Neděle 21. 12. 2025 – 4. neděle adventní
Iz 7,10-14
Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil (Izaiáš): „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“
Král Achaz je klasickým příkladem člověka, který se tváří zbožně a poslušně, ale ve skutečnosti už dopředu ví, že hodlá jednat podle svého. Bůh však na Achazovu nevěru reaguje pozitivně, nabízí mu znamení odkazující do budoucnosti, aby ho přiměl k důvěře. Achaz však reaguje odmítavě, zdánlivě zbožně. Znamení, tedy narození nového člověka (syna z významné rodiny, nejspíš královské), o němž mluví Izajáš, je ovšem zároveň znamením varovným. Izajáš to vyjadřuje i tím, že činí rozdíl mezi sebou a Davidovým domem (dynastií), když mluví o „svém Bohu“ – Achaz se vylučuje ze společenství s Bohem Izajášovým, s Bohem Izraele. Narození dítěte je vždy poselstvím, znamením zachování budoucnosti, Achaz ji však odmítá, protože má své plány.
Znamením není, že se dítě narodí z „panny“, protože hebrejské slovo „almah“ znamenalo pohlavně zralou ženu (svobodnou i vdanou) vznešeného původu. Překladem do řečtiny (parthenos) byl význam zúžen na mladou ženu bez sexuální zkušenosti. Znamením je onen syn. Immanuel (Bůh s námi) je svědectvím všem, i Achazovi, že Bůh je věrný, Bůh zůstává se svým lidem. To kontrastuje s nevěrností Achazovou.
Není zcela jasné, koho měl Izajáš na mysli, nepochybně narození dítěte-chlapce v jeho době, nejspíš vznešeného původu.. Narození Ježíšovo by těžko mohlo být znamením pro krále žijícího ke konci 8. stol. před n. l. Proroctví je situováno do období tzv, syrsko-efraimské války 735-732 př. n. l. Jde o proroctví, jež je svým významem otevřeno do budoucnosti ke svému plnému naplnění už v jiných historických souvislostech.
Řím 1,1-7
Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti. Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě o svém Synu. Ten pochází jako člověk z rodu Davidova, duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán. Od něho jsme dostali milost i apoštolské poslání, abychom na oslavu jeho jména přivedli k ochotnému přijetí víry všecky národy. K nim patříte i vy, protože si vás Ježíš Kristus povolal. Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
V preskriptu svého list do Říma uvádí Pavel tzv. formuli Syna, v níž shrnuje Ježíšův lidsko-božský statut. Ježíš je potomkem Davidovým, patří do dějin Izraele, je nositelem zaslíbení, byl ukřižován (jako člověk zemřel), ale vstal z mrtvých, protože je zároveň Synem Božím. Pavel je jeho apoštolem, určeným k hlásání evangelia všem lidem, tedy i pohanům.
Preskript (úvodní část dopisu) se skládal ze jména odesílatele (Pavel – jenž se zde představuje velmi obšírně ve vztahu k Bohu a Kristu i svému poslání), adresáta (římští křesťané – i oni jsou představeni obšírně a charakterizováni pro svou víru jako svatí a Bohem milovaní) a pozdravu (přání pokoje a milosti).
Pavel římskou obec nezaložil, ale byla pro něj důležitá (Řím jako centrum tehdejšího světa). Chtěl ji využít pro své další působení na západě, a potřeboval proto adresáty ujistit o své pravověrnosti a svých kvalitách, neboť byl osobou spornou.
Mt 1,18-24
S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: „‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel‘, to znamená ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.
Evangelista navazuje na proroctví Izajášovo a vztahuje je na Ježíše. Ježíšovi nebylo dáno jméno Immanuel, je na něj vztahováno symbolicky, nýbrž Ježíš (jak uvádí i Lk 1,31), což je stejné jméno jako Jozue a znamená Bůh zachraňuje, na což poukazuje i komentář andělův (on spasí/zachrání/vysvobodí lid z jeho hříchů). Toto jméno nebylo v židovském prostředí vzácné. Ježíš však jeho význam zcela naplnil. I tím, že dostává Ježíš jméno, jež není neobvyklé, je vyjádřeno, že se stal „běžným“ člověkem, jedním z lidí, jedním z nás. Zároveň jej toto jméno svazuje s tradicí Izraele, s tím, kdo uvádí do „zaslíbené země“, do Božího království.
V Matoušově evangeliu (na rozdíl od Lk) je adresátem Božího poselství a v zásadě i protagonistou dění Josef, muž oddaný Hospodinu (spravedlivý). Pokorně přijímá svou roli ochránce vyvoleného dítěte. Dokáže překonat svou představu o budoucnosti, přijmout čáru přes rozpočet ve svých plánech, podřídit sw Božím plánům. V tom je veliký a pro nás všechny vzorem.
Pondělí 22. 12. 2025 – 4. týden adventní
1 Sam 1,24-28
Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.
Anna plní svůj slib vůči Bohu a svého „vymodleného“ syna odevzdá tomu, kterému od počátku patří, Bohu. Ve starověku mělo dítě jiný status, než má dnes. Proto mohli rodiče rozhodovat o budoucnosti svého dítěte tak trochu bez ohledu na ně. To, že Anna přivedla svého syna do Sila, ke službě ve svatyni, zároveň znamenalo, že jej uvedla do centra vzdělanosti, kultury a náboženského života, že pro jeho budoucnost učinila to nejdůležitější. Jistě jí to jako matce také nepřipadlo snadné. V případě Samuelově se to „vyplatilo“, protože se vyprofiloval do významné postavy velkého Božího služebníka.
Možná nám to připadá nezvyklé a v dnešní době by takové rozhodnutí matky o dítěti (zaslíbit je službě Hospodinu) nebylo akceptovatelné, ale je třeba mít stále před očima, že děti jsou darem a že náležejí Bohu. Děti nejsou majetkem rodičů a neslouží k uspokojování jejich potřeb nebo ambicí. Na to se dnes v mnoha ohledech zapomíná. Dítě je dar, který je rodičům svěřen na určitou dobu, aby o něj pečovali a rozvíjeli ho, ale je to samostatná osoba s právem na vlastní život. Největší radostí rodičů, pedagogů a všech těch, kteří se zabývají výchovou, by měla být skutečnost, že jejich dítě / svěřenec / klient dokáže ve svém životě kreativně rozvíjet to, co mu do života dali, že žije svůj smysluplný a šťastný život, což není život bez problémů. Je důležité umět svěřit své dítě (a někdy to nemusí být ani fyzická osoba, ale cokoliv, do čeho se vkládáme, co považujeme za „své dítě“) Bohu a nechat ho jít jeho vlastní cestou. Dát mu svobodu, vzdát se touhy určovat jeho budoucnost. Není to až tak snadné.
Celý úryvek končí konstatací, že se klaněli Hospodinu. Úcta, vděčnost a oddanost jsou základními postoji vůči Hospodinu. Jsou výrazem důvěry, že Bůh s naším darem dobře naloží.
Lk 1,46-56
Maria řekla: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
Maria si je vědoma velikosti úkolu, který jí byl svěřen, ale zároveň či především velikosti, velkorysosti a moci toho, který jí ho svěřil. Bůh je věrný a stojí na straně těch, kdo v tomto světě nejsou mocní, vlivní a bohatí, pokud se oni o něj opírají. Bůh nemiluje nouzi, bídu a strádání pro ně samé a neopovrhuje majetkem, vlivem a mocí jako takovými, ale stojí na straně těch, kdo na něj spoléhají, kdo v něj doufají, kdo se k němu obracejí – a to jsou velmi často právě ti, kdo jsou v oněch znevýhodněných situacích. Ti totiž mají většinou mnohem větší smysl pro solidaritu, soucit, vděčnost…
Maria zpívá svůj chvalozpěv, ale zároveň stojí pevně zakotvená v realitě, jíž je pomoc Alžbětě. Modlitba chvály a díků je pravdivým vyjádřením vztahu k Bohu, ale zakotvení v každodenní realitě, starost o druhé je stejně důležitá. Je druhou stranou téže mince, Není od věci si občas připomenout, zač je na místě Bohu děkovat a chválit jej. Povznese to i naši duši.
Úterý 23. 12. 2025 – 4. týden adventní
Mal 3,1-4.23-24
Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let. Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“
Bůh zaslibuje obnovu. Ta obnova bude spočívat v návratu k pravé úctě k Hospodinu a v narovnání vztahů mezi generacemi. Úctu k Hospodinu už nebude možné zneužívat ve vlastní užitek, dělat si z něj nástroj pro vlastní prospěch. Vztahy mezi generacemi jsou natolik důležité, že pro jejich narušení hrozí Hospodin kletbou, tedy nepožehnáním. Generační smír, úcta jedněch ke druhým jsou základem úspěšného života každé společnosti.
Obraz Hospodina, který nabízí Malachiášovo proroctví, upozorňuje na důležitou skutečnost: Bůh je veliký, nesrovnatelný s jakoukoliv lidskou mocí a odpovědí člověka na jeho příchod, na setkání s ním musí být úcta. Bůh nepřichází, aby ničil, aby demonstroval svou moc, nýbrž aby obnovil, aby očistil. Ta očista není vždy příjemná, ale vede k obnově. Možná právě v takové situaci se nalézáme. V konfrontaci s válkami, krutostí a utrpením lidí se musíme učit nově hledat Boží tvář, abychom mohli porozumět, alespoň nějak, tomu, co se děje, a abychom pak mohli o Bohu také pravdivě svědčit. Není to snadné a nám nezbývá než hledat odpověď na to, co rozumíme slovy, že Bůh je dobrý. Je evidentní, že pod zorným úhlem toho, co se děje (za dva měsíce začne 5. rok války na Ukrajině) nelze na Boha tak jednoduše aplikovat naše představy o dobrotě. Bůh se víc než kdy jindy jeví jako transcendentní, tajemný. Je třeba najít odvahu do tohoto jeho tajemství, jež se zdá temné a nesrozumitelné, vstoupit. Což je i vyzvání k akci, protože Bůh opustil svou vznešenost a nedostupnost a vzal na sebe lidskou podobu.
Lk 1,57-66
Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. Jeho matka na to řekla: „Ne, ale bude se jmenovat Jan!“ Namítli jí: „Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje.“ Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. On si vyžádal tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan.“ Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“
Bůh naplnil svůj příslib Zachariášovi a otevřel mu ústa v zásadním okamžiku, když měla být stvrzena identita dítěte. Jméno není jen okrasa člověka, nýbrž součást jeho identity. A tu měl Jan Křtitel určenou od Boha. Zachariášovou reakcí na změnu situace je Boží chvála. Lidé se radují společně s Alžbětou, společná radost je důležitá; sdílet nezištně radost z úspěchu druhého není samozřejmé, ukazuje to velkorysost srdce, skutečný vztah k druhému.
Lidé mají své představy o tom, jak věci mají být, mají své tradice, zvyky, historii. To všechno však, jakkoliv je to důležité, může být i zavádějící, svazující. Je důležité umět nepodléhat tlaku okolí, když zná člověk pravdu. Nakonec to ocení i ono okolí – stejně jako tomu bylo v případě Jana Křtitele a jeho rodičů. Jednota rodičů je inspirativní, oba stojí ve vzájemné úctě v poslušnosti vůči Hospodinu.
Středa 24. 12. 2025 – 4. týden adventní
2 Sam 7,1-5.8b-12.14a.16
Když se usadil král David ve svém paláci a Hospodin mu popřál pokoj od všech okolních nepřátel, pravil král proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v domě z cedrů, zatímco Boží archa přebývá uprostřed stanových pláten.“ Nátan odpověděl králi: „Jdi a splň všechny záměry, které máš v srdci, vždyť Hospodin je s tebou!“ Ale v oné noci ozvalo se Hospodinovo slovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Ty mi chceš vystavět dům, kde bych bydlel? Já jsem tě vzal z pastviny od ovcí, abys byl vládcem nad mým izraelským lidem, a byl jsem s tebou ve všem, cos podnikal, vyhubil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Zjednám ti veliké jméno, jaké mají ti největší na zemi. Určím svému izraelskému lidu místo, zasadím ho tam a bude tam bydlet. Nebude se už děsit a lidé oddaní zločinu se neodváží ho sužovat jako dříve, v dobách, kdy jsem ustanovil nad svým izraelským lidem soudce. Popřeji mu pokoj ode všech jeho nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že vystaví dům tobě. Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.
David to myslel dobře, i když možná i trochu zištně ve snaze si Hospodina naklonit, „osedlat“. Možná to ani sám zcela nedomýšlel. A podobně i Nátan. Proč by mělo být nepatřičné vystavět Hospodinu řádný chrám, ukázat jeho velkolepost tím chrámem ostatním. Bůh si přece zaslouží to nejlepší! Bůh však chce něco jiného, Bůh chce člověka – svůj obraz – jako svůj chrám. Teprve když je člověk chrámem Božím má smysl budovat i chrámy z kamene, cihel, skla či betonu. Je třeba vždy přemýšlet o tom, co od nás Bůh skutečně chce jako projev naší úcty. A to může být zcela něco jiného, tak jako v případě Davidově, než si člověk představuje. Bůh není člověk a nepotřebuje honosnost, očekává od člověka především oddanost, lásku a zrcadlení božského bytí v člověku do okolního světa.
Bůh zaslibuje Davidovi, že dům z lidí (Davidových potomků) bude trvat navždy – tím nejdůležitějším článkem této linie je Ježíš. Text je mesiánským přislíbením, které se naplní, ovšem zcela jinak, než pak lidé předpokládají. David není veliký svými vojenskými úspěchy, svým bohatstvím, nýbrž Božím vyvolením. Ale to ani on sám v té chvíli nechápe. Je to Bůh, kdo zjednává Davidovi jméno, ne naopak, tedy je to Bůh, kdo ustavuje člověka, kdo ho pověřuje, kdo dává budoucnost. Při pohledu na současný Izrael a situaci v biblické Palestině jsou proroka slova ještě daleko od naplnění. Ale snad ten čas také přijde.
Lk 1,67-79
Janův otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a pronesl tato prorocká slova: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid! Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida, jak slíbil od pradávna ústy svých svatých proroků; zachránil nás od nepřátel, z rukou všech, kdo nás nenávidí. Slitoval se nad našimi otci, rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi: že nám dopřeje, abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života. A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu, dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.
Zachariáš mluví o budoucnosti vyvoleného lidu a o roli, kterou sehraje jeho syn. Jde o tzv. Zachariášovo kantikum, které se modlí v brevíři v ranních chválách. Stejně jako v hymnu Magnifikat jde o chvalozpěv na Boží prozřetelnost, věrnost a velikost. Je důležité žít vděčností, uvědomovat si dary, věřit v budoucnosti i přes temnotu a stín smrti.
I naši rodiče se radovali nad naším narozením a jistě měli představy o naší budoucnosti. Zachariášův chvalozpěv je samozřejmě napsán až ex post, ale přesto vyjadřuje onu důvěru rodičů (otce) v budoucnost dítěte. Pro Janovy rodiče musela být realizace jeho cesty nepochybně obtížně k pochopení, ale nezbylo – stejně jako P. Marii – ji akceptovat. Dítě tu není od toho, aby naplňovalo přání a ambice svých rodičů, nýbrž aby rozvíjelo životodárné tradice společenství svým vlastním přínosem. Rodiče mají udělat maximum toho, co mohou, aby tuhle roli mohly jejich děti naplnit.
Jan má připravovat cestu tomu, kdo přináší světlo a skutečnou spásu. Má být postavou, která přináší naději na obnovu, na nápravu, na porážku zla. Jan zvěstuje obnovu nezávisle na Chrámu, na kultu, na tradicích. Bůh ve svém působení není závislý na našich pozemských věcech, tradicích a představách, nýbrž je pro něj důležitý člověk, který se k němu obrací, který se odvrací od temnoty k jeho záři, a to kdekoliv. Kdo je schopen a ochoten uslyšet jeho hlas i skrze ty, kteří nepatří k v lidských představách k jeho vyvoleným, kdo na to „nemají papír či úřední štempl“, ten projde temnotou utrpení a hříchu ke světlu, k naději a vděčnosti.
Čtvrtek 25. 12. 2025 – ve dne; Hod Boží vánoční
Iz 52,7-10
Jak je krásné (vidět) na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!
Útěšné proroctví z knihy Izajáš – Bůh se ujal svého lidu: lid se z vyhnanství může vrátit nazpět. Jeruzalém se opět stane centrem úcty k Hospodinu, místem radosti a naděje. Jakkoliv zní tento text nadějeplně, radostně a nadšeně, realita, která je v pozadí není tak snadná. Návrat nebyl vůbec jednoduchý, Jeruzalém sám byl v troskách, život omezen. A přesto bylo proč se radovat, protože před Izraelem stála nová budoucnost. Začít znovu budovat, co bylo zničeno, je náročné, ale také krásné, protože vede dopředu. Bůh svůj lid neopustil. Kéž by to konečně začalo platit i pro Ukrajinu, Gazu, Libanon, Izrael i Sýrii – a jistě i mnohé jiné země!
Hospodin se vrací na Sión. Nejde tedy jen o návrat vyhnanců z babylonského exilu, nýbrž o plnou náboženskou obnovu. Bůh je znovu uprostřed svého lidu tam, kam lid podle jeho příslibů patří. Jenže kdo dnes je ochoten slyšet onu radostnou zvěst o Bohu, který chce být středem lidského života? Zakoušíme důsledky toho, že lidé o Boha nestojí. A co my?
Žid 1,1-6
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy (Bůh) řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘? A dále: ,Já mu budu otcem a on mi bude synem.‘ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: ,Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!‘
Jsme dětmi posledního času, času, do něhož již vehementně vstoupila věčnost. Ježíš-Syn Boží, ten jenž s námi žil naše lidství a žije je proměněné nadále (a i skrze ně je víc než andělé), nám nabízí podíl na věčnosti Božího království. Bůh je pro člověka smysly nedosažitelný a nepředstavitelný, Ježíš je jeho viditelným obrazem a také obrazem toho, k čemu jsme jako lidé stvoření na podobu Boží definitivně povoláni a co již – byť v omezení – můžeme prožívat teď a tady.
Text je reflexí na vztah Otce a Syna, připomíná i mudroslovnou literaturu ve vztahu hypostazované Moudrosti a Hospodina. Na rozdíl od ní však byl Ježíš reálnou postavou, člověk s plností lidství, a právě díky tomu může lidem ukazovat, kudy a kam mají jít. Důstojnost vykoupeného člověka, Božího syna/dcery, je ohromná, škoda, že my ji tak moc nevnímáme – ani v sobě, ani v druhých. Lidé všude na zemi ničí bez rozmyslu životy druhých, protože si neváží toho svého, pouze se o něj bojí.
Jan 1,1-18
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.
Jeden z nejkrásnějších, ne-li nejkrásnější, christologických hymnů. Ježíš jako Boží Slovo/Logos-Syn je spojen s Otcem od „počátku“, tedy věčně. Jeho vstoupením do světa se rozehrává drama zápasu světla Božího s tmou hříchu, zla. Jenže tam, kde je světlo, tma je nemůže přemoci. Drama nepřijetí toho, kdo přišel do vlastního, je relativizováno těmi, kdo Slovo přijali, přidali se ke světlu, neboť oni jsou dětmi Božími, sjednoceni se Synem. Přesto je to drama, které trvá až dodnes. Ježíš je světlo, ale brýle lidského sebeklamu nedovolují to světlo pořádně vidět. Nadějí člověka je že, to světlo trvá, i když ho člověk skrz špinavé brýle nevidí nebo jen zkresleně.
Jan vydal svědectví, nevydával se za ono světlo, i když si to někteří mysleli. Jan zůstal věrný pravdě i svému poslání, nenechal se svést na cestu vlastní důležitosti.
Zákon je důležitý, ale jeho význam i dosah je omezený ve srovnání s milostí a láskou. Vánoce připomínají, že je možné se „ponořit“ do Boha, žít z Boha, protože člověk Ježíš spočinul v náručí Otcově.
Pátek 26. 12. 2025 – svátek sv. Štěpána
Sk 6,8-10;7,54-60
Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici! “ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těchto slovech skonal.
Štěpán patřil k 7 tzv. diakonům, kteří byli pověřeni vedením té části jeruzalémské obce, která mluvila řecky. Štěpán stál v jejich čele. Jeruzalém byl v době Ježíšově městem, kde se mluvilo také řecky, a Židé mluvící řecky tam měli, jak plyne i z textu, také své synagogy. Štěpán měl právě s těmi řecky mluvícími soukmenovci problémy, protože hlásal víru v Ježíše Krista jakožto mesiáše a Božího Syna a tím relativizoval význam Chrámu i Zákona. Jeho smrt byla smrtí zfanatizovaného davu, bohužel se nenašel žádný Daniel jako v příběhu se Zuzanou, který by dav přivedl k hledání pravdy. Tak se Štěpán stal první obětí pro víru v Ježíše (nepočítáme-li Jana Křtitele – ten zemřel pro kritiku zneužívání moci Herodem Antipou). K řecky mluvícím Židům z diaspory patřil i pozdější apoštol Pavel. I on vystupoval velmi vehementně proti rodící se církvi. Štěpán přijímá svou nespravedlivou a nezákonnou smrt v následování Krista, tedy v duchu odpuštění vůči těm, kdo se podíleli na jeho zabití, de facto vraždě. Jeho postoj stejně jako Ježíšův nás vyzývá k velkorysosti vůči druhým – to je ona cesta následování. Je to výzva k velkorysosti odpuštění, protože pouze ono umožňuje nový začátek.
Mt 10,17-22
Ježíš řekl svým apoštolům: „Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“
Poněkud drsný tón v rámci vánoční idyly. Ale ve skutečnosti připomíná, že i Ježíšovo narození stojí ve stínu kříže. Ostatně vánoční příběhy Matoušova evangelia nejsou zrovna idylické, zahrnují velmi tvrdé okamžiky. Ježíš upozorňuje své učedníky, že společenství s ním má i obtížné stránky, protože ve světě je přítomno zlo v podobě nenávisti, závisti, strachu ze ztráty moci, zloby. Roztržka kvůli Ježíši může jít až do rozkolu v rodinách. Konflikt generací i vrstevníků není Ježíšovým přáním, ale varováním před touto možností, protože skutečné rozhodnutí pro následování Ježíše není ničím samozřejmým, co nevyvolává reakce. Ale ten, kdo vytrvá ve stopách Ježíšových, nepřijde o společenství s ním. Spása není nic abstraktního, záhrobní realita; spása je sdílení dobra, vrůstání do obrazu, který byl do nás vložen a skrze Krista obnoven. Ten, kdo zůstane věrný, obstojí. Ovšem co znamená zůstat věrný, záleží na dané době a situaci. Věrnost dnes znamená být člověkem naděje, pravdy, přátelství, lásky a nenechat se zotročit zájmy tohoto světa.
Sobota 27. 12. 2025 – sv. Jana evangelisty
1 Jan 1,1-4
Milovaní! O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná.
Začátek 1. listu Janova zdůrazňuje oproti evangeliu i haptický kontakt s Ježíšem-Slovem života. Ježíš byl ve své pozemské existenci opravdovým člověkem a zároveň nositelem věčnosti, ukazatelem k ní. Autor listu vidí jako svůj úkol tyto dvě skutečnosti, propojené v osobě Ježíšově, zvěstovat, neúnavně šířit a utvrzovat v nich své adresáty. Stále ještě nedomýšlíme, co všechno to pro nás znamená, že Ježíš byl/je pravý člověk, jak moc to naše lidství určuje, jak moc na našem lidství ve skutečnosti záleží. Ježíš žil reálný život, ví, co znamená být člověkem v tom světě, jenž je vším možným, jen ne rájem. Společenství s Bohem Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem je podle autora zdrojem radosti. Společenství ovšem znamená sdílení, vzájemnou důvěru a lásku. Společná víra vytváří společenství, a to jak s lidmi, tak s Bohem v Trojici.
To, o čem autor listu mluví, je skutečně evangelium, proto je závěrečná věta odkazem na radost. Evangelium musí vnášet do života radost, jinak to není radostná zvěst. Ta radost je zakotvená v tom, že láska je možná a život má smysl.
Jan 20,2-8
Prvního dne v týdnu běžela Marie Magdalská k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.
Je zvláštní o Vánocích číst velikonoční text, ale proč ne! Proslulý „závod“ Petra a toho druhého učedníka, kterého tradice ztotožnila s Janem (Zebedeem) a autorem evangelia. Onen druhý učedník je u hrobu první, dřív než Petr, což není dáno tím, že je podle tradice mladší. Je tam dřív a chápe, protože miluje, protože je se svým Mistrem spojen vnitřně, vazbou nitra, srdcem. Má oproti Petrovi nepopiratelný náskok, a přece na něj čeká, přece ho nechá vejít jako prvního. Láska se nepotřebuje cpát, může přenechat autoritě, kterou Petr reprezentuje, první místo, první viditelný krok. Milující ví víc, než je možné vyjádřit slovy, proto to první místo může přenechat druhému. Autorita poskytuje oporu svědectví, racionálního uchopení a převedení do slov, láska spojuje a září, ta mluví beze slov. Ale této řeči rozumí jen ten, kdo je schopen se naladit na stejnou vlnu. Pro život je potřebné jedno i druhé.
Tradice ztotožnila onoho bezejmenného učedníka s Janem evangelistou. Ve skutečnosti však tento „druhý učedník“, resp. učedník, kterého Ježíš miloval, zůstává anonymní. Na scéně se výrazně objevuje až ve 13. kapitole evangelia (při večeři na rozloučenou). V církvi i ve společnosti je třeba vzájemné úcty, respektu k postavení, i když lidé obdaření intuicí, očima lásky, vidí a ví, co se děje, dříve než druzí. I když onen druhý učedník přenechal místo Petrovi, přesto to byl on, kdo pochopil, kdo o svůj primát poznání nepřišel. Nejde tu o konkurenci, ale sdílení darů. Petr bez lásky, jak je zřejmé ze závěru Janova evangelia, by byl slepým pastýřem. Láska zůstává, ale i ona potřebuje oporu autority.