Pondělí 2. 6. 2025 – 7. týden velikonoční
Sk 19,1-8
Když byl Apollos v Korintě, prošel Pavel horními kraji a přišel do Efezu. Tam našel některé učedníky a zeptal se jich: „Dostali jste Ducha svatého, když jste přijali víru?“ Odpověděli mu: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch svatý.“ Řekl pak: „Jak jste tedy byli pokřtěni?“ Oni pravili: „Křtem Janovým.“ Pavel je poučil: „Jan uděloval křest k obrácení a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to je v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Pavel na ně vložil ruce, a sestoupil na ně Duch svatý, takže mluvili (neznámými) jazyky a pod vlivem vnuknutí. Těch mužů bylo celkem asi dvanáct. Potom šel do synagogy a po tři měsíce směle vystupoval a přesvědčivě kázal o Božím království.
Pavel se setkává se skupinou učedníků (není bez zajímavosti, že jich je právě 12), kteří byli tak na půl cesty. Ještě zajímavější je, že učedníci v Efezu, tedy mimo Palestinu, znají křest Janův o několik desetiletí později, než Jan žil (v době Pavlově by to bylo o víc než 20 let, v době sepsání Skutků o 50-60 let). Autor Skutků to zřejmě uvádí jako předstupeň křtu ve jménu Ježíšově (autor zná jak křest ve jménu Otce-Syna-Ducha sv., tak jen na jméno Ježíšovo), jenž je spojen s darem Ducha sv. Tento dar je vlastně to, co chtěl autor podtrhnout. Nechat se pokřtít, věřit v Ježíše znamená přijmout dar Ducha sv., žít z něj. Autor zná i projevy Ducha sv., jak o nich mluví Pavel ve svých listech (zejména 1 Kor). Pavel ke svému působení využívá synagogu, tedy své původní prostředí, což znamená, že se svého východiska – židovství – nezřekl, jak to bývá interpretováno, nýbrž na ně navázal a rozvíjel ho v souladu se svým novým poznáním.
Obrácení nemusí znamenat zavržení všeho, co bylo, nýbrž rozvinutí dobrých stránek minulosti ve světle přítomného poznání.
Jan 16,29-33
Učedníci řekli Ježíšovi: „Teď mluvíš otevřeně, (a ne) obrazně. Nyní víme, že víš všechno a nepotřebuješ, aby se tě kdo na něco ptal. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha.“ Ježíš jim odpověděl: „Nyní už věříte? Hle, přichází hodina, ano, už je tu, kdy se rozprchnete, každý do svého (domova), a mne necháte samotného. Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou. Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“
Učedníci mají pocit, že už všemu rozumějí, že Ježíše chápou. Ježíš je z tohoto jejich sebevědomí vyvádí upozorněním, že tak silní nejsou, že je přemůže jejich lidská slabost. Nevyčítá jim to, naopak je uklidňuje. I když ho opustí, on svému úkolu dostojí, protože je spojen s Otcem. On jim nabízí pokoj a jistotu, o něž se mohou opřít, i když lidsky zklamou. Člověk leckdy neustojí to, co by chtěl (duch je silný, tělo slabé), ale to není katastrofa, protože se má oč/koho opřít.
