Čtvrtek 19. 6. 2025 – slavnost Těla a krve Páně
Gn 14,18-20
Melchizedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno – byl knězem nejvyššího Boha – a požehnal Abrámovi slovy: „Požehnán buď Abrám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe i zemi. Veleben buď nejvyšší Bůh, který ti vydal do rukou tvé nepřátele.“ Abrám mu dal desátek ze všeho.
Abrám (ještě ne Abrahám) se po svém vítězství nad pohanskými králi setkává s knězem Sálemu (Jeruzaléma) Melchisedekem, který jako symbolický dar přináší chléb a víno. Melchisedek je předobrazem Ježíše jako velekněze, protože to je také kněz bez genealogické linie (Ž 110,4 a hlavně Žid 7,1-3). pro dnešní svátek jsou důležité i symboly chleba a vína, tedy dary, které obětuje Melchisedek, jako předobraz eucharistie.
Melchisedekova slova Abrámovi „dej mi lidi a jmění si nech“ parafrázoval don Bosco v modlitbě, jež se stala jeho heslem: „dej mi duše, ostatní si vezmi“.
1 Kor 11,23-26
Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“ Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde.
Apoštol Pavel připomíná svým adresátům v Korintě ustanovení večeře Páně – ne jako nějakou novinku, ale jako zrcadlo. Korintští křesťané byli nejednotní, rozhádaně si konkurující, sociálně necitliví, což se projevovalo právě při večeři Páně. Slavit večeři Páně a nemít ohled na druhé, být nejednotní je vlastně absurdní. Při večeři Páně si křesťané připomínají, zpřítomňují Ježíšův dar života, jeho sebevydanost ve prospěch lidí. Proto ji nelze opravdově slavit s egoistickým vztahem k druhým. Je to slavnost společenství jako celku a nelze ji privatizovat pro soukromou zbožnost. Není to odměna za zásluhy, nýbrž dar k prožívání pospolitosti. Dar nového života, nového smýšlení a nastavení priorit.
Lk 9,11b-17
Ježíš mluvil k zástupům o Božím království a uzdravil ty, kdo potřebovali léčení. Začalo se schylovat k večeru. Dvanáct (apoštolů) k němu přistoupilo a řekli mu: „Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě.“ Odpověděl jim: „Vy jim dejte jíst!“ Řekli: „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi.“ Bylo jich totiž na pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: „Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!“ Udělali tak a všechny rozsadili. Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu. Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků.
Tentokrát v lukášovské verzi se čte perikopa o nasycení 5.000 mužů/lidí. Všechna evangelia tuto situaci uvádějí. Ježíš z toho mála lidského, které je k dispozici, sytí velký zástup a jako pomocníky v akci využívá i své učedníky. I oni jsou činní. Ježíš není kouzelník, ale v důvěrném spojení s Otcem nabízí lidem plnost života prostřednictvím starosti o jejich pozemské potřeby. Ale v tom všem má člověk své místo jako ten, kdo je ochoten se dělit, být solidární, vnímat potřeby druhých. Ježíš dává chléb, jak o to prosí modlitba, kterou svým učedníkům svěřil. I pro nás je to výzva ke štědrosti i z toho mála, co možná máme, k solidaritě s druhými, protože Bůh je štědrý – vždyť z těch 5 chlebů a 2 ryb se najedlo tolik lidí a ještě zbylo 12 košů zbytků. Takové zázraky lze zažít i dnes, jakkoliv nejsme Ježíšem. Ale Bůh nepřestává být štědrý, když se člověk dokáže dělit.
