Neděle 2. 11. 2025 -Památka všech věrných zemřelých, 31. neděle v mezidobí
Pláč 3,17-26
Vzdálena od štěstí je má duše, zapomněl jsem, co je blaho. Tu jsem si řekl: „Veta je po mé slávě, po mé naději v Hospodina!“ Rozpomeň se na mou bídu a nejistotu, na pelyněk hořký. Ustavičně to mám na paměti, má duše ve mně chřadne. Toto však mám na mysli, a proto budu doufat: Boží milost není vyčerpána, není u konce jeho slitování. Každým jitrem je nové; veliká je tvá věrnost. Volám: „Můj úděl je Hospodin“, v něho budu doufat. Dobrotivý je Hospodin k těm, kdo v něho doufají, k duši, která ho hledá. Dobré je mlčky čekat na Boží pomoc.
Kniha žalozpěvů Pláč je reakcí na zničení Jeruzaléma a Chrámu, na babylonský exil, na zánik vlastního státu. Autor hořekuje nad tím, co se stalo, ale nevzdává to. Ví, že lidské jistoty zmizely, ukázaly se jako klamné. Jediné, co zbývá, je důvěra v Hospodina. Čekat mlčky na Boží pomoc neznamená nic nedělat, nýbrž být trpělivý, nezoufat, nebýt naštvaný nebo upadnout do deprese a naříkat a naříkat, obviňovat osud, Boha, druhé. Autor vyjadřuje svou naději i v situaci, která se jeví jako beznadějná. Tomu můžeme dnes v mnoha ohledech dobře rozumět. Pro autora znamenalo čekat na tu Boží pomoc 50 let. Nakonec se situace změnila, ale to, oč Židé přišli, už se nikdy nevrátilo.
Řím 14,7-12
Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece budeme stát před Božím soudem. Vždyť v Písmu se říká: ‘Jako že jsem živ, praví Pán, přede mnou poklekne každé koleno, a každý jazyk bude velebit Boha.’ A každý z nás tedy bude muset sám za sebe vydat Bohu účty.
Člověk není opuštěný ostrov, žije uprostřed lidí a ty velmi silně svým životem ovlivňuje. Pavel psal do situace, kdy docházelo mezi křesťany ke sporům (kurzívou psanou pasáž liturgické texty ke škodě věci vynechávají), dnes bychom možná řekli mezi tradicionalisty a progresisty. Pavel adresátům staví před oči, že všichni stojí stejně před Bohem, pro všechny platí stejně Ježíšova výkupná oběť. Ježíš si nevybíral za koho má zemřít. Zemřela vstal z mrtvých ve prospěch všech. To má vést ve vzájemných vztazích k velkorysosti, vzájemnému pochopení a ne odsuzování. Všichni se budou zodpovídat Bohu, proč tedy vynášet odsudky předčasně!
Jan 11,17-27
Když Ježíš přišel (do Betanie), shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Ježíš ví, že Lazar zemřel, ale nijak nespěchal, i když to byl jeho přítel. Lazar má dvě sestry: Martu a Marii. Marta zřejmě vede dům, je starší, proto je to ona, kde přebírá iniciativu. Věří v Ježíšovu moc uzdravovat, proto se k němu obrací téměř s výčitkou, s jistým zklamáním. A pak pronáší vyznání, které se rovná vyznání Petrovu. Ale to vyznání je vnitřně limitované. Ona chce věřit, ale má své představy. Ježíš se ji snaží vést dál. Zjevuje jí svou totožnost, své poslání. Ona na to přistupuje, ale je otázka, jak tomu věří. Ježíš jí to nakonec ukáže, ale ten krok víry musela udělat ona sama.
K dnešní liturgii je tolik textů na výběr, že je potřeba nějaké vybrat, i když se možná v kostele budou číst jiné.
Pondělí 3. 11. 2025 – 31. týden v mezidobí
Řím 11,29-36
Bratři! Když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství. Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť `kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?‘ Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.
Bůh je věrný a své přísliby nikdy neodvolá. Cesty mohou všelijak křivolaké a Bůh jde po nich s člověkem a celým vyvoleným lidem, aby nakonec ho dovedl tam, kam má dojít. Bůh dokáže i těžké a bezvýchodné situace proměnit v dobro. Pavel formuluje jednu z nejdůležitějších zkušeností s Bohem, totiž, že Bůh není manipulovatelný, není zcela „vypočitatelný“, nelze si ho koupit za žádné dobré či jiné skutky, jeho jednání se často vymyká lidskému způsobu uvažování a jednání. Boha je správné respektovat v jeho božskosti, ctít a věřit mu. On nezklame, ale má to jiné parametry, než jak bychom si to často představovali.
Lk 14,12-14
Ježíš řekl jednomu z předních farizeů, který ho pozval: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“
V antice bylo zvykem zvát recipročně na hostinu lidi sobě rovné. Na to evangelista naráží. Bylo takové trochu vypočítavé, resp. konvenční. Ježíš požaduje, aby člověk měl otevřené srdce ke všem, nejen k těm, z nichž může mít prospěch. Tímto výrokem Ježíš nemyslí, že by člověk neměl být a radovat se svými blízkými a přáteli, ale že by měl i ostatní lidi, zejména ty opomíjené, mít v úctě a věnovat se jim, věnovat jim svůj zájem, čas, přátelství. Odměnu často obdrží člověk už tady, a to ve formě radosti a naděje. To jsou i charakteristiky Božího království.
Úterý 4. 11. 2025 – 31. týden v mezidobí
Řím 12,5-16a
Bratři! I když je nás mnoho, jsme jedním tělem v Kristu, k sobě navzájem jsme však údy. Máme rozmanité duchovní dary podle milosti, která nám byla dána. Kdo má dar mluvit z vnuknutí, ať ho užívá úměrně k vlastní víře. Kdo má dar služby, ať ho uplatňuje ve službě. Kdo má dar vyučovat, ať se věnuje vyučování, kdo dar povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať to dělá velkodušně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí. Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, přidržujte se dobra. V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého. V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu, v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. S věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství. Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte, a
neproklínejte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem obyčejným.
Pavel tu rozvíjí myšlenku vyjádřenou už v 1 Kor, totiž o církevní obci jako těle složeném z různých údů. Každý má svůj dar, jímž může přispět k budování společenství. Rozvíjení darů se má dít s veškerým nasazením. Společenství může fungovat jen tehdy, když lidé o sebe navzájem mají zájem a podporují se, sdílejí spolu radosti, bolesti i starosti. Důležitý je i důraz na žehnání nepřátelům. Je to zvláštní, ale funguje to ve dvojím smyslu: jednak se žehnající emocionálně odpoutává alespoň do určité míry od své negativní emoce, jednak přeje druhému štěstí, Boží přízeň, což může vést ke změně smýšlení nepřátelsky nastaveného člověka, i když o tom neví. Bůh slyší pokorné prosby těch, kdo ho milují. A přát dobro nepříteli, svolávat na něj Boží požehnání je výrazem velkorysosti, důvěry a následování Boží lásky. A ten, kdo nedychtí po věcech vysokých, je nejlépe připraven jimi sloužit, když jsou mu dány, když je povolán k zastávání důležitého postu.
Lk 14,15-24
Jeden z hostů (ve farizeově domě) řekl Ježíšovi: „Blahoslavený, kdo se zúčastní hostiny v Božím království.“ On mu řekl: „Jeden člověk chystal velkou hostinu a pozval mnoho (hostů). Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: ‚Pojďte, už je připraveno!‘ A najednou se začali všichni vymlouvat. První mu vzkázal: ‚Koupil jsem pole, a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů býků, a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ A jiný vzkázal: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánovi. Pána domu to rozhněvalo. Řekl služebníkovi: ‚Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!‘ Služebník pak hlásil: ‚Pane, stalo se, cos nařídil, a ještě je místo.‘ A pán řekl služebníkovi: ‚Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Ale to vám říkám: Žádný z těch pozvaných neokusí z mé hostiny!‘“
Paralelní vyprávění zná i Matoušovo evangelium, které má však jiný konec i okolnosti. Boží nabídka platí pro všechny lidi, pro vyvolený lid je dána přednostně. Pokud ovšem má člověk jiné důležitější starosti, může o ni přijít. Ti prvotně pozvaní neudělali nic špatného, měli své důvody nepřijít – jen si špatně zvolili priority. To se lehce může stát i nám dnes. Je mnoho důležitých věcí, o nichž si myslíme, že nesnesou odklad, a protože času je málo, tak většinou to, co škrtneme jako první, je Boží pozvání na hostinu, tedy k plnému společenství s ním, k modlitbě, četbě Písma …
Ježíšova reakce na poznámku jeho spolustolovníka je zajímavá, protože odhaluje Ježíšovu schopnost vidět pod povrch věcí, za slova, kterou jsou řečena nahlas. Ten host, který mluvil, řekl správnou věc, ale možná ji prohodil jen tak. Ježíš se toho chopil, aby svým spolustolovníkům připomenul, že Boží království je veličinou, která je ze všeho nejdůležitější. Mít podíl na hostině v Božím království znamená reagovat na Ježíšovu nabídku v jeho osobě, což vyžaduje aktivitu a vztah. Čas milosti je možné propást.
Středa 5. 11. 2025 – 31. týden v mezidobí
Řím 13,8-10
Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil Zákon. Vždyť přikázání ‚nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý‘, a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe‘. Láska bližnímu neubližuje. Naplněním Zákona je tedy láska.
Pavel shrnuje své poučení o tom, jak mají křesťané jednat, odkazem na přikázání lásky, jak je formulováno v Zákoně. Aniž to výslovně říká, vyjadřuje se ve stejném duchu jako Ježíš. Zákon lze shrnout do přikázání lásky k Bohu a k druhému (včetně sebe sama). Zde jde o vztah mezi lidmi. Láska není chápána ve smyslu citové náklonnosti, nýbrž jako úsilí o dobro druhého člověka bez ohledu na to, o koho jde. To jednání, jaké by člověk chtěl zakoušet od druhých vůči sobě, to má prokazovat druhým. Text je ukázkou toho, že Pavel vnímal Zákon v různých polohách – odmítal jej jako překonaný (Ježíšem Kristem) prostředek spásy, ale respektoval jej jako vyjádření Boží vůle v jeho etické dimenzi. Židovsko-křesťanská tradice byla jedinečná v rámci antického světa v tom, že vztah a úcta k Bohu mají dopad na jednání člověka. Nelze milovat Boha, aniž je milován člověk, bližní.
Lk 14,25-33
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ‚Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.‘ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáků) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Tato perikopa mluví o podmínkách následování Ježíše a přidává k tomu dvě svým způsobem varující podobenství. Není důležité, zda tato podobenství, jež jsou specifickou látkou Lukášova evangelia, Ježíš pronesl v dané souvislosti nebo zda jde o zpracování materiálu evangelistou. Tak, jak je text koncipován, klade otázku po konkrétním způsobu následování Ježíše v dobovém kontextu, tedy po vzdání se skutečně všeho a volby života bez zajištění, volby života putujícího kazatele. Radikalita Ježíšova nároku na učedníky je ovšem neslýchaná. Následovat Ježíše znamená vzdát se všeho, vzdát se svých priorit (evangelista dokonce mluví o nenávisti vůči nejbližším), pohodlí, úspěchu v lidských očích, závislostí. Musí být k tomu ještě ochoten přijímat překážky, problémy, nesnáze na cestě. Je to radikální, ale srozumitelné, byť ne zrovna příjemné. Mnozí možná chodili s Ježíšem, protože to bylo atraktivní, protože konal zázraky, protože jim bylo v jeho společnosti dobře. Ježíš útočí na tuto v zásadě egoistickou nebo alespoň egocentrickou, nejspíš nevědomou motivaci lidí v davu. Nejde tu o pouhé rozhodnutí pro Ježíše, nýbrž o sdílení jeho způsobu života. A to si nemohl každý dovolit a uvedená podobenství či příklady varují před neuváženým rozhodnutím. Ježíš i v jiných souvislostech odmítá různé lidi, aby s ním sdíleli „potulný“ život a odkazuje je zpátky do jejich prostředí, jinde pak naopak lidi vyzývá, aby překročili zvyklosti a šli za ním.
Ježíš rozumí člověku a vidí do něj, proto mu zcela realisticky nabízí nutnost sebereflexe. Při volbě způsobu následování Ježíše je třeba se vzdát veškerého romantismu, citových vzplanutí, osobních vazeb a sentimentalismu a je třeba zkoumat sám sebe a položit si otázku své motivace, svých sil a schopností. A pak je třeba se rozhodnout pro konkrétní cestu následování. Tam už pak není možné se ohlížet zpět, má-li člověk dojít k cíli. Rozhodnout se pro život s Ježíšem nelze polovičatě, i když to tak leckdy dopadá. Ale to právě Ježíš nechce. To rozhodnutí je závazné a vyžaduje plné nasazení, vyžaduje, aby to člověk myslel vážně a podle toho žil. Jaká bude cesta následování, to už je na každém podle jeho možností. Není lepší a horší cesta, pokud je rozhodnutí bráno vážně a důsledně. Je to rozhodnutí žít pro druhé, pro dobro.
Čtvrtek 6. 11. 2025 – 31. týden v mezidobí
Řím 14,7-12
Bratři! Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. Proč tedy svého bratra odsuzuješ? Nebo proč ty svým bratrem pohrdáš? Všichni přece budeme stát před Božím soudem. Vždyť v Písmu se říká: ‚Jako že jsem živ, praví Pán, přede mnou poklekne každé koleno, a každý jazyk bude velebit Boha.‘ A každý z nás tedy bude muset sám za sebe vydat Bohu účty.
Tato pasáž z Listu Římanům reaguje na problém masa obětovaného modlám, který vnesl do obce značný nepokoj. Pavel napomíná obě strany sporu k toleranci a vzájemné úctě. Pokud je člověk křesťanem a bere toto své povolání vážně, pak je spojen s Kristem v každém okamžiku, pak v něm jedná Kristus. A Kristus je tím, kdo dal sám sebe ve prospěch druhých. To je tedy také posláním těch, kdo se k němu hlásí. Pavel apeluje na adresáty, aby si uvědomili, že nesmějí brát ohled jen sami na sebe, že jsou povoláni do společenství a že prospěch společenství je jejich (společným) úkolem. Nebudou-li k sobě navzájem ohleduplní, nebude brát ani Bůh ohled na ně, neobstojí před Bohem. Špatným jednáním zrazuje křesťan Krista v sobě.
Lk 15,1-10
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.' Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“
V 15. kapitole svého evangelia uvádí evangelista 3 podobenství o ztraceném a nalezeném – o ztracené ovci, ztraceném penízi a dvou ztracených synech. Nejdůležitějších na všech příbězích je ona radost nad nalezeným. Bůh se raduje nad každým člověkem, který nalezl cestu zpět, tam, kam patří, do domova. Bůh má radost z každého dobrého člověka, i z těch spravedlivých, kteří se nikam nezatoulali a žijí, jak mají, ale když někdo „ztracený“ se najde je radost z jeho nalezení tak velká proto, že se děje něco nečekaného, téměř zázrak, vyváznutí z nebezpečí, ba ze smrti. To zná každý milující rodič – jeho bolest, jeho strach o dítě, které se ztratilo, které se dostalo do nebezpečí, se záchranou promění v nevýslovnou radost. Vše je zapomenuto, hlavně, že dítě je zpět, živé a zdravé. Tak i Bůh prožívá radost nad tím, že má „své dítě“ zpět. A k takové radosti zve i člověka, celé společenství – k radosti, která je znamením odpuštění, přijetí, nového začátku.
Ježíš vypráví tato podobenství kvůli těm, kteří žehrají, že se zahazuje s lidmi na okraji společnosti. Asi jim Ježíš přece jen imponoval, a tak byli naštvaní, že není jako oni, že jim nedává přednost před těmi, kteří jim nestáli za pozornost. A navíc jim tím ještě nastavuje zrcadlo. Svými podobenstvími je Ježíš chce přimět ke změně jejich perspektivy: místo povýšeného odsuzování sestoupení do situace těch lidí, jimiž pohrdají. Mravokárnými řečmi se ještě nikdo nenapravil, maximálně naštval. Z Ježíšovy strany nejde o žádný soucit s lidmi na okraji společnosti, nýbrž o jejich přijetí do vlastního života, ztotožnění s nimi – nikoliv v jejich hříších a mravních slabostech, ale v jejich lidství.
Radost z dobra, radost z nápravy je důležitá. L. Evely, pokud se pamatuji ze svého mládí, napsal, že po svátosti smíření by si kněz i penitent měli dát společně skleničku, zapít to, oslavit to. Prožít společnou radost.
Pátek 7. 11. 2025 – 31. týden v mezidobí
Řím 15,14-21
Já sám jsem o vás přesvědčen, moji bratři, že i vy máte plno dobré vůle naplněni poznáním všeho druhu, takže jste docela dobře schopni jeden druhého napomenout. Přece však jsem vám psal trochu směleji, abych vám (některé věci) připamatoval, a to pro milost, která mi byla dána od Boha: abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohany. Kážu proto Boží evangelium, jako bych konal posvátný úkon, aby se tak pohané stali milou obětí, posvěcenou od Ducha svatého. Mám se tedy čím chlubit skrze Ježíše Krista v tom, co se týká Božího díla. Neodvážím se mluvit o ničem jiném než o tom, co Kristus skrze mne vykonal, aby byli pohané přivedeni k ochotnému přijetí víry, slovem i skutkem, silou znamení a zázraků, konaných mocí Božího Ducha. Tak jsem dovršil kázání Kristova evangelia od Jeruzaléma a v širém okruhu až po Ilýrii. Snažím se totiž o to a kladu si za čest, že nekážu evangelium tam, kde jméno Kristovo je už známo. Nechci stavět na cizích základech, neboť stojí v Písmu: ‚Ti, kdo o něm nebyli poučeni, uvidí, ti, kdo (o něm) neslyšeli, porozumějí.‘
K závěru svého listu do Říma, do obce, kterou nezaložil, Pavel rekapituluje svou činnost. Pavel hovoří o své kazatelské činnosti jako o posvátném úkonu, toho je dobré si všimnout. Obrácení pohané jsou „obětním“ darem (viz Řím 12,1n), tedy Božím majetkem, zasvěcenou obětinou vyhrazenou Bohu. Všechno, co člověk dělá, lze zasvětit Bohu, lze konat jako bohoslužbu. Pavel si je dobře vědom toho, co vykonal jako hlasatel evangelia. Netrpí falešnou skromností, nýbrž zdůrazňuje svou angažovanost. Chce přesvědčit své adresáty, jak moc mu záleží na evangeliu, jak je to pro něj důležité. Hledá tím také podporu pro své další plány, totiž pro plánovanou cestu do Hispánie, aby tam kázal evangelium. Poroto zdůrazňuje, že pracuje tam, kde ještě nikdo evangelium nekázal.
Když člověk potřebuje podporu pro své dílo, je důležité, aby mohl ostatní přesvědčit svým životem a tím, co dosud vykonal. Bylo to důležité v antice (aby slova byla dosvědčována životem, nauka jednáním), je to důležité i dnes.
Lk 16,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.‘ Správce si řekl: ‚Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat nemohu, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě (lidé) přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.‘ Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: ‚Kolik jsi mému pánovi dlužen?‘ Odpověděl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.‘ Pak se zeptal druhého: ‚Kolik ty jsi dlužen?‘ Odpověděl: ‚Sto korců pšenice.‘ Řekl mu: ‚Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.‘ Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla.“
Další z Ježíšových poměrně kontroverzních podobenství, jak je nabízí Lukášovo evangelium. Těžko si z něho vybrat nějaké rozumné poučení. Rozhodně jím nemá být návod k vypočítavosti a nepoctivosti. Jak to Ježíš říká, lidé tohoto světa se chovají vychytrale a ti slušní na ně nevěřícně zírají. Přesto lze v tomto podobenství najít významnou výzvu: v obtížné situaci se nenech situací pohltit, ale hledej, jak se z ní můžeš dostat. Nezůstaň paralyzovaný tím, co se děje. Jak na to jít, ukazuje Ježíš např. v příběhu s penízem daně svou schopností zorientovat se v situaci a prohlédnout, do čeho ho chtějí jeho protivníci nalákat, aby ho znemožnili. Právě slušní lidé se nechávají zaskočit a paralyzovat nestoudností jednání všelijakých lidí, ale Ježíš vyzývá své učedníky k akci. Mají být sice mírní jako holubice, ale chytří jako hadi. Proti nepravosti je třeba aktivně bojovat a nevyklízet jí pole.
Někteří exegeti poukazují na to, že to, co dlužníkům nepoctivý správce odpustil, byly skryté úroky. Protože v Izraeli bylo zakázáno podle Tóry půjčovat s úroky, tak to v praxi fungovalo tak, že se skryly do výše dlužné částky. Pokud by tomu tak opravdu bylo, tak by onen správce jednal o něco zodpovědněji (byť ve svůj prospěch), než se zdá. Nicméně před tím mu taková praxe nevadila. Navíc správcova praxe nezůstala pánovi utajena. Ocenil tedy správcovu schopnost si v dané chvíli poradit.
Podobenství obecně chtějí vyzdvihnout jeden určitý rys, jeden moment situace, apelovat v tom duchu na adresáty – pán proto není obrazem Boha nebo Ježíše, nýbrž jen jakýmsi symbolem moudrosti.
Sobota 8. 11. 2025 – 31. týden v mezidobí
Řím 16,3-9.16.22-27
Bratři! Pozdravujte Prisku a Akvilu, kteří se mnou pracovali pro křesťanskou víru a nasadili pro mě vlastní život; jsem jim zavázán k vděčnosti nejen já, ale i všecky církevní obce pohanokřesťanů. Posílám pozdrav i věřícím, kteří se shromažďují v jejich domě. Pozdravujte mého drahého Epaineta; on je první z Asie, který přijal víru v Krista. Pozdravujte Marii, která se pro nás hodně napracovala. Pozdravujte mé krajany Andronika a Junia; byli se mnou společně ve vězení, jsou velmi váženi mezi apoštoly a stali se křesťany ještě přede mnou. Pozdravujte Ampliáta, mám ho v Pánu rád. Pozdravujte Urbana, našeho spolupracovníka v křesťanské víře, a mého milovaného Stachyna. Pozdravujte se navzájem svatým políbením. Pozdravují vás všechny Kristovy církevní obce. Připojuji křesťanské pozdravení já, Tercius, který tento list píšu. Pozdravuje vás Gájus, hostitel můj i celé církevní obce. Pozdravuje vás městský důchodní Erastos a bratr Kvartus. Bůh vás může utvrdit, (abyste žili) podle evangelia, jak jsem vám ho hlásal, a podle kázání o Ježíši Kristu. Bylo vám zjeveno toto tajemství, které bylo skryté od věčných časů, ale nyní je zřejmé předpověďmi Písma na příkaz věčného Boha a oznámeno všem národům, aby ho vírou poslušně přijaly. A proto Bohu, který jediný je moudrý, buď skrze Ježíše Krista sláva na věčné věky. Amen.
Závěrečná část Listu Římanům obsahuje různé pozdravy, které Pavel adresuje svým známým do Říma. Je zajímavé, kolik je mezi nimi žen, jež se podílejí na šíření evangelia. Jako první, což zde není uvedeno, je zmíněna jáhenka Foibé, pravděpodobně doručitelka dopisu, která stále v čele obce v Kenchrejích, jednom z korintských přístavů. Pavel ji doporučuje obci, aby ji přijala a byla jí nápomocna. Dalšími pozdravovanými je manželský pár Priska a Akvila, důležití Pavlovi spolupracovníci a centrální osoby společenství kolem jejich domácnosti. Pak je zmíněna Marie, která pracovala s Pavlem a podílela se na jeho misijní činnosti, posléze další dvojice (nejspíš manželská) Andronika a Junie (v 8. století se z ženského jména Junia stalo mužské, které je velmi málo doložitelné na rozdíl od ženského), jež jsou jmenováni jako apoštolové. Z dalších jmen jsou vynechány Tryfaina a Tryfósa, které misijně působí, dále Persida, jež se zřejmě také podílí na misijní činnosti, pak ještě matka Rufova, které Pavel vděčí za mnohé; dalšími dvojicemi jsou Filologos a Julie, Nereus a jeho sestra a možná i Olympie. Ženy v Pavlově misii zaujímaly důležité místo, rovnocenné, pokud jde o práci, s Pavlovými mužskými spolupracovníky. Z Pavlovy strany pak pozdravují jeho spolupracovníci Erastos, Kvartus a Tertius, písař listu. Erastos byl pravděpodobně městský úředník (správce městské pokladny), což znamenalo, že patřil mezi městskou honoraci, Tertius a Kvartus byli podle jména původně otroky. Pavel tedy nečinil rozdíly mezi lidmi a spolupracoval se všemi, kdo byli ochotní.
Na závěr mluví Pavel o tajemství, čímž míní tajemství spásy, tedy Boží blízkosti každému člověku, aby tak byl naplněn Boží počáteční záměr o člověku jako Božím obraze, avšak nově „koncipovaném“ v Ježíši Kristu, skrze nějž se člověk stává nejen obrazem, ale synem/dcerou Boží ve zcela výlučném vztahu.
Lk 16,9-15
Ježíš řekl svým učedníkům: „Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste – až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé (bohatství)? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ To všechno slyšeli farizeové, kteří měli rádi peníze, a posmívali se mu. Řekl jim: „Vy ze sebe děláte před lidmi spravedlivé, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co je u lidí vznešené, před Bohem je ohavnost.“
Mít majetek je velká zodpovědnost. Ježíšova slova nelze vykládat ve smyslu odmítání majetku, ale jako varování před jeho zbožštěním. Svěřený majetek (a tím je vše, co člověk od Boha dostává – jeho osobní dary i pozemské statky) je třeba dobře spravovat, nejenom nekrást, ale opravdu se poctivě a prozíravě starat o vlastní i o cizí majetek. Touha po majetku je velmi silná – majetek je totiž nejen prostředkem k pohodlnému či bezstarostnému životu, ale také k získání společenského vlivu a moci, k postavení, společenské prestiži a úctě. Samozřejmě je to také něco, oč se člověk posléze bojí a jehož zajištění věnuje mnoho času, úsilí a energie. Majetek ho pak ovládá. V honbě za majetkem nebo v úsilí o jeho zajištění člověk může zcela ztratit ze zřetele vztahy k druhým i k Bohu. Všichni lidé sice dobře vědí, že majetek sám o sobě není zdrojem štěstí, ale přesto v honbě za ním mnozí podléhají a zapomínají na to nejpodstatnější – na vztah k druhým a k Bohu. Ježíš nazývá majetek nespravedlivým mamonem, protože byl často získán nepoctivou cestou na úkor jiných. To platí dodnes. Když však už ho člověk má, má ho používat k dobrým cílům: pomáhat druhým, dělat si z nich přátele. Ježíš na jedné straně vyzývá k poctivosti a zodpovědnosti ve správě pozemských statků, na druhé varuje před ztrátou širšího horizontu a skutečného štěstí, před egoismem a uzavřením se v sobě v nikdy nekončící starosti o sebezajištění. A to se týká každého, protože každý má své dary a strachuje se o sebe sama.
Farizejové se Ježíšovi posmívají, protože nic nemá a je odkázán na druhé. Byli přesvědčeni o tom, že člověk, který nemá peníze, resp. majetek, nemůže ničeho dosáhnout, je nula, společnost ho nebere. Protože bez majetku si člověk nemůže pozici ve společnosti přece zajistit. I tehdejší společnost byla postavena na veřejné proslulosti, slávě, majetku, vzdělání a původu. Ježíš jejich mocenské nároky odmítá – majetek nesmí sloužit k utlačování druhých, k jejich ovládání či manipulaci s nimi, tedy k vlastnímu vyvyšování a dosažení moci na úkor druhých. Ježíš v jejich očích postrádal to, co společnost považovala za rozhodující. A přece to byl on, kdo nakonec změnil svět. Jeho „blahoslavení chudí…“, kterým patří Boží království odkazuje tímto směrem. Ve skutečností nestojí svět na bohatých, mocných a slavných, nýbrž na životě a práci obyčejných lidí. To oni jsou tvůrci světa a oni budují Boží království na zemi, resp. skrze ně je buduje Bůh.