Sobota 21. 6. 2025 – 11. týden v mezidobí
2 Kor 12,1-10
(Bratři!) Když už to chlubení musí být – ač to není k ničemu – přejdu k viděním a zjevením od Pána. Znám jednoho křesťana, který byl před čtrnácti lety uchvácen až do třetího nebe. Nevím, zdali byl v těle, nevím, zdali byl mimo tělo. To ví Bůh. A vím o tom člověku, že byl uchvácen do ráje – zdali byl v těle, či mimo tělo, to nevím, to ví Bůh – a že uslyšel slova nevyslovitelná, která člověk nesmí vyřknout. Tímto člověkem se budu chlubit; sebou se však chlubit nebudu, leda svými slabostmi. Kdybych se totiž chtěl pochlubit, nebudu nerozumný, protože budu mluvit pravdu. Ale nechám toho, aby mě někdo nepokládal za něco více, než co vidí, že jsem, anebo než co o mně slyší. Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil (do tváře). To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti (a snáším to) pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.
Pavel pokračuje ve své obhajobě, tedy v obhajobě svého apoštolátu. Korinťané byli lidé velmi nároční na veřejnou prestiž (i když třeba jen v malém okruhu křesťanské obce) a od apoštolů a misionářů zřejmě vyžadovali řečnické schopností (proto jim nejspíš vyhovoval Apollos) a extatické zkušenosti. Pavel asi nebyl extra zdatný řečník na veřejnosti (srov. 2 Kor 10,10; to je možná míněno tím ostnem, nikoliv nějaký jeho tělesný handicap), ale měl mystické zkušenosti. Jistě jimi nepohrdal, ale pro svou misii a hlásání evangelia je nepovažoval za rozhodující. Síla ve slabosti je něco jako Havlova moc bezmocných. Pro Pavla je rozhodující výsledek jeho působení – víra adresátů a její prohlubování v životě, nikoliv jeho osobní úspěch a veřejné uznání. V tom byl a stále je vzorem člověka, který považuje své poselství a poslání za důležitější než osobní slávu.
Mt 6,24-34
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“
V tzv. Horském kázání v Matoušově evangeliu Ježíš varuje před zbytečnou starostlivostí. Nejde o to, že by se lidé neměli starat o zabezpečení života, ale o přehnanou starostlivost o pozemskou existenci. Je třeba mít správně nastavený systém priorit. V něm by nemělo jít jen o materiální zabezpečení, o egocentrickou starost o sebe či jen o vlastní rodinu. Starost o Boží království a jeho spravedlnost neznamená, že člověk opomíjí materiální skutečnosti, ale že lidské vztahy, morální hodnoty, přátelství a láska mají prioritu. Boží království je všude tam a v každém, kdo o tyto věci usiluje. Žít pro druhé a s druhými přináší i to zabezpečení – tak, jak to evangelium o Bohu říká. Stále platí „dej a bude ti dáno“, „přej a bude ti přáno“ ….
