Neděle 19. 10. 2025 – 29. neděle v mezidobí
Ex 17,8-13
Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: „Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce.“ Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.
Starý zákon se tématu války nijak nevyhýbá, války byly prakticky běžnou součástí života lidí ve starověku. Měly samozřejmě hodně odlišný charakter. Ta, jež je líčena v Exodu, trvá den. Jde vlastně o bitvu. Vítězství není čistě zásluhou ani Jozuovou, ani Mojžíšovou, nýbrž především Boží, ale jak Jozue, tak Mojžíš i Áron s Churem musejí přinést svůj díl aktivní účasti. Každý musí k vítězství přispět tím, co je jeho vlastním posláním. Nikdo však nemůže zůstat stranou, protože zápas o dobro a pravdu vyžaduje nasazení každého jednotlivce na konkrétním místě a v konkrétní podobě. V dnešní situaci už dlouho trvající války na Ukrajině může klást otázku po Boží spravedlnosti, ale také po nezbytnosti angažovanosti lidí, vyvolených Božích.
2 Tim 3,14-4,2
Milovaný! Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, (abys dosáhl) spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo. Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.
Písmo je zdrojem moudrosti, protože je slovem Božím, protože skrze jeho slova Bůh oslovuje vždy znova každou novou generaci i každého člověka. Timotej má hlásat evangelium, a to za všech okolností. Má být při tom trpělivý a opírat se o znalosti. Písmo jako živé a účinné Boží slovo bude třeba znovu objevit a vnést do života. Je třeba to dělat jinak než fundamentalistickým nebo tradicionalistickým způsobem, jako by nebylo prostředkem aktuálního Božího působení. Litera zabíjí, duch oživuje – tato Pavlova slova (jež se vztahovala na Zákon) – platí i ve vztahu k Písmu, k Ježíšovým slovům a všech dalších pisatelů. Autor 2 Tim neměl k dispozici knihu Písma v našem chápání, ale vedle písemných textů (tedy starozákonních knih) i ústní tradici (tu stále možná ještě především), to bylo aktuální slovo Boží. Starozákonní texty byly čteny a vykládány z nové perspektivy. A to je i úkolem dneška.
Lk 18,1-8
Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‚Zastaň se mě proti mému odpůrci!‘ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Zdá se, jako by si Lukášovo evangelium (resp. jeho autor) libovalo v podobenstvích, kde příkladem správného jednání jsou morálně pochybné postavy (nepoctivý správce, nelítostný boháč, drzý a cynický soudce, král, který táhne do boje…). Jsou to však příběhy ze života, které Ježíš (potažmo autor) používá pro podtržení něčeho důležitého, určitého žádoucího způsobu jednání.
Soudce je názorným příkladem cynika, kterému na ničem kromě vlastního pohodlí nezáleží. Proti němu stojí vdova, která si nemůže zjednat spravedlnost sama, a proto potřebuje nějakého mužského zastánce, někoho, kdo je schopen jednat v jejím jménu a v její prospěch. Soudce se do toho nehrne, protože mu z toho nic nekouká. Vdova se však nedá odbýt, a tak on, aby měl pokoj, jí nakonec vyhoví. Bůh není bezprostředně srovnáván s tímto cynikem; srovnání je na jiné rovině. Lidé se nakonec nechají umluvit, obměkčit, aby měli pokoj od prosebníka, a vyhoví mu. Když ten vyvine dostatek trpělivosti, neodbytnosti, pokory, tak se dočká vyslyšení. Je-li možné dosáhnout vyslyšení u lidí, tím spíše Bůh bude reagovat na volání a prosby svých vyvolených, těch, kdo se k němu obracejí. A to neprodleně. Jsou však lidé ochotni tomu věřit, z toho žít a jednat? Ani příchod Syna člověka lidi nepřesvědčil!
Zkušenost navíc říká, že to není tak snadné. Asi je třeba se poučit i od té neodbytné vdovy. I ti vyvolení jsou charakterizováni jako prosící „ve dne v noci“ Bůh není v čase, takže ono „ihned“ či rychle asi není jen časovým určením. Snad chce evangelista zdůraznit, že Boží reakce na lidské prosby nesené vírou a důvěrou je nezpochybnitelná.
Pondělí 20. 10. 2025 – 29. týden v mezidobí
Řím 4,20-25
Bratři! Abrahám se neprovinil nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že (Bůh) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí. A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘. Ale v Písmu to není řečeno jen kvůli němu, že ‚mu to bylo uznáno‘, nýbrž i kvůli nám. I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.
Pavel používá odkaz na Abraháma a jeho důvěru v Boha i v situaci, kdy už nebyla reálná šance, lidsky viděno, realitu změnit. A přece se tak stalo. V polemice se zastánci observance židovského Zákona, rituálních předpisů, jejichž dodržování bylo nutné pro příslušnost k vyvolenému lidu, Pavel odkazuje na Abraháma jako toho, jemuž se dostalo Boží přízně, milosti, ještě před promulgací Zákona. Tak jako v případě Abraháma lidské prostředky byly nedostatečné a nedokázaly vést k naplnění zaslíbení, nýbrž jen Boží nečekaný zásah, tak to je i v případě víry v Ježíše Krista. Skrze něj se na člověku naplňují ona Boží zaslíbení, jakkoliv to odporuje zdravému rozumu.
Lk 12,13-21
Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,‘ řekl si, ‚strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘ Bůh však mu řekl: ‚Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“
Majetek hrál vždycky důležitou roli v myšlení a jednání lidí. Text je výzvou, abychom nepodléhali představám, že si můžeme život zajistit bez ohledu na druhé. Problém toho bohatého statkáře z podobenství nebyl v tom, že chtěl úrodu dobře uložit, ale v tom, že nebyl s to vidět, že s ní může naložit i jinak, že se může rozdělit a ještě mu zbude. On chtěl všechno jen pro sebe a pro své pohodlí, pro svou bezstarostnost. Nebyl s to vidět druhé, kterým se nedaří jako jemu. Nakonec jim to ale musel zanechat. Tak dopadne každý, kdo příliš lpí na tom, co má.
Ježíš odmítá se nechat zatáhnout do sporů o dědictví. Nejspíš proto, že v něm obě strany chtěly tu druhou ošidit. Ve hře byla nejspíš i závist, pocit ošizenosti. Ježíš varuje před chamtivostí, před touhou mít stále víc, a falešnou představou o zajištění života co největším majetkem. To vůbec není zbytečné varování ani dnes. Člověk se musí rozumně starat, aby zajistil své životní potřeby a nebyl druhým a společnosti na obtíž, ale to se nesmí stát hlavním cílem života. Dnes jsme posedlí touhou po předcházení jakémukoliv riziku, zajišťujeme se čím dál víc – a pak najednou přijde něco, co naše jistoty, úspory a bezpečí smete. Je třeba žít tak, aby člověk mohl v klidu odejít s vědomím, že jeho život nebyl zbytečný, že měl smysl, že byl obdarováním pro něj i pro druhé lidi. Je mnohem lepší spoléhat na lásku a přátelství než na hmotné statky. Pokud je člověk má a dělí se s těmi, kdo to potřebují, nevyjde naprázdno. Je bohatý před Bohem, je bohatý ve svém srdci a nakonec má tolik, že přežije, že může vést normální slušný život. Majetek je důležitý, neseme za něj zodpovědnost, je nám propůjčen, a i když leckdy nás stál mnoho úsilí, je určen pro zachování a rozvoj života, a to nejen našeho vlastního, ale i ostatních. „Co máš, co bys nebyl dostal?“, říká sv. Pavel. Je třeba se umět dělit, jen tak mohou jednotlivá společenství i celá společnost růst. A jak říkal Benno: „Máš jenom to, co jsi rozdal.“
Úterý 21. 10. 2025 – 29. týden v mezidobí
Řím 5,12.15b.17-19.20b-21
Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho (člověka) vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. Kde se však rozmnožil hřích, (tam) se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost. Jako hřích projevoval svou vládu tím, že působil smrt, tak zase milost začala uplatňovat svou moc tím, že dávala ospravedlnění, které vede k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
Smrt, jak ji apoštol Pavel chápe, neznamená primárně fyzický zánik. Ten je jen přechodem k životu v plnosti nebo neživotu. Smrt znamená odloučení od Boha, a to způsobuje hřích. Skrze Adama vešel do světa hřích, který se projevuje chaosem a odvratem od Boha. Svět jako celek je neodvolatelně zapleten s hříchem a člověk sám není s to tuto zapletenost rozplést. Protože však Božím záměrem je společenství Boha s člověkem, lidstvem, tak Bůh učinil zásadní krok k vymanění světa z hříchu, a to skrze svého Syna. Skrze něho je tedy člověku nabídnuta cesta k překonání hříchu, a to zcela univerzálně. Je však na člověku, jenž je ve svém rozhodování v tomto ohledu svobodný, zda se této Boží nabídky ujme či ne. Rozhodnutí člověka pro Boží milost, pro Boží nabídku, je pouze prvním krokem. Je třeba ji realizovat v životě. Nabídnutá cesta není žádným automatismem.
Lk 12,35-38
Ježíš řekl svým učedníkům: „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.“
Ježíš nabádá své učedníky k bdělosti a připravenosti. Když se dlouho tak říkajíc nic neděje, je snadné usnout na vavřínech. A právě před tím evangelista podobenstvím varuje. Velmi útěšný je obraz pána, který obsluhuje své služebníky, jestliže je najde jako ty, kdo na něj v bdělosti čekají. Bůh sám se ujímá těch, kdo na něj čekají, kdo po něm touží a dopřává jim plnost života. Obraz hostiny a pána, který obsluhuje, byl v Ježíšově době silný, protože většina jeho adresátů nic takového nezažívala: byli nuceni sloužit a vydělávat si obtížně na živobytí a hojnost jídla jim byla odepřena, natož účast na hostinách.
Středa 22. 10. 2025 – 29. týden v mezidobí
Řím 6,12-18
Bratři! Hřích už dál nesmí vládnout ve vašem smrtelném těle tak, abyste poslouchali jeho žádosti! Ani své údy už nepropůjčujte hříchu, (aby jich užíval) jako nástroje k špatnosti. Ale postavte se do služeb Bohu jako lidé, kteří byli mrtví, a ožili. Své údy (dejte) Bohu jako nástroje ke konání spravedlnosti. Vždyť hřích už nebude mít nad vámi moc! Nejste přece pod Zákonem, ale pod milostí! Co z toho plyne? Smíme snad hřešit, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Bůh uchovej! Což nevíte, že musíte jako otroci poslouchat toho, komu se k službám za otroky propůjčíte? Ať už hříchu – a to vede k smrti – anebo budete poslouchat (Boha) – a to vede ke spravedlnosti. Ale díky Bohu! Byli jste sice otroky hříchu, ale pak jste ze srdce začali poslouchat životní pravidla (křesťanské) nauky, jak jste do nich byli uvedeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služeb spravedlnosti.
Jestliže v předchozím textu mluvil Pavel o cestě ke svobodě od hříchu, tak zde zdůrazňuje, co tato cesta znamená. Křest (v Pavlově době výhradně dospělých) znamená vědomý přerod z vázanosti na hřích ke svobodě od něj. Tu je ovšem třeba neustále aktivovat. Mluví-li Pavel o skutcích spravedlnosti, nejde jen o jednání ve shodě se zákony, nýbrž o život svatosti, tedy život vědomého společenství s Bohem, život zaměřený na dobro. Nejde o tzv. distributivní spravedlnost, která každému dává, co mu náleží, to by bylo málo, nýbrž o mnohem víc: o velkorysost lásky. Nejde jen o pasivní nedopouštění se hříchu, špatného jednání, ale o aktivní činnost: člověk se má dát k dispozici Bohu ke konání dobra. To vede i k tomu, že člověk jedná dobře, aniž by si tím chtěl vytvářet nějakou zásluhu, aniž by své konání směřoval k sobě samému.
Lk 12,39-48
Ježíš řekl svým učedníkům: „Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: ‚Můj pán hned tak nepřijde‘, a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“
Další výrok o nutnosti bdělosti a připravenosti. Člověk nikdy neví, kdy jeho život skončí, a proto se má chovat jako ten, kdo se za svůj život nemusí stydět, kdo žije život naplno ve smyslu dobra a lásky. Následující Petrova otázka je zvláštní a ukazuje na to, že se přece jen Ježíšovi učedníci v čele s Petrem považovali za vyvolenější než ostatní. Na to Ježíš reaguje dalším podobenstvím: na ty, kdo mají větší zodpovědnost, bylo jim svěřeno více, jsou kladeny větší nároky a je od nich vyžadováno více než od těch, kdo zůstali tak trochu stranou. Pro církev a její představitele je to obrovské varování. Zároveň však je to varování i pro každého, komu byly dány mnohé dary nebo svěřena velká zodpovědnost ve vztahu k druhým.
Téma (podobenství) zloděje prokopávajícího se do domu je nám trochu cizí, i když srozumitelné, v antice bylo aktuální a v Novém zákoně se vyskytuje vícekrát. V naší době by šlo rozbité okno nebo vypáčené dveře. Ale nám na chatě se skutečně zloději prokopali skrz stěnu, protože vchodové dveře byly bytelné, železné.
Čtvrtek 23. 10. 2025 – 29. týden v mezidobí
Řím 6,19-23
Bratři! Pro vaši lidskou slabost užiji příkladu z obyčejného života: Kdysi jste dávali svoje údy do služeb nečistoty a nevázanosti, takže jste vedli život nezřízený. Teď zase dejte svoje údy do služeb spravedlnosti, abyste vedli život svatý. Dokud jste byli oddáni hříchu, necítili jste se vázáni předpisy mravního zákona. Jakýpak jste měli tehdy užitek z těch věcí? Takový, že se za to teď stydíte. Na konci těch věcí je smrt. Nyní však jste osvobozeni od hříchu a dali jste se do služby Bohu. A užitek z toho je vaše posvěcení a nakonec věčný život. Neboť odplata za hřích je smrt, dar Boží však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Pavel pokračuje ve svém tématu osvobození od hříchu s důrazným apelem na adresáty. Mravní zákon, tak jak mu Pavel v židovské tradici rozumí, zůstává v platnosti, ba co víc jeho důležitost je ještě zřejmější. Pavel nutně vnímal antickou společnost s jejím pojetím mravnosti velmi kriticky, a to zejména pokud šlo o sexuální etiku a modloslužbu. Sexuální výstřelky, hrabivost (dnes bychom řekli korupce, vyděračství a vykořisťování) a modloslužba řecko-římské antiky byly tradičně ze strany Židů kritizovány. Posvěcení, o němž Pavel mluví, je stavem člověka, který žije v souladu s Božím zákonem pravdy a lásky a se svým svědomím. Není to tedy nic extatického, výjimečného, jde o praktický dobrý život. Věčný život už není v současnosti velké téma, v době Pavlově však to byl zdroj obrovské naděje. Smrtí život nekončí, ale radikálně se mění.
Lk 12,49-53
Ježíš řekl svým učedníkům: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“
Jeden z nejpodivnějších a nejradikálnějších textů v evangeliu (paralelu najdeme i u Mt 10,34-36) boří naše představy o sladkém Ježíšovi. Podobnou radikalitu vyjádření najdeme i ve slovech Jana Křtitele (Lk 3,7-9; Mt 3,7-10). Tato Ježíšova slova jsou nečekaná, protože jsme zvyklí vnímat Ježíše velmi pietisticky. Avšak nejde o to, že by si Ježíš přál rozkol v rodinách, nýbrž o radikalitu jeho poselství, která – bohužel – vede ke střetům, a to i v tom nejužším společenství, v rodině. Ježíš si je vědom, že jakkoliv je jeho evangelium, jeho zvěst o přítomnosti Boží království, pokojné, přesto naráží na odpor a tento odpor je tak silný, že ho bude stát život.
Ježíš tu mluví v tradici starozákonních proroků v silných obrazech. Oheň ve Starém zákoně leckde symbolizuje Boží přítomnost a soud. Ježíš si přeje radikální zjevení Boží přítomnosti a její poznání v jeho osobě. Křest, o němž mluví, je narážka na jeho smrt, která se jeví jako neodkladná. Dalším radikálním obrazem je rozdělení rodin, tedy těch nejzákladnějších společenství, kvůli němu.
Tato Ježíšova radikalita, v níž vydává sám sebe, aby Bůh byl viditelný a hmatatelný pro člověka, klade na jeho následovníky obrovský nárok. Tak veliký, že může vést k roztržkám v rodině, což v tehdejší době bylo něco těžko představitelného. Ježíšovým přáním není v žádném případě nastolit konfliktní situace v rodinách, rozbít rodiny, ale dát učedníkům najevo, že rozhodnutí pro něj je věcí zásadní, nesnese polovičatost. Jde o všechno, o definitivní určení člověka. Zároveň Ježíšova slova vyjadřují jeho vědomí toho, že mnoho lidí jej z různých důvodů nepřijímá, možná i proto, že nechtějí riskovat.
Křesťanství už přestalo být radikální. Což je leckdy dobře v tom smyslu, že všelijací radikalisté, extrémisté, ženou věci do extrémů, které berou svobodu. O to Ježíšovi nejde. Chce vtáhnout své učedníky do radikality následování, tedy do radikality trvalé služby dobru a pravdě. To lze činit vždy, ale je to náročné. A vede to ke konfliktům.
Pátek 24. 10. 2025 – 29. týden v mezidobí
Řím 7,18-25a
Bratři! Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci. Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který sídlí ve mně. Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
Když si člověk přečte tuto pasáž, tak má dojem, že to Pavel přehání. Člověk přece není tak totálně vydán svým vášním, svévoli apod. Člověk přece dokáže konat dobro, když opravdu chce. A to bez ohledu na příslušnost k nějakému duchovnímu proudu. To však nemá Pavel tak úplně na mysli a ani nehodlá zpochybňovat, že člověk je schopen konat dobro. I když používá ich-formu, nejde mu primárně o něj jako jednotlivce, konkrétní osobu. Tímhle rozporem mezi vnitřní orientací člověka na dobro a jeho vnějšími skutky chce charakterizovat situaci lidstva jako takového. Každý chce dobro, a to minimálně pro sebe, pokud se ovšem nechá vést jen svými touhami a žádostmi, pak to, co má za dobro pro sebe, se děje na úkor jiných a stává se zlem. Tak vidí Pavel situaci člověka před vykoupením. Svět je ovládán zákonem hříchu, tj. odklonu od Boha, snahy být jako Bůh, být Bohem. Tuto touhu a její důsledky skrze lidské jednání není podle Pavla člověk sám ze sebe s to překonat. Tím, kdo mu to umožňuje, je Kristus, Boží spásné jednání v Kristu. To je ono nové bytí v Kristu, o němž hovoří v 1 Kor a Gal. Hříchem tu Pavel nemyslí jednotlivé špatné skutky, nýbrž celkovou situaci světa, která je „od Adama“, tedy od počátku lidských dějin. Přestože byl člověk stvořen ke společenství s Bohem, odmítl toto své určení a vydal se cestou sebeurčení, jež vedlo k chaosu a rozšíření moci zla. Víra v Ježíše Krista a jeho následování (Pavel používá slovo napodobování, mimesis) dokáží tuto situaci zvrátit a vést člověka k naplnění jeho původního určení.
Lk 12,54-59
Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: ‚Přijde déšť‘ a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: ‚Bude horko‘ a bývá. Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem na úřad, udělej všechno, aby ses ještě cestou s ním vyrovnal. Jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá biřici a biřic tě uvrhne do vězení. Říkám ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře!“
Ježíš v lukášovském podání ukazuje na podobný rozpor v člověku, o němž mluví Pavel. Jestliže je člověk schopen používat svůj rozum, odhadovat následky různých jevů, jak to, že není schopen jednat morálně, jak to, že není schopen vyhodnotit správně situaci? Jak to, že není schopen nahlédnout důsledky svého jednání? To manifestuje Ježíš na příkladu dvou znesvářených lidí, dlužníka a věřitele, pokud dlužník včas nezareaguje, tak to pro něj bude mít devastující následky. Příčinou tohoto rozporu rozumu (schopnost chápat realitu a vyvozovat z ní důsledky) a vůle (zatvrzelost nechtít vidět pravdu a jednat podle ní) je lidská sebestřednost, lidské sobectví, lidská touha po sebeprosazení, lidská neochota změnit smýšlení, opustit své pohodlí, svou zdánlivou zajištěnost.
Ježíš vytýká svým zřejmě kriticky nastaveným posluchačům, že se umějí dobře orientovat v praktických věcech, ale uniká jim to podstatné. Možná jsou jimi natolik pohlceni, že přes svou chytrost, zkušenost, znalosti, inteligenci nejsou s to rozpoznat kvalitu času, pravou podstatu věcí. Jistě vědí, jaké je datum a roční období, ale nevnímají specifičnost času, který jim je nabídnut – Ježíšovu přítomnost. A v tom na tom jsou jako ten dlužník či podvodník, který se musí dostavit k soudu. To, co Ježíš říkal svým současníkům, platí i pro naši dobu. Za neochotu se angažovat pro dobro jako společnost zaplatíme vysokou daň.
Sobota 25. 10. 2025 – 29. týden v mezidobí
Řím 8,1-11
Bratři! Pro ty, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem, není tedy nyní žádné odsouzení, vždyť zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Neboť na co Zákon nestačil, protože byl bezmocný kvůli tělu, (to vykonal Bůh): poslal svého Syna, aby hřích zničil; a on vzal na sebe tělo, jako mají hříšní lidé, (Bůh) pak na jeho těle hřích odsoudil k zničení. Tak se na nás mělo splnit všecko, co Zákon předpisuje, protože nežijeme podle těla, ale podle Ducha. Ti, kdo žijí, jak chce tělo, usilují jen o věci tělesné; kdo však žijí, jak chce Duch, o věci duchovní. Snahy lidí tělesných vedou ke smrti, snahy lidí duchovních k životu a pokoji. Proto snahy lidí tělesných stojí v nepřátelství s Bohem, neboť nejsou podřízeny Božímu zákonu, ba ani být nemohou. Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.
Pavel tu klade do protikladu ducha a tělo. Tím ovšem nemá na mysli fyzické tělo jako takové, jako by bylo něčím špatným, nýbrž lidský egoismus a spoléhání na materiální výhody a zajišťování se. Tím jsou pro něj i rituální skutky Zákona. Člověk může žít jako svobodná bytost, která se řídí svým svědomím a vztahem k Bohu, tedy láskou k lidem a Bohu a nespoléhá ani na své zásluhy a odměny za ně, ani na jakékoliv lidské sebezajišťování. Zákon měl vést vyvolený lid k naplnění společenství s Bohem, tedy k životu bez hříchu, ve svatosti. To se však nestalo, Zákon to nedokázal. Tohoto cíle může dosáhnout člověk skrze svou víru v Ježíše Krista a život z ní. To je ono přebývání Ducha v člověku. V Ježíši jako Božím Synu, vrcholném daru Božím, dosahuje Zákon (dar Boží) svého naplnění, svého cíle. Život z Ducha, tedy ve shodě s Boží vůlí lásky, je už na zemi podílem na věčnosti.
Lk 13,1-9
K Ježíšovi přišli se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: ‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.‘“
Pilát byl jako římský úředník prokurátorem provincie Judsko a Samařsko od roku 18 n. l. (do roku 36). Židy nenáviděl. A oni jeho. Byl to krutý a tvrdý panovník. O epizodě, o níž evangelium mluví, nemá žádné další zprávy, ale takto se Pilát k Židům choval, masakrování Židů nebylo za jeho správy žádnou výjimkou. Ani o neštěstí v Siloe se nic víc neví. Ježíš poukazem na dané události varuje své současníky, že nemohou spoléhat na své zásluhy nebo štěstí. Jsou stejně hříšní jako oni Galilejci i ti mrtví pod zhroucenou věží. Pokud nevyužijí čas, který mají k obrácení, mohou dopadnout stejně nejen v pozemské realitě. Bůh není Bohem trestu, nýbrž trpělivé naděje, dává člověku čas, i když je neplodný jako ten fíkovník, tedy hřeší a nepřináší plody dobrého života, ale čas není nekonečný – jednou nastane doba zúčtování.
Stále je čas na změnu smýšlení, na nalezení správné cesty, ale rozhodnutí nelze odkládat. Člověk nikdy neví, kdy ho smrt zastihne. Jak to napsal papež František, je třeba neodkládat skutky lásky a přátelství, projevy blízkosti. Jednou už může být pozdě.