřebí. Musí být radostným dárcem, který se těší z možnosti pomoci. Není tak důležité, zda jde o pomoc anonymní nebo adresnou, ale o vnitřní postoj. Cílem jednání musí být ten druhý, nikoliv dárcova pověst. Zrovna tak modlitba a půst mají vést k vnitřní obnově člověka, k intimnímu společenství s Bohem. Člověk nemá na své dobré činy poukazovat, aby získal pochvalu od druhých, ale to neznamená, že o nich nesmí mluvit, když je to potřeba. O modlitbě, postu a dalších věcech je leckdy na místě mluvit, sdílet se s ostatními. Společná modlitba je také důležitá, nejde jen o to, aby člověk vůbec nebyl vidět, když se modlí. Dnes možná tolik nehrozí, že by to člověk dával příliš na odiv, spíš je třeba překonávat ostych a nedostatek odvahy k modlitbě na veřejnosti.
Půst je příležitostí solidarity s druhými, zbavení se různých závislostí, k růstu v nezávislosti a k nalezení skutečné radosti a upřímnosti ve vztahu k Bohu. Dnes není tak důležitý půst z hlediska jídla a pití, nýbrž opravdu z hlediska toho, co člověka zatěžuje, co mu krade čas, energii, dobrou náladu, důvěru a odvahu. To je třeba najít a od toho se snažit oprostit. Postní doba je výzvou, abychom každý našli svůj vlastní způsob postu, zřeknutí se toho, na čem nezdravě závisíme. Tyto kroky mají být pozitivní, obohacující, nikoliv negativní, jen sebezapíráním.
Čtvrtek 19. 2. 2026 – po Popeleční středě
Dt 30,15-20
Mojžíš pravil lidu: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení, budeš žít a rozmnožíš se a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil. Když se však tvé srdce obrátí a nebudeš poslouchat, dáš-li se svést, aby ses klaněl jiným bohům a ctil je, oznamuji vám dnes, že jistě zahynete a nebudete žít dlouho na zemi, kterou se chystáte obsadit, až přejdete Jordán. Nebe a zemi beru si dnes proti vám za svědka: Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu, neboť jen tak budeš žít a dlouho zůstaneš na zemi, o níž přísahal Hospodin, že ji dá tvým otcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.“
Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova) je knihou s výrazným apelem na lásku k Hospodinu. Je to téma, které se celou knihou táhne; v žádné jiné knize Pentateuchu se důraz na lásku mezi Hospodinem a vyvoleným lidem neobjevuje v takové míře. Ostatně právě z Deuteronomia je Š’ma Israel (Slyš, Izraeli, … základní židovské vyznání víry), jež obsahuje základní přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). Láska k Bohu a věrnost Bohu jsou volbou pro život, pro život v požehnání, což neznamená život v pohodlí a bezstarostnosti. Požehnání se netýká jen jednotlivce, nýbrž celého vyvoleného lidu a posloupnosti generací – musí ovšem onu věrnost zachovat. Milovat Boha není o citech, nýbrž o jednání, praktickém konání, a to ve prospěch lidí kolem,ve prospěch těch, kdo potřebují pomoc, podporu, naději.
Lk 9,22-25
Ježíš řekl svým učedníkům, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí?“
Postní doba je tím obdobím, v němž by se člověk měl zamýšlet nad podstatnými věcmi. Následování Ježíše s sebou nese i akceptování obtížných situací v životě, nikoliv pasívně jako pohrom, proti nimž člověk nic nezmůže, ale jako příležitostí posunout se dál, a to i v důvěře vůči Bohu a v přijetí Ježíšovy cesty. To není vůbec nic jednoduchého, protože věřit Bohu, když jde všechno (nebo mnoho podstatného) jinak, než by si člověk (oprávněně či nezištně) přál, znamená dělat kroky ve tmě. I když se situace vyvíjí proti našemu přání, když se ocitáme na dně, když jsou naše naděje zklamávány, přesto platí „třetího dne bude vzkříšen“. Brát na sebe kříž neznamená si přidávat obtíže a zbytečné sebezápory, nýbrž ustát to, co přichází, nesložit ruce do klína a oddat se smutku a depresi, nýbrž bojovat a uchovat si víru v budoucnost.
Pátek 20. 2. 2026 – po Popeleční středě
Iz 58,1-9a
Toto řekl Pán, Bůh: „Volej plným hrdlem, nepřestávej, jak polnice povznes svůj hlas! Vyčti mému lidu jeho nepravost, Jakubovu domu jeho hříchy! Neboť den co den mě hledají a usilují poznat mé cesty jako lid, který jedná spravedlivě a neopouští zákon svého Boha. Žádají ode mě spravedlivé soudy a touží po blízkosti Boha. `Proč se postíme, když to nevidíš, proč se trápíme, když na to nedbáš?‘ Hle, v postní dny vyřizujete své záležitosti a trýzníte všechny své dělníky! Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí. Přestaňte se takhle postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin. Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu? Či není půst, jaký si přeji, (spíš) toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu? Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: ‚Zde jsem!‘”
Tato pasáž ze závěrečné části knihy Izajáš je jedním z nejkrásnějších a nejvýstižnějších textů o postu, jak má vypadat, aby měl smysl. Prorok vyslovuje kritiku na formální viditelné postní skutky, kterými by si vyvolený lid chtěl „koupit“ Hospodina, protože nejsou plodem skutečné změny smýšlení. Ta spočívá ve skutcích spravedlnosti a solidarity. Bůh nepotřebuje žádné speciální oběti, ani náš půst, ale chce, aby ti, kdo se k němu hlásí, žili v souladu s jeho láskou k lidem i celému stvoření, s jeho zájmem o člověka, s jeho darem svobody a pravdy. Boží svatost volá po svatosti člověka, jež spočívá ve velkorysosti srdce. Pak může člověk žít v jednotě s Bohem a mít podíl na jeho svatosti.
Máme nyní mnoho možností činit skutky pravého postu, dělit se o to, oč můžeme, vzít na sebe část bolesti druhých. Je jí v současnosti opravdu hodně.
Mt 9,14-15
K Ježíšovi přišli Janovi učedníci a ptali se: „Proč se my a farizeové postíme – ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim odpověděl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit.“
Ježíš odmítá půst jako samoúčelný prostředek zbožnosti. Půst má smysl, když člověka otevírá druhým, když je vyjádřením touhy po společenství s Bohem, když vede člověka k nesobeckosti a smysluplnému podílu na utrpení druhých, tedy i Ježíšově. Ježíš je přítomen v těch, kteří dnes nesou svůj opravdu těžký kříž – nejen v lidech uprostřed válečného konfliktu, v uprchlících, ale i v mnohých ostatních, s nimiž se setkáváme na svých životních cestách. Přestože se nám daří dobře, utrpení kolem nás je opravdu mnoho.
Sobota 21. 2. 2026 – po Popeleční středě
Iz 58,9b-14
Toto praví Pán: „Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako (živé) zřídlo, jehož voda nevysychá. Co od věků leží v troskách, tvůj rod znovu vystaví, obnovíš základy (zdiva) zašlých pokolení. Budou tě nazývat: Ten, který zazdívá trhliny, ten, který obnovuje trosky k přebývání. Zastavíš-li svou nohu v sobotu, nebudeš-li vyřizovat své záležitosti v den mně zasvěcený, nazveš-li sobotu svou rozkoší a Hospodinův svátek úctyhodným, oslavíš-li ho tím, že nebudeš cestovat, že nebudeš vyřizovat své záležitosti a zbytečně tlachat, tu bude tvá radost v Hospodinu. Povznesu tě na výšiny země a nasytím tě dědictvím Jakuba, tvého otce. Ano, Hospodinova ústa to řekla.“
Tento text je pokračování prorokovy výzvy k pravému postu. Na tom, kdo přijme Boží výzvu ke změně smýšlení, k obrácení, a otevře své srdce (i peněženku) a nasadí se pro potřeby druhých, spočine Boží požehnání v takové síle a hojnosti, že se stane plodným a otevře cestu obnovy. K tomu je zapotřebí i obnova osobního vztahu k Bohu, obnova společenství s ním v čase věnovaném jen jemu. Pro Židy to byla a je sobota, den radosti z Hospodina – z radosti tak veliké, že ji nemá zastínit žádná starost o pozemské záležitosti, pokud nejsou nezbytné pro zachování zdraví či života. Když se Izraelité/Židé vrátili z babylonského exilu, byla země v troskách, zpustošená, a přece tu byl potenciál k obnově – a to v lidech, kteří se sobecky neuzavřeli sami v sobě, nýbrž byli pro druhé. To platí dodnes. Obnova nepřichází zvnějšku, nýbrž zevnitř. Dokud tohle člověk nepochopí, nepůjdou věci dopředu, nýbrž budou stát na místě.
I pro nás je půst důležitý nejen jako čas obnovy vztahu k Bohu a praktického nasazení pro druhé, ale i jako příležitost k obnovené pozornosti vůči času, který Bohu náleží, vůči času modlitby, času svátečního dne, času odpočinku, času obdivu vůči kráse stvoření, času spočinutí. Postní doba může být i časem obnovy vztahu k neděli jako prostoru k setkání s Bohem i se společenstvím, v němž chce přebývat.
Lk 5,27-32
Ježíš uviděl jednoho celníka – jmenoval se Lévi – jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ (Lévi) nechal všeho, vstal a šel za ním. Ve svém domě pak mu vystrojil velkou hostinu. Spolu s nimi bylo u stolu celé množství celníků a jiných lidí. Farizeové a jejich učitelé Zákona reptali a řekli jeho učedníkům: „Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky.“
Ježíš si vybírá velmi zvláštní typy za své učedníky: jedním z nejpodivnějších je celník Lévi. Vybrat si za učedníka celníka, který měl u obyvatelstva velmi špatnou pověst (vesměs jako zloděj a kolaborant), bylo poněkud „sebevražedné“ či provokativní gesto. Ten celník pochopil svou šanci změnit život, což udělal velmi radikálně. Celníci měli sice špatnou pověst, ale zato měli majetek. Lévi vystrojil hostinu pro Ježíše, učedníky a jemu podobné, což dožralo ctnostné farizeje a zákoníky. Ač se jich to zrovna netýkalo, tak se cítili zdiskreditováni Ježíšovým jednáním (už tím, že si vybral do své družiny celníka a ještě s tou bandou hříšníků zasedl ke stolu na hostině!). Avšak neměli ani odvahu ho napadnout přímo, tak to vzali přes učedníky. Ježíš je usadil svou odpovědí, kterou odhalil jejich pokrytectví. Kritizovat lidi, kteří se nechovají, jak by snad měli, a ofrňovat se povýšenecky nad nimi nic neřeší a nápravu nepřinese. Ježíš nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky. Ti spravedliví, kteří se za takové považují, totiž o žádné povolání nestojí. Je zbytečné se s nimi namáhat. Ti, kdo vidí svou bídu, svou nedostatečnost, ti mají šanci z ní vyjít, protože o to stojí, ti mají schopnost slyšet. Jde o slyšení srdcem, nikoliv jen ušima.
Je dobré si všimnout, v čem spočívá Ježíšovo povolání k obrácení hříšníků: v otevřenosti vůči nim, v pozvání ke spolupráci, v hodování s nimi – tedy v sestoupení na jejich úroveň, v jednání s nimi jako sobě rovnými. Mravokárné řeči ještě nikoho neobrátily, spíše naopak. Zájem a otevřenost možná alespoň některé dovedly k zamyšlení a třeba i ke změně smýšlení a k následování. Ježíš stojí o každého, jeho neodrazuje hodnocení jiných lidí, špatná pověst, ba ani negativní sebehodnocení člověka samotného. A nejedná jako nadřazený, nýbrž přijímá takové pohostinství, jaké mu je nabídnuto, cítí se ve společnosti lidí nejrůznějšího druhu dobře, protože je má rád, protože mu na nich záleží.