Středa 2. 7. 2025 – 13. týden v mezidobí
Gn 21,5.8-20
Abrahámovi bylo sto let, když se mu narodil syn Izák. Když chlapec vyrostl, byl odstaven. A v den, kdy byl Izák odstaven, vystrojil Abrahám velkou hostinu. Sára viděla, jak syn Egypťanky Hagary, kterého porodila Abrahámovi, se rozpustile chová (k jejímu synu Izákovi). Řekla tedy Abrahámovi: „Vyžeň tuhle otrokyni s jejím synem, nebude přece dědit syn této otrokyně s mým synem Izákem!“ To se ovšem velmi nelíbilo Abrahámovi, vždyť se jednalo o jeho syna. Bůh však řekl Abrahámovi: „Netrap se kvůli chlapci a své otrokyni. Vyhov Sáře ve všem, co ti řekla, neboť (pravé) potomstvo ti vzejde z Izáka. Ale i ze syna otrokyně dám vyrůst velký národ, vždyť pochází z tebe.“ Vstal tedy Abrahám časně zrána, vzal chléb a měch s vodou a dal Hagaře, na rameno jí položil i dítě a propustil ji. Ona vyšla a bloudila na pustině Beršeby. Když došla voda z měchu, odložila dítě pod jeden z keřů, šla a sedla si opodál naproti, co by hodil šípem, neboť řekla: „Nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Seděla tedy naproti a nahlas plakala. Bůh však slyšel pláč chlapce. Boží anděl zavolal na Hagaru z nebe a řekl jí: „Co je ti, Hagaro? Neboj se, vždyť Bůh slyšel pláč chlapce tam, kde je. Vstaň, zdvihni chlapce, ujmi se ho, neboť z něho udělám velký národ.“ Bůh jí otevřel oči a uviděla studnici vody. Šla tam, naplnila měch vodou a dala pít i chlapci. A Bůh byl s chlapcem; ten vyrostl, přebýval na pustině a stal se z něho lukostřelec.
Hagar se podruhé dostává do situace vyhnanství, tentokrát i se synem, protože Sára na ni i jejího syna žárlí. Ve starověkém patriarchálním řádu, děti patřily otci, proto je Abrahám nesvůj, když se má vzdát svého syna, i když je to syn otrokyně či služky. Bůh ho uklidňuje, tak se nakonec odhodlá Hagar i se synem propustit. Muselo to být pro něj těžké, přestože si vyslechl i zaslíbení pro Ismaela. Z lidského hlediska je posílal v zásadě na smrt. Hagar se však znovu dostane ujištění, že Boží zaslíbení platí a i Ismael se stane otcem mnohého potomstva. Bůh ji i chlapce znovu zachraňuje. Boží cesty zůstávají i pro Boží vyvolené, jako byl Abrahám, často nevyzpytatelné. Synem vyvolení je Izák, protože jen on se narodil z Božího zásahu. Abrahám se musí vzdát svých představ i nároků, svého prvorozeného syna, protože Bůh má pro něj jinou cestu. Lidské představy, zvyklosti i emoce musejí jít občas stranou. Bůh je náročný.
Mt 8,28-34
Když se Ježíš dostal na protější břeh do gadarského kraje, vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystoupili z hrobních slují. Byli velmi nebezpeční, takže nikdo nemohl projít tou cestou. Začali křičet: „Co je ti po nás, Boží synu? Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal čas?“ Opodál se páslo velké stádo vepřů. Zlí duchové ho tedy prosili: „Vyháníš-li nás, pošli nás do toho stáda vepřů.“ Řekl jim: „Jděte!“ Vyšli tedy a vstoupili do vepřů – a vtom se celé stádo hnalo po příkrém srázu do moře a zahynulo ve vodách. Pasáci utekli, přišli do města a tam všechno oznámili, i o těch posedlých. Tu vyšlo celé město Ježíšovi naproti, a když ho uviděli, prosili ho, aby z jejich kraje odešel.
Trochu zkrácený příběh z Markova evangelia zdůrazňuje Ježíšovu moc uzdravovat, zahánět zlo, nastolovat nový řád. Reakce lidí na to je svým způsobem zvláštní, místo radosti a obdivu žádost, aby Ježíš opustil dotyčnou krajinu. Nové věci člověka ohrožují, protože mu berou jistotu, nutí ho vzdávat se zvyklostí a jistot, přijímat něco, co nemá v moci. Ježíšova podivuhodná moc obyvatele gadarského kraje zřejmě šokovala až vyděsila, tak se báli přijít s ní do styku. Možná byli zděšeni i z té ekonomické ztráty. Strach o ekonomické zajištění je jeden z nejsilnějších a často brání člověku, aby dohlédl dál než na momentální situaci.