Neděle 20. 7. 2025 – 16. neděle během roku
Gn 18,1-10a
Hospodin se zjevil Abrahámovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle – stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi, a řekl: „Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?“ Odpověděli: „Nuže, udělej, jak jsi řekl!“ Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: „Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!“ Potom Abrahám běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli. Zeptali se: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ (Hospodin) řekl: „Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.“
Abrahám nelení a přijme neznámé poutníky se vší úctou, aniž tuší, s kým má tu čest. Tato jeho zdvořilost a pohostinnost se ukáže jako cesta k naplnění jeho nejvroucnějšího přání, tedy mít mužského potomka. Přijetí druhého s úctou a otevřeností je obohacením a otevírá bránu k životu. Příběh má leckteré legendární rysy, realisticky viděno by poutníci umřeli hlady, než by se dočkali toho všeho, co jim Abrahám jako drobné pohostinství nabízí. Ale text chce zdůraznit velikost úcty, kterou Abrahám vůči neznámým měl, aniž tušil, o koho jde. „Bratrská láska ať trvá, s láskou přijímejte ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ říká List Židům (13,1n) v narážce na tuto scénu z Gn.
Kol 1,24-28
Bratři! Teď sice pro vás trpím, ale raduji se (z toho), protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap; (má z toho prospěch) jeho tělo, to je církev. Do jejích služeb jsem se dal, jak to bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemství, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím: těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství (božské) slávy je pro pohany v tomto tajemství, že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem.
Autor Listu Kolosanům (podle mého poznání nějaký z Pavlových následovníků) mluví ve jménu Pavlově o smyslu utrpení, kterému byl Pavel vystaven. To nepřidává nic k hodnotě Ježíšova výkupného činu, ale autor svým výrokem konstatuje, že utrpení patří k životu křesťana a jeho správné přijetí má smysl pro vnitřní růst celého společenství církve. Tajemství, o němž je řeč, znamená objevení smyslu Božího jednání v Kristu a jeho přijetí. Ten, kdo vstoupí do společenství s Kristem, otevírá svůj život nekonečné dimenzi a participuje na Ježíšově životě pro druhé, pro celý svět. Podle autora může být dokonalým jen ten, kdo žije ve spojení s Kristem. Dokonalost tu ovšem není míněna jen ve smyslu mravní velikosti (morálka, resp. morální jednání, láska, je důsledkem, viditelným projevem svatosti), nýbrž primárně ontologicky: Bůh je spojen s Ježíšem Kristem, v něm Boží obraz dosahuje svého naplnění, své dokonalosti, proto dokonalé spojení s Bohem vede přes spojení s Kristem. Dokonalý lze chápat ve smyslu svatý, podílející se na Boží svatosti.
Lk 10,38-42
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“
Další z Lukášových příběhů, který vyvolává emocionální reakce, zejména u žen, které pečují o blaho ostatních. Podle mého názoru Ježíš Martu nijak zvlášť nekárá, protože cítí její touhou být s ním jako Marie a zároveň její nemožnost překročit navyklý řád věcí. Jeho slova jsou spíše povzbuzením, aby i ona našla odvahu jít za hlasem svého srdce a nenechat se svazovat povinnostmi. Dodává jí odvahu k pochopení, že hostitelem je on, a proto ona si může dopřát být u něho hostem, být u něho doma.
Běžně se necháváme pohltit péčí o tělesné blaho těch, kdo k nám přicházejí, a zanedbáváme to, že cílem jejich návštěvy není primárně se najíst, nýbrž my sami. Přicházejí na prvním místě za námi, ne za dobrým jídlem a pitím. Péče o tělesné blaho druhých je důležitá, ale nesmí překrývat cíl setkání, jímž je společenství osob. My jsme pro své blízké a přátelé cennější než jídlo a pití. A oni pro nás. Pohostinnost je na místě nezanedbávat, ale nesmí pohltit veškerý prostor.
